"MILUJEME TY, CO NÁS ODMÍTAJÍ A ODMÍTÁME TY, CO NÁS MILUJÍ"
Zdroj fotek - publicdomainpictures.net - wallpapers - pixabay.com
elisblog@seznam.cz
"Sex-appeal žen je umění vyvolat u mužů touhu po tom, co už znají."


"Láska je ze všech vášní nejsilnější, útočí na srdce, hlavu i tělo"

Založila jsem si druhý "modrý blog" - wonderful-world-elis.blog.cz
Bude mít rubriky - básně, povídky a články s různými náměty atd.
Na druhém blogu je publikován článek - "Nesnáším loučení"


Tento "červený blog" zůstane k publikovánívelmi oblíbeného
a vzrušující příběhu "Letní romance s Borisem".

"V životě je jen jediné štěstí, milovat a být milován."

Informace ke službě "Odběr novinek" na tomto blogu.
Přihlaste se k odběru novinek, budete upozorněni emailem na
nový článek, nezapomeňte otevřít a odkliknout potvrzující email.
Email jde cestou blogu.cz, vaše emailová adresa zůstane utajena!

"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."

16.1.2018
Říká se, že "neštěstí nechodí po horách ale po lidech" a bohužel jsem si
to ověřila na vlastní kůži, jak se něco začne kazit, kazí se to dál a dál
a pronásleduje mě smůla a neštěstí. Psala jsem v minulém vysvětlení
o problémech se svým noťasem a jeho dlouhého pobytu v opravně.
Bohužel to skončilo ztrátou souboru s téměř dopsaným pokračováním
příběhu a nutností ho napsat celý znovu a to zabere spoustu času.
Nedapořilo se mi ho dokončit do konce listopadu a prosinec je velmi
náročný. Navíc nás potkala velmi vážná autonehoda, z nemocnice
konečně pustili až v lednu, ale čeká mě dlouhá rehabilitace.
Snažím se v posteli psát, ale bohužel opustila mě ze stresu múza
a dobře psát bez ní nejde, ale cítím, že se zase pomalu vrací,
dostávám se do formy, psaní se mi začíná dařit. Doufám, že
brzy pokračování dokončím a budu ho publikovat a znovu
se moc omlouvám, že vás nechávám dlouho čekat, proti
nástrahám osudu mi všichni jsme úplně bezbranní.


NOVĚ ZVEŘEJNĚNO V SRPNU
LETNÍ ROMANCE S BORISEM - 28.část

V některých případech se nový návštěvník blogu nechá odradit tím,
že se jedné o více dílný příběh a že by nepochytil o co jde.
Ale každá část příběhu má uzavřený děj a lze si
ji přečíst i jako samostatnou povídku...

"Láska vám může srdce naplnit, zlomit a znovu vyléčit."

Děkuji za návštěvu, budu ráda pokud zanecháte v komentářích své
názory a zůstanete pravidelnými návštěvníky blogu.
Děkuji holkám, které sem mnou přešly ze dvou zrušených blogu.

"Sex bez lásky je jen prázdný prožitek"

Ústava ČR chrání práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti zákonem.
Autorské právo - zák. č. 121/2000 Sb. ve znění pozdějších novelizací.
NA VŠECHNA DÍLA ZVEŘEJNĚNÁ NA TOMTO BLOGU SE VZTAHUJÍ
AUTORSKÁ PRÁVA, KOPÍROVÁNÍ NEBO ŠÍŘENÍ JE ZAKÁZÁNO!!!

"Láska je pokrmem žen, pro muže je kořením."

Letní romance s Borisem
Příběh je napsaný podle skutečných událostí, pro postavy
jsem vyhledala fotky dvojníků. Můžete si tak při
čtení vytvořit lepší vizuální představu.
Borisovo životní krédo: "Kdo dostal polibek a nevezme si vše,
zaslouží si ztratit i to, co už získal!"
HLAVNÍ POSTAVY PŘÍBĚHU "LETNÍ ROMANCE S BORISEM"


Letní romance s Borisem – 28. část

20. srpna 2017 v 14:18 | Elis |  Letní romance s Borisem
Závěr předchozího dílu
"Báseň vystihuje mé city, od chvíle, co tě znám, mám tě plnou hlavu.", vysvětluje Fabio své pohnutky a vyčkává, co mu povím.


Elis
Letní romance s Borisem - 28. část

Mlčky a s úžasem na něj zírám, jako by byl zjevení z jiného světa, zdá se mi neskutečné, že muž, co umí být tvrdý a bezohledný, skrývá v sobě tolik něhy, poezie mu není cizí a bravurně zvládá procítěně mi recitovat tak působivé verše, to jsem od něj nečekala. Záplava vábivých slov, jeho ústy tak naléhavě pronesená mne ohromila, jsem jimi omámena, dech se mi tají, v mém nitru se vše rozechvělo, báseň mě zastihla v podivném rozpoložení, jsem poddajná a zranitelná. Stále ve mně žhnou silné emoce z prožitků s Fabiem ve sprše, mé vášně nevyhasly, na kůži cítím horké otisky po dotecích jeho dlaní, nesvedly je uhasit ani přívaly vody, nebyla jsem připravena, něco tak silného s ním prožit.
Jsem tím hluboce zasažena, báseň mé vjemy a pocity ještě více umocnila, všechna ta opojná slova, pečlivě do veršů zvolená jako vypálené střely míří na střed mého srdce, jsou to šípy Amorovi, zabodly se mi do těla, jsem láskou raněna, proniká mi do krve, rozrůstá se a bouřlivě mi šumí ve spáncích. Jsem chycená do lákavých pastí nastražených z krásných slovíček a vzrušující vyznání mne odzbrojila, je nemožné Fabiovi odolat, propaluje mne vášnivýma očima, jeho milostnému útoku nemohu vzdorovat, vzdávám se a bez boje podléhám, nemám čím jeho svádění zastavit. Vpíjím se do jeho tváře a nenalézám nic, co by mne mohlo znepokojit a má předsevzetí se hroutí, Fabio se jako zázrakem změnil, je úplně jiný, ve své roli básníka stal se pro mne neodolatelně přitažlivým, přímo mě fascinuje zázračná změna v jeho chování.

Nemohla jsem tušit, že má romantickou duši, jeho neuvěřitelnou proměnou jsem zasažena, každý verš z jeho básně vryl se mi do paměti, jsem Fabiem okouzlena, rozplývám se nad jeho mužností spojenou s omamnou něžností. Úchvatná a zároveň výbušná směs jeho povahy si mne podmanila, všechna ta naléhavě vyslovená slova, jako prsty virtuosa mistrovsky zahrály na struny mého srdce, divoce se rozbušilo, jakoby všemu uvěřilo, svůdné a neodbytné verše si mě podmanily, něco nečekaného ve mně probudily. Jsem plná nutkavého toužení spočinout v jeho náruči a náhle zacítím závan znepokojení, to můj instinkt má proti tomu námitky, v překotném sbližování cítí nebezpečí, jsem tím zmatena a odehrává se ve mně bitva.
Zmámené srdce Fabiovi spěchá vstříc, ale rozum radí mu nevěřit, nevím, jak se svou touhou i varováním mám naložit, přes příliv láskyplných emocí, ve mně stále přežívají malé ostrůvky nedůvěry, s písečnými břehy z nejistoty. Rozbouřené moře mých vášní je není schopné zaplavit, jejich útesy dál tříští přívalové vlny mé náhlé zamilovanosti, přesto tyto pochybnosti neberu na vědomí, musela bych si připustit své selhání a další zradu na Borisovi, ale tu si odmítám vzít na svědomí, to osud si se mnou zahrává. Neustále mi zasahuje do života, po Andrem mi do postele pokrytecky přistrkuje dalšího muže a má to promyšlené, co se má stát to se stane, nic v životě se neděje náhodně, osud mi vybral Fabia a situaci, ve které jsem na něm závislá a mám všechny důvody, proč skončit v jeho náruči.

Z toho nemám dobrý pocit, hrdlo se mi sevře při představě, že osud mi tím tvrdě naznačuje, že Boris mi není souzený, ale já se ho nechci vzdát, je to můj pan Božský a budu o něj bojovat a měla bych začít s tím, že se nedopustím další nevěry. Jediným řešením je, před Fabiem uzamknout své srdce, nesmím ho milovat, jediný cit, který si k němu mohu dovolit je nenávist, jen se k ní nemohu donutit a pečlivě promyšlený plán, jak s chladnou hlavou Fabia pro svou záchranu jen zneužiji, rozpadá se na kusy. Má předsevzetí se mi nezadržitelně hroutí a nejde to zastavit, "Emily, co je s tebou, jsi tak zamyšlená?!", vyzvídá Fabio a přetrhl mi sled zmatených myšlenek, "Děje se něco co nevím a měl bych vědět?!", dělá si starosti, jen pokrčím rameny, sama to zatím nevím.
Znepokojeně sleduji, jak svou hlavu ještě níže ke mně naklání, je tak blízko, že mě ve tváři šimrají jeho mokré vlasy, srdce se mi divoce rozbuší z jeho blízkosti, dál se tetelím pod závany jeho horkého dechu a svíjím se pod pohledem jeho uhrančivých očí, v barvě svůdné tmavé čokolády, utkvěle mě pozorují. Vím, o co mu jde, chce znát mé odpovědi na svá láskyplná vyznání, je nedočkavý, ale zaraženě mlčím, je předčasné mluvit o mých citech a spěšně hledám vhodnou záminku, jak od sebe odvést pozornost a rozhodnu se změnit téma, "Bože, Fabio ta báseň je úžasná!", rozplývám se obdivem. "Složil si ji sám.", zvědavě vyzvídám a je to pouhá otázka, tu možnost nepředpokládám, "Ne, autorem je jeden básník.", přiznává Fabio, "Je celkem mladý, velmi uznávaný, je vítaný i ve vyšší společnosti.", vysvětluje ze široka.

"Znám se s ním osobně.", pochlubí se, "Mistrovsky slovy vyjadřuje lásku a city!", Fabio autora zaujatě vychvaluje, "Ženy ho obdivují, může mít každou z nich!", pokračuje se skrytou závistí v hlase v líčení úspěšnosti, pro mne zatím neznámého muže. Chápu jeho nadšení, dovedně využívá jeho tvorbu ke svádění, přepokládám, že má bohaté zkušeností, kolikrát to vyzkoušel a jak byl úspěšný to nevím, ale u mě to zabralo, nade mnou zvítězil, jen netuším, jestli si to plně uvědomil. Dál nadšeně mluví," Jsi první žena, které jsem jednu z jeho básní recitoval!", prohlásí k mému překvapení, on čte mé myšlenky, jen o svém prvenství pochybuji, ale hledí mi upřímně do očí, "Jeho verše mluví mi ze srdce, popisují do detailu, co k tobě cítím!" a to zní celkem věrohodně.
Čeká, že to ocením, ale obezřetně naslouchám melodii jeho hlasu, snažím se poznat, jestli mi lže nebo mluví pravdu, ve věcech lásky se mužům nedá ve všem věřit, v milostném toužení poví a slíbí cokoliv a Fabio se dál rozplývá. "Ty básně jsou jedinečné, pro tebe stvořené, ve mně probouzíš stejné emoce.", lichotí mi a vyčkává, co mu povím, do hlavy mu nevidím, jen zdrženlivě přikyvuji a Fabiovi to zatím stačí, "Jeho verše mě oslovily, k tobě se hodí!". Jeho slova chvály mě přestávají bavit, chci řešit jiné, životně důležité věci, ale je k nezastavení, "Zdá se mi až neuvěřitelné, jak všechny tě dokonale vystihují!", zamyslí se a já mlčím, z jedné básně to nemohu posoudit a zvažuji, jestli zmlkne, pokud ho patřičně ocením, jen se k tomu nedostanu, Fabio se mi před očima mění.

Je neklidný, zabodne do mě pátravý pohled, čelo má zamračený, nechápu, o co jde, "Emily, mám utkvělý pocit, že ten chlap tě musí znát!", prohlásí podezíravě a uvede mne tím v úžas, "Jinak by tě nemohl v nové sbírce básní tak věrně popsat, někde jste se museli setkat!", v hlase mu zazní náznaky žárlivosti. V první chvíli zadoufám, že si mě dobírá, ale myslí to vážně, to není možné, snad mu ten nesmysl vymluvím, jinak s ním nebude k vydržení. "Jak tě mohlo něco tak hloupého napadnout!", ohradím se, ale naznačení, že ho mohu považovat za hlupáka, nebylo vhodným řešením, cítí se dotčený a začíná být umanutý, nemá cenu se s ním dohadovat, rozhodnu se být trpělivá, "Mýlíš se, neznám ho, ani nevím, že takový chlap existuje!".
Domnívám se, že k vysvětlení to musí stačit, ale na Fabia to nezabralo, jeho tvář dál plane podezřením, projede mnou poznání, že žárlivost bude jeho nejsilnější vlastností a spolehlivě mu mozek zatemní, je to Ital někde z jihu, podezírání má zakódované v genech. "Přemýšlej, jsem v Itálii poprvé v životě!", nabízím mu další důkaz jeho omylu, ale uraženě mlčí, "Fabio, nemůžeme se znát, nejsem součástí vaší vyšší společnosti!", vyslovím to ironicky, to si neodpustím, nemám příliš ráda snoby a s napětím sleduji, zda argumentům uvěří, ale čelo má stažené a rty sevřené, trápí ho pochybnosti. Není jak mu to vymluvit, problém je v logice, pro žárlivce nic neznamená, on si ji přizpůsobí k obrazu svému a Fabio mě stále pochybovačně pozoruje, "Nemusíš chodit do společnosti, mohli jste se někde potkat!".

Nepřestává zvažovat jiné možnosti, upřeně se mi dívá do očí, snaží se mě zhypnotizovat a donutit k přiznání, jeho pohled vydržím bez jediného zaváhání, "Dej mi s tím už pokoj a přestaň mě podezírat!", mluvím podrážděně a v obličeji se Fabiovi objeví nešťastný výraz, začíná mi ho být líto, jeho žárlivost ho vnitřně zžírá. "Fabio, říkám ti pravdu, proč mi nevěříš?" zeptám se, ale podivně se zatváří, "Chápej mě, jsi příliš krásná a máš v sobě něco, čemu žádný chlap neodolá a chováš se vyzývavě!", zhodnotí mě. "Pohlídám si tě, nehodlám se o tebe dělit, jinak to bude mít vážné následky!", to co řekl, musím rozdýchat, nesnáším, když mě muž příliš omezuje, nebo mi dokonce vyhrožuje, to Fabio už přehání, nemohu za to, že se mužům líbím a že se chovám jako žena.
Nejsem vyzývavá, nevylučuji to jen v případě, když od muže něco chci a to u něj nebylo zapotřebí, sám se mi vnutil, ale rozhodnu se více o tom nemluvit, je rozrušený, nutně potřebuji, aby se uklidnil a k tomu má dost daleko, "Emily, nesmíš mě zradit, varuji tě!", spíše mi to nařizuje. Mluví se mnou, jako bych mu patřila a byla jeho poslušná žena, jeho něha je nenávratně pryč, znovu je tím čím byl, mužem, který o všem rozhoduje a nesnese odpor, jeho hlas zní tvrdě a nesmlouvavě. "Měla by si vědět, že tam odkud pocházím, se nevěra neodpouští, je brána jako zrada a podle toho je i potrestaná!", zní to jako varování, nemám z toho dobrý pocit, "Jak se u vás trestá nevěra?", jsem na to zvědavá, jediné co mě napadne je pár facek a vyhnání z domu, to by mi ani nevadilo, hlavně, že bych se odsud dostala, ale Fabio podivně zaváhá.

"Opravdu to chceš slyšet, není to nic příjemného?", "ujišťuje se, rychle na to přikývnu, "Mužům uříznou varlata a ženy pohřbí zaživa!", vysloví to docela klidně, jako by to bylo úplně běžné, ale já se k smrti vyděsím, mám z toho po těle husí kůži a lapám po dechu. "To je kruté a primitivní.", s úzkostí v duši se odvážím hodnotit jejich zvyky, ale Fabio to tak nevidí, "Možná je to primitivní, ale účinné, nevěru u nás téměř neznáme!", spokojeně si pochvaluje výsledky trestů zavedených asi ve středověku. "Odkud že to pocházíš?", zeptám se s napětím, chci vědět, mezi jakými lidmi jsem uvízla a co mi hrozí, odpoví mi okamžitě, téměř jedním slovem, "Z Palerma!", to stačí, abych se vylekala, jde o domovské město italské mafie, znovu mi přejel mráz po zádech.
Mé tušení se potvrdilo, ale jistota je zdrcující, Fabio k nim i s rodinou patří, on se skrývá se za profesi lékaře, je vlkem v rouše beránčím a nepochybuji o tom, že jsou schopni zabíjet nepohodlné lidi, to mě utvrdí v tom, že setkání s nimi, nemusím přežít a zalituji, že jsem se Fabiem důvěrně zapletla. Začalo to tak nevinně, podívanou na západ slunce a ten mi přijde pěkně draho, "Emily, co je s tebou, ty mě vůbec neposloucháš?!", zeptá se dotčeně a pečlivě si mne prohlíží, poznává, jak jsem vystrašená. "Promiň, neměl jsem ti nic říkat, jsi tak křehká!", dělá si o mě starosti a rozhodne se mě uklidnit, "Nemusíš se ničeho obávat, ty mě určitě nezradíš!" předpokládá, ale docílil tím pravého opaku, ještě více mě vyděsí, nejen že počítá, že s ním zůstanu, ale žádá stoprocentní věrnost a to je nemožné po mě chtít, takový slib nemohu dát žádnému muži.

Mám příliš zamotaný život, dějí se nečekané a závažné věci, bez nevěry je často nevyřeším, vztah s Fabiem za těchto podmínek si nedovedu představit, hrozí mi přežívání v pernamentním ohrožení a může to skončit mou příšernou smrtí, vůbec netuším, jak dlouho trvá umírání v rakvi zahrabané v zemi. Musí to být dlouhé až k zešílení, děsí mě představa procházet takovým utrpením, to se raději sama zabiji a začnu promýšlet bezbolestné způsoby, zatím co Fabio pokračuje v líčení mé skvělé budoucnosti po jeho boku. Překypuje optimismem, "K nevěře, nebudeš mít důvody, miluji tě, se mnou ti nic nebude chybět!", je o tom přesvědčený, přikývnu jen proto, abych měla klid a zatím hledám řešení, jak přežít ve zdraví to, co se mi zase přihodilo.
Nechci být přítomna vlastnímu pohřbu, z toho jdou na mě mrákoty, musím se odsud dostat, ale Fabia ztratit nechci, i přes jeho umanutost, propadla jsem jeho kouzlu, dostal se mi pod kůži, mé probuzené city jen tak nezmizí, je mužem, co ovládá mé myšlenky a touhy. Marně si ho snažím zprotivit a připomínám si všechna jeho provinění, ale nic to nemění na mém vnímání jeho uhrančivé krásy a mužnosti a k mému vystřízlivění nestačí ani strach z tohoto divného domu, kde nejsem vítaným hostem. Jsem tu ve vězení, bez možnosti úniku, ale ani kvůli tomu necítím k Fabiovi žádnou zlobu, nahradila ji potřeba milovat se s ním a být k němu milá, asi ze všeho jsem se zbláznila, nebo za to může můj svíravý pocit ohrožení, proto hledám ochránce a spřízněnou duši.

Jsem si jista, že jeho rodina mě chce zabít, nesnáší vyhrožování policií, nic na tom nemění, že jsem to tak nemyslela, nebudou mít zájem zjišťovat mé úmysly, preventivně likvidují každého, kdo se jim nehodí, jsem v hrozné situaci, možná na tom nic nezmění Fabiova snaha mne ochránit. Pro svůj klid snažím se tomu uvěřit, ale je to pouhé doufání, Fabio jim nevelí, mají svá pravidla a zákony, nezatěžují se soucitem, to slovo neznají, mám pro ně cenu toulavé kočky, kterou přejedou na silnici. Jsou krutí a bezohlední, nemohu od nich očekávat žádné slitování, vždy dodržují své zvyky a způsoby, cítím, že je můj osud zpečetěný a děsí mě zlé předtuchy, v nejhorších představách se vidím, jak jejich rukou umírám, z toho mi přejede po zádech mrazení.
Nikdo se nedoví, proč náhle jsem zmizela ze světa, pro všechny to bude záhada, koho by něco takového napadlo, nebudu mít ani náhrobek a časem na mě všichni zapomenou, z té beznaděje a jistoty, co se mi může stát, přepadají mne návaly úzkosti. Viník se zatím spokojeně ke mně tiskne a dělá na mě zamilované oči, přesto nenalézám v sobě potřebnou dávku zloby nebo pomstychtivosti, nutné ke vzniku nenávisti a k mému úžasu v žilách mi stále kolují láskyplné pocity. Fabio se mi vloudil do srdce a nemám sílu ho odehnat, už se tam zabydlel a to co následuje děje se samo sebou a stále se to rozjíždí zběsilejší rychlostí, nemohla jsem tušit, že mě poblázní muž, používající násilí a najednou mi to u něj nevadí, asi proto, že z hlouby duše nesnáším zženštilé muže, kteří nevoní testosteronem a takový Fabio není.

Šíří kolem sebe opojnou a vzrušující vůni mužností, je to výstavní alfa samec a čím dál více mi imponuje, dokonce mu odpouštím, že mě znásilnil na pláži, s odstupem času tak jednoznačně to nevidím, vysílala jsem k němu nesrozumitelné signály. On se provinil jen tím, že je špatně pochopil, myslel si, že ho chci a vzal si mě bez váhání, když už se to stalo, byla má chyba, že jsem si to s ním neužila, zbytečně jsem vyváděla a vyhrožovala policií. Tím jsem zavinila současnou situaci, bohužel, nejde to vzít zpátky, ponesu za to následky, kvůli tomu mě Fabio dovlekl do tohoto domu, ale to mi nebrání ho obdivovat, je úžasný a znovu zatoužím, aby si mě vzal, miluji jeho směs drsnosti i jemnosti, nejsem vůči ní imunní.
Snažím se brát do úvahy i můj silný pud sebezáchovy, kdy se vždy instinktivně přimknu k tomu správnému muži a podvědomě u něj hledám bezpečí a jedině Fabio, mě může vzít do náruče, konejšit a ochránit, ale i to mé city k němu jen posiluje, zakořenily se v mé mysli i v srdci. Očekávala jsem všechno možné, jen jsem nepočítala, že se do Fabia zamiluji, ale co když se u mě rozvíjí "helsinský" syndrom, zvláštní stav, kdy oběť se stane závislá na svém únosci, zahoří k němu láskou a žije s ním ve svém iluzorním světě, připadá mi, že jsem na tom stejně, Fabio je únosce a zásadně mi tím změnil život, vše co jsem ráda měla, koho jsem milovala, o to vše jsem přišla a pokud chci přežít, musím se přizpůsobit, zapomenout na to, co bylo a není to snadné, cítím se rozpolcena, jako bych v sobě zabloudila.

Zažívám zvláštní stavy, že jsem někdo jiný, i když si pamatuji, jaká jsem byla, jak snadno jsem muže ovládala, ale už jsem jiná, procházím zásadními změnami, stala jsem se vláčná a poddajná, jinak myslím, jinak cítím a Fabio je jako moje droga, jsem na něm závislá. S důvěrou se k němu upínám, chci ho mít stále ve své blízkosti, jsem přesvědčena, že ho miluji, dostal se mi hluboko pod kůži, je nádherný, má neodolatelné charisma a stále se opájím jeho úchvatnou krásou a kdykoliv na mě upře své uhrančivé oči, celá se rozechvěji. Vášeň ve mně roste a sílí, se zatajeným dechem ho obdivuji, ale můj pohled ho znejistil, "Emily, proč se na mě tak upřeně díváš?", vyzvídá, rozhodnu se pro mlčení, nechci, aby věděl o mých citech, chci být nečitelná a tajemná.
"Ty mě s někým srovnáváš?!", v hlase má podezření, nahlíží mi zvědavě do tváře, "Emily proč pořád mlčíš, cítím, jak se tím ode mne vzdaluješ, co je s tebou!", vyzvídá, vůbec netuší, co se ve mně děje a trápí se tím, ale nehodlám s ním mluvit o emocích, na to je příliš brzy, "Nic mi není, jen přemýšlím.", opatrně prohodím. S tím se nespokojí, je vztahovačný, žárlí i na mé myšlenky, "Emily, co ke mně cítíš?" a to je další nevhodná otázka, "Pověz mi to, chci to od tebe slyšet?!", prosebně se mně dívá, ale já nejsem zvyklá vyznávat mužům lásku, nikdy to nedělám, to se mi vždy osvědčilo. "Proč to chceš vědět!", zeptám se na důvod jeho vyzvídání, "Je to pro mě důležité, jsem v těžké situaci!", naléhá, "Musím vědět, že mě miluješ a riziko nepostupuji zbytečně!", poslední jeho důrazná slova mě zarazí.

Naznačuje snad, že v případě, kdy ho nebudu milovat, nechá mě klidně zabít, pokud je to pravda, svou rodinou a výchovou je víc poznamenaný, než jsem mohla tušit, promýšlím to ze všech stran a Fabio k získání mé pozornosti se mnou zacloumá, je to jeho nepříjemným zvykem, "Emily čekám!!!". Začíná být z mého zdráhání rozrušený, touží být hýčkán a ujišťován o své výjimečnosti, je rozhodnutý trvat na mé odpovědi, ale jsem jak zakletá a zábranu, která mi brání mluvit s ním o lásce ani můj strach nezbořil, jsem si jista tím, že muž musí žít v nejistotě. Svým vyptáváním mě dostává do úzkých, něco povědět musím a rozhodnu se vrátit mu zpět jako bumerang jeho otázku, "Fabio, co ty ke mně cítíš?", zeptám se nečekaně, "Jsi muž, ty se máš vyznávat ze svých citů!".
Z upozornění na stále platná pravidla je překvapený, "To jsem ti dal najevo mnohokrát, ale ty si mě odmítala!", brání se, "Co ještě chceš slyšet!?", vyčkávavě mě pozoruje, jako by čekal, že mu to naznačím, ale nechci mu nic napovídat, sám to musí vědět a právě ho něco napadlo, přitiskne ústa k mému uchu. "Jsi krásná jak víla a tak i záříš, proč se tak nepřístupně tváříš, tvé dlouhé vlasy voní jak luční tráva, tvé čarovné kouzlo s mou myslí mává, srdce mé s tvým se touží spojit, nikomu nedovolím nás rozdělit, budeš má milenka o každé noci, navždy tě uchvátím do své moci, můj sen ve skutečnost se změní, za tebe svůj život položím bez váhání". Jeho hlas začínal tiše, ale ke konci sílí, je to působivé, něco silného ke mně cítí, on mě miluje, v hlouby své duše zůstal romantický i přesto z jakého pochází prostředí.

Je mužem dvou tváří, je to něžný i tvrdý chlap, rozhodný a nesmlouvavý, v souhrnu má vše co žena může chtít, je úžasný a určitě v sobě skrývá další, zatím netušené možnosti a najde i způsob, jak mě zachránit a připomenu si, jak usilovně telefonoval, zatím co jsem trpěla zavřená v kufru auta. Možná milost pro mě vyřizoval, v původním plánu podle všeho nebylo, že mě sem přiveze živou, určitě na něj naléhali, aby mě cestou někde zabil, vnímala jsem to nebezpečí všemi smysly. Nebýt jeho citů ke mně, mohla jsem být dávno mrtvá, je to hrozná představa, musím mu být vděčná, ale i tak se nemohu zbavit svých obav, kdykoliv se mi tady může něco stát, to nemohu vyloučit, Fabio se mnou nebude každou vteřinu mého života a to mě ještě více vyleká.
Popadnu jeho ruku, pevně ji k sobě tisknu, jsem rozhodnuta mu nedovolit ani na okamžik se ode mě vzdálit, "Co je ti, jsi bledá a máš studené ruce!", poleká se, prsty a dlaně mi zahřívá svým horkým dechem, oddaně na něj hledím a snažím se zbavit své stísněnosti. Nejraději svůj strach bych vykřičela do světa, snad by se mi ulevilo, ale ovládnu se, ničemu by to neprospělo, "Nic mi není, jen mě přešla zima, jsem pořád ze sprchy mokrá", vysvětluji a přitáhnu si osušku těsněji k tělu. Rozhodnu se Fabia pochválit za krásné veršování, "Ty verše jsou nádherné, jsou od stejného básníka.", zajímá mě jejich původ, "Ne, autorem je dávno zapomenutý básník, jeho dílo mám v knihovně.", vysvětluje, nejsem jeho zálibou v knihách překvapena, tím asi vyvažuje všechno násilí, ve kterém žije.

"Vybral jsem jen jeden verš, hodí se k tomu, o čem jsme mluvili!", zdůrazní, že čeká na odpověď, ale pro mě se v tomto směru nic nemění, nehodlám mu vyznávat lásku, nemohu dát mu nad sebou tak velkou moc, netuším, jak by s ní naložil, ale je rozhodnutý dál naléhat. "Emily dlužíš mi odpověď!", ale zbytečně se o to pokouší, musí se spokojit s tím, že mě okouzlil a to si může přečíst v mých očích, na to je dost zkušený, jen se obávám, že mu to nebude stačit a rozhodnu se znovu změnit téma hovoru. "Fabio ta báseň popisuje naši situaci?", zeptám se zvědavě, netuší, kam tím mířím a beze slova přikývne, "V básní je, že za mě položíš život, to znamená, že mi něco hrozí?!", pospíším si s další otázkou, Fabio je z ní nesvůj, viditelně zaváhá, o něčem přemýšlí.
Rozechvěji se obavami, "Nebezpečí ti hrozilo, ale zvládl jsem to!", snaží se mluvit klidně, "Pokud nevyvedeš žádnou hloupost, bude to v pořádku!", jeho hlas zvážněl, postarat se o mě asi není tak snadné, znovu ve mně narůstá strach a pocit, že to nedopadne dobře, sevře se mi hrdlo a v nose zacítím pach smrti. Nezadržitelně se propadám do paniky, "Panebože, já to od začátku tušila, chci odsud pryč, okamžitě mě odvez!", vyděšeně vykřikuji, "Uklidni se, musíš zůstat se mnou a budeš v bezpečí, mám plán!", slibuje, ale neprojevím žádné nadšení. Jen zaraženě přemýšlím, jestli tím, že musím být s ním, chtěl mi naznačit, že ani případný útěk mě nezachrání, že si mě najdou, jsem pro ně trvalou hrozbou, ale tím jsem odsouzena k doživotnímu vězení v tomto domě a zůstanu s Fabiem navěky, život se mi definitivně hroutí.

Můj poděšený výraz ho donutí pustit se do uklidňování, "Emily nemysli na to, ochráním tě!", snaží se mluvit přesvědčivě, "Otec můj návrh z části přijme!", slibuje, asi tomu věří, ale já mám pochybnosti a nevím, co znamenají slova, "z části přijme". Co to jako má být, to mě místo zabití jen přizabijí, nebo jak si to mám vysvětlit a bez znalostí podrobností to nevyřeším, "Fabio jaký máš plán, vysvětli mi to!!!", ale k tomu se nemá, "To se dozvíš později, hlavně potřebuji vědět, co ke mně cítíš, od toho se vše odvíjí!". To od něj nebyla prozíravá otázka, tím mě nutí říct, co chce slyšet, i kdyby to nebyla pravda, naštěstí lhát nemusím, ale nedočká se toho, aby věděl, jak ho miluji, přitáhnu si jeho hlavu těsně k sobě a zahledím se mu do krásných očí.
"Fabio, chovám k tobě silné city!", to jediné zatím jsem schopna přiznat, musí s tím vystačit, jako bonus něžně ho pohladím po tváři a místo tečky za slovy vášnivě ho políbím na jeho svůdné rty, pochopí to jako výzvu k milování, vzrušeně dýchá a vybaluje mě z osušky. V jiné situaci by mi to nevadilo, ale po tom, co jsem se dozvěděla o svém osudu, nejsem dostatečně uvolněná, jen nechci Fabia odmítat, kdo ví, co se mnou bude zítra, možná je to pro nás poslední šance, jak být spolu. Za chvíli mě čeká rozhodující setkání s mužem, co pevnou rukou vládne této rodině v tomto domě, pokud se mu znelíbím, může na svíčce mého života sfouknout plamen, ale to nyní nevyřeším, znovu Fabia políbím a přidám i několik vzrušených vzdechů, v ničem mu nebráním, sleduji, jak nedočkavě odhodil osušku a začal lačně ochutnávat mé tělo.

Od mých úst sjíždí po mém hrdle k ňadrům, jazykem je laská a jeho krásné štíhlé prsty si s nimi pohrávají, nezadržím slastné zasténaní, ale dlouho se nezdrží, proklouznou údolím a spěchají dolů po mém těle, jeho ústa je doprovází, jejich cílem je můj klín. Nechávám jim volnost a vzrušeně prožívám horké doteky, zacítím, jak vlhnu a na oplátku hladím a vzrušuji jeho tělo na každém místě, kam dosáhnou moje ruce a rozechvěle čekám, až nastane čas, kdy do mě pronikne a naše těla se spojí. Budou se svíjet, o sebe třít a do sebe bušit pod návaly vášní, naše smysly se budou opíjet touhou a zachvívat nedočkavostí na chvíle, kdy spolu vystoupáme do nebeských výšin vyvrcholení a opojné slasti, ale osud nám není nakloněný.
Z koupelny, zaslechnu vyzvánění mobilu, Fabio ho zanechal v hromádce svých šatu, škoda že ho nevypnul, proklínám toho, kdo vytočil jeho číslo, zoufale zatínám nehty do jeho kůže, nechci, aby přestal, ale zvonění je neodbytné, nutí mě pevně sevřít víčka, snažím se zvuk nevnímat, ale Fabio zaváhá. Odhodlává se jít pro mobil, hlasitě zasténám, aby pochopil, že nejsem ve stavu, kdy může odejít a chvíli se mi věnuje, ale není soustředěný, zvonění ho irituje, "Promiň miláčku.", tiše se omlouvá, "Může to být velmi důležité!", zašeptá. To je možné, ale jsem zklamaná, nesnáším, když muž mě zanechá uprostřed milostného představení a nedohraje do konce svou roli a vyčítavě pozoruji, jak sklouzne z postele a kráčí pro mobil, bez dechu sleduji jeho nahé dokonalé tělo a obdivuji vábivou hru jeho svalů při každém pohybu.

Je nádherný a sexy, zavzdychám z okouzlení, vzrušeně si špičkou jazyka olizuji rty, z úchvatné podívané, se mi ještě více rozbuší srdce, chci ho mít zpět ve své náruči a nedočkavě sleduji, jak pevně přitiskne mobil k uchu, zadoufám, že hovor bude krátký. "Che cosa vuoi?!", zní to rozzlobeně, ale zarazí se, dál mluví uctivým tónem a stále italsky, s povzdechem se zabalím do osušky, naše milování pro tuto noc skončilo, i když Fabio právě vypnul mobil. Tváří se ustaraně, čelo mu protnuly vrásky, dozvěděl se nepříjemné věci a zamyšleně se obléká, byl to asi jeho otec a možná kromě jiného nemá pochopení, pro naše velké zdržení, původně plánovaná chvilka narostla téměř na hodinu, nedivím se, že ztratil trpělivost a vidím na Fabiovi jak je celý nesvůj.
"Emily pojď sem, uprav se a pospěš si!", zní to jako rozkaz, poslechnu a začínám s líčením, nejde mi to, ruší mě v zrcadle odraz Fabiových očí, soustředěně mě pozorují, stojí přímo za mnou, otočím se, "Běž do pokoje, rozptyluješ mě.", požádám. Neprotestuje, ale dotčeně odchází, je zase vznětlivý, zavřu za ním dveře, potřebuji klid a po chvíli dokončím líčení, prohlédnu se ze všech stran a zhodnotím se, nejsem domýšlivá, ale jsem opravdu krásná, smyslná a nebezpečná, muži mě nazývají femme fatale. Někteří mě obviňují ze zruinování svého života a nejde o finance, jen u mě neuspěli a s tím se nesrovnali, ale nemohu milovat každého muže, co po mě zatouží, po zkušenostech s pronásledováním se podobným typům vyhýbám, ale nejde je včas rozpoznat, z počátku vypadají zcela normálně.

Obléknu si zelené šaty, kartáčem si rozčešu a načechrám vlasy, rozhodím je po odhalených zádech, ještě si to žádá svůdnou vůní a parfém je tím poslední co chybí k mé dokonalosti, jedna voňavá kapka zamíří mezi ňadra, další do na důlku na hrdle a po jedné za každý ušní lalůček. Ještě poslední pohled do zrcadla a vydám se za Fabiem, zůstanu stát mezi dveřmi, sedí na kraji postele, lokty si opírá o kolena a tvář svírá v dlaních, je pohroužen do sebe, "Fabio.", tlumeně ho oslovím. Zvedne hlavu, překvapeně se postaví a pospíší si ke mně, "Jsi nádherná!", oči se mu rozzáří. "Můžeme jít?", zeptá se, přikývnu a zavěsím se do něj, ale je podivně zaražený, z jeho výrazu sevře se mi srdce, jako by si uvědomil vážnost situace a ztratil jistotu, že to zvládne.
Ale možná se mýlím, "Co je ti?", vyzvídám znepokojeně, zhluboka se nadechne, "Musíš něco vědět, můj otec je zákeřný člověk!", upozorní mě, "S ničím se mu nesvěřuj, nic o nás nepovídej, mluv neurčitě, jen mu řekni, že se milujeme a chceme se vzít, to je důležité!", naléhá, zaraženě přikývnu, ale unikají mi souvislosti. Nálada mi spadla na bod mrazu, příjemná chvilka u zrcadla je pryč, stísněně sestupujeme po schodech, "Neměl jsem tě sem brát, řídil jsem se našimi pravidly a nedomyslel následky!", nečekaně Fabio uznává svou chybu. Nevím co na to říct, na výčitky je pozdě, z jeho přiznání mám jen špatný pocit a znovu mi připadá, že stále neví, jak mě zachránit, vystrašeně zalapám po dechu, "Fabio, slíbil si mi, že s tebou budu v bezpečí!", úzkostlivě ho pozoruji, přikývne, "Dám na tebe pozor, drž se u mě a vždy dělej, co ti říkám!".

Tím mě neuklidnil, není v tom žádná záruka a dech se mi úží, můj strach se znovu obludně rozrůstá, na zádech zacítím studený pot, jako by po mně sáhla smrt, "Bože, já v tomto domě hrůzy umřu!!!", zanaříkám, Fabio se mnou prudce zatřese, "Uklidni se, neumřeš, já to zařídím!". V obličeji se mu objeví odhodlaný výraz, "Otec bude vyvádět, ale nakonec nám svatbu povolí, jsem jeho jediný syn!", tím to prohlášením mě dorazil, vytřeštím na něj oči, on se zbláznil, to má být ten jeho geniální plán. "Cože, o čem to mluvíš, jaká svatba, já se nechci vdávat!", protestuji, "Nemáš na výběr!", odpoví Fabio lakonicky, "Přežiješ jen jako moje žena, copak to nechápeš!", upřesní mi vážnost mé situace, to je pádný argument na to, abych zmlkla a nechala si to projít hlavou.
"Budeš člen rodiny, policie tě k výpovědi proti nám nesmí nutit, na to je zákon!", vysvětluje, "Policajti čekají na každou i sebemenší příležitost, jak se dostat k našemu účetnictví a ty vypovídat dobrovolně nebudeš, jsi chytrá holka, která nechce umřít!", Fabio mě tím uklidňuje a zároveň varuje. Zapisuji si to do paměti a bez odporu se nechám táhnout ze schodů do dlouhé chodby a zastavíme se před velkými dveřmi, "Nezapomeň projevit otci úctu, je to důležité!", zdůrazní Fabio a zaklepe, zpoza dveří se ozve rozhodný hlas, "Entrare!", pevně tisknu jeho ruku a bázlivě s ním vejdu dovnitř. Za stolem sedí jeho otec, bude mu něco přes padesát, je pohledný, ale na první pohled budí respekt, rozvážně se zvedne ze židle, obejde stůl, zamíří k nám a nečekaně s rozmachem uhodí Fabia do tváře, je to prudký úder, zásah na bradu zvrátí Fabiovi hlavu.

Narazí na komodu za sebou a zhroutí se na podlahu, vyděšeně vykřiknu, ale přehluší mě řev jeho otce, "Tale ritardo non tollera, vegliare su di me!!!", tomu nerozumím a nechápu, co ho tak rozzuřilo, že chodí po místnosti jako lev v kleci a obávám se o Fabia, aby ho znovu neuhodil. Přikleknu k němu, "Jak je ti, proč to udělal?", vyzvídám šeptem, "Nedodržel jsem určenou hodinu schůzky, otec bere disciplínu vážně.", vysvětluje tiše, možné to je, ale mám spíše pocit, že se jedná o demonstraci síly, předvedl mi, jak bezohledně zachází s vlastním synem a z toho si mohu odvodit, jak se bude chovat ke mně, pokud budu působit problémy, mám z toho špatný pocit, Fabio to asi schytal za mě, snaživě mu pomáhám postavit se na nejisté nohy, mírně vrávorá.
"Milování s tebou mi za to stálo!", zašeptá mi do ucha, zatím co jeho otec se zklidnil a přesunul svou pozornost na mně, propaluje mě zkoumavým pohledem, umím číst v očích mužů, z těch jeho jsem nesvá, je to muž, co umí silně nenávidět, ale i milovat, dlouze si mě prohlíží od hlavy až k patě, o něčem přemýšlí, trvá to dlouho a je mi to nepříjemné. Fabio zasáhne, "To je Emily!", představí mě, "A to je můj otec Luigi!", pokračuje v seznamování, mám nutkání podat mu ruku, ale nevím, jestli je to vhodné, nenabídl mi žádné vstřícné gesto a Fabio mě právě dloubl do zad. Je to znamení, že mám projevit úctu, ale nevím, jak se to dělá, v nouzi si vybavím scénu z italského filmu, klečící žena líbá muži ruku a nakonec ho obejme, to by mohlo být ono, jiná země, jiné zvyky, jen se mi do toho příliš nechce, ale ten chlap tady velí a všichni ho poslouchají.

Chci s ním vycházet a to mě donutí sesunout se na kolena, přitáhnu si jeho ruku, s nechutí ji políbím a přesně podle filmu, obejmu jeho nohy a přitisknu se k němu, má to jen jednu chybu, můj obličej se zabořil do jeho klínu, s leknutím rychle odtáhnu hlavu. Ale nechtěně jsem zjistila, že přes jeho věk, příslušenství mu skvěle funguje, jen mi něco nesedí, můj dotek trval okamžik, nemohl stačit na tak silnou erekci a konečně mi to dochází, on se to snaží skrývat, ale pohled na mě ho vzrušuje. Na muže tak působím, on není výjimka a kvůli svým touhám je zranitelný, mohla bych to využít, ale instinkt mi napovídá, že zahrávat si s tímto mužem je nebezpečné, je nepředvídatelný, pouhý sex na to nestačí, musel by být zamilovaný.
Netuším, jestli je lásky schopný, zeptám se Fabia, ale až později, v této chvíli je zděšený z mého způsobu vzdávání úcty, okamžitě mě zvedne z podlahy, stoupne si přede mě, asi v obavě aby mě otec nepraštil a všimnu si krvavých skvrn vzadu na jeho košili, "Ty krvácíš!", polekám se a Fabio si sáhne do vlasů. Prsty má od krve, při tom nárazu poranil si hlavu, "Netušil jsem, že je to tak vážné.", podiví se, vzhledem k brutální výchově, je přivyklý snášet bolest, "Jak je ti, musíš se posadit!", přistrčím ho do křesla. Jsem znepokojena, je bledý, začíná být mimo, asi ztrácí vědomí, otočím se k jeho otci, "Proboha, dělejte něco, je to vaše vina!", naléhám, ale jen otevře dveře, "Pietro!", zakřičí do chodby, objeví se statný muž z ochranky, "Odvez Fabia do nemocnice a pospěš si!", rozkazuje otec, "Pojedu s ním.", rozhodnu se po okamžiku zaváhání.

"Velký šéf" s tím nesouhlasí, "Ne!", chytne mě za rameno, zatím co muž vynáší Fabia z místnosti, "Nechte mě, chci být s ním!" vzpírám se, "Mám na to právo!", odporuji, "Budeme se brát!", vyhrknu, nerada jsem to vyslovila, ale Fabio chce, abych to vtloukala jeho otci do hlavy, při každé příležitosti. A on se tomu s chutí zasmál, "Můj syn za tebou běhá jak nadržený pes za čubkou, ale do naší rodiny se nehodíš!!!", řekne přesvědčivě, jako by to byl můj cíl, ale o jejich famílii nestojím, je to jen má pojistka, bez ní bude můj život viset na vlásku. Musím se dál držet Fabiova plánu a doufat, že zná dobře svého otce, jen nevím, jak já to s ním dlouho vydržím, nevypadá to, že by se uklidnil, je nesnesitelný a navíc se ho velmi bojím, rád nechává zabíjet lidi, rozhodnu se ho raději ignorovat.
"Nechám syna vybouřit, potom si najde ženu na úrovni!", vede dál nepříjemné řeči a opět mě ponížil, ale mlčím, vím, že mě provokuje, ale je to pro mě únavné, přemýšlím, co s tím a náhle mi dojde význam jeho věty, on je bezmocný, nemá jak svého syna donutit, aby mě opustil, už by to udělal. Nemůže mě ani zabít, Fabio by měl podezření, i kdyby to byla nehoda a nikdy by mu to neodpustil, ztratil by jediného syna, dědice svého impéria, je to jasné, Fabio mě vážně miluje, tím jsem ve výhodě. "Vy nebudete rozhodovat o tom, s kým se ožení, to záleží na Fabiovi a hlavně na mě!", z toho by měl pochopit, jak na rozdíl od něj mám na jeho syna velký vliv, on jako otec vypadl ze hry, nepomůže mu se rozčilovat a Fabia mlátit, může mě jen nenávidět, ale o tom pochybuji, začínám, si být jista, že jsem ho jako žena zaujala.

Vidím to v jeho očích, i když se tomu brání a je dotčený tím, co jsem řekla, "Dávejte si pozor na jazyk, že jste krásná, neznamená, že vám budu všechno tolerovat!!!", varuje mě, ale změnil tón, dál se mnou nemluví jak se služkou, ve své podstatě je to obyčejný chlap, i když je mafián. Navíc jen z koukání na mě má erekci, snaží se to zakrýt svou hrubostí a předstíráním nezájmu, ale odhalila jsem ho a začínám se zbavovat svého strachu, nahrazuji ho troufalostí, to se mi stává v podobných situacích. Předem se sesypu strachy, ale pokud je to nutné, svedu se vzchopit, bojovat jako lvice a nad ním chci zvítězit, hlavní cíl je ho pokořit, zaměřím na něj všechny své zbraně, brzy padne na kolena a bude o mou přízeň prosit, jen to nesmím uspěchat a zatím nevím, jak začít.
Osud mi snad napoví a v jeho kapse právě zazvoní mobil, "Co se děje Pietro?!", zeptá se a jeho výraz se změnil, odloží mobil a oznámí, "Fabio se nevrátí…", z leknutí srdce se mi zastaví a nenechám ho domluvit, "Vy jste ho zabil!!!", rozkřičím se. Z očí mi kanou slzy a ze zoufalství začnu pěstmi bouchat do jeho hrudi, snaží se mé ruce zadržet a vysvětluje, "Není mrtvý, jen zůstane v nemocnici!", ale chvíli trvá, než mi dojdou jeho slova a z přemíry strachu a následné úlevy se rozbrečím. Pověsím se mu kolem krku, potřebuji někoho, kdo mě bude konejšit a on není proti tomu, "Uklidněte se.", vyzývá mě a to není snadné, utrpěla jsem nervový šok a nutně se musím cítit v bezpečí.

Konec 28. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!


 

Letní romance s Borisem – 27. část

10. května 2017 v 19:32 | Elis |  Letní romance s Borisem
Závěr předcházející části

…"Fabio přestaň!", snažím se ho zastavit, je to marné, hledí mi upřeně do očí, vzrušeně dýchá, nalehne na mne a prudce do mne vnikne.


Elis
Letní romance s Borisem - 27. část

Leknutím zadržím dech, cítím ho v sobě a je mi na umření, "Fabio ne, já to nechci!!!", vykřiknu zděšeně, nevšímá si toho a nevím jak ho zastavit, "Přestaň prosím!!!", ale výzvy nebo prosby nezabírají, je to zbytečný, je neoblomný a k nezastavení. On snad zešílel a ztratil nad sebou kontrolu, jeho rozum se topí v touze a jeho mozek má zatmění, nemá cenu žadonit, nic kolem sebe nevnímá, neslyší a nevidí, on nepřestane, nic ho k tomu nedonutí, pevně mne drží a nemohu se vysmeknout. Jsem proti němu bezmocná a propadám se do zoufalství, vnímat jeho klouzavé pohyby v hloubce svého těla, je to nesnesitelné a stále opakovaně křičím, "Přestaň!", málem přicházím o rozum a jedinou odpovědí je mi hlasitější sténání, poslouchat jeho vzdechy se mi protiví.
Nepřítomný pohled v jeho očích je znepokojující, křečovitě do něj zatínám prsty, ale nic nevnímá, nezasténá, bolest v návalu vášní necítí, prožívá jen své vzrušení, přivírá smyslně oči, překotně dýchá, ve tváři má blažený a soustředěný výraz. Jeho tělo ovládají vybičované hormony a nedočkavě očekává své vyvrcholení, zcela se propadl do svých vášní, přiráží do hloubky, buší do mě čím dál víc, jeho tělo mě tvrdě probíjí, bolí to a nutí mě to více se uvolnit, ale žádné vzrušení necítím, připadám si, jako bych nežila, všechny mé pocity vymřely. Něco se ve mně změnilo, jsem jak zakletá, zradil mě muž, kterému jsem věřila a bez obav ho pustila do svého života, za to Fabia nenávidím a vadí mi jeho horký dech, drtivá tíha jeho těla, hlasité hekání, i to jak mne pevně svírá.

Ze všeho nejvíce toužím se ho navždy zbavit, jen nevím jak, ale něco dělat musím, prvotní zděšení a pocit marnosti, nezadržitelně střídá zlost a silné znechucení, začínám myslet na pomstu, roztáhnu ruce a šmátrám kolem sebe v naději, že najdu kámen. Jsem rozhodnuta ho použít, ale mezi prsty se mi prosívá jen písek, nemám čím Fabia zastavit a nezbývá mi, než se smířit s nevyhnutelným a snášet ho až do chvíle jeho uspokojení, naštěstí cítím, že se blíží k svému cíli. Zavřu oči, nechci vidět jeho tvář, ten slastný výraz, jak si to užívá, za to ho nenávidím ještě víc a pohrávám si s myšlenkami, jak se ho navždy zbavit, mám právo se bránit, nikdo mě za to neodsoudí, mohu ho beztrestně zabít, nůž mám stále ve své kabelce a mohu snadno ho použít.
Ostrá čepel by hladce pronikla do jeho krásného, ale zrádného těla, místo vzrušení sténal by bolestí, neměla bych s ním slitování, toužím po tom, aby krvácel a trpěl, ale dál se ve svých nenávistných plánech nedostanu, do uší se mi zaryje hlasité sténaní, napnutí v jeho těle zesílí a náhle povolí. Leží na mě bez hnutí, jeho steny pomalu dohasínají, zhluboka oddechuje, na čele se mu perlí kapky potu a zadýchaně vyslovuje mé jméno, "Emily, Emily…!" a mám z toho nepříjemný pocit, je mi to od něj nechutný. Dovolává se mne, jako bychom byli milenci, měl by raději mlčet, o jeho zájem nestojím a lituji, že jsem ho vůbec kdy potkala a navždy ho škrtám ze svého dalšího života, nic podobného už nechci zažít a zadoufám, že je to naposledy, co se mě dotýká, ale znepokojeně sleduji, jak se vzepřel na pažích.

Skloní hlavu a hledí mi do očí, nečekaně mne políbí, "Miláčku, bylo to nádherné!", pochvaluje si nadšeně svůj prožitek a docela mě tím překvapí, ležela jsem jako mrtvá, jen jsem to s odporem přetrpěla, co se mu na tom mohlo líbit. Asi mu stačí, že dosáhl svého, dlouho jsem byla jeho vyhlédnutá kořist a nyní zažívá z úspěšného lovu vítězný pocit, ale měl by pochopit, že jeho nadšení nesdílím a přestat žít v iluzích, nechovám k němu žádné city a to se nezmění. Nenašel k mému srdci správný klíč a lásku ve mně nevzbudil, jako muž se mi líbí, ale nic víc, chtěla jsem ho jen za přítele, ne za milence a tím jak násilně se chová, všechno mezi námi zkazil, docílil jen toho, že se mi z duše protiví a jsou mi lhostejné jeho prožitky, nic z toho mě nezajímá.
Na rozdíl od něj je mi spíše do pláče, "Neříkej mi miláčku!", ohradím se proti důvěrnému oslovení, neodpovídá skutečnosti, chci na tuto chvíli co nejrychleji zapomenout, nejraději bych ji vymazala navždy ze své paměti, ale mé pocity, Fabio není schopný pochopit. "Proč ti nesmím říkat miláčku?", užasle mi pohlédne do očí, ale vysvětlovat mu nic nemíním, při jeho neschopnosti poznat, že ho nemiluji, je zbytečné se o něco snažit, myslím jen na to, jak se ho co nejrychleji zbavit. "Okamžitě ze mě slez!", vyzvu ho a hlas se mi chvěje, nejsem tím, co jsem právě prožila vnitřně srovnaná, na to potřebuji více času a držet si Fabia od těla, jen jsem zneklidněna, jak je mou žádostí zaražený, zadoufám, že se nebude o něco se snažit, k mému překvapení poslechne a váhavě z mého těla sklouzne do písku.

Ponechal na mně své ruce a pokouší se mne hladit, "Jsi v pořádku?", starostlivě vyzvídá a nahlíží mi do tváře, ale nezvolil vhodnou otázku, "Nejsem, znásilnil si mě!", tvrdě ho obviním a ve tváři se mu objeví údiv, zjevně se mnou nesouhlasí, vůbec si nepřipouští, že by něco zlého mi udělal. Co jiného jsem mohla od něj čekat, znechuceně ze sebe odstrčím jeho ruce, převrátím se na bok a stočím se do klubíčka, vzdychám a prožívám zvláštní pocit, že mi ukradl mé tělo, i když mi stále patří i s tupou bolestí, kterou mi způsobil. Nebyla jsem vzrušená a on byl bezohledný, myslel jen na sebe a sex s ním byl pro mne velmi zraňující, sáhnu si opatrně mezi nohy, vytéká ze mě něco lepkavého a vím, co to je, nešťastně zanaříkám, stalo se to, čeho jsem se obávala.
Upřu na Fabia nenávistné oči, kdyby pohled zabíjel je na místě mrtvý, znásilnil mě a nedával si pozor, to je ten největší zločin a vyděsí mě představa, jak jeho plaváčci i v této chvíli nerušeně pronikají do hlubiny mého těla, Bože, musím je zastavit a zničit. Jsou to vetřelci a záškodníci, bleskově se postavím a bez dalšího váhání se rozběhnu k moři, rozkročím se, zvednu si sukni, do dlaně nabírám vodu a vymývám si pečlivě klín, s úlevou vnímám, jak se mi po stehnech rozběhly praménky vody. Stékají dolů a doufám, že sebou odnášejí i všechny nezvané hosty, ale doufání mi nestačí, kdoví jak daleko se dostali, jsou příliš rychlí a pořádají mezi sebou závody, zastavit je může jen něco velmi razantního a bez dalšího váhání se posadím do vody.

Očekávám, že slané moře je všechny vyplaví, ale nečekaně mě někdo uchopí a postaví na nohy, je to Fabio, přes šumění moře jsem nezaslechla, jak se blíží, "Co to děláš?!", zeptá se, ale zarytě mlčím, nehodlám mu podávat žádné vysvětlení a ze všech sil ho odstrkuji. Zlobím se, že mne vytáhl z vody, ta chvilka nemusela stačit, koupel si pro jistotu musím zopakovat a snažím se z jeho rukou vymanit, "Nesahej na mě!", ale žádám o to marně. Přehodí si mne přes rameno a tento způsob, jak mě nosí, mi velmi vadí, ale nemohu nic dělat s tím, že mě vynese z vody a po několika krocích posadí do teplého písku, "Zbláznila ses, chceš se utopit, neumíš plavat!", spustí vyčítání a já žasnu, že si najednou o mě dělá starosti, ale pozdě a za odpověď mi to nestojí.
Fabio nehodlá mou činnost v moři rozebírat, má jiné problémy a důrazně se zeptá, "Emily, ty si vážně myslíš, že jsem tě znásilnil?!", upřeně a vyčkávavě mě pozoruje, v hlavě mu leží mé obvinění, se kterým evidentně nesouhlasí, "Co to tedy bylo?", zeptám se ironicky a čekám, jak mi to vysvětlí. "Milovali jsme se!", konstatuje spokojeně, beze slova žasnu, čekala jsem všechno možné, ale ne tohle tvrzení, tím mi dech vyrazí, "Co se mi to snažíš namluvit, ty ses zbláznil!", vykřiknu rozhořčeně, "Já se s tebou nemilovala, ty si mě znásilnil!!!". Každé slovo mu rozzlobeně hláskuji, ale dál odmítavě vrtí hlavou, "Nebylo to znásilnění, sama jsi to chtěla!", tvrdí s vážnou tváří, "Cože?!", to se mi snad zdá, nevím co na to říct, mám chuť ho pořádně uhodit, "Co mi to povídáš, já to nechtěla a ty to dobře víš!".

Chci, aby přiznal svou vinu a prosil za odpuštění, mám pro muže pochopení, vím, že snadno nad sebou ztrácí kontrolu, ale musí se omluvit a všeho litovat, jen nevím, jak ho k tomu Fabia donutím, vnímá to úplně jinak a další jeho slova mi to potvrdí. "Emily, každý tvůj pohled a pohyb tvého těla mě k tomu vyzýval, dávala si mi najevo, že mě chceš!", trvá si na svém, zatím co na něj nevěřícně zírám, on opravdu zešílel, "To sis namlouval!!!", odrážím jeho výmysly, jediné co ho k tomu vyzývalo, byly jeho splašené hormony. "Byla jsem k tobě jen přátelská!", pokračuji ve snaze mu to vysvětlit, "Copak to nepoznáš!" zlobím se, "To jsem ti měla předem dát písemně, že nechci s tebou mít sex!", můj hlas nebezpečně přidává na síle, "Tobě nestačí říct, že nechci, ty neznáš slovo ne!", zeptám se popuzeně.
Musím se ovládat, abych na něj nekřičela, ale Fabio se ušklíbne, "Ženy vždy chtějí sex, jen to nepřiznají a dělají drahoty.", prohodí ledabyle, "Mají rády, že je muži dobývají!", rozvine svou myšlenku a z jeho tónu poznávám, že to myslí vážně a věří tomu možná z vlastních zkušeností. Ale mne nezajímá, jak se k němu chovají jiné ženy a co mu dovolí, na mě použil násilí a s jeho neustálým zapíráním dochází mi trpělivost, přestávám být ochotná řešit to s ním po dobrém, "Pokud nechápeš, že si mě znásilnil, vysvětlení se ti dostane od policie!", vyslovím to odhodlaně. Nemám sice v úmyslu to udělat, ale donutil mě to vyslovit, už mi došly všechny argumenty a on potřebuje dostat lekci, pocítit obavy, aby pochopil, čeho všeho se na mně dopustil, odvrátím se od něj a jdu si zvednout z písku svou kabelku.

Jen si ji nestihnu přehodit přes rameno, nečekaně mne zezadu pevně sevřou jeho ruce, tiskne mne k sobě a přiloží ústa na mé ucho, slova cedí mezi zuby, "Co tím naznačuješ, chceš mě udat na policii", zeptá se a skrývá se v tom výhrůžka, zřetelně ji cítím a vyděsím se. Můj instinkt mne varuje, že jsem to přehnala, nemohu tlačit Fabia do bezvýchodné situace, neumí se ovládat, je to horkokrevný, prchlivý, nepředvídatelný Ital, může být nebezpečný, ve svém zájmu musím se snažit rychle ho uklidnit. "Ne, to bych neudělala, chtěla jsem tě jen vystrašit!", překotně vysvětluji, "Vážně?!", z toho jediného slova trčí na všechny strany jeho silná nedůvěra a znepokojení, "Fabio, mohu ti slíbit, že nepůjdu na policii!", ujišťuji ho a jeho držení mírně povolí.
Natočí si mne k sobě, do mé tváře zabodne pátravý pohled, je mi to nepříjemné, slunce zapadlo a v přibývajícím šeru jeho oči žhnou a cítím, že stále o mně pochybuje, "Jak to, že ti to nevěřím?!", z hlasu mu vane chlad a nebezpečí. "Varuji tě, ty vůbec netušíš, jaké to bude mít následky i pro tebe!", řekne záhadně a srdce se mi strachem rozbuší, i když nechápu, co tím myslí, jen vím, že italská policie funguje podivně a nemíním tam jít, nemám zájem, líčit své niterní pocity chlapům v uniformě do všech podrobností. Stejně nemohou nic pochopit, s tím co se mi stalo, se sama časem srovnám, ale nyní potřebuji Fabia přesvědčit, že mu ode mne nic nehrozí, obávám se, že by mohl dostat nebezpečné nápady, jak mi zabránit mou výhružku uskutečnit a rozhodnu se zahrát mu na city, "Nepůjdu na policii, mám tě ráda, to snad víš!", snažím se ho uklidnit.

Jeho ostražitý výraz se nezměnil, sama cítím, jak falešně to zní, to mi nemůže uvěřit, nejsem dnes ve formě, lhaní se mi nedaří a Fabio oprávněně pochybuje o mých slovech, "Ty mě máš ráda?!", zeptá se ostražitě, rychle přikývnu, "Proč se tedy nechceš milovat?", žádá vysvětlení. Nevěří mi a chce mne nachytat při lži, z jeho strany je to správná otázka, ale najít odpověď není pro mne snadné, "Potřebuji více času, známe se krátce.", snažím se mu vysvětlit své zábrany, "S tím na mě nechoď!", prudce to odmítne. Jeho oči si mne dál nedůvěřivě prohlížejí, nedivím se, že to nezabralo, je příliš zkušený, ale nic jiného mne nenapadlo, jsem nesoustředěná a v hlavě mám prázdno, Fabio mě dostal do složité situace, naše role se obrátily, musím si ho usmiřovat a sama sebe před ním hájit.
To je přímo absurdní, já jsem jeho obětí, to já bych ho měla za jeho násilí ničit a deptat, ale kdo je pravý viník tu nehraje žádnou roli a neomylně cítím, že Fabio mým výmluvám snadno neuvěří, cítí se být mnou ohrožený a může mi ublížit, jsme tu úplně samy, je lehké mě tu zabít, zahrabat v písku a nikdo se to nedozví. Je to opuštěné místo, nikdo sem nechodí, přejede mi mráz po zádech, za každou cenu chci odsud pryč, "Fabio, mám mokré šaty, musím se převléknout.", úpěnlivě žadoním, "Odvez mě do penzionu, můžeš jít se mnou na pokoj.", dávám mu možnost si mě pohlídat, ale neodpovídá a zarytě mlčí. Z jeho očí mne zamrazí, vnímám, že přemýšlí, jak velké nebezpečí představuji a hodnotí, jakou mám pro něj cenu, pečlivě to zvažuje do všech podrobností, podle toho se rozhodne, co se mnou udělá a nemohu to změnit nebo ovlivnit, jsem bezmocná.

K mému překvapení, jeho sevřenou tvář projasní úsměv a to mi nedává žádný smysl, nechápu, proč předstírá, že je zase všechno v pořádku, mezi námi se nic k lepšímu nezměnilo a jeho nečekané chování je znepokojující, zůstávám dál ve střehu a ve chvíli, kdy se ke mně nakloní, očekávám to nejhorší. Ale jen zašeptá, "Emily, odvezu tě!", slibuje, jako by se nic zlého nestalo, nedůvěřivě sleduji, jak bez dalšího otálení začne se spěšně oblékat, nezapne si ani knoflíčky u košile, nechává ji povlávat v mořském vánku a sluší mu to, vypadá velmi sexy. Je to sice hajzl, ale i krásný chlap, to uznávám, jen nejsem ve správném rozpoložení obdivovat jeho mužné tělo, topím se stále v nejistotě, co se týká jeho úmyslů, je nečitelný a můj instinkt mi hlásí trvající nebezpečí.
Ve chvíli, kdy mne uchopí pevně za ruku, se vylekám, "Jdeme!", řekne krátce, spěchá a mlčky mne táhne k vozu, ze strany ho zkoumavě pozoruji, na tváři mu zamrzl nucený úsměv, je to krajně podezřelé, znepokojeně položím ruku na kličku u vozu, ale dveře mi neotevře. Tázavě na něj pohlédnu, "Emily máš mokré šaty, tak do auta nemůžeš!", vysvětluje, "Mám deku, pojď si pro ni, dáš si ji pod sebe!", rozhodne, mluví klidně a zní to logicky, možná své obavy a podezření přeháním, jsem asi ze všeho už paranoidní. Následuji ho a čekám, až kufr otevře, ale deku nevidím, rychle se stmívá, nakloním se co nejdále a zašmátrám rukama až dozadu, nic tam není, probouzí se ve mně podezření a o co jde, pochopím až příliš pozdě, ucítím, jak mne uchopil pod koleny.

Nazvedl a strčil do vnitra kufru, okamžitě ho hlučně zabouchl, stačila mu na to vteřina, strnu leknutím a úzkostně vykřiknu, obklopila mě náhle úplná tma, vyděsím se, začnu se zoufale zmítat a mlátit pěstmi do plechu, "Fabio, otevři, prosím!!!". Křičím ze všech sil, jako by mi šlo o život a nejhorší je, že ta možnost tady je, nemohu ji vyloučit a hořce lituji, že jsem Fabiovi vyhrožovala, byla to největší chyba, jaké jsem se dopustila a tvrdě za ni zaplatím. Ale nemohla jsem vědět, co se stane, jak se rozhodne a jaký osud mi chystá. Vůbec netuším čeho všeho je schopný, ale jedno vím jistě, Fabio mě nepustí, dokud sám nebude chtít, mohu jen doufat, že mne nechce zabít a postačí mu k smrti jen mne vystrašit, ale jistotu nemám a tak se dál hroutím, hrozně se bojím.
Nesnáším být zavřená ve tmě a v tak malém prostoru, to dlouho nevydržím, už teď panikařím, připadám si jako zaživa v rakvi pohřebená, to přirovnání mne ještě více děsí, z toho určitě zešílím, "Fabio prosím pusť mě!, dál bez ustání křičím. Ale je to k ničemu, jen jsem se vyčerpala a špatně se mi dýchá, je tu horký a suchý vzduch, vůz stál dlouho na slunci, je v něm jako v peci, těžce lapám po dechu a obávám se, že se udusím, to mě přinutí šetřit s dechem, snažím se uklidnit a přestanu zoufale křičet. V nastálém tichu, mám dojem, že Fabio s někým hovoří, asi telefonuje a vypadá to, že se rozčileně o něco dohaduje, ale je mimo vůz a nerozumím ani slovo a náhle nastalo hrobové ticho, auto se zhouplo, Fabio nastoupil, vůz se rozjel a naděje, že mne pustí je definitivně pryč.

Rozpláču se pod návalem obav a své nemohoucnosti, začala se mi vtírat do mysli znepokojující předtucha, že tato dovolená pro mne skončí tragicky, myslím na nejhorší a ničí mne další návaly strachu a úzkosti, ani v nejhorším snu jsem nemohla tušit, co udělá, že mne bez zaváhání unese. To jsou mafiánské praktiky, ale jsem v Itálii a podle vzhledu je Fabio z jihu, tam je to asi normální a kdoví co je zač, nic o něm nevím, možná k mafiánům patří, jeho zvláštní chování i násilí, hodně o tom vypovídá. Silně jsem ho podcenila a důvěřovala mu, ale koho by něco takového napadlo, to se nedalo předvídat, nutně se musím připravit na nejhorší, i na to, že mi bude chtít ublížit, ale on netuší, čeho jsem v nouzi schopna a strčím ruku do kabelky.
Nahmatám ostří nože, s ním se cítím více v bezpečí, trochu mne to uklidní, nůž uložím v kabelce do polohy, ve které ho snadno uchopím a zavadím o něco hladkého, je to mobil, jak jsem na něj mohla zapomenout, okamžitě ho vytáhnu. Displej se rozsvítí, osvětlí mé vězení, nic tu není, ale možnost si zavolat o pomoc, mi rozežene všechny chmury a rozhodnu se volat Borisovi, jen mě zarazí představa, jak bude strašně vyvádět a žárlit, že s jiným chlapem jsem byla na pláži, navíc mi nepomůže, i kdyby chtěl, nemá jak mě najít. Musím se obrátit, na Andreho, jako policajt má více možností, může vyhlásit po Fabiovi i jeho autě pátrání a to rozhodne v jeho prospěch, hledám na něj číslo, ale znovu se zarazím, nevím, jak mu vysvětlím, že na něj nečekám v jeho bytě, už po druhé jsem porušila naši dohodu.

Andre tomu přikládá velkou váhu, chce mít jistotu, že se na mne může spolehnout a já stále selhávám pod vlivem okolností a může mu dojít trpělivost, ztratí ke mně důvěru, navíc netuším, jak věrohodně vysvětlím, že se nacházím v kufru auta cizího muže. To vždy bude vypadat podezřele a náš vztah to naruší a pravdu mu povědět nemohu, to by bylo ještě horší, Bože nechci a nemohu Andreho ztratit, potřebuji ho, pokud budu těhotná, může být on otcem mého dítěte, mám sice Borise, i když bych si ho za otce přála nejvíce, tak dítě všechno změní. Boris není rodinný typ, má rád svobodu a může mne nutit k potratu a ten zásadně odmítám, je to zločin, zvrácenost a vražda, nikdy své dítě nezabiji, neponesu ve své duši tak těžké a neodpustitelné provinění, jednou by mě za to stihl velmi krutý trest.
Dítě si nechám, je to část mého těla a mé krve, jsem si jista, že to zvládnu, i kdybych zůstala sama, ale i tak dávám přednost, aby dítě mělo otce a tím je rozhodnuto, Andreho nebudu znepokojovat a ze svých problémů ho vynechám, s trochou štěstí si je vyřeším sama. Mobil strčím do kabelky, tímto rozhodnutím se mi ulevilo, snažím se zachovat klid, uvolním se, lehnu si na záda a po chvíli si uvědomím, že neslyším hluk silničního provozu, Fabio sjel z dálnice, nevracíme se do města, jsme na venkově a nechápu, co tam se mnou chce dělat. Hlavou mi proběhnou útržky z filmů, jak se v Itálii zbavují nepohodlných svědků, začnou na mne znovu dotírat silné obavy, pro Fabia představuji ohrožení, ale snažím se na to raději nemyslet, jsou věci, které nezměním, nemám na ně žádný vliv, musím jen trpělivě čekat a pak se uvidí.

Zavřu oči, je mi nepříjemné dívat se do tmy a soustředím se na drncání, jedeme po nerovné cestě, žádný zvuk kromě motoru neslyším, náhle auto nečekaně zastaví a v nastálém tichu zaslechnu zvonit mobil, Fabio zase s někým mluví, hovoří italsky, zaslechnu dvě slova, které znám. "Padre" to je otec a "grazie", je děkuji, ale je mi to k ničemu, stejně nevím, s kým hovoří a Fabiův hlas právě utichl, vůz se znovu rozjel a pokračuje v pohupování, je to docela příjemné, ukolébává mě to do spánku. Nevím, jak dlouho jsem spala, než mne probudilo hlasité klapnutí, leknutím otevřu oči, kufr je otevřený, jsem tím vyděšena, nevím, co se bude dít a úzkostlivě se rozhlížím, vše je prosvětlené stříbrným světlem měsíce, je v úplňku.
Sklání se ke mně tmavá silueta muže, tvář má ve stínu, ale poznávám Fabia, v očekávání toho co bude, ztuhnu a roztluče se mi poplašeně srdce, posadím se a přitáhnu si kabelku blíže k sobě, "Emily chytni se, pomůžu ti ven.", natahuje ke mně ruku. Mluví klidně a vyrovnaně, asi považuje za normální strčit ženskou do kufru a odvézt ji neznámo kam, ale tón jeho hlasu mne zároveň uklidní, nevypadá to, že by plánoval na místě mne zabít, přesto chci být opatrná, jsem v obtížné situaci, už vím, že důvěra k němu se mi nevyplácí. Po druhé mu nenaletím a odsunu se a ruce schovám za záda, "Nechovej se jak malá holka!", domlouvá mi, "Nic ti neudělám.", slibuje, ale zbytečně, mám stále své oprávněné pochybnosti, "Nevěřím ti ani slovo!", ubezpečím ho a jsem rozhodnuta ve vzdoru dál pokračovat.

"Vylez, nebo chceš v kufru strávit celou noc, klidně ti vyhovím!", vyhrožuje a zvedne ruku, je připravený víko zavřít a to je dost silný argument na to, abych přestala odporovat a byla vstřícnější, vím, že by to udělal, je toho schopný a rozhodnu se, pro začátek s ním komunikovat. "To nechci.", neochotně přiznávám svou slabost, "Málem jsem se udusila, mohl si mě zabít!", stěžuji si, ale mávne nad tím rukou, "Nepřeháněj.", odmítne mé stížnosti a to mne rozzlobí, "Nic o tom nevíš, bylo to příšerný!". On nemůže pochopit mé pocity hrůzy, "Proč si to udělal?!", naříkám plačtivě, "To ti neodpustím!!!", ublíženě dál vzlykám, chci, aby měl výčitky, "Bylo to jediné řešení, dobrovolně by si nejela!", vysvětluje, ale ničemu nerozumím, "Kam bych nejela, kde to jsem?".
Opatrně vyzvídám, ale odbude mou zvědavost,"To se dozvíš později.", jenže to mi nestačí, musím to vědět hned, obrátil mi život naruby a chci znát důvody, "To je kvůli mé zmínce o policii"?", netrpělivě čekám, co mi na otázku odpoví a Fabio zaváhá, ale odpovídat se mu nechce. I tak je mi to jasné, všechno do sebe zapadá, "Já to přece s policií nemyslela vážně, proč si mi nevěřil?!", toužím znát odpověď, ale dál mlčí, "Strčíš mě do kufru a bezdůvodně odvezeš, ty nejsi normální!", rozhořčeně zhodnotím situaci a jeho nevhodné chování. "Emily, bylo nutné zajistit, že neprovedeš žádné hlouposti, vůbec netušíš, o co jde!", Fabio se začíná hájit, "No dovol!", ohradím se, jestli někdo dělá pitomosti, je to on a udělal jich dost, kromě znásilnění, spáchal mým únosem trestný čin, za to by šel za mříže na pěknou řádku let.

Chápu, že se mu do vězení nechce a bude mne držet, co nejdále od policie, ale to je zase omezení osobní svobody a další jeho zločin, za to všechno by možná dostal doživotí, to pro Fabia vypadá velmi špatně a bohužel, pro mne to má nedozírné následky. Měla bych vyskočit z kufru a snažit se mu uniknout, ale nevím na kterou stranu, zdáli slyším moře, blízko je pobřeží a za Fabiem vidím temnou spleť kmenů stromů a třepotající se listí, je to asi les. Kolem je plno stínů, stvořených ze tmy a měsíčního svitu a divných zvuků, to vše mi nahání strach, bojím se být za tmy sama v lese, k tomu nemám dost odvahy a stejně hrozí, že se mi útěk nezdaří, Fabio mě snadno dohoní a ze vzteku může více přitvrdit a být na mne hrubý.
O to nestojím a po zvážení svých možností, jsem si jista, že to není vhodné řešení a zkusím to s Fabiem po dobrém, "Odvez mě prosím zpátky, vážně nemám v úmyslu jít na policii!", znovu ho ubezpečuji, ale Fabio se tváří odmítavě, "Je to složitější, všechno si zkazila, už nejde jen o nás dva!". To mne zarazí, zase ničemu nerozumím, mluví v hádankách, "Fabio o co jde?!" naléhám na něj, "Vysvětlím ti to později!", slibuje, "Vylez už konečně z kufru!", žádá netrpělivě a to se mi právě nechce. Šílela jsem, když mě do něj zavřel, ale nyní se v něm cítím v bezpečí, více mě děsí představa, jaké neznámé nástrahy na mě ve tmě číhají a to, co Fabio stále naznačuje, mi na klidu nepřidá, chci vysvětlení, ale Fabia jen zajímá jak mne dostat z kufru, "Máme zpoždění, vylez!", naléhá.

K tomu se nemohu odhodlat, mám strach z neznáma a Fabio ztrácí trpělivost, nemíní čekat, prudce se nakloní, uchopí mě pod pažemi a táhne z kufru ven, nesnažím se mu to ulehčit, bráním se, ale nakonec mě vydoluje a postaví na zem, je zadýchaný. Chvíli trvá, než popadne dech, "Napřed máš námitky proti kufru a pak tě z něho nemůžu dostat, víš vůbec, co chceš?!", postěžuje si, "Přestaň dělat problémy, máš štěstí, že mi na tobě záleží, jiní lidé nebudou mít s tebou tolik trpělivosti!". Tímto pokáráním zakončí své stížnosti a z toho co prohlásil, mne zamrazí, cítím nové nebezpečí, "Jací jiní lidé?!", znepokojeně se na něj dívám, "To nepotřebuješ zatím vědět!", Fabio se dále k tomu odmítá vyjadřovat.
Vím, že když nechce, nic mi nepoví, nejde ho k tomu donutit, tak jen přemýšlím, co tím chtěl naznačit a co se mi nabízí jako vysvětlení, mne nepotěší, cítím se ve větším ohrožení a to mě nutí změnit názor na Fabia, je násilník a unesl mě, ale není mi životně nebezpečný. Snaží se mne chránit před někým nebo něčím mnohem horším, připomenu si jeho telefonát v autě, jak něco důležitého zařizoval, použil slovo "padre" a za něco děkoval, jsem si jista, že se to týkalo mě a chtěla bych vědět, o co jde. Co to jsou za lidi, ke kterým Fabio podle všeho patří, jedno vím jistě, nechtějí mít pletky s policií, snad to nejsou zločinci, Bože do čeho jsem to zapletla, setkání s nimi může být pro mne osudným, mohu být ráda, že jsem zatím naživu, mám štěstí, že Fabio něco ke mně cítí a vím, že nutně ho potřebuji mít na své straně.

Bez jeho ochrany se mi může se stát cokoliv zlého, jen s ním mám šanci všechno přežít, sama už nevím, jestli se mám na něj zlobit, nebo mu být vděčná, že se o mě stará, je to složitá situace, má své pro a proti, je to mnohem složitější. Fabio mě sice dovezl sem, ale když bude chtít, může mne zase dostat zpět, ta možnost tady je, časem snad bude schopný to zařídit, jen ho k tomu musím přinutit a to by nemělo být moc složité, sex může být pro něj dostatečná motivace, okamžitě se rozhoduji změnit k němu svůj přístup. Nebudu odmítavá, sice není můj typ, ale je krásný, svůdný a nebude tak těžké mu ve všem vyhovět, za jeho pomoc musím zaplatit, můj život mi za tuto cenu stojí, to že mě znásilnil, už nehraje žádnou roli, chystám se s ním milovat dobrovolně a to vše mění.
Samotnou mě překvapí, jak racionálně uvažuji, ale k tomu mě nutí, hrozící nebezpečí, Fabia potřebuji, to mění pravidla hry, jsem ochotná se mu ve všem přizpůsobit, být více vstřícná a přestat dělat naschvály a dál ho zdržovat, když tak moc spěchá a začnu s tím hned. Uhladím si pomačkané šaty a začnu spolupracovat, celá se mu podvoluji, "Fabio, kam chceš jít, proč nemůžeme jet autem?", vyzvídám a sleduji pohledem úzkou cestu postupně mizející ve tmě mezi stromy. "To není nutné, je to jen pár kroků!", dostane se mi vysvětlení a Fabio zabouchne rázně kufr, tím odkryje pohled na opačnou stranu, stojí tam působivě vypadající dům, ponořený do tmy, svítí jen pár oken, jsem z toho v úžasu, "Čí je to dům?", z mé otázky je cítit silné znepokojení.

Fabio zaváhá, jako by něco tajil, "Je mé rodiny!", jeho hlas nezní nadšeně, je v něm nejistota, jako by sám nevěděl, co může čekat, na klidu mi to nepřidá a nevím, jestli se nemám začít znovu bát, rychle si v hlavě skládám dohromady útržky informací. Domýšlím se, že Fabio je součástí rodinného klanu, řídí ho asi jeho otec a jsou zapleteni v nezákonných kšeftech, nic jiného mi nedává smysl, proto zmínit se o policii je smrtelně nebezpečné. Začnu se obávat, co se mi stane, až se dozví, že mám poměr s policajtem, byl by to můj i Andreho konec, a zalituji, že jsem nepodpořila Toma, když na dovolenou chtěl mě vzít do Chorvatska, dala jsem přednost být v blízkosti Borise a odjet do divoké Itálii a vypadá to, že si to vůbec s ním neužiji, všechno bude úplně jinak.
Můj osud se změnil, kdoví, co mne čeká, ale je pozdě si své rozhodnutí vyčítat, nemohla jsem předpokládat, že se mi něco takového může stát a zapletu se s mužem z podsvětí, nebo jak se tomu tady říká a vyděsí mne, jak snadno mohu rozšířit počty žen, co se nevrátily z dovolené a jsou dlouhé roky nezvěstné. Zachvátí mě znovu panika a obavy z této rodiny, jsou bohatí, mocní a nebezpeční, na velký majetek se nevydělá poctivou prácí a ohleduplností, jim na ostatních lidech nezáleží a ze všeho mne dusí úzkost a dech se mi úží, mé plány pro mou záchranu, nemusí vyjít. "Emily!", ozve se Fabio, "Jdeme!", zavelí a vykročí, po pár krocích zjistí, že ho nenásledují, prudce se otočí, "Co je?!", zeptá se nespokojeně, "Co ti zase vadí!", opravdu se zlobí, "Fabio, proč mě tam vedeš, chci slyšet pravdu!", jsem rozhodnuta na něj naléhat.

Ale nedá se zlomit, "Na to není vhodná doba, dozvíš se to později, spěchám!", odbude mě a vykročí ke mně, vnímám, že je schopný dotáhnout mě tam násilím, otočím se a utíkám ke stromům, tma a stíny mě přestaly děsit, více se obávám lidí. Ale nemám šanci uniknout, o něco jsem ve tmě zakopla, upadla a bolestivě si narazila koleno a Fabio mi pomáhá na nohy, "Co to děláš, zbláznila ses!", ale na to nechci odpovídat, ale Fabio se rozpovídal, "Odtud neutečeš, jsme na ostrově a spojovací most je hlídaný!", tím mi vysvětluje, v jaké jsem pasti. "Bože, to je konec, co se mnou bude!", tiše zanaříkám a začínám být hysterická, "Emily, přestaň vyvádět, postarám se o tebe!", slibuje Fabio a vydá se zpět k domu, neotočí se, dobře ví, že nemám jinou možnost, není kam uniknout a musím jít za ním, rychle ho dohoním.
Vklouznu prsty do jeho dlaně a potěší mne, že jemně mi je stiskne, to je dobré znamení, ať chci nebo ne, on je jedinou mou jistotou v tomto neznámém a nebezpečném světě a znovu žasnu, jak se věci mění, nechtěla jsem s ním už nikdy být a nyní jsem mu vděčná, že zůstává se mnou. S důvěrou v jeho ochranu se nechám vést po chodníčku k domu, jeho vchod je decentně osvětlený lampami, ze stínu kolem sloupů u dveří se nečekaně odloupne postava, "To jsem já!", oznámí Fabio. Muž přikývne a otevře nám dveře, všimnu si, že má na boku pouzdro se zbraní, to mě zneklidní, zmáčknu nervózně Fabiovi ruku, "To je ochranka, jsou venku i po domě, nevšímej si jich!", poučuje mě, přikývnu, ale mám divný stísněný pocit a beze slova s Fabiem vejdu do haly.

Je osvětlená obrovským lustrem, zatají se mi dech, všude jsou obrazy, vázy a stylový nábytek, ale nemám čas si vše prohlédnout, Fabio mne k sobě natočí a pečlivě si mne v ostrém světle prohlíží, "Vypadáš strašně!", zhodnotí můj vzhled a to se mne dotkne. Vím, že jsem ubrečená a zničená, ale za to může on, po tom co jsem prožila, nemohu být jak ze škatulky, to by snad mohl pochopit, ale to ho nezajímá, prohlíží si mne a něco zvažuje, "Musíš napřed se sebou něco udělat, je to důležité!", rozhodne, zatím co já nechápu, proč na tom tak záleží. Snad nejsem v nevěstinci, proletí mi hlavou jedna z možností a polekám se, to bych nesnesla, to by mi Fabio snad neudělal, ale obávám se zeptat, raději chci zůstat v nevědomosti, jistota by mne na místě zabila a nechám se bez odporu Fabiem táhnout po schodišti až do dalšího patra, je tu plno dveří a jedny prudce otevře.
Strčí mne dovnitř, rozsvítí, "To je pokoj mé sestry!", oznámí, "Tam je šatna, tam dveře do koupelny.", ukazuje prstem, "Vyber si šaty, uprav se, hlavně rychle!", zase spěchá, "Tvé sestře to nebude vadit?", obávám se, nechci si ji proti sobě popudit a mít s ní potíže. "Ne, studuje a žije ve státech.", vysvětluje a netrpělivě mně postrčí ke dveřím šatny, vejdu a užasnu, kolik je tu šatů, vybrat si jedny zabere spoustu času, rozhodnu se vzít si ty, co se mi jako první zalíbí a hned je stáhnu z ramínka, mají holá záda a výstřih vpředu, to mám ráda a jsou v barvě, co mi sluší. Vrátím se s nimi do pokoje, Fabio si významně poklepe na hodinky, na to nereaguji, ale pospíším si do koupelny, svléknu se a stoupnu si pod sprchu, užívám si praménky vody, dopadají mi prudce na kůži a nastavím jim tvář, voda ze mě smývá únavu i napětí.

Zůstala bych pod sprchou mnohem déle, ale musím pospíchat, hledám mýdlo nebo sprchovací gel a zaslechnu klapnutí kliky, je to Fabio, dalo se očekávat, že neodolá, spíše by mě překvapil pravý opak a vzhledem k tomu, že s ním musím navázat bližší vztah, nezakryji si ňadra ani klín. Nepovažuji to potom všem, co se mezi námi stalo za nutné, mlčíme a hledíme si vyčkávavě do očí, "Umyju ti záda.", oznámí a popadne z poličky to první, co mu přijde pod ruku, než se stačím natočit zády, spěšně mi gel roztírá po ňadrech a občas své ruce smočí pod vodou. Neprotestuji, je příjemné, jak mé tělo mizí pod šimrající pěnou, líbí se mi to a zavřu oči, prociťuji jeho ruce, není násilný a vzrušeně mi šeptá, "Lei è molto eccitante.", ale nevím, co to znamená.
Jeho ruce zlehka sjíždí stále níže, zasáhnu až v okamžiku, kdy jeho prsty jsou téměř v mém klíně, odstrčím je, nemám v úmyslu tak rychlé sbližování, "Chci umýt jen záda!", požádám a rychle mu je nastavím, chvíli je snaživě myje, jen neuhlídá své ruce. Proklouznou dopředu a jeho dlaně přiklopí má ňadra, "Toužím po tobě.", šeptá mi do ucha, "Pomilujme se.", žadoní, jeho hlas je rozechvěný touhou, ale s tím pro dnešek ve svých plánech nepočítám, jsem unavena a své nároky už vyčerpal tím, že si vynutil sex na pláži, to by mělo stačit. "Ty už nepospícháš?", snažím se mu připomenout, co pro něj bylo důležité, ale ubíhající čas je to poslední, co ho nyní zajímá, začne se svlékat, vášeň mu zase osedlala mozek a pevně drží opratě, je rozjetý, nedočkavý a chtivý, to není vhodná chvíle k odmítnutí.

Jedno znásilnění mi dnes stačilo a nechám Fabia vejít do sprchy, chvíli otálí a je nejistý, jako by nemohl uvěřit, že nemám žádné námitky, pažemi mě z počátku opatrně obejme, klín má tvrdý a pevně se ke mně vine, k mému překvapení, je něžný a přesto že ho nemiluji, jeho doteky probouzí mé tělo. Touhy ve mně narůstají, nedají se potlačit, děje se to proti mé vůli, nemohu tomu poručit, mé emoce se zcela probudily, srdce mi vzrušeně tluče a poddávám se svému toužení, mé city narůstají, jeho laskání je úžasné. Jsme vodou smáčeni a teče nám po tvářích, naše ústa se hledají, nedočkavě se k sobě přisávají, podcenila jsem, jak na mne silně působí, když je tak ohleduplný a jemný, co bude dál, se obávám domýšlet, příliš lehce jeho vábení podléhám, mé tělo se nedá zastavit.
Silně prožívám, jak dlaněmi hladí mi ňadra, laská je ústy a ruka mu sklouzne s proudy vody mezi mé nohy, je to vzrušující, pod jeho doteky se rozechvěji, zasténám a zvrátím hlavu v očekávání dalších návalů slasti, zatím co on zvolna padá na kolena, tvář mi zaboří do klína. Z toho co dělá, slábnou mi nohy, sjíždím zády bezvládně po stěně, zachytil mě do bezpečí své náruče, dává mi zažít všeho vrchovatě, klečíme a ruce máme zaklesnuté v sobě, proudy vody bičují naše těla, ještě více nás to vzruší, naše prsty si navzájem s klíny pohrávají. Tato chvíle snad nikdy neskončí, svíjíme se a sténáme, rozhořel se v nás požár, plápolá a šíří se nám do celého těla, hoříme pod návalem rozkoše, její přemíra nás ochromila, naše hlasy souznějí, proplétají se a spolu do výšky vyletí.

Vyvrcholení nás málem zabíjí, chvěji se vzrušením, společně sténáme, lapáme po dechu, prožila jsem něco nečekaného, přesto, že nedošlo k našemu spojení, bylo to velmi silné a nemohu se uklidnit, celá se třesu a Fabio to cítí, zastavuje vodu a zabalí mne do osušky. Odnáší mne do pokoje a složí mě na postel, schoulím se do klubíčka a stále tiše sténám, netušila jsem, že něco takového mohu prožít s tímto mužem, ke kterému sotva před pár minutami jsem skrytě cítila nechuť a odpor a chtěla ho jen využít. Zatím jsem udivena, jak si porozuměla naše těla, jako by se dlouho znala, jsem tím zmatena, potřebuji se s tím vším srovnat, ale myšlenky se mi rozbíhají a nesháním je zpět, toužím jen ležet a na nic nemyslet, ale Fabio se nade mnou sklání, k něčemu se odhodlává.
"Milosrdný Bůh slepoty mne zbavil, dal mi spatřit tvůj nadpozemský půvab, jsi zářivý anděl s bělostnými křídly i rozpalující ďábel s plamennou duší, tvé tělo je stvořené z nebeské many, ze žáru slunečních paprsků, z měsíčního svitu i z pekelných odlesků. Jsi tak nádherná, že závistí hvězdy na obloze zhasínají, propadl jsem tvé výjimečné kráse, obdivem slova ztratil a bez boje upadl v tvou hedvábnou léčku, kouzlem tvým jsem spoutaný, klíč od pout jsem dávno zahodil. Bez váhání zapomněl, čím před tím jsem byl, místo žití jsem živořil, chci být tvým mužem, miluji tě z hloubi srdce, bez tebe nechci být, pokud mne opustíš, raději zemřu, než bez tebe bych žil", zadýchaně domluví, "Báseň vystihuje mé city, od chvíle, co tě znám, mám tě plnou hlavu.", vysvětluje Fabio své pohnutky a vyčkává, co mu povím.

Konec 27. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!


Letní romance s Borisem – 26. část

30. března 2017 v 18:46 | Elis |  Letní romance s Borisem
Závěr předcházejícího dílu...

O několik kroků postoupím ke dveřím, "Ne, neotvírej!!!", vyjekne poplašeně, "Je to Greta.", přiznává, sice jsem to očekávala, ale propaluji ho rozhořčeným pohledem. "Jak si mohl tu psychopatku pozvat k sobě domů, to ti neodpustím, mezi námi je konec!", rozhodnu se toho využít a zbavit se Lucase navždy. Seberu odvahu, chci Gretu pustit dovnitř, jinak bych nemohla odejít a nechci tu déle být, spoléhám na to, že před Lucasem si nedovolí mne napadnout a otevřu dveře, vteřinu na sebe zíráme než zaječí, "Ty děvko, co tu děláš, já tě zabiju!", neovládá se a prudce vyrazí do útoku, podcenila jsem ji, měla jsem v ruce držet nůž.


Elis
Letní romance s Borisem - 26. část

Zalituji, že můj nůž zůstal kabelce, s chutí bych ho do ní zabodla a dál bodala a řezala, dokud by se nepřestala hýbat a s potěšením sledovala, jak leží v rozlévající se kaluži své jedovaté krve, vnímala, jak každým dechem uniká z ní život a její duše je na cestě do pekla. Nic jiného si ta bestie nezaslouží, ale jsem bezbranná a její útok je prudký a zničující, jako by mne napadla divoká šelma, stejně nebezpečná je i tato psychopatka, nemám šanci ustát náraz a váhu jejího těla, není se čeho zachytit a kácím se k zemi, tvrdě dopadnu i s ní, pověšenou na sobě, na záda. Bolestivě vykřiknu a její ruce se okamžitě sápají po mém hrdle, marně se je snažím zastavit, prsty mi svírá pevně krk a bez váhání mne škrtí, oči má zdivočelé, ta ženská má v úmyslu připravit mne o život.
Chce mne zabít, nemám o tom žádné pochybnosti, bojuji o přežití a snažím se odtáhnout její ruce, ale zuřivost jí dává neskutečnou sílu, "Lucasi, pomoz mi!!!", zasýpám, nechápu, proč bezradně stojí a jen sleduje, jak z posledních sil bojuji o každý dech. Snad se jí nebojí, tvrdí mi, že mne miluje a měl by mne bránit, moc času mi nezbývá, nemohu dýchat, jen chroptím a Lucas se konečně odhodlá k činu, "Greto neblázni, pusť ji!", apeluje na ni, ale bezúspěšně, všechny jeho pokusy ji domluvit nebo odtáhnout její ruce, selhaly. Myslím, že ho nevnímá, je jak smyslů zbavená a Lucas stále nechápe, že je šílená a myslí to vážně, její nehty mám zaryté hluboko do kůže, dech mi vázne, k mé hrůze se Lucas narovnal a rychle odchází, vzdaluje se a začínám ho vidět jako v mlze.

Vyděsím se, nechápu proč mne opouští a nechává na pospas té bestii, Bože tak jsem si svou smrt nepředstavovala, rychle zavřu víčka, nechci, aby to poslední, co uvidím, byly její šílené a nenávistné oči, náhle stisk jejich rukou povolil a její bezvládné tělo mě svou váhou zavalí. Užasle vzhlédnu, spatřím Lucase, v ruce drží těžký stříbrný svícen, ohromeně na něj zírám, v první chvíli odmítám uvěřit, že se odvážil uhodit ji do hlavy, podcenila jsem ho, zbabělec není a zachránil mi život. Upřu na Lucase oči a s nadějí se sípavě zeptám, "Je mrtvá?", Lucas zavrtí hlavou, "Ne, jen jsem ji omráčil, bude v pořádku.", ubezpečí mne, jako by mi na tom záleželo, pocítím silné zklamání a nechápu, proč promarnil tak skvělou příležitost, při mé ochraně ji mohl beztrestně zabít.
Velmi se na něj zlobím, mohla jsem navždy být v bezpečí, po chvilce zvažování a ztišení emocí se rozhodnu nic mu nevyčítat, možná mne Greta zase obviní a Lucase mohu jako svědka znovu potřebovat, ale chci se zbavit aspoň jejího těla. "Dej ze mne ten hnus pryč!", požádám Lucase, jsem znechucena tím, že ta odporná ženská na mě leží a s úlevou sleduji, jak Gretu odnáší k pohovce, zhluboka si oddechnu a konečně se mohu posadit. Dlaněmi si masíruji zhmožděný krk, každé polknutí je bolestivé, "Jak je ti?", vyzvídá vracející se Lucas, "Mizerně!", zanaříkám a natáhnu k němu ruce, postaví mne na nohy a pevně obejme, jeho objetí v této vypjaté situaci je mi příjemné, byla jsem velmi blízko smrti a nutně potřebuji se cítit v bezpečí.

"Nemohu polykat!", stěžuji si ublíženě, "To přejde.", uklidňuje mne a tiskne k sobě, je doktor, měl by to vědět, rozhodnu se mu důvěřovat, hlavu si opřu o jeho rameno, zhluboka vydechuji napětí a Lucas se začne mírně pohupovat v bocích, snaží se mne uklidnit. Konejšivě něco pobrukuje a jeho tělo na mě reaguje, zřetelně to cítím, muži na sex myslí každé tři minuty v jakékoliv situaci, ale nyní se mi to nehodí a jsem tím zneklidněna, k milování jsou nutné hluboké city a k Lucasovi nic z toho necítím. Jsem schopna se někdy milovat z nutnosti nebo vypočítavosti, ale vždy musí jít o velmi závažné záležitosti a to se stává výjimečně, tato situace to není, ale to Lucas neví, "Emily, jsi vyčerpaná!", pronese starostlivě hlasem lékaře stanovujícího diagnózu.
Nakloní se bokem, uchopí mě pod koleny a zvedne do výše, hledíme si zblízka do očí, vždy neomylně poznám, kdy muž se zatouží milovat, on to ani neskrývá a špičkou jazyka si vzrušeně olizuje pootevřené rty, "Musíš odpočívat, odnesu tě do postele!", z jeho hlasu vane odhodlání. Přemýšlím, jak se z toho citlivě vymluvím, nemohu si dovolit ztratit jeho přízeň, počítám s tím, že Greta situaci využije proti mně, u ní je to pravděpodobné a chci mít Lucase na své straně, ale došly mi slova i nápady, bez odporu se nechám odnést do ložnice a složit na měkkou postel. S obavou sleduji, jak zprvu váhavě si Lucas rozvazuje pásek a župan nechá zvolna sklouznout na zem, je nahý a vystaví se mým očím, upírá na mne žádostivý pohled, posadí se na okraj postele, nakloní se a zacítím jeho zrychlený horký dech.

"Nechceš si odložit šaty?", zeptá se, "Ne, chci jen odpočívat!", vyslovím to i s vědomím, že mi stejně nevyhoví, bude dál naléhat a můj odhad je správný, "Emily, odpočinek ti nepomůže!", Lucas nehodlá se nechat snadno odbýt. "Potřebuješ se odreagovat od stresu.", pokračuje a má řešení, "Milování tě uvolní.", z jeho hlasu zní jistota, že to je pro mne ten pravý a jediný lék a jen on má na něj ten správný patent a je ochotný mi ho poskytnout a dávkovat v dostatečném množství. Usilovně přemýšlím, jak Lucasovi v léčení zabráním a nedotknu se jeho ega, ale je příliš nedočkavý, popadne mou ruku, vtiskne ji do sálavého tepla svého klínu, je na mou léčbu dobře vybavený i připravený, ale Lucas mne nevzrušuje, nemiluji ho, jeho tělo nechává mě chladnou.
Netoužím mít s ním sex a snažím si ruku osvobodit, nechci s ním prožít znovu to samé, jako před časem na pohovce, kdy byl jak umanutý a chtěl se milovat i za cenu násilí, nebýt Borise, musela bych si připsat na svůj seznam dalšího, i když nechtěného milence, ale Lucase chci mít jen za přítele. "Milovat se kvůli stresu, co to je za nesmysl?!", obviním ho ze ztráty rozumu, ale zbytečně, má slova asi nevnímá a snažit se nepřestává, jeho ruce jsou všude, v nouzi mu na rovinu povím, "Přestaň, nechci se s tebou milovat!", strne a v očích má úžas. Uvědomím si, že žije v omylu o našem vztahu, sama jsem ho v tom utvrdila, v té chvíli to bylo nutné a on mi uvěřil, netušíc, že to byla z mé strany jen účelová lež, bohužel ji nemohu vzít zpět a stále platí, ve stresu jsem na to pozapomněla.

Stále mužům musím lhát a v té záplavě lží zapomínám, co jsem komu a kdy řekla, je toho už moc a začíná se mi plést, co je pravda a co lež a Lucas je kvůli tomu zmatený, musím to nějak vyřešit, zatím ho potřebuji, nechci v něm probudit náznak podezření a začnu ho chlácholit. "Lucasi, tak jsem to nemyslela, jen jsem velmi slabá, po tom co jsem prožila!", přikývne, že to chápe, ale vzdát se nechce, "Budu opatrný a něžný.", slibuje, líbá mne a hladí, rozhodl se pro delší předehru, ale to nic neřeší. "Nemůžeme se milovat, dokud ta ženská je ve vedlejším pokoji!", je to ta nejlepší výmluva, jakou mohu mít, ale Lucas tomu neporozumí, nezbývá mi, než ho dotlačit k pochopení toho, co mi na tom vadí.
Přidám další vysvětlení, "Jsem z ní nervózní, nemohu se soustředit, to snad chápeš?!", ale váhá s odpovědí, jako by tomu nevěřil a se zábleskem v očích odpoví, "Ne, to nechápu, je přece v bezvědomí?!", diví se, je to jeho největší trumf, ale ten snadno přebiji. "Čemu nerozumíš, nebo ty víš, kdy se probere?!", vypálím svou otázku, na kterou mi nemůže dát správnou odpověď a netrpělivě bubnuji prsty to pelesti postele, "Tak kdypak se vzbudí, pane doktore, za minutu nebo za deset?!", vyptávám se ironicky. Lucas zaváhá, "To nejde přesně určit.", přiznává neochotně, "Tak vidíš a ty se chceš milovat!", lamentuji nad jeho hloupostí. "Víš, co se může stát?", zeptám se poděšeně a sama si odpovím, "Může nakráčet do ložnice a oba nás zabije!!!", dávám zaznít svému strachu i rozhořčení.

"Ta ženská není normální, copak si to ještě nepochopil!", můj hlas vyletí do výšky, odstrčím ho od sebe a slezu z postele, rozrušeně přecházím sem a tam, "Emily, to přeháníš, uklidni se!", naléhá na mě Lucas, ale nemám to v úmyslu, dál chodím neklidně po pokoji. Přidám k tomu bouchání dlaní do nábytku, "Nemohu se uklidnit, nechci se nechat zabít!", můj hysterický tón mu to potvrdí, "Ty by si byl na mém místě klidný?!", vyjedu po něm. "Lucasi ona patří do vězení, zavolej policii!", rozhodnu se té psychopatky navždy zbavit a konečně jsem ve výhodě. Mám Lucase jako věrohodného svědka a je při plném vědomí, ale on mé nadšení nesdílí, "Policii nebudeme do toho tahat!", odmítne prudce mou žádost.
"Proč ne, je nebezpečná!", zlobím se a nechápu, že to nevidí, "Udělá to znova a jednou bude úspěšná, na to nemíním čekat!", trvám si na svém, "Musíme ji obvinit, jinak to neskončí!", naléhám na něj dál, ale zbytečně, "Emily, to přeháníš, nic vážného se nestalo.", zalapám po dechu. Užasle si sáhnu na rozbolavělé hrdlo, "Cože?!", mám dojem, že špatně slyším, "Ochránil jsem tě a ochráním tě zase!", ale tímto nesplnitelným slibem mne nemůže uklidnit, v žádném případě nemíním žít v pernamentním ohrožení a navíc s Lucasem za zadkem. O to nestojím a nesnáším, jak tu zabijáckou mrchu hájí, "Tak se miluj s ní, když ti na ní tak záleží, já odcházím!", zakřičím rozhořčeně a otočím se ke dveřím, ale zachytí mou ruku, "Záleží mi jen na tobě!" a zní to procítěně.

Až tak moc, že mu to i věřím, ale jeho chování nerozumím, "Greta není stále vyrovnaná s tím, že jsem ji opustil, musíš být trpělivá!", vysvětluje, zalapám po dechu, to snad není možné, dokonce ji lituje, "Ty ses zbláznil!", konstatuji podrážděně. "To se mám nechat zabít, aby vy dva pošuci jste se cítili líp!!!", v rozčílení přestávám hledat vhodná a neurážlivá slova, vztek mnou lomcuje, copak nechápe, že Greta s ním jen manipuluje, citově ho vydírá a ještě ke všemu je šílená. Dokonale vymyla Lucasovi mozek, ale už mi dochází trpělivost, "Okamžitě mne pusť, chci jít pryč!", vyzvu Lucase, ale dál mi pevně svírá ruku, "Emily uklidni se, to se vyřeší.", mluví se mnou velmi opatrně a polehoučku, cítí mé napětí a nechce mne ještě více popudit.
"Samo se to nevyřeší, musíš s tím něco udělat!", naléhám na něj dál, ale mlčí, "Lucasi ona patří do blázince nebo za mříže, copak to nevidíš!", zlost ve mně znovu stoupá, musím vymyslet, jak ho přivést k rozumu a vytrhnu svou ruku z jeho dlaně, postavím se k oknu, opřu čelo o sklo a sleduji provoz na ulici. Usilovně přemýšlím a zacítím Lucasův dech, tiše za mnou stojí, obejme mě kolem pasu a přitiskne se nahým tělem, i přes naši hádku je stále vzrušený. "Emily, co se s tebou děje, vůbec ti nerozumím?", cítím z něj nejistotu, jenže on nechápe více věcí, ale nemíním mu vše vysvětlovat, jen potřebuji tuto patovou situaci vyřešit a zaútočím, "Ty mi lžeš, pořád ji miluješ!", opatrně začínám rozjíždět svůj plán, ve kterém počítám se vším i s možností Lucase vydírat.

Smířlivě mne líbá do vlasů, "Emily, už dávno ji nemiluji.", odpoví, prudce se k němu otočím, "To ti nevěřím!", zkoumavě ho pozoruji, "Proč jinak bys ji chránil a mne vystavil nebezpečí!", pochybuji dál o jeho slovech, "Miluji jen tebe, copak to nevíš?!", snaží se mne ujistit o své lásce. Odmítavě vrtím hlavou, slovy mne nepřesvědčí, "Proč o tom pochybuješ?", diví se a pevně mne k sobě tiskne, "A co si mám jiného myslet, dál s ní pracuješ a chodí k tobě domů!", vypočítávám možnosti, kdy jsou spolu. "To není normální!", trvám si na svém, "Jsem k ní jen ohleduplný, nechci ji ublížit.", Lucas neochvějně obhajuje své chování a tím mi nahrál na smeč, "A mně ubližovat můžeš, to ti nevadí?", postěžuji si.
Nevěřícně sleduji, jak se zatváří překvapeně, ani ho to nenapadlo, na mé city nemyslí, to je už pro mne příliš, "Tvé mlčení je výmluvné, zklamal si mne!", odstrčím jeho ruce, snažící se mne zadržet, "Nesahej na mě!", okřiknu ho a opouštím ložnici, jen doufám, že mne z bytu nenechá odejít, potřebuji to nutně k pokračování své hry. "Emily prosím stůj!", volá za mnou, na jeho prosbu nereaguji, vejdu do pokoje, ta mrcha leží na pohovce, je stále mimo sebe, zamířím k ní a cítím v sobě čirou nenávist. Opakovaně ji uhodím do tváře, kdyby mi nehrozil postih, s chutí bych ji na místě zabila, ale za trest a vězení mi ta psychopatka nestojí, jen musím něco udělat, aby se mi trochu ulevilo, zvednu nohu a kopnu ji silně do stehna, druhý kopanec namířím na její bok a užívám si příjemný pocit, jak ji mohu ubližovat.

Ona si to zaslouží, za to co mi provádí a další kopnutí namířím na její žebra, "Emily co to děláš!", zarazí mne poděšeně Lucas, právě vchází do pokoje, neodpovím, jen si ji přestanu všímat, jdu zvednout ze země svou kabelku a otočím se k Lucasovi, "Pokud mám zůstat, ona musí pryč a hned!", jsem rozhodnuta na tom trvat, je to má podmínka. "Emily to není nutné, mezi mnou a Gretou nic není!", snaží se mne znovu o tom přesvědčit, povzdechnu si, on stále nic nepochopil, ale více toho už nesnesu, někdo z nás dvou je blázen a jsem si jista, že já to nejsem. Nechápe, že nechci mít tu ženskou ve své blízkosti, mohlo by to špatně dopadnout, doplatila bych na to já, tekla by má krev, "Své rozhodnutí nezměním!", trvám si na svém a Lucas se zachmuří.
Podezřele dlouho přemýšlí, ta bestie ho pořádně zpracovala, vsugerovala mu pocit, že za její život nese odpovědnost a tu utkvělou myšlenku, půjde těžko dostat z jeho hlavy, zabrat může jen léčba šokem, ale to mne nutí hrát vabank a to je nebezpečné, může se to obrátit proti mně, ale nemám jinou možnost. Přistoupím těsně k Lucasovi, zahledím se mu dlouze a výmluvně do očí, uchopím jeho ruku, položím si ji na ňadra a pomalu s ní sjíždím po svém těle až do klína a jeho dlaň tam pevně přitisknu a podržím. Lucas překvapením zadržel dech a rozevřel široce oči, "Dobře si to zapamatuj, je to naposledy, co se můžeš dotýkat mého těla!", odhodím jeho ruku bokem, nakloním se a políbím ho na rty. "To je polibek na rozloučenou!", vysvětluji, aby si uvědomil, co ztrácí, ale stále mlčí.

Nedá se nic dělat, musím své představení dohrát až do konce, bez jediného pohledu a dalších slov zamířím ke dveřím z bytu, ale ani to ho nedonutí jednat, nezbývá mi než stisknout kliku a vyjít na chodbu, dveře nechám otevřené a smiřuji se s tím, že Lucas mne nechá odejít. Prstem zmáčknu tlačítko na výtahu, ale nedočkám se ho, z bytu zazní mé jméno, Lucas vyběhne na chodbu, je rozrušený a neuvědomuje si, že je nahý, "Emily, vrať se!", naléhá, "Nějak to vyřeším.", slibuje. Táhne mne zpět do bytu, kapituloval, v duchu se těším z vítězství, sice jsem vyhrála jednu bitvu, ale mám v úmyslu vyhrát celou válku a tu bestii odehnat z Lucasova života i z jeho bytu, k mým střetům s Gretou dochází jen kvůli němu.
Dál se v myšlenkách nedostanu, cítím v Lucasově chování změnu, osloví mne rozechvělým hlasem, "Emily chci být jen s tebou, skrývají se v tobě všechny dary světa, které si muž u ženy může přát, jsem chycen v pasti tvé krásy.", jeho hlas sílí, nadechne se a pokračuje. "Miluji nade vše vůni tvého těla, tvou hebkou kůži a závoj dlouhých vlasů vonící po růžích.", zachvěji se, jsem z těch krásných slov v okouzlení, jeho oči mají podivný lesk a pevně mne k sobě tiskne, mám z toho zvláštní pocit. Lucas mi není lhostejný, i když ho nemiluji a netušila jsem, že má v sobě duši básníka a dál vzrušeně poslouchám, "Zbožňuji tvůj sladký dech a rudé rty rozhazující bílé perly úsměvů a tvůj kouzelný smích i vrásku na čele, když se rozzlobíš.", zhluboka se nadechne, ještě neskončil.

"Umřel bych pro ten pocit, rozechvělou tě držet v náručí a vidět naše těla jak se chvějí pod náporem vášní a jak uvíznu v hluboké propasti tvých očí, zapálila si v mém srdci věčný oheň lásky, stále plápolá a hoří, nikdy to neskončí!". Tím co říká je vzrušený, "Můj život ti patří na věky, dokud žiji a dýchám, nikdy tě neopustím, to ti z lásky slibuji!", tajím dech, v úžasu nemohu promluvit, bylo to nádherné, vzrušující i dojemné, možná jsou to úryvky z básní nebo prózy. Lucas je po Andrem, další muž, co si ženu namlouvá veršováním, Italové to mají asi v krvi, je to jejich tajná a velmi účinná zbraň na ženy, nemůžu se z okouzlení vydýchat a přemýšlím, jak myslel poslední slova, že mne nikdy neopustí.
Mám to snad brát jako slib, to by znamenalo, že Lucas si mne nárokuje, nejde mu jen o sex, z toho vzniknou další problémy, nenechá mně odejít, ale já s ním nemohu být, chci se vrátit k Andremu a Borisovi, je jedno v jakém pořadí, oba dva miluji, Lucas není pro mne milencem, jen přítelem. Vyvinu se z jeho náruče a odstoupím, nechci, aby se více vzrušil a usiloval znovu o sex, jeho vyznání mu nemohu oplatit, zahledím se mu pozorně do očí, "Lucasi, ty jsi úplný básník, bylo to moc krásné.", pochválím ho, celý se rozzáří. Cítím, že ke mně chová hluboké city, ale nedočká se jejich naplnění, rozhodnu se vrátit ho do tvrdé reality a dál trvat na svém, že ta ženská musí pryč, je to i v jeho zájmu, jen to zatím netuší, "Lucasi ubíhá čas, jak to s Gretou vyřešíš?", naléhám a tvář mu posmutní.

Změna tématu se mu nehodí a podle výrazu odhaduji, že stále neví, jak s Gretou naloží, zadržel mne a nasliboval mi hory a doly, ale jen proto, že mne nechtěl nechat odejít, budu ho muset k řešení dotlačit, "Už víš, jak ji dostaneš z bytu?", ale marně čekám na odpověď, jen mlčí a předstírá, že o tom přemýšlí. Nemíním jen tak čekat a jsem připravena na něj vyvíjet větší tlak, "Přiznej se, že to nevíš nebo to nechceš udělat!", zlobím se, "Potom nechápu, proč si mne volal zpátky!", vyčítavě na něj hledím, dochází mi trpělivost. Musím znovu vytáhnout svou nejsilnější kartu v této hře a bez zaváhání nebo dalších slov zamířím ke dveřím, "Emily počkej!", zavolá, snad si konečně uvědomil, že to nemůže odkládat, zastanu stát a pomalu se otočím, očekávám, co mi poví.
"Gretu nechám odvézt ihned z bytu.", slibuje, ze stolu popadne mobil a vyťuká číslo a poodejde až k oknu, s někým tiše a naléhavě hovoří, postupně zvyšuje hlas, zaslechnu, že se odvolává na něco, co pro někoho kdysi udělal, domýšlím se, že očekává protislužbu. Nakonec spokojeně hovor ukončí, tvář má uvolněnou, konečně vyřešil svůj velký problém a vítězně se na mne dívá, "O co jde Lucasi?", jsem zvědavá, ale nehodlá se podělit o podrobnosti, tváří se tajemně a jde do ložnice. Z jistých důvodů se mi za ním nechce, naštěstí se hned vrací, své nahé tělo pečlivě zahalil do županu, "Pověz mi, o co jde!", znepokojuje mne, že s tím dělá tajnosti a začnu naléhat, "Chci to vědět, aby to nebyl nesmysl!", obávám se, "No dovol!", ohradí se, ale nakonec mi vyhoví.

"Kamarád, si ji vezme k sobě!", krátce vysvětlí, ale takové řešení mi nevyhovuje, nezdá se mi jako konečné, ta mrcha se může kdykoliv vrátit, zvažuji to ze všech stran a znechuceně pozoruji, jak Lucas přistoupí ke Gretě, nazvedne ji víčko a zamračí se. Starostlivě prohodí, "Měla se už probrat.", je tím znepokojený, na rozdíl od něj bych uvítala, kdyby usnula na věky, "Asi jsem ji uhodl příliš silně.", obviňuje se, nemůžu se dívat na to, jak se o tu mrchu stará, je mi z toho divně. "Fabio ji musí prohlédnout, naštěstí je lékař.", s úlevou prohodí Lucas a jméno co vyslovil, mi málem způsobí infarkt, srdce se mi na okamžik zastavilo, to nemůže být pouhá shoda jmen, něco to jistě znamená a má význam pro můj život, cítím to a zařídil to sám osud.
Jednoho Fabia znám a rychle si připomenu seznámení s ním a jak mi po zjištění, že je lékař, hlavou projela obava, že při mé smůle budou s Lucasem z jedné nemocnice a můj instinkt mne opět nezklamal, znepokojeně přemýšlím, co řekne Fabio až mne uvidí u Lucase v bytě. A netuším, jak zareaguje Lucas, až zjistí, že se známe a že i Fabio se o mě uchází, jsou to kamarádi, o to je to horší, proč pořád můj život musí být tak zamotaný a připomenu si tichého Toma, zabydleného v oáze klidu. Možná jsem s ním měla zůstat a nepodlehnout Borisovi, můj život by byl jednodušší, ale je pozdě, Toma už nemiluji, jen bych se s ním nudila, není pro mě cesty zpátky, nezbývá mi nic jiného, než vyřešit jak bez úrazu zvládnout setkání s Fabiem, "Jdu na toaletu.", prohodím k Lucasovi.

Jak za mnou zaklapnou dveře, horečně hledám v kabelce mobil a rozechvěně vytočím číslo a netrpělivě čekám, až se ozve Fabiův hlas, "Emily řídím, nemůžu s tebou mluvit!", ale tím se nenechám odradit. "Okamžitě zastav, je to nutné!!!", vynucuji si jeho pozornost. "Počkej, zaparkuji.", chvíli nemluví a zaslechnu jen hluk rušné ulice a troubení aut, konečně se ozve, "Povídej, co se děje.", vyzvídá, je připravený mne vyslechnout, jen nevím jak začít, "Emily spěchám!", popohání mne. V časové tísni se přímo zeptám, "Jedeš za Lucasem?", zaslechnu, jak prudce polknul, "Jak to víš, ty ho znáš?", je tím překvapený, "Jsem v jeho bytě!", šokuji Fabia, "Ty s ním spíš!", zalapá po dechu, z jeho hlasu leze žárlivost na všechny strany.
"Ne, nespím s ním, i když on by chtěl!", rozhodnu se nic netajit, "Lucas je ten doktor, co před tebou ošetřoval Borise.", vysvětluji Fabiovi sled událostí a on si dává dohromady souvislosti, "To tebe mám odvést?", zeptá se a vnímám, že proti tomu nic nemá. "Ne, Lucas ti neřekl, o koho jde?", divím se, "Možná ji znáš, je to Lucasova bývalka.", Fabio se překvapeně odmlčí, "Greta, oni se rozešli, tak to má Lucas velký problém.", Fabio se zlomyslně zasměje, "Co tím myslíš?", vyzvídám, přesto, že to začínám tušit. "Jeden doktor, co s ním chodila, se musel odstěhovat z města, aby se jí zbavil!", tím mne Fabio nepřekvapil, odhadla jsem ji správně, mé obavy byly oprávněné, jde mi o život, ona se Lucase nikdy nevzdá, je to mnohem horší, než si dovedu představit.

Pokud dovolenou chci přežít, nesmím se nikdy více s Lucasem vidět, naštěstí o to moc nestojím, mám tak velkou naději, že více Gretu nepotkám a zůstanu naživu a Fabio má podobný názor, "Nechci s ní mít nic společného, ještě by se na mě pověsila.", vyleká se. "Emily ozvu se ti za chvíli, musím zavolat Lucasovi a tu službičku mu odmítnout!", Fabio je rozhodnutý, ale to se mi tak úplně nehodí, napadlo mne jiné řešení, "Fabio, klidně ho odmítni, ale později, napřed mi musíš s něčím pomoci!", žadoním. "O co jde?", podle jeho hlasu to nečekal, je tím zaskočený, "Potřebuji se dostat z Lucasova bytu, musíš mi pomoci!", vysvětluji naléhavě, "Ty nemůžeš odejít, drží tě násilím!", Fabio je rozhořčený. "Ne, o to nejde.", snažím se ho uklidnit.
"Přijeď k Lucasovi, předstírej, že se neznáme, odmítni Gretu a pod nějakou záminkou odjedu s tebou.", vysvětluji svůj plán, na řešení situaci měním názor, Lucase nemiluji a rozhodnu se vyklidit Gretě pole, možná mne nechá na pokoji, "Souhlasíš!", v duchu se modlím, aby řekl ano. "Moc se mi tam nechce!", Fabio dělá drahoty, "Ale mám pro tebe slabost, budu tam za chvíli!", podvolí se a vypne mobil, oddechnu si a rozhodnu se vrátit do pokoje, Lucas stojí jako socha naproti dveřím, opírá se o zeď a tváří se divně. "Byla jsi tam dlouho, není ti dobře?!", dělá si starosti, "Jsem zdravá, ale je mi zle, z toho co se tady děje!", naznačím svou nespokojenost, "Co tím myslíš?", jako vždy Lucas nic nechápe, výmluvně se podívám na Gretu, "Nesnáším, jak pečuješ o tu mrchu!", stěžuji si, "Nechci ji tady!", zvýším hlas, "Vydrž, Gretu odveze kamarád.", slibuje.

Zatvářím se, že tomu moc nevěřím, ale musím dál pokračovat ve své hře a dodat tomu na věrohodnosti, pochybovačně prohodím, "Vsadím se, že večer bude zpátky!", odhaduji, co by mohla Greta udělat, "Dnes ne, bude unavená.", Lucas se snaží odehnat mé obavy. Ale tím, že tak smířeně počítá s jejím návratem, mne znovu vytočí, "Nedomluvili jsme si, že se bude vracet!", hněvám se, "Pokud to dovolíš, odejdu!", Lucas ode mne dostává další ultimatum, dnes už podruhé, jsem vážně tím vším unavena i když už vím, že to bude jinak a Greta v bytě zůstane. Budu to já, kdo velmi rád a dobrovolně odejde, ale zatím ve sporu musím kvůli zdání pokračovat, "Neumíš se jí razně zbavit, jsi slaboch!", uvědomím si, že na něj křičím, Lucas je tím dotčený a stáhne obočí.
Dohadování o Gretu mu nedělá dobře, všimnu si, že je bledý jako stěna a klesne do křesla, hlavu si drží v dlaních a kývá se dopředu a dozadu, "Co je ti?", polekám se, "Strašně mě rozbolela hlava.", naříká, vyděsím se, zapomněla jsem, že ho pustili dnes z nemocnice a měl by hodně odpočívat. "To je od zranění?", rozběhnu se k němu, "Ne, potřebuji klid, musím si od tebe odpočinout.", snaží se to obrátit v žert, ale jsem tím dotčena, vím, že jsem na něj tlačila, ale musela jsem se postarat o své zájmy a bezpečí, Lucas si za to může sám, tu zatracenou Gretu neměl zvát do svého bytu. Nic by se nestalo a Lucasovi by se nepřitížilo, musím ho více šetřit, s lítostí se na něj dívám, ta mrcha ho postupně zničí, vysaje ho jako pavouk mouchu chycenou v pavučině, ale pokud se sám nechce změnit, není mu pomoci, "Mám ti donést vodu, chceš se napít?", zeptám se.

Než Lucas odpoví, rozezní se zvonek, "To je Fabio, běž otevřít!", Lucas trochu ožil, oddechnu si, nebudu na vše sama, odemknu dveře a položím si prst na rty, pro Fabia je to připomenutí, že se jako neznáme, Fabio se nádherně usměje, mezi rty mu září bílé zuby. Je to krásný, působivý a svůdný chlap, typický Italský hřebec a při každém pohybu, rozletí se mu kolem hlavy jeho polodlouhé tmavé vlasy, je jižní typ s vášnivou krví a spalujícím pohledem tmavých očí. Je poznat, že tráví hodně času na slunci, má bronzovou kůži, voní mořem, je na něj úchvatný pohled a přišel právě včas, "Lucasovi není dobře, cítí se velmi špatně!", informuji ho, přikývne, ale nijak ho to nevzruší, dál zůstává klidný a jen se rozhlédne kolem sebe, všimne si Grety, ale zamíří ke křeslu s Lucasem.
Pozoruji, jak ho poplácá přátelsky po rameni, "Jak je ti.", vyzvídá a navzájem si pološeptem něco vypráví, "Emily, přines můj lékařský kufřík, je u dveří." požádá Lucas, "Budeme v ložnici!", zavolá Fabio a nemám z toho dobrý pocit, Lucasovi je až tak zle, že musí do postele a dostane léky. Dělá mi to starosti, rychle běžím pro kufřík a donesu ho k posteli, posadím se a sleduji jak mu Fabio měří tlak, připraví injekci a Lucasovi jehlu zabodne do svalu, Lucas si svlékne župan a vklouzne pod deku, "Jsme domluveni?!", ubezpečuje se, asi jde o Gretu. Fabio přikývne, "Jistě, zůstaň ležet a pořádně si odpočiň, o vše se postarám.", snaží se Lucase uklidnit a odchází zpět do pokoje, kývne na mě, chce, abych ho následovala, nakloním se k Lucasovi, pohladím ho po tváři, "Budu vedle.", řeknu tiše.

Věnuji mu poslední pohled a odejdu z ložnice, Fabio je skloněný nad Gretou svítí ji do očí, hlavu ji prohmatá a proklepe, "Je v pořádku, brzy se probudí, můžeme vypadnout.", prohlásí vesele, zaraženě se na něj podívám, "Co bude s Lucasem?", dělám si starosti. S úsměvem odpoví, "Je v pohodě.", prohlásí s jistotou, "Neví o tom, ale dal jsem mu i něco na spaní, probudí se až ráno.", řekne lehkomyslně, "A bude tu mít Gretu, ta si ho ohlídá, spolu jim bude dobře.", ušklíbne se potměšile. "Emily, pojď se mnou, užijeme si hezký večer!", natáhne ke mně ruku, "Kam chceš jít?", zeptám se zvědavě, "Je podvečer, ukážu ti něco opravdu krásného!", slibuje, "Bude to překvapení.", řekne záhadně, usměje se a vypadá nádherně, ale mlčet nevydrží.
Zatím co vypráví, okouzleně ho pozoruji, "To místo znají jen místní a je tam vidět nejkrásnější západ slunce.", mluví nadšeně a celý září, rychle jeho nabídku zvažuji, s Gretou tady zůstat nechci, ale přesto váhavě vložím ruku do jeho dlaně, mám neodbytný pocit, že to nemám dělat, Fabio je živel, těžko ho lze zkrotit. Není z mužů, které jde lehce odbýt, je horkokrevný a odmítání ho neodradí, tuším potíže, jen mi chybí vůle se vzepřít, podvědomě toužím být co nejdále od tohoto bytu a je mi jedno s kým, jsem rozhodnuta odtud vypadnout. Nechám se Fabiem odvést na chodbu, zaklapnutí dveří vnímám jako ukončení vyčerpávající anabáze s Lucasem a Gretou, ve výtahu si uvědomím, jak moc jsem z nich vysílena, potřebuji se uvolnit a rozptýlit, přijít na jiné myšlenky, na to je Fabio ten pravý a následuji ho až ke dveřím jeho auta.

Otevře je dokořán, "Nastup si.", vyzve mě, usadím se a urovnám si šaty, kabelku si nechám na rameni a sleduji jak Fabio, téměř tanečním krokem obejde vůz, je plný energie, auto se pod jeho váhou zhoupne a zapíná si pás, naštěstí mne k tomu nenutí, není tak dbalý zákonů a nařízení jako Andre. Fabio je vždy nad věcí a dělá si vše podle sebe, to se mi na mužích líbí i Boris je takový a povzdechnu si, připomenutí Borise mne rozesmutní, měla bych být s ním a ne sedět v autě s vášnivým a nevyzpytatelným Italem. Prožívat nejistotu a netušit co mne s ním čeká, co si vše dovolí, nemám možnost odhadnout, jak se bude chovat, docela mě to zneklidňuje a znovu si povzdechnu, Fabio se ke mně natočí, "Co znamená to vzdychání, něco tím naznačuješ?", vyzvídá.
"Nejsi se mnou ráda?", pátravě se na mne zadívá, zaváhám, je těžké najít správnou odpověď a rozhodnu se jen přikývnout, že s ním ráda jsem a přidám pár slov navíc, abych vysvětlila své vzdychání, "Jen jsem unavena.", ale i to Fabia potěší, "Tam kam tě odvezu, si odpočineš.", slibuje a široce se usměje. "Nečekal jsem, že tento den tak nádherně skončí!", pronese významně a zmocní se mé ruky, přitiskne k ní rty a jeho uhrančivé oči se noří do mých, "Jsi ještě krásnější, než v den, kdy jsme se poznali.", lichotí mi a volant drží v jedné ruce. "Dávej pozor!", vykřiknu varovně, Fabio ztratil kontrolu nad svým vozem, málem jsme vrazili do auta před námi, "Prosím, věnuj se řízení!", požádám, právě vjíždíme na dálnici vedoucí kolem pobřeží a je na ní velký provoz.

Moře není vidět, je skryté za hustou zelení vzrostlých stromů a vysokých hustých keřů a Fabio šlápl na plyn, jede jak blázen, stále zrychluje, zašmátrám vedle sebe a zapnu si pro jistotu pás, ale nečekaně sjedeme z dálnice na zaprášenou cestu, ztrácí se postupně pod nánosy písku. Jedeme dál s mírného kopce a zeleň vystřídá nažloutlá tráva, přežívající v písku, už mi nic nebrání v pohledu na třpytící se mořskou hladinu a Fabio zastaví, vystoupí a svižně oběhne auto, otevře dveře na mé straně, zacítím vůni a zaslechnu šumění moře. Uvědomím si, že zatím z těch několika dnů, jsem na pláži strávila jen první den, v ostatní dny se zaplétám s různými muži a řeším problémy, které do mého života přinášejí a zatoužím být jako při svém příjezdu stejně bezstarostná.
Vyvalovat se u moře a jen si užívat slunce a dovolenou, moc si to přeji, ale s Fabiem po boku jsem zase v dalších nesnázích a čekatelkou na další problémy, mám pocit, že on můj život ještě více zkomplikuje a toho bych se chtěla uchránit, už tak mi vše přerůstá přes hlavu. Rozepnu si pás, ale začnu otálet, nechce se mi vystoupit z auta, "Emily nezdržuj!", vybízí mne ke spěchu, zadoufám, že Fabiovi jde pouze o pohled na západ slunce, i když mám o tom pochybnosti, pochází odtud a musí tu podívanou dávno znát z paměti. "Vystup!", Fabio je mým otálením podrážděný, ale dává si pozor, aby nezvýšil hlas, stále váhám a obávám se toho, o co může usilovat, navíc jsem jeho dlužníkem, jen si nemohu vzpomenout, co jsem mu slíbila za léčení Borise, z mé hlavy to úplně vytlačily další události, sliby rozdávám lehkomyslně, nemíním je plnit a tak si je často nepamatuji.

"Fabio měla jsem náročný den!", oznámím, "Na západ slunce se podívám z auta a potom mne hned odvezeš do penzionu.", je to velmi praktické řešení, ale můj návrh u Fabia nevyvolal nadšení, "To myslíš vážně?!", zeptá se nevěřícně, ubezpečím ho, že ano. Ale Fabio to vnímá jinak, "Questa è la cosa più stupida che ho sentito!", ulevuje si ve své mateřštině, "Co si to dovoluješ!", rázně se ohradím, ve znalosti italštiny jsem sice o moc nepokročila, ale slovo "stupida", mi význam věty napoví. "Je to hloupý nápad!", trvá si na svém Fabio a dá se do vysvětlování, jak je nutné se připravit na zhlédnutí tohoto divu světa, ale dojem to na mne neudělá, západ slunce je vidět v každé zemi, sice to může být různé, ale stejně nechápu, co je na tom tak úchvatného.
"Už to začíná, dělej!", mávne rukou ke sluneční kouli klesající k horizontu, barví moře i oblohu na červeno a Fabio nemíní čekat, nakloní se, pevně mne uchopí a vytáhne z auta, přehodí si mne přes rameno a vykročí pěšinkou v trávě k úzkému písečnému pruhu. Nese mne jak pytel brambor, "Fabio pusť mne!", křičím opakovaně a plácám ho vší silou dlaněmi tam, kam až dosáhnu a to jsou jeho pevné půlky, mužské zadky jsou velmi sexy i vzrušující a k tomu to působení se musí ještě připočítat i ta jejich chlouba vpředu. To je ta pověstná třešnička na dortu a dohromady z obou stran, je to skvělá kombinace jejich omamné přitažlivosti, jak na pohled, tak i na chuť, Bože, musím s tím přestat, začínám mít nebezpečné myšlenky, zmlknu a Fabio mne složí do písku, sedne si za mě, přitáhne si mne na klín a opře o svou hruď.

Zhluboka se nadechnu, chci zase protestovat a jako by to tušil, přitiskne mi dlaň na ústa, "Mlč a dívej se!", zašeptá, poslechnu a považuji za úplně zbytečné bránit se jeho polibkům, stejně by nepřestal, klade je na mou šíji a odhrnuje mi vlasy. "Emily krásně voníš.", pokračuje ve svádění, "Je v tobě něco, co každého muže vzruší.", zase mi lichotí, něco ode mne bude chtít, "Natáhni ruku, uděláme si srdíčko.", vyzve mne, že by byl až tak romantický, to se mi nezdá, něco tím sleduje, chce mi zamotat hlavu, ale poslechnu. Nechci ho popudit, při jeho povaze každý odpor ho donutí ještě více se snažit nebo dokonce přitvrdit a tak naše ruce stvoří symbol lásky a dívání na slunce přes otvor vytvořený prsty působí magicky, ale bez toho bych se obešla a raději tu nebyla, obávám se oprávněně dalšího Fabiova milostného snažení i nátlaku, je to nevyhnutelné.
Snažím se vstát z jeho klínu, ale ze zadu mě obejme pod ňadry a zadrží, "Svlékni se, vykoupeme se v rudém moři!", láká mne, tím asi myslí červené odlesky slunce na hladině, ale koupat se nechci, mohla bych se utopit, "Nemám plavky!" vymlouvám se. "Nikdo tu není, můžeš si nechat kalhotky!", má po ruce řešení, v jednom má pravdu, jsme tu sami, tohle pusté místo pod dálnicí není lákadlem pro turisty, ale hlavním problémem je, že nemám žádné spodní prádlo, "To nejde, jsem na ostro!", oznámím a Fabio se vzrušeně nadechne. "To nevadí, můžeme být nazí!", raduje se, vstane a začne se svlékat, "Dělej!", pohání mě, "Nebo se stydíš, jsem lékař!", neopomene to připomenout a nechápu proč, jako kdyby doktor nebyl chlap, co má své touhy a nestydím se, nemám zač, ale nehodlám mu to vysvětlovat, "Neumím plavat!", přiznám se.

Doufám, že je konec s nápadem na koupání, Fabio se zatváří překvapeně, "Co to na mě zkoušíš?!", nevěří mi, považuje to za výmluvu, ale je to pravda, jen ho nemíním o tom přesvědčovat, hlavně chci odtud pryč, silně vnímám jeho nebezpečné rozpoložení. "Fabio, odvez mě do penzionu.", důrazně požádám, "Ne!", řekne krátce, má jiné plány a prosit ho nebudu, "Jak myslíš, půjdu si stopnout auto!", rozhodnu se obejít bez jeho pomoci a vydám se k cestě. Úplně nahý prudce za mnou vyrazí a vím proč, je nadržený, zachrání mne jenom útěk, rozběhnu se, ale střevíčky se mi boří do písku a špatně se mi utíká, neuniknu mu, nemám žádnou šanci a lituji, že jsem vůbec kdy vlezla do jeho vozu a odjela s ním do těchto pustých míst, ale je pozdě a pocítím silný nával strachu, obávám se nejhoršího, Fabio bude k nezastavení.
Přestane se ovládat a to, že mne pronásleduje, v něm spustí pradávné pudy z doby, kdy muži unášeli ženy a násilím se jich zmocňovali, v mužích jsou stále hluboko skryté, ale v takové situaci, jako je tato, se probudí, muži je nezvládají a Fabio se proměnil v lovce, já jsem jeho kořist. V jeho mozku zaplaveném hormony vzplane touha mne ulovit a naložit se mnou podle svého uvážení a právě mne dohání, zaslechnu za sebou jeho dech a dusot nohou, srazí mne do písku, otočí na záda a zaklekne, "Nemůžeš stopovat, někdo tě znásilní!", vykřikne zadýchaně. Chrání mne před jinými muži, aby sám se mohl mě zmocnit, v očích mu plápolá touha, koleny mne nutí roztáhnout nohy, vyhrnuje mi šaty a odstrkuje mé bránící se ruce, "Fabio přestaň!", snažím se ho zastavit, je to marné, hledí mi upřeně do očí, vzrušeně dýchá, nalehne na mne a prudce do mne vnikne.

Konec 26. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!
 


Letní romance s Borisem – 25. část

20. února 2017 v 19:32 | Elis |  Letní romance s Borisem
Závěr předchozího dílu...

Je to nádherné, ale vnímám, že mne to zabijí, že už více nevydržím, nesténám, ale křičím, vyvrcholení se blíží, je silné a prodírá se bezohledně mým tělem, zanechává za sebou vypálené rány a rozžhavené emoce. Je to zvláštní, příjemná bolest, která se v žáru taví do největší slasti, jakou lze zažít, je to neuvěřitelný pocit, který mne trhá na kusy, to se snad nedá přežít, otevřu ústa dokořán, křičím a úpím, můj hlas doléhá až do nebes a vnímám, že s těmi výkřiky, ze mne uniká i život. Ale nemám strach, je to neskutečně opojný pocit, jsem v půli cesty mezi životem a smrtí, prožívám něco mimořádného, nebezpečného, ale krásného, říká se tomu "La Petite Mort", hodně jsem o tom slyšela a vždy jsme po tom toužila, ale je nutné k tomu mít správného muže.
Od první chvíle našeho sblížení, věděla jsem, že jen s Andrem to mohu prožít, on je rozvážný a zkušený, nenechá mne upadnout do šílenství, nebo do spáru smrti a já vylétla až za hranici, kde k životu nic není a vnímám, jak se snáším do temnoty. Nemám sílu se sama zachránit, jsem vyčerpaná a ochromena z tak silných prožitků, ale chci žít a Andre mne musí zachránit, vrátit ze tmy zpět do světla a zacítím pleskání na tváři, "Miláčku, jsi v pořádku?", zaslechnu z velké dálky Andreho ustaraný hlas. Zatím nejsem schopna odpovědět, ale začínám znovu cítit a ovládat své tělo, vibruje, jako v horečce, "Emily prober se!", žádá Andre naléhavě, zatřepe se mnou a to jeho pleskání mi začíná vadit, donutím se otevřít oči.


Elis
Letní romance s Borisem - 25. část

Spatřím Andreho starostlivou tvář, sklání se nade mnou, zasáhne mne hluboký pohled jeho překrásných modrých očí, jako ostrý šíp mi projede až do srdce, zachvěji se a znovu si uvědomím, že Andre mi není lhostejný, miluji ho stejně jako Borise, jen nevím koho víc. Sama sobě jsem si snažila namluvit, že jsem s Andrem jen kvůli tomu, aby mne zbavil mých problémů a obvinění, ale dlouho cítím, že to tak není a zmocní se mne panika, nebudu se umět mezi dvěma muži rozhodnout, čím více času s Andrem strávím, tím to bude horší. Zvyknu si na něj a více na něm budu závislá, život bez něj si nebudu umět představit, ale teď to nechci řešit, necítím se na to, Andre se mnou znovu třese, "Emily, jak je ti?!", zeptá se s obavou, zní to provinile, ale nemohu odpovědět, sama to nevím, musím to napřed zjistit.
Bolestně zasténám, něco tak silného mezi životem a smrtí jsem nikdy neprožila, mé vášně ještě nevychladly, jsem stále rozpálená žhavou lávou roztavených emocí, vnímám v sobě dohasínající požáry a v hlavě mi víří vybičované prožitky. Všechno se ve mně chvěje, mé tělo je stále vzrušené a neklidné, krev jím prudce proudí a buší mi ve spáncích, horkost mne spaluje, ústa mám vyprahlá a zatoužím po vláze z jeho polibků, rozechvěně vyslovím jeho jméno a nabídnu mu své rty. Nezaváhá, hluboce mne políbí, žíznivě saji nektar z jeho úst a naše jazyky se k sobě vinou, zacítím vůni svého těla, jeho ústa jsou jí označena, bude si ji dokonce života pamatovat, ten muž mi bude navždy patřit, jsem si tím naprosto jista, udělá proto vše, co bude nutné a co je v jeho silách.

Nemám o tom žádné pochybnosti, chce mě mít a bude o mne bojovat, je schopný se i obětovat, má to nesmazatelně zapsané ve své dokonalé tváři, přejíždím pohledem po jeho krásném obličeji, tím co spatřím, jsem okouzlena do hlouby své duše. Jeho jemná víčka s černými řasami se chvějí nad modrou a vábivou hlubinou jeho očí, přivírají se a otvírají, připomínají mi sametová křídla motýlů, vyhřívajících se na letním slunci, natáhnu ruku a dotknu se jeho tváře s měkkým strništěm vousů. Jemně ho hladím a nakonec prstem obkroužím tvar jeho rtů, silně vnímám, jak láska koluje v jeho krvi, miluje mne a nechce mne ztratit, je plný překypujících pocitů, nemůže je potlačit a vůbec se o to nesnaží.
Oči mu září jako hvězdy, zrychleně dýchá, poznávám, že mé vyvrcholení se mnou prožíval, je šťastný, hřeje se a tetelí v mém pohledu, jeho sluncem jsem já, jsem jeho odevzdáním zasažena, zacítím k Andremu silný nával lásky a něhy. Najednou mi připadá bezbranný a velmi zranitelný, zatoužím s ním zůstat, jen mne trápí, že zároveň ho musím využívat, jsem ze svých rozporuplných pocitů zmatena, nechci mu ublížit a snad nebudu muset, možná vztah ke dvěma mužům ustojím. Zázraky se dějí a nějak se to samo vyřeší, snažím se uklidnit a odehnat své znepokojení, chci být na něj hodná, položím ruce kolem jeho krku a znovu ho vyzvu k líbání a užívám si jeho vlahé rty, ale Andre to náhle ukončí."Jak se ti to líbilo?", vyzvídá a pozorně mi hledí do očí.

Touží být chválen za to, jak mistrovsky mne vzrušil a co vše mi dal zažít, je to pro něj velmi důležité a pochvalu si zaslouží, jen na chviličku zaváhám, mám vždy problém najít správná slova, některé pocity nejdou snadno popsat, slova k nim nebyla nalezena. "Bylo to nádherné, až k nevydržení, sáhla na mne smrt.", zašeptám a dávám pozor, aby to neznělo jako výčitka, ale on to tak pochopil, "Promiň, neodhadl jsem to, příště budu opatrnější.", slibuje. "Jsi velmi vášnivá, silně to prožíváš.", vysvětluje, proč mne málem zabil, "To na tobě miluji, máš v sobě oheň, nejsi chladná jako jiné ženy.", chválí mě, ale ten konec věty si měl odpustit, projede mnou nepříjemný pocit, snažím se odhadnout, kolik ženských mohl mít za svůj dosavadní život ve své posteli.
Na to jak je krásný a zkušený asi hodně a představa zástupu žen, co mu sténali v náruči, mne zabolí, mám divnou tíhu kolem srdcem, Bože, já na něj vážně žárlím, dokonce více než na Borise, je to k neuvěření, co se to se mnou děje, bude to asi tím, že Borisovu minulost, co se týká žen, velmi dobře znám. Jsem s ní smířená, nedělám si o něm iluze a se vším počítám, ale u Andreho s andělskýma očima, je to jiné, zatoužila jsem, aby byl čistý jako nepopsaný list a nebyl znesvěcen jinou ženou. Chtěla jsem být první, kdo na něm zanechá své nesmazatelné stopy, ale je těžké takového muže najít, ale má to i své výhody, bez svých zkušeností, by Andre nezískal své schopnosti a nebyl by z něj tak skvělý milenec, zbývá mi jen okouzlit ho tak silně, aby na mne do smrti nezapomněl.

Nemám ani dobrý pocit z ženských, co přijdou po mně, nechci ho přenechat žádné jiné, ale to by znamenalo si Andreho vzít a okroužkovat si ho, jak vzácného ptáka, tak nejlépe ho pro sebe ochránit, prstýnkem dám najevo, že je můj a nemíním se o něj dělit. Pevně ho k sobě tisknu a přemýšlím, jak by se mi s ním žilo, ale je tady ještě Boris, on je má velmi vzácná kořist, je pro mne důležitý, vybral si mne z velkého množství žen a chce se mnou být, Bože, miluji stejně silně dva muže. Nikdy by mne nenapadlo, že je to možné, nikdy předtím se mi to nestalo, lehce jsem muže opouštěla, jak se objevil jiný, nyní jsem v bezvýchodné situaci, je mým prokletím, že přitahuji krásné muže, snadno jim podléhám, oni mne milují a já mám pro muže velkou slabost, jsou to zázračná stvoření.
Život bez nich je trpký a prázdný, je to živoření v osamění, muže v životě ženy nic nenahradí, kdo tvrdí opak, neví nic o lásce a vášni, neumí si život vychutnat a netuší, o co tím přichází, co vše od mužů lze získat a na světě není nic smutnějšího, než žena bez muže. Je to jako noční obloha bez hvězd a měsíce, muži patří do mého života, jsou úžasní, svůdní, vášnivý, milující a něžní, obdivuji jejich sílu, mužnost jejich těl, i omamnou vůni jejich klínů. Zavzdychám, mé představy zapalují ve mně znovu ohně, prudce dýchám, toužím se s Andrem milovat a on to vycítí, jeho dlaně proklouznou pod má záda a prudce mne k sobě zvedne, bez zaváhání se k němu přivinu, vdechuji jeho vůni a hladím jeho hladkou kůži, je teplá a vláčná, je to úžasný pocit cítit ji pod dlaněmi.

Jeho horký dech mi víří vlasy, zažívám silný pocit sounáležitosti a štěstí, s láskou vnímám, jak naše srdce se rozbušila a těla se k sobě ze všech sil tisknou, zasténám pod návalem vzrušení, on to cítí stejně, "Emily, miluješ mě?", vyzvídá, v jeho hlase se chvěje napětí. Tím mne zaskočil, mužům nikdy neříkám, že je miluji, nechávám je v nejistotě, mám pro to dobré důvody, ani Boris to slůvko ode mne zatím neslyšel, přesto že naléhal a dlouho mne k tomu nutil, tak jen beze slova přikývnu. Naštěstí to Andremu stačí, ale na rozdíl ode mne na svých vyznáních nešetří, je jimi přeplněný a má potřebu mi je sdělit, "Miluji tě tak, že nemohu bez tebe být!", významně mne stiskne, "Jsi láska mého života!", šeptá.
Z těch opojných slůvek přímo kape láska a touha, nic krásnějšího muž nemůže ženě říct, po těle mi probíhají příjemné zimomřivky, chvěji se v podivném rozpoložení, ještě jsem se nevzpamatovala z laskání mého klínu a tělo mám v jednom ohni, stále hoří a pálí. A on k tomu všemu mne rozpaluje svými vyznáními lásky, přivine mne k sobě tak silně, až mi ňadra drtí o svou svalnatou hruď, zasténám a zalapám po dechu, ale nevnímá, jak jsem křehká a že mi ubližuje tak silným sevřením. "Andre, bolí to, nemohu dýchat!", upozorním ho, ale jako by mne neslyšel, o něčem důležitém přemýšlí, po chvíli sevření povolí, oči mu září a znovu zaplaví mou tvář polibky, "Emily, chceš se milovat, cítíš se na to?", vyzvídá vzrušeně, bez váhání přikývnu.

Odmítnutím, byla bych sama proti sobě a rukou se nedočkavě prodírám k jeho rozpálenému klínu, dlaní ho pohladím a uchopím do prstů, je pevný, jeho kůže je jemně sametová, nahlas se zalykám obdivem a zacítím další nával štěstí. Prožívat lásku s mužem a milovat se s ním, pro mne znamená víc, než všechny prachy světa a roztouženě vzdychám, tak moc toužím po jeho těle, miluji nade vše ten okamžik, kdy na mne nalehne a procítím prudký zásun a průnik do mého těla. Chci cítit opojný pocit z našeho spojení, kdy se těla o sebe třou, navzájem se vzrušují a může začít naše souznění, omamná symfonie našich vzdechů a sténání, to vše provázené návaly slasti, ohnivě se propalující našimi těly.
Zalykám se láskou, zatoužím zažít ten vzrušující pocit sounáležitosti ze spojení s milovaným mužem a společného vyvrcholení, je to nejkrásnější prožitek v životě každé ženy, pokud je vášnivá a není chladná jako ocel. Nemohu se toho okamžiku dočkat, v očekávání zavřu pevně víčka, chci se soustředit na každý záchvěv svého těla, na každou emoci, jsem připravena s Andrem splynout v jedno tělo, ale nic z toho se neděje, vnímám, že zaváhal. Silně mne to znepokojí, otevřu oči a užasle sleduji, jak pohlédne na hodinky na svém zápěstí, zhluboka a nešťastně si povzdechne, přitiskne mou hlavu k sobě, jakoby se mi nechtěl dívat do očí, "Emily promiň, musíme to odložit, za chvíli odcházím a moc mne to mrzí.", oznámí nešťastně a smutně.

Překvapeně sebou trhnu, nemohu tomu uvěřit, v těle vzrušením se mi krev vaří a on nejenže nezačal, ale se vším chce skončit, to snad nemůže myslet vážně, všechno ve mně hoří nedočkavostí a on ten požár nehodlá uhasit. Do této situace za dobu, co se známe, mne nedostal poprvé a dochází mi trpělivost, znovu zvažuji, co je pro něj důležitější, než jsem já, snad to není zase jeho práce, ale mobil nezvonil, tak nechápu, o co jde. Snad mi zase nepřipomene, že je policajt, to slovo čím dál více nesnáším, kvůli tomu mne vždy opouští v tu nejméně vhodnou dobu, zanechává mne roztouženou a to je k nevydržení, jsem zklamaná, mým tělem se rychle rozrůstá zloba a má vášeň bolestně vyhasíná.
"Proč a kam půjdeš, co se děje?", zeptám se vznětlivě, tón mého hlasu ho varuje, měl by si dobře rozmyslet, co a jak mi poví, "Musím se vrátit do služby, uvolnili mne jen na vyřízení jedné záležitostí.", vysvětluje spiklenecky. Pochopím, že ta záležitost jsem já, sice oceňuji, že i přesto, že je služebně vytížen, chtěl být chvíli se mnou, jen nevím, jestli ho mám chválit a za co, když to znovu zkazil a to těžce snáším, copak to neví, nemůže přehlédnout, jak se tvářím. "Emily, přece víš, že bych byl raději s tebou!", snaží si mne usmířit, "Ten čas tak rychle letí a hlavně mi to zase nevyčítej, je to moje práce.", snaží se předejít výbuchu mé nespokojenosti, ale moc se mu to nedaří, zlobím se a mlčím, zvažuji všechny možnosti a mám chuť se mu pomstít.

Zklamaně přemýšlím, jak ten čas bez Andreho využít, napadne mne, že se mohu vrátit k Borisovi a milovat se s ním, to mne uklidní, je to jedna z výhod mít dva muže, Andre má smůlu, napěněnou smetanu mého vzrušení slízne bezpracně Boris. To mi zlepší náladu a rozhodnu se nedělat scény, zkoumavě se na Andreho zahledím, smutně a vyčkávavě mne sleduje, rychle pochopím, co ode mne očekává a rozhodnu se mu vyhovět, i když si to vůbec nezaslouží. Ale nechci tuhle situaci hnát až do krajnosti, zatvářím se nešťastně a pověsím se mu kolem krku, "Neodcházej, zůstaň se mnou!", zanaříkám plačtivě, nechci v něm vzbudit podezření, že to co se děje mi přestalo vadit a volím slova podle toho, co předpokládám, že by rád slyšel, dobře jsem si vědoma, že to nic nezmění, stejně mi nemůže vyhovět.
Kdybych právě nemyslela na Borise, zněla by má prosba upřímněji, dala bych do ní více citu, ale i tak jsem Andreho uklidnila a potěšila, nakloní se ke mně, přitiskne si mou hlavu znovu na svou hruď, poslouchám jeho bijící srdce, zatím co mne konejší a líbá do vlasů. Je mi to příjemné i přesto, co se právě děje, že stále svou práci nechává tak rušivě působit na náš vztah a zažívám kvůli tomu mnoho nepříjemných pocitů, ale i tak ho stále miluji a je mi líto, že musí už odejít, ráda bych se s ním milovala, ale on to překazil a znovu mi tím potvrdí, že s ním mne čekají kromě štěstí i docela velké problémy. "Emily, rád bych zůstal, ale už i tak budu mít potíže, přetáhl jsem povolenou dobu." vysvětluje a zní to tak ustaraně, že mě tím vyleká, ve vteřině zapomenu na milování, zmocní se mne obavy a strach, snad ho za to přísně nepotrestají a neseberou mu vyšetřování mého případu, na to bych mohla tvrdě doplatit.

Na starost by to dostal jiný policajt a mé podlehnutí Andremu bylo by úplně zbytečné, i když toho nelituji, on je úžasný, ale nechci kvůli jeho pochybení skončit ve vězení, nebo rozehrávat s dalším policajtem pro svou záchranu nové milostné dobrodružství. To je mi silně proti mysli, náhrada, by se mi nemusela líbit, nevlezu jen tak každému do postele, musí být charismatický a nutně musí zafungovat vzájemná chemie, stejně jako to bylo mezi mnou a Andrem. Byla tam silná přitažlivost od prvního okamžiku a narůstající city naše sblížení dovršily, pochybuji, že s někým jiným vše by se mohlo znovu opakovat, zahlédla jsem už dost italských policistů, byli nehezcí, zapocení a nevábní, o chybějícím kouzlu ani nemluvím.
Velmi pochybuji, že v policejním sboru bude k nalezení druhý, tak nádherný a svůdný muž jako Andre, vždy dbám na to, abych spojila příjemné s užitečným, pokud mám za své milostné prohřešky skončit v pekle, musí to být jízda na pěkném koni. Andre vypadá jak filmová hvězda a snadno mě polapil do svých omamných sítí, uvízl mi pevně v srdci, jsem do něj zamilovaná, to se nedá popřít, ale nyní za jeho lehkomyslnost se na něj zlobím. Prudce ho od sebe odstrčím, "Jak to, že ses nevrátil včas do služby, na co si myslel?!", začnu podrážděně s výslechem, "Co když tě zavřou, co si tady bez tebe počnu, myslel si na to?!", vyhrknu polekaně, že on si neuvědomuje souvislosti, "Proč si za mnou vůbec chodil, když si měl málo času!", pokračuji s vyčítáním.

Jeho nerozumným chováním jsem rozhořčena, upírám na něj oči a čekám na vysvětlení, "Na co jsem myslel?", opakuje část mé otázka a vjede si prsty do hustých vlasů, "Chtěl jsem jen chvíli být s tebou!", vysvětluje své rozpoložení. Zářivá modř jeho očí pohasla, mým chováním je překvapený, znovu si nervózně projede vlasy, rychle si uvědomím, že to přeháním, ale nemohu se snadno srovnat s tím, jak vše riskuje i přesto, že ten čas plánoval strávit se mnou. Vím, že mne miluje, ale sex mu leze už na mozek, jinak to není možné, tím co dělá, může zničit všechny mé plány, obávám se nejhoršího a nemohu se jen tak snadno zklidnit, dál ho propaluji nespokojeným pohledem, Andre se mezitím vzpamatuje a vzchopí se ke své obraně,"Emily, já bych všechno stihl.", vysvětluje.
"Ale to by si musela zůstat tady v bytě.", přitvrdí a zní to dost vyčítavě, "Tak jak jsme se domluvili!", připomenout mi naši dohodu si neodpustí, "Ztratil jsem hodně času cestou do penzionu a čekáním na chodbě!", pokračuje nespokojeně. "Mohl si mi napřed zavolat!", ohradím se, "Já jsem ti volal a dlouho!", oznámí důrazně, hrozně se vylekám, ve víru událostí jsem na to pozapomněla, "Ale ty jsi mobil nezvedla, co jsi dělala?!", zeptá se s napětím v hlase. Zaraženě mlčím, s tím jsem nepočítala a váhám nad odpovědí, nemohu se omlouvat tím, že jsem byla zaneprázdněná obšťastňováním Borise, na okamžik zmateně přemýšlím, "Promiň, neslyšela jsem zvonění, měla jsem mobil v kabelce a byla jsem v koupelně!".

Konečně mne napadla správná výmluva, je to jen poloviční pravda, ale je to lepší než lež a snad to bude stačit, "Emily tak to dál nepůjde!", promluví rozhodně, "Bude lépe, když se přestěhuješ ke mně, hodně věcí se tím zjednoduší!". Zní to tak, že Andre je už rozhodnutý a nehodlá o tom diskutovat, "Dělám si o tebe starosti, to není pro tebe vhodné prostředí!", utrousí, "Co tím myslíš!", nechápavě se na Andreho zadívám, mám z toho divný pocit. "Musíš vypadnout od toho buzeranta, chodí nahý, to není normální a vypadá nebezpečně, může ti něco udělat!", strachuje se Andre, jeho obavy nesdílím, Boris mi může udělat nanejvýš dítě a možná už v jiném stavu jsem a s kým, se nikdy nedovím.
V podezření budou oba dva, čin spáchaly přibližně ve stejnou dobu, ale nehodlám pátrat po tom, kdo z nich dvou má rychlejší spermie, za otce bude uznán ten, koho si více oblíbím a kdo bude ochotnější nosit mi domů výplatu, ten bude zapsán do rodného listu, jistá je vždy jen matka, otec bývá nejistý, tak to na světě chodí. Četla jsem, že téměř polovina mužů nic netušíc vychovává cizí dítě, když do statistiky přidám jedno navíc, vůbec nic se nestane, ale přemýšlet nyní o dítěti a otcovství je předčasné, mám úplně jiné starosti. Žasnu, jak Andre snadno uvěřil, že Boris je gay, ale kvůli tomu se nehodlám odstěhovat z penzionu, Andremu to musím vymluvit, "Nepřeháněj, vůbec nic mi od něj nehrozí!", zastávám se Borise, "To nemůžeš vědět, všechno se jednou stane po prvé.", Andre si stojí za svým a cítím, že na tom bude trvat.

Tím mne dostal do těžké situace, mé lhaní se mi vrací jako bumerang,"On mi neublíží, proč by to dělal?!", snažím se zvrátit jeho rozhodnutí, zavrtí pochybovačně hlavou, nehodlá se tím více zabývat, ale já se nemohu jen tak sebrat a od Borise odejít. Miluji ho a on by mi to stejně nedovolil, jenže i k Andremu chovám silné city, jak se mám rozhodnout, koho obětovat, to nezvládnu, není možné vybrat si ze dvou jen jednoho muže, jak a podle čeho, oba jsou nádherní a sexy, mají mi co nabídnout, oba je miluji a potřebuji. Další problém je i v tom, že ze dvou mužů vždy více miluji toho, který je zrovna se mnou, přibližně stejný čas trávím s každým z nich a vychází to nerozhodně, nesvedu se vzdát ani jednoho.
Začíná mi to přerůstat přes hlavu, jen na to pomyslím a zabolí mne silně u srdce, jsem vězněm svých citů a rozum si neví rady, nenapadá mne žádné východisko, můj přetrvávající pocit, že uvízla jsem v pasti, se stal skutečností. Netuším, jak tohle dopadne, vzpomenu si na film, kde hrdinka ve stejné situaci odejde do samoty kláštera, stráví tam život vkleče na modlitbách, prosí Boha za spásu a odpuštění pro svou hříšnou duši, ale to bylo v minulém století. To se ke mně nehodí, navíc pochybuji, že je nutné kvůli lásce věnovat se pokání, láska je výjimečný cit, je cennější než nenávist..., "Tak co na to říkáš?", vyruší mne Andre z filozofování a dál na mne silně naléhá, ale vyhovět mu nemohu, Borise neopustím, musím Andreho nápady zavčas zastavit.

K tomu potřebuji najít správné důvody, "To nejde, jsme na společné dovolené!", odporuji, ale Andre se mnou nesouhlasí, "Ty je nepotřebuješ, já se o tebe postarám, nic ti nebude chybět, budeme si to užívat!", odbude mou námitku, je v něm jistota muže, který ví, co chce a jde si zatím. Nenechá si to nikým vymluvit a lichotí mi, že o mne tak moc stojí, ale být s ním zatím není možné, ale chce mne nalákat a pustí se do slibování, "Nebudeš litovat, snesu ti i modré z nebe, se mnou budeš šťastná.", Oči mu jiskří a jeho úsměv je oslňující, ráda bych podlehla, ale nejde to, zatím místo slibovaného kousku nebe, musí mi stačit jeho modré oči, o tom co bude dál, který muž mne získá, rozhodne osud, já tu odvahu nemám.
Nechci si vzít případnou chybu na svědomí, mohu se zmýlit, srdce hořící láskou bývá špatný rádce, já opravdu nevím, koho více miluji a potřebuji čas, Andre mne nesmí do ničeho nutit, musím ho co nejrychleji ze snů vrátit do reality, jinak se mi rozsype celý můj život. Pustím se do toho tvrdě,"Jak si budeme užívat, když budu zavřená v kriminále?!", obořím se na něj, překvapeně rozevře oči, jako by úplně zapomněl na to, proč a jak jsme se seznámili a co mi hrozí. Jeho čelo přetnou vrásky, usilovně přemýšlí, "To vyřeším!", slibuje, "Jak, kromě milování se mnou, si nic zatím neudělal!", obviním ho z nečinnosti, zamyšleně stáhne obočí, "Oběť jistě potvrdí, že si to neudělala.", uvažuje, "Zítra zajdeme do nemocnice a tím vše skončí!", je už rozhodnutý.

Viditelně se mu uleví, že problém zmizí, ale to mi nevyhovuje, před Andrem nechci s Lucasem nic řešit, Andremu se to zdá jednoduché, ale opak je pravda, on nezná pozadí této události, ale nechci to s ním dál rozvádět a jen pro klid přikývnu, že souhlasím. Andre si mne přitáhne, hladí mne po tváři, citlivě vnímá mé trvající znepokojení, "Ničeho se neobávej, o vše se postarám!", uklidňuje mne, s povzdechem se schoulím do klubíčka v jeho náruči, tvář přitisknu na jeho prsa. Hýčká mne a tiskne k sobě, je to příjemné, užívám si to, ale těsně u mých úst je jeho bradavka, neodolám a přisaji se na ni ústy, vzruší mě to, chutná mi každá část jeho těla, znovu po něm silně zatoužím a zalituji té spousty zbytečně promarněného času.
Místo toho mohli jsme si celou dobu užívat milování, snad se to dá ještě napravit, možná, ho na pár minut přemluvím, povzbudí mne jeho zrychlené dýchání, zašmátrám rukou v jeho klínu a snažím se, probudit jeho touhu. Ale nad rozkoší vítězí jeho smysl pro povinnosti, "Emily přestaň!", protestuje, snaží se mou ruku odtáhnout od svého těla, "Miluji se s tebou rád, ale vážně spěchám!", tím omlouvá, jak mne nelítostně odstrkuje, "Mám obrovské zpoždění!"naříká. Chvíli vzdoruji, ale vzdám to, chápu, že musí jít do služby a dívám se, jak rychle sklouzne z postele a koukne se na hodinky, vyleká se, začne běhat po pokoji, sbírat z podlahy šaty a bleskově je na sebe natahovat, opravdu velmi spěchá a něčeho se obává, vyděsí mě to a cítím se dost provinile, to já ho zdržovala.

"Budeš mít velké problémy, může se ti něco stát?!", zeptám se a obávám se následků, na kterých budu mít velký podíl viny, "To záleží na tom, jestli mne postrádají a zjistili, že tam nejsem!", prohodí Andre. Odpověď mne neuklidní, nešťastně si povzdechnu, "Neboj se.", utěšuje mne a přivine k sobě, "Nikdo mě nezavře, hlavně to poznám na výplatě.", konstatuje, ale i to mne mrzí, určitě nemá závratně vysoký plat, možnou finanční ztrátu se mu snažím vynahradit vášnivými polibky a ujištěním, že ho miluji. Přes kalhoty potěžkám jeho klín, to si neodpustím, dnes jsem si ho moc neužila a tato malá pozornost Andreho potěší, blaženě zavrní, asi myslí na to, co bude, až se vrátí zpátky, "Emily, zůstaň v bytě!", požádá.
Prosebně na mne upírá oči, "Jsme domluveni, počkáš na mne?!", dál naléhá, "Kdy se vrátíš?", odpovím otázkou, "Nevím, to nejde odhadnout.", svou odpovědí mě znejistí, "Ani přibližně?", zkouším to dál, "Ne, jak bude něco nového, zavolám ti.", slibuje a to mne znovu vyleká. Nechci prožít další žárlivou scénu podobnou té, co jsem už jednou, kvůli vyzvánění mého mobilu, protrpěla s Borisem, "Nevolej mi, zvonění neslyším, pošli mi esemesku!", zní to naléhavě. Andre přikývne, že souhlasí, z ničeho mne nepodezírá a znovu mne obejme a opětujeme si navzájem polibky a pomalu couváme ke dveřím, "Musím už utíkat, nebo tu budeme stát a líbat se do nekonečna!", rozhodne Andre, naposledy mne políbí a odchází, nezdržuji ho, nechci, aby měl v práci potíže.

Chvíli počkám, jak dozní jeho kroky na schodech, zabouchnu dveře a pospíchám k oknu, chci mu ještě zamávat a zároveň se ubezpečit, že opravdu odjel, pozorně sleduji jeho auto, jak mizí na konci ulice a v hlavě mi postupně uzrává plán. Jsem rozhodnuta si své problémy s obviněním vyřešit sama a nespoléhat se na Andreho, čeká mne náročný úkol a kvůli němu si před zrcadlem upravím make up a obléknu se, musím vypadat neodolatelně a nakonec z kabelky vylovím vizitku a vyťukám na mobilu číslo, chvíli trvá, než se ozve Enzův hlas, "Ještě taxikaříte, potřebuji odvézt?", na odpověď nemusím dlouho čekat, Enzo je ochotný, lehce se s ním domluvím a slíbí, že si pospíší a jak bude u domu, dá mi vědět, ale zatím budu muset chvíli počkat a posadím se na kraj postele.
Stále je teplá od našich těl, položím ruku na místo, kde seděl Andre, je poznat otisk jeho sexy zadku, obkreslím ho prstem, znovu mne zamrzí, že jsme promarnili spoustu času řešením úplně nepodstatných věcí a sobě vyčítám, připomenutí svého obvinění. Byla to chyba a změnila jsem ve všem názor, nechci nic riskovat, nejvíce se obávám Grety, je schopná úplně všeho a kdyby vytušila, že mám s Andrem vztah, bez váhání by ho zničila, umí být velmi přesvědčivá, i Marka dokonale zmátla. Musím držet Andreho od této záležitosti co nejdále, důkaz své neviny si obstarám sama, předám ho Andremu a nastane konečně vytoužený klid, Lucas mi určitě potvrdí, že jsem mu nic neprovedla, jen nesmím narazit na tu psychopatku, stalo by se něco strašného, není normální, je to zákeřná, nebezpečná mrcha a patří do blázince.

Dvakrát mne kvůli Lucasovi napadla s úmyslem odstranit mne z cesty, musím počítat s tím nejhorším a vydám se do kuchyňky, v šuplíku hledám nůž, vyberu si menší, vejde se mi do kabelky, s ním se cítím bezpečněji a to mne uklidní, pod okny zaslechnu troubení. Enzo je tady, rozhlédnu se kolem, netuším, jestli se dnes ještě vrátím a s povzdechnutím opustím Andreho byt, pečlivě zamknu dveře, cestou dolů po schodech na chvíli zaváhám, ale odeženu své černé myšlenky, předtuchy a pochybnosti. Nastoupím s povzdechnutím do taxíku, Enzo se na mne široce usměje, jeho pozorným očím nic neunikne, odhodí si vlasy z čela a zeptá se na cíl mé cesty, oznámím, že chci do nemocnice, ale nevím, která to je, jen si vzpomenu si, že na parkovišti byla uprostřed velká a krásná fontána.
To Enzovi stačí a o víc se nestarám, pohodlně se usadím, přemýšlím o tom, co mne tam čeká, netoužím se s Lucasem vidět, kdyby to nebylo nutné, nikdy bych za ním nešla, nerada vzpomínám na to, co se mezi námi stalo, co se týká našich vztahů, šlo o velké a vážné nedorozumění s nepříjemnými následky. Bohužel se to může opakovat a já si nechci Lucase pustit znovu do života, on se o to jistě pokusí, od našeho seznámení si namlouvá, že ho chci, netuší, že jsem ho jen využívala kvůli lékům a pro léčení zraněného Borise. To Lucas nechopil a nepochopí to ani dnes, budou z toho nové problémy a nevím, jak se s ním domluvím a jak dobře mu slouží paměť, co si z toho dne pamatuje a co ne, nemám žádnou jistotu, že to půjde hladce, možná má cesta za ním bude jen zbytečná ztráta času.

Navíc se obávám se, že kvůli úrazu Lucas může být stále v bezvědomí a nikdo asi neodhadne, kdy se probudí, nechci strávit celou dovolenou čekáním u jeho postele, "Jsme na místě!", upozorní mě Enzo, rozhlédnu se, na první pohled poznávám známé parkoviště s fontánou a kvetoucími keři. O kousek dál jsem nastupovala do Lucasova Ferrari a podnikla s ním úchvatnou projížďku, to jsem ještě netušila, jak tragicky skončí, nechci na to vzpomínat a Enzo se domáhá dalších instrukcí. "Co bude dál.", otázkou mne dostal do úzkých, "Mám čekat?", naléhá netrpělivě na odpověď, "To ještě nevím.", mé prvotní odhodlání dusí obavy, hlavně o setkání s Gretou nestojím, "Můžete pro mne něco udělat?", obrátím se s prosbou na Enza, beze slova přikývne.
"Zajděte do nemocnice a zjistěte, na kterém pokoji leží doktor Lucas Ricci a jestli má službu sestra Greta Vasari.", požádám, Enzo přikývne a já se cítím nepříjemně, že do svých záležitostí zatahuji cizího chlapa, kterého sotva znám. Jen o něm vím, že si rád dává za jakékoliv své služby zaplatit a o jeho charakteru se dá oprávněně pochybovat, mám obavy, že se mi to jednou může vymstít, ale v této chvíli ho potřebuji, chci vědět, jestli mi hrozí střet s Gretou, na to chci být připravená. Zamyšleně sleduji, jak Enzo se proplétá mezi vozy a zmizí ve vchodu do nemocnice, cítím v sobě velké napětí a čas se nekonečně vleče, zdá se mi, že je tam Enzo velmi dlouho, ale konečně ho zahlédnu a zhluboka si odechnu, mlčky si sedá k volantu, "Co jste zjistil?!", vyhrknu, jsem velmi nedočkavá.

"Ten doktor tam není, v poledne byl propuštěný do domácího léčení, ta sestra má službu, ale za hodinu končí.", Enzo vychrlí informace jedním dechem a otočí se ke mně s další otázkou, "Co dál?", ale to zatím netuším, musím si to promyslet. Možná se mi dostalo velké šance, lépe se mi bude s Lucasem domlouvat u něj doma, minimálně hodinu nehrozí, že nás Greta vyruší, ale nesmím ztrácet čas a lovím v paměti adresu Lucasova bytu, Enzo přikývne, že přibližně ví kde to je. Opřu se hlavou o sklo, sleduji ubíhající ulice a přemýšlím, jakou taktiku zvolím a co Lucas za to bude chtít, zvažuji, jak moc si vážím své svobody a čím vším za ni budu ochotna zaplatit, tím si zatím nejsem jista a s rozechvěním vyhlížím Lucasův dům a zvednu pohled nahoru.
Jsou tam otevřená okna a vlají v nich záclony, jen nevím, zda patří Lucasovi, na poschodí je více bytů, ale o tom se brzy přesvědčím, Enzo právě prudce zastaví u chodníku, zkoumavě na mne pohlédne, "Mám na vás čekat?", zeptá se. Chviličku to zvažuji a nakonec odmítnu, "Ne, mohu se tam zdržet!", Enzo chápavě přikývne, ale tváří se podivně, natáhne ke mně ruku a vysloví cenu za své služby, tentokrát mě gratis nevezl a je dost drahý, změna jeho chování mne zarazí, možná si myslí, že mne veze za milencem, asi na mne žárlí, snad z toho nebudou potíže. Nakouknu do peněženky, mám v ní stále peníze od Toma, ale vytáhnu jen část, něco si musím nechat, vtisknu bankovky do jeho dlaně, "Víc nemám, zbytek vám doplatím, jak se příště uvidíme.", Enzo přikývne a podivně se ušklíbne, mám z něj nepříjemný pocit, ale více nechci na něj myslet.

Už tak mám starostí až nad hlavu, vystoupím z taxíku a bez ohlédnutí vcházím do domu, výtahem vyjedu k Lucasovu bytu a rozechvěně zazvoním u dveří, zvonek dozněl, chvíli trvá, než zaslechnu kroky a otevřou se dveře, "Emily!", zvolá natěšeně Lucas. Má na sobě župan a je pobledlý, ale jinak se nezměnil, za ruku mne vtáhne dovnitř, prudce mne obejme, "Proč si za mnou nepřišla do nemocnice?!", spustí výčitky, pořád žije v tom, že spolu něco máme, zaváhám s odpovědí, "Byl jsi přece v bezvědomí, co bych tam dělala.". Sotva to dořeknu, uvědomím si, že to nevyznívá dobře, čiší z toho nezájem, " To jsem byl, ale jen několik hodin!", mluví zadýchaně. "To za tebou nikdo nebyl, ani tvá rodina nebo…", vyzvídám a na chvíli znovu zaváhám, netuším, co všechno Lucas ví.
Rozhodnu se o policii zatím nemluvit a nechci vzpomínat ani Gretu, v první řadě se zeptám na to, co mne nejvíce zajímá, "Lucasi jak jsi na tom s pamětí?", pátravě se zahledím do jeho oříškově hnědých očí, "Skvěle, pamatuji si tě, nemusíš mít obavy!", usmívá se. Beru to jako pokus o žert a nechám to bez odpovědi, jen mne napadne, že by bylo výhodnější, kdyby na mne úplně zapomněl, "Musíme si nutně promluvit!", nasadím vážný tón a zamířím k pohovce, na které mne málem znásilnil. Posadím se, "Pamatuješ si, co se tady stalo, než si ztratil vědomí?", zeptám se opatrně, přisedne si těsně ke mně a přikývne a prsty si upraví světlé vlasy, "Chtěli, jsem se milovat.", řekne přesvědčivě, jako každý chlap si pamatuje jen to, co se mu hodí.

Že používal násilí, vytěsnil z paměti, rozhodnu se nechat ho přitom, nebude mít důvod myslet si, že pro svou obranu vzala jsem ho něčím přes hlavu, "Co bylo dál?", pokračuji ve výslechu, "Milovali jsme se, nebo ne?", tím si už není jistý. Bleskově zvažuji, co je pro mne výhodnější, "Milovali a bylo to nádherné!", snažím se, aby to znělo věrohodně, nelžu proto, abych ho potěšila, je to hlavně v mém zájmu, pokud si bude myslet, že mezi námi je něco intimního, bude mít větší snahu mne chránit. Má odpověď Lucase potěší, jeho tvář se rozzáří, nakloní se a políbí mne na rty, neucuknu a dovolím mu další polibky a objetí, jen zavřu oči, všechno má svou cenu a za všechno se musí platit, tak to prostě chodí.
Dokud nedostanu, co potřebuji, nemohu si dovolit Lucase odmítnout, "Mám poslední otázku, dobře poslouchej!", pokračuji ve výslechu, chci, aby se soustředil, je to důležité a při lapáním po dechu mezi líbáním se zeptám, "Pamatuješ si, co následovalo po milování a jak sis poranil hlavu?". Lucas uvolní obětí a zpozorní, váhá a to mne znepokojí, "To nevím.", přiznává mezeru ve své paměti, není divu, úder od Borise byl zničující, i býka by složil k zemi, "Přemýšlej dál!", vybízím ho, "Na chvíli ses probral a mluvili jsme spolu.", naléhám na něj. "Vzpomínám si, ležel jsem na zemi, povídala si, že jsem uklouzl a uhodil se.", vydoluje z paměti pozdější událost a to se mi hodí, s úlevou si oddechnu a pochválím ho, "Máš perfektní paměť, jsem ráda, že jsi v pořádku!", raduji se.

Pamatuje si to, co mne zbaví obvinění a to mi stačí, "Lucasi, kde máš věci na psaní?", pohledem zapátrám kolem sebe, "V psacím stole v šuplíku.", ukáže prstem, vstanu a zamířím tím směrem, jeho výpověď chci písemně, musím se pojistit, aby ji nemohl odvolat, až zjistí, že s ním nechci být. Položím před něj papír a pero, "Napiš to, co si mi právě povídal.", požádám, "Jak jsi uklouzl, spadl na záda a uhodil se do hlavy a já na tom nemám vinu!", napovídám mu, "K čemu to chceš?", diví se. Z toho pochopím, že o ničem zatím neví a mé obvinění má na svědomí jen mstivá Greta, "Chci to jen pro jistotu, mohla by se ti zhoršit paměť, ale teď už piš!", zalžu a dál na Lucase naléhám, ale stále váhá, to mne znepokojí, musím ho něčím nabudit, nejlépe na něj funguje sex.
"Nezdržuj, nebo se nestihneme pomilovat, spěchám!", pohrozím, poleká se, ale ne toho, že přijde o sex, podívá se na hodiny visící na zdi a rychle se dá do psaní, můj instinkt mně varuje, on někoho čeká, kdo se každou chvíli má objevit. Vím, kdo to bude, Greta se mu zase vnutila za domácí ošetřovatelku, proto ten náhlý spěch, jeho bývalá, ale neodbytná milenka mne k smrti nenávidí a on dobře ví čeho je schopná, "Tady to máš, stačí to.", Lucas mi spěšně podává papír s napsanými řádky. Pozorně si vše přečtu, papír složím, schovám do kabelky a naznačím svlékání šatů, "Emily jsem unavený!", zastaví mne Lucas, snaží se mne vystrnadit rychle z bytu, chce zabránit našemu setkání a to mi vyhovuje, nechci se s ním milovat nebo potkat Gretu, "Jak chceš.", prohodím lhostejně.

Zamířím ke dveřím, ale zastaví mne pronikavé zvonění, polekaně se na sebe s Lucasem podíváme, Greta je tady, pospíšila si, pro jistotu se ho zeptám, "Kdo je to?!", ale Lucas mlčí, jen si nervózně olízne rty, nechápu proč, stačí otevřít a budu to vědět. O několik kroků postoupím ke dveřím, "Ne, neotvírej!!!", vyjekne poplašeně, "Je to Greta.", přiznává, sice jsem to očekávala, ale propaluji ho rozhořčeným pohledem. "Jak si mohl tu psychopatku pozvat k sobě domů, to ti neodpustím, mezi námi je konec!", rozhodnu se toho využít a zbavit se Lucase navždy. Seberu odvahu, chci Gretu pustit dovnitř, jinak bych nemohla odejít a nechci tu déle být, spoléhám na to, že před Lucasem si nedovolí mne napadnout a otevřu dveře, vteřinu na sebe zíráme než zaječí, "Ty děvko, co tu děláš, já tě zabiju!", neovládá se a prudce vyrazí do útoku, podcenila jsem ji, měla jsem v ruce držet nůž.

Konec 25. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem - 24. část

9. ledna 2017 v 17:49 | Elis |  Letní romance s Borisem
Závěr předcházejícího dílu…

Pevně mne uchopí a od svého klínu přitáhne k sobě, hledíme si do očí a hned mi zodpoví mou otázku, "Nejsem v klidu a nemohu se vůbec soustředit, nic bych z toho neměl!", postěžuje si, překvapeně polknu, nevím, co tím myslí. Ale cítím, že se na mne zlobí, že by přece něco nebylo jak mělo být, "Proč nejsi soustředěný?", zeptám se a obávám se odpovědi, že se mu nelíbí, co a jak mu dělám, "Celou dobu, slabě vyzváněl v kabelce tvůj mobil!", řekne vyčítavě, s úlevou si oddechnu, že jsem v jeho laskání nepochybila, ale v zápětí se polekám. Usilovně přemýšlím, kdo by to mohl být, i Borise to zajímá, "Co za debila tě tak dlouho prozváněl, už jsem z toho začínal šílet!" stěžuje si, "Ty si to neslyšela?!", zeptá se podezíravě, "Ne, přes tvé funění jsem nezaslechla vůbec nic, kabelka je ode mne daleko!", ohradím se, zmocňuje se mne velká úzkost, cítím problémy.
Modlím se, aby Boris nešel zkontrolovat můj mobil, rychle vzpomínám, kdo ze všech mužů má moje číslo, je to Marek, Tom, Lucas, Fabio a Andre, každé z posledních třech jmen představuje problém, ale největším nebezpečím je Andre, musím rychle tuto nepříjemnost zahrát do autu a přimět Borise přestat se tím zabývat. "Nechej to už být!", apeluji na něj, "Půjdeme pod sprchu a já ti tam všechno vynahradím.", lákám ho co nejdále od mobilu, pod sprchou se muži rádi milují, sice nevím proč, ale i Boris na to slyší, se zájmem se na mne podívá, můj nápad se mu líbí. Přikývne a následuje mne, ale ve dveřích se náhle otočí, "Moment." a vrací se do pokoje, teď jsem ztuhla já a podlomí se mi kolena, neovládá svou zvědavost a nemohl by se zase soustředit, příliš mu v hlavě leží otázka, kdo mi volal a tuším, co se bude dál dít, "Sakra, kdo je Andre!!!", v zápětí zařve Boris z plných plic.


Elis
Letní romance s Borisem - 24. část

Borisův rozhněvaný výkřik ještě nedozněl a Boris mne už rozčíleně volá k sobě, "Emily, pojď sem!!!" a zní to jako rozkaz, neodvážím se neposlechnout a neochotně se vracím do pokoje, nechci ho zbytečně provokovat. Jen zůstanu stát v bezpečné vzdálenosti a znepokojeně pohlédnu do jeho tváře, jeho podezíravý pohled ostrý jako břitva mi napoví, že je zle a já stále nevím, jak jméno Andre vysvětlím k jeho spokojenosti, nenapadá mne nic vhodného, co tento problém bez následků vyřeší. S obavou upřu oči na svůj mobil v jeho ruce, svírá ho tak pevně, že konečky prstu mu blednou, mám z toho dojem, že by s ním nejraději praštil o zem a možná to i udělá, pokud se mu nedostane včas uspokojivé odpovědi.
"O co jde?", zeptám se, snažím se, aby to znělo nechápavě ve snaze získat více času, Boris zopakuje důrazně svou otázku "Kdo je Andre?!", v nouzi se rychle rozhodnu pro zapírání, pokrčím rameny, "Nevím!", odpovím lhostejně a tvářím se nevině. Prudce přistoupím těsně k němu, "Borisi.", zašeptám toužebně, "To není důležité, na tom přece nezáleží.", ruce mu položím kolem krku a třu se mazlivě ňadry o jeho tělo, "Pojď do koupelny!", lákám ho k milostným hrátkám pod tříštivými proudy vody s nadějí, že se nechá odvést bez odporu a zapomene na mobil. Cítím, že je nalomený, ale žárlivost je silnější než touha a Boris mne nemilosrdně odstrčí, "Nedělej ze mne blbce!", ohradí se, "Co je to za chlapa?", tón jeho hlasu je varující, dává najevo, že na vysvětlení bude trvat.

Ale zatím nemám připravenou výmluvu, váhám a přestávám si být jista, že vystačím s popíráním a s obavou se na něj dívám, jen jedno vím jisté, že pravda by vše mezi námi zničila, Boris nikdy nepochopí, co je mezi mnou a Andrem a proč se vše stalo. Nezbývá mi než znovu lhát, lež je má věrná služebnice, bez ní bych byla ztracená a nemilosrdně vyhnána z Borisova ráje, to se nesmí stát, lež přece není zlo, je to poslední záchrana, dá se vždy vydávat za pravdu, je tvárná a přizpůsobí se každé situaci. Dokonce bývá i v zájmu toho, komu je určena, pravda většinou ublíží a nikoho nespasí, na to je život příliš složitý, je přece i v zájmu Borise zachovat náš vztah, o to se hodlám nyní pokusit, zatvářím se přemýšlivě a zahledím se pevně do Borisových očí.
"Nevím kdo to je, to jméno mi nic neříká!", pronesu rozhodně, plně jsem se vžila do role ženy, nevinně uvízlé v podezření, ale majetnický a velmi žárlivý Boris, mi to nehodlá tak snadno věřit, "Musíte se znát, proč by ti jinak volal!!!", ohradí se rozčíleně. Je to od něj logická otázka, ale už jí nejsem zaskočena, jsem rozhodnuta zapírat dál, "Nenapadlo tě, že to může být omyl?!", snažím se mu vnuknout správnou myšlenku, ale jeho podezření nevyvrátím. "Tak omyl?!", zeptá se podivně tiše, aby v zápětí zařval, "Myslíš, že jsem idiot?!", polekaně ustoupím, tváří se příliš nebezpečně, musím jeho rozhořčení zmírnit a rychle zavrtím hlavou, že si to nemyslím a topím se v obavách i nejistotě z toho, co bude dál, co Boris udělá.

Jen jedno vím jistě, nesmím Borise za žádnou cenu ztratit, i když si na mne příliš dovoluje, u jiného muže bych to nesnesla a byl by mezi námi konec, ale Boris je tak krásný a sexy, že se mi dech tají, já ho miluji, chci být s ním a chápu jeho chování. Cítí se být oprávněně ohrožený a vše co dělá, činí z lásky a já zatím nemám pro situaci s mobilem řešení a jen ho hltám očima, nemohu se pohledu na něj nabažit, Bože je nádherný, z jeho tváře a těla vyzařuje něco zvláštního a vzrušujícího, je to okouzlující a dráždivé. Že se zlobí, mu dokonce sluší a velmi mne tím přitahuje, znovu po něm silně zatoužím, ale netváří se, že je naladěný na další vlnu milování, on s podezíráním nepřestane, dokud mu vše spolehlivě nevysvětlím, nutně musím tuhle situaci zklidnit.
Rychle přemýšlím, co mu povím, ale nemohu se soustředit, k tomu potřebuji hlavně klid, "Neřvi na mne, nebo odejdu!", pohrozím, zabralo to a Boris ztiší hlas, ale dál si trvá na svém, "Na omyl nevěřím!", rozzlobeně odmítá mé vysvětlení, na svou obranu budu muset vymyslet něco jiného. "Nechápu, proč mne podezíráš?!", zlobím se, "Omyly se přece stávají!", jsem rozhodnuta trvat na svém vysvětlení, "Urážíš mne svou podezíravostí a nemáš k tomu žádný důvod!", dál se tvářím nevinně a natáhnu ruku, "Chci svůj mobil, dej mi ho!", požádám. V jeho ruce je to nebezpečná zbraň namířená proti mně, ale vrátit mi ho nehodlá a netváří se ani provinile, že mi ho vzal, jen upře na mne své zelené podezíravé oči, něco zvažuje, netuším, co to bude, jen zřetelně vnímám trvající nebezpečí.

Musím mobil za každou cenu dostat zpátky, prudce vyrazím s úmyslem vyrvat ho z jeho dlaně, ale je rychlejší, stihne zvednout ruku do výše a vítězně se na mne dívá, zastavím se, nehodlám se ztrapňovat poskakováním, na mobil stejně nedosáhnu, jen propaluji Borise rozzlobeným pohledem. On si se mnou pohrává, v tomto okamžiku ho nenávidím až tak, že mám chuť ho zabít a sebe proklínám za chybu, které jsem se právě dopustila, má snaha získat mobil, jen vše zhoršila, prohloubila Borisovo podezření a už mi neuvěří žádnou i sebelepší výmluvu, kterou si vymyslím. Měří si mne přemýšlivě přes dlouhé řasy přimhouřenýma očima, "Zkusím na to číslo zavolat a uvidíme!", oznámí a nával strachu mi pevně sevře hrdlo, s tím jsem nepočítala.
Mělo mne napadnout, že Boris se tak snadno nevzdá svého podezření a pokud Andre hovor příjme, nic zlého netuše se může například zeptat, "Co chceš miláčku!" a budu ve velkém průšvihu s nedozírnými následky, ale nevím jak Borisovi zabránit číslo vytočit. Každá má snaha všechno ještě zhorší, nezbývá mi nic jiného než sledovat, jak přiložil mobil k uchu a čelit jeho planoucímu pohledu, v duchu se přitom úpěnlivě modlím, aby Andre byl zrovna v nějaké nebezpečné policejní akci, kdy si mobil musí vypnout. Je to jen malá naděje a nemohu se na ni spoléhat, poplašeně přešlápnu, připravuji se na útěk, pokud se stane to nejhorší, musím se zamknout v koupelně a vyčkat, než Borise přejde prvotní vztek, při jeho prudké povaze mi může jít o život.

Boris se příliš snadno přestává ovládat a ve vypjatých situacích má sklony k násilí a to mne vyděsí, sevřena strachem čekám, co bude dál a s napětím sleduji, jak začíná být netrpělivý, nervózně si kouše rty a to může znamenat jen jedno, Andre hovor nepřijímá. V duchu se zaraduji, mám štěstí, nebesa jsou mi nakloněna a vyslyšely mé modlitby, poplašené bušení mého srdce pozvolna ustává a seberu odvahu k otázce, "Tak kdo se ozval?", zeptám se na půl zvědavě i se skrývaným výsměchem. Boris zaváhá, "Nevím, mobil je nedostupný?!", zní to zklamaně, je na rozdíl ode mne viditelně nespokojený a já si plně uvědomím, že Andre sice zůstal utajený, ale já jsem stále v podezření, Boris nemá důkaz o mé nevině a s vyslýcháním hned tak neskončí.
Mé obavy se naplní, Boris se napřímí, je na něm vidět odhodlání dostat ze mne pravdu všemi prostředky, s nejistotou se nedokáže srovnat, "Emily, ztrácím trpělivost, ptám se naposledy, co je to za chlapa!!!", tón jeho hlasu nevěstí nic dobrého. "Nechci slyšet žádné pitomé výmluvy!", upozorní mne a jeho hlas kovově zaskřípe, ztrácí se mnou trpělivost, jsem v nebezpečí, ale nemám jinou možnost, než pokračovat ve svých lžích. "Nevím!", řeknu krátce, ale má odpověď nestačí a Boris se zamračí, začnu se obávat okamžiku, kdy ho napadne zkontrolovat, jaká čísla mám uložené v mobilu, tomu musím zabránit, "Ukaž mi to číslo, možná si vzpomenu.", předstírám ochotu spolupracovat a nakloním se, "Pojď ke mně, špatně na to vidím.", požádám.

Boris o kousek přistoupí, mobil drží stále z mého dosahu, "Nic nevidím, ten displej se leskne.", postěžuji si a bleskově postoupím o několik kroků, "Musíš ho naklonit!", poučím ho, "Tak ne, na opačnou stranu!", požádám. Boris neprotestuje a tak se odvážím dotknout mobilu ve snaze dostat ho do správné polohy a nečekaně ho vyrvu z jeho ruky, okamžitě prchám do koupelny a než se Boris vzpamatuje z překvapení, podaří se mi zabouchnout dveře a otočit v zámku klíčem. Vzápětí se na dveře snese smršť úderů a kopanců, nevšímám si toho a horečně hledám v mobilu Andreho číslo a s velkou úlevou ho vymažu, jediný kompromitující důkaz zmizel, zhluboka si odechnu a začnu vnímat, jak Boris zuří za dveřmi.
"Emily okamžitě otevři!!!", řve tak silně až se mu nedostává dechu, obávám se, že to musí být slyšet v celém penzionu, "Dělej, nebo ty dveře vyrazím!!!", vyhrožuje, "Neotevřu, dokud se neuklidníš!", kladu si podmínky ke své kapitulaci. To Borise ještě více rozčílí, "Já tě varuji, vůbec nevíš, čeho jsem schopný!!!", pokračuje s výhrůžkami, "Náhodou to vím a proto neotevřu!", zakřičím, aby věděl, že s tím u mne nepochodí a nezbývá mu než se zklidnit. Ale není snadné Borise ke klidu donutit, začne ještě s větší silou mlátit do dveří, možná doufá, že je vyrazí, "Borisi děsíš mě, prosím přestaň, o co ti jde!", ale mé prosbě a mým pocitům nevěnuje pozornost, "Chci slyšet pravdu!", zařve zoufale, jak zraněný lev.

On mne opravdu miluje, jinak by tak nevyváděl a už dávno by mne při prvním podezření vyrazil tak, jak to udělal se všemi mými předchůdkyněmi i kvůli mnohem menším proviněním, chce mne mít a proto je tak žárlivý a zajímá ho, kdo je Andre. "Borisi, všechno jsem ti vysvětlila, ale ty jsi už paranoidní!", obviním ho, "Nic z toho, co se nyní děje, nemuselo být, kdyby si mne pořád nešmíroval!", začínám se zlobit, "Jak sis vůbec dovolil vzít mi bez mého svolení můj mobil!", zaútočím. "Tvá žárlivost ti leze na mozek, z nepodstatných věcí, děláš zbytečně aféry!", konstatuji, ale netuším, jestli mne ještě poslouchá, uvědomím si, že náhle nastalo podezřelé ticho, polekám se, že Boris boj o mne vzdal a odešel, poděšeně přiložím ucho na dřevo.
V zápětí se ozve zavrzání otvíraných dveří na chodbu a někdo se po mně ptá, poznávám ten hlas, Bože to je Andre, nenašel mne ve svém bytě a přišel si pro mne až sem a jak to, že se vrátil tak brzy, mluvil přece o dnu i noci, počítala jsem s jeho dlouho nepřítomností. S napětím poslouchám, jak se ho Boris zrovna ptá, co mi chce, jeho tón nevěstí nic dobrého, strachem se rozechvěji, Bože za chvíli někomu z nás opravdu půjde o život, musím okamžitě zasáhnout, než se Andre pustí do vysvětlování, proč sem přišel a co je mezi námi. Zamotám své nahé tělo do osušky, odemknu a chvatně vyběhnu z koupelny, Andre na mě zírá, jako na zjevení a pak sklouzne pohledem zpět na Borise, je nahý a jen dlaní si kryje klín, to vše musí vypadat podezřele.

Andremu jistě došlo, že jsem pod osuškou nahá, Bože to je situace, nejraději bych se propadla pod zem, nebo byla neviditelnou, ale to si nemohu dovolit, musím to vyřešit, než nastanou nevratné škody, Andreho zatím nutně potřebuji, nemohu jej odmítnout a vyhodit, jedině on mne může zachránit, jsem obviněná a stále mi hrozí vězení. Jen vůbec netuším, jak tuhle zápletku s dvěma muži vyřeším a znepokojeně se zahledím do Andreho překrásných, ale udivených očí, jejich modré kouzlo na mne stále působí, připomene mi vše, co jsme spolu prožili. Cítím se před ním mizerně i provinile, on si určitě myslí, že jsem ho zradila, je to pro mne nepříjemný pocit, "Emily, co to znamená, na něčem jsme se domluvili?!", vyhrkne Andre rozrušeně, svou otázkou mne zaskočil.
Nevím co odpovědět, zaraženě mlčím, ale Boris tento problém nemá a promluví, "Ty toho chlapa znáš!!!", v hlas má poznamenaný novým návalem nedůvěry, tváří se bojovně a výhružně na mne upírá oči, jejich zelenou barvu pohltila černá temnota. Je to znamení, že Boris je těsně před výbuchem nahromaděného vzteku, je toho na něj moc, napřed mobil a teď ve dveřích stojí cizí chlap, který se o mne zajímá, oslovuje mne jménem a evidentně mne dobře zná. Boris bude chtít vědět, o co jde, jenže já nevím, jak to vysvětlím a netuším, jak Borise uklidním, mám velké pochybnosti, že to zvládnu, ale něco udělat musím a rozhodnu se soustředit jen na jednu věc a to, že Boris nesmí zjistit, že tento muž je Andre.

Na to jméno už získal alergii a došlo by mu, že se musíme znát a to by nemohl jen tak přejít, určitě by Andreho napadl a tomu je nutné zabránit, v nouzi začnu improvizovat, Andreho otázku ponechám bez odpovědi a soustředím se na Borise. "Ano, znám ho.", řeknu ledabyle, jakoby nešlo o nic důležitého, ale Boris je mým přiznáním vytočený a zalapá po dechu, "Odkud, kdo je to?!", vyhrkne pobouřeně, "Nebo je to další doktor?!", řekne výsměšně. Z toho poznávám, že mu vadí i to, že jsem se seznámila se dvěma lékaři, i když jsem mu tím zachránila život, vůbec se nesnaží potlačit svou žárlivost, "Ne, není to doktor!", odmítnu jeho podezření, "Je to policajt, přišel si pro mne, mám jít na výslech, ale on mi hodně pomáhá.", řeknu důrazně.
Do dalšího vysvětlování, se mi nechce, veškeré informace, jak mi Andre může pomoci, musím dávkovat postupně a opatrně, dát Borisovi čas, aby je mohl vstřebat, snad pochopí vážnost situace a to, že jde o mou záchranu, ale zřejmě mu to nedochází. Je rozhněvaný, oči mu hoří a čeká na podrobnosti, ale nesmí se za žádnou cenu dozvědět, čím vším budu Andremu za jeho pomoc platit a cítím se v pasti, co potřebuje vědět Boris, nesmí slyšet Andre a naopak. Je to velmi výbušná situace, oba mi netrpělivě visí na rtech, musím si dávat pozor na každé slovo, "Povídala jsem ti, že čelím obvinění!", osvěžím Borisovi paměť, snažím se tím zastavit jeho podezíravost a zvědavost, mám také obavy, že Boris se může v rozčílení prořeknout, že to byl on, kdo napadl Lucase.

Nechci to rozebírat, jsem si jista, že by toho Andre všemi způsoby využil, i v jeho očích vidím narůstající podezření, něco se mu nezdá a vůbec se mu nedivím, Boris mu není vůbec sympatický a snadno by mohl skončit ve vězení, kdyby Andre zjistil, že Boris je pravý viník, nebral by na něj žádné ohledy a rád by se ho zbavil, cítí v něm soka a z toho mám obavy. Pokusím se Borise umlčet, obrátím se k němu. "Musím jít na policii, podrobnosti ti povím později!", řeknu nesmlouvavě, ale to na Borise neplatí, v rozčílení si zapomněl skrývat klín a probodne mne nedůvěřivým pohledem. Přecedí přes zuby, "Řekni mi to hned, čekám!!!", ale to se mi vůbec nehodí, potřebuji se Borise v jeho vlastním zájmu na chvíli zbavit, ,,Povím, ale napřed si něco oblékni, snad vidíš, že tu nejsi sám!", připomenu důrazně Borisovi jeho nahotu a že se to nesluší.
Chvíli váhá a nakonec se vydá sehnat si oblečení, asi ho trochu uklidňuje, že se jedná o policajta, naštěstí, co jsem se vrátila, stále tvrdím, že musím jít znovu na policii a to dodává mému vysvětlování na věrohodnosti, i když něco úplně nesedí. Později to Borisovi vysvětlím a nyní se zaměřím jen na Andreho, podezíravě sleduje odcházejícího Borise, že je nahý mu připadá velmi podivné, vidím mu to na očích, musím mu vše přijatelně objasnit a nakloním se k Andremu. "Nevšímej si ho, to je můj blízký kamarád, je to vznětlivý homosexuál, navíc je nudista a všude se svléká!", tiše zalžu, aby Andre více na Borise nežárlil a nevím, jestli mi to věří, mohu jen doufat, že ano, láska udělá z toužících mužů často velké důvěřivce, Andre k nim asi patří, proti vysvětlení nevznesl námitky.

Jen netuším, co si opravdu myslí a nemíním to nyní zjišťovat, zaslechnu za sebou zavrzání skříně, Boris se vrací, má modré džíny a bílou košili s krátkým rukávem, rozepnutou pod krkem, vypadá božsky, až tak moc, že mne zabolí u srdce. Zmocní se mne strach, že tím lavírováním mezi Borisem a Andrem příliš riskuji a jednoho z nich mohu ztratit, dnes už vím, že to nesmí být Boris, budu muset obětovat Andreho a stane se to ve chvíli, kdy s jeho pomocí se vyvinu z obvinění a docela mne to zabolí. Zavalí mne smutek, i když více miluji Borise, bude se mi po Andrem docela stýskat a bude mi chybět, získal si mou náklonnost, ale nemohu si nechat oba, už vím, že život mezi dvěma muži nejde dlouho zvládat, je to na hraně a nakonec bych zůstala úplně sama.
Zahledím se na Andreho, "Prosím, počkej na chodbě, obléknu se a půjdu s tebou!" a rychle mu zavřu dveře před nosem, chci tím zamezit dalším jeho otázkám, odhodím osušku a jdu hledat své šaty, Boris mne následuje, nemluví a to mne znervózňuje. Je to ticho před bouří, hodím mobil do kabelky a zvednu ze země své šaty, spěšně je na sebe navlékám a Boris konečně promluví, "Nedovolím ti s ním odejít, něco mi na něm nesedí!", jako vždy tón jeho hlasu nepřipouští žádné námitky. Rozhodnu se pro mlčení, jdu do koupelny a ve zbytku rozbitého zrcadla, co ještě drží v rámu, si upravuji vlasy i líčení, zničené Borisovým líbáním, chci se vrátit do pokoje, ale Boris stojí ve dveřích pevně jako skála.

Nehodlá ustoupit, "Chci, aby si zůstala, je to celé divné?!", začíná pochybovat a zní to zase vznětlivě, vnímám, že Boris je připravený na tom trvat a to mi dělá starosti, nemohu nechat Andreho dlouho čekat a dát mu tak čas na přemýšlení, mohlo by ho napadnout, že všechno není tak, jak to já vysvětluji. Ale Boris neví, že mne tlačí čas a nespěchá, s touto další komplikace začínám být více nervní, "Borisi, vůbec nezáleží na tom, co chceš!", řeknu tvrdě, musí konečně pochopit, že o tomto on nerozhoduje. "Uvědom si o co jde, nyní vyšetřují mne, ale Lucas se může probrat a vzpomene si, že si ho napadl ty.", zdůrazním poslední slovo, "Proto musím vše rychle ukončit, měl si už s místní policií problémy a tak tě okamžitě zavřou do vazby, to opravdu chceš!", tlačím na něj.
Uvědomuji si, že ho zastrašuji, ale nemám na výběr, účel světí prostředky, "Copak nechápeš, že se snažím dostat nás oba z problémů.", vysvětluji netrpělivě, "Docílím stažení obvinění s pomocí policajta, který je mi přátelsky nakloněný a dál se to nebude řešit!", seznámím ho se svým plánem. Borisův pohled mne pečlivě studuje a dál přemýšlivě mlčí, začínám být z toho zoufalá, čas letí, ale náhle promluví, "Jak!", je to stručná otázka, ale pro mne velmi složitá na odpověď a Boris nehodlá čekat. "Myslíš, že to udělá kvůli tvým krásným očím?!", zeptá se výsměšně, "To jsi tak naivní.", ušklíbne se, cítím, že se mi vysmívá a to neměl dělat, "Myslíš, že jsem pitomá?!", zlobím se a nejraději bych uraženě odešla, ale stále stojí ve dveřích.

"Povídej, jak to chceš udělat?!", naléhá, z jeho hlasu je cítit silné znepokojení, "Vlezeš mu do postele, nebo jak si to představuješ!!!", zlobí se a propaluje mne soustředěným pohledem, tím mne donutí sklopit oči, tíží mne svědomí. Mlčím a obávám se, jeho podezíravosti, kterou mohou završit silné výbuchy jeho žárlivosti a tu může probudit cokoliv, i každá zmínka o policajtovi, bude lépe tohle téma ukončit, "No dovol, já cizím chlapům do postele nelezu!", ohradím se. "A nestarej se, já si už poradím!", snažím se ho tím uklidnit a nehodlám už dál nic vysvětlovat, couvnu o několik kroků zpět, opřu se zády o zeď se studenými kachličkami, cítím v hrudi sevření, zhluboka se nadechnu a vydechnu, chci se tím zbavit napětí a uvažuji, co budu dělat dál.
Jak Borise uklidním, vyčkávám, přemýšlím a s obdivem se na něj dívám, je to ten nejkrásnější chlap na světě, praménky vlasů mu padají svůdně do čela, jeho oči září jak smaragdy, kyprá a vlhká ústa má pootevřená, přímo zvou k polibku, tomu vábení nejde odolat. Vyslovím procítěně jeho jméno a pohybem prstu ho přivolávám k sobě, na chviličku zaváhá, jako by se nemohl rozhodnout, jestli se má dál na mne zlobit nebo se usmiřovat a rozhodl se správně, přistoupí těsně ke mně, na nic víc nečekám. Stoupnu si na špičky a políbím ho jemně na rty, nakonec jazykem vklouznu do jeho úst, okamžitě zareaguje a je z toho dlouhý a hluboký polibek, jeho ruce mne obejmou, přitisknu se k němu co nejtěsněji, naberu nosem jeho vůni a pocítím silný nával lásky a štěstí.

Zvednu oči k jeho tváři, "Borisi, nemusíš se obávat, nebudu ti nevěrná!", pronesu procítěně, od této chvíle to myslím opravdu vážně, už se nenechám žádnými okolnostmi dosmýkat do náruče jiného muže nebo do cizí postele. Chci se o to pokusit, ale nevím, co mne čeká, cesty osudu jsou spletité a ocitám se často v situacích, kdy od mužů pomoc potřebuji a oni za to něco chtějí, zatím jsem podlehla jen Andremu, ostatní se museli spokojit jen se sliby, které nikdy neplním, slibování mne nic nestojí a jen u slibů se rozhodnu nadále zůstat. Jsem k tomu odhodlaná a zachvěji se, jak Boris vezme mou hlavu do dlaní, palci mi jemně hladí tvář a dívá se mi soustředěně do očí, "Emily, miluji tě, ale jestli mne podvedeš, zabiji tebe i toho poldu!", mluví tiše, ale důrazně.
Jeho ruce kloužou níže a zastaví se na mém hrdle, mírně ho stisknou, je to výhružka, dává mi tím najevo, že svá slova míní vážně a mám si pamatovat, že mou nevěru nebude tolerovat, zahledím se do jeho planoucích očí a přikývnu, že rozumím a beru to na vědomí. Vím, že je toho schopný, z jeho horkých dlaní na mém krku mám nepříjemný pocit a mrazení v zádech, jen doufám, že trest za nevěru, se nevztahuje na minulou dobu a to co bylo, už není důležité a platnost začíná až od tohoto okamžiku. Snad to zvládnu, udělám proto vše, ale vzhledem k tomu co mne čeká a co potřebuji získat od Andreho, který už ochutnal mé tělo a stále si ho nárokuje, bude to velmi složité a bez sexu to možná nepůjde.

Sevře se mi srdce strachem a propadnu panice, při odmítnutí Andreho, mi hrozí, že skončím ve vězení a to já nechci, zvláště za něco co jsem neprovedla a v duchu proklínám, tu psychopatku Gretu, podařilo se jí vylhaným obviněním mi zkomplikovat život. Měla jsem ji v bytě u Lucase bez váhání zabít, další taková šance se mi po druhé nenaskytne a ona mi dál bude škodit, jen na ni pomyslím, roste a vzdouvá se ve mně tak silná nenávist, jakou jsem ještě nezažila, kvůli ní mohu přijít o svůj život i Borise. Pocítím naléhavé nutkání Borisovi povědět, že můj slib bude platit až od dalšího dne, ale uvědomím si, že to nejde, tím bych odhalila, že jsem už nevěrná byla a nastala by katastrofa a konec naší lásky, božský Boris by se proměnil v nemilosrdného boha pomsty.
"Emily, co je s tebou na co myslíš?", mým mlčením znepokojený Boris vytrhne mne z přemýšlení, "Nic mi není.", snažím se ho uklidnit, "Ale musím už jít!", oznámím a snažím se vyprostit z jeho držení, ale jeho dlaně stále svírají můj krk. Jako by jen tak měl jistotu, že nic z toho, co on nechce, neprovedu, "Borisi, pusť mne konečně.", požádám, poslechne a neochotně odtáhne ruce, protáhnu se kolem něj a odkráčím do pokoje, rozhlédnu se a mám divný pocit, že jsem tady naposledy. Snad si to jen namlouvám, ale zmocnila se mne silná úzkost, jsem tím silmě znepokojena, věřím své intuici a vnímám předem, že se něco závažného bude dít, co může změnit mnoho věcí a cítím se nesvá, kdyby na chodbě nečekal Andre, za nic na světě bych z pokoje neodešla.

Zamířím ke dveřím na chodbu, Boris mne následuje a položí mi ruku na rameno, zastaví mne, otočím se k němu a nechám se políbit, "Kdy se vrátíš!", zeptá se, pokrčím rameny, "Nevím, je odpoledne, do večera budu zpátky.", odhaduji. "Když ne, přijdu za tebou, možná mne budeš potřebovat!", Boris zvažuje všechny možnosti a poslední jeho věta mne poleká, "Ne, hlavně nechoď na policii, nechci, aby tě zavřeli, možná už Lucas byl schopný výslechu!", snažím se mu rozmluvit jeho úmysl. "O mne se bát nemusíš, dobře to dopadne, mám to promyšlené.", uklidňuji ho, "Od Fabia mám kontakt na dobrého právníka, pro všechny případy!", čekám, co na to poví, možná jsem neměla Fabia vzpomínat, Boris k němu velké sympatie nechová.
Naštěstí zůstává klidný, je si dobře vědom, že ho Fabio uzdravil, ale o něčem přemýšlí, "Měli bychom se z penzionu odstěhovat!", zvažuje situaci, "Najdu něco, kde nás nikdo nebude hledat!", slibuje, přikývnu, není to vůbec špatný nápad zmizet ostatním z dohledu. Za ty roky co sem Boris pravidelně jezdí, se zde skvěle vyzná a určitě najde něco hezkého a vhodného, kde budeme mít dostatek klidu a soukromí, nemám zájem potkávat se v penzionu s Markem, Nely mi chybět nebude a už vůbec nechci řešit svůj rozchod s labilním Tomem. Oznámení, že ho opouštím, i když to už musí tušit, stejně způsobí jeho zhroucení a zavalí mne hromadou výčitek, z jeho naříkání a přemlouvání, mám předem husí kůži, ráda se těmto scénám vyhnu a pošlu mu jen esemesku.

"Jsme tedy o všem domluveni?", zeptám se Borise už s rukou na klice, chci mít jistotu, že neudělá něco nepředloženého, co může ohrozit mé plány a spokojím se s jeho přikývnutím, otevřu dveře a rychle projdu na chodbu a dveřmi prudce za sebou bouchnu. Jsou jakousi pomyslnou dělicí čarou a jejím překročením ocitla jsem se v jiné části mé složité reality, tentokrát s Andrem, opírá se o zábradlí, jako když jsme se viděli po prvé a on čekal na tom stejném místě, i nyní mu to moc sluší. Ale byl trpělivější, nyní se tváří dost popuzeně, "Infine!", vykřikne italsky a zní to rozzlobeně, Bože snad mi zase nebude plést hlavu romantickou italštinou, "Proč ti to tak dlouho trvalo?!", naštěstí dokončí větu jazykem pro mne srozumitelným, neodpovím a jen pokrčím rameny.
Zamířím ke schodům, očekávám, že mne bude následovat a sbíhám dolů, jeho auto stojí přímo před vchodem, zamířím k němu a čekám, až mi otevře dveře, oddechnu si, když sedíme oba vevnitř, Andre se chystá promluvit, ale jsem rychlejší. "Odvez mne odtud a hned!", požádám, nechci, aby nás Boris mohl pozorovat, naštěstí Andre proti tomu nic nemá, auto se pomalu rozjede, ale přidává na rychlosti a nakonec jedeme velmi rychle, zrovna míjíme hospůdku, kde jsem zahlédla opilého, zhrzeného Marka. Zdá se mi jako by to bylo dávno, ale stalo se to dnes ráno a žasnu, co všechno jsem od té doby prožila, kolik rozhodujících událostí v tak krátkém čase mne potkalo a to jsem tu jen pár dnů, je to velmi zvláštní dovolená.

Jako by mi bylo souzeno zde prožít více událostí, než za celý můj dosavadní život, nic podobného se mi předtím nestávalo, můj život běžel volněji, i přesto, že jsem také prožila plno překvapivých zážitků a mnoho úžasných věcí. Ale v tyto dny je to úplná smršť, můj život se tím vším velmi komplikuje a mění až příliš rychle, jsem tím unavena a zatoužím mít chvíli klid, ubývají mi síly, cítím se jak zraněná laň, kterou pronásledují lovci, všichni muži mne chtějí ulovit a nedají se odradit i Andre se bude dál hlásit o svá domnělá práva. Pořád nechápu jak to, že jsem mu tak snadno podlehla a hned se s ním milovala, to nikdy nedělám, měl asi velké štěstí, musela to být souhra několika důležitých okolností, můj strach z obvinění a vězení, potřeba a touha, aby mne chránil.
Také to jeho neuvěřitelné kouzlo, kterým mne omámil, i nyní, když je u mne tak blízko, znovu pociťuji, jak na mne silně působí a nemusí mi ani recitovat ty své úchvatné verše, kterými tak silně popletl mou hlavu i srdce, že jsem vůči němu byla úplně bezbranná. Má v sobě něco zvláštního, čemu neumím vzdorovat, hrají v tom kromě slov velkou roli ty jeho krásné, velké a nezvykle modré oči, jejich hluboký pohled je přímo past na ženy, je to nádherný, přitažlivý chlap a nejsme si jista, zda mu svedu odolat. Začínám mít o tom pochybnosti, přesto, že jsem slíbila věrnost Borisovi a chci ji dodržet, ale jsou věci mezi nebem a zemí, různá kouzla a čáry přitažlivosti a na boj s nimi nestačí mi síly a vůbec nevím, co s tím dělat a jak se tomu bránit.

A nemám čas na přemýšlení, auto po divoké jízdě náhle zastavilo, vůbec jsem v zamyšlení nepostřehla, že jsme v ulici před jeho domem, ze kterého jen před pár hodinami, v Andreho nepřítomnosti, utekla jsem za Borisem a začínám si být jista, že podruhé se mi to nepovede. Nechce se mi ven z auta, nejsem si jista, jestli je správné jít s ním do jeho bytu, cítím se velmi zranitelná a tuším, jak to dopadne, ať chci nebo ne, skončíme spolu stejně v posteli, nedovedu být na něj tvrdá a rázně ho odmítnout. Potřebuji ho jako policajta ke své záchraně a je tu i něco jiného, co mi v tom brání, nerada to přiznávám, ale jisté city k němu stále mám, přetrvávají hluboko ve mně i přesto, že je odmítám, ale to mi vůbec nepomáhá.
Dostal se mi pod kůži, milování s ním zanechalo ve mně stopy, není mi úplně lhostejný, ale s takou se s ním nikdy nesvedu rozejít a vůbec netuším, co s tím budu dělat, je to začarovaný kruh, nejde z něj vystoupit, chci být s Borisem, ale Andreho se neumím vzdát. Jsou v něčem úplně jiní, ale oba úžasní, dát dohromady z každého to nejlepší, byl by z toho dokonalý muž, jenže to nejde, jediným řešením je žít společně, mně by nevadilo mít dva muže, ale jsem si jista, že ani jeden by s tímto soužitím nesouhlasil. Muži se o ženy nedělí, jsou sokové, to by tekla krev a tak jsem v bezvýchodné situaci a to mne tíží, ale Andre si mé rozpolcenosti nevšiml, svižně vyskočí a jde mi otevřít dveře od auta, krásně se usmívá a je šťastný, nemám to srdce mu ten pocit rozbít na kusy.

Dvorně mi podává ruku, "Pojď miláčku, vystup si.", požádá, poslechnu a povzdechnu si, Bože, už mi vážně říká miláčku, s naším vztahem, po tom všem, co jsme spolu, i když nečekaně stihli prožít, už definitivně počítá, stejně jako Boris, je to neřešitelná situace. Já se musím nechat naklonovat, tím by se vše vyřešilo, je to sice pitomý nápad, ale spravil mi náladu, dokonce se zase usmívám a cítím se volněji, ale Andre si to vysvětlil po svém, stiskne mi ruku, "Jsem rád, že budeme spolu, amore mio!", zašeptá a políbí mne, líbat umí opravdu skvěle. A je natěšený na to, co bude dál, táhne mne spěšně do domu a po schodech do bytu, strčí mne dovnitř a okamžitě začne ze sebe strhávat šaty, tak moc je nedočkavý, "Miláčku svlékni se!!!", vyzve mne naléhavě.
Zaváhám, moc se mi nechce, mám za sebou krásné, ale náročné a vyčerpávající milování s Borisem a tíží mne představa, co tady budeme dělat až do večera, pokud si nyní odbudeme milování, Andre se na mne nebude chtít jen koukat a já nejsem nezničitelná, on je schopný mne utahat a umilovat k smrti, nikdy nemá dost. Co se týká sexu je moc aktivní, více než Boris, to asi dělá ta jeho žhavá italská krev, ale kdo to má vydržet, za jeden necelý den jsem už prožila více milování, dokonce se dvěma muži, než běžně za víkend. Miluji se ráda, ale nic se nemá přehánět, ale to těžko Andremu vysvětlím, překvapeně na mě kouká, "Proč nejsi svlečena?", diví se, "Chceš, abych tě svlékl?", nabídne se a sám už je tak, jak ho Bůh stvořil a dal si na něm opravdu záležet, v ničem na něm nešetřil.

Vybavil ho nadprůměrně vším potřebným, je nádherný a nahota mu sluší, ale chci získat trochu více času a ještě to oddálit, "Ne, to nejde, nestihla jsem jít v penzionu pod sprchu, kvůli tomu jsem se tam vracela, musím se napřed okoupat!", začnu se vymlouvat. "Ale tady nemám žádné hygienické potřeby!", snažím se mu vysvětlit své váhání a zároveň objasnit, proč jsem z bytu odešla a proč mne v penzionu viděl nahou, zabalenou jen v osušce, zatím se na to neptá, má hlavu plnou sexu, ale později se určitě zeptá. Sice nečekám, že všechno, co jsem nyní řekla, on pochopí z mého ženského pohledu, ale překvapeně sleduji, že v hygieně žádný problém nevidí, zvolna se ke mně přiblíží, zakousne se mi jemně a dráždivě do ramene, "To mi nevadí, mám rád tvou vůni!", zní to tiše a okouzleně.
Jazykem olízne mé hrdlo, "Omamně voníš a chutnáš mi, moc tě chci.", zašeptá vášnivě a začne ze mne nedočkavě stahovat mé zelené šaty, přestanu odporovat, zastavit muže v této fázi vzrušení je naprosto nemožné a nehodlám s ním zápasit. Raději si vybavím, co vše nádherného jsem s Andrem už prožila, jak v autě jeho prsty mne dovedli neuvěřitelně vzrušit, málem k mdlobám a to naše neskutečné milování v bouřce, kdy naše těla bičoval prudký déšť pod nebeským ohňostrojem z hromů a blesků. Byla to neskutečná nádhera, vybavuji si znovu všechny ty neuvěřitelné prožitky i pocity a přivírám oči pod jeho pohledem, dívá se tak roztouženě, až mě to rozpaluje do morku kostí a vzrušení nezadržitelně prorůstá mým tělem.

Začínám cítit spalující žár a má krev tu horkost roznáší do celého těla, dovolím jeho ústům, aby se na mne lačně přisávala, opětujeme si navzájem polibky a cítím, jak mne tlačí směrem k posteli, "Něco ti dlužím a za chvíli tě pošlu do ráje.", zašeptá záhadně. Zprvu nechápu co tím myslí, chci se ho zeptat, ale promeškala jsem vhodnou chvíli, shodil mne na postel, dopadnu na záda a madrace se párkrát zhoupne, zůstanu ležet a s napětím sleduji, jak mi roztahuje do široka nohy. Klekne si mezi nimi a já si uvědomím, co se ukrývá pod slůvkem "ráj" a co mi dluží, stalo se to ráno v autě, když mne začal vzrušovat, ale kvůli zvonícímu mobilu, to nedokončil, slíbil mi později pokračování a ta chvíle je právě tady, chystá se na předehru v našem milování.
Bez váhání sesune se tváří do mého klína, zasténám sotva se mne dotkne, jsem vzrušená už pouhou představou, co mne čeká a mé tělo po chvilce už hoří a málem z toho šílím, Bože, to co dělají a umí jeho ústa a jazyk nejde vůbec popsat. Na to neexistují slova, je to výjimečné, on je v tom to nepřekonatelný, s jiným mužem jsem něco tak silného nezažila, neuběhlo ani pár vteřin a sténám čím dál hlasitěji, zmítám se na posteli, mé tělo se vzpíná a nervy se cukají, pod náporem doteků. V hlavě mi bouří vzrušená krev a tepe ve spáncích, obávám se, že se mi hlava rozkočí, před očima se mi míhají rudé a jiskřivé mžitky, zvrátím hlavu, zavřu víčka a soustředím se na své pocity a to, co se ve mně děje, je to přímo uragán probuzených vášní.

Je to nádherné, ale vnímám, že mne to zabijí, že už více nevydržím, nesténám, ale křičím, vyvrcholení se blíží, je silné a prodírá se bezohledně mým tělem, zanechává za sebou vypálené rány a rozžhavené emoce. Je to zvláštní, příjemná bolest, která se v žáru taví do největší slasti, jakou lze zažít, je to neuvěřitelný pocit, který mne trhá na kusy, to se snad nedá přežít, prsty zatnu do matrace, otevřu ústa dokořán, křičím a úpím, můj hlas doléhá až do nebes a vnímám, že s těmi výkřiky, ze mne uniká i život. Ale nemám strach, je to neskutečně opojný pocit, jsem v půli cesty mezi životem a smrtí, prožívám něco mimořádného, nebezpečného, ale krásného, říká se tomu "La Petite Mort", hodně jsem o tom slyšela a vždy jsme po tom toužila, ale je nutné k tomu mít správného muže.
Od první chvíle našeho sblížení, věděla jsem, že jen s Andrem to mohu prožít, on je rozvážný a zkušený, nenechá mne upadnout do šílenství, nebo do spáru smrti a já vylétla až za hranici, kde k životu nic není a vnímám, jak se snáším do temnoty. Nemám sílu se sama zachránit, jsem vyčerpaná a ochromena z tak silných prožitků, ale chci žít a Andre mne musí zachránit, vrátit ze tmy zpět do světla a zacítím pleskání na tváři, "Miláčku, jsi v pořádku?", zaslechnu z velké dálky Andreho ustaraný hlas. Zatím nejsem schopna odpovědět, ale začínám znovu cítit a ovládat své tělo, vibruje, jako v horečce, "Emily prober se!", žádá Andre naléhavě, zatřepe se mnou a to jeho pleskání mi začíná vadit, donutím se otevřít oči.

Konec 24. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem - 23. část

20. listopadu 2016 v 21:35 | Elis |  Letní romance s Borisem
Závěr předchozího dílu...

...nevím, na co ještě čeká, prosím ho pohledem, aby si pospíšil, vnímám, že nadešla chvíle, na kterou čekám, jsem na vše připravena, chci procítit okamžik, když ze dvou těl se stane jedno se dvěma bušícími srdci. Ten nekončící, opojný pocit propadnutí se do druhého, ale najednou otálí, jen se na mne pozorně dívá, jako by si mne chtěl navždy uložit do paměti, jeho oči mne přímo studují, snažím se v nich číst a přede mnou se otevře propast naplněna láskou, ale i podivnými obavami. Nechápu co se děje a jen sleduji, jak jeho magický zelený pohled tmavne a jsem tím silně zneklidněna, to se u něj vždy děje ve chvíli znepokojení nebo zloby, něco se stalo a konečně to pochopím, nevěří mi a má podezření, snad ze mne necítí jiného muže.
To mne k smrti vyděsí, rychle promluvím o své lásce k němu, ale mlčí a nadzvedne se na loktech, "Kde si byla celé dopoledne?!", jeho hlas je mrazivý a nepřipouští možnost, že mu neodpovím, "Na policii!", řeknu pevně a čelím jeho utkvělému pohledu, snažím se ani nemrknout. Ale zvedne se, sleze z postele a chodí po pokoji, prsty si nervózně projíždí vlasy, "Borisi, co se děje!", zeptám se rozechvěle, pohlédne mi ostře do očí, "Ty si mi nevěrná!", zaútočí. Na přímé obvinění nejsem připravena, krve by se ve mně nedořezal, dostanu ze sebe jen jedno slovo, "Ne!", ale Boris mne uchopí za zápěstí a vleče bezohledně do koupelny k zrcadlu, odhrne mi vlasy a prst zabodne pod mé ucho, "A jak si přišla k tomu cucfleku, já ti ho neudělal!!!".


Elis
Letní romance s Borisem - 23. část

V jediném okamžiku jsem hrůzou zkameněla, strachem mi srdce zběsile bije a jsem krůček od zhroucení, jen vyděšeně upírám oči na flek pod svým uchem, vidím ho poprvé, v návalu událostí jsem si ničeho nevšimla, jsem v šoku, neschopna promluvit. Co se taky na to dá říct, nic mne nenapadá, jsem ztracena, Borise nejde snadno obelstít, jeho prudký, přerývaný dech je znamením, že je velmi vytočený, zahledím se do jeho očí v zrcadle, přímo žhnou zlobou i nenávistí a tvář má bledou. Bože, tohle mi neodpustí, netuším, jak se zachráním, co mám dělat, jak se zachovat a bleskově v hlavě promýšlím všechny možnosti, mou jedinou nadějí je Borise přesvědčit, že jsem v tom úplně nevině, jen zatím nevím jak.
Ale všechno se přece dá nějak vysvětlit, jen na to musím přijít, mysli, mysli, naléhám na svůj rozum a snažím se zklidnit, ale naopak Boris je čím dál více rozčílený, jen pomyšlení, že jsem mu byla nevěrná, ho vytáčí k zuřivosti. Bezohledně a prudce mne tváří otočí k sobě, "Kdo ti to udělal!", zasyčí mezi sevřenými zuby, stiskne mi ramena a silně se mnou zacloumá, až se mi vlasy rozletí kolem hlavy a z jeho hlasu mne zamrazí, muž, jehož jméno vyslovím, bude ve velkém nebezpečí. Boris ho napadne a může stejně jako Lucas skončit v nemocnici, proto Andreho prozradit nehodlám a zbývá mi jen Tom nebo Marek, ale oni všechno popřou a bude to ještě horší, roztočí se spirála násilí, musí to být někdo cizí a neznámý.

Je nutné věrohodně vysvětlit, jak jsem mohla přijít k cucfleku proti své vůli, ale Boris mi nedopřeje čas k přemýšlení, "Mluv, kdo to byl!!!", dál naléhá, je netrpělivý a na spáncích mu naběhly pulsující žíly, nesnáší být podvedený, to je pro něj horší než smrt. "Komu si vlezla do postele, přiznej se po dobrém!", začíná mi vyhrožovat a ještě silněji a neurvale se mnou začne smýkat a cloumat, jakoby to jméno chtěl ze mne vytřást a jeho hlas nabírá na síle, z jeho výrazu jde strach. "Do žádné postele jsem nevlezla!", rozhodnu se zapírat a snažím se, aby se mi nezachvěl hlas, stejně říkám pravdu, v posteli jsem s Andrem ještě nebyla, ale Borise tím nepřesvědčím a přestává se ovládat.
"Nevěřím ti, chováš se někdy jak děvka!", vyjede po mně a tváří se jako by měl chuť mne profackovat, ale to už v záchvatu své žárlivosti vážně přehání, nejsem děvka, nespím s muži napotkání, jen s těmi ke kterým mne váží hluboké city. Urazil mne a to mu nesmí projít, útok bývá nejlepší obranou a pustím se do toho zostra, upřu na něj rozhořčený pohled, "Ty hajzle, co si to dovoluješ, jak to se mnou mluvíš!", zakřičím, mám z něj sice velké obavy, ale urážet se nenechám. Bez dalšího přemýšlení vlepím mu vší silou facku a nešetřím ho, zaslouží si ji za tu děvku, nečekal to a překvapením na chvíli ztratil řeč, ale je tak rozzlobený, že očekávám, že mi ji vrátí, zavřu pevně oči a nakrčím se, ale rána stále nepřichází.

Pomalu a nedůvěřivě se napřímím zrovna v okamžiku, kdy jeho sevřená pěst proletí kolem mé hlavy a rozbije za mnou zrcadlo, jeho kusy padají do umyvadla a zvuky tříštícího se skla jsou ohlušující, ale uleví se mi, že mne neuhodil, ovládl se a zlost si vybil na zrcadle. Ale moc mu to nepomohlo, klidný stále není, zlobně se mnou smýkne a narazí mne zády na kachličky, opře se o mé tělo a jeho ruce mi drtí ramena, zblízka mi zírá do tváře, zelené oči má výhružné. Jeho kypré rty jsou blízko mých, ale nechystá se mne políbit, "Chci to jméno!!!", trvá zarputile na svém, ale já stále nevím, koho mám ze zbývajících mužů obětovat a Boris už ztrácí trpělivost, "Nechtěj, abych to musel z tebe páčit!", pohrozí mi, nedovedu si představit, co tím myslí, ale nic příjemného to asi nebude
V nouzi nejvyšší, napadne mne konečně spásná myšlenka, "Proč se mne pořád vyptáváš, přece to víš, byl si u toho!", Boris ve vteřině strnul překvapením, v duchu se za geniální nápad pochválím a pozorně sleduji, jak je tím zaskočený. "O čem to mluvíš?", jeho hlas je nejistý, dokonale jsem ho zmátla, "Borisi copak si zapomněl co se dělo v bytě u doktora?!", zeptám se, jsem už definitivně rozhodnuta cucflek hodit na Lucase a trvat na tom, za všech okolností. Tím se vše vyřeší, Boris nemusí pořádat trestnou výpravu, Lucase už z boje o mé srdce vyřadil a může se zklidnit, "Vzpomínáš si, jak mne Lucas zalehl na pohovce a líbal mne?", vyzvídám a vidím, že si to pomalu vybavuje, rozhodnu se pomoci mu vzpomenout si na ty správné detaily.

"Kvůli tomu si ho jediným úderem poslal k zemi.", doplním obraz toho co se tam dělo, i přesto, že si všechno vybavuje, má pořád pochybnosti, "Tak proč si o tom cucfleku nevěděla?", v hlase mu zní stále podezření, musím se na odpověď soustředit. Nesmím se dopustit žádné chyby, záleží na každé maličkosti a udiveně zakroutím hlavou, jakoby řekl tu největší pitomost na světě, "Jak jsem to měla vědět, to mi vysvětli?!", má otázka zní výsměšně, ale mlčí a tak pokračuji. "Líbal mne všude jak šílený!", netrpělivě dál vysvětluji, jak se to přihodilo, "Nedalo se sledovat, kde se na mne více přisál, musela jsem se bránit!", ale v jeho tváři vidím stále nedůvěru, jsem z toho nervózní, umím mužům lhát věrohodně, ale na Borise to asi nestačí.
Musím vymyslet, čím ho přesvědčím o své nevině, "Borisi, ten cucflek byl schovaný pod vlasy a já neměla žádný důvod se prohlížet, copak to nechápeš!", zlobím se, "Víš vůbec, v jaké jsem byla situaci?!", dovolám se jeho pochopení. "Lucas byl polomrtvý a ty jsi omdlel ze ztráty krve, na všechno jsem zůstala sama!", postěžuji si, tohle co říkám je pravda a jsem velmi dotčena jeho nedůvěřivostí, "A kvůli tobě jsem nemohla volat pohotovost!", prohlásím významně. Ale tváří se nechápavě, "Borisi, bylo jasné, že šlo o rvačku a lékař by volal policii a ty bys skončil ve vazbě za napadení!!!", seznámím ho s tím, co mu hrozilo, snad si konečně uvědomí, že jsem vše dělala jen pro jeho ochranu.

Čekám, že mne pochválí, ale zase mlčí, snad stále nepochybuje, to snad není možné, co ještě chce slyšet, mám mu to snad dát písemně a podepsané vlastní krví, to už s tím žárlením opravdu přehání, "Borisi, pochopils, co ti říkám?", chci se o tom ujistit. Chránila jsem tě před policií a sama jsem musela všechno zařídit a nebylo to vůbec snadné!", ale stále mou snahu nehodlá ocenit, je pořád vším velmi dotčený a tak pokračuji, "Zvládla jsem to, Lucas je v nemocnici, tobě jsem sehnala dalšího doktora a proto jsi zase zdravý!", poslední slovo zdůrazním. Čekám na projev jeho vděčnosti, ale marně a začíná mi to vadit, "A ty místo aby si mi poděkoval, vyslýcháš mne a jsi na mne sprostý!", mluvím vyčítavě a každým slovem zvyšuji hlas, ke konci už křičím.
Boris mne zaraženě poslouchá, ale k omluvě se nemá, on nerad přiznává své chyby, tváří se jako by se mi stále zdráhal uvěřit, provrtává mne pohledem a začíná mi být nepříjemné, jak stále mi svírá ramena. "Pusť mne!", řeknu tvrdě a není to prosba, spustí ruce a váhavě odstoupí, svírá rty a oči má nečitelné, nejde z nich poznat, co si právě myslí, ale to teď není důležité, nesmím ztratit získanou výhodu a musím svou hru dohrát do konce. Projdu kolem něj a slyším za sebou jeho kroky, ale neotočím se, v pokoji zvednu své šaty a začnu se oblékat, "Co to děláš?", zeptá se znepokojeně, "To snad vidíš!", řeknu krátce, není přece slepý, "Ty chceš odejít?", v hlase mu narůstá znepokojení.

"Nehodlám zůstat s někým, kdo mne pořád podezírá!", řeknu neadresně, však on se dovtípí, dávám mu tím poslední šanci se mi omluvit, ale zase neodpoví, zarytě mlčí a to se mi nehodí, tím mne donutí jít ke dveřím a odejít, nebude se konat naše smíření. Začínám mít obavy, že jsem to přehnala, spletla jsem se v tom, že mne bude chtít zadržovat a já nechci o Borise přijít, i když je tak paličatý, musím něco vymyslet, ale nic vhodného mne nenapadá, přece ho nemohu prosit, aby mi začal rozmlouvat mé úmysly. Zvolna si zapínám zips na šatech, chci získat čas, doufám v zázrak, váhavě se otočím a polekám se, stojí za mnou jako bůh pomsty, vůbec jsem ho neslyšela přijít, šel asi po špičkách.
Naše pohledy se prudce střetnou, "Kam se chystáš!", jeho hlas mne znepokojí, tento tón znám a nevěstí nic dobrého, on nesnáší, když někdo jiný rozhoduje o něčem, co se týká i jeho, chce mít vše pod svou kontrolou a pro jistotu o několik kroků couvnu. V této chvíli je nevypočitatelný, může udělat cokoliv, zkoumavě ho pozoruji, oči mu zase žhnou a je nádherný i nebezpečný, ale o to více přitažlivý, je stále nahý, nemohu se na něj vynadívat a srdce se mi divoce rozbuší touhou i obavami. Chtěla bych vědět, co v této chvíli cítí on, u něj to nikdy není jisté, může mne uhodit nebo pomilovat, jsem připravena na vše a polekaně uskočím, jak ke mně prudce natáhne ruku, je tím překvapený a ještě více rozevře v údivu oči.

"Snad sis nemyslela, že tě uhodím?!", zeptá se, přikývnu, že si to myslím, "Málem si mě praštil v koupelně.", připomenu mu, jak mou tvář minula jeho pěst jen o pár milimetrů, zatím mu nevěřím, situaci příliš vygradoval od prvního okamžiku, co mne začal podezírat. Znovu ustoupím, jeho žárlivost i touha mne vlastnit mu zatemnila rozum, ale udělá něco nečekaného a užasle sleduji, jak zvedne ruce do výše ramen s dlaněmi otočenými ke mně, vypadá to, jako by se vzdával nebo si ode mne chtěl držet odstup, aby mne znovu nepolekal. Možná už sám cítí, že překročil hranici, "Byl jsem vytočený, ale nikdy bych ti neublížil!", ubezpečuje mne, ale stále mám pochybnosti, rozbitím zrcadla mne k smrti vyděsil.
"Musíš mne chápat, točí se kolem tebe plno chlapů.", postěžuje si a propaluje mne svým uhrančivým pohledem, "Za to já přece nemohu!", odmítnu jeho výmluvy, snad nechce, abych ho ještě litovala, jak to má se mnou těžké. "Borisi, musíš mi prostě věřit!", dovolávám se jeho důvěry a znepokojeně ho pozoruji, nechává si to, co jsem právě řekla projít hlavou, v jeho tváři se objeví odmítnutí, sevře ruce v pěst, "Co to na mě zkoušíš, myslíš si, že jsem idiot, tobě se nedá věřit!", ohradí se rozzlobeně. "Musím vždy vědět, kde jsi a s kým!", prohlásí, je rozhodnutý na tom trvat, ale mne tím pobaví, snad si nemyslí, že se mu budu se vším svěřovat a jen tak mu řeknu "odskočím si na chvíli za Andrem kvůli sexu", ta představa mě rozesměje, říct mu něco takového, tak by mne zabil a rychle se přestanu smát.

Boris zůstal vážný a je popuzený, "Ty se mi vysmíváš!", zeptá se, "Ne!", snažím se ho uklidnit, tady přestává všechna legrace, "Jen si to nedovedu představit.", vysvětluji svůj záchvat smíchu, "Sama nikdy nevím, kde budu a co budu dělat, jak se to ty chceš dozvědět?!", přemýšlím nahlas. "To mne chceš očipovat nebo nechat sledovat?", vyzvídám ironicky, nemá šanci mne uhlídat, to by mne musel zamknout v pokoji, to si snad nedovolí, ale má hodně sebedůvěry, "Já si už poradím, o to se nestarej!", řekne významně. Do vysvětlování se mu nechce a já jen pochybovačně pokrčím rameny, ale je mi nepříjemné, jak utkvěle mne pozoruje, mám neodbytný pocit, že by nejraději chtěl číst mé myšlenky a kdoví, co ho ještě napadne, rozhodnu se raději odejít, potřebuje čas, aby si vše promyslel a jak se vrátím, snad už bude potom klidný.
Zatoužím být zase v bytě Andreho, čekat na jeho návrat, v klidu si uspořádat myšlenky a bez dalšího přemýšlení oznámím, "Musím už jít na policii.", pro jistotu se na Borise nepodívám a sháním svou kabelku, ale zaslechnu za sebou, jak se prudce nadechne. Polekaně se otočím, snad mne na konec neuhodí, hraji mu asi pěkně na nervy a na první pohled vidím, že nesouhlasí s mým rozhodnutím, tuším, co řekne a hned se mi to potvrdí, "Na to zapomeň, zůstaneš tady!", procedí mezi zuby. "Musím tam jít, už jsem ti to vysvětlovala, je to velmi důležité!", pokusím se odporovat, "To počká!", odbude mne a natáhne ke mně ruku, "Emily, pojď sem!", požádá a nezní to jako příkaz, jeho nesmlouvavý hlas se náhle změnil a zní více procítěně.

Překvapeně na něj pohlédnu, Bože, má znovu ten svůj svůdný postelový pohled, chce se milovat, pocítím závan vzrušení a měním své plány, bez váhání vložím prsty do jeho dlaně, sevře je a pomalu mne k sobě přitahuje, spojí své ruce na mých zádech. Jeho planoucí oči, ve mně zapalují oheň, zvolna sklání hlavu, zrychleně dýchá, jeho rty se ke mně blíží a naše ústa se lačně spojí, drtí mne v objetí a ucítím jeho vzrušený klín, zachvěji se touhou vzít ho do dlaní a procítit jeho nahé těla na svém, zažít ten jedinečný pocit, kdy naše těla k sobě pevně přilnou, cítí to stejně a nezaváhá, jeho ruce mne zvednou, nesou na postel a skloněný s upřeným pohledem zůstane okamžik nade mnou stát.
V následující vteřině začne ze mne nedočkavě strhávat šaty, nejde to snadno, jsou těsné a on spěchá, na nic se neohlíží, zaslechnu, jak na nich praskají švy a námahou se mu napínají svaly na jeho vypracovaném těle, z pohledu na něj se ve mně touha ještě více rozhoří. Nedočkavě myslím jen na milování s ním, konečně mne svlékl a šaty mávnutím paže odhodil, napřímí se, je zadýchaný, hruď se mu dme a vypadá úchvatně, pozoruji ho s obdivem, tají se mi z něj dech, je úžasný. Jakoby nepatřil do této doby zženštilých mužů a přišel z časů dávno minulých, kdy muži byli bojovníci, silní, udatní a vypadali jako mladí bohové, před kterými ženy se zatajeným dechem, omdlévali láskou a obdivem.

Prociťuji nával štěstí, že tak nádherný muž, po kterém marně touží tolik žen, si vybral právě mne, v této chvíli je Andre téměř zapomenut, nejsem si nyní jista tím, co k němu cítím, mám náhle kolem toho plno pochybností, možná to bylo jen pouhé pomatení smyslů z plánů svého osudu. Umocněné podivnými okolnostmi vedoucích k našemu seznámení, i když v úvahu připadá i mé hledání pomoci ve velmi složité situaci, chtěla jsem Andreho zprvu zneužít jen pro své zájmy. Ale on byl troufalý a tak moc svůdný se svými okouzlujícími verši, že jsem podlehla jejich vábení a kráse jeho zvláštně modrých očí, jen nechápu, proč jsem to nechala tak daleko zajít, možná s ním čekám dítě, nic z toho co se stalo, si nedovedu vysvětlit, asi mne někdo očaroval nebo jsem se musela zbláznit.
Jiné vysvětlení není, jediné o čem nepochybuji je má láska k Borisovi, miluji ho přesto, že bývá sobecký, bezohledný a násilný, ale právě pro tu svou nezkrotnost a bouřlivost, je neodolatelně přitažlivý, ale dovede být i jemný a vášnivý, Boris se mne nikdy neomrzí a chci ho mít. Jen se nesmí nic dozvědět o Andrem, Boris je muž co se o ženu s nikým nedělí, v jeho světě neexistuje možnost, že ho žena podvede nebo z vlastní vůle opustí, výsadu ženy opouštět má jen ho on. A využívá ji, pokud se mu žena omrzí nebo se nějak proviní, odstraní ji nemilosrdně ze svého života, v tom případě žadonit a prosit o odpuštění na něj neplatí, je nesmiřitelný a mám z toho obavy, ale k mému překvapení strach z prozrazení, ve mně mnohonásobně přebíjí narůstající vzrušení.

Ještě více po něm zatoužím a netrpělivě očekávám, co se bude dít, jak se mnou Boris naloží, vím čeho všeho je v milování schopný, bude to neskutečně silné, úžasné, krásné a jedinečné a v okamžiku kdy si klekne na postel, uchopí mne za kotníky a prudce mne k sobě stáhne, nedočkavostí zasténám. Pohled na něj mně neskutečně vzrušuje, olizuje si rty a jeho oči se hluboko noří do mých, pátrají přímo v mé duši a já silně zatoužím po jeho žhavém těle, chci vnímat jeho doteky a ztrácet vědomí v silných prožitcích. Rozhodím si vlasy kolem hlavy, svůdně se zavlním a natáhnu k němu ruce, nabízím se mu, je to i pro něj vyzvání, aby si pospíšil a Boris tomu rozumí, nezaváhá, jeho tělo spočine na mém a přitisknu ho pevně k sobě.
Zavřu oči a okouzleně poslouchám, jak šeptá zamilovaná slovíčka, často na ně bývá skoupý, více se snaží, jen když ženu dobývá a svádí, ale dnes se překonává, tetelím se blahem a ve své mysli každé jeho slůvko jak korálky navlékám na šňůrky, chci si je na památku uchovat navždy. Je neobvykle něžný, jsem ze všeho vláčná a roztávám mu pod dlaněmi, toužím zažít ten zvláštní a úchvatný pocit, tu zázračnou chvíli splynutí v jedno tělo, kdy svět přestane existovat, zůstaneme jen my dva a kolem nás jen vesmírná prázdnota plná jiskřivých hvězd. Je to vždy výjimečný okamžik a nejde v něm jen o sex, ale o velkou lásku, ten zázračný a nesmrtelný cit, zpečetěný milováním na nekonečných vlnách touhy a silných vášní, až do omdlení v pomyslném ráji.

Z jeho zrychleného dechu vane síla vzrušení, blíží se akt našeho milování, začínám ztrácet kontrolu nad svým tělem a Boris mi kolenem pomalu roztahuje nohy, cítím neskutečné vzrušení a uvolním klín, aby mohl vstoupit, otvírám se pro něj a nemohu se dočkat chvíle, až nastane naše spojení. Tělo se mi napnulo jako struna a jde mu vstříc, jsem jako terč, který čeká, až mne zasáhne jeho šíp a blahem mne zemřít nechá, mě tělo vibruje a každý dotek mne více a více rozechvívá. Bože, proč si mně ještě nevzal, vzrušením těžce dýchám a lapám po dechu, vzdychám, naříkám a prosím, chci, aby si pospíšil a nenechal mne čekat, vnímám každým kouskem těla, že jsem připravena, nadešla chvíle, na kterou tak nedočkavě čekám.
Dožadují se jeho těla, a nechápu, proč otálí, proč to dělá, proč stále oddaluje chvíli, po které toužíme oba, buším do něj dlaněmi, abych ho popohnala, jako by to nevnímal a jen se na mě dívá, jeho oči mne spoutávají a ze všech sil se snažím přečíst si jejich poselství. Ale ničemu nerozumím, "Borisi!!!", vyslovím zoufale a naléhavě jeho jméno, "Emily, řekla si mi pravdu?", otázka mne překvapí, v jeho hlase zní nejistota, konečně to pochopím, stále mu v hlavě leží můj cucflek a podezření o tom kde jsem byla a už vím, na co čeká. Chce vědět, že jsem mu věrná a v zájmu naší lásky se musím uchýlit ke lži a ujistím ho, že jsem vždy byla a budu jen jeho, že mu patřím a nikdy ho neopustím, aby neměl další pochybnosti, složím mu dokonce slib věrnosti.

Chci ho uklidnit a nemyslím na následky, tím slibem dostává nade mnou velkou moc, ale už nechci déle čekat, těch několik promarněných minut se mi zdá být věčností, nemohu se dočkat našeho spojení a mé oči ho dál k hříchu vyzývají. Horkými ústy mne políbí, nazvedne se na pažích a potom se to stane, rychle do mě pronikne a je tak horký a pevný, že mám pocit, že mne nabodl na kopí a jak se naše těla spojí je to jako exploze, obrovský výbuch všech vášní a emocí. Nezadržím silné vzdechy a zasténání, o zadržení další výkřiků se vůbec nepokouším, bylo by to marné, vše vrcholí a spěje do extáze a svět kolem mne mizí, jsem tu jen já a on, dvě spojené duše, hořící a zmítající se těla a dvě srdce bijící jako o život.
Vše okolo se ztrácí v mlze zapomnění, naším tělům vládne láska a rozkoš, i kdyby nastal konec světa, nevšimly bychom si toho, naše slastné sténání ruší ticho kolem, těla se nám v pohybu doplňují, byla stvořena a vytesaná pro sebe a pro tuto chvíli. Náš dech se srovnal, sténáme společně a jsme jako bez rozumu, svoji tvář mi tiskne k uchu, něco šeptá, nerozumím tomu, ale na tom nezáleží, v hlavě mám jen jednu touhu, chci toho ještě více prožít. Zvedám nohy, obejmu ho pevně kolem boků a údery jeho těla sílí, jako do kovadliny do mě buší, v odpověď se jako kov rozezvučím a jak rozžhavený kus železa se dál pod ním tavím, sténám a křičím, prudce tisknu a drásám jeho ramena, poháním ho slovy a na nic neberu ohledy.

Blížící se slastný okamžik mi nedovolí myslet na nic jiného, v očekávání zavřu oči a v závrati stoupám do výše nebeských věží, je to neskutečné, lapám po dechu, hlavu mám napnutou k prasknutí, vydrážděné tělo se zmítá, jako v horečce, bez kontroly křičím a sténám. Přidává se ke mně a naše hlasy znějí pokojem a jak se blíží očekávaná chvíle, stále na síle nabírají, tělem se mně propaluje nádherný pocit, toužila jsem to zažít a teď to při zdravém rozumu málem neunesu, je to čisté šílenství z přemíry slasti. Objímám jeho tělo, pod dlaněmi se mi mění, chvěje se a napíná, je v křeči, cítím, že jeho chvíle se blíží, vše co v jeho těle proudí, se prudce žene a chystá se vstoupit do jeho mužství a dát mu sílu k zakončení.
Steny se v zavzlykání mění, nahromaděné vášně udeří jak blesk za silné bouře, země se chvěje, silný prožitek nás vynese až k vrcholu uspokojení, zalehne mne, přitiskne se na mne a ve chvíli jeho prudkých výkřiků, se to stane, zacítím horkou záplavu proudící do mého těla. Dál sténám a nemohu přestat, mé nitro se na kusy trhá, nic silnějšího se s mužem prožít nedá, je to nadpozemské a navždy se mí toto milování vryje do paměti. Jeho tělo ještě naříká pod náporem slasti a všech prožitků, kolem pomalu dohasíná ozvěna našich vzdechů i sténání plné vyvřelin vášnivých citů, bublající láva naplněné touhy se prohnala a propálila našimi těly a navždy nás proměnila, pevně se k sobě tiskneme a přejeme si, aby tento okamžik byl věčný.

Navzájem se ústy hledáme, dlaněmi se dotýkáme a hladíme, jsme rozbolavělí tím, jak vášně a emoce nás drtily, jsme obnaženi na duši i na těle, každý sebemenší dotek vyvolává další chvění, potichoučku sténáme, konce to nemá, ale chci to zažít znova. I přes únavu a vyčerpání touha mě dál ovládá, je tak silná, až se mi zdá, že omdlévám a Boris se na mne vášnivě dívá, "Emily.", zašeptá mé jméno, "To bylo nejkrásnější milování v mém životě!", tón hlasu potvrdí jeho slova. Vnímám to stejně a věřím mu i vzhledem k tomu, jak je zkušený a jak velké množství žen přede mnou prošlo jeho životem i postelí, velmi mi to lichotí a usměji se na něj, upírá na mě svůj magicky zelený pohled, na nic víc nečeká a lačně se mi přisaje na ústa.
Při polibku zachytím jeho rty a nemíním je pustit, mám potřebu ho k sobě poutat a nechci, aby se vzdálil, cítila bych se opuštěná, ale osvobodí svá ústa a povolí lokty, přitiskne se na mne a tiše se ptá, jaké to bylo, odpověď je pro něj důležitá. Nesvedu to vyjádřit slovy, jen okouzleně zavzdychám a zavrním, slova by byla zbytečná, to se nedá popsat, i kdybych hledala, ve všech slovnících světa nenajdu ta správná, kterými bych vystihla tu vášeň a velkou euforii, kterou jsem s ním prožila. Vše přece se mnou sdílel, musí to nejlépe vědět a vidím mu to v očích, ale chce být chválen, oceňován a opravdu si to zaslouží, zadívám se na něj tak vroucně, jak nejlépe umím, "Borisi jsi úžasný, jsi nejlepší!"a poděkuji mu za vše dalším polibkem.

Tváří se spokojeně a hladí mne a líbá na ňadra a mezi polibky mi tiše šeptá, jak moc mne miluje a vyznává se ze své lásky, dokonce slibuje, že spolu budeme na věky, vnímám jeho slova a cítím se velmi šťastně, i když mám své pochybnosti, ale užívám si, jak je mimořádně jemný, pozorný a něžný. Nejde mu jen o moje tělo, ale sytí i mou duši, mám pocit, jako bych se ocitla v sedmém nebi a silně ho obejmu, rozhodnuta, že ho nikdy neopustím, tisknu ho k svému srdci, v hlavě mi doznívá krve šumění a dlaněmi stírám z jeho čela kapky potu. Znovu mne líbá, jako by mi tím děkoval, ale cítím, že o něčem přemýšlí, "V porovnání s kým!", překvapí mne otázkou, cítím napětí v jeho hlase, v první chvíli nechápu, na co se ptá, pak mi to dojde a velmi mne to znepokojí.
I když Boris ví, že není první muž v mé posteli, není vhodné o tom mluvit, snad nebude chtít všechny své předchůdce vyjmenovat a slyšet podrobnosti, nervózně vydechnu, cítím další problémy, mužské ego mi všechno komplikuje, už v dětství si měří pindíky a nepřestanou s tím ani v dospělosti. Každý z nich chce slyšet, že je nejlepší, s obavou se mu podívám do očí, vyčkávavě na mě hledí, rozhodnu se odpovědět otázkou, "Proč se ptáš?". Chvíli váhá s odpovědí, "Jen tak, chci to vědět!", vyslovil to lehce, ale v tváři má napětí, oddaluji odpověď a uvolním své objetí, "Pusť mne, si těžký!" požádám, k mému překvapení bez protestů ze mne sklouzne a lehne si vedle mne na bok, ale stále mne pozoruje, čeká na odpověď.

"Proč mi to nechceš povědět?!", naléhá, "Já si to už nepamatuji.", odmítnu podávat mu nějaké intimní informace o svém milostném životě a doufám, že tím to skončí, ale znepokojeně se posadí, "To jsi měla tolik chlapů?!", žasne a tím se mne dotkne. "No dovol, já nejsem jako ty a nespím s každým na potkání!", zní to rozhořčeně, opravdu se zlobím a v duchu si své bývalé milence spočítám, nebylo jich tolik, přidám k nim Toma i Andreho a bez Borise mi na jejich počet hravě stačí prsty jedné ruky. Myslím, že je to skvělý výsledek na to, kolik mužů mne stále dobývá a láká do své náruče a v této zkažené době, kdy lidé hned na první schůzce mají sex a za pár dnů si zevšední, jsem světlá výjimka.
Začnu přemýšlet, jak je na tom Boris, ženy mu lezou do postele jedna přes druhou a o množství jeho sexuálních avantýr se vypráví, mezi těmi co ho znají, úplné legendy, mám chuť položit mu stejnou otázku, ale než by všechny milenky vyjmenoval, zabere to spoustu času, pokud si je vůbec pamatuje. Navíc hrozí, že se kvůli tomu pohádáme a mne to, co bylo přede mnou, nezajímá, myslím hlavně na budoucnost, položím Borisovi dlaň na ústa, chci, aby mlčel, "Nechci o tom mluvit, minulost se má nechat spát!", odmítnu další jeho vyzvídání. Nespokojeně na mne upře oči, pochopím, že něco mu povědět musím, jinak nebude klid, "Mohu ti jen říct, že jich bylo velmi málo, opravdu nespím s každým mužem!", řeknu neochotně, nechápu proč je tak zvědavý, co bylo, stejně nemůže změnit.

Nejvíce žárlí muži, kteří žádné ženy kvůli sexu nikdy neodmítli, asi podle sebe soudí i ostatní, ale více se tím nehodlám zabývat, chci jít do koupelny a vstanu z postele, ale tváří se ublíženě, jak malé dítě, které není pochváleno. Je mi ho líto, "Borisi, už jsem ti jednou řekla, že jsi nejlepší a pokud to chceš znovu slyšet, mohu ti to zopakovat.", snažím se potlačit ironii ve svém hlase, nechci ho popudit, ale mlčí a upírá na mne své magické oči, Bože je ve své nahotě nádherný. Neodolám, opřu se dlaněmi o matraci, nakloním se, políbím ho na rty a to jsem neměla dělat, strhne mne do postele a snaží se mou hlavu tlačit k svému klínu, je zase vzrušený, že by to bylo žárlivosti, možná si mne tak chce podrobit, ale jeho tlaku odporuji, nyní se mi do toho vůbec nechce.
Ale vím, že nemohu počítat s tím, že Boris se tohoto požitku vzdá dobrovolně, stejně jako Andre v autě, zaváhám, jsem stále plná něhy a lásky a on je najednou tak povolný, plný očekávání, dovolí mi, abych si s ním dělala, co chci, svěří mým ústům i to nejcennější co na světě má, věří mi, že mu neublížím. Jen mi hlavou proletí myšlenka, zda si to zaslouží, byl před chvílí se svým vyzvídáním velmi otravný, navíc já to nedělám na požádání, toho se dočká jen ten, koho opravdu miluji, jinak mě to nevzruší, ale Boris má štěstí, patří k vyvoleným. Přisaji se na jeho rty a naše jazyky se pohladí, ty doteky mne ještě více vzruší, hluboce ho políbím a jazyk mu saji jako příslib věcí příštích, sklouznu ústy na jeho krk i hruď, zasypu je polibky a neodolám, hlavu položím pod jeho levou bradavku a přitisknu ucho na hladkou kůži.

S něhou naslouchám, jak mu srdce vzrušeně tluče, miluji ten zvuk, vím, že bije pro mě, ale je netrpělivý a položí mi na hlavu dlaň a tlačí mne níž, touží po slibovaném zážitku a je nedočkavý, dám se znovu do líbání a mé polibky jako stromy v aleji mapují cestu mých rtů k stojícímu chrámu jeho slasti. Je to silný okamžik a já v sobě zacítím stoupající vzrušení a krev mi prudce pulsuje v těle, pohlédnu do jeho tváře, zrychleně dýchá, je připravený a očekává moje ústa. Sesunu se níže a obejmu ho kolem boků, obličej přitisknu k jeho klínu, hltavě vdechuji omamnou mužnou vůní a poslouchám, jak v očekávání slabě sténá, mé dlaně ho něžně hladí, ve zrušení mu pomáhají, v rukou cítím jeho pevnost, má ústa ho pohlcují a sají.
Laskám ho jazykem a cítím, jak se zachvívá, tělo se mu napíná a jeho sténání, je čím dál hlasitější, jeho vzdechy mne rozpalují, zahlédnu, jak se mu hruď prudce dme a jeho ústa po dechu lapají, je to jen začátek, chci ho vzrušit mnohem více. Ale po chvíli si uvědomím, že více neslyším jeho vzdychání a jeho ruka mne zastaví, dlaní mne nemilosrdně od sebe oddělí, ústa má osiří, zvednu užasle oči, dívá se na mě a v jeho očích vidím propast, v nitru mu zuří bouře, svádí sám se sebou zápas. Byl tak blízko vyvrcholení a nechápu, proč mne zastavil, musí k tomu mít velmi silné důvody, že bych dělala něco špatně, ale to si nemyslím, vím, co muži mají rádi, narovnám se a znepokojeně ho pozoruji, vypadá, jako by ztuhl, není uvolněný a v údivu se zeptám, "Co se děje?".

Pevně mne uchopí a od svého klínu přitáhne k sobě, hledíme si do očí a hned mi zodpoví mou otázku, "Nejsem v klidu a nemohu se vůbec soustředit, nic bych z toho neměl!", postěžuje si, překvapeně polknu, nevím, co tím myslí. Ale cítím, že se na mne zlobí, že by přece něco nebylo jak mělo být, "Proč nejsi soustředěný?", zeptám se a obávám se odpovědi, že se mu nelíbí, co a jak mu dělám, "Celou dobu, slabě vyzváněl v kabelce tvůj mobil!", řekne vyčítavě, s úlevou si oddechnu, že jsem v jeho laskání nepochybila, ale v zápětí se polekám. Usilovně přemýšlím, kdo by to mohl být, i Borise to zajímá, "Co za debila tě tak dlouho prozváněl, už jsem z toho začínal šílet!" stěžuje si, "Ty si to neslyšela?!", zeptá se podezíravě, "Ne, přes tvé funění jsem nezaslechla vůbec nic, kabelka je ode mne daleko!", ohradím se, zmocňuje se mne velká úzkost, cítím problémy.
Modlím se, aby Boris nešel zkontrolovat můj mobil, rychle vzpomínám, kdo ze všech mužů má moje číslo, je to Marek, Tom, Lucas, Fabio a Andre, každé z posledních třech jmen představuje problém, ale největším nebezpečím je Andre, musím rychle tuto nepříjemnost zahrát do autu a přimět Borise přestat se tím zabývat. "Nechej to už být!", apeluji na něj, "Půjdeme pod sprchu a já ti tam všechno vynahradím.", lákám ho co nejdále od mobilu, pod sprchou se muži rádi milují, sice nevím proč, ale i Boris na to slyší, se zájmem se na mne podívá, můj nápad se mu líbí. Přikývne a následuje mne, ale ve dveřích se náhle otočí, "Moment." a vrací se do pokoje, teď jsem ztuhla já a podlomí se mi kolena, neovládá svou zvědavost a nemohl by se zase soustředit, příliš mu v hlavě leží otázka, kdo mi volal a tuším, co se bude dál dít, "Sakra, kdo je Andre!!!", v zápětí zařve Boris z plných plic.

Konec 23. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem – 22. část

25. října 2016 v 19:19 | Elis |  Letní romance s Borisem
Zakončení předcházejícího dílu...

"Mi perdoni, io sono un idiota, ti amo davvero." a pospíší si s přeložením, "Odpusť, jsem idiot, opravdu tě miluji.", bere vinu za naši hádku na sebe a sotva to dopoví, vezme mou hlavu do dlaní, palci mi stírá slzy a hledí mi do očí, "Neplač, do penzionu tě neodvezu!", rozhodne se, "Vezmu tě do svého bytu, souhlasíš?". Rychle přikývnu, myslela jsem, že tak jak jsem milovala Borise, už nemohu jiného muže milovat, ale láska k Andremu prorůstá mým tělem a pevně zakořenila v mém srdci a zmocnila se mé mysli a ve chvíli kdy mne hluboce políbí, jsem ztracena, úplně jsem mu propadla. Stávám se povolná a bez zbytečných řečí při jeho prohlášení, že už velmi spěchá, nechám ho jít sednout si k volantu a cítím se velmi uvolněně, ale jen do chvíle než zazvoní můj mobil. Andre mne sleduje v zrcátku, musím hovor vzít, nechci, aby měl podezření, že mám před ním tajnosti, "Haló.", řeknu nejistě a v zápětí málem omdlím, je to velmi vystresovaný a rozrušený Fabio. "Boris se probral, nevěří mi a už pár hodin hrozně vyvádí, všechno rozbíjí, chce jen tebe, musíš ihned přijít a…", dál neposlouchám, řeknu jen, "Rozumím.", mobil vypnu a srdce mi poplašeně tluče v hrudi.


Elis
Letní romance s Borisem - 22. část

Zachvátila mně panika, telefonem od Fabia jsem silně rozrušena, zhluboka se několikrát nadechnu a vydechnu, snažím se zklidnit bušení krve ve spáncích, potřebuji přemýšlet a vymyslet co bude dál, ale není mi dopřán k tomu klid, "Kdo ti volal", zeptá se důrazně Andre. V hlase se mu uhnízdily obavy, vnímám je zřetelně, ale mlčím, nevím co odpovědět, on nesmí o Borisovi vědět a nenapadá mne žádná výmluva, která by vše vysvětlila, je to velmi složité, nemohu se vůbec soustředit. V hlavě mi stále dokola jako tamtamy zní jméno Boris, vyvolává všechny mé vzpomínky a s nimi ožívají i mé potlačené city, přímo prociťuji, jak ze svého zakletí se probouzí má láska k Borisovi a láme okovy, do kterých jsem ji kvůli Andremu přikovala.
Bylo to marné snažení, jak jsem mohla doufat, že to tak půjde, že bez něj vydržím pár týdnu, Boris je tak výjimečný, že na něj nejde zapomenout nebo se ho pokusit vymazat ze svého ze života, přesně tak to dopadlo a on se nyní vrací, aby mi život znovu převrátil naruby. A přinese do něj vášeň, vzrušení i nebezpečí, jen na to pomyslím a má láska k němu se ve mně rozrůstá a sílí, dovolává se mé pozornosti, není k přehlédnutí a ještě více je lákavější. Dává mi najevo, že s ní musím znovu počítat, Boris ke mně patří, stejně jako měsíc k noci a mít ho znamená mu celá patřit, nic na jeho vítězném tažení ho nezastaví, je to urputný bojovník, připravený si vzít i silou vše, co si zamane a každý kdo se mu postaví do cesty, bude nemilosrdně zničen.

Boris mne znovu uchvátí svou naléhavou vášnivostí, zmocní se mne bezohledně a tvrdě, jak to umí jen on, ale o to více je to vzrušující, až tak, že se mi z toho tají dech a v mysli mi vyvstane vzpomínka pozdního odpoledně na pláži, slunce pomalu zapadalo za obzor, barvilo mraky do červena a on se násilně dožadoval mého těla. Poslouchala jsem se zatajeným dechem, jak mi vypráví o právu první noci a na mé svolení nemínil čekat, prudce až nemilosrdně si mně vzal do své drtivé, ale úchvatné náruče a milování s ním bylo mimořádné. Pro mne nezvyklé, byla jsem tím, jak z počátku vyděšena, tak násilně se ještě žádný muž se mnou nemiloval, přesto že jsem se na něj zlobila, ráda na to vzpomínám, bylo to jiné a úžasné.
Mám ráda muže, kteří vědí, co chtějí a Boris je takový…, dál bych se rozplývala ve vzpomínkách, ale zacítím, že auto zastavilo a Andre se ke mně natočí, tvář má plnou starostí, "Emily slyšíš!", upozorňuje na sebe, ale jeho hlas mne ruší, a rozhání mé myšlenky. "Tváříš se jako by si byla mimo, kdo ti volal?!", domáhá se mé odpovědi, je znepokojený a jeho naléhání mi vadí, chci dosnít svůj sen o Borisovi a odbudu ho, "Nikdo důležitý!", nechci vymýšlet další lži, ale zatváří se bolestně a srdce se mi sevře. Není mým úmyslem mu ubližovat, miluji ho a nechci ho nechat odejít ze svého života, ale miluji i Borise a jsem si jista, že si nebudu schopna jednoho z nich vybrat a na druhého zapomenout, znám se, mé city k oběma jsou příliš silné.

Proč nemohu mít dva muže, kdo vůbec takovou zásadu vymyslel, byl to Bůh nebo člověk, to se asi nedá zjistit a nebo změnit a to mi komplikuje život, budu muset tajně pendlovat z jedné postele do druhé a udržet oba muže v klidu. Ale jak dlouho bude trvat, než to jeden z nich zjistí, muži vždy poznají, že žena má milence, její tělo si na něj zvykne a reaguje na doteky a vzrušení úplně jinak a pokud to první odhalí Boris, přitom jak je prudký a bezohledný, je schopný Andreho napadnout a možná i zabít. Připomenu si, jak dopadl chudák Lucas, málem umřel a stále je v nemocnici, Bože co budu dělat, jsem chycená v pasti mezi dvěma nádhernými muži a žádného dobrovolně neopustím.
Snad to vydrží bez jejich střetu a prolité krve až do konce mé dovolené, v podstatě jde jen o několik týdnů, při nejvyšší opatrnosti to snad zvládnu, to mne uklidní a zhluboka si oddechnu, mám aspoň nějaké řešení, i když není ani trochu ideální. Ale Andreho si bohužel domů vzít nemohu, bude nás to oba bolet, já si svůj smutek budu léčit v náruči Borise a Andre snad rychle na mne zapomene, jen budu doufat, že nesplní svůj slib, že si mne vždy najde. Pozorně se na něj zadívám, tvář má znepokojenou, jeho oči jsou plné nevyslovených otázek, "Slyšíš, kdo ti volal, stalo se něco?!", naléhá dál, "Ne, nic se nestalo!", zavrtím hlavou, "To byl jen kamarád z penzionu.", odpovím a hlas se mi ani nezachvěje, začínám se lépe ovládat.

Nechci Andreho znepokojovat více než je nutné a zadívám se mu pevně do očí a pokračuji, "O nic nejde, jen si dělá o mne starosti, dlouho jsem se neozvala.", dám v rychlosti dohromady celkem věrohodnou odpověď, bohužel na podezíravého policajta to nestačí. Moc mi nevěří, můj blažený výraz v obličeji při vzpomínání na Borise, byl mu krajně podezřelý, jen nemá žádné důkazy, aby mou výmluvu rozbil na kusy a přemítavě na mne upře ty své neskutečně krásné oči. Jejich hluboký pohled mne silně zasáhne, zatočila se mi z něj hlava a zaryl se mi až do srdce, znovu jsem omámena jejich kouzlem, na věky jsem jim propadla a vím, že na Andreho nikdy nezapomenu, ale není nám souzené být navždy spolu.
Jak nastane čas, budu muset Andreho opustit, jen to nemůže to být ze dne na den, musím se na to připravit a chci s ním být tak dlouho, jak to půjde, tím jsem si jista, ale i tak to bude pro mne těžké, cítím to v hloubce své rozbolavělé duše a nevím, co s tím budu dělat. Proč se Boris probral k životu právě dnes, kdy jsem prožila mimořádné věci s jiným mužem a na všechny ty vzrušující prožitky, kdy mi dal ochutnat plody své lásky i nesmírné vášnivosti, nemohu snadno zapomenout. Chci od něj ještě mnohem víc, stále mi má co nabídnout, toužím s ním prožít vrchol všeho milování, sice nebezpečné, ale neskutečně nádherné "La petite mort", tak jak jsem si to vysnila, ve velké italské posteli a na sněhobílém povlečení.

Zasním se představami, jak to bude úchvatné a nezapomenutelné milování s prožitky dovedenými až k hranici smrti, bude to úžasné, zažiji něco výjimečného, co mi může dát jen on, s ním to mohu přežít, ale to vše je nyní v ohrožení, pokud se budu muset Andreho vzdát. Nechápu, proč osud dopustil, aby se mi Boris vrátil tak brzy do života, cítím se být podvedena a zlobím se, přece osud sám mne strčil Andremu do náruče a nedovolím, aby si se mnou dál tak zahrával, napřed mi Andreho dá a pak mi ho chce brát. To nedovolím, všechno mělo být úplně jinak a rozhodnu se vzepřít osudu, nenechám se o Andreho připravit, stále jsem plná okouzlení po bouřlivém milování za doprovodu hromů i blesků, to se dá zažít jen jednou za život.
"Emily co je ti, co tě trápí!", hlas Andreho mne probere ze zamyšlení, "Nic mi není!", snažím se vyhnout přímé odpovědi, "Poznám, že se něco děje!", Andre mi nevěří, je vnímavý a starosti se mi odrážejí v obličeji, dál mne podezíravě pozoruje. Podívá se na hodinky, cítím, že k něčemu rozhoduje, vystoupí z auta a jde si sednout za mnou dozadu, silně zatoužím, aby mne vzal zase do náruče, šeptal mi do ucha svá italská vyznání, ale k tomu se nemá, chce odpovědi na své otázky. Ale ty se nikdy nedozví a mám proto mnoho důvodů a nechci marnit čas zbytečnými slovy a snažit se vymlouvat, chci být jen v jeho blízkosti, mám strach, aby to nebylo dnes naposledy, může se cokoliv přihodit, co mi zabrání být s ním.

Je nutné využít každou minutu, kdy mohu být s ním, nazvednu se a vyhrnu si šaty k pasu, přetáhnu si je přes hlavu, odhodím je bokem a oči vyčkávavě upřu na Andreho, užasle mne pozoruje, "Chci se s tebou milovat.", oznámím a do hlasu vložím všechnu svou touhu. Překvapeně rozevře své krásné modré oči, "Emily, to nejde, musím zpátky na služebnu.", řekne nejistě, ale to mne nezajímá, "Vážně nechceš?!", zeptám se mazlivě a položím dlaň na jeho klín, prsty i přes látku přejíždím dráždivě po jeho mužství. Vnímám, jak se mi probouzí pod rukou, v jeho tváři vidím narůstat vzrušení, ústa má pootevřená, bíle zuby se lesknou a prudce dýchá, nakloním se k němu a přisaji se na jeho měkké rty, polibek opětuje, ale vnímám, jak je celý ztuhlý.
Není uvolněný, něco mu v tom vadí, on i v této chvíli kdy ho nahá svádím, myslí na to, že má být v práci, to snad není možné, copak ho za to, že se opozdí, postaví ke zdi a zastřelí, musím mu to zaujetí pro práci vyhnat z hlavy. Nezaváhám ani chvíli a jediným tahem rozepnu zips u jeho kalhot, ruku vsunu dovnitř a nedočkavě se dotknu se jeho nahého těla, sálá z něj teplo, je jemné jako samet a cítím, jak pod mou rukou stále roste a sílí, málem se mi nevejde do dlaně. Zasténá a zvrátí hlavu, ale k mému údivu se rychle vzpamatuje a nečekaně zadrží mou ruku, "Emily, přestaň, já nemůžu.", zanaříká a snaží se mne zastavit, i přesto, že se vzrušením zalyká, jeho hlas se chvěje a to je pro mne důležitější, než význam jeho slov.

Skloním hlavu k jeho klínu, chci ho vzít do úst, ale jeho ruce mi stisknou ramena a odstrčí mne a nazvedne, pohlédne mi do očí, ty jeho se zvláštně lesknou, jsem udivena jeho chováním, nechápu, proč mi v tom zabránil, ještě jsem nepoznala muže, který by to odmítl. Po tom přece touží každý chlap a tázavě se na něj podívám, s provinilým výrazem se ke mně naklání, chce mne políbit a bez váhání mu nabídnu své rty a pustím jeho jazyk do svých úst. Líbá neskutečně a po chvíli zašeptá, že by se mnou rád miloval, nenechám ho domluvit a bez jediného zaváhání souhlasím, ale okamžitě zchladí mé nadšení, že to musíme odložit, musí se nutně dostavit na policejní stanici, nebo ho čekají velké problémy.
Dává sice najevo, že ho to mrzí, ale i tak jsem tím dotčena, zase dává přednost své práci přede mnou, nejraději bych mu to vyčetla a vykřičela na něj své zklamání, zlobím se, ale vím, že je to zbytečné, je to pro něj až tak důležité, že se kvůli tomu vzdal i toho, co muži mají nejraději. Nemá cenu dělat uražené scény, vyhrožovat a dramaticky se s ním rozcházet, chci ho mít a rozhodnu se být chápavá, přikývnu a zeptám se, zda nebude mít potíže, že nemá zápis z mého výslechu. Pokrčí nejistě rameny, "Uvedu do zprávy, že jsem tě nezastihl.", rozhodne se a já se v duchu usměji, to jsem z počátku sama navrhovala a on byl zásadně proti, ale to byla jiná situace, nebyla jsem do něj zamilovaná a nebyli jsme milenci.

Ani jeden z nás netušil, co bude následovat, srdci a citům nejde nic přikazovat, Andre je moc krásný a svůdný na to, abych zůstala vůči němu imunní, náš vztah zašel dál, než jsme oba čekali, vše se změnilo a on se nyní postará, abych nešla do vězení. Ale to už dávno není důvod, proč jsem s ním, opravdu ho miluji, je krásný a úžasný, nebýt Borise, byl by on mužem mého života a pozorně sleduji, jak vystupuje z auta, "Pojedeme.", oznámí a jde se posadit k volantu, Hodí mi mé šaty do klína, "Obleč se a chceš zůstat vzadu, nebo si půjdeš sednout ke mně?", dává mi na vybranou, "Půjdu k tobě.", rozhodnu se a sotva se vedle něj usadím, udělám si pohodlí, první co řekne je, "Zapni si pás!".
V tomto směru se nic nezměnilo, až na to, že neodporuji a hned poslechnu, odmění mne za to spokojeným úsměvem a nastane ticho, jede velmi rychle, je soustředěný na řízení a tak sledují, jak se kolem cesty střídají louky a pole. Mlčím a přemýšlím, co bude dál, s kterým mužem budu žít a mám-li vůbec možnost svou budoucnost ovlivnit, osud mi může zase promíchat nečekaně karty, je to velmi silný hráč a může mi vzít, vše co mi dal. Natočím hlavu a pozoruji Andreho, setkání s ním mi změnilo život, do okamžiku než se naše oči poprvé potkaly, byl pro mne jediným mužem Boris, ale to už neplatí, oba jsou výjimeční, jen je každý úplně jiný a marně pátrám ve svém zmateném srdci, koho více miluji.

Není lehké si vybrat, asi vždy budu více chtít toho muže, který bude zrovna u mne a více mne ovlivní i okouzlí svou přítomností, doteky a vůní svého těla, ale i tím, co mi bude povídat a nyní právě silně toužím po tomto nádherném muži vedle sebe. Natáhnu ruku a položím ji Andremu na stehno, opatrně a polehoučku ji sunu dál, znepokojí ho to, zavrtí se a poposedne si, "Emily přestaň, na to není vhodná doba!", napomene mne, ale tím mé znovu probuzené toužení nemůže zastavit. Je to stejně beznadějné, jako zakazovat slunci svítit a navíc rozpoznám v jeho hlase náznak potlačovaného vzrušení, kdyby nemusel do práce, určitě bychom se nyní bouřlivě milovali a já bych pro něj udělala vše, po čem by zatoužil.
Rozhodnu se v milostných aktivitách pokračovat, možná ho nakonec přesvědčím, že malé zdržení se mu vyplatí a ruku posunu ještě blíž k jeho klínu, ale náhle auto zastaví, nemít zapnutý pás narazím zase hlavou do skla, "Proč zastavuješ!" zeptám se s nadějí, že se rozhodl pro milování. Ale jen se na mne vyčítavě dívá a mlčí, asi hledá vhodná slova, "Emily, jsem stále vzrušený, tak nemohu řídit, nesahej na mne, prosím!", požádá důrazně, "Co, to se tě nesmím ani dotýkat?", zeptám se uraženě. "Pokud nás nechceš zabít, tak ne!!!", odpoví podrážděně, mluví se mnou tónem, jako by mi vyčítal dopravní přestupek, že je policajt leze mu už na mozek, zareaguji tak, že si prudce od něj odsednu a zatvářím se uraženě.

Přímo nesnáším, aby se mnou mluvil jako policajt, já jsem přece nic špatného neprovedla, "Přece víš, že spěchám a jak je to pro mne důležité!", neodpustí si mne upozornit na své povinnosti, tím co teď řekl, to nijak nevylepšil, i ke mně má své povinnosti. Sesadil mne znovu a bez zaváhání z prvního místa svého zájmu, důležitější je pro něj práce, ještě chybí, aby mne zase řekl to své obehrané vysvětlení, že je policajt a musí se vrátit, začínám to nenávidět. Naštěstí mlčí a auto se znovu rozjede, přitisknu tvář na sklo a upřeně hledím do krajiny, vzniklé napětí mezi námi, by se dalo krájet, i on to citlivě vnímá a je tím znepokojený, "Emily, ty se zlobíš?", vyzvídá opatrně, v hlase mu zní nejistota.
Nehodlám na to odpovídat, "Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout.", pokračuje, "Víš přece, že jsem policajt…", okamžitě mu skočím do řeči, "Prosím tě mlč!", okřiknu ho a pohlédnu na něj, z jeho výrazu poznávám, že nic nechápe. "Opravdu spěchám, mám velké zpoždění a budu mít z toho potíže, ty vůbec nevíš, jak to chodí u policie!", snaží se mi přiblížit svou těžkou situaci, ale na slovo policie nebo policista a na vše, co s tím souvisí, jsem už přímo alergická. Vždy kdy se to nejméně hodí, začne s tím, že je policajt, copak neumí povědět nic jiného a dál to nehodlám poslouchat, mám chuť vší silou do něj bouchat pěstmi, aby s tím už konečně přestal, ale to udělat nemohu a tak začnu do něj bušit slovy.

"Je mi jedno, jak to chodí u policie, vadí mi, jak se kvůli tomu ke mně chováš!", zlobím se, "Emily, jestli jsem se tě neúmyslně dotknul, tak se ti omlouvám.", snaží si mne udobřit a měla bych jeho omluvu přijmout, nehnat tuto situaci do krajnosti, jak mi radí rozum. Ale jsem tím vším velmi dotčena a cítím se i ponížena, tak více dám na našeptávání své uražené ješitnosti, nejsem zvyklá, na takové chování, muži mne nikdy neodmítají a nedovolím Andremu takhle se mnou zacházet. Rozhodnu se pro další vzdorování, upřu na něj oči, "Ne, to já se ti omlouvám, že tě zdržuji!" řeknu ironicky, "Ale můžeš být klidný, bylo to naposledy!", pokračuji nemilosrdně ve svém plánu, "Odvez mne do penzionu!", požádám, chci ho zdeptat a to se mi povedlo.
Má žádost mu vyrazila dech a nechápavě se na mne pohlédne, "Jsme domluveni, že budeš bydlet se mnou!", řekne užasle, jako by tomu, co požaduji, nemohl uvěřit a rozrušeně si olízne rty, "Rozmyslela jsem se, to snad můžu, nebo mne kvůli tomu zatkneš?!", zeptám se provokativně. Hned neodpoví a jen kroutí hlavou, "Ale proč, vůbec ti nerozumím?", stále nic nechápe a tváří se nešťastně, je mi ho líto, ale je to nutné k jeho nápravě, i když z toho nemám příjemný pocit. Někdy je nutné, aby muž pro ženu trpěl a více si ji vážil, je to pro vztah důležité a pozorně sleduji, jak je z toho čím dál více rozhozený, nastal čas mu to vysvětlit, "Zanedbáváš mě, nejsem u tebe na prvním místě!" postěžuji si.

Jsem zvědavá, co mi odpoví, ale jen mlčky zajede ke kraji cesty, pomalu zabrzdí a otočí ke mně hlavu, "To si vážně myslíš!", zeptá se a zní to ublíženě, upírá na mne své velké oči, řasy se mu chvějí, cítím, že jsem ho zranila, ale už s tím nemohu přestat. "Ty jsi ke mně pozorný, jen když něco chceš!!!", pokračuji ve vyčítání a znepokojeně sleduji, jak bubnuje rozčíleně prsty do volantu, "Tím, že něco chci, myslíš sex?", zeptá se tiše a zní to podezřele, instinktivně cítím, že se něco změnilo. Dostávám se na tenký led, tohle téma bych raději neměla rozvádět a místo odpovědi jen přikývnu, zhluboka vydechne a kroutí hlavou, jako by slyšel něco neuvěřitelného, rozepne si pás a vystoupí z auta.
Chodí před kapotou sem a tam, snaží se uklidnit, asi jsem to přehnala a něčím jsem ho vytočila, probírám si slovo po slově náš rozhovor, ale nic tak hrozného jsem přece neřekla, ale on to asi vnímá jinak a poplašeně ho sleduji a dostávám strach. Co když jsem všechno pokazila a s obavou čekám, co bude dál a oddechnu si, až ve chvíli když se konečně vrací se do auta a položí mi otázku, "Trváš na tom, co jsi řekla?!", zalehne mne svým utkvělým pohledem. Nerada prohrávám a tak má odpověď zní ano, okamžitě se důrazně se brání, "Já jsem po tobě žádný sex nevyžadoval!", řekne vítězně, "Byla jsi to ty, kdo mne donutil milovat se v bouři a kdo mne před chvíli sváděl k sexu!", vypočítává má milostná provinění.

V tom to má sice pravdu ale jen částečně, on se chtěl na louce milovat už před bouří, chci mu to připomenout, ale nechám to být, nechci ho ztratit a nemohu mu vysvětlovat důvody, které mne k tomu vedly, on neví nic o hrách osudu, bere život tak, jak přichází. A nezná Borise, netuší, že si musím mezi nimi dvěma vybrat, jsem v těžké situaci a raději mlčím, "Tak co, kdo má pravdu!", zeptá se výsměšně, ale definitivně se rozhodnu pro mlčení. "Emily co je, ty mi neodpovíš?!", naléhá a nahlíží mi do tváře, "Měla by si konečně přiznat, co ti opravdu vadí.", překvapeně na něj pohlédnu, "Nevím, o čem mluvíš?", ale zatváří se pochybovačně, nevěří mi, "Tobě vadí, že jsem jen obyčejný policajt!", obviní mne.
To se mýlíš, to mi nevadí a nechci se o tom dál bavit!", znovu se od něj odvrátím a lituji, že jsem s vyčítáním začala, možná jsou to poslední chvíle, kdy můžeme být spolu a já to zkazila, jsem ve stresu a všechno kolem sebe ničím. Netuším, co bude dál, chtěl mne vzít k sobě do bytu a to možná už neplatí a můžu za to já, v záchvatu vzdoru jsem žádala odvézt do penzionu a nakonec budu ušetřena tíhy rozhodnutí mezi dvěma muži, protože mne Andre opustí. Nevím, jak se s tím srovnám, jen z té představy je mi do pláče, přitisknu čelo na sklo, hledím na louku plnou květin, ale nic z ní nevnímám, topím se ve svém smutku a z očí se mi hrnou slzy velké jako hrách.

Jeho dlaň stiskne mé rameno, je horká a zachvěji se pod ní, jako list ve větru, "Emily, co je s tebou, proč pláčeš?", vyzvídá, ale nejsem schopna to vysvětlit, jeho zájem mne ještě více rozrušil, už nevím, jestli pláču ze smutku, že náš vztah může skončit nebo ze štěstí, že mu stále na mne záleží. Prudce mne k sobě natočí, bez váhání se mu vrhnu kolem krku, "No tak, uklidni se.", chlácholí mne a houpá v náručí jako malé dítě, "Už se s tebou nikdy nechci hádat.", zavzlykám. "Chci mluvit jen o tom, co bude dál a kdy se ze služby vrátíš.", snažím si ho udobřit a uvědomuji si, že je to má bezpodmínečná kapitulace, "Netrváš na odvezení do penzionu?", ujišťuje se Andre, "Ne, chci být s tebou!", nezaváhám s odpovědí.
Spokojeně přikývne, podá mi kapesník a oznámí, "Pojedeme.", přikývnu a zachytím do kapesníku poslední slzy, zhluboka si oddechnu, zavřu oči, pohupování auta na nerovné silnici je příjemné a přestávám vnímat svět kolem sebe, až do chvíle kdy zaslechnu, "Miláčku probuď se!". Únavou ze všeho vypětí jsem usnula a Andre mne jemně budí, "Jsme doma!", a ty dvě slova mají pro mne velký význam, i když budoucnost je stále nejistá a bez váhání vystoupím z auta. Jsem v široké ulici, z obou stran jsou typické italské činžovní domy, v přízemí jsou obchůdky a bistra, ulice je rušná, na schodech u dveří posedávají tlupy výrostků a chodí tu plno lidí, hrají si tu i děti a parkují auta.

Andre rychle vystoupí, obejde auto a nabídne mi ruku, vede mne do dveří blízkého domu, v chodbě zacítím směs vůní z jídla, stoupáme do prvního poschodí, "Neočekávej žádný luxus, většinou tady jen přespávám!", varuje mne, "Nemám tam nijak naklizeno, jsem bordelář.", přiznává své nedostatky. Otevře první dveře u schodiště a strčí mne dovnitř, k mému překvapení, pokoj je velký a světlý, ale byt je zařízený starším nábytkem, nedá se to srovnat s luxusním bytem Lucase. Ale na tom, mi nezáleží, důležitější než byt je pro mne muž, se kterým budu žít a spokoje si všimnu, že obě zdi vedle okna zaplňuje knihovna, zvědavě přistoupí a už vím, kde Andre přišel k veršům, co mi tak silně popletly hlavu.
"Emily, musím už jít, tam je koupelna s toaletou a za závěsem je malá kuchyňka, jsou tam konzervy, pečivo, v ledničce také něco najdeš, než se vrátím, hlady tu neumřeš.", usměje se, ale hned zvážní, "Nejraději bych tě tady zamkl!", říká to klidně, ale mne to poleká. "Nechci být zamčena!", naléhám na něj, "Dobře, nechám ti druhé klíče, ale slib mi, že sama nepůjdeš ven, není to bezpečná čtvrť, jsi moc krásná a mohli by tě obtěžovat!", varuje mne. "Jak se vrátím, dohodneme se, co bude dál, teď už musím jít!", pevně mne obejme, přitisknu se k němu, lituji, že musí odejít, přepadne mne divný pocit, že ho vidím naposledy, snad se mu něco nestane, vůbec netuším proč a k čemu ho volají, co když je to nebezpečné.

Možná nějaká akce proti mafiánům a může mu jít o život, sevře se mi hrdlo a zaváhám nad tím, zda se ho mám zeptat, ale už nemám šanci, políbí mne a rychle projde dveřmi a zamkne za sebou, chvíli naslouchám jeho krokům na schodech a utíkám k oknu. Otevřu je dokořán, vykloním se, sleduji, jak jde k autu a nastupuje do něj, zvedne hlavu, zamávám mu, ale posuňkem, mi naznačuje, abych se schovala, stoupnu si za záclonu a smutně se dívám, jak auto odjíždí. Ten podivný pocit, že ho už neuvidím, se ve mně rozrůstá, rozhodnu, se na to nemyslet, nebo se zblázním a zajdu do kuchyňky, a na to, že tady hospodaří chlap, je tu celkem čisto, z ledničky vytáhnu džus a naliji si plnou sklenici.
Odnesu ji do pokoje a napiji se, jsem nervózní, musím se něčím zabavit a rozhodnu se upravit, s kabelkou zamířím do koupelny, jediný pohled do zrcadla mi stačí, abych se zděsila, líčidla se deštěm roztekla, jsem kolem očí a na tvářích samá šmouha. Vlasy mám rozcuchané se zapletenými stébly trávy a vypadám jako zpustlá lesní víla, Andre mne musí opravdu milovat, když si mne vzal do bytu, ale bude určitě i jemu příjemnější když se dostanu do svého původního stavu. Chvíli mi to trvá, dávám si záležet a hodně času věnuji jak líčení, tak i vlasům a vrátím se do pokoje, lehnu si na postel s úmyslem si odpočinout a doufám, že s Andrem prožijeme divokou noc.

Ale vybaví se mi zoufalý hlas Fabia, on Borise nezvládne, musím něco udělat, jsem to já, kdo ho do mých problémů zatáhla, využila jsem jeho vstřícnosti a hodila mu na krk Borise, aby se o něj postaral, a on zoufale volá o pomoc. S nechutí sáhnu do kabelky pro mobil, po zapnutí uvidím řadu zmeškaných hovorů, dva jsou od Toma a ostatní od Fabia, aktivuji ten poslední, "Proč si vypínáš mobil!", zlobí se Fabio a nedivím se mu, Boris mu dává určitě zabrat. "Dej mi k telefonu Borise.", netrpělivě požádám, "Boris odešel!", odpoví krátce a já na chvíli ztratím řeč, "To je na tom tak dobře, že mohl odejít!" žasnu, "To rozhodně není, měl by být pár dní v klidu, může někde omdlít, ztratil hodně krve", vysvětluje Fabio.
Tím mne vyleká, "Proč si ho tedy pustil, si doktor?!", začínám se na Fabia hněvat, "Co jsem měl dělat, zůstat nechtěl a začal být násilný, rozbil mi tady nějaké věci!", postěžuje si, ale nevím, co na to říct, upřímně řečeno mne to nezajímá, koupí si nové. Jsem rozrušena z možnosti, že Boris stále není zdráv a může se mu něco stát, "Kam šel?", zeptám se, s hlavou plnou starostí, "Nevím, asi do penzionu.", odhaduje, Fabio, "Půjdu za ním, pak se ti ozvu!", chci rozhovor skončit, ale ještě mne zarazí, "Oblečení měl od krve, půjčil jsem mu šaty, chci je vrátit!", upozorní mne Fabio. "Dostaneš je.", uklidním ho, "Stavíš se a kdy?", zaslechnu jeho otázku, neodpovím, nevím jak a rychle típnu mobil, začnu přecházet nervózně po pokoji a přemýšlím, co mám dělat.

Andre nechce, abych vycházela z bytu, ale já se musím postarat o Borise, potřebuje mne, musím se přesvědčit, že je v pořádku, při troše štěstí se stihnu vrátit dříve než Andre, jen nevím, jak Borisovi vysvětlím, že nezůstanu s ním. V improvizování jsem dobrá, snad mě něco napadne, ale v této chvíli je nejdůležitější se do penzionu dostat, jen nevím jak, vůbec netuším, kde jsem a vyhlédnu z okna, na druhé straně ulice zahlédnu taxík, je prázdný, řidič si možná odskočil do blízkého bistra. Považuji to za znamení, popadnu kabelku, pečlivě za sebou zamknu, vyběhnu z domu a zastavím se až v bistru, ale zaváhám, neumím italsky, ale snad mi někdo porozumí. "Potřebuji taxi.", zavolám, nic lepšího mne nenapadlo.
,Všichni ke mně natočí hlavy a vzadu se vztyčí postava, "Odvezu vás.", řekne a já ten hlas znám, je to Enzo, hlídač parkoviště u penzionu, protáhne se mezi stolky a postaví se s širokým úsměvem přede mne, "Co v těchto končinách děláte?", zajímá se. Na to se mi nechce odpovídat, "Vy jste i taxikář a bydlíte v této čtvrti?", vyzvídám, "Taxikařím jen přes léto, střídám švagra a tady nebydlím.", vysvětluje, "Kam chcete odvést?", konečně se správně zeptá, "Odvezte mne do penzionu.", zadám cíl své cesty. Přikývne a vyjde ven z bistra, následuji ho, otevře mi přední dveře, ale ty ignoruji a posadím se dozadu, mlčky si sedne k volantu a natočí se ke mně, mám obavy, že si bude chtít povídat, zarazím ho jedním slovem, "Spěchám!".

Vzal to do slova, jede rychle, proplétá se i úzkými uličkami, asi jsou to nějaké zkratky a než se naději se skřípěním brzd zaparkuje u penzionu, "Kolik?", zeptám se a vylovím z kabelky peněženku, "Máte to gratis ze staré známosti!", mrkne na mne a podává mi vizitku, "Vezmite si ji pro případ, že budete potřebovat taxi." To jeho mrknutí mne znepokojilo, nevím, co tím přesně myslí a připomenu si v jaké situaci mne nachytal v autě s Andrem, ale nehodlám to nyní řešit, vizitku strčím do kabelky, poděkuji, vystoupím a vejdu do dveří penzionu, vyběhnu rychle po schodech. Opatrně sáhnu na kliku Borisova pokoje, se zatajeným dechem vstoupím, leží na posteli bez jediného pohybu, rukou si podepírá hlavu, je nádherný a jeho krásné, zelené oči mne upřeně sledují, uleví se mi, že je v pořádku, "Kde si byla!", zeptá se nevrle.
Podle toho jak to vyslovil, vím, že bude na vysvětlení trvat, ale ještě nevím, co říct a rozhodnu se to zamluvit, "Co tak mi napřed poděkovat, že jsem se o tebe postarala?!", s očekáváním se na něj zadívám. "Mám ti děkovat, že jsi mne nechala u cizího chlapa a lítala bůhví kde!", nespokojeně se zavrtí. "Je to doktor a co jsem měla dělat, byl si vážně zraněný a prvního doktora si přizabil!", zvýším na něj hlas, ale to na Borise neplatí, děkovat se mi nechystá, "Kde jsi byla", zopakuje otázku. On s tím ve své žárlivosti nepřestane, musím něco odpovědět, "Byla jsem u výslechu na policii, obvinili mne z toho, co jsi udělal Lucasovi.", do vysvětlování se mi moc nechce, Boris se překvapeně posadí, "Cože, proč tebe, nechápu to!!!", diví se, ale ve tváři má vepsané napětí.

"Tebe jsem z toho vynechala!", uklidním ho, "Je to zamotané, později ti to vysvětlím, musím znovu na policii a dořešit to!", řeknu prozíravě, s ohledem na to, že se plánuji vrátit se ještě k Andremu, i když jsem teď na vážkách, lákavá přítomnost a silná přitažlivost svůdného Borise, přebijí i kouzlo Andreho. Upírám na něj oči a rozechvěji se ve chvíli, kdy Boris vstane z postele, napřímí se a pomalu, krok za krokem se blíží a spěšně se svléká, jeho cestu ke mně mapují odhozené šaty a už je nahý. Nemusím ho prosit, jako v autě Andreho, stojí přede mnou a srdce se mi rozbuší, je překrásný, oči se nám prudce střetnou, do sebe se zaboří a naše pohledy se touhou svíjejí, snažím se číst v jeho očích, je v nich skrytá otázka, jako by se ptal, jestli ho chci, nemusím se rozmýšlet a okamžitě ho obejmu.
Na jeho zádech pod dlaněmi zacítím velké náplasti kryjící rány po noži, "Nebolí to, můžeš se milovat?!", zašeptám mu otázku do ucha, ale neodpoví, odstrčí mne a nedočkavě mi přetahuje šaty přes hlavu a hltá mne pohledem. "Jsi tak krásná.", povzdechne si, "Ty mne zničíš!", ale nevím, jak to myslí, spíše on ničí mne, Bože je tak mužný, doufám, že se na mně zase hned nevrhne, nechci se milovat bez dlouhé předehry a v očekávání zavřu oči. Chci, aby mne jeho prsty i ústa vzrušovaly, tak jako to umí Andre, toužím sténat a svíjet se rozkoší pod jeho doteky, očekávám, že bude roztoužený, drsný i něžný a nebude mi vadit, pokud se v zápětí promění v dravce, který se tvrdě zmocní všeho, co mu přijde pod ruce, to bývá nejvíce vzrušující.

Zatoužím být pohlcena jeho náručí, být uvězněna v jeho silných pažích, pod tíhou jeho těla a ztratit hlavu ve vichru prudkých citů, jsem připravena na bouři, která vše smete, ale k mému údivu je něžný, je úplně jiný než na pláži, dotýká se mne jemně a se zbožněním. Vnímám tlukot jeho srdce na své hrudi, do ucha mi zní vzrušený hlas, šeptá slova lásky a já poslouchám celá rozechvěna, propadám se do svých pocitů a horká vlna projíždí mým tělem a srdce mi bije o překot. Zakláním hlavu a nechávám si zlíbat šíji, jeho ústa se kladou na mou kůži a pomalu se mnou couvá k posteli, jeho polibky sestupují níž a blíží se okamžik, po kterém touží naše těla, každý vzdech, pohled i dotek tuto chvíli předvídal a jen pouhý krůček nás dělí od postele.
Zavřu v očekávání pevně oči, chci, aby mně k sobě ještě více tiskl, miluji pevná objetí, musím cítit jeho tělo a všemi smysly vnímat jeho sílu a chvějí se, jak jeho dlaně a prsty do mého těla prorůstají, jeho rty mě jemně laskají. Tisknu se k němu, objímám ho kolem krku, prsty mu přebírám vlasy, sají vůni jeho úst a pod krásou jeho doteků se mu hroutím v náruči, všemi smysly vnímám jeho vzdechy, a jak jeho ruce mé tělo zapalují, očekávám silné chvíle. Předzvěst milostného šílenství, ničeho se nezříkám, jsem připravena na úder vášní a nedočkavě zasténám v okamžiku, kdy mne složí na postel a bez váhání na mě nalehne, prudce ho objemu a tisknu k sobě, toužím se v něm ztratit, vnímat jeho tělo, každý jeho dotek mne ještě více rozechvívá.

Chci ho cítít v sobě, nevím, na co ještě čeká, prosím ho pohledem, aby si pospíšil, vnímám, že nadešla chvíle, na kterou čekám, jsem na vše připravena, chci procítit okamžik, když ze dvou těl se stane jedno se dvěma bušícími srdci. Ten nekončící, opojný pocit propadnutí se do druhého, ale najednou otálí, jen se na mne pozorně dívá, jako by si mne chtěl navždy uložit do paměti, jeho oči mne přímo studují, snažím se v nich číst a přede mnou se otevře propast naplněna láskou, ale i podivnými obavami. Nechápu co se děje a jen sleduji, jak jeho magický zelený pohled tmavne a jsem tím silně zneklidněna, to se u něj vždy děje ve chvíli znepokojení nebo zloby, něco se stalo a konečně to pochopím, nevěří mi a má podezření, snad ze mne necítí jiného muže.
To mne k smrti vyděsí, rychle promluvím o své lásce k němu, ale mlčí a nadzvedne se na loktech, "Kde si byla celé dopoledne?!", jeho hlas je mrazivý a nepřipouští možnost, že mu neodpovím, "Na policii!", řeknu pevně a čelím jeho utkvělému pohledu, snažím se ani nemrknout. Ale zvedne se, sleze z postele a chodí po pokoji, prsty si nervózně projíždí vlasy, "Borisi, co se děje!", zeptám se rozechvěle, pohlédne mi ostře do očí, "Ty si mi nevěrná!", zaútočí, na přímé obvinění nejsem připravena. Krve by se ve mně nedořezal, dostanu ze sebe jen jedno slovo, "Ne!", ale Boris mne uchopí za zápěstí a vleče bezohledně do koupelny k zrcadlu, odhrne mi vlasy a prst zabodne pod mé ucho, "A jak si přišla k tomu cucfleku, já ti ho neudělal!!!".

Konec 22. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem - 21. část

16. září 2016 v 19:53 | Elis |  Letní romance s Borisem
Závěr předcházejícího dílu...

Zaslechnu praskání dřeva, otočím hlavu, obrovský vzrostlý strom na konci louky, pár metrů ode mne se kácí k zemi, to je to znamení, staré umírá a nové se rodí, Andre na mne vylekaně křičí a nutí mne odejít, mokrá košile na něm vlaje v prudkém větru a natahuje ke mně ruku. Náhle jsem si jista, že nejsem s Borisem těhotná, byl to můj omyl, osud chyby nedělá, vstanu, rozepnu si zips a nechám vodou nasáklé šaty sklouznout po svém těle na zem a odkopnu je společně se střevíčky a to samé udělám s kalhotkami a zůstanu stát úplně nahá. Prudký vítr mnou smýká, mokrá tráva mi klouže pod nohama, ale ustojím to a zakřičím, "Andre, pomiluj mne!", ztuhl na místě a užasle na mne hledí, mokré vlasy si odhrnuje z čela, roztáhnu ruce a tímto gestem se mu celá odevzdávám. Překotně se začne svlékat a přistoupí až ke mně, naše mokrá těla těsně k sobě přilnou, jeho ústa se vtisknou do mých a jeho ruce mne složí do promočené a studené trávy, prudce na mne nalehne, oba vzrušeně dýcháme, dlouho jsme po této chvíli toužili.


Elis
Letní romance s Borisem - 21. část

Vklíní se mezi mé nohy a drtí mne vahou svého těla, jeho ústa se k mým vášnivě a chtivě přisávají, záplavy vody řinoucí se z oblaků mi pronikají do nosu a oslepují mé oči, nemohu se nadechnout, stisknu pevně víčka a marně se snažím lapat po dechu. Smýkám hlavou ze strany na stranu, snažím se osvobodit svá ústa z jeho smrtícího polibku, ale nedovolí mi uniknout, je jak šílený, copak nechápe, že mne udusí, že se mi nedostává dechu a v zoufalství se mu zakousnu do rtu, prudce ucukne. Konečně se volně nadechuji, přesto že mi do úst proniká voda smíchaná s krví proudící z rány na jeho rtu, asi jsem to přehnala, ale jako by nevnímal bolest, nazvedne se na pažích a v tom okamžiku do mne prudce a drsně vnikne, napůl bolestně i slastně zasténám.
A bez odporu se poddám jeho mužné síle, přizpůsobím se ve všem jeho tělu a naslouchám zrychlenému dechu u svého ucha, dává do milování vše, jako by to mělo být naposledy v životě, jeho vzdychání a sténání plné vášně se míchá se zvuky prudkého deště. Tělo má napnuté, jako je tětiva luku, stále zrychluje své pohyby a v té chvíli zacítím jeho vyvrcholení, potvrdí mi to jeho prudké zasténání i to, jak jeho svaly se napnuly a následně se povolily, prociťuji v sobě rozlévající se teplo. Přitiskne rty k mému uchu a něco mi horečně šeptá, nerozumím tomu, je to italsky a v té chvíli husté tmavé mraky, rozrazí oslňující blesk, udeří v naší blízkosti, je to ohlušující rána, poděšeně rozevřu oči, Andre zvedl hlavu a v jeho očích zahlédnu míhající se rudé plaménky.

Zvrátím hlavu a pohlédnu za sebe, strom sražený po zásahu bleskem na počátku bouřky, dostal právě druhý zásah a je v plamenech, ale prudký déšť oheň brzy uhasí, jsem si jista, že to bylo další znamení a že v této podivné bouři, za hřmění hromů, blýskání blesků jsme spolu právě zplodili dítě a mám zvláštní pocit prožitého zázraku. Tato chvíle je požehnaná nebesy, naše dítě bude mimořádné, stejně jako byl okamžik jeho početí, stisknu k sobě víčka a přes zuřící bouři, cítím v nitru zvláštní klid a ležím odevzdaně pod Andreho tělem. Jsme zahaleni jen závojem chladného deště a vnímám prudké údery dešťových kapek, promočenou trávu lepící se na mou kůži a silně prožívám sílu tohoto okamžiku a horkost jeho pulsujícího klínu.
Zůstáváme stále spojeni, jsme jedno tělo a hluboce to prociťuji, miluji ho a pohrávám si s myšlenkou zůstat s ním, domů se nikdy více nevrátit, vzdorovat i osudu, velmi ho chci a ve chvíli, kdy povolí lokty, přitiskne se na mé tělo, zhluboka vydechnu a zacítím silný pocit štěstí. Usilovně si přeji, aby to tak zůstalo navždy, zvednu ruce a pevně obejmu jeho tělo, v ústech stále cítím chuť jeho krve a zacítím, že se na mne dívá, otevřu oči a jeho čarovný pohled nádherných očí mne silně zasáhne. Dlouhé řasy má obtížené kapkami deště, tmavými mokrými vlasy se mu prodírají pramínky vody a dopadají na mou tvář, je překrásný a vypadá neskutečně, jako pohádková bytost z jiného světa, nad jeho hlavou stále zuří bouře a převalují se černé mraky, je to velmi působivé.

Zalykám se nejen deštěm, ale i láskou, přímo cítím, jak ten cit ve mně stále roste a sílí, miluji ho neskutečně silně a chci ho mít, jen bolestně tuším, že to nebude možné, jsme každý z jiné země, já nemohu zůstat tady a on odtud nemůže nebo nebude chtít odejít, asi to tak má být, ale moc mne to trápí. Neměla jsem nikdy číst tu zpropadenou knihu o světě, osudu a lidech, už to nejde vrátit, ale ráda bych žila zase v úplné nevědomosti, ale to už není možné, vím, že osud nejde změnit. A ty informace nemohu dostat pryč ze své hlavy, uvízly tam nevždy a ovlivňují můj život, už nejsem tak bezstarostná, smiřuji se s tím, že co se děje není náhodné a vše co je jednou dané se tak vždy stane, události můžeme zvrátit jen na krátký úsek času a pak se stejně odehrají.
Tak to bylo sepsané kdysi dávno v té prastaré knize, pojednávající o tom, jak to chodí na tomto světě, kdo ze zákulisí řídí vše co se děje a proč se lidé stále klaní bohům, pro nezasvěcené to vypadá jako výmysl čí pouhá fantazie. Ale svět tak funguje od nepaměti, nic se na tom nedá změnit a všechno co se dělo, děje nebo dít bude, řídí velmi mocné síly a je jich více a vedou spolu bitvy a vývoj světa se odvíjí podle toho, kdo právě vítězí. Každý člověk má v té hře své místo a mnoho jich bývá obětováno a ti vybraní musí svou přidělenou roli dohrát do konce, i když je to pouhý štěk, ale je součástí řetězu událostí, to jen lidé si jen myslí, že mají svobodnou vůli, že o sobě rozhodují a mohou dokonce svět kolem sebe změnit.

To je omyl, vše důležité je dávno rozhodnuto a většina lidí je pouhý kompars a vůbec netuší, že vystupují na jevišti světa a jen některým z nich jsou přiděleny i vedlejší role, ale pro ty hlavní jsou určení jen pečlivě vybraní jedinci. To oni jsou ti důležití ve hře o správný běh dějin, podle plánu a pokud jsou na straně dobra na jejich mistrovství záleží, jestli se vše podaří a jejich život je těžký, složitý, plný ztrát i obětí ve prospěch celého světa a nikdo jim za to ani nezatleská. Nečeká je sláva nebo ovace a neznají ani scénáristu nebo režiséra, který řídí celé to představení, ale někdy něco selže a dějí se špatné věci a svět se řítí do záhuby, začínají války a vyšší síly musí rázně zasáhnout a nastolit zase rovnováhu, tak jako to bylo vždy i v minulosti.
Od nepaměti kolem nás zuří válka dobra se zlem a mezi lidmi bývá vybrán vůdce, kterého lidé uznávají a tyto síly jej řídí a než splní svůj úkol a opustí tento svět a zapíše se do dějin historie, musí se narodit náhradník, tak to je zapsáno ve starobylé knize. Život se odvíjí ve vlnách a minulost se často opakuje a vše je předem určené, tak to bylo a vždy bude, je to neměnné a je to podstata tohoto světa, proto věřím na osud a vím, že náhody se nestávají a co se má stát se vždy stane, já a Andre jsme si byli z jistého důvodu určeni. Vše se odehrávalo tak, aby se to vyplnilo, jsme něčím zvláštní a zplodili jsme spolu dítě, bude výjimečné a může prospět světu, je to tak určené a mám nutkavou potřebu s Andrem se o vše podělit a sdílet s ním tu zvláštní chvíli.

Ale jemu to nepůjde vysvětlit, muži nejsou senzitivní, nevnímají svět kolem sebe šestým smyslem, tímto darem jsou více či méně obdařeny jen ženy a některé z nich mají vhled i do budoucnosti, proto je vždy slouhové zla označovali za čarodějnice a upalovali je na hranici. Z té představy, jak se těla zmocňují žhavé plameny, mám nepříjemné pocity, ale místo návalů horkosti, zmocňuje se mne nepříjemný chlad, roztahuje se mým tělem a chvěji se čím dál více v záchvatech zimnice. Prudký déšť pomalu ustává, ale studí mne mokrá studená tráva a silně zatoužím po teplých slunečních paprscích, ale slunce je stále schované za převalujícími se mraky, zuby mi drkotají a prožívám návaly slabosti, jsem ze všeho, co jsem právě prožila podivně vláčná a znavená.
Andre zvedne překvapeně hlavu, cítí mé chvění, "Che cosa c'è?", zeptá se udiveně, prudce se nadzvedne a opouští mé tělo, naše spojení je přerušeno, cítím to jako ztrátu a trochu i jako jeho zradu, nejraději bych tak zůstala navždy. Byl to nádherný pocit, být s ním jedno tělo, vnímat všechny jeho záchvěvy i teplo, tahle mimořádná chvíle, se už nikdy nebude opakovat a neměl ji přerušovat, nespokojeně sevřu rty a on se nakloní, zblízka si mne prohlíží. " Co se děje?", přeloží mi svou otázku, "Asi jsem prochladla.", odpovím nejistě, klekne si na kolena a sleduji, jak prsty odhrnuje mé mokré vlasy, položí mi dlaň na čelo, "Jsi studená!", strachuje se, "Lásko musíš do tepla!", napřímí se a vstane, obdivně sjedu pohledem po jeho nahém těle.

Bože, je úžasný a s tím to zázrakem mužné krásy budu mít dítě a bude krásné jako on, přitom pomyšlení, všechno ve mně jihne a srdce se mi roztluče, zacítím silný pocit lásky a štěstí, ale Andre mi ho nedopřeje prožít, nebo si ho plně vychutnat a natáhne ke mně ruku. "Vstaň, musíš do auta, mám tam deku!", rázně rozhodne, co je třeba udělat, mám ráda, když o mne muži pečují a odevzdaně vložím svou ruku do jeho dlaně, tahem mne postaví na nohy a vyzve mne, "Vezmi si své věci!" a sám jde sesbírat své promočené oblečení a já zvednu své zelené šatičky z mokré trávy, jsou plné vody, "Ty nepůjdou obléknout!", oznámím Andremu.
Ale neodpoví a položí si prst na ústa, vyzývá mne tím, abych mlčela, "Slyšíš?!", zeptá se, nechápavě na něj upřu oči, neslyším nic, kromě větru, "Někdo sem jede, všechno si vem a utíkej do auta!", vyzve mne a sebere z trávy své šaty i střevíce. "Dělej, nemůžeme tady být nahý, to se bere jako veřejné pohoršení a místní vesničané to neradi vidí!!!", zakřičí, popadnu do ruky šaty a střevíčky a spěchám za ním. Ale uvědomím si, že mi chybí kalhotky, musím se pro ně vrátit, ale nemohu si vzpomenout, kam jsem je odkopla, chvíli mi trvá, než je najdu a André mne křikem popohání ke spěchu, doběhnu k němu úplně bez dechu.

Ale má to svou výhodu, pohyb mne zahřál, už mi není taková strašná zima, čekám, až mi otevře zadní dveře a hodí dovnitř naše promáčené šaty, mne strčí za nimi a nastoupí, zabouchne za sebou a ze zatáčky se vynoří velmi pomalu jedoucí auto, je policejní. "Siamo nei guai!", vykřikne Andre, "Jsme v maléru!", dostane se mi překladu, "Jsou asi na své pravidelné objížďce!", jeho hlas mne vyleká, ale pořád nevím, o co jde, čeho se obává, "Lehni si!", nařídí, "Proč?", zeptám se. "Nesmí nás kontrolovat, mé jméno by se objevilo v hlášení a ještě s červenou poznámkou, že jsem policajt.", vysvětluje, "Emily, já tady nemám vůbec být, není mou náplní práce jezdit s tebou na výlety, jsem ve službě, mohu z toho mít velké problémy, dokonce přijít o práci!" zanaříká.
"To by jistí kolegové nepřehlídli, nemám se všemi dobré vztahy, svědčil jsem proti jednomu úplatnému policistovi!", naznačí své potíže, "Dělej, musíme se milovat!", naléhá a shrne naše mokré oblečení ze sedadla a položí mne na záda. "Myslíš jako líbat se a předstírat sex?!", zeptám se zmateně, "Ne, pomilujeme se, musí to vypadat věrohodně!", řekne důrazně a nalehne na mne, zacítím, že je toho fyzicky zase schopný, "Andre to ne, vymysli něco jiného!", naléhám na něj vyděšeně. "Nechci se milovat před cizími muži!", dožaduji se jeho ohledů, "Neznají tě a nic z tebe nezahlédnou, to bych nedovolil, budu tě krýt svým tělem!" slibuje, ale i tak se mi to nezdá, "Já nechci a vůbec to nechápu, stejně to nepomůže!", pochybuji o úspěchu.

"Emily, žádný Ital nevyruší jiného Itala při milování a už vůbec ho nebude legitimovat!", řekne přesvědčivě a dobývá se mezi mé nohy, zatímco policejní auto kousek od nás zastavilo a štěrk zaskřípe pod botami policistů, Andre se na mne prosebně zadívá. "No tak, spusť nohu ze sedadla, je tady málo místa!", dožaduje se a je opravdu znepokojený, hledím pozorně do jeho překrásných očí a s hlubokým povzdechem nechám sklouznout nohu na podlahu auta. Okamžitě se mnou spojí, ale milování si tak nepředstavuji a zavřu pevně víčka, raději nechci nic vidět, zahlédnout zvědavé pohledy policistů, jak nakukují do auta, to by bylo na mne příliš, úplně stačí, že slyším několik tlumeně vyslovených italských slovíček a veselé zachechtání.
Asi je pobavil Andreho nahý zadek v akci, po chvíli zaslechnu jejich odcházející kroky a odjíždějící auto, je to provázeno zvláštním šustivým zvukem, uvědomím si, že museli zajet až do louky, je tu příliš úzká cesta a úlevou si oddechnu a otevřu oči. Pohlédnu na Andreho, z výrazu jeho tváře poznávám, že milování jen nepředstírá, přímo si ho užívá, nezvané obecenstvo mu nedělo problémy, jeho prudké dýchání mi proniká do hlavy, ale já nejsem vůbec vzrušena, k tomu potřebuji soukromí a spoustu emocí a něhy. Přemýšlím, zda mám kvůli němu vzrušení předstírat, ale zamítnu to, nechci, aby si zvykl mne odbývat, mám ráda milostné předehry a o ty se nenechám připravit a bez jediného pohybu ležím a znovu zacítím, to známe teplo uvnitř sebe.

Zůstanu v klidu, další dávka spermatu mi potom, co se stalo na louce, neuškodí, jen si pomyslím, že pokud vše nedopadne, jak si představuji a nakonec zůstanu s ním, při jeho aktivitě budu mít brzy kupu dětí, povzdechnu si nad tím a čekám, až se vydýchá. Zvedne hlavu a řekne vítězně, "Vyšlo to, měl jsem pravdu!", jeho pocity ve všem nesdílím a nevypadám asi příliš nadšeně, všimne si toho a zatváří se provinile, "Promiň.", omlouvá se, pochopil, že jsem si nic neužila, "Já ti to hned vynahradím!", slibuje. Sklouzne ze mne a vkleče na kolenou, se snaží vecpat své vypracované, svalnaté tělo do mezery mezi sedadly a jeho ruce i ústa míří k mému klínu, Bože, tak tohle bude stát za to, pomyslím si plná slastného očekávání a připomenu si, jak je v tomhle skvělý.
Přímo nepřekonatelný a jaké výbuchy emocí a smršť vzrušení mi daly zažít jen jeho prsty, nikdy na to nezapomenu a nyní očekávám něco podobného a ještě silnějšího, zhluboka vydechnu a rozechvěně se nemohu dočkat, co mi předvedou jeho ústa a slabě zasténám nedočkavostí. Přiloží rty k mému klínu a jeho jazyk je horký, drsný a vzrušující, mé tělo se napne jako struna, nesnažím se ovládat a nahlas sténám a vzrušení stoupá, mám pocit, že více už nemohu unést. Zarývám nehty do sedadla, cítím se znovu na omdlení, zavřu pevně oči a vnořím se do řeky slasti, nechávám se unášet jejími vlnami a nemohu uvěřit, že na světě je možné zažít něco tak úžasného, až nadpozemského a že takový muž jako on, něžný a pozorný existuje.

A zrovna já mám to štěstí ho mít, málem tomu nemohu uvěřit, velmi ho miluji a zatoužím, aby se naše těla znovu propojila, chci zažít ten pocit souznění a sounáležitosti, že patříme navždy k sobě a nikdy se neodloučíme, plány osudu jsou mi najednou lhostejné. Klidně ať nastane konec světa, je mi to jedno, hlavně když my dva budeme spolu, stisknu pevně víčka, upínám se ke svému vyvrcholení, s jeho snažením se ta omamná chvíle blíží, ale nemohu se soustředit, něco mne vytrvale ruší. Je to tlumené a neodbytné zvonění a není to můj mobil, jeho ústa opouští můj klín, Bože to ne, to nedovolím a natáhnu ruce a chci jeho hlavu zadržet, ale rychle se mi vysmekne, "Promiň, mrzí mne to, ale musím hovor vzít, jsem ve službě!", řekne zadýchaně.
Velmi se mne dotkne tím, že upřednostňuje svou práci, většinou mívám pro mužské záležitosti pochopení, ale ne v této chvíli, vše ve mně nedočkavě pulsuje a chvěje se a jsem z toho málem na umření, zanechal mě v takovém rozpoložení, že mne žádné omluvy nebo výmluvy nezajímají. Bože, přece mne nemůže nechat na půli cesty k ráji, musí to dokončit, "Andre, teď nemůžeš přestat!" zasténám, ale dál hledá usilovně v hromádce šatů svůj mobil. Zatímco já přímo cítím, jak se má nenaplněná vášeň už téměř dosahující k vrcholu hroutí a mění se ve zlobu, "Andre varuji tě!", zakřičím nahlas, "Vrať se ke mně!", a zní to výhružně, slova drtím mezi zuby, v této chvíli ho nenávidím, z náporů vzrušené krve, mne silně a bolestivě tepe v hlavě.

Je to k nevydržení a on se stará jen o mobil, já ho vážně budu muset zabít, aby se mi trochu ulevilo, silně zatoužím po jeho krvi a chci zase zacítit její chuť na jazyku, jinak se to nedá přežít a rozzlobeně se zvednu se na loktech a propaluji ho přímo nenávistným pohledem. Chci, aby si uvědomil, do jaké situace mne dostal tím, že to se mnou nedokončil a to se snadno neodpouští, ale nevšímá si mne a dál pátrá po mobilu a našel ho v saku přehozeném přes opěradlo, má štěstí že ho nechal v autě a není promočené, "André, ten hovor neber, varuji tě!", opakuji výhružku a hlas mně skřípe rozčílením, je to poslední možnost, jak ho přimět zapomenout na mobil a přitáhnout jeho pozornost zpět k sobě a hlavně k tomu, co mi ještě dluží, ale je to asi marné, v této chvíli ho vůbec nezajímám.
"Pšššííí!", napomene mne a telefonuje, tak to si už dovolil příliš, to si říká o odplatu, rozzlobeně naslouchám a nerozumím ani slovo, ale podle hlasu asi mluví s nadřízeným, málem při tom salutuje, zalila mne další vlna nenávisti. Bolestně vnímám, jak vše, co ve mně probudil, právě v křečích umírá, v této chvíli má láska k němu zachází na úbytě a moje vášeň je náhle pryč, nenávratně se vytratila z mého těla a hned tak se nevrátí, nahradily ji úplně jiné pocity. Jako je ponížení a zlost a vše je okořeněné touhou se pomstít, jen nevím, jak a pohled mi padne na hromádku oblečení a napadne mne něco bláznivého, ale v této chvíli po mně nikdo nemůže žádat rozumné uvažování a tak pokračuji, posadím se a pootevřu dveře auta.

Předstírám, že pouštím do vnitř čerstvý vzduch a zvednu naše mokré šaty, položím je vedle sebe a pečlivě je rovnám, Andre mne klidně pozoruje, nemá žádné podezření, dál telefonuje a nemůže mi v ničem bránit a tak mohu beze spěchu vystrčit nohy z auta. Ve chvíli, kdy Andre hovor skončil, už stojím na cestě, "Emily, musím zpět na oddělení, spěchá to!", oznámí důležitě, "Vrať se do auta, si nahá, musíš se obléct!" vyzve mne a v hlase má zvláštní napětí. Nakloním se dovnitř se škodolibým úsměvem, "Ty jsi také nahý a nahý zůstaneš!", bleskově uchopím všechno oblečení i boty do náruče, co mám v plánu, mu došlo se zpožděním zlomku vteřiny a ta mu chybí, prudce se po mne natáhne, ale nezachytí mne, jsem rychlejší.
Vběhnu na louku a za mnou se ozve zabouchnutí dveří a rychlé kroky, ale bez ohlédnutí utíkám dál, i když vím, že mne nakonec chytí, jen chci, aby to bylo co nejdále od cesty, "Emily, stůj!", křičí za mnou opakovaně a jeho hlas se blíží. Přeji si, aby mne už dostihl, jsem úplně bez dechu a bosky se mi špatně běží, už nemůžu dál, zpomaluji a nebráním se jeho ruce, jak mne uchopila za rameno a povalila do trávy, ale oblečení stále pevně držím, zalehl mne a je zadýchaný. "Ty ses zbláznila.", konstatuje, "Ano, zbláznila jsem se!", souhlasím s ním a jen se zeptám, "A hádej proč!", jeho udivený pohled mi napoví, že to vážně netuší a nechápu, jak je to možné, každý chlap, pokud nedojde svého uspokojení, vyvádí a není s ním k vydržení.

Jak to, že ho nenapadne, že ženy to mají stejné, "Ty to vážně nevíš?!", zlobím se, zatím co mi hledí upřeně a přemýšlivě do očí a poznávám, že mu to konečně dochází, "Nic tak vážného se přece nestalo.", promluvil vemlouvavě. Snaží se mne uklidnit a můj problém zlehčit, "Opravdu, tak to si povíme příště, až si to budeš užívat a já tě v nejlepším donutím přestat!", zlobím se dál a vidím, že mu to konečně dělá starosti, "Emily, neudělal jsem to schválně, jsem…", ale netrpělivě mu skočím do řeči, "…jsem policajt a musím se vrátit!". Výsměšně za něj dokončím větu a odstrčím ho, postavím se, všechny šaty nechám spadnout na zem, jen se skloním pro ty své a s obtížemi je na sebe natahuji, přes veškerou snahu, jde to velmi špatně, mokrá látka drhne.
Vstane a pomáhá mi je přetáhnout přes ňadra, jemně se mne dotýká, ale děkovat mu nehodlám, posadím se do trávy, obouvám si střevíčky a zároveň sleduji, jak si spěšně a na ostro navléká kalhoty, obleče si i bílou košili a nechá ji rozepnutou vlát ve větru. Límeček má zvednutý a moc mu to sluší, je sice pokrčená, ale on v ní vypadá božsky, je prostě nádherný, mám neodolatelnou chuť se přitulit k jeho odhalené hrudi, zasypat ji polibky, ale připomenu si, že se zlobím, Tak jen pozoruji, jak ze svých promočených bot, se snaží vylít zbytek vody, zvedne ke mně oči, "Půjdeme!", vyzve mne a vykročí k autu, ale zůstanu stát, po pár krocích se otočí, "Co je, co ti zase vadí?!", snaží se mluvit klidně, ale cítím, že se v něm krev pění, chce být co nejrychleji v práci a já mu v tom svým chováním bráním.

Má smůlu, právě mne popadla chuť ke vzdorování, chci vyzkoušet, jak daleko mohu zajít, co všechno si nechá líbit a rozehraji svou další hru, "Je tady krásně!", upozorním ho a rozhlédnu se kolem, "Chci tady zůstat!", sdělím mu své přání. Je z toho v šoku, chvíli na mne bezradně a beze slova hledí, asi zvažuje, co tím sleduji a také své možnosti, jak mne přimět nastoupit do auta, "Copak si nerozuměla, musím zpátky na oddělení a hned!", je už rozčílený. Poslední slovo zdůrazní, ale nijak na to nereaguji a kochám se krásou přírody, i když slunce je stále v hustém mlžném oparu a jemu dochází trpělivost, "Emily přestaň mi dělat naschvály!", k mému překvapení správně vyhodnotil situaci.
"Nastup okamžitě do auta!", nařídí, ale marně, "Uvědom si, že se pro tebe nemohu vrátit, mohu být v akci celý den i noc a možná i příští den!", varuje mne a docela mne postrašil, začínám si uvědomovat, vážnost jeho situace. Opravdu musí do práce, ale nechci naše měření sil nyní prohrát, v našem vztahu je to důležité, "To mi nevadí, dones mi kabelku a řekni mi, jak se to tady jmenuje!", požádám, "Já si zavolám některého ze svých přátel, aby mne vyzvedl.", provokuji ho dál. "Možná pozvu všechny a uděláme si piknik, tady se to přímo nabízí.", rozplývám se nadšením nad svým nápadem, ale Andremu se to evidentně nelíbí, je náhle zaťatý a vykročí ke mně, mumlá si něco pro sebe, ale vůbec mu nerozumím.

Je to něco ve smyslu, když to nejde po dobrém, půjde to po zlém, přistoupí ke mně a hledíme si upřeně do očí, je to souboj pohledů, kdo déle vydrží a neuhne a chci nad ním vyhrát, ale zároveň vnímám, jak mne něco k němu silně přitahuje. Tak silně až zacítím slabost v kolenou, je to láska k tomuto úžasnému muži, všechny mé city vyplouvají na povrch, jsou opojné a je to oboustranné, náhle mne prudce obejme a drtí v náručí a můj vzdor pomalu taje. Tisknu se k němu, jako by mi šlo o život a jen o mne mohl zachránit, tak to i je, musí naší lásku nyní ochránit přede mnou, nebo všechno svým vzdorováním zničím, možná to tuší a vyhodnotil pro sebe, že je zbytečné v mém rozpoložení, vést se mnou další smysluplné hovory.
Rozhodne se to vyřešit po svém a nehodlá se ptát na mé svolení, uchopí mne pod koleny, zvedne a beze slova odnáší k autu, nehodlám protestovat, jsem ráda, že je to konec našeho sporu a jsem mu vděčna, jak to zvládl. Držím se ho pevně kolem krku, jako topící se záchranného kruhu uprostřed oceánu, vdechuji vůni jeho vlasů a vrací se mi pocit štěstí, ale dlouho mi nevydrží, z auta je slyšet vyzvánění mobilu a Andre mne postaví na zem, otevře zadní dveře a strká mne dovnitř. "Sedni si!", vyzve mne, nechce riskovat a nechat mne čekat venku, abych nedostala další bláznivý nápad, posadí se vedle mne a zvedne mobil a zaraženě poslouchá a nakonec řekne omluvným tónem, "Io sono già sulla strada, ero ben lontano!" a odloží mobil a vyčítavě se na mne podívá.

"Je mi jasné, že mne viní ze svých potíží, "Co si to povídal?", chci vědět, o co šlo, "Že jsem už na cestě a byl jsem daleko, tím jsem získal trochu času!", vysvětlí mi krátce, jak se musel vymlouvat a čekám od něj příval výčitek, něco ve smyslu, jak mu komplikuji život, ale mlčí. Doufám, že nepřemýšlí jak se mne zbavit, musím být více vstřícná, pomyslím si a sleduji, jak si zamyšleně obléká sako a mobil strčí do kapsičky a vytáhne z ní svou vizitku, "Vezmi si ji, aby si měla na mne spojení, číslo si dej do mobilu a kdykoliv mi zavolej.", přikývnu a on mi vtiskne vizitku do dlaně. "Pokud bude mobil vypnutý, jsem v akci a budeš muset nějakou dobu počkat.", Andre dál vysvětluje, co a jak, "Zavezu tě zpět do penzionu a večer si tě vyzvednu, nejpozději zítra.", plánuje Andre a mám z toho divný pocit.
"Potom dokončíme, co jsme dnes začali!", řekne slibně, ale nijak mne tím neuklidnil, představa, že budu čekat v penzionu a společnost mi bude dělat, vynervovaný Tom, nebo zklamaný Marek, pokud se zvládne probrat ze své opilosti, mne nenadchla. "Já nechci do penzionu, odvez mne do nějakého hotelu!", požádám, "Je sezona, pokud nemáš rezervaci, žádné volné pokoje nejsou!", vysvětluje a je čím dál netrpělivější, ale s tímhle se nejsem schopna smířit. "Tak něco vymysli!" naléhám na něj, ale jen pokrčí rameny a jeho malá snaha spustí mé vyčítání, "Tobě na mně vůbec nezáleží, klidně mne někde odložíš, hlavně že budeš v práci!", vím, že jsem nespravedlivá, ale nemohu se smířit s myšlenkou čekání v penzionu.

"Emily nezačínej s tím!", zlobí se Andre, "Jsem policajt, nemohu si dělat, co chci, musím poslouchat rozkazy!", vysvětluje, "To snad chápeš!", začíná být vznětlivý a já se cítím ještě více mizerně a s narůstajícím podezřením převracím v prstech jeho vizitku. "Co se ti nezdá!", zeptá se ve chvíli, kdy se vnitřek auta rozjasnil, venku zase naplno svítí slunce, ale v mém soukromém světě je dál zamračeno a ponuro, "Jak to, že nechceš mé číslo?!", zeptám se nespokojeně, to po mně muži vždy chtějí. "To není potřeba.", řekne krátce a to mne znovu zarazí, "Proč, ty mi nehodláš volat?", v mém hlase se třepe naplno mé podezření, "To víš, že ti budu volat.", ubezpečuje mne. "A jak asi, neznáš mé číslo?!", řeknu vítězně.
"Ty mi nevěříš?", vyslovil svou otázku spíše jako konstatování a usměje se, upře na mne ty své krásné oči, přitáhne si mne těsně k sobě, uchopí mou hlavu do dlaní a zblízka mne pozoruje, "Vím o tobě úplně všechno, co potřebuji vědět, i tvé číslo!". Zní to tajemně a jsem tím zaskočena, "Co všechno víš a odkud?", znepokojení ve mně narůstá, "To je různé, něco vím z přijímacího protokolu v nemocnici,", vysvětluje a já si rychle vybavím Marka, jak mne donesl do nemocnice, skoro jsem nic nevnímala. To on dával na příjmu sestře informace, ten pitomec tam nahlásil úplně všechno, to já nikdy nedělám, chráním si pečlivě své osobní údaje, ale tím je rozluštěna i záhada, jak mne Andre tak bleskově vypátral v penzionu a po těle mi přejede mrazení.

Uvědomím si, že kde mne najde mu poradila ta šílená zdravotní sestra Greta a to znamená, že i ona o mne vše ví, nejsem před ní v bezpečí ani v penzionu, ve svém vlastním pokoji, hrdlo se mi stáhlo obavami při představě, že se s tou násilnou psychopatkou znovu setkám. Přemýšlím, co budu v tom případě dělat a Andreho chvíli vnímám jako z velké dálky, "Ostatní jsem si zjistil sám, jsem přece policajt.", prohlásí sebevědomě, znám i tvou adresu ve tvé zemi, vždy si tě najdu!". Tón jakým to vyslovil, se mi vůbec nelíbí, překvapeně mlčím, mám asi navždy na krku tohoto nádherného, vášnivého, ale určitě i velmi žárlivého Itala a netuším, co bude po skončení mé dovolené, jeho znalosti naruší mé plány, jak beze stopy zmizet.
Doufala jsem, že na mne rychle zapomene a já se po návratu domů vrátím zase k Borisovi, pro mne a Andreho to mělo být jen prázdninové dobrodružství s úžasnými vzpomínkami, které navíc splnilo jeden důležitý úkol a tím to mělo skončit. Ale Andre se nemíní nechat lehce odbýt, nastanou komplikace a začínám si připouštět, že jsem se ve všem mýlila a osud po mně možná žádá něco úplně jiného, snad nechce, abych zůstala v Itálii. Jsem tím zaražena a on je překvapený, jak se tvářím, "Co je ti?", jeho otázka mne probere ze zamyšlení, "Nic mi není, jen není fér, že ty o mně vše víš a já o tobě vůbec nic.", mluvím dotčeně a on mne pohladí po tváři, "Máme před sebou spoustu času a já ti všechno povím.", slibuje.

Políbí mne, "Pojedeme!", rozhodne, vystoupí a jde si sednout k volantu, ještě mi hodí dozadu kabelku a věnuje se řízení, spěchá, jedeme rychle, cesta není příliš rovná a nedaří se mi upravit si deštěm rozmazané líčení očí, nebo použít rtěnku. S tím budu muset počkat až do penzionu a všimnu si, že mne Andre pozoruje v zrcátku, usmívá se mému marnému snažení, "Neposmívej se mi!", zareaguji vznětlivě, "Ty za všechno můžeš, i za to jak strašně právě vypadám!", obviním ho. "Ještě chybí, aby si mi vyčítala, že jsem se vůbec narodil!", řekne s nadsázkou, ale vezmu to vážně, kdyby se nenarodil, nic z tohoto by se nikdy nestalo, jen bych si užívala v klidu dovolenou a zamračím se na něj, "Emily, přestaň, proč se na mne zlobíš, k ničemu jsem tě násilím nenutil!", to má pravdu a tím mne umlčí.
Ale sám dál hovoří, "Ty jsi velmi impulsivní!" dovolí si mne kritizovat. "Milovat se v bouřce, to může napadnout jen tebe!", pokračuje a vím, že to nemyslí zle, ale mám znovu chuť se hádat, "Tak proč si to neodmítl a tak bleskově ses svlékl?", zeptám se. "To nebylo pro mne tak jednoduché.", vysvětluje, "V čem?", vyzvídám popuzeně, "Žádala si mne o to a byla si úplně nahá, vlasy ti vlály ve větru a vypadala si v té bouři úchvatně, to by neodolal žádný chlap, i kdyby ho to stálo život!", vysvětluje. V jeho hlase jsou stále patrné stopy okouzlení a to mi zalichotí, ale náhle zabrzdí auto a otočí se ke mně, upře na mě ty své nádherné oči, do smrti si je budu pamatovat. "Emily!", osloví mne a jeho hlas zvážněl.

"Musím se tě na něco zeptat, přiznávám, že jsem nedával pozor, užíváš antikoncepci?", jeho otázka mne zaskočila, že nedával pozor, vím i bez něj, ale nevím, co odpovědět, jsem zmatena, dnes se změnilo vše, co se týká mé budoucnosti a spoléhat jen na osud byla ode mne asi chyba. "Proč se ptáš, to by ti tak vadilo mít se mnou dítě?", položím mu rozhodující otázku a napětí v mém hlase nejde skrývat, pečlivě sleduji každé hnutí v jeho tváři, "Vůbec ne!" řekne pevným hlasem. "Kdyby mi to vadilo, použil bych kondom a rozhodně se nepřiznával k tomu, že jsem si nedával pozor.", odmítne mé podezření a k potvrzení svých slov, zaloví rukou v kapse kalhot a vytáhne originální balení s prezervativem.
Místo, aby si tím u mne polepšil, tak si pohoršil a zalapám překvapeně po dechu, "Ty sebou nosíš kondom i když jsi ve službě a k čemu?!", zlobím se a napadlo mne hned několik možností, kdy může kondom použít, projela mnou vlna žárlivosti a dál ho probodávám upřeným pohledem. "Nebo to patří k standardnímu vybavení italského policisty a fasujete kondomy každé ráno, než vás vypustí na ulici!", řeknu ironicky, ale zlost ve mně dál stoupá, polekaně se na mne dívá, ale nedám mu možnost se vzpamatovat nebo se hájit a pokračuji. "Myslela jsem, že je mezi námi něco výjimečného, že pro tebe něco znamenám, ale ty jsi děvkař a s ženskýma spíš na potkání!", obviním ho rozhořčeně, jsem opravdu vším dotčena a své zklamání nepředstírám, "Lituji, že jsem se s tebou zapletla!", tím rozčíleně zakončím své vyčítání.

Jeho ruka s kondomem rychle klesne a zmizí z mého dohledu, je konsternován a nezmůže se na odpověď, jen se na mne stále nechápavě dívá, "Odvez mne okamžitě do penzionu!", zavelím a nahlas zavzlykám. Dnes je toho na mne až moc, všechny plány se mi hroutí, přestávám se ovládat a spustím z očí vodopád lítostivých slz a přes jejich závoj zahlédnu, že vystoupil z auta, otvírá dveře vzadu a zacítím zhoupnutí, jak se prudce vedle mne posadil. Okamžitě mne vzal do náruče a přesto, že je viník a všechno způsobil, jsem tak zoufalá a tak moc potřebuji utěšit, že se k němu přitisknu a vstřebávám do sebe jeho teplo, nechávám se líbat do vlasů, hýčkat i hladit a užívám si těsnou blízkost jeho nádherného těla.
Pohupování v jeho náručí je velmi příjemné a pozorně poslouchám příval italských vyznání, nerozumím téměř ani slovo, ale vím, že mluví o lásce, párkrát jsem zaslechla "ti amo", to znamená "miluji tě" a ráda bych všemu rozuměla. Ale nechci tuto důvěrnou chvíli přerušit otázkami a čekám, až umlkne a konečně vyčerpá vše, co mi chtěl povídat a jen vnímám jak vzrušeně dýchá, hruď se mu dme a já se k němu celá šťastná vinu a on ještě přidá jednu větu. "Mi perdoni, io sono un idiota, ti amo davvero." a pospíší si s přeložením, "Odpusť, jsem idiot, ale opravdu tě miluji.", bere vinu za naši hádku na sebe a sotva to dopoví, vezme mou hlavu do dlaní, palci mi stírá slzy a hledí mi do očí, "Neplač, do penzionu tě neodvezu!", rozhodne se, "Vezmu tě do svého bytu, souhlasíš?", rychle a bez váhání přikývnu.

Myslela jsem, že tak jak jsem milovala Borise, už nemohu stejně silně milovat jiného muže, ale láska k Andremu prorůstá mým tělem a pevně zakořenila v mém srdci a zmocnila se mé mysli a ve chvíli kdy mne hluboce políbí, jsem ztracena, úplně jsem propadla jeho kouzlu. Stávám se povolná a při jeho prohlášení, že už velmi spěchá, bez řečí a odporu nechám ho jít si sednout k volantu a cítím se velmi klidně i uvolněně, ale jen do chvíle než zazvoní můj mobil. Andre mne sleduje v zrcátku, musím hovor vzít, nechci, aby měl podezření, že mám před ním tajnosti, "Haló.", řeknu nejistě a v zápětí přestanu dýchat, jsem na omdlení, je to velmi vystresovaný a rozrušený Fabio. "Boris se probral, nezná mne a nevěří mi, chce odejít, už pár hodin hrozně vyvádí a všechno rozbíjí, musíš ihned přijít a...", dál neposlouchám, řeknu jen, "Rozumím.", mobil vypnu a srdce mi poplašeně tluče v hrudi.

Konec 21. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem – 20. část

7. srpna 2016 v 20:22 | Elis |  Letní romance s Borisem
Závěr předcházejícího dílu...

Je celý žhavý smočit část svého těla v mé krvi, asi je to důkaz jeho lásky, nebo to Italové berou úplně jinak a může v tom být i nějaká symbolika, všichni přicházíme na svět poznamenaní krví své matky. A Italští muži jsou odolní a neděsí je trocha krve, nebo je to o něčem jiném, zvířata v tuto dobu kopulují a co zařídila matka příroda je přece vždy správné, takže Andre se chová přirozeně, ale dostal mě tím do úzkých, já své dny nemám, to před ním neutajím a jak mu svou lež vysvětlím, zatím nevím.


Elis
Letní romance s Borisem - 20. část

Bože, proč jsem řekla, že mám své dny, bylo více možností, jak se vymluvit, ale nemohla jsem tušit, že mu krev nevadí, teď musím vymyslet něco, čím všechno zachráním a horečně o tom přemýšlím, ale je to složité a na vysvětlení si musím dát velmi záležet. Andre není obyčejný chlap, kterému se dá cokoliv namluvit, je to policajt a je podezíravý, instinkt na rozpoznání lži má skvěle vytrénovaný, s každou výmluvou se nespokojí. Všechno co mu povím, musí znít naprosto logicky a nemohu si dovolit, jen tak plácat obvyklé ženské hlouposti, na které hodně mužů tak naivně naletí, ale on lhaní a jiné nesmysly určitě vycítí a bylo by to pro něj velké zklamání a nechci ho kvůli tomu ztratit.
Chci ho mít a to co před chvíli předvedl, jak mne silně vzrušil, toužím znovu zažít a chci se s ním co nejčastěji milovat, proto se musím hodně snažit, mé vymlouvání musí být přímo dokonalé a jsem z toho trochu nervózní. Nemohu se soustředit a rozhodnu se řešení mých dnů odsunout na později, to zatím nespěchá, důležité je něco úplně jiného, musím Andreho nutně přimět k návratu do penzionu, tu tabletku zoufale potřebuji. Nesmím být nyní s Borisem těhotná, i když jsem s tím ještě na pláži počítala a jeho dítě bych si za jiných okolností ráda nechala, proto jsem váhala a tabletku si hned nevzala, ale situace se změnila a silně vnímám, že případnému těhotenství s Borisem musí za každou cenu zabránit, to krásný a vzrušující Andre je ten vyvolený.

Borise sám osud vyřadil ze hry, možná dokonce zařídil i jeho bezvědomí, nic se neděje jen tak, náhody neexistují a Boris se nesmí dál plést do této rozehrané hry, dělal by potíže, je neodbytný, jde si vždy za svým a na nic se neohlíží a vše by tím zničil. Co je jednou dané se nesmí měnit, já a Andre jsme si byli z jistých důvodů určeni, proto jsem na této zvláštní dovolené, i když jsem tu vůbec neměla být a chtěla se s Tomem rozejít, ale za celé týdny se nenašla jediná vhodná příležitost, jak si s ním o tom promluvit. Osud to nedovolil, vždy nás někdo vyrušil a nakonec jsem odjela s ním na tuto podivnou dovolenou s tím, že bude ta poslední a od prvního okamžiku, co jsem tady, prožívám samé překvapivé věci a podivné zvraty událostí.
Vše co se mi děje vedlo jen k jednomu cíli, tím bylo mne a Andreho svést dohromady, bez těch nepříjemných a nebezpečných událostí, my dva bychom se nikdy nepotkali, naše cesty by se dalece rozcházely a Lucas i ta šílená sestra Greta v tom sehráli svou důležitou roli. Bez jejího udání, bychom se já a Andre nepoznali, tak se to mělo stát a plány osudu se tím krok po kroku naplnily, jak jinak by bylo možné, že jsme se během kratičké doby, tak silně do sebe zamilovali. To se mi nikdy nestává, i když se mi muž líbí, rychle nepodléhám a žádnému muži bych nedovolila intimně se mne dotýkat při prvním setkání, tak jako Andremu před malou chvíli, navíc bez náznaku jakéhokoliv odporu, nenapadla mne ani jediná myšlenka, že bych ho měla odstrčit.

Byla jsem jak uhranuta a nic jiného jsem nevnímala, to není samo sebou, proto není vysvětlení, to mi znovu potvrdí, že to, co se mnou děje není normální a nejde se tomu vzpírat nebo to ovlivnit, ale v této chvíli mi to nevadí a nechci nic měnit, mé srdce bije jen pro Andreho. Miluji ho, cítím to v každé buňce svého těla, stačí si jen vybavit jeho měkké rty na své kůži, horké dlaně a vzrušující prsty objevující mé tělo a krev se mi rychleji rozproudí v žilách, jak silně po něm zatoužím a je mi jedno, proč se to stalo a co nás dva svedlo dohromady. Hlavně, že jsme spolu a rozhodnu se dál na to nemyslet a nehledat odpovědi, s nevědomostí se lépe žije a stejně osud nejde změnit, i kdybych chtěla, ale já nechci, tak proč se tím zabývat nebo trápit.
Andre je pro mne tím největším darem, co jsem mohla od života dostat a chválím osud, že mi vybral pro mé poslání, tak skvělého a krásného muže, mám velké štěstí a mou myslí se propaluje myšlenka, že toužím být s ním navždy. Boris je náhle zapomenut, zatlačen do pozadí, necítím kvůli tomu žádné znepokojení, nechává mne to klidnou a to ještě před hodinou jsem byla schopna pro Borise cedit vlastní krev a udělat naprosto vše pro jeho záchranu, dokonce i obětovat sama sebe. Nezdráhala bych se pro něj i někoho zabít, pokud by to bylo nutné, nebylo nic, co by mne mohlo zastavit, s úžasem si uvědomím, že si nemohu zřetelně v paměti vybavit obraz jeho tváře, jeho pověstný okouzlující úsměv, nebo jeho nádherné, zeleně zářící oči.

To všechno se mi ztrácí v mlze zapomnění, mou mysl zcela zaplnil Andre a nevadí mi, že naše žhavá láska může trvat jen pár týdnů, než odjedu zpátky domů a zbudou mi na něj jen vzpomínky, ale po zbytek života mi ho bude připomínat jeho dítě. Nikdy toho nebudu litovat, Andre je úchvatný a jeho syn bude jako on, stejně krásný a mimořádný, v těle bude mít geny a v žilách krev svého nádherného otce, moc chci, aby se to tak stalo a vychovávat ho bude Boris. Tato úvaha projede mou myslí jako blesk, vůbec netuším, proč mne to napadlo, asi jsem něco vycítila z budoucnosti, stejně jako mám jistotu, že se mi narodí chlapec, tak to osud určil a Boris má za úkol ho naučit vše, co umí nejlépe jen on a co je pro život každého muže velmi důležité.
Jak vždy získat to, co chce, jak jít i bezohledně za svým cílem a stát se vždy vítězem, to Andreho syn musí umět a pokud je k tomu Boris předurčen, tak nastane doba, kdy se do mého života znovu vrátí, city ožijí a oheň naší lásky se znovu rozhoří. Jen doufám, že ta doba je daleko, s Andrem se ještě nechci dlouho loučit, máme před sebou téměř celý měsíc dovolené a musíme spolu hodně prožít a nechci se ošidit ani o jednu minutu strávenou v jeho blízkosti, chci od něj dostat vše, po čem toužím a co mi může dát jedině on. Ale aby se to stalo, nesmí se nic pokazit, musím být velmi opatrná, mít vše pod kontrolou, myslet na všechno a co nejrychleji spolknout tu zatracenou tabletku, chci mít jistotu, že budoucí dítě bude Andreho.

Rychle na něj pohlédnu s toužebným povzdechnutím, obdivuji jeho dokonalý mužný profil, můj krásný a vášnivý policajt je přímo k pomilování a tělem se mi prožene rozbouřená vlna okouzlení i lásky, já ho vážně miluji a proč k tomu došlo, je už vedlejší. Stejně si o tom nemohu s Andrem povídat, nikdy by mi neuvěřil a nemusí to vůbec vědět, nemám pro to žádné hmatatelné důkazy a jeho policejní mozek by je tvrdě vyžadoval, jinak by nějaké řeči o osudu považoval jen za báchorky. Bude lépe nechat Andreho žít dál v nevědomosti, úplně mi stačí, že je se mnou a znovu se na něj pozorně podívám a hodnotím jeho dokonalost, je nádherný a nacházím na něm další úžasné a okouzlující drobnosti.
Jako je rozkošný důlek na bradě, jakým způsob zvedá obočí a jak si špičkou jazyka olizuje své smyslné rty a hned si představím, jak to jeho jazyk dělá, na jistém místě mého těla a to mne tak silně vzruší, že málem umírám neskutečnou touhou to ihned zažít. Mám chuť se na něj vrhnout, obejmout ho, vášnivě líbat, strhat z něj šaty a od jeho úst jazykem sjíždět po jeho mužně zarostlé hrudi a okroužit jeho bradavky, zanechat vlhkou stopu na jeho pevném břichu a skončit ústy v jeho klíně. Ale řídí auto a mohli bychom se zabít a to si nechci vzít na svědomí, ještě budeme mít dostatek času na všechny milostné hry, kdy poznám, co ještě umí a chci se s ním milovat na všechny způsoby, beze strachu z otěhotnění a užívat si jeho těla do sytosti.

Naopak dám mu možnost udělat mi dítě, ale potřebuji napřed tu tabletku a znepokojeně vnímám, že nic nenasvědčuje tomu, že by plánoval návrat do penzionu, "Kam jedeme?", vyzvídám opatrně, "To přece víš, už jsem ti to řekl.", klidně vysvětluje. "Ale já tě přece o něco žádala!", upozorním ho a hlas se mi zachvěl z tušení problémů, a že nastanou, poznávám ve chvíli, kdy Andre na mne upře pátravý pohled, "Co tím myslíš?", zeptá se nechápavě. "Vysvětlila jsem ti to, musím se nutně vrátit do penzionu!", naléhám, ale nezpomalil, nezastavil a jen se rozvážně zatváří, "Nemusíš!", prohlásí, "I na venkově jsou obchody, kde si můžeš koupit hygienické potřeby!", poučí mne.
Toho, že se nebude chtít vrátit, jsem obávala, on nic neví, a proto nic nechápe, má sice pravdu, vše co potřebuji, si mohu kdekoliv po cestě koupit, kromě léků, ty nikde neseženu, jsou na předpis a nevím co dál dělat, jak ho mám přimět k návratu, aby neměl žádné podezření. Mlčím a usilovně přemýšlím, prostor auta zaplnilo nepříjemné ticho, upírám oči na silnici, nic mne nenapadá a čím dále se vzdalujeme od města, penzionu a hlavně mé vytoužené tabletky, tím více propadám panice. Ticho v autě houstne, dolehlo i na něj a zeptá se překvapeně, "Proč nic neříkáš, ty se zlobíš?", neodpovím a netrpělivě nehty bubnuji do opěradla, každý další ujetý kus cesty, mne přímo ničí, čím budeme dále, tím méně bude ochotný se vrátit.

Všechny mé plány se bortí, bez tabletky se s ním nemohu milovat, nejenom den, nebo dva, ale vůbec, nepoznala bych, s kým jsem těhotná, to je nepříjemná situace, jsem úplně bez nálady, "Ciò che dà amore?", zeptá se, mluví zase italsky a dotkne se mé ruky a stiskne ji. "Co se děje lásko?", pro jistotu mi otázku přeložil, jeho hlas je nejistý, nechápe mé rozpoložení a já mu to nemohu vysvětlit, ale to své "amore" si může nechat od cesty, nemám na to vůbec myšlenky. Kdyby mne místo toho raději odvezl do penzionu, udělal by tím pro mne i pro sebe to nejlepší, ale svým odmítáním mne donutil zvolit razantní řešení a zakřičím nahlas, "Okamžitě zastav!!!" a v zápětí zabrzdí tak prudce, že čelem narazím do skla.
Poděšeně vyjeknu, mé čelo i sklo to vydrželo, ale dost to zabolelo, "Nestalo se ti něco?", vyptává se a natočí ke mně znepokojenou tvář, "Ty jsi blázen!", obviním ho a dlaní si přejíždím po čele, "Chtěla si přece zastavit.", hájí se. "Ano, ale ne dupnout prudce na brzdu, mohl si mne zabít!" a kroutím nad tím nevěřícně hlavou, "To je tím, že nechceš mít zapnutý pás!" snaží se stále hodit vinu na mne, raději neodpovím, dál se na něj zlobím a odstrkuji od sebe jeho ruce. "Otevři mi dveře, chci na vzduch!", vyzvu ho a konečně zazní klapnutí, rychle vystoupím a rozhlédnu se kolem, vidím jen rozkvetlé a vonící louky zalité slunečními paprsky, italský venkov má své kouzlo, zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu.

"Jsi v pořádku?", strachuje se Andre, vyklání se z auta, krásné oči hmouří před slunečními paprsky, má jimi pozlacenou tvář, i jeho jemné strniště na tvářích zezlátlo jako lán zralého obilí, vypadá kouzelně a opravdu se o mne bojí. Cítím to z jeho hlasu a mám velké nutkání říct, že mne to bolí a on by mne odvezl do nemocnice a odtamtud je kousek do penzionu, ale uvědomím si, že to není možné, narazila bych tam na šílenou sestru Gretu a možná i na Lucase s Fabiem a to nemohu riskovat. Kdoví co by Greta vymyslela za další pomstu, je to psychopatka, co nesnese, abych byla šťastná, a o těch dvou lékařích už raději vůbec nepřemýšlím, s oběma jsem se nedobrovolně zapletla jen pod vlivem okolností.
Tento propletenec podivných vztahů už stejně nikdy uspokojivě nevyřeším a nechci se tím zatím zabývat, Andreho musím donutit k návratu všemi jinými prostředky a nakloním se k němu, pohlédnu dlouze do jeho kouzelných očí. "Andre, prosím, odvez mne zpět do penzionu, bude to jen na otočku.", žadoním, má poslední možnost po dobrém mi vyhovět a zatvářím se prosebně, a on zaváhá, ale nakonec odmítne, "To je naprostá ztráta času!", namítá. "Tomu ty nerozumíš, já se potřebuji nutně vrátit!", dál naléhám a jsem čím dál více nervóznější, dochází mi trpělivost, cítím, že jeho rozhodnutí je konečné, asi velmi spěchá na to klidné a krásné místo, kde se chce se mnou milovat, poznávám to v zabarvení jeho hlasu.

Netrpělivě mne vyzve, "Nasedni si!", ale ve mně narůstá silný pocit vzdoru, jsem zvyklá, že mi muži vždy vyhoví a v hlavě mi uzrává nový plán, jak ho k návratu donutím, naznačím ochotu se vrátit do vozu a pozorně sleduji, jak si přesedá zpět k volantu, ale zůstanu stát na cestě a jen zabouchnu dveře od auta. Náladu mi zlepší jeho překvapený pohled, to nečekal, otočím se, přidržím si kabelku na rameni a rychle odcházím od vozu, nemíním čekat, až se vzpamatuje, snažím se vzdálit se co nejdále a co nejrychleji. Ale moc mi to nejde, cesta je z drobného štěrku a to není příliš vhodné pro chůzi na vysokých podpatcích, navíc zaslechnu otvírání dveří, konečně vystoupil z auta, ale neohlédnu se, dobře vím, že mu neuniknu.
Snadno mne dohoní, ale to patří do mého plánu, jen mu to nechci příliš usnadnit, jen mne překvapí, že za mnou neběží a jen ironicky zavolá, "Snad nechceš jít pěšky do města?!", ale jeho volání si nemíním všímat, "Neblázni a vrať se, víš vůbec, jak je to daleko?!", dovolává se mého rozumu. Nějakou představu mám, při rychlosti jakou jel, jsme od města vzdáleni několik kilometrů, to pěšky v tom vedru nikdy nezvládnu, ale takové trápení stejně nemám v úmyslu podstoupit. Počítám s tím, že mne zastaví, strčí zpátky do auta a bude mnohem ochotnější, plnit mi má přání a bez dalšího váhání odveze mne tam, kam chci, jen stále neslyším za sebou žádné kroky, něco není, jak by mělo být, nedá se nic dělat, musím se otočit.

Chci vědět, k čemu se chystá, s překvapením zahlédnu, jak nastupuje zpět do auta, to mne zarazí, ale snažím se zachovat klid a uvažuji, že si pro mne zacouvá, ale s úžasem sleduji, jak se auto rozjíždí a mizí v nejbližší zatáčce, to se mi snad zdá. On mne tady klidně nechá, vůbec nechápu, proč to dělá, nedává mi to žádný smysl, reaguje úplně jinak než ostatní muži, na které to vždy spolehlivě zabíralo, ale co teď budu dělat, nic mne nenapadá a rezignovaně se posadím na vápnem nabílený patník u cesty. Jsem v koncích, tak se na něj asi nesmí, možná nesnáší jakýkoliv nátlak, ale co bude dál, přece mne tady nemůže nechat, v koutku duše jsem si jista, že se pro mne vrátí, musí mne přece vyslechnout a možná, když jsem tak vzdorovitá, mne pro jistotu zrovna zatkne, abych nedělala další hlouposti, rozhodně po této zkušenosti budu povolnější.
Netušila jsem, že jedná tak zkratkovitě, zdál se mi rozvážný, možná mne tak promyšleně trestá, ale to si potom dovoluje hodně, jenže je to Ital a ty moc nemusí vzdorovité ženy, asi mne chce zkrotit, musím s ním zacházet mnohem opatrněji. Rozhodnu se mu v nepodstatných věcech neklást zásadní odpor, je muž a chce být vůdce, jak mu to od přírody náleží, tak proč mu ten pocit nedopřát, mohu jej ovlivňovat nenápadně mnoha jinými způsoby. Navíc mne jeho chování i vzrušuje, mám ráda pořádné muže, co klidně praští pěstí do stolu a zjednají si respekt a pořádek a uvědomím si, že v tomto je Andre stejný jako Boris, nenechá od ženské ze sebe dělat poskoka nebo idiota a to je u chlapa důležitá vlastnost, velmi mi to imponuje.

Očekávám, že Andre si mne hezky srovná a vím, že se mi to bude líbit, umí být tvrdý i něžný a to u mužů miluji a těším se, jak si jeho mužnost do sytosti užiji, jen abych se toho ve zdraví dožila, sluneční paprsky mne nemilosrdně griluji. V ústech už mám sucho a to čekám teprve chvíli, jestli se pro mne Andre rychle nevrátí, budu brzy vyschlá jako mumie, nebo skončím znovu v nemocnici s přehřátým organismem, jako v ten den kdy mne Boris držel na pláži za skalisky v tom jeho písečném hnízdě pro milování. Do nemocnice v žádném případě znovu nechci a znepokojeně se postavím, hledám aspoň náznak stínu, ale stromy jsou nahoře za loukou a kus za nimi je les, tam je určitě chládek, ale sama se tam neodvážím.
Je to daleko, kdyby se objevilo auto, nestihnu se včas vrátit k silnici, ale slunce pálí čím dál víc a krev se mi vaří a začínám ztrácet trpělivost, měl být už dávno zpátky, to už vážně přehání, to není trest, ale pokus o zabití, rozhodnu se ještě pár minut počkat. Pokud se neobjeví, budu muset jít pomalu pěšky, vzpomenu si, že jsme jeli kolem nějaké vesnické usedlosti, je to odtud ještě kus cesty, ale najdu tam stín a mohli by mi dát napít vody, ale ještě nejsem rozhodnuta. Zvažuji své možnosti chůze po této hrbolaté cestě, svírají mne obavy že, v těchto botičkách tam nedojdu a bosky je to vyloučené, rozedřela bych si nohy do krve a rozhodnu se zůstat zatím na místě a vzpomenu si na Toma, v nejhorším případě mu zavolám.

Ale on nemá šanci mne zde najít, jak mu vysvětlím, kde jsem, vůbec to netuším a on by jistě volal policii a o to nestojím, jsem v bezvýchodné situaci a přes snahu zachovat si klid zmocňují se mne silné obavy a přehodnocuji pohled na Andreho. Už nebudu tak chápavá, tak tolerantní, tohle mu jen tak snadno neodpustím a nepovolím, i kdyby mne nechal zavřít do vězení, čas běží a dál hněvivě spřádám myšlenky na pomstu, na nic jiného už nemyslím. Tyto představy mne tak silně ovládnou, že málem přeslechnu vzdálený zvuk od auta, že by se konečně Andre vracel, nebo to bude někdo náhodně projíždějící, co když to je nějaký místní sedlák, jak se s ním domluvím, možná je i nebezpečné k němu vlézt do auta v takových šatech.
Jsem více nahá než oblečená a nechci být znásilněna nějakým zapoceným venkovanem zapáchajícím hnojem a chlévem a s odporným dechem, jen z té představy se mi udělá špatně a začnu se v duchu modlit, aby to byl krásný Andre. Pokud se pro mne vrací tak slibuji, že mu vše odpustím i přes jeho velké provinění ho nebudu přísně trestat a v očekávání upřu oči k zatáčce a zahlédnu azurově modrou barvu auta. Je to Andre a ke svému vlastnímu překvapení zpanikařím a nevím, co mám dělat, slíbila jsem, že ho nepotrestám, ale jen tak lehce mu to nesmí projít a také nechci, aby si myslel, že tu na něj jen tak odevzdaně čekám, jak na smilování, bleskově se otočím a vydám se po cestě a stále zrychluji.

Riskuji, že si tím definitivně zničím krásné střevíčky, i přes to jsem rozhodnuta si ho dlouho nevšímat a dívám se upřeně před sebe, i když auto už jede vedle mne a koutkem oka zahlédnu, jak Andre vystrčil z okna hlavu, "Už jsem tady!", oznámí důležitě. Asi s očekáváním, že projevím patřičnou radost a snad mu budu i děkovat, ale na to nereaguji a přímo sveřepě pokračuji v chůzi, je tím zaražený a chvíli mlčí, "Ty se zlobíš?!", jeho hlas zní zklamaně. Nebo se ti něco stalo?", zeptá se a jeho otázka mi zvedne tlak, jak se tak hloupě může ptát, na to nemá cenu odpovídat, dál si ho nevšímám a on zatroubí na klakson, úplně mi to rve uši, "Zastav se!!!", vyzve mne.
Ale má to marný, "Perché sei l'amore arrabbiato?", zkusí mne zaujmout italsky, "Lo faccio per te, ciò che gli occhi vedono!", pokračuje a na to nehodlám odpovídat, jednak vůbec nevím, co mi říká a za druhé se mi ještě nechce, musí se více snažit, sice nevím jak, ale na to musí přijít sám. Náhle se auto prudce rozjede, mihne se kolem mne s rozvířenými obláčky prachu z vyschlé cesty za sebou a po pár metrech přede mnou prudce zabrzdí, Andre vyskočí z auta a opře se o kapotu, čeká, až k němu přijdu. Mám chuť udělat čelem vzad a jít na opačnou stranu a zabrání mi v tom jen strach, že by mohl odjet a nevrátit se, nechci příliš napínat jeho trpělivost a zamračeně kráčím až k němu, ale s úlevou se nechám pevně přitisknout do jeho horké náruče.

Zacítím nával štěstí, jen to nechci dát najevo a mlčky poslouchám jeho hlas chrlící italská slovíčka, "Smettila di essere arrabbiato, ho pensato bene.", zní to zase naléhavě, "Non pensavo che avrei durare così a lungo." a zase netuším, o co jde. Ale je mi to jedno, na významu mi nezáleží, cítím, že si mi omlouvá a zvednu k němu hlavu a pohlédnu do jeho nádherných očí, "Proč si to udělal?", zeptám se rozechvěle, těsná blízkost a vůně jeho těla mne zase omámila. Zlost se ve mne teplem jeho těla rozpouští jako vosk na svíčce, jsem připravena mu vše odpustit, důležité je, že se vrátil, "Proč si mne tady nechal!", doplním první otázku tím, co mne nejvíce zajímá, chci znát jeho vysvětlení, "Já jsem tě tady nenechal, to ty jsi odešla!", řekne důrazně.
To je sice pravda, ale já ho nechtěla opustit, copak nepochopil, že mne neměl nechat odejít, všemi silami mi v tom měl zabránit a potom udělat, co mi na očích vidí, to přece ví každý chlap a zachová se tak, pokud o ženu stojí. "Proč si mne nezastavil?!", zeptám se udiveně. "O to jsem se snažil, chtěl jsem otočit auto a dohnat tě!", pokračuje ve vysvětlování a dívá se mi přitom upřeně do očí, "Ale je tady úzká cesta, musel jsem jet dál, nebylo kde se otočit!", vysvětluje. "Nakonec jsem dojel až do městečka.", rozhodí bezmocně ruce a to, co mi říká, zní docela přesvědčivě, až na jedno, trvalo to příliš dlouho a chystám se položit další a rozhodující otázku, ale předběhne mne, "Využil jsem toho a hádej, co jsem ti koupil.".

Natáhne se do auta a podává mi papírovou tašku, rychle přemýšlím, co by mi tak mohl koupit hezkého v nějakém malém městečku, šperk to určitě nebude a zvědavě do ní nakouknu, je tam krabička tamponů, balíček vložek, nějaká kosmetika a jiné věci, překvapeně k němu zvednu oči. "Snad je tam všechno, nechal jsem si poradit od prodavačky a nemusíš se nikam vracet.", zadoufá a já úžasem nemohu promluvit, ještě jsem nezažila chlapa, který by mi koupil menstruační tampóny a vložky. Ale na druhou stranu to znamená, že mi všechny ty účelově vyslovené lži uvěřil, ale je od něj hezké, že se stará, aby mi nic nechybělo, odměním ho úsměvem, ale mám ještě větší starosti, jak ho nyní donutím vrátit se do penzionu.**
Má výmluva s hygienickými potřebami zrovna pozbyla platnosti, podle něj už mám, co potřebuji a o návratu se nebude chtít více bavit, tabletku a případné těhotenství vzpomínat nemohu, to vědět nikdy nesmí, hlavně bude obtížné, jak vysvětlím, že nemám své dny. Bože, zapletla jsem se do svých lží, jak motýl do pavučiny a netuším, jak to zvládnu, dovedu hodně věcí dokonale předstírat, ale krvácení mezi ně nepatří a připadá mi, že bude velmi zklamaný, on se na takové milování vyloženě těší. Sice nechápu proč, ale těžko mu jeho zálibu vyženu tak rychle z hlavy, přemýšlivě mu hledím do očí, zvažuji své další možnosti a on mi sebere tašku z ruky, hodí ji zpět na sedadlo a zeptá, "Jsi už spokojena?", ale musím ho zklamat.

"Nejsem, mám strašnou žízeň!", postěžuji si, "Chci se napít, máš něco sebou!", požádám, na chvíli zaváhá, "Mám v autě Colu!", natáhne se k volantu a vyloví poloprázdnou láhev, s chutí se napiji, přesto že má auto klimatizaci, je odporně teplá. Ale donutím se všechno vypít, potřebuji tekutiny a on mne zatím upřeně pozoruje, jeho pohled mne znepokojí, k něčemu se zase chystá, špičkou jazyka si zvlhčuje své rudé rty, svlékne si sako a mrskne s ním do auta. Zabouchne dveře a začne si rozepínat knoflíčky u košile téměř až do pasu a pohled na jeho odhalenou hruď, vyrýsované svaly mne vzruší, vypadá rozhodně a velmi mužně a jeho oči mne fascinují, prudce dýchám a zasténám, jak mne jeho ruce prudce obejmou a stisknou.
Nadzvedne mne, odtrhne od cesty a jeho ústa vášnivě promluví, "Sei in arresto, il mio amore, si otterrà una condanna a vita e gettare nella sua prigione privata!", nevím, co říká, ale pustím láhev z ruky a obejmu ho těsně kolem krku. Bez zaváhání se mnou v náručí v kročí do vysoké trávy, rychle se vzdalujeme od auta, "Co si mi to před chvílí povídal?", zeptám se znepokojeně, chci znát jeho úmysly, dají se docela lehce odhadnout a tuším, čeho se mu zachtělo, ale chci mít jistotu. Pozoruji, jak roztáhne koutky úst a rozvlní své rty do zářivého úsměvu, znovu si uvědomím, jak je to velmi krásný muž a právě se usmívá mé zvědavosti, "Chceš to vědět?", zeptá se tajemně, rychle přikývnu, ale napíná mne, až po pár krocích zašeptá mi zadýchaně do ucha.

"Řekl jsem, že tě právě zatýkám, má lásko, dostaneš doživotí a uvrhnu tě do svého soukromého vězení!, sotva to dopoví, složí mne do lučního kvítí a přiklekne si ke mně, "Tvým trestem bude se stále se mnou milovat!", sdělí mi verdikt hlasem plným touhy. Jeho rozsudek přijímám, zní krásně, ale uvědomím si, že já se s ním nemohu ještě milovat a zatím co usilovně přemýšlím, jak to udělat, začne si svlékat košili, na chviličku přestanu dýchat, má vypracované a krásné tělo, je policajt, musí být v kondici a určitě ovládá i bojová umění, má to jistě i v náplni práce, to Boris tráví hodiny času v posilovně a na tréninku Krav maga jen pro svůj dobrý pocit, přesto, že to popírá, rád se předvádí, a je na co se dívat, má stejně úžasné tělo, jako Andre.
Napadne mne znepokojující myšlenka, pokud tito dva nádherní muži, oba skvěle vybaveni i k boji se střetnou, poteče krev, to by nebylo tak snadné jako s Lucasem, kdy si Boris vystačil s jediným úderem, na Andreho by to nestačilo a oběma by v tom boji šlo o zdraví i o život. Zamrazí mne při pomyšlení, co by se mohlo stát, navíc Andre je policajt a chrání ho zákon, uhodit ho je přímo zločin, Boris by skončil za mřížemi, Andre by svého soka pobytu ve vězení určitě neušetřil. Nejlépe bude, když se o sobě nikdy nedozví, musím je udržet od sebe a jednoho před druhým utajit, jen je to složitě propletené a nemusím to zvládnout a něco strašného se stane a strach mne bude nutit stále na to myslet.

"Na co myslíš?", vyzvídá Andre a rozepne si zips na kalhotách, ten zvláštní zvuk ve mně utvrdí myšlenku, že Andre moc spěchá, musím ho přibrzdit, "Co to děláš?!", zeptám se, "Co asi?", mazlivě odpoví a obdaří mne svým jiskřivě svůdným úsměvem. Jeho ruce mne hřejí, laskají po těle a skloní se ke mně, zabodne do mne své čarovné oči a v té chvíli zapomenu na svět, jen vnímám, jak luční květiny opojně voní, bzučení včel mne uklidňuje a nade mnou se klene blankytně modrá obloha. Ke štěstí mi nic nechybí, cítím se uvolněně a on se nade mnou naklání a vlasy mu padají do čela, vypadá tak velmi sexy, hmouří překrásné modré oči a jeho dlouhé řasy se chvějí, chci mu říct, že musí zpomalit, ale umlčí mne svými rty.
Rychle zavřu bezbranně oči, ale stále vidím před očima obraz jeho nádherné tváře, vryl se mi do paměti, je v ní navždy uložený spolu s jinými muži, co něco v mém životě znamenali nebo stále znamenají a on i Boris jsou na prvních místech. Jsou to mí osudoví muži, Boris je sice odsunut do pozadí, ale jen na nezbytně nutnou dobu, hlavní roli od osudu ve hře mého života dostal nyní Andre, ale to se po dovolené asi zásadně změní. Trochu se toho obávám a nechci na to myslet, jeho láska má naplnit můj osud, jsem si jista, že on má být otcem mého dítěte, ale v této chvíli se mu nemohu oddat, nutně potřebuji napřed spolknout tu tabletku, prudce otevřu oči, "Andre, musíš mne odvézt zpět do penzionu!", znovu žádám.

"Ihned, je to důležité!", vyhrknu na něj, ale hned neodpoví, má v úmyslu mne svléknout a zápasí s mými šaty, "Nezačínej s tím zase!", zarazí mne, "Kde se to rozepíná?!", nic jiného v této chvíli ho nezajímá, odstrkuji dál jeho ruce. Ale zbytečně, nepřestane a podle jeho lesknoucích se a vášnivých oči, vím, že je to marné, jen slovy ho nezastavím, je to stejně neúčinné jako se snažit dlaněmi zastavit přívaly vody, budu muset něco vymyslet. Pohlédne mi z těsné blízkosti do očí, jeho horký dech mi propaluje kůží kolem rtů a zalyká mne, vášeň z něj přímo sálá, ráda bych se s ním milovala, ale zatím nesmím, "Svlékni se, nebo ty šaty budu muset z tebe servat!", varuje mne a hlas se mu zvláštně chvěje nedočkavostí.
Kdykoliv se ke mně více nakloní a přitiskne, neomylně zacítím, jak je moc vzrušený a vnímám, že to není planá výhružka, je schopný mi zničit šaty, zanaříkám, "Andre tady ne, slíbil si mi krásné a klidné místo a já chci postel!". "Ti amo, sei bellissima, seducente e attraente stand per aspettare oltre, o andare pazzo!" vychrlí na mě záplavu italských slov, "Co to říkáš?", zeptám se zmateně, rychle mi to přeloží, "Miluji tě, jsi krásná, svůdná a přitažlivá a nevydržím už déle čekat, nebo se zblázním!", je úplně bez dechu a přímo vnímám tu bouři, která se odehrává v jeho nitru, ale co já s tím a vzpomenu si, že stejně neodbytný byl Boris v autě na pláži a nevyhnutelné jsem odvrátila příslibem, že ho budu laskat ústy a muži jsou v podstatě stejní.

Co zabralo na jednoho, zabere i na druhého a já se nechci vzdát své představy prvního bouřlivého milování ve velké, pohodlné posteli, s bílým povlečením, ale André je ve stavu, že sliby nestačí, k jeho uklidnění musí postačit má ruka. Sáhnu rychle do jeho klínu, můj nečekaný stisk ho překvapil, ztuhl a zasténal a jeho pokračující steny přehlušily i bzukot včel poletujících mezi květy, je tak vzrušený, že stačí jen pár pohybů a vyvrcholil. Měl pravdu, nemohl to už déle vydržet a byl asi opravdu krok od zbláznění, milování s ním by nestálo za nic, bylo by to pro mne zklamání, ví to a bere to jako své selhání a provinile zašeptá, "Promiň, ale strašně mne vzrušuješ." a vyvrátí se do trávy.
Leží na zádech s roztaženýma nohama i pažemi, napadlo mne, že kdyby to bylo v zimě a všude byl sníh, mohl by dělat andělíčky a na co myslí on, nevím, hruď se mu zvedá nahoru a dolů, prudce oddechuje a má zavřené oči, stáhnuté obočí a svírá pevně rty. Jeho obličej nějak potemněl, ale to bude asi tím, že slunce náhle zašlo za mrak, zvednu hlavu k nebi, na blankytně modré obloze se z ničeho nic objevil bouřkový mrak, ale nyní mne zajímá jen Andre, mám pocit, že tím, že jako muž zklamal, se hodně trápí, rozhodnu se vrátit mu sebedůvěru, musí být zase sebejistý, jedině tak od něj mohu dostat vše, co chci, a to je milování dovedené až k hranici smrti, chci s ním prožít "La petite mort", snad to už příště vyjde a rychle si k němu přilehnu.

Objímám ho, tisknu se k němu, ale leží jako bez života, na chvíli se zaposlouchám do tlukotu jeho srdce a uvědomím si, jak mi na něm záleží, patří už do mého života, chovám k němu silné city, "Andre, já tě miluji!", zašeptám a zasypu jeho tvář vlhkými polibky. Ale odstrčí mne, "Nechej mne být, to si nezasloužím, nejraději bych se zahrabal pod zem!", zní to tak nešťastně, až se mi sevře srdce, Bože, muži s tím nadělají, jako by tím navždy měl skončit jejich milostný život, to se přece všem můžům občas stává. "Co to povídáš, o nic nejde!", ubezpečuji ho a pokračuji v líbání, "Jsi nejúžasnější chlap na světě!!!", řeknu přesvědčivě. "Co si mi předvedl v autě, jsem ještě nikdy nezažila!", rozplývám se a pouhá vzpomínka mne znovu silně vzruší.
"Jsi ten nejlepší milenec na světě!", chválím ho a to ho konečně zaujme,"Vážně?, ubezpečuje se, rychle přikývnu, "A kolik si jich poznala?!, kvapně se zeptá a zřetelně zacítím v jeho hlase nával žárlivosti, "Andre s tím přestaň!", zarazím ho. "To je přece minulost, ty si jistě nežil v celibátu!", připomenu mu jeho hříchy, odmlčí se, ale vidím na něm, že dál o tom přemýšlí, snažím se uhádnout, kolik mužů prošlo mým životem a mračí se, to je u chlapů typické. Každý by chtěl pannu nikým nedotčenou, ale přemýšlet o tom, kde by se jako pořád ty panny měly brát, když každý chlap "ojede" každou ženskou, je vůbec nenapadne, ale tohle téma nechci dále rozvádět a z oblohy se v té chvíli ozve vzdálené zahřmění.

A mraků je najednou mnohem víc a nechápu, kde se berou, kolem nich je modrá obloha, možná je to znamení, že se mám vrátit, "Andre, chci do penzionu a vzít si co potřebuji, je to důležité, musíš mne tam odvést!", začnu na něj znovu naléhat. To jej okamžitě vytrhne z přemýšlení o mých bývalých milencích, prudce se napřímí a opře se o lokty, "Všechno jsem ti koupil, proč se tam chceš vracet!", ptá se znepokojeně, "Já to nechápu, ty tam máš chlapa?!", vyjede na mne s obviněním. Jeho výraz se zakaboní jako ta obloha nad námi a žárlivost se mu vryla to tváře, "Nemám tam žádného chlapa!", ohradím se a navzájem se upřeně pozorujeme, jeho zkoumaný a podezíravý pohled snesu bez jediného mrknutí, to ho trochu uklidní.
Posadí se, "O co tedy jde?" a jeho hlas zní jako při výslechu, policajt se v něm nezapře, "Tomu nemůžeš rozumět a proč to chceš vědět, ty mi snad nevěříš?!", ale okamžitě se zeptá, "A proč mi to nechceš povědět?!". Protože jsi muž!", odrazím jeho otázku, ale vím, že něco říct musím, "Mám tam léky pro své dny, mívám bolesti!", řeknu krátce a doufám, že mu to bude stačit a vypadá to, že je spokojený, "Proč si mi to neřekla už dříve!", vyzvídá. Protože mne tato výmluva hned nenapadla, pomyslím si, ale nahlas povím, "Nesnáším, když mne někdo podezírá, nemohu být s někým, kdo mi nevěří!", řeknu smutně a je to pro něj varování, aby si příště dobře rozmyslel, než s podobným vyslýcháním znovu začne.

Přisune se ke mně blíže a požádá, "Tak se už nezlob." a přitiskne mne k sobě a hledí mi do očí a něžně mne políbí, zachvěji se a obejmu ho kolem krku, hluboce a vášnivě se líbáme, vychutnává si mně svými ústy, sklání se a přejíždí rty po mém hrdle, lehce se do něj zakusuje a je to vzrušující, po zádech mi přebíhají zimomřivky, když jazykem sjíždí po mé kůži, "Il fallito ti amo mille volte a voi, l'amore che fare l'amore fino alla morte!", zašeptá vášnivě, v mateřštině se mu lépe mluví o lásce, ale hned mi to přetlumočí, "Nevydařené milování ti tisíckrát vynahradím, z lásky tě pomiluji až k smrti!" slibuje a to je to, co si právě nejvíce přeji, z tónu jeho hlasu málem omdlévám a v opojení z vůně jeho těla roztávám mu pod rukama
Jeho pevné paže se kolem mne obtáčejí a celá měknu v jeho náruči, zavřu oči a okouzleně poslouchám láskyplná slovíčka, co mi šeptá do ucha a pečlivě si je ukládám do paměti, sypou se na mne z jeho úst lehoučce jako holubí peříčka, ale z té nádhery mne vyruší několik mokrých plesknutí na paži, to se uvolnily první velké kapky deště z černých mraků nad námi. Andre okamžitě vyskočí a popadne do ruky košili, "Musíme se jít schovat!", ale zůstanu sedět, jen zvednu tvář k obloze a vstřebávám svou kůží osvěžující chladivý déšť, "Emily pojď za mnou!", vyzve mne znovu Andre, ale zbytečně, nevšímám si ho, okouzleně sleduji, jak černé mraky houstnou, a naslouchám temnému dunění hromů.

Mračna se rychle se kupí k sobě, jen uprostřed zůstává světlý otvor jako oko, střed bouře se vytvořil přímo nad mou hlavou a hřmění začíná být ohlušující, ale jsem klidná, nebojím se ničeho, cítím se zvláštně a vnímám, že ta bouře je nějaké znamení a je určené pro mne. Cítím, že mám tady zůstat, i když hustý déšť se náhle proměnil v prudké a bičující přívaly vody, jsem promočená až na kůži a v tom samém okamžiku se ozve strašná rána, blesk uhodil velmi blízko. Zaslechnu praskání dřeva, otočím hlavu, obrovský vzrostlý strom na konci louky, pár metrů ode mne se kácí k zemi, to je to znamení, staré umírá a nové se rodí, Andre na mne vylekaně křičí a nutí mne odejít, mokrá košile na něm vlaje v prudkém větru a natahuje ke mně ruku.
Náhle jsem si jista, že nejsem s Borisem těhotná, byl to můj omyl, osud chyby nedělá, vstanu, rozepnu si zips a nechám vodou nasáklé šaty sklouznout po svém těle na zem a odkopnu je společně se střevíčky a to samé udělám s kalhotkami a zůstanu stát úplně nahá. Prudký vítr mnou smýká, mokrá tráva mi klouže pod nohama, ale ustojím to a zakřičím, "Andre, pomiluj mne!", ztuhl na místě a užasle na mne hledí, mokré vlasy si odhrnuje z čela, roztáhnu ruce a tímto gestem se mu celá odevzdávám. Překotně se začne svlékat a přistoupí až ke mně, naše mokrá těla těsně k sobě přilnou, jeho ústa se vtisknou do mých a jeho ruce mne složí do promočené a studené trávy, prudce na mne nalehne, oba vzrušeně dýcháme, dlouho jsme po této chvíli toužili.

Konec 20. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem – 19. část

3. července 2016 v 19:22 | Elis |  Letní romance s Borisem
Závěr předchozího dílu....

Nahlíží mi do očí a přitom líbá mou ruku, co jsem tiskla k jeho ústům, abych umlčela příval roztoužených slov, další bych už neunesla, učinily by mě vůči němu více vstřícnou, ale měla bych to ukončit a svou ruku vytrhnout z jeho dlaně. Co nejdále od jeho rtů, ale nejsem toho schopna, jsem podivně zmatena, v hlavě mi doznívají ozvěny slov vzbuzujících velkou vášeň i touhu, dál prociťuji teplo jeho dechu a měkké doteky jeho rtů mne silně rozechvějí. Jeho vlhký jazyk ochutnává mou kůži v dlani, jemné šimrání kratičkých vousů je příjemné a oči mu září, tváře hoří a mé srdce mi vzrušeně tluče v hrudi, intenzivně vnímám vzájemné souznění, které mezi námi tak náhle a překvapivě vzniklo, jsem si jista, že tuto mimořádnou chvíli prociťujeme stejně silně. Čtu mu to z tváře a zalituji, že jsem mu zabránila v dalším recitování veršů, zamotal mně tím sice hlavu, ale bylo to velmi krásné, Bože, on to se mnou umí, snad se do něj nezamiluji, musím tu chvíli sblížení přerušit. Rychle osvobodím svou ruku z jeho dlaně, schovám ji před ním v záhybech šatů, já ho podcenila, nechala jsem se pomýlit tím, jak solidně vypadá a jak se uhlazeně choval v penzionu, ale on je snad převtělený Casanova, těžko se mu odolává, stále marně rozdýchávám jeho nečekané kouzlo.


Elis
Letní romance s Borisem - 19. část

Celou mě popletl, nečekala jsem, jak bleskově zvládne ženu zmámit a jak velmi je svůdný, je úplně jiný než jsem mohla jen tušit, jeho kouzlem jsem silně zasažena a marně se snažím zklidnit své rozhárané nitro, ztišit dech i tlukot srdce a dostat ho z hlavy i ze své duše. Zoufale si připomínám, že miluji Borise, ale zbytečně, vůbec mi to nepomáhá, nic to nemění a dál jen vnímám, že se na mne něco nedefinovatelného řítí, bude to krásné i velmi nebezpečné a vše se tím změní, může mi to i zničit život, ale neznám způsob jak to zastavit. V této chvíli nemám sílu se vzepřít a možná ani nechci, strach z neznáma mne vzrušuje a nerozumím si, žádný muž ve mně tak rychle neprobudil vášně a touhy, je to zvláštní, obávám se ho a zároveň mu podléhám.
Jsem z toho úplně zmatena, to jak se chová, co říká, co dělá, na mne silně a opojně působí, ztrácím se sama sobě, mým tělem nezadržitelně prorůstá nutkavá touha, přímo potřeba úplného odevzdání tomuto nádhernému a záhadnému policajtovi. Není uniku před jeho vábením, vzdávám se bez boje, odehrává se ve mně nepochopitelná změna a nenalézám žádné vysvětlení, proč jsem tak povolná, proč jsem jiná a co se to se mnou děje, nic takového jsem dosud nezažila. Je až k zbláznění, jak silně jsem po něm zatoužila, ovládají mě jen emoce a touhy, rozum se někde ztratil, jeho místo zaujaly pudy a vášně, chvěji se nedočkavostí, na ničem jiném mi nezáleží a nejraději bych se mu vrhla do náruče a život, který jsem dosud žila, přestal být pro mne důležitý.

Minulost ztratila význam a budoucnost mne nezajímá, žiji jen přítomností a tato chvíle se nyní stala středem mého života, není nic, co by to mohlo změnit, to co prožívám a co se má stát, je neodvratné, my dva patříme k sobě, cítíme to oba, vidím to v jeho očích. Jsme dvě bytosti, muž a žena, dvě těla, pro sebe stvořena tak, aby přesně do sebe zapadala a byla pro spojení Bohem vyvolena, to co se mezi námi stane, je od počátku světa dané zákonem vzájemné přitažlivosti. Máme ji zakódovanou v každé buňce těla, je to smyslem našeho žití a základem našeho bytí, jinak život by byl zbytečný a marný, tak to má být a tak se to i stane, ani silná vůle proti tomu nic nezmůže, táhne nás to neodolatelně k sobě a navzájem si podléháme.
Je pouhou otázkou času, kdy si padneme do náruče a svět pro nás přestane existovat v podobě jakou známe, slunce se rozpálí do ruda, země se zachvěje, sopky budou chrlit oheň, řeky změní svá koryta a měsíc vyjde ráno, celý svět se změní, bude to nezapomenutelné a vnímáme to stejně. Překotně dýcháme a naše pohledy se do sebe zatavily, jeho hruď se prudce dme, jazykem si olizuje rudé rty, okamžik sblížení a splynutí se blíží, netrpělivě čekám, kdy ze mne konečně serve šaty. Zatoužím, aby si mne vzal tak prudce, až se budu chvět pod údery jeho těla, sténat v jeho náruči, naslouchat jeho dechu u svého ucha, tát pod jeho horkými polibky a ve chvíli kdy vášeň vystoupá k vrcholu, bude až k nevydržení, vše kolem sebe vyplníme výkřiky nejvyšší slasti.

Při těchto představách se stávám vláčná a poddajná, ochotná ke všemu, co naplní všechna naše očekávání, chvěji se nedočkavostí jako list ve větru, v dlani stále cítím vlhké stopy jeho úst i jazyka a jeho utkvělý pohled mě dál spaluje vášnivými plameny. Přímo se pod ním svíjím a ještě více podléhám nekonečnému kouzlu jeho přitažlivosti a v této chvíli mne ani smrt nezastaví, ničemu jinému nedopřávám pozornosti a zadívám se mu odevzdaně do očí, zacloněných hustými řasami. Znovu obdivuji působivou a zvláštní barvu modré duhovky i jeho široce rozšířené zorničky, jsou černé a tajemné jako ta nejhlubší propast, neodolatelně mě lákají k pádu do ní a můj dosavadní život, se tím navždy změní, možná tím nastane i mé věčné zatracení.
"Z jeho oči vychází neskonalé kouzlo, jsou svůdné jako pohasínající obloha, opojné jako vánek ze šeříkových a modrých soumraků a nečekaný cit z nich prýštící mne zasáhne jako šíp posledního slunečního paprsku, vystřelený z luku Amorova...". Ta slova si pamatuji z jedné prózy a k němu se hodí, jako by byla napsána jen pro něj, oči takové barvy jsem ještě nikdy neviděla, je v nich zvláštní světlo a silně mne přitahují, jako muž je výjimečný, charismatický i neobyčejně svůdný a nadcházející chvíle asi způsobí, že se do něj i zamiluji. A mé toužení se v žáru vášně a bublající vroucí krve přetaví v lásku pevnou jako je kalená ocel, vše co bylo, propadne se do minulosti, zapadne prachem zapomnění, a co se nemělo stát, bude náhle skutečností.

A na vině toho jsou jeho oči, další slova z prózy to přesně vystihují, "Jsou vášnivé, čarovné i melancholické jako přicházející noc zbarvená odlesky třpytících se hvězd na obloze a skrývají v sobě žár a tajemství toho, co je skryto nejen v srdci, ale co se zračí i v pohledu muže v okamžiku, kdy v jeho v nitru láska vzklíčí a touha jako přívalová vlna mohutně zasáhne jeho mysl i tělo…". Ten kdo je napsal, jako by předvídal tuto vzrušující chvíli, na nic jiného už nemyslím a dál se propadám do nekonečné hloubky jeho očí, zcela mne očarovaly. Mou duši a srdce zaplnila zpěněná a horká touha, pouhé pohledy a slova mi už nestačí a cítím, že to co se děje, je pro můj život důležité, jen tak pro nic za nic mi ho osud nepřivedl do cesty.
Zadívám se mu výmluvně do očí a naše pohledy se proplétají, je to fascinující, mám z toho pocit, že se dívám to tváře svému osudu a nic mne už nezachrání, ani o to nežádám, je mi to souzené a jeho ruce se mne něžně dotýkají, zatím co naslouchám jeho hlasu, jak se rozplývá nad mou krásou. Vzrušením lapám po dechu a on uchopí znovu mou ruku, skloní hlavu, přitiskne si ji ke rtům, spod dlouhých řas na mně stále upírá své čarovné oči a promluví, ale náhle přešel na svou mateřštinu. V návalu emocí a velké touhy se zapomněl a jeho ústa vysloví krásně znějící věty, "Tu sei la dea dell'amore, mi inginocchio ai tuoi piedi.", překvapeně napřímím hlavu, "Sono innamorato di te!", povídá dál, ale já neumím italsky, znám jen pár slovíček a frází.

Navíc dost mizerně a jen tuším, že mluví o citech a lásce a další slova mi to potvrdí, "Ti amo!", několikrát za sebou opakuje dvě okouzlující slůvka, naštěstí tyto znám velmi dobře a vím, co znamenají, láskyplně říká, že mne miluje a možná jsem se právě zbláznila, ale já mu to věřím. I mé srdce to tak cítí a ještě více se splašeně roztluče, že mi málem vyskočí z hrudi v očekávání toho, co bude dál, co asi udělá a on přidá další větu, "Mi sono innamorato di e a prima vista!!!", tomu už moc nerozumím. "Devi essere solo mia!", pokračuje a jeho hlas je čím dál více vzrušenější, "Ho guardato per voi tempo hai fatto per il mio amore e il corpo!!!", smysl této věty nesvedu odhadnout už vůbec a významu se jen domýšlím.
Italština je okouzlující a k tomu ten jeho úchvatný hlas, ale v odpověď mohu jen zavzdychat a dál se cítím jak v sedmém nebi, blahem se tetelím a chvěji se vzrušením v jeho rukou a on ztiší hlas a zašeptá, "Voglio solo te!" a zní to velmi naléhavě, je velmi výřečný. Přestanu přemýšlet, co mi to vlastně povídá, není to důležité, i tak jsem jim okouzlena a mám pocit, že mi jeho hlas proudí v krvi, patří k mužům, kteří kromě krásy tváře a svého těla, ženu i slovy zmámí, to mi již předvedl a dokázal svým recitováním veršů. Tím ve mně zlomil mé prvotní odmítání, jsem jeho slovy spoutaná a líbí se mi, co dělá, jak se chová a miluji tu jeho italštinu, poslouchala bych do nekonečna sladká vyznání a jsem už smířená i s tím, že nepoznám jejich pravý význam.

Stačí mi, že jsou prokládána jeho vášnivým vzdycháním, ale nic víc zatím nedělá, očekávala jsem, že bude k nezadržení, že využije každou vteřinu mé povolnosti, nezaváhá a co nejrychleji se mne divoce zmocní. Italové jsou přece známí tím, že jsou nejen vášniví, ale zbytečně čas nikdy nemarní, jenže on nespěchá, asi proto, že má se mnou jiné plány, nebo mě nechce z počátku vyděsit tím, že ztrhá ze mne šaty, asi mu připadám velmi křehká na to, aby se na mne divoce vrhal. Možná počítá s tím, že mne odveze na to slibované tiché a klidné místo, kde si chtěl se mnou zprvu jen povídat a možná to bude místo vhodné i pro milence a vyzývavě se na něj podívám, jeho rozzářené oči mne hltají, je na mne dokonale soustředěný.
Neujde mu ani jediný můj pohyb nebo pohled, pečlivě naslouchá každému povzdechnutí a prsty mi náhle vjede do vlasů, vzadu nad šíjí je stiskne do hrsti a přitahuje si mou hlavu k sobě, nebráním se, vůbec mne to nenapadne a naše ústa jsou tak blízko, že se spolu dělíme o dech. Drží mne pevně a zblízka mi hledí do tváře, jeho žhavý pohled mne ještě více vzrušil a okouzlil, Bože, je tak mužný a netrpělivě očekávám, co bude dál a on se prudce nadechne a jeho rty se přisají na má ústa. Hluboce mne políbí, je to naše první políbení a naše jazyky se vášnivě celuji, jeho oči hoří, plápolají a pod jeho pohledem se kroutím jako v plamenech, jsem ztracena, navždy mne zaklely jeho čáry a kouzla, přivolal na mne lásku, silně vnímám, jak mnou prorůstá a zapouští kořeny.

Je neskutečně přitažlivý, objevuji na něm další úžasné věci a cítím, že to nebude jen pouhé okouzlení, lásky k němu se nikdy nezbavím, zůstane navždy mou součástí, ale bude to velmi složité, jsem tu jen na pár týdnů, nevím, co z toho bude, ale v této chvíli to neřeším. Jeho rty opustí má ústa, mazlivě sklouzávají na mou šíji a zanechávají za sebou stopy ze samých polibků a přisají se na mé odhalené rameno, rty má rozpálené, přilnou k mé kůži tak silně a náruživě, jako by sál mou krev. Je to velmi zvláštní pocit, přivřu oči, nechci mu v ničem bránit, jen slastně i bolestně zasténám pod prudkým náporem vzrušené krve ve spáncích, slyším i cítím její divoké šumění, její tlak je bolestivý, jeho těsná blízkost mne silně vzrušuje a nabíjí.
Pomalu ústy sjíždí po mé klíční kosti níž a přes látku mi líbá ňadra, napětím přestávám dýchat a tělem mi projede příjemné mrazení, ještě více se rozechvěji, zatím co se mi nedočkavě snaží odhalit hruď, velmi dobře si pamatuje, jak úzký proužek látky dělí jeho ústa od bradavek. Touží je vzít do svých rtů a jde si zatím, chvíli s látkou šatů zápasí, ale šaty jsou těsné, aby samovolně neklouzaly, snadno nejdou stáhnout, musel by rozepnout zips na druhé straně, měla bych ho na to upozornit. Ale je netrpělivý, spěchá a hledá jinou cestu, jak se dostat k mému tělu, je to muž, kterého nic neodradí, překážky ho nezastaví a jeho ruka mi klesne do klína, horká dlaň mi vpálí otisk do stehna a pozvolna se vsune pod okraj sukně.

Po mé hladké kůži postupuje dál do klína, je to nevyhnutelné, zasténám jen při pomyšlení, kam míří a prožívám roztoužený pocit z očekávání toho, co se stane a co bude dělat a jak moc je v tom dobrý, chci, aby to stálo za to a zaposlouchám se, do jeho náruživého šeptání. "Sei così seducente e inebriante odore, tanto ti voglio!", povídá, ale konečně si uvědomil, že všemu nerozumím a okamžitě mi to zadýchaně přeloží, "Jsi tak svůdná a omamně voníš, moc tě chci!", ta slova se mnou propalují a on nezaváhá a hranou dlaně mi jemně rozevírá nohy. Neodporuji, jsem v této chvíli poddajná jako loutka, napětím zapomenu dýchat, jsem téměř bez dechu a napjatě očekávám, kdy se jeho ruka dotkne citlivého místa, v tom okamžiku kdy se tak stane, nahlas zasténám, mám pocit, že jeho prsty jsou do ruda rozžhavené.
Vím, že tím, co se děje vše se mezi námi změní, náš vztah už bude jiný a ten zprvu jen vzrušivý dotek, probudí ve mně něco tak silného a bouřlivého, že to nejde zastavit a ztrácím nad sebou kontrolu, snažím se to ještě pozdržet a zatnu pevně nehty do dlaně, ale ani bolest nemůže přerušit rozrůstající se slast. Tomu se nedá vzdorovat a celá se odevzdám svému vzrušení, není ve mně síla, co by to mohla zastavit, do této chvíle všechny spoutané a spící vášně i touhy ve mně horečně vybuchují a mezi sténáním střídavě tajím dech nebo překotně lapám po vzduchu. Celá se tomu podávám, přestanu myslet na to, co si myslí o mém rychlém podlehnutí, je už stejně pozdě začít dělat drahoty a na počestnosti mi nezáleží, na to jsem příliš hezká a on je zkušený a ví, že si mne podmanil, dostal se mi pod kůži, už nejde si s ním pohrávat nebo dál ho ignorovat.

Zvrátím odevzdaně hlavu, zavřu oči a sténám pod návalem neuvěřitelných pocitů a prožitků vyvolávaných jeho laskáním, jeho prsty ví, kde a jak se mne mají dotknout, je to tak silné, až se cítím na omdlení. Snažím se pevně stisknout rty, abych nahlas nekřičela, ale to mi nedovolí, jeho jazyk se dobývá do mých úst, je lačný dalších polibků a líbá neskutečně, dál pod jeho rty taji a zápasím o dech, vše v mém těle vibruje a pod jeho rukou se ještě více rozezním. Sténám vzrušením a vyluzuji opojné tóny jako struny harfy, na kterou jeho prsty mistrovsky hrají, málem se nahlas rozkřičím přemírou vzrušení, v mém nitru to vře a rozžhavené emoce se převalují jako sopečná láva před výbuchem a opakovaným výkřikům se již neubráním a on je tlumí jen svými rty.
Po chvíli kdy vzrušení pozvolna odeznívá, stále v sobě cítím horké vyvřeliny po explozi vášní, silně to prožívám a zatínám do jeho ramene nehty a prudce oddechuji, jeho ruka jemně a pomalu opouští můj klín, pevně mne obejme a tiskne k sobě. Zhluboka se nadechnu, stále se ještě chvějí, s ním zažívám, co jsem tak intenzivně nikdy neprožila, ale po čem jsem vždy toužila, Bože, on je úžasný, je skvělý a to jsme jen na začátku naší "love story", vzrušil mne jen svými doteky prstů tak silně, že se mi hlava točí. Milování s ním a tu chvíli kdy se naše těla spojí, asi nepřežiji, on je úplně jiný, divoký a něžný, takového muže jsem ještě nepotkala, dává mi prožít nepoznané a stále je velmi vnímavý, citlivý a nespěchá, hýčká mne v náručí a vyčkává, až se zpomalí tlukot mého srdce a zmírní prudké šumění krve v mé hlavě.

Mé tělo se pomalu ztišilo a klidněji dýchám, tisknu se k němu a mám zvláštní pocit, že k sobě patříme a dlouho se známe, silně vnímám, že je na tom stejně a přitiskne ústa k mému uchu, mazlivě ho olizuje jazykem a zuby se zakusuje do lalůčku, místo očekávané bolesti je to vzrušující. Zašeptá roztouženým hlasem, "Ti amo!", Bože, je to muž, který ví, jak se má k ženě chovat, jak se jí má dotýkat, co ji povídat a ví, po čem touží její tělo a co chce slyšet její srdce, navíc je nádherný a zvláštní, líbí se mi čím dál více. Vane z něj něco neodolatelného, propadla jsem jeho mámení, jsem vůči němu bezbranná a dobrovolně se mu dávám, může si se mnou dělat, co chce, cítím, že jsem zamilovaná a on to jistě ví, musel poznat z každého mého vzdechu, co k němu cítím a jak moc po něm toužím.
Na oplátku zase vysloví "Ti amo!" a překotně pokračuje, "Ho a lungo per lei, come un uomo in cerca di una donna!", ta slova mu prýští z duše, nad významem už nepřemýšlím, vím, že mi to přetlumočí a to se hned stane, "Miluji tě a toužím po tobě, jak jen muž touží po ženě!". Jsem jeho slovy ještě více okouzlena i vzrušena, nejraději bych zakřičela, "Tak si mne vezmi a hned!!!", ale jsme v autě a nechci jen rychlý sex, od něj očekávám mnohem víc, s ním chci prožít dlouhé, promyšlené a protahované milování. Vášnivé, plné doteků, krásných vyznání, něhy a lásky, se zadržovaným a stále přerušovaným vyvrcholením a to vše až těsně po hranici šílenství, ale chvíle naplnění, je o to více mohutná a přímo nadpozemsky krásná.

Vybičovaná těla láskou, vášní a touho se ocitnou až na hranici, mezi životem a smrtí, kdy rozum a šílenství balancují na špičce nože a jen zkušený a znalý muž to ustojí a ohlídá, aby s ženou nepřepadl na špatnou stranu a nedovolí, aby propadli bezbřehému šílenství nebo upadli až do agónie smrti. Ale prožijí spolu přenádhernou extázi, nesmírně hluboký prožitek, co znásobí všechny emoce, kdy výbuch pocitů a toužení, vynese milence až k nebi, kde se rozezní andělská hudba a vyzvánění zvonů, je to velmi výjimečné i nebezpečné milování a nepodaří se každému jej prožít. Tento nevšední prožitek někdo pojmenoval názvem "malá smrt", francouzky "La petite mort" a je to velmi výstižné, těm šťastným, co to prožili, to zůstane navždy v paměti do nejmenších detailů a podrobností, je to nezapomenutelné a mnohokrát jsem o tom slyšela vyprávět úplné legendy.
Ze všech mužů co znám, jedině on to může zvládnout a dát mi to zažít, on je pro mne ten pravý, nejenom pro život, ale i pro lásku, nemám o tom žádné pochybnosti, jen s ním budu při tom v bezpečí. Jsem si tím jista a již nyní tuším, jaké pocity mne opanují, až skončím nahá v jeho náruči a prožiji s ním tak úžasné milování a to mne ještě více rozpálí, zatoužím po něm tak silně, jak po žádném jiném muži, přivírám oči a představuji si obrovskou italskou postel se sněhobílým hedvábným povlečením. Je zmuchlané, shrnuté a vlhké od našich zmítajících se těl zpěněných z návalů vášní, prostěradlo je potrhané mými dlouhými nehty, zatínám je do matrace ve chvílích, kdy mé tělo opanují příliš silné emoce, vášně i prožitky a ve chvílích extáze, kdy dvě těla spějí k naplnění všeho nádherného, co muž a žena mají spolu prožít.

Ta představa je tak skutečná a živá, že prudce vjedu prsty do jeho hustých vlnitých vlasů a tisknu jeho hlavu pevně k sobě a líbám ho jak smyslů zbavená na čelo i do vlasů, je tím překvapený, ale šťastný, vzrušeně dýchá a líbá mne v místech, kam dosáhne ústy. Jeho ruce se pokouší znovu osvobodit má ňadra ze šatů, rozhodnu se rozepnout si šaty, ale ještě zaváhám, skončilo by to milováním, ale nechci ho zbavit síly a po prvé to nesmí být odbyté jen v autě, to ne, musí to být krásné a na velké posteli, stejně jako v mých vzrušivých snech. Musí mne na takové místo odvést a hned, toužím po tom, zvrátím hlavu a zavřu oči, soustřeďuji se jen na něj, na jeho doteky a návaly pocitů, které ve mně probudil a ještě nepoznané dál probouzí, do této chvíle jen planě ve mně dřímaly a díky němu začaly žít svým životem a ten můj o mnohé obohatily.
Je to skutečný muž a nemyslí jen na sebe, pocítila jsem s ním to, co nikdy předtím, nakonec ho budu prosit a dožadovat se, aby mne hned odvezl na to klidné a tiché místo, ale ne k povídání, ale k milování a možná při tom zemřu tou nejkrásnější smrtí. Ale zatím žiji a stále se vydýchávám ze smršti prožitých pocitů a vybuzené touhy, konečně vím, proč se o Italech tvrdí, že jsou nejlepší milenci, jsou nejen vášniví, ale mají v genech výjimečné nadání, jak s ženy učinit svou zbožňovanou bohyni. Milování s nimi musí každou ženu změnit, to co prožije, zatřese zemí, v kostelích popraskají klenby a vzepjatá láska rozezvučí zvony, jsem si jista tím, že to tak je a bude, brzy to prožiji na vlastní kůži, v jeho náruči mám pocit výjimečnosti.

Připadám si pro něj vyvolená, žádoucí a jedinečná, před chvíli mi dal zažít něco, co jsem nečekala a je to tím, že on lásku cítí a prožívá nejen tělem, ale i srdcem, je to muž, jakého jsem vždy chtěla, je náruživý i romantický a to je pro mne smrtelná kombinace. Je to neodolatelné a právě mi svými polibky dech z úst krade, "Jsi nádherná, miluji tě a touhou po tobě umírám!", promlouvá procítěně, co slovo to perla a vypadá to, že se vzdal italštiny a přešel na řeč, které více rozumím. Jen není tak libozvučná a začíná mi chybět a ještě více se zaposlouchám do zabarvení jeho vábivého hlasu, "Chci se s tebou milovat!", pokračuje mezi líbáním i hlazením mého těla a cítím, jak každé vyslovené slovo bobtná jeho touhou a odkapá z něj nektar vášní.
Jsem z toho omámená, srdce mi prudce tluče v hrudi a krev se mi hrne do hlavy, Bože, chce se milovat a byla bych sama proti sobě milování s ním odmítat, i za cenu, že mi to zničí můj dosavadní život, s ním se cítím krásně a z jeho doteků se mi točí hlava. Celá hořím, déle to nevydržím a on dál mluví, "Neříkám to jen kvůli sexu, opravdu tě miluji, vnímám to od chvíle, co jsem tě spatřil v penzionu!", přesvědčuje mne o svých citech. Buď je tak dobrý lhář, nebo jsem z něj zešílela a můj instinkt přestal fungovat, ale nepochybuji ani o jediném jeho slově a překvapením polknu, že i on to cítil stejně a nemýlila jsem se, je to oboustranné, o to víc milování s ním bude vášnivější a zničující, bude to divoká bouře rozvášněných těl a rozbouřených citů prudký hurikán.

Ovládla mne předtucha, že jsme si určeni, něco nás k sobě od prvního okamžiku táhlo, vnímala jsem to, ale silou to v sobě popírala a chtěla ho jen využít ve své svízelné situaci, nechtěla jsem si do života pustit dalšího muže. Už tak je jich na mne navázáno příliš mnoho a všichni ode mne něco chtějí, jejich touhy a očekávání, mne zatěžují, ale nejde se jich zbavit, nemohu je jen tak poslat pryč, jsem s nimi svázaná i jinými vztahy jako je přátelství, vděčnost nebo je pro něco nutně potřebuji. Stále se mezi nimi bezradně potácím jako třtina ve větru a ze všech sil s nimi hraji jejich hry, které oni nikdy nemohou vyhrát, nemohu je milovat nebo s nimi spát, láska se nedá vynutit, ale to oni nechtějí pochopit, nemá to konce, stále se o něco pokoušejí.
Kvůli tomu jsem chtěla odmítnout i tohoto vzrušujícího policajta, ale život dovede nečekaně překvapit, v této chvíli prožívám něco nádherného s někým, s kým jsem vůbec nepočítala a chtěla si ho držet co nejdále od těla, ale stalo se, osud to zařídil jinak. Je to v pohybu a nedá se to zastavit, já to ani nechci a přijímám s touhou na svém těle vzrušující a žhavé doteky jeho rukou a dravé polibky na své kůži a jeho rty se nezastaví, mezi líbáním šeptá dál svá vyznání a je to okouzlující. Přestanu naslouchat jeho hlasu a soustředím se na své rozvášněné tělo a vybuzené emoce, cloumající každou žilkou v mém těle, jsem jedna otevřená hluboká rána a nervy jsou obnažené, každý jeho sebemenší dotek projede vzrušivě mým tělem, je to k nevydržení.

Bez ovládání, bych v jednom kuse sténala, cítím, že nastal čas k zakončení, chci aby mne konečně pomiloval, ale on nespěchá, všechno si vychutnává, možná se snaží ještě více vybičovat mé city a vášně, nebo chce, abych ho prosila a sama se dožadovala jeho těla, voňavých úst, horkých dlaní a nemám daleko k tomu to udělat. Ve chvíli, kdy mé tělo bičuje nedočkavost a touha se jim propaluje, každé čekání bytostně nesnáším, je to pro mne vysilující a z nenaplněné touhy mi v těle pulsuje krev a srdce tak hlasitě bije, že to musí slyšet. Měl by konečně pochopit, co od něj očekávám, copak nepozná, jak jsem rozpálená a rozhodnu se dát mu najevo, že mi jeho dokonalá předehra už bohatě stačí a chci, aby mne odvezl na to slíbené klidné místo a tam mne ze všech svých sil pomiloval.
Ale zabrání mi v tom zvláštní duté zvuky a jeho hlava mi náhle a s trhnutím vyklouzne z dlaní, v prstech mi zůstalo zapleteno jen několik vlasů, vyleká mně to, prudce otevřu oči, na druhé straně u okna někdo stojí a tluče dlaní do skla, Vyděsím se ještě víc a on se ode mne odtáhne a já si rychle stáhnu sukni ke kolenům, znepokojeně pozoruji, jak se napřímil v zádech, upravuje si a narovnává sako, čelo se mu leskne krůpějemi potu. Tváře má zrůžovělé a rty vlhké, zhluboka se nadechne, vydechne a stáhne okénko, "Co se děje!", zeptá se a v hlase se mu stále chvěje vzrušení, postava se sehne a do okna nakoukne známá tvář, přejede vnitřek vozu pátravým pohledem a zastaví se u mne, dobře ví, kdo jsem.

Ze své budky se vždy vyklání a sleduje mne utkvělým pohledem, dokud nezmizím ve dveřích penzionu, je to hlídač parkoviště se zvláštním jménem "Enzo", odhadem má něco přes dvacet a je to student, v letní sezóně si tak vydělává na školné. Ulevilo se mi, obávala jsem se, že se do auta dobývá Marek, mohl to být i Tom, nebo zvědavá Nely, moc ji zajímá můj život, asi proto, že nemá svůj vlastní a živoří na okraji Markova zájmu a stále nechápu, proč ji sem přivezl. Pokud plánoval, že vzbudí mou žárlivost a já mu padnu do náruče, tak se šeredně zmýlil, ale to není teď důležité a znovu si zhluboka oddechnu, Enzo je menší zlo, ale není mi to příjemné, viděl, co vidět neměl a je dost chytrý na to, aby věděl, co se dělo v autě.
A kamarádí se s číšníkem, co pomáhal Fabiovi s Borisem, určitě si to navzájem poví a možná budou chtít své vědomosti zpeněžit, to je běžná činnost všech zdejších "domorodců" a mám z toho špatný pocit, instinkt mi napovídá, že se musím připravit na velké potíže. To byla pěkná hloupost a riziko, začínat si milostné hry na parkovišti před penzionem, ale nikdo z nás dvou to neplánoval, tak nějak samovolně, náhle a nečekaně se to stalo a jsem zvědavá, jak to policajt zvládne. "Pane, to je parkoviště, tady to nemůžete dělat, musíte okamžitě odjet, nebo zavolám policii!", pohrozí Enzo a znovu se na mne významně podívá, jsem si jista, že nás dlouho ze své budky pozoroval, viděl a ví úplně všechno!", je mi to trapné.

Zároveň je to i k smíchu, on netuší, o koho jde a vyhrožuje policajtovi policií, ale netuším, co z toho bude, jak na to můj strážce zákona zareaguje, policejní průkaz asi vytáhnout z kapsy nemůže, snad si nějak poradí a rychle to vyřídí a hned odjedeme. Tento problém, je to nejmenší, co nás potkalo, ale vyrušení přišlo v tu nejméně vhodnou chvíli, úplně fyzicky cítím, jak mé tělo chládne, oheň uhasíná, žár slábne a zmocňují se mne starosti z budoucích komplikací. Musíme rychle jinam, tam kde bude postel a rychle znovu rozpálit uhasínající žár, nebo budeme muset začínat se vším úplně od začátku, ale já už nechci dlouho čekat a netrpělivě naslouchám, co bude dál. "Dobře, okamžitě odjedu!", souhlasně přikývne policajt, ale to Enzovi nestačí, "Pane, vy nejste host penzionu, musíte zaplatit za parkování a pokutu, že jste se mi neohlásil!", tak to je už moc, to Enzo vážně přehnal.
"Cože", zeptá se nevěřícně policajt a s úžasem se ke mně natočí, jako by chtěl ode mne ujištění, že se mu to nezdá, nechápe, za co má platit, je to veřejné parkoviště, ale já vím, o co jde, Enzo si chce prostě jen něco přivydělat. Myslí si, že vzhledem k tomu co se dělo v autě nebude problém dostat z nás peníze, přehnal to a policajt se zlobí až tak, že mu na čele pulsuje žíla, ale nechci tady mít problémy, vyvolávat rozruch a přivolávat na sebe pozornost. Italové jsou velmi hluční, sbíhají se do houfu a to je nepříjemné, rozhodnu se tuto situaci rychle řešit a využít i ve svůj prospěch, celou dobu mi vadí, že jsem si začala intimní vztah s mužem a neznám jeho jméno, stále mu říkám policajte, to se už nehodí, zní to velmi podivně, tak to dále nemůže být.

Ukázal mi sice v penzionu policejní průkaz, ale to jsem byla v šoku z možnosti, že mne zatkne a jméno jsem nepostřehla, ale mohl se mi představit dříve, než mi rukou zajel pod sukni, to se musí napravit, v milostném toužení se ho na to ptát nechci a teď mi to připadá jako vhodná chvíle. "Jak se jmenuješ?", překvapím ho otázkou, zarazí se, "Andre.", řekne krátce a chce něco dodat, ale rychle mu položím ruku na ústa, není čas na řeči a to ho spolehlivě umlčí. Mám to již jednou ověřené, "Andre, dej mu peníze, nechci mít před penzionem potíže a rychle mne odvez!", požádám, dlouze se na mne podívá a udělá přesně to samé, čím mne již jednou okouzlil. Uchopí mou ruku a políbí ji do dlaně a nakonec se jí dotkne mazlivě jazykem a přikývne, zase mne to vzruší, asi je to z jeho strany důvěrné gesto k ženě, o kterou stojí, tak projevuje svůj zájem a city, nejsem proti, moc se mi to líbí.
Ale teď není vhodná chvíle, chci odtud pryč, "Prosím rychle mu zaplať!", naléhám na něj, znovu přikývne a shání po kapsách peníze, Enzo již spokojeně pro ně natahuje ruku a Andre mu je vtiskne do dlaně, "Vyděrači!!!", neodpustí si pojmenovat věci pravým jménem. Zatáhne okénko, nastartuje, opatrně couvá, vyjede na cestu a mlčí, asi jako policajt se cítí dotčený, musel si nechat Enzovo chování líbit, nemohl zasáhnout a ještě musel platit, jeho pocity docela chápu. Rozhodnu se na něj nepromluvit, dokud se neuklidní, pohodlně se opřu a sleduji domy, lidi na chodníku a právě projíždíme kolem kavárny, kde se původně měl odbýt náš rozhovor a to co uvidím, mne donutí se napřímit a přitisknout tvář na sklo, z kavárny právě personál vyhazuje Marka, sotva stojí na nohou.

Neunesl mé další odmítnutí a od chvíle kdy mne Fabio i s Borisem odvezl, odjel své zklamání léčit alkoholem, tušila jsem, že to tak dopadne, tak vždy řeší své problémy, ve chvíli, kdy mu přerostou přes hlavu, ale je mi to jedno. Je dospělý, nemám za něj žádnou odpovědnost, může si dělat, co chce a jen si oddechnu, že jsme do kavárny nakonec nešli, Marek by udělal příšernou scénu, raději na to nechci ani pomyslet a oslovím Andreho, "Kam jedeme?", vyptávám se a oči se mu zase rozsvítí. Překonal nepříjemný zážitek s Enzou, uvolnil se a usměje se na mne, "To je překvapení, bude se ti tam určitě líbit, je to nádherné místo.", řekne záhadně a jeho hlas má ten typický postelový tón, je mi to jasné a jen se zeptám, jak je to daleko, "Asi půl hodiny.", řekne nejistě.
To znamená, že je to mnohem déle, ale to mi nevadí, mám konečně dost času si hodně věcí promyslet, do této chvíle se všechno odvíjelo živelně a rychle a nejde jen o mne, v mém životě je více lidí, které to, co se právě děje, velmi tvrdě postihne a může je i zničit, ale je těžké nějak to nyní řešit. Zaplétám se do toho a zatím nevím, co a jak bude, uvědomím si, že se nejde na nic předem připravit, musím všemu nechat volný průběh a jediné čemu se mohu po cestě věnovat, jsou mé představy o tom, co se za chvíli stane. Je mnoho možností, jak to bude probíhat, jen jedním jsem si jista, že Andre bude zase skvělý a vím, že s ním prožiji to, co jsem ještě nezažila a bála jsem se o tom i snít nebo jen mluvit a na tom mi záleží nejvíc, to ostatní není důležité, v této chvíli jde jen o nás dva, o mne a o Andreho.

Nevím, jestli láska co mezi námi tak náhle vznikla, je na celý život, nebo na dobu dovolené, zda půjde jen o pár týdnů, kdy budeme spolu, proto je důležité z vyměřeného času nepromarnit ani chvíli a vášnivě se milovat každý den a každou noc. Je to tak opojná a svůdná představa, že nahlas zavzdychám a on mi okamžitě položí ruku na koleno, "Děje se něco?", zeptá se ustaraně, "Ne, nic se neděje.", uklidňuji ho, "Věnuj se řízení!", požádám s obavou, že není soustředěný, budu mít úžasný život a nechci skončit s autem v příkopě u cesty a o všechno tím přijít. Věřím, že to, co mne čeká, má tak být, máme být spolu, bylo nám to osudem předem určené, nějaká vyšší moc si to přeje a zažehla v nás lásku a my se našli, mám stále ten utkvělý pocit, jako by mne něco vedlo a určovalo mi cestu a směr mého žití.
Silně to vnímám a já věřím na věci mezi nebem a zemí, na to, že existují síly, co řídí život a běh pozemských věcí a postrkuji lidské bytosti, jak figurky na šachovnici a to co prožívám, co se mi děje v tak krátké době není jen náhoda a souhra okolností. Má to jen jediný cíl, svést naše osudy dohromady, my dva jsme vyvoleni, měli jsme se potkat, je to tak naplánované, z nějakého zatím neznámého důvodu je to důležité pro běh světa a náhle mi to dojde. Možná máme spolu zplodit dítě, které bude po všech stránkách mimořádné a pro budoucnost důležité, pohrávám si opatrně s touto myšlenkou a vyděsím se, až se mi sevře srdce úzkostí, ovládl mě tak silný strach, že mám pocit, že umírám, do plánu osudu se vloudila chybička, ale zásadní, já už mohu být těhotná.

V tom případě se otcem nemůže stát Andre, může jím být Tom nebo Boris, sázím více na Borise, Tom byl vždy velmi spolehlivý, ale Boris ne a na pláži jsem zacítila tu horkost uvnitř sebe, v té chvíli se to mohlo stát a to vše mění, pokud jsem těhotná, otcem je Boris. Nenarodí se dítě, které něco důležitého vymyslí, udělá nebo změní a celý svět tím zachrání, Bože já jsem to zkazila, určitě mě v nějaké podobě nemine přísný trest, osud si něco vymyslí, aby mne ztrestal a možná mi sebere Andreho. Jak jsem mohla zapomenout spolknout tabletku proti otěhotnění, jenom kolik úsilí mě v nemocnici stálo získat ji od Lucase, jak mě to zkomplikovalo celý život a bylo to zbytečné, proč jsem si ji nevzala hned a odložila to až na ráno a jak druhý den jsem na to mohla zapomenout, na tak nesmírně důležitou věc.
Lámu si s tím hlavu, asi to zavinilo mé váhání, jestli mít nebo nemít s Borisem dítě a následný překotný běh událostí i Borisovo vážné zranění, nyní to budu muset napravit, možná ještě není pozdě a rychle si snažím vzpomenout, co bylo na letáčku. Tabletka se má užít nejlépe do dvanácti hodin po styku a nejpozději do tří dnů, s úlevou si oddechnu, to mohu stihnout a chvatně si přitáhnu na klín kabelku, rozechvělou rukou ji prohrabávám. Ale to, co hledám, nenacházím, krabička s léky zůstala v plážové tašce u Toma v pokoji, musím zpět do penzionu, ale co když se Andre nebude chtít vrátit, otočím k němu hlavu a úpěnlivě se na něj zadívám, nevím jak začít, určitě bude chtít i vysvětlení a to není to nejhorší. Nesmím aspoň dva dny s ním spát, nechci zbytečně zabíjet jeho vzácné spermie, na milování musí zapomenout, ale jak to jen zdůvodním, je celý natěšený, musím rychle vymyslet něco, čím najednou vše vyřeším.

Nejen přerušení případného těhotenství, ale i to, že se nebudeme pár dní milovat a to mne napadne jen jedna věc, "Andre, něco důležitého jsem zapomněla v penzionu, musím se nutně vrátit.", oznámím a snažím se mluvit klidně. "O co jde!?", zeptá se bezstarostně, "Mám své dny, musím si vzít své hygienické potřeby a pár dní se nemůžeme milovat.", řeknu to smutně, ale jedním dechem, chci to mít rychle za sebou a napnutě sleduji, jak se na to zatváří. Přikývl hlavou, ale zvážněl, mlčí a to mne znepokojí, jak se muž takhle zamyslí, vždy jsou z toho velké nepříjemnosti nebo ho napadnou hlouposti. Jeho utkvělý pohled upřený na silnici bez jediného zamrknutí mne zneklidní, něco promýšlí, "Tvé dny mi nevadí, moc po tobě toužím, il mio amore.", znovu se zapomíná a zaplétá do vět italská slovíčka.
"Il mio amore", znamená "má lásko", vysvětluje, ale o to mi nyní nejde a s údivem ho poslouchám, vím, že jsou mezi muži výjimky, ale zatím všichni muži mé dny vždy respektovali, ale jemu to nevadí, kvůli tomu se nehodlá vzdát milování. Je celý žhavý smočit část svého těla v mé krvi, asi je to důkaz jeho lásky, nebo to Italové berou úplně jinak a může v tom být i nějaká symbolika, všichni přicházíme na svět poznamenaní krví své matky. A Italští muži jsou odolní a neděsí je trocha krve, nebo je to o něčem jiném, zvířata v tuto dobu kopulují a co zařídila matka příroda je přece vždy správné, takže Andre se chová přirozeně, ale dostal mě tím do úzkých, já své dny nemám, to před ním neutajím a jak mu svou lež vysvětlím, zatím nevím.

Konec 19. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem – 18. část

29. května 2016 v 20:53 | Elis |  Letní romance s Borisem
Závěr předcházející části příběhu...

Spraví mi to náladu, upírám na něj netrpělivě oči a čekám, co bude dál, nechci tady dlouho stát, Fabio potřebuje prázdnou chodbu a dostatek času, aby mohl Borise odvézt, rychle se rozhodnu, zavelím to jeho, "Jdeme!" a vykročím ke schodišti. Sbíhám dolů a policajt mě mlčky následuje, vydrží s tím až před penzion, tam si pospíší otevřít mi dveře od auta, posadím se a on se zadívá hluboce do mých očí, mám z toho najednou podivný pocit. "Měla byste něco vědět, jste velmi krásná a okouzlující, ale vaše půvaby mé vyšetřování neovlivní!", prohlásí důležitě, silně zabouchne dveře a obchází auto, zatím co o tom zmateně přemýšlím. To jsem ještě nezažila, "Bože, on je asi gay!", zanaříkám, to se mi ho těžko podaří svést, ale možná mám štěstí a je to jen vzorný, neúplatný policajt, bude i na ženský a tak mám stále velkou naději.


Elis
Letní romance s Borisem - 18. část

Mé půvaby prý jeho vyšetřování neovlivní, to se ještě uvidí, nic o mně neví a netuší, čeho všeho jsem schopna, když mi o něco jde nebo to nutně potřebuji a to, co si dovolil tak důrazně mi sdělit, je od něj jen trapné tvrzení, kterým se něco snaží zakrýt. Je sice schopen vést vyšetřování, nebo zadržet zločince, k tomu je cvičený, ale pokud není gay, musí mi dříve nebo později podlehnout, je k tomu od přírody naprogramovaný, zbývá mi jen stisknout to správné tlačítko a věci se nezadržitelně dají do pohybu. Proti ženě je úplně bezbranný, toho se právě obává, předem o sobě pochybuje, sám sobě nevěří a cítí se mnou ohrožený, proto se rozhodl pronést to své varování, tím mě míní odradit od všech mých pokusů ke svádění.
Působím na něj mnohem víc, než si sama zatím připouštím, ale on to v hloubi svého nitra mnohem více cítí, je mnou už zasažený, znepokojeně vnímá prudké šumění vzrušené krve ve spáncích a zahlédla jsem náznak věcí příštích v jeho očích. Snaží se to utajit a ovládnout se, ale je chlap a v takové situaci svému tělu neporučí, nemůže své puzení ničím zastavit, není vůči mně imunní, žádné předsevzetí nebo jeho vůle na tom nic nezmění. Jeho hluboký pohled, mluvil za vše, byl velmi výmluvný, má oprávněný strach ze svých pocitů a touhy, ten muž mne bude dobývat, já to vím a on to tuší, jen se s tím zatím nesrovnal a vše o co se nyní snaží, jsou jen chabé pokusy, jak oddálit nevyhnutelné a jsou předem k neúspěchu odsouzeny.

Zápasí v něm touha s obavami, žádné jiné vysvětlení pro jeho chování není, zaujala jsem ho, ale přišlo to náhle a nečekaně a je tím velmi překvapený, nepočítal s tím, ale patřím k ženám, do kterých se muži na první pohled zamilovávají a chápu, že je tím zneklidněný. Celý život se snaží mít své city pod kontrolou, být odolný a silný proti všem nástrahám, plnit bez váhání své policejní povinnosti a najednou se mu to nedaří, zakolísal a musí to vnímat jako své selhání, potřebuje čas, než se s tím smíří a zjistí, že se mu nic zlého neděje. My dva jsme se měli se setkat, vycítím vždy od prvního pohledu, který muž bude v mém životě hrát důležitou roli a můj instinkt mě zase nezklamal, jen dopředu nevím, jak to všechno skončí, to se nedá předvídat.
Život a city jsou vždy velmi provázané a složité, on je nyní zmatený, odhání od sebe mé kouzlo a mámení a ke své obraně použije vše, co má v záloze, ale marně, už jde jen o způsob, jak a kdy si ho podmaním a nic ho přede mnou nezachrání. Velmi na to spěchám, je pro mne životně důležitý a mám málo času, nemohu si s ním zvolna dlouhé týdny pohrávat, ve hře je příliš mnoho, jde o Borisův i můj život, nejde jen tak čekat a přihlížet co bude dál, musím něco zásadního udělat. Jsem připravena rozehrát svou hru a rychle si ještě výš povytáhnu už tak krátkou sukni, odhalím v celé kráse dlouhé a štíhlé nohy, které nabudí u mužů představy o tom, kde začínají i končí a pozoruji, jak otvírá dveře na druhé straně vozu, nakloní se a na pouhý okamžik se zarazí.

Sjede po mně pohledem, kterému nic neunikne, jeho oči pomalu putují od střevíčků nahoru po mých nohou a zdrží se v místě, kde začíná sukně, co je dál si může jen domýšlet, zatím co pozorně sleduji jeho výraz i to jak prudce dopadne na sedadlo, až se auto zhoupne. Položí ruce na volant a zadívá se před sebe, opakovaně se nadechne a vydechne, jeho pohled je nepřítomný, o něčem přemýšlí a vypadá nerozhodně. Setrvá tak dlouhou chvíli, než naposledy nabere zhluboka dech a zeptá se, "Sedí se vám pohodlně?", je to zbytečná otázka, jen přikývnu, ale pohybu mé hlavy si nevšiml a domnívá se, že neodpovídám z jiných důvodů, že se zlobím a nadzvedne ruce, několikrát s nimi jen tak plácne do volantu.
Vnímám z toho jeho bezradnost, má obavy, že něco zkazil, "Doufám, že jsem vás tím, co jsem řekl, neurazil.", promluví a zní to nejistě, "Musím být nestranný!", vysvětluje dál svou neomalenost a připadá mi to jako omluva, asi má z toho provinilý pocit. Rozhodnu se mu to neulehčit a dál mlčím a on pomalu ke mně otočí hlavu, jeho pohled mne zalehne, udělám to samé a zírám do jeho očí, jsou jiné, potemněly a ztratily svou průzračnost. Přímo vnímám, jak jeho zneklidněné nitro je rozbouřené, o něčem důležitém se rozhoduje, "Zapněte si pás!", vyzve mne nečekaně, "To je snad zbytečné.", protestuji, "Kavárna je kousek odtud, můžeme jít i pěšky!", navrhnu, ale to bez vysvětlení odmítne, rozhodnu se neposlechnout.

Vyzývavě se na něj zadívám a čelím jeho utkvělému pohledu, oči mu sklouzly na mé nahé rameno a neuniklo jim, že šaty téměř odhalují i další části mého těla, chybí kousek a viděl by i bradavku a nevědomky si špičkou jazyka olízl ret. Ráda bych věděla na co právě myslí, ale to se mohu jen domýšlet a jsem zvědavá, čím a jak mě k zapnutí pásu donutí, ale zkusí to po dobrém, "Prosím, udělejte to!" a zní to podezřele a naléhavě, přemýšlím, co tím sleduje. Najednou mi to dojde a polekám se, já se v něm asi zmýlila, špatně jsem ho odhadla a to se mi nestává, ale on mě podvedl, nepojedeme jen za roh a nemíní jít se mnou do kavárny, přikývl na můj návrh, jen abych mu věřila a neodmítla s ním rozhovor.
To je od něj podlé chování, myslí si, že nemusí dodržovat pravidla, že nevím, jak to tady chodí a má se mnou jiné plány, je těžké je uhodnout, je plno možností a nejvíce se obávám, že mne odveze k výslechu do nějaké šedivé, ponuré kanceláře na policii. Už jen to mne psychicky zničí, vím z filmů, co policajti umí, jak každého donutí mluvit, nakonec řeknu i to, co bych neměla a možná se i pod nátlakem přiznám k tomu, co jsem vůbec neudělala, nebo vypáčí ze mě Borisovo jméno, a že to byl on, kdo Lucase zranil. Tak to tedy ne, k tomu nesmí dojít, to nedovolím a rozhodnu se vystoupit, ale je pozdě, ozve se klapnutí, zablokoval dveře a uvěznil mě v autě, "Okamžitě mě pusťte ven, nikam s vámi nejedu!", pronesu rozhodně. "A bez právníka s vámi nebudu mluvit!".

Chci, aby věděl na čem je a nezneužíval své postavení, zúročím tím rady od Fabia a doufám, že vzpomenutí advokáta ho trochu srovná a otevře mi dveře auta, ale k tomu se nemá a nespokojeně se na mne dívá. Prsty nervózně poklepává do volantu a nevěřícně kroutí hlavou, "To nemůžete myslet vážně!?", zadoufá, "V penzionu mluvit nechcete a já se vám jen snažím vyhovět.", v hlase mu zní zklamání nad mou nevděčností a provrtává mě dotčeným pohledem. "Porušuji kvůli vám všechny předpisy a vy to teď odvoláte!", začne s vyčítáním, "O co vám jde, co ještě po mě chcete!", vyzvídá a upírá na mě rozhořčený pohled, ale tón jakým se mnou mluví, se mi nelíbí, je příliš ostrý, "Co myslíte, že bude dál?!", zeptá se.
Ale to nevím, zaraženě mlčím a on se zlobí, "Odpovězte!", naléhá, pokrčím bezradně rameny, s očekáváním se na něj dívám, spoléhám, že sám něco vymyslí, ale jen přemýšlivě se na mne zahledí, začínám být z jeho utkvělého pohledu nesvá. Trvá to příliš dlouho, copak ho nic nenapadá, "Tak co bude, nechci sedět v autě celý den?", popoháním ho, jsem netrpělivá a on konečně odpoví, "Musíme si promluvit a s tím jste souhlasila.", připomene, "Ano, ale s neformálním rozhovorem v kavárně!", upřesním. "Já s tím počítám!", přikývne a tím mě překvapí, ale nedává mi to smysl, něco mi nesedí, "To vám nevěřím!", pochybuji o jeho slovech, tím ho vlastně obviním z podvádění, překvapeně zvedne obočí, "Co slíbím, to splním!", trvá si na svém.

Zatvářím se pochybovačně, "To jsem tedy zvědavá, jak své sliby plníte.", ušklíbnu se, "Ale raději nebudu nic riskovat a nikam s vámi nepojedu!", pronesu ironicky a zahlédnu, jak prsty pevně sevře volant a v zápětí je zase uvolní. Zopakuje to několikrát, dochází mu se mnou trpělivost, tím, co říkám je vytočený a prudce se ke mně natočí, "To už přeháníte!", napomene mne a zní to znepokojeně. "Proč mě podezříváte a z čeho?", chce si v tom udělat jasno a přesvědčit mne, že je důvěryhodný, ale nevěřím mu ani slovo, vím, o co mu jde. Chce získat mou plnou důvěru, tak se lépe s lidmi manipuluje a to on umí, znovu jej pozorně hodnotím, když se zlobí vypadá ještě lépe, je to velmi působivý muž.
Není oslňující krasavec, ale průzračné oči se mu lesknou, má pěkné rty a jeho tvář je nadmíru zajímavá, navíc má v sobě něco tajemného, co pečlivě skrývá před celým světem a to mne u mužů láká. Ráda odhaluji jejich tajemství, to o nich hodně prozradí a vše co je záhadné působí na mne přitažlivě a tak silně, že mne snadno kvůli tomu okouzlí i muži, o které zprvu nejevím žádný zájem, snad se mi to nestane i s policajtem, jen to ne, musím ho přestat vnímat, co by přitažlivého muže. Hlavně mu nesmím důvěřovat, není to princ na bílém koni, co s nasazením života se pustí do boje s drakem a hrdině mě zachrání před nebezpečím, nejsem v pohádce a jde mi o hodně a budu muset udělat vše, jak si udržet jeho přízeň, ale nenechám se zneužít.

Jen netuším, jak moc je ochotný mi pomoci, v popisu práce má spíše dostat mne za mříže, je to muž mnoha tváří, neměla bych se s ním zaplétat, ale mé odhodlání nepustit si ho k sobě příliš blízko nahlodává strach a obavy, že bez něj z obvinění nevyváznu se zdravou kůži. Můj instinkt na přežití mne podvědomě nutí využít každou možnost, co se mi nabízí a udělat vše, pro svou záchranu, i za cenu, že s ním navážu bližší vztahy, vnitřní hlas mě naléhavě přesvědčuje, že pokud to bude nutné, nic špatného na tom není. Mnohem horší je skončit ve vězení, plném nebezpečných a násilných ženských, ve smradlavé cele, kde by pro mne každá noc i den byl samé utrpení, při té představě mě přejede mráz po zádech.
Měla bych o tom začít uvažovat, pokud mi to pomůže v případě, že mi bude hrozit trest a vězení, svoboda za to stojí, i když se musí za ni někdy zaplatit i cena nejvyšší a on není odpudivý, je to příjemný chlap a jsem si jista, že by nebyl proti, jeho zájem nejde přehlédnout. Jeho hlas mě právě vyruší ze zvažování všech mých možností, "Proč mě podezříváte?", zeptá se a zní to naléhavě, chce znát odpověď a vadí mu, že dlouho mlčím,"Chcete vážně vědět, proč mám pochybnosti!", zeptám se pro jistotu a on rychle přikývne. "Tak mi vysvětlete, proč musím mít zapnutý pás na tak kratičký úsek cesty!!!", chci ho tím nachytat a pozorně sleduji, jak se tváří, "Tak o tom vám jde?", s úlevou se široce usměje, "O nic nejde a cestou jsem vám to chtěl vysvětlit.".

Jenže můj instinkt mi napovídá něco jiného, "Souhlasila jsem jen s kavárnou za rohem!", připomenu naši dohodu, přikývne, ale vzápětí mě poučí, že to není tak jednoduché, "Nesmí mě s vámi nikdo vidět!", řekne krátce, "Musíme zajet mimo město!", ve svých zdůvodněních je pohotový. Stejně mu nevěřím, muži zahnaní do kouta jsou perfektní lháři, jen mají jeden velký nedostatek, své lži si dlouho nepamatují, tím se dají za čas usvědčit, ale na to nemohu čekat, pravdu z něj budu muset dostat hned, pomocí záludných otázek. Pečlivě je promýšlím, s tím skrýváním mu na to nenaletím, to mi musí vysvětlit, prstýnek nemá, ženatý není, toho si u mužů všímám jako první, "Proč to skrývání a utajování!!!", zeptám se netrpělivě.
Podezíravě si ho prohlížím, jsem zvědavá, co nového zase vymyslí, "Vy jste obviněná a já vás vyšetřuji!" vysvětluje, "Můžu z toho mít problémy, výslechy se neprovádí u sklenky vína.", pokračuje klidným hlasem a co říká, působí věrohodně, je vážně chytrý. Nemám jak mu to vyvrátit, nevím, co si jako policajt může dovolit, ale podle mého mu žádné prozrazení nehrozí, je ráno, jsme na kraji města, blízko pláže a je malá pravděpodobnost, že potká jiného policistu nebo svého známého. Jsou tady hlavně turisté, nemá se čeho obávat a mám z něj zase ten divný pocit, co mi brání mu uvěřit, "Vybral jsem jedno krásné a tiché místo, v klidu tam všechno probereme.", pokračuje, nabízí mi dál svůj plán, vzdát se ho nemíní a zní to tajuplně a záhadně.

Nedůvěřivě mu naslouchám, "Tím myslíte jednu z vyšetřovacích místností na policii?!", zeptám se ironicky a je tím zaskočený, ale rychle se vzpamatuje a zasměje se, "Jste velmi vtipná.", pochválí mě, "Ale na policii vás opravdu nepovezu.", slibuje, ale mám stále pochybnosti. Je tady další divná věc, co ve mně vzbuzuje nedůvěru, nechápu, proč se mu nehodí, že chci i s právníkem jít přímo na policii, to by bylo nejlepší řešení, proč začal trvat na pouhém rozhovoru a vybízí mě k nějakým pochybným výletům do neznáma. O co mu jde, zamyslím se nad tím a zvažuji, jak moc je riskantní, nechat se odvézt bůhví kam, kde to vůbec neznám, jsem tady jen pár dní, nevyznám se pořádně ve městě a ne tak v okolí, snadno se ztratím, nebo zabloudím.
Budu na něm plně závislá a co když bude příliš vlezlý a překročí jistou hranice, ať v rozhovoru nebo v chování, kde další obtěžování od mužů již netoleruji a vždy odcházím, jen tady se nesvedu sama do penzionu vrátit a budu proti němu bezbranná. Musela bych se obrátit na Toma a zavolat mu, ale ten je na tom stejně, ještě nikde sám mimo penzion nebyl, navíc hrozí, že vše zhorší, vždy panikaří a všechno přehání, byl by schopný poslat mi na pomoc policii a o to nestojím, jeden policajt mi na problémy bohatě stačí. Jsem stále plná pochybností, "Zase váháte, proč jste tak nedůvěřivá?", diví se, ale usoudím že, vysvětlovat mu, jaké mám s muži zkušenosti a co všechno jsem už zažila, nic nezmění, nemá to cenu, v rozhodování mi to nemůže pomoci a dál pečlivě zvažuji vše pro a proti.

Musím být opatrná a podezírání mě může zachránit, před spoustou nepříjemností, muži bývají často nevyzpytatelní, "Nezkusíte na mě žádné finty?", chci se ujistit, že mi od něj nic nehrozí, "Co tím myslíte!", údivem široce rozevře oči a cítím, že to nepředstírá, to mě přesvědčí víc než všechno jeho přemlouvání. Jeho dotčený pohled mě donutí, přidat několik slov, "Myslím tím policejní!", ale i tak se na mě stále nespokojeně dívá, "O jakých fintách mluvíte, máte samé výhody!", ohradí se popuzeně. "Vycházím vám vstříc, jak to jde, co ještě chcete!!!", zase se zlobí, "Už pro vás příliš riskuji!", stěžuje si, že není dostatečně oceněný, "A co přesně myslíte tím neformálním rozhovorem?", mění téma, ale tím si nejsem sama jista, přesto že ta slova používám.
"Nebude z toho pořízen žádný zápis a nebudete si nic nahrávat!", určuji si podmínky, "A druhý den přijdu s právníkem za vámi na policii a sepíšeme výpověď!", promyšleně si plánuji co je pro mě výhodné, "To nejde, dnes musím napsat a odevzdat hlášení!!!", odporuje. "Tak to ne, rozhovor nebude!", trvám si na svém, u skleničky vína nebudu soustředěná a můžu se prořeknout, "Napište, že jste mě nezastihl a výpověď podám až s právníkem!", oznámím změnu svého rozhodnutí. "Bez svého právníka neřeknu k té záležitosti už ani slovo!", jsem odhodlaná na tom trvat a bez ohledu na to co bude tvrdit a poslouchám, jak si zhluboka povzdechne, jak to má se mnou těžké, "Musíte k tomu, co povíte nebo uděláte mít vždy svolení od právníka?!", zeptá se.

Nechápu, co tím sleduje, jen cítím, že mým odmítnutím začínají další potíže, bude na mne více naléhat, skousnu si ret a zatvrdím se, neodpovídám, jen na něj upřu oči, očekávám, co zase z toho bude, čím a jak mne bude chtít přesvědčit. "Zajímá mě, jestli se umíte sama za sebe rozhodnout, jste přece dospělá.", upřesní otázku a vyvede mě tím z míry, naznačuje tím snad, že jsem nesvéprávná, jen proto že chci právníka, taková hloupost, už neví, co by si vymyslel. Nebo se snaží k něčemu mne vyprovokovat a možná donutit nemít advokáta a zůstat bez právní ochrany vydaná na pospas jeho policejní zvůli, z toho plyne, že mu nesmím všechno věřit, "Jsem dospělá!!!", odseknu, ale jsem znovu zneklidněna.
Na jednu stranu mi dává najevo, že se o mne zajímá, poskytuje mi výhody a vychází mi vstříc, cítím to z jeho chování i skrytých pohledů a pak řekne takový nesmysl a tváří se pochybovačně, to mě popudí ještě více, o co mu jde, je to od něj nějaká psychologická hra, jak mne znejistit. "Rozhoduji se jen podle sebe i muže si sama vybírám!", neodpustím si důrazně mu naznačit, že co bude nebo nebude mezi námi, záleží na mém rozhodnutí a nechám mu chvíli na to, aby to co naznačuji, správně pochopil. "V případě mého obvinění advokáta potřebuji, to je snad něco jiného než rozhodování v běžném životě!", vysvětluji, proč trvám na právníkovi, ale to přejde mlčky, chce nyní řešit jen mé vzdorování všemu, co po mě vyžaduje.

"Že se mnou odmítáte mluvit, je vaše konečné rozhodnutí?!", zeptá se zvýšeným hlasem, ale právě mi došla trpělivost a rozhodnu se vše ukončit, "Nepojedu s vámi, žádný rozhovor nebude, rozmyslela jsme se!!!", oznámím a vyčkávám, jak moc bude protestovat. Zatím mlčí a tak požádám, "Nechte mne vystoupit z auta!", ale to odmítne, pustí volant, natočí se ke mně celým tělem a nakloní se, jako by tím chtěl svým slovům dodat na důrazu, "To nejde, já vás dnes musím vyslechnout!", připomene naléhavě. Tón jeho hlasu naznačuje, že na tom bude trvat, "Víte, co vás čeká za odepření výpovědi!!!, zeptá se a jeho hlas se změnil, je to výhrůžka, pochopil, že to se mnou po dobrém nepůjde, tato situace je už neudržitelná pro nás oba.
Nakonec začne se zastrašováním a doufám, že nezajde ještě dál a v tom to vyhroceném okamžiku zahlédnu Fabiovo auto vyjíždět ze zadního parkoviště, odváží Borise do bezpečí a pojedou těsně kolem nás, to se nemělo stát, policajt je nesmí vidět. Časem zjistí, kdo byl u Lucase v bytě a bude po Borisovi pátrat, číšník určitě promluví a prozradí, že pomáhal Fabiovi, personál i podplacený je vždy spojenec velmi zrádný. Policajt si to dá lehce dohromady, vzpomene si, koho u penzionu zahlédl v autě s Fabiem a lehce zjistí, kde má Borise hledat, tím vše co dělám a jak se snažím Borise chránit, bude k ničemu, zhroutí se to jako domeček z karet, nepředvídatelné události vždy zničí i ty nejlépe vymyšlené plány.

Musím tomu za každou cenu zabránit a horečně přemýšlím, jak to udělat, nic jiného nezbývá, než přitáhnout pozornost na sebe a rychle se posunu až k němu, využiji toho, jak se naklání a pověsím se mu kolem krku a svou hlavou mu bráním ve výhledu. Ztuhl překvapením, ale v zápětí mě pevně objal, začal jednat instinktivně, v této chvíli je muž, ne policajt a to právě potřebuji, ničím tím i jeho předsevzetí nenechat si mnou ovlivňovat své vyšetřování. Přecenil se, ale v této chvíli na to určitě nemyslí, v hlavě má jiné věci, jeho dlaně se sunou po mém těle, prsty se proplétají mými vlasy a jeho dech se nebezpečně zrychluje, jeho ústa něco šeptají, ale nerozumím všemu a jen doufám, že mě v autě neznásilní.
Ale za to, jak se k němu vinu a on si to tak užívá, budu od něj brzy něco chtít, musí mě vytáhnout z mých problémů, má k tomu všechny možnosti, jen musí být správně motivovaný a co nejtěsněji, se k němu přitisknu, "Bože, snad mě nechcete poslat do vězení!", zanaříkám. Snažím se věrohodně předstírat zděšení z jeho výhružky, kterou tak hrozivě vyslovil a chtěl mě tím postrašit, tak teď má co chtěl a bude muset řešit všechny následky, nemíním ho litovat, nebo mu to ulehčovat. "Jen to ne, udělám, co budete chtít.", slibuji zoufalý hlasem, dál hraji svou roli a pozorně vnímám napětí v jeho těle, nečekaně se mu vzdávám, je tím celý zmatený a já nemám z toho dobrý pocit, tak jsem to neplánovala, chtěla jsem si ho ještě dlouho držet od těla.

Tímto jsem ztratila svou výhodu a tomu jsem chtěla zabránit, od této chvíle jsem velmi zranitelná, budu s ním muset hrát složité a náročné hry na svádění a odmítání, které nemusí dobře skončit, ale už se stalo a musím zachránit, co se dá. Zbývá mi jen jediné a to citově jej zlomit dříve než se uchýlí až k vydírání, "Prosím, musíte mi pomoci, spoléhám na vás!", šeptem se mu vemlouvám do ucha a jeho horké dlaně mě hřejí do zad přes tenkou látku mých svůdných šatů. Naše těla se tisknou na sebe a naslouchám, jak dýchá, ten vzrušený dech dobře znám a vím, co znamená, překročil hranici, ještě pár nádechů a bude k nezastavení, touží po mně, líbím se mu, jsem si tím od první chvíle jista.
Bylo to napsané v jeho očích, jinak by se mnou neztrácel tolik času, nebyl by tak vstřícný i netrpělivý a nesnížil se až k nátlaku, i on skrytě hraje svou hru a oba budeme chtít vše, co se naskytne využít a každý podle svého, souboj mezi námi půjde až na ostří nože. Já s muži často neprohrávám a udělám vše proto, aby to tak zůstalo, ale jsem rozhodnuta i riskovat a bude-li to nutné, zajdu až do krajnosti, on nade mnou nesmí zvítězit, pokud prohraji, tak za to budu muset tvrdě zaplatit. To bývá cena za odvahu a svět se kvůli tomu nezbortí, obloha se nezřítí, slunce a měsíc zůstanou na svém místě, konec světa nenastane, jen pár dní mne bude trápit špatný pocit a budu se snažit co nejrychleji zapomenout a hlavně doufat, že Boris se nic nedozví.

Napadl by bez váhání i policajta a já se stanu cílem jeho strašné pomsty, mohl by mě opustit nebo mi být nevěrný, můj vysněný svět by se roztříštil na tisíce kousků, to bych nepřežila, bez něj bych ani nechtěla žít, vím, že on je toho schopný i přesto, že vše dělám jen kvůli němu. Nepodvádím ho, já se pro něj obětuji, řeším následky jeho nerozvážných činů a sama tím velmi riskuji, jsem kvůli němu v nebezpečí, jenže to on nikdy nepochopí, jeho zraněné a uražené ego mu zatemní mysl, mou snahu a oběť neocení. Zjistit, že jsem se s někým opravdu zapletla, způsobí obrovský výbuch jeho vzteku, přestane se ovládat a vše kolem sebe bude ničit, toho se obávám a udělám, co se dá, aby k tomu nedošlo, pokud ano, budu zapírat.
K čemu se nepřiznám a co nejde dokázat, se prostě nestalo, přiznávání je ta největší chyba, co se dá udělat, je to stejné jako před býkem mávat rudou hadrou a naivně si myslet, že nedojde k útoku a nebude to mít další následky. Takové pošetilosti se může dopustit jen blázen s pitomou představou o pravdomluvnosti, čestnosti a naději na odpuštění, ale tak to v životě a hlavně v lásce nechodí, jen to ve vztahu zničí důvěru a rozbije budoucnost, nastane plíživý nebo bleskový, ale nezvratný konec vztahu. Tohle může dopustit jen slaboch, ale já jsem dostatečně silná a se svým špatným svědomím si poradím sama, dělám to jen pro Borise a co jeho oči nevidí, to srdce nebolí, ale to jsou zatím předčasné úvahy, nemusí se nic stát, nemá cenu to předem řešit, mám nyní vážnější starosti.

Nevím, jak zakončit naše vzájemné tisknutí, musí to být provedené citlivě, nechci se ho dotknout tvrdým odmítnutím, vím, co mu asi běží hlavou a po čem zrovna touží, ale já to nechci a v tom se naše představy velmi liší, já jsem připravena jen oddalovat do nekonečna naše sbližování. Při dobrém naplánování se dají využít i jeho probuzené touhy, budou proti němu mou tajnou zbraní a jednou ji použiji, ale teď chci z jeho náruče vycouvat a mírně se od něj odkláním a napjatě vyčkávám, jak se zachová, jak pro sebe vyhodnotí, co se právě mezi námi stalo. Může to považovat za začátek a chtít v tom pokračovat, snad mě bude i silou zadržovat, pohlédnu mu zkoumavě do očí, lesknou se jako průzračná modrá hladina ozářená paprsky slunce.
"Uklidněte se, já vás nechci zavřít.", chlácholí mě a stále mne drží, "V nejhorším případě hrozila by vám jen vazba.", tak to se mu tedy jako uklidnění moc nepovedlo, vazba nebo vězení, to vyjde na stejno, s tím se nesmířím, ale nebudu se o to nyní přít. Jsem znepokojena tím, že neprojevuje žádnou snahu mne pustit, musím se od něj sama odpoutat a něčím jiným ho zaujmout, začnu omluvou, "Promiňte, to jsem nechtěla." a odtahuji se, "Ale vy jste mě velmi vyděsil!", připomenu mu díl jeho viny, nesmí zapomenout na to, co bylo příčinou mého chování, že to on způsobil a musí se cítit provinilý. "Jsem ze všeho vystrašena, je toho na mne moc, sama to už nezvládám.", hlesnu rozechvělým hlasem a snažím se ho vmanévrovat ke slibu, že mi pomůže, "Nemusíte se za nic omlouvat a nejste na všechno sama!", uklidňuje mne a já se zatím nenápadně vyvinuji z jeho rukou.

Neřekl přímo to, co bych chtěla, ale i tak je to pokrok, něco už naznačil, má pro mne plno pochopení a Fabiovo auto je pryč, už nic nehrozí, nakonec, i když se to zamotalo, všechno mi vychází a s úlevou vyklouznu z jeho objetí. Vracím se na své sedadlo, nerad mne pouští, jeho ruka setrvává na mém rameni do poslední chvíle, rychle se posadím a snažím si urovnat šaty a udělat si pohodlí, ale nedopřeje mi k tomu čas a znovu se ke mně nakloní, cítím, jak pečlivě mne pozoruje. Zvednu k němu oči a jako by to měl napsané na čele, přesně vím, co se mu právě honí v hlavě, doufala jsem, že si dá načas, když se už dostal mnohem dále, než předtím mohl jen doufat a nebude už příliš spěchat, ale přisedne si prudce blíž, sedí i na části mého sedadla.
Jeho oči se do mne vpíjejí, jsem tím znepokojena, je povzbuzený a nedočkavý, odsunu se až ke dveřím a přitisknu se na ně, pohlédnu mu do tváře, naše pohledy se třeskutě setkaly a zarazí mne soustředěný pohled jeho očí, jako by si chtěl navždy vrýt do paměti, každý detail z mého obličeje. Začíná mi to být nepříjemné, sedíme těsně vedle sebe, bez jediného pohnutí a zdá se mi to nekonečné, ale právě jsem to zakřikla nebo mi čte myšlenky a zvolna zvedne ruku, prsty mi vjede do vlasů a něžně mi je odhrne za ucho. Strnu a ve vteřině se proměním na nehybnou sochu, jsem jeho dotekem jak zakletá a on sjíždí teplou dlaní jemně po mé tváři, pokračuje dál a já v duchu začínám panikařit, mám obavu, že se odváží dotknout mých ňader.

Oddechnu si, až ve chvíli, kdy jeho dlaň přes hrdlo pokračuje na mé rameno a po paži dolů, položí ji na mé ruce v klíně a pevně je stiskne, mám v této chvíli stejný pocit jako před pár lety na jedné schůzce, byla jsem nezkušená a nevěděla jak přijímat doteky svého prvního kluka. Nyní jsem na tom úplně stejně, vůbec nevím, co mám dělat, obávám se ho vykázat do patřičných mezí, nechci ho popudit, jsem na něm závislá a on to zatím možná neví, chci aby to tak zůstalo, ale brzy si to jistě uvědomí, může to zneužívat a toho se obávám, ze všeho nejvíc. Po Fabiovi je to další chlap, kterého nutně potřebuji, má to jen jednu chybu, oba za svou pomoc něco chtějí, povzdechnu si, to jsem to dopracovala, nakonec budu nucena kvůli Borisovi prodávat své tělo, zavtipkuji v duchu, snažím si tím zvednout svou pokleslou náladu.
Ale moc to nezabírá, zaplétám se čím dál více do něčeho, co nemusím ustát, mohu se jen dohadovat, co se od něj dá čekat a kam až je schopný zajít, cítím se najednou velmi nejistá, nechci se s ním intimně sblížit, musím být předvídavá a zabránit nejhoršímu. Dál raději mlčím a bezradně vdechuji jeho dech slabě vonící po peprmintu, je asi milovník tiktaků nebo žvýkaček, ale nic víc o něm nevím a už mu nerozumím, mění chování jako chameleon barvy, zprvu mě varuje a oznámí, že mé půvaby ho neovlivní. Následně na mne činí nátlak kvůli výpovědi a v této chvíli nastává další změna, snaží se mne svést, jako by se mu vždy něco přepnulo v hlavě a teď do konce přestal skrývat, že má o mne zájem, dává najevo, že mne chce mít a to pro mne ještě nic užitečného neudělal.

Že by ho tak silně vzrušily mé dráždivé šaty, určitě na něj působí, ale více to, co pod nimi tuší a rozhodl se využít pro něj příznivou situaci, ale v tomto okamžiku se naše cíle rozcházejí, nikdy jsem neměla v úmyslu s ním spát, jedině kdyby nebylo vyhnutí. Chtěla jsem jen získat jeho náklonnost, to se nějak zvrtlo a jeho oči mě dál hypnotizují, jsem jimi zneklidněna a on to vidí, "Vy se mě bojíte?", zeptá se nečekaně, rychle si pospíším s odpovědí, "Ne, nebo je snad důvod proč se vás obávat!". Chci tím zamluvit svou nejistotu, kterou ze mě asi cítí, na chlapa je velmi vnímavý, "Ne, já bych vám nikdy neublížil.", slibuje, zní to sice hezky, jen nevím, jak dalece tomu mohu věřit a kdy u něj zase nastane další nečekaná změna.
Jen nevím jaká a doufám, že se nepromění v násilníka, naštěstí zatím to tak nevypadá, mírně se usmívá, "Jsem rád, že se mnou přece jen mluvíte i bez právníka.", vysloví to s úlevou a to mu nemíním vyvracet, ať si myslí, že ohledně výslechu mu neodporuji. Odvážím se opatrně vyslovit upozornění, že je u mne příliš blízko a je mi to nepohodlné, "Co tím myslíte?", zatváří se udiveně, i když musí chápat, o čem mluvím, "Sedíte i na mém sedadle!", vysvětluji, ale jen pokrčí rameny. Čekala jsem, že se zatváří při nejmenším provinile, ale to ho ani nenapadne, odsednout si nemíní a to jak se mne dotýkal, považuje za úplně normální, u něj je možné naprosto všechno, kde to vlastně jsem, tato země rozpálená sluncem, stvořila samé vášnivé a nezkrotné muže.

Je plná dobyvatelů a svůdníků, každý z nich si myslí, že je neodolatelný, budu s tím muset do budoucna pro jistotu počítat a pozorně se na něj zadívám, z jeho tváře náhle nejde nic vyčíst, jako by z ní zmizely všechny emoce, vnitřní hlas mě varuje. Rozhodnu se být ve střehu, zdá se mi najednou nevypočitatelný a můj neurčitý pocit hrozícího nebezpečí mne nezklamal, nečekaně a prudce se ke mně ještě více přisune, tak blízko, že mě silně ovane jeho horký dech, už vím, že se o něco pokusí. Jsem s ním zavřená v autě, to pro mne nevypadá vůbec dobře, on se k něčemu odhodlává a tohle jsem nechtěla, je až moc nedočkavý a poplašeně se přitisknu svým tělem ještě více na dveře, něco mě tam tlačí do zad, už není kam ustoupit.
Nakloní se ještě blíže, naše rty se málem dotýkají a z těsné blízkosti průzračné tůně jeho modrých očí, se mi zatočí hlava, jsou zvláštní a jsem z toho v rozpacích, možná mě chce políbit a netuším, jak se mám zachovat, co udělat, dát mu políček nebo polibek opětovat. Než se rozhodnu, naléhavě a vášnivě začne recitovat, "Mámíš mě a svádíš a já ztrácím klid, děsím se své slabosti, jsem rozpálený a toužím po tobě jak po chladném nápoji, podléhám tvému kouzlu a blížím se k tobě s obavami, jaké by měl mít muž…". Ale dál ta opojná slova nemohu poslouchat, rychle ho přeruším, "Dost, přestaňte!", vyzvu ho polekaně, ve zmatku zvednu ruku, přitisknu ji na jeho ústa a zadusím v nich slova, aby mě dál nemámila a nepropalovala se mým tělem.

Verše co recituje, jsou mistrně sepsané, znám je velmi dobře, ale dlouho jsem je neslyšela, napsal je můj oblíbený spisovatel, jsou velmi působivé a pro ženy v jisté situaci neodolatelné, jejich účinek na mne je znásoben vzrušujícím způsobem, jak ta slůvka vyslovoval. Jeho vemlouvaný hlas vyvolal v mém těle krásné mrazení a znepokojující pocity, dokonce takové, které žena cítí k muži, který pro ni mnoho znamená, pocítila jsem vzrušení a prudce to rozbouřilo mou krev a to mne mate. Měla jsem chvíli dojem, že nesedím v autě s policajtem, ale s milencem, tak kouzelnou moc verše mají, na mne silně zabírají a překvapuje mne, že je zná, i když si je trochu upravil, on asi není jen obyčejný policajt.
Dostalo se mu dobrého vzdělání a možná se ta slova jen naučil k navazování známostí, nevím, která z těch dvou možností je ta pravá, ale o to nejde, důležité je, že byly od něj určeny jen pro mne, snaží se mne okouzlit a to se mu daří, musím se rychle uklidnit a zvolňuji dech. Nahlíží mi do očí a přitom líbá mou ruku, co jsem tiskla k jeho ústům, abych umlčela příval roztoužených slov, další bych už neunesla, učinily by mě vůči němu více vstřícnou, ale měla bych to ukončit a svou ruku vytrhnout z jeho dlaně. Co nejdále od jeho rtů, ale nejsem toho schopna, jsem podivně zmatena, v hlavě mi doznívají ozvěny slov vzbuzujících velkou vášeň i touhu, dál prociťuji teplo jeho dechu a měkké doteky jeho rtů mne silně rozechvějí.

Jeho vlhký jazyk ochutnává mou kůži v dlani, jemné šimrání kratičkých vousů je příjemné a oči mu září, tváře hoří a mé srdce mi vzrušeně tluče v hrudi, intenzivně vnímám vzájemné souznění, které mezi námi tak náhle a překvapivě vzniklo, jsem si jista, že tuto mimořádnou chvíli prociťujeme stejně silně. Čtu mu to z tváře a zalituji, že jsem mu zabránila v dalším recitování veršů, zamotal mně tím sice hlavu, ale bylo to velmi krásné, Bože, on to se mnou umí, snad se do něj nezamiluji, musím tu chvíli sblížení přerušit. Rychle osvobodím svou ruku z jeho dlaně, schovám ji před ním v záhybech šatů, já ho podcenila, nechala jsem se pomýlit tím, jak solidně vypadá a jak se uhlazeně choval v penzionu, ale on je snad převtělený Casanova, těžko se mu odolává, stále marně rozdýchávám jeho nečekané kouzlo.

Konec 18. části
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem – 17. část

3. května 2016 v 22:10 | Elis |  Letní romance s Borisem

Závěr předcházející části příběhu...

---recepční zavolá, "Pojďte sem na moment.", to se mi vůbec nehodí. Podívám se tím směrem, není tam sama, u recepce stojí velmi hezký muž ve světlém obleku modrošedé barvy, se zájmem mě pozoruje, je to asi nový host, jeho upřený a pátravý pohled mě znepokojí. Ale nemám čas se tím zaobírat, "Promiňte, spěchám, stavím se později.", odmítnu si povídat a pokračuji ke schodišti, ale mužský hlas mě zastaví, "Slečno to nepočká, musím s vámi mluvit hned, je to důležité!". Strnu s nohou na prvním schodě, pomalu se otočím, pohlédnu pozorně na muže, vidím ho poprvé v životě, co po mě může chtít a znepokojeně sleduji, jak jde ke mně volným krokem. Z kapsy vytáhne policejní průkaz a přidrží mi ho před očima, polekám se, že policie začala hledat Borise, asi jde o rvačku na útesu nad mořem, nebo je to kvůli Lucasovi, to mě k smrti vyděsí, srdce mi zběsile tluče v hrudi. Najednou mám sucho v krku a naprázdno polknu, to je velký průšvih, ale musím Borise zachránit a rozhodnu se, že policii neprozradím, kde Borise může najít, budu tvrdit, že tady není.


Elis
Letní romance s Borisem - 17. část

Jen netuším, jak dlouho mohu Borise zapírat a chránit, co všechno policie ví a dopředu se bojím, co mě čeká, co zase budu muset vydržet a podstoupit, jsem už vším co se stále děje unavena, to snad nikdy neskončí. Zhluboka vydechnu napětí, ale mé rozhodnutí chránit Borise se nemění, jen mě to nutí k většímu soustředění a zvládnutí svých emocí a to je vyčerpávající, všechny smysly mám napnuté k prasknutí. Jsou připravené řešit a odvrátit každé nebezpečí, které mu hrozí, nikdy nedovolím, aby skončil ve vězení a rychle přemýšlím, jak se nejlépe dostat z nesnází, které se na nás ze všech stran řítí. Ty mohou Borise i mne ohrozit a tím zároveň zničit i to, co si pečlivě do budoucnosti plánuji, jsem na něm závislá, nedovedu si život bez něj představit, patříme k sobě a cítím, jak jsme silně propojeni.
Co se týká jeho, týká se i mne, nesmím se dopustit žádné chybičky a jen krátce se zeptám, "O co jde?", snažím se nedat najevo své znepokojení a nemohu se rozhodnout, jakou roli mám hrát, s policií nemám mnoho zkušeností. Mám být svůdná a vášnivá, nebo bezbranná a nevinná, nevím, co na policajta více platí, snažím se vycítit, co má rád, i on je pouhý chlap a myslí každé tři minuty na sex, jako ostatní muži. Má své tajné sny i velké touhy a ty musím znát, abych věděla jak se k němu zachovat, je to pro mne životně důležité a zadívám se pozorně do jeho očí. Snad se v nich dá přečíst, co je zač, co se snaží před světem ukrývat a naše pohledy se střetly, pozorně se zkoumají, i on mne pečlivě hodnotí, ne jen jako policajt, je to i pohled muže, který je něčím u ženy zaujat.

Instinkt mi napovídá, že naše setkání nezůstane bez následků a ty mohou být dobré nebo zlé, to se nikdy neví, nic se neděje jen tak a v mém životě se stále dějí zvláštní, nepředvídatelné věci nebo události i neobvyklá setkání. Vyšší moc to vše z nějakého důvodu plánovala a může se cokoliv stát, nic se nedá vyloučit, už jsem tomu přivykla, je to asi můj osud, možná nějaká zkouška, ve které musím obstát. Jsem v tuto chvíli ostražitá a mé pozornosti neunikne, jak policajt polknul, právě se chystá odpovědět na mou otázku, "Je na vás podáno trestní oznámení za ublížení na zdraví, kde si můžeme promluvit?!", zeptá se jedním dechem. V první chvíli nejsem schopna odpovědět, postihl mě další prudký nával slabosti a nic nechápu, ale obvinění na mne dolehne plnou vahou, dobře vím, co to znamená a mám pocit, že ze mne vyprchává život.
Netušila jsem, že nejde o Borise, ale o mne a hrozí mi trest i vězení, nával strachu mne úplně ochromí, vše se ve mě sevře, asi umírám nebo jdou na mě mdloby, nemohu se nadechnout, dokonce vidím jako v mlze. Nejistě natáhnu ruku po zábradlí, musím se o něco opřít, pokud nechci upadnout, ale policajt je rychlejší, uchopí mou paži a poskytne mi oporu, pověsím se na jeho ruku, jsem v zoufalé situaci. Zase od muže potřebuji pomoc a spoléhám na ni, přesto, že je to policajt a možná mě přišel zatknout, ale je to chlap a jsem si jista, že jsem ho něčím zaujala a doufám, že bude ohleduplný a jemný. Jeho další otázka mi to potvrdí, "Je vám něco, jste úplně bílá?", strachuje se a podepře mě i druhou rukou v podpaží, nejraději bych se k němu pevně přitiskla a čerpala z něj sílu.

Ale chápu, že je v nesnadné situaci, musel by si vybrat, jestli je více chlap nebo policajt, vnímám u něj znepokojení a s nehraným zájmem mi do tváře nahlíží, "Nevím, točí se mi hlava, necítím se dobře a ničemu nerozumím.", hlesnu zničeně. Zkoumavě mě pozoruje, v této chvíli je nečitelný, ale úpěnlivě se mu zadívám do očí a donutím se k otázce, "Kdo podal oznámení?", hlas se mi chvěje a prsty mu zatínám do ruky. Je to můj jediný pevný bod v rozbouřeném moři nebezpečných událostí a potěší mě, že nemá snahu se osvobodit, to mi dodá naději a čekám, co mi po pár vteřinách váhání na mou otázku odpoví. Sdělí mi neznámé ženské jméno Greta Vasari, rychle pátrám v hloubce své paměti, "Vůbec ji neznám, to je nedorozumění!", ohradím se s nadějí, že jde o pouhý omyl a trochu se mi uleví a začnu od sebe odhánět návaly úzkosti.
Tisknou mi hrdlo a brání v dýchání, upřu oči na policajta v doufání, že mi to potvrdí, ale nereaguje na to, koukne se na papír a dokončí větu, "Jste obviněna z napadení Lucase Ricci!", zdůrazní jméno a na chvíli se odmlčí. Dává mi asi čas nechat si to hlavou projít a jeho slova sfouknou mou naději, že se mě to netýká, stejně jako průvan plamínek na svíčce, jsem z toho na zhroucení a zalapám překvapeně po dechu. Policajt pokračuje, "Musel být odvezen ve velmi vážném stavu do nemocnice!", jeho vážná slova mě vylekají ještě více, chudák Lucas je na tom špatně, to je mi líto, ale stále nemohu pochopit, co to má se mnou společného. Co mi to vykládá za nesmysly, já jsem mu nic neprovedla, chtěla jsem se o něj postarat, ale to mi nepomůže v beznadějné situaci, svět kolem mne se asi zbláznil a já jediná jsem zůstala normální.

Ale naříkání je na nic a navíc začíná mi to do sebe zapadat, už vím, kdo se pod ženským jménem skrývá, ta mrcha zdravotní sestra se rozhodla mě definitivně zničit a já mám láskou k Borisovi svázané ruce, uvízla jsem bezbranná v její pasti. Nemohu Borise obvinit, musím ho ochránit, ale sama jsem ztracena a ta ženská je všeho schopna, vůbec nevím, jak se jejímu nařčení ubráním a narůstá ve mně vztek na Marka. Je to jeho vina, nevyhodil tu bestii z doktorova bytu, jak jsem po něm žádala, kvůli jeho zájmům a jeho žárlivosti, zůstala v bytě s Lucasem sama, co potom zjistila, vše s chutí proti mně použila. Nezastaví se před ničím, udělala jsem zásadní chybu, promarnila jsem příležitost, kdy jsem ji v doktorově bytě mohla zabít, skončila bych stejně ve vězení, ale měla bych z toho lepší pocit, než v této chvíli.
Ona nade mnou triumfuje a já se nemám jak obhájit, "To není pravda, já ho nenapadla!", "hlesnu polekaně s vědomím, že nemám žádné důkazy, všechno svědčí proti mně a mnohem silněji vnímám nebezpečí, co mi hrozí. Navíc ta ženská není normální, nedá se s ní domluvit, pravda ji nezajímá a slovo spravedlnost snad ani nezná, nevidím před sebou žádné východisko, je to psychopatka a dokonale ovládá manipulování s lidmi a lhaní. Nejraději bych se zhroutila na schody a z beznaděje brečela jako malá holka, policajt to na mě vidí a opatrně vyzvídá, "Jak je vám?", zeptá se s účastí v hlase, zadívám se mu prosebně do očí, velmi chci, aby mi uvěřil. Jen on mi může pomoci, ale jen se zeptá, "Mohu pokračovat?" a já mám dojem, že špatně slyším, copak to není všechno, co ještě si ta mrcha vymyslela, drtí mě předtucha, že to nejhorší mě čeká.

Nejraději bych si zacpala uši, abych nic více neslyšela, ale nemohu tomu uniknout, musím vědět, o co jde, tak jen přikývnu a policajt pokračuje ve čtení mých dalších údajných provinění, "Dále jste dotyčnou bezdůvodně napadla!". Konstatuje a zvědavě se na mě podívá a zatím co znovu překvapeně lapám po dechu, dozvídám se další podrobnosti, svého zločinu, "Zranila jste ji v obličeji tak silně, že krvácela a musela vyhledat lékařské ošetření…!". Dál to nevydržím poslouchat a skočím policajtovi do jeho předčítání, "To ona mě napadla, já se jen bránila!!!", vykřiknu rozhořčeně, to je už příliš, nenávist k ní naplní mé nitro a probere mě z letargie. Musím vymyslet, jak se z toho dostat a jak využít všechny své možnosti, ona s tím nepřestane, dokud nezvítězí a to nedovolím, zatím vyhrála jednu bitvu, já musím vyhrát válku a použiji k tomu bez váhání vše, co se k tomu bude hodit.
Podívám se přemýšlivě na policajta, musím ho získat na svou stranu všemi prostředky a tím chci začít, on je má naděje, že nebudu souzena, na něm závisí, jak mé obvinění posoudí a chci být pro jeho oči nejen přitažlivá, ale zároveň bezbranná. Jsem na něm závislá, drží v rukou můj život a nutně potřebuji probudit jeho instinkty, které mu zavelí chránit ženu v nesnázích, má to určitě v sobě, vypadá na slušného chlapa. Svým rozhodnutím dostávám znovu svůj život pod kontrolu, zhluboka se nadechnu a rychle se snažím vžít do své nové role, on musí poznat, jak toužím po jeho ochraně a co za to může v oplátku dostat a zmateně si rukou přejedu po čele. Zavrávorám, ještě silněji stisknu jeho ruku, předstírám slabost a bolestně zavzdychám, "Co je vám?", strachuje se a snaží se mě uklidnit, "Nebojte se, není to s vámi tak zlé, jak to vypadá!" a docela se mu to daří.

Možná se vážně zbytečně hroutím a panikařím, ale spíše mi lže, abych se úplně nezhroutila a nenarušila jeho vyšetřování, "Pojďme se někam posadit, všechno spolu probereme.", navrhne a ohlédne se po křeslech u recepce, zavrtím odmítavě hlavou. Tam by recepční slyšela každé naše slovo, "Ne, tam ne!", rázně to odmítnu a nejraději bych se rozhovoru vyhnula, chci si předem vše v klidu promyslet a začnu vzdorovat. "Já už nemohu, jsem z toho zničena a nechci nic dál probírat!", spaluji policajta rozzlobeným pohledem, jako nositele špatných zpráv, snad to na něj zapůsobí, má úvaha je správná. Asi předpokládá, co si o něm myslím a omlouvá se, "Na mne se nezlobte, je to napsané v protokolu!", řekne na svou obranu, "Já to jenom vyšetřuji a nemyslím si o vás nic špatného!", snaží se mi vetřít do přízně.
Vděčně se na něj podívám a nechám zvlhnout své oči, "Pořád ničemu nerozumím, vůbec nic z toho jsem neprovedla!", řeknu úpěnlivě a několikrát významně potáhnu nosem, rychle pochopil, co potřebuji a podá mi svůj kapesník. Utřu si nos, vysuším slzy a kapesník schovám do dlaně, "Mohu si ho zatím nechat.", zeptám se a slíbím, že mu ho vypraný vrátím zpátky, beze slov přikývne a dlouze na mne upře oči. Jsou hluboké, mají zvláštní průzračnou a jiskřivě modrou barvu, jsou velmi působivé, docela mě okouzlily, na chvíli odhodím své starosti a pečlivě si ho prohlédnu, nevím, co si o něm mám myslet. Není to obyčejný upocený policajt, má vkus, dbá na sebe a příjemně voní, takoví muži vždy na mne zapůsobí, je to velmi krásný chlap, co by stál každé ženě za hřích, jsem tím, co ve mně probudil docela zneklidněna.

Najednou nevím co říct, nechci vypadat trapně a z nouze se rozechvěle zeptám, "Vy jste mě přišel zatknout?!", ale odpoví až po chvíli, jako by se rozmýšlel, co má se mnou dělat, co bude vhodnější a zakroutí odmítavě hlavou. "Ne, jen vás vyslechnu a pořídím zápis, pak se uvidí.", řekne neurčitě, "Kde si můžeme v klidu promluvit!", znovu na mne naléhá a nedovolí mi dlouho přemýšlet, ale jedno vím jistě, "Kdekoliv jenom ne tady, i zdi tu mají uši!", odmítnu rozhovor v penzionu. "Skočím se převléknout a můžeme zajít do kavárny, je v uličce za rohem.", navrhnu, dávám tím najevo, že s ním budu ochotně spolupracovat a on po chvilce zvažování přikývne. Pustím se jeho ruky a vydám se nahoru po schodech, ale jde za mnou, podivím se tomu, "Vy nepočkáte dole, já vám neuteču.", slibuji, "Půjdu s vámi a tam počkám!", usměje se a trvá si na svém.
Rychle pochopím, že z toho neustoupí, jeho povolání má svá pravidla, jsem podezřelá, musí mě hlídat a tak pokračuji do dalšího poschodí, neohlédnu se, jen slyším za sebou jeho kroky, u dveří se krátce otočím. Významně se na něj podívám a rychle vklouznu do pokoje, zabouchnu dveře a otočím klíčem, Fabio se nervózně prochází po pokoji a okamžitě si to ke mně namíří, ale můj první pohled směřuje na Borise. Nic se nezměnilo a to mi dělá velké starosti, vypadá více jako mrtvý, než živý a z pohledu na něj se mi sevře srdce, nejde dál čekat, musí se stát něco zásadního, možná opravdu potřebuje nemocnici. Jenže odvést ho tam by mi určitě neodpustil, zakázal to a dobře ví proč, ale dál to nemohu řešit, Fabio mě vyruší, "Kde jsi byla tak dlouho?", je velmi zneklidněný a podívá se mi pozorně do očí, "Stalo se něco?", na první pohled poznal, že nejsem v pořádku a to mě zná jen krátce.

Strčím mu kufřík do ruky a rozhodnu se nic netajit, "Je tady policajt, přišel mě vyslechnout!", vysvětluji tiše a mám zase blízko k pláči, přišla na mně další slabá chvíle, je toho na mě moc, přestávám to zvládat a před Fabiem si nemusím hrát na hrdinku. Umí krásně utěšovat, má pro mne plno pochopení a rozhodnu se mu se vším svěřit, "Prý jsem někoho napadla, ale není to pravda, nic jsem neudělala, jen mě možná obviní!", strachuji se. Zavzlykám a to jediné vzlyknutí jako zvednuté stavidlo spustí příval mohutného pláče, stojím schoulená a neschopna ho zastavit, všechen strach, obavy a úzkost posledního dne a noci, mne zničily. Střet s tou bestií nebo Markovo pominutí smyslů si vybralo svou daň, všechny ty zvraty i to nebezpečí se na mně podepsaly a pláč ulevuje mé ztrápené duši, vyplavuje ze mě strach a napětí.
Dál roním slzy a nepokouším se je zastavit, připadám si bezbranná, zranitelná a toužím po objetí muže, jeho ochraně, hýčkání i ubezpečování, že zase bude dobře a to mi v této chvíli může poskytnout jen Fabio a on to správně vycítí. Postaví kufřík na stůl a rychle ke mně přistoupí, pevně mě sevře do objetí a přitiskne svou tvář do mých vlasů, něco mi chlácholivě šeptá do ucha, nevnímám obsah slov, k uklidnění mi stačí slyšet jeho hlas a cítit jeho tělo. Jeho rodné řeči stejně moc nerozumím a vtisknu se ještě více do jeho náruče, mé slzy smáčí jeho krásnou košili, ale nedbám na to a zavřu oči. Zatoužím, aby svět kolem mne zmizel i se všemi problémy, ta mstivá mrcha aby se ztratila v nenávratnu, nebo se propadla až do samotného pekla a já měla konečně klid, zbavila se starostí i trápení, nemusela nic řešit, bát se, co se zase stane a mohla jen šťastně žít.

Hlavou mi proletí nebezpečná myšlenka, že jsem si neměla s Borisem nic začínat, život s Tomem byl klidnější, ale poděšeně ji odvrhnu, Borise velmi miluji, jsem asi hodně zoufalá, že mě něco takového může vůbec napadnout. Snažím se znepokojující myšlenku vší silou vypudit z hlavy, ale zanechala ve mně stopu, musím na ni myslet a velmi mě to znejistí, něco pravdy na tom bude, ale Toma již nemiluji, nudím se s ním a na hektický život s Borisem si musím zvyknout. Nejdůležitější je přece láska a Boris se časem jistě zklidní, ale náhle si uvědomím, že dlouho neslyším Fabiovo šeptání, využil mého zadumání a jeho ústa se věnují líbání. Klade polibky do mých vlasů a jeho prsty je postupně odhrnují, obnažují mé hrdlo a jeho rty se přisávají mou kůži, ztuhnu překvapením, od Fabia jsem to nečekala.
Doufala jsem, že mi pomáhá bez postranních úmyslů, že je galantní a chápavý, zeptám se naléhavě, "Co to děláš?", otázka se mi zdá hloupá, ale vhodnější mě nenapadla a vzepřu dlaně o jeho prsa, snažím se ho odtlačit. Marně, jsem zase v prekérní situaci s mužem, který nic nepochopil a špatně si vykládá mé chování a já ho zase nesmím tvrdě odmítnout, Fabia kvůli Borisovi potřebuji, ale na tyto hry už nemám sílu. Ještě jsem vyčerpaná s kličkování s Lucasem, málem mě znásilnil, stálo mě velké úsilí se z toho dostat a uhrát to pomocí lstí a nakonec to musel stejně vyřešit Boris, i když si myslím, že ne definitivně a s Lucasem se ještě setkám. Ale z Borisova zásahu mám současné problémy a zamotané pletky mi znovu hrozí s Fabiem kvůli tomu, že je lékař, jen s jediným rozdílem, že Boris mne nemůže zachránit, jsem na to sama a bude to velmi složité a nesnadné.

Fabio je až příliš vášnivý a teď s napětím čekám, jak mi své chování vysvětlí, chvíli oba stojíme bez jediného pohybu, jen cítím jeho horký dech a jak se mu prudce zvedá hruď, "Líbám tě!", zašeptá mi důvěrně a vroucně do ucha, jsem tím překvapena, to si už dovoluje příliš. Mluví se mnou, jakoby snad mezi námi něco bylo a zatím se skoro neznáme, je velmi smělý, čekala jsem, že za svou troufalost se bude omlouvat, ale toho se od muže, kterému proudí v žilách žhavá jižní krev, nedočkám. "Proč mě líbáš?", rychle mu položím další hloupou otázku a chvíli to vypadá, že mi nehodlá odpovědět, nakonec se mazlivě zeptá, "Vážně to chceš vysvětlit!?". Pevněji mě k sobě přitiskne, přikývnu, že chci i přesto, že vím, co tím sleduje, ale musím jeho výboje přerušit a získat čas, než vymyslím něco, čím ho udržím od svého těla v bezpečné vzdálenosti.
Zároveň musí u mě zůstat, chci si ho ponechat, nutně jako lékaře ho potřebuji, ale jinak se jeho úmysly velmi liší od mých a dává to nepokrytě najevo, přitiskne rty k mému uchu, "Jsi nádherná a přitažlivá, moc tě chci, zamiloval jsem se do tebe.", vášnivě zašeptá. Krásně se to poslouchá, ale jak si může myslet, že mu na takové řeči naletím, na to může zapomenout, stejně z něj mluví jen splašené hormony. Co cítí má k pravé lásce daleko, v podstatě mu jde jen o sex, i když kvůli tomu, že mě drží v náruči, ve své velké vášnivosti si možná namlouvá něco víc, ale musím ho přivést k rozumu. "Fabio přestaň, známe se sotva dvě hodiny!", snažím se ho usměrnit, "Pusť mě, prosím.", důrazně požádám, ale dělá, že neslyší, "Čas není důležitý a vím, co cítím, jsme si určeni, chce to sám osud.", trvá si na svém.

Překvapí mě, že je pověrčivý a věří na osud stejně jako já, jen naše setkání i hru osudu vnímám úplně jinak, ale nemá cenu mu to vysvětlovat, nenechá si to vymluvit a další slova mi to potvrdí, "Nic v životě není náhodné!", řekne rozhodně. "Jsi pro mě ta pravá a vážně tě miluji, Bůh je můj svědek!", pokračuje s vážnou tváří a oči mu planou, že je věřící mi potvrdí zlatý křížek na jeho krku, ale jeho dovolávání se Boha můj názor nezmění. U něj jde o něco jiného, už jsem slyšela hodně historek o rozvášněných a umanutých mužích z jižních zemí, kteří jsou k nezastavení a vyvolenou ženu nenechají ani chvíli na pokoji. Zatím mi Fabio připadal rozumný, neškodný a důvěryhodný, jeho překvapivá proměna z klidného a vstřícného muže, mě zaskočila, neomylně cítím a nejde to přehlédnout, že je už příliš vzrušený.
Jeho tělo se proměnilo na gejzír vybuchujících vášní, má silnou potřebu je vybít a jen tak mě nepustí, to poznání mě zaskočilo a nevím, co si mám s ním počít, všechny finty co znám, mám vyzkoušené jen u nás. Na tak horkokrevného muže nebudou asi stačit, musím zkusit něco jiného a rozhodnu se v něčem s ním souhlasit pro jeho počáteční zklidnění, "Máš asi pravdu v tom, že osud zařídil naše setkání, díky tomu jsi mě zachránil!", pochválím ho. Souhlasně přikyvuje, ale ještě jsem neskončila a obávám se, že z toho co dále řeknu, nebude nadšený, "Fabio, věřím na osud, ale téměř se neznáme, nesmíš spěchat, to nesnáším!", důrazně ho varuji. Nedbá toho, je odhodlaný to riskovat, jeho toužení je silnější než obavy, myslí si, že mě udolá a pokud v tom bude pokračovat, tak nevím, jak účinně čelit jeho snahám, mám strach, že nic na něj nezabere, je rozjetý.

Jsem ve složité situaci, pokud ho vyhodím, ocitnu se v neřešitelných problémech, po selhání Marka nemám nikoho jiného, kdo mi může pomoci a Boris přijde o dalšího doktora, to v jeho vážném stavu znamená velké nebezpečí. To nechci a nesmím riskovat, Borisovi jde o zdraví, možná i o život a z možností, co mi zbývají jak to zajistit, moc na výběr nemám, vše co udělám, bude vždy špatné rozhodnutí. Nehodlám s Fabiem zápasit, odpor by ho mohl ještě více rozdráždit, bezradně stojím a čekám na zázrak, zatímco jeho ruce bloudí po mém těle a jeho ústa neustávají ve své činnosti, sjíždí po mé tváři i šíji. Doteky jeho rtů jsou příjemné, je dravý i něžný, s ženami to umí, milenec musí být skvělý, ale nemám chuť si ho otestovat, jen si uvědomím, že mi v něčem připomíná Borise, byl z počátku stejně dobyvačný, na nic nebral ohledy.
Ani na mé city, vzal si mě násilím a to nemá jižní krev, co potom mohu očekávat od Fabia, ale kdo ví, jaké má Boris předky a jaký koktejl mužnosti mu v žilách proudí, že je tak vášnivý, ale v genech dostal to nejlepší, co chlap může mít. Je nádherný, neskutečně přitažlivý až se dech tají, ve všem výjimečný a hlavně s ním šlo o něco jiného, sice jsem dělala drahoty, zlobila se a předváděla rozhořčení, ale velmi jsem ho chtěla. Podlehla jsem mu ráda a s tím Fabio nemůže počítat, nikdy Borise nahradí, to mu ale nemohu povídat a dál vyčkávám na vhodnou chvíli, jak se ho citlivě zbavit, nechci přijít o jeho pomoc nebo lékařské schopnosti. Dál zatím kladu přiměřený odpor, kterým dostatečně dávám najevo, že o takový zájem z jeho strany nestojím, ale to asi nepochopí, určitě je u žen úspěšný a nepočítá s odmítnutím, nepomohou mi ani varující věty.

Neúnavně je opakuji, "Fabio já to nechci!", nebo "Fabio okamžitě přestaň!", i když vím, že nic nezmění, na něj nepůsobí, možná má slova nevnímá, tak zkusím svou dlaní klást překážky jeho rtům, ale i to je marné. Jeho touhy to neuhasí, je v zajetí svého snažení, jsem bezradná a obávám se okamžiku, kdy se dostane do výstřihu, nezadržitelně tam jeho ústa míří a za chvíli zaboří tvář mezi má ňadra, ale v těch místech mám stanovenou pro muže pevnou hranici. Dál je zakázané území a vstup jen s mým povolením a doufám, že on ji nepřekročí, protože vůbec nevím, jak ho po dobrém donutím k zastavení. Nechci být dotčena jiným mužem, nemohla bych se podívat Borisovi do očí, ale jsem asi dítě štěstěny, v první chvíli kvůli jeho zrychlenému dechu jemné poklepávání na dveře nevnímám, ale zabouchání už nejde přeslechnout.
I Fabio to slyší, zvedne hlavu a překvapeně se na sebe podíváme, oba jsme na policajta kvůli tomu všemu pozapomněli, i když každý z jiných důvodů, ale jemu právě došla trpělivost s čekání na chodbě a tak se připomenul, pro mne v pravou chvíli. Jsem mu za to vděčná, i přesto, že o tom neví, svým zásahem mě zachránil, Fabiovy choutky výrazně pohasly, ale i tak se na něj osopím, "Vidíš, co děláš?!", tvářím se nazlobeně. "Kvůli tobě budu mít ještě větší problémy!!!", obviním ho a prudce ho od sebe odstrčím, už si to mohu dovolit, z Fabia se právě stal viník a to zcela mění situaci. Ztratil právo se cítit dotčený, dělat mi další problémy nebo odmítnout Borise léčit a to se mi hodí, ale znepokojeně vykročím ke dveřím, rychle dávám dohromady výmluvy, kterým policajt uvěří, nejistě odemknu a pootevřu dveře.

"Moc se omlouvám, ale udělalo se mi velmi zle a musela jsem si lehnout do postele.", vysvětluji tichým, bolestným hlasem, jako bych byla v posledním tažení a čelím zkoumavému pohledu jeho průzračně modrých očí. Jsem si jista, že mi věří, možná mi v tom pomohly i rozcuchané vlasy od Fabiových nenechavých prstů, musím vážně vypadat, že jsem zrovna vylezla z postele a policajta to zneklidní. "Nemám zavolat lékaře?", zeptá se, on si vážně o mě dělá starosti, "Děkuji, ale to není nutné, je mi mnohem lépe.", odmítnu jeho nabídku, "Jen mi ještě dejte chvíli navíc, musím se dát do pořádku.", požádám a on chápavě přikývne. Chystám se dveře zavřít, ale ještě je zadrží, znepokojeně se na něj podívám, snad nebude chtít jít do pokoje, tam ho pustit nemíním, naštěstí jen chce něco povědět.
"Nemusíte se mě obávat, chci od vás jen vysvětlení, zatím o nic nejde.", snaží se mě uklidnit, ale docílil pravého opaku, slůvko "zatím" mi uvízlo v hlavě, znamená, že zítra to může být mnohem horší a po zádech mi přejede mrazení. On to zlehčuje, protože neví, s kým mám co do činění, že ta bestie se před ničím nezastaví, lhát a vymýšlet si je pro ni druhou přirozeností, navíc je šílená a spřádá přímo vražedné plány. Za každou cenu mě bude chtít zničit, jako bych mohla za to, že muži o ni nestojí a musí se jim vnucovat, ale to policajtovi nebudu nyní vykládat, počkám si, až k tomu bude vhodnější příležitost a on mi bude pozorně naslouchat. Snad potom pochopí, co je ta mrcha zač, zatím se na něj jen mírně usměji, dávám tím najevo, že to co mi říká, beru na vědomí, konečně mohu zavřít dveře a otočím se k Fabiovi.

Zvážněla mu tvář, všechno slyšel a pochopil, že mám opravdu vážný problém, za patami až příliš vytrvalého a neodbytného policajta, ale jako muž, který má o mne zájem, bez nadšení pozorně sleduje můj pohled, jak se výmluvně zadívám na postel s Borisem. "Postaráš se o něj?", upřu na Fabia úpěnlivý pohled a přidám slůvko, "Prosím.", vyslovím to tak zoufalým tónem, jako bych šla hned do vězení. Fabio se netváří nadšeně, ale přikývne a já mu věřím, je přece lékař a nemůže nechat Borise bez pomoci, ale o něčem přemýšlí, strčí dva prsty do kapsičky u košile, vytáhne pár vizitek i pero. Na zadní stranu něco píše a vizitku mi podá, "Napsal jsem ti telefon a jméno na skvělého právníka, je to můj dobrý kamarád, odvolej se na mě, kdyby si měla problémy, rozumíš!", ubezpečuje se, že vše chápu.
Přikývnu, ale sevřel mě nový nával strachu, že to může až tak daleko zajít a budu potřebovat právní pomoc, ale nemám na ni peníze, padnu rezignovaně do křesla, budu to muset Fabiovi vysvětlit, "Děkuji, ale já si právníka nemohu dovolit!", upozorním ho. Mám jen pár bankovek, co mi dal v nemocnici Marek a nějaké drobné, konto mám prázdné a všechno za mě doposud platil Tom a teď je na řadě Boris, ale ten zatím není schopný se o mě postarat a možná dlouho nebude. Jsem tady úplně bez prostředků, zbývá mi jen Fabio, "S tím si nedělej starosti, já se o vše postarám!" ujistí mě a jeho nabídku hodlám přijmout, pokud to bude opravdu nutné. Jsem ráda, že ho mám a že jsem na něj nebyla hrubá, když proti mé vůli neodbytně mě sváděl k milování, pochválím se za svou prozíravost, s muži jednat po dobrém, to se vždy vyplatí.

To je jediný způsob, jak si je nepopudit a mít je stále na své straně, jen v nejhorším případě používám lsti, ale nikdy muže neponižuji, to je důvod, proč mi Fabio je stále nakloněný a ochotný mi dál pomáhat i přesto, že ode mne nedostal nic z toho po čem tak moc toužil. Ale nebyl tvrdě odmítnut, jeho ego neutrpělo a ponechala jsem mu naději a doufání, že se nakonec všeho dočká a bude ode mne nutné v tomto stavu ho dále udržovat. Rozhodnu se ho odměnit a hezky i když smutně se na Fabia usměji, potěší ho to, přiklekne si ke mně a uchopí mou ruku, "Se mnou si v bezpečí, nemusíš se ničeho obávat!", zní to odhodlaně, dokonce jako slib a políbí mě do dlaně. Jeho těsná blízkost mě znepokojí, to ho může k něčemu znovu vyprovokovat, "Fabio musím už jít, nemůžu ho nechat na chodbě tak dlouho čekat!", vymlouvám se na policajta.
Stejně to chci mít už za sebou a vědět, jak policajt přijme má vysvětlení a Fabio chápavě přikývne, "Dobře, ale neztrať tu vizitku!", naléhá na mě, "Kdyby se něco zvrtlo, okamžitě mi volej, až potom právníkovi!", žádá být informován a domáhá se mého souhlasu. "Ano, ale co tím myslíš, jako že mě nakonec zatkne?!", zanaříkám, srdce se mi znovu sevře, mám pocit, že můj život se mi rozpadá na kusy, více ho neslepím dohromady a všechno to krásné, co v mém životě bylo, nezvratně končí. Fabio začne s uklidňováním, "Myslím, že ne, říkám to jen pro jistotu, že mi můžeš volat kdykoliv i v noci!", vysvětluje, ale cítím, že s tím, jak to se mnou dopadne, si není moc jistý. Asi neví, jak funguje místní policie, nemá vlastní zkušenosti, i když mě stále poučuje, "Buď opatrná v tom, co a jak povíš, oni všechno překroutí.", seznamuje mě, jak to podle něj v této zemi chodí.

Znovu mě tím vyděsí a upřu na něj zoufalé oči, ztrácím se v tom, už nevím, čemu a komu mám věřit, co když policajt jen sympatie ke mně předstírá a chce ze mě dostat přiznání, nebo mě přiměje s něčím souhlasit, co mi potom ublíží. Jsem ze všeho zmatená a Fabio to na mě vidí, pozorně vnímá mé pocity, "Počkej, zavolám svému právníkovi a zeptám se, co máš dělat!", navrhne, vděčně se na něj podívám a sleduji, jak vytáhne z kapsy u kalhot telefon. Stoupne si k oknu a s někým dlouho hovoří a překotně gestikuluje rukou, napětím téměř nedýchám a nemohu se dočkat, až domluví a konečně hovor ukončí. "Měl jsem pravdu, bez právníka s ním nic neprobírej!", vítězně se na mě s očekáváním podívá, možná bych ho měla pochválit za předvídavost, "Nic mu nevysvětluj, jen řekni, že přijdeš podat vysvětlení se svým advokátem, rozumíš!", domáhá se mého souhlasu.
Je znepokojený mým nepřítomným pohledem, právě jsem zaneprázdněna uvažováním o nové situaci a Borisovi v širších souvislostech, dochází mi, že jsem sice pro tuto chvíli Borise ochránila, ale netuším, co a jak bude dál. Ta mrcha o něm ví, viděla Marka, jak Borise z bytu odnáší, až zjistí, jak moc mi na něm záleží, může to proti mně použít a dostane mě tím do svízelné situace, musela bych si vybrat si mezi mnou a Borisem. Nedá se nic dělat, Boris musí pro jistotu beze stopy zmizet z penzionu a jediný kdo to může zařídit je Fabio, soustředěně ho pozoruji a přemýšlím, zda mohu Borise do jeho péče na delší dobu svěřit. Fabio je netrpělivý, "Co to je s tebou?", zeptá se, nechápe mé mlčení, zadívám se mu prosebně do očí, "Něco od tebe ještě potřebuji a přísahej mi, že to uděláš!", naléhám na něj, ale je z toho viditelně rozhozený.

Vadí mu, že neví, o co jde a nerad tak něco předem slibuje, budu to muset vysvětlit a moc se mi do toho nechce, ale není vyhnutí, "V mých problémech je zapletený i Boris, ale za nic nemůže!", zalžu, "Nechci, aby v jeho stavu ho obtěžovala policie!", zdůrazním, o co mi jde. "Tady by ho našli, musíš ho odsud odvést, spoléhám na tebe, budeš to mít u mě!!!", uchýlím se nerada ke slibování, ale musím, cítím z něho docela silnou nechuť. Fabio překvapeně rozevře oči, "Jak to myslíš, kam ho mám odvézt?", zeptá se, "To musíš vědět ty, třeba k sobě do bytu, půjde jen o pár dní, můžeš ho dát i zdravotně do pořádku, budu tvým velkým dlužníkem!". Sotva to dopovím, uvědomím si, že se mu tím dávám do zástavy, ale nic jiného mě nenapadlo a na Fabia to platí, "Tak dobře, vezmu ho k sobě.", přikývne.
Uleví se mi, i když z naší dohody budu mít později jisté problémy, ale kdoví co potom bude, "Najdeš nás na adrese z vizitky, ale ty mi dej celé jméno a telefon!", vyzve mě, "Proč!", pohlédnu na něj podezíravě. "Pro případ, že by tě vzali do vazby, to ti seberou i telefon!", vysvětluje, "Musím znát tvé jméno, jinak tě nenajdu a nezjistím, co se s tebou stalo!", tím co řekl, mě zase postrašil, ale má pravdu. Známe se jen pár hodin, ale musím mu důvěřovat, chce být můj ochránce a jiného teď nemám, Boris o sobě neví, Marek mi nesmí na oči a Tom je neschopný, dál neváhám a prozradím své příjmení i číslo telefonu, vezmu si tašku a jsem připravena odejít. Ještě Fabiovi poradím, aby znovu podplatil číšníka, ten mu jistě pomůže a s těžkým srdcem za sebou zabouchnu dveře, nerada opouštím Borise a první co uvidím, je policajt, opírá se o zábradlí.

Vypadá překvapivě klidně na to, jak sem ho nechala dlouho čekat, je neobvykle trpělivý, "Jdeme!", vyzve mě, "Ne, musím se jít převléknout!", oznámím a bez čekání, co mi odpoví, vykročím po chodbě. "Vy jste nebyla ve svém pokoji?", vyzvídá, je tím velmi udivený, "Byla a nebyla.", odpovím záhadně, "Máme tady pronajaté tři pokoje, co je na tom divného?", vysvětluji a netrpělivě požádám, "Chvíli počkejte, pospíším si s převlékáním!". Nehodlám dál nic vysvětlovat, to snad k jeho vyšetřování nepatří, nemusí vědět o všem a strkat nos do mých soukromých věcí a snad mi v převlečení nehodlá bránit. Jako vždy, kdy jsem vystavena nebezpečí nebo nějaké konfrontaci a jsem na to úplně sama, v dohledu není jiné řešení nebo nemohu od nikoho očekávat pomoc a v této situaci se právě nacházím, bývám více útočná a razantní.
Přestanu si ho všímat a položím ruku na kliku druhého pokoje, nadechnu se, jsem trochu znepokojena, s Tomem jsme se neviděli ode dne na pláži, kdy mě Boris nalákal do moře a málem mě utopil a doufám, že mi Tom neudělá žárlivý výstup. Na to dnes nemám nervy, z toho, že se po delší době uvidíme, se moc dobře necítím a potichu vstoupím do pokoje, spatřím Toma, jak stojí zamyšleně u okna, po klapnutí kliky se otočí. Zvedne překvapeně hlavu, hledí na mne jako na zjevení a jeho zádumčivé oči se rozzáří, nevšímám si ho, nechce se mi nic vysvětlovat a jdu ke skříni, musím si vybrat vhodné šaty. Volba padne na černozelené, hluboce odhalují celé rameno až k ňadru, na jedné straně jsem téměř nahá a na druhé oblečená, šaty jsou velmi svůdné a sexy, přitahují oči, muže silně vzrušují a já nutně potřebuji policajta rozptýlit.

K tomu účelu jsou přímo stvořené, svléknu se a jen v kalhotkách si je před zrcadlem přidržím u těla, je to správná volba, sluší mi, jdou mi barvou k vlasům i k pleti, chci si je hned obléknout, ale Tom ke mně zezadu přistoupí. Obejme mě a těsně se přitiskne, jeho dlaně sevřou něžně má ňadra a vzrušeně dýchá, "Emily, kde si byla celou dobu?", zakňourá, "To přece víš, v nemocnici a ty ses ovšem neobtěžoval mě navštívit!", odpovím. Pro vysvětlení to musí stačit, nechci zacházet do podrobností o vyčerpávajícím dobrodružství s Borisem nebo zápletkou s Lucasem, ale Toma i tak trápí pochybnosti. "Marek, povídal…", ale nenechám ho domluvit, uchopím jeho ruce a odhodím je ze své hrudi, je mi to dost nepříjemné, ta doba, kdy se mě mohl dotýkat je pryč, "Nech mě být, nemám na hloupé řeči čas!", odbudu ho.
Zklamaně se na mě podívá ublíženýma očima, začne mi ho být líto, "Tome, promiň, jsem nervózní, na chodbě čeká policista, jdu k výslechu!" a rychle ho seznámím, z čeho jsem obviněna a Tom se zděsí. "Do čeho tě ten hajzl Boris zatáhl, to nemůže dopadnout dobře?!", vykřikne polekaně a tím jen potvrdí, že nezvládá kritické situace, je na nic, místo toho, aby mne uklidnil a byl mou oporou, tak se hroutí. "Boris za nic nemůže, to Marek všechno zkazil, ale nedělej si starosti, budu mít právníka!", snažím se mluvit klidně, ale jsem z jeho předpovědi vystrašena, nezbývá mi nic jiného, než doufat v dobrý konec a k tomu potřebuji vypadat co nejlépe. Rychle si natáhnu šaty a znovu se pečlivě nalíčím, dávám si na všem záležet, kartáčem si pročísnu a upravím vlasy, načechrám je prsty a přípravu zakončím pár kapkami smyslného parfému na šíji a mezi ňadra.

Teď si mě policajt může vyslýchat podle libosti, uvidím, jak se mu povede se soustředit a z tašky přendám do malé kabelky potřebné věci, kosmetiku, různé nezbytné drobnosti a pečlivě si do ní uložím i Fabiovu vizitku. Vzpomenu si na finance, "Tome, dej mi nějaké peníze!", požádám a natáhnu k němu ruku, bez protestů sáhne do kapsy a odpočítá bankovky, po chviličce uvažování, ještě dvě přidá, rychle je shrábnu z jeho dlaně. "Později si musíme promluvit!", prohodím, jako by o nic nešlo, nechci ho rozrušit, ale stejně se vylekal, měla jsem raději mlčet, bude z toho celý den zničený. Odcházím z pokoje bez ohlédnutí, nechci vidět jeho smutný obličej a bouchnu za sebou dveřmi, policajt se odlepí ode zdi a věnuji mi dlouhý pohled, udělala jsem na něj dojem, možná ho tak lépe přesvědčím o své nevinně.
Spraví mi to náladu, upírám na něj netrpělivě oči a čekám, co bude dál, nechci tady dlouho stát, Fabio potřebuje prázdnou chodbu a dostatek času, aby mohl Borise odvézt, rychle se rozhodnu, zavelím to jeho, "Jdeme!" a vykročím ke schodišti. Sbíhám dolů a policajt mě mlčky následuje, vydrží s tím až před penzion, tam si pospíší otevřít mi dveře od auta, posadím se a on se zadívá hluboce do mých očí, mám z toho najednou podivný pocit. "Měla byste něco vědět, jste velmi krásná a okouzlující, ale vaše půvaby mé vyšetřování neovlivní!", prohlásí důležitě, silně zabouchne dveře a obchází auto, zatím co o tom zmateně přemýšlím. To jsem ještě nezažila, "Bože, on je asi gay!", zanaříkám, to se mi ho těžko podaří svést, ale možná mám štěstí a je to jen vzorný, neúplatný policajt, bude i na ženský a tak mám stále velkou naději.

Konec 17. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem – 16. část

13. dubna 2016 v 20:19 | Elis |  Letní romance s Borisem

Pro připomenutí závěr předcházející části příběhu...

"Okamžitě s tím přestaň, pokud nechceš způsobit nehodu!!!", napomene mě Marek, překvapeně zvednu hlavu, jeho hlas je divný, zní jako by slova pasíroval přes sevřené rty, ale nehodlám ho poslechnout a jen mu poradím, "Dívej se před sebe na cestu a ne do zrcátka!". Ale jsem si jista, že Marek nás bude dále pozorovat, nevydrží se nepodívat a chápu jeho pocity, ale zacítím potřebu, ještě více ho potrápit a on si to zaslouží, zradil mou důvěru, tu bestii z doktorova bytu nevyhodil, místo na mne, více myslel na své zájmy. A bez zaváhání se znovu skloním k Borisovi a mé toužící rty pokračují v rozdávání polibků a sjíždí na jeho pevné břicho a nakonec má tvář skončí zabořením v jeho klínu, ale to jsem už přehnala, Marek více nevydrží a prudce zabrzdí.
Náraz se mnou smýkne do opěradla u předního sedadla a Boris málem přepadl dopředu, "Marku, ty si blázen, chceš nás zabít?!", zakřičím, jsem z toho docela otřesena a než se vzpamatuji, popadnou mě zezadu ruce a vytáhnou ven z auta. Markovi oči nebezpečně žhnou a prudce dýchá, "Jsem blázen, ale do tebe!", odpoví přidušeně, jako by se mu nedostávalo dechu, přisaje se drsně na mé rty až tak, že vnímám bolest i chuť krve a jeho jazyk se nemilosrdně vklíní do mých úst, cítím ho až vzadu na patru. Je mi to nepříjemné a začnu se bránit, konečně se osvobodím a bez přemýšlení jednu facku mu na tvář vrazím a k mému zděšení mi ji okamžitě vrátí, je to silný úder, vůbec se neovládá a nemít auto za zády, spadla bych na zem, z leknutí si přitisknu dlaň na tvář, bolí to a pálí.


Elis
Letní romance s Borisem - 16. část

Otřeseně pohlédnu do jeho očí, pozorně sleduji, jak v nich doznívající vztek střídají obavy z toho, čeho se právě dopustil, je tím velmi vylekaný, je si vědom, že se neovládl a překročil hranici všeho, co si mohl dovolit a obává se následků, které to pro něj bude mít. A strachuje se oprávněně, nikdo mě nebude beztrestně bít, "Ty si mě uhodil?!", pronesu nevěřícně a ještě více do široka rozevřu oči a dlaní si hladím bolavou tvář, pocit ponížení ve mně spouští návaly zloby. To co on si žádný muž ke mně nikdy nedovolil a nemohu to nechat bez povšimnutí, Markovi to nesmí projít, mít tu možnost vynesu nad ním okamžitě trest smrti a namístě ho vykonám bez jediného zaváhání.
Místo toho se musím spokojit s tím, že na něj dál upřeně a výhružně hledím, z mých očí vystřeluji šípy otrávené mou nenávistí, jen lituji, že šípy nejsou skutečné a nemohou mu ublížit, ráda bych ho viděla svíjet se bolestí, ale nejraději bych ho rozsápala na kusy. Chci prolít jeho krev, jen ta z něj může smýt část jeho viny a dát mi pocit zadostiučinění, nikdy bych nečekala, že Marek bude násilný, důvěřovala jsem mu a on zatím zranil mé tělo i duši, s tím se nemohu smířit. Jsem sice v šoku, ale stále schopna se pomstít a zaútočit, za to co mi provedl, Marek musí trpět i kdyby za odpuštění na kolenou prosil, to se jen tak nepromíjí, musíme srovnat naše účty, jsem už rozhodnuta a zvolna spustím ruce podél těla.

Napínám prsty a v zápětí dlouhé nehty zatínám do dlaní, jako divoká kočka, co si chystá drápy, než se vrhne na kořist, přistoupím o krůček blíže k Markovi, doufám, že nepozná, na co se připravuji a přestane být ostražitý, pozorně vnímám, jak nejistě hmouří oči. Z mého utkvělého pohledu je rozhozený, "Emily promiň, to jsem vážně nechtěl.", pronese kajícně, tváří se nešťastně a doufá, že se mu ode mne dostane rozhřešení, ale je pozdě, nepomůžou mu žádné omluvy. On to tuší, proto je tak rozechvělý, prudce a zhluboka se nadechne, až se mu na vzepjaté hrudi rozepne knoflíček na košili, nakloní hlavu, chystá si ho zapnout a vypadá jako duchem nepřítomný, asi ve své hlavě vymýšlí nové a působivé omluvy.
Ale nemíním na ně čekat, tuto situaci s jeho nepozorností mi přihrál sám osud, nezaváhám ani chvíli, má ruka bleskově dopadne na jeho tvář, nehty se zaryjí hluboko do jeho kůže, sjedou po ní a zanechají za sebou krvavé stopy, přímo si ten pocit užívám. Marek se vyleká, odskočí, užasle se na mě dívá, dlaň si přitiskne na tvář, chvíli si ji tiskne, než zjistí, že má prsty zatřísněné od krve a nevěřícně na mne upře pohled, asi nečekal, že se budu mstít, z jeho zděšení mám dobrý pocit. Stojím dál na místě a vzdorovitě mu hledím do očí, sice riskuji, že mě znovu uhodí, ale něco mi říká, že se toho znovu neodváží a můj odhad byl správný, ale nic nechápe a žádá vysvětlení, "Proč si to udělala!!!", jeho oči jsou zneklidněné, "To se ptáš vážně?!", zeptám se výsměšně.

"Uhodil si mě, to ti nebudu trpět, trest si zasloužíš!!!", oznámím a tvářím se jako anděl pomsty, Marek zaváhá, "Emily, já se ti omluvil!", připomene pár slov, co před tím prohodil, ale to mi nestačí, jeho provinění je mnohem závažnější, dám mu to najevo svým nesouhlasným pohledem. A Marek si pospíší s další omluvou, "Neovládl jsem se, mrzí mě to, ale můžeš si za to i sama!", pokouší se Marek hodit na mne část své viny, ale to neměl dělat, tím si vše zhoršil, výsledkem je mé poznání, že je navíc zbabělý. Chce se zbavit své odpovědnosti a to je ještě horší, než v afektu použít násilí, měl by se ke svému provinění postavit jako chlap, čelit následkům svého selhání a rychle se zeptám, "To mi vysvětli, jak si za to, že mě mlátíš, můžu sama?", jsem zvědavá, co mi poví.
Marek se naježí, "Nepřeháněj, byla to jen jedna facka!", cítí se nespravedlivě obviněn z násilí, "Jedna facka nebo dvě nic nezmění na tom, že sis dovolil, na mě vztáhnout ruku!" zlobím se a myslím to smrtelně vážně. "A jak to, že si za facku můžu sama?", zeptám se a čekám netrpělivě na odpověď, ale Marek zaváhá, "Ty nepochopíš, jak na muže působíš a co to s námi dělá!", řekne záhadně a já nechápu, proč mluví za všechny muže, uhodil mě jenom on, navíc se mýlí, vím docela přesně, jak na muže působím, denně to využívám kdykoliv po něčem zatoužím. Je to ta nejsnadnější cesta, nemusím se namáhat, stačí jen být v jeho blízkosti a okouzlený muž vždy přijde sám v roli dobyvatele nebo prosebníka podle své povahy a dá mi to, co chci.

Ale to Markovi nepovím, mohl by to v našem dohadování proti mně využít, i přesto, že to není důvod k jeho násilí a tak jen prohodím, "Promiň, že vůbec existuji, já se ti za to hluboce omlouvám!", řeknu výsměšně, ale on to vzal vážně. Tváří se, jako by se nic nestalo a on se ničeho nedopustil a to mě vadí, "Ty si vůbec nic nepochopil, já nemůžu za to, že si mě uhodil!", zvednu hlas, málem na něj křičím, došla mi trpělivost s jeho odmítáním přiznat svou vinu. "Emily můžeš za to, stále mě provokuješ!!!", trvá Marek na svém, jeho hlas zní ublíženě, ale na to rozhodně nepřistoupím, "Já tě provokuji a čím!?", ohradím se proti jeho nařčení a napjatě vyčkávám, co mi poví, ale k tomu se nemá, jen se podivně tváří.
Prudce ke mně přistoupí a jakoby propadl pocitu, že já jediná na celém světě ho mohu před ním samým zachránit, opře své čelo o mou hlavu, "Emily, Emily, Emily...!", vyslovuje mé jméno opakovaně, tiše a velmi procítěně, vzrušeně dýchá a jeho horký dech ovíjí můj obličej. Jeho ruce nezaváhají, prudce vklouznou za má záda a jen na zlomek okamžiku strnou, než mě prudce obejmou a sevřou, "Proč mi to děláš, přece víš, že tě miluji?!", pronese rozechvěně, zmlkne a čeká, co mu odpovím. Dobře vím, co chce slyšet, ale lásku k němu necítím a nic jiného, jako pouhá náklonnost mu nebude stačit, chce ode mne mnohem víc a nyní bude chtít dál si vše vyjasňovat a uvíznu ve složitostech našeho zvláštního vztahu.

Stejně nepochopí, že to nejde změnit, Marek není pro mě ten pravý, já jsem si již vybrala, natočím hlavu a podívám se nedočkavě do auta, Boris po prudkém zastavení je stále zhroucený na sedadle, mám o něj obavy, chci se o něj starat, líbat ho a hýčkat ve své náruči. Vybavím si vůni jeho klínu, hladkost jeho kůže a silně po něm zatoužím, Boris je pro mě muž osudem vyvolený, chci být s ním a hned, "Pusť mě!", snažím se Marka vší silou od sebe odtlačit, ale pevně si mě drží. Netuším, co si od toho slibuje, "Chci zpět do auta, tady stejně nemůžeme dál zůstat!", snažím se ho tím upozornit, jak zhoustl provoz a on blokuje svým špatně zaparkovaným autem jeden pruh silnice, ostatní nás musí objíždět, ale to Marka nezajímá.
Přitiskne rty k mému uchu, "Emily ty mě ničíš a ještě si to užíváš!", stěžuje si, "Víš, že jsem tě chtěl několikrát zabít!", zašeptá, jeho hlas najednou zní studeně, trhne to se mnou, nečekala jsem, že něco takového poví, zavrtím hlavou, že nevím, jsem tím docela zaskočena. Rychle se vzpamatuji a položím jednoduchou otázku, "Proč?", Marek se mi zadívá do očí, jeho pohled mě znepokojí, "Byla by to pro mne úleva.", vydechne svou odpověď, ale nerozumím tomu, "Jak to myslíš?", zeptám se opatrně, nechci Marka popudit. "Nemít tě stále na očích, jak se taháš s jinýma, bylo by mi líp.", vyhrkne jedním dechem, "Kdyby si nebyla, zbavím se i svého trápení!", objasní mi své myšlenkové pochody, ale nerozumím tomu, proč ho napadají tak morbidní věci, když může od všeho odejít.

Stále nevím, jestli žertuje nebo to myslí vážně, marně přemýšlím, co tím sleduje, snaží se mě snad zastrašit nebo k něčemu donutit, na to zatím neznám odpověď a obviním Marka ze ztráty rozumu, "Co to povídáš, ty ses zbláznil!!!". Marek mlčí a tak pokračuji. "Já tě k ničemu nenutím, nedržím ti zbraň u hlavy, to ty se mi vnucuješ!", upřu na Marka vyčkávavý pohled v naději, že mu to dojde, "Sbal se a jeď domů a budeš mít svůj klid!", navrhnu to nejlepší řešení. "Emily, tak to nefunguje!", ohradí se, "Popletla si mi hlavu, nemohu na tebe zapomenout, odejít nepomůže a ty to dobře víš!", argumentuje Marek, "To nevím, ale vyhrožuješ mi zabitím a takový si nikdy nebyl, vzpamatuj se!", snažím se zapůsobit na jeho svědomí, ale marně.
Jeho dlaně náhle sevřou mé hrdlo, "Dnes mám chuť to udělat, už ztrácím trpělivost, tak mě neprovokuj a važ svá slova.", upozorní mě, ale to není to nejhorší, cítím, že je vzrušený, "Miluji tě, ale zároveň tě za vše co mi děláš, strašně nenávidím a varuji tě, nedělej ze mě dál pitomce!", mluví pomalu a důrazně. S údivem se na něj dívám, to snad nemůže být pravda, on vážně není normální, "O čem to mluvíš, jak z tebe dělám pitomce a nedrž mě za krk?", požádám a po zaváhání jeho dlaně neochotně sjedou na má ramena. "Emily, dělám pro tebe, co ti vidím na očích a musím se dívat, jak s jinýma lezeš do postele!", stěžuje si, "Napřed Tom, teď Boris, doktor a kdoví kdo ještě!", vypočítává své soky, odstrčím jeho ruce a ohradím se, "Co si to dovoluješ, s doktorem a s nikým dalším jsem nespala!".

Cítím se jeho slovy uražena, to silně přehání, ale Marek nad tím mávne rukou, to není jeho hlavní problém, "Proč zrovna mě odmítáš, vysvětli mi to?!", naléhá, je dotčený mým stálým nezájmem, velmi to prožívá a rozhodnu se pro šokovou léčbu jeho ztrápeného srdce. Snad mě nezabije, to přece nemůže myslet vážně a musí konečně slyšet jasné "ne" a přestat si dělat plané naděje, potřebuje se probudit ze svých snů, i když pravda bolí, bývá často nejlepším řešením. Marka z marného toužení nic jiného nemůže vyléčit a bez dalšího váhání ho oslovím, "Dobře poslouchej!", vyzvu jej k pozornosti, nemíním ho šetřit ani příliš popudit, obávám se, aby neublížil Borisovi, je velmi vznětlivý a Borise určitě ze všeho viní.
Rozhodnu se pro vemlouvavý tón a sleduji, jak Marek ztuhl, napřímil hlavu, jeho oči se soustředěně a vyčkávavě upřely do mých, je v nich naděje, očekává, že povím něco pro něj zásadního, co vše změní, pod tíhou jeho pohledu zaváhám. Začínám pochybovat o svém rozhodnutí, Marek není připravený na konečné odmítnutí, budu s ním raději jednat citlivěji, "Marku jsme přátelé!", připomenu co mezi námi je, ale okamžitě vyletí, "To mi nestačí a nebudu dál jen čekat!", je velmi rozhořčený. Má to snad být varování, jakoby naznačoval, že to čím pro mne doposud byl, navždy končí, znepokojí mě to, cítím za jeho slovy i to, co zatím nevyslovil a ovane mě závan nebezpečí, dává zřetelně najevo, že je konec s jeho doprošováním.

Nemíní čekat a vezme si, co bude chtít, nemohu tomu uvěřit, co se to s ním stalo a jediné co mne napadne je, že se vážně ze všeho zbláznil, přestávám o tom mít pochybnosti, je toho na něj opravdu moc. Od chvíle, co se známe, jen trpí a bezmocně přihlíží, jak se postupně zamilovávám do jeho nejlepších přátel, možná už bývalých, musí je za to oba dva skrytě nenávidět, ale dál zůstává v tomto propletenci vztahů, je chycen v pasti a mě za to činí odpovědnou. Začínám to chápat, jenže Marek se ve všem mýlí, ale nemá cenu dál se mu to pokoušet vysvětlit, on to odmítá pochopit, "Já za tvé city nenesu odpovědnost a víc ti nemám co říct!", tím chci ukončit probírání našich vztahů, toužím si jít sednout k Borisovi, ale Marek má jiné plány.
Zadrží mě ve chvíli, kdy se snažím otevřít dveře a vklouznout dovnitř vozu, "Emily přestaň nebo Borise vyhodím do škarpy u cesty a nechám ho tam zhebnout!", vyhrožuje a narazí mě zády zpět na auto, téměř ze mě vyrazil dech. Znovu se přestává ovládat a chce mě asi kvůli Borisovi vydírat, "Ty přestaň, přišel si snad o rozum, já tě nemiluji!", rozhodnu se v tísni Marka seznámit s realitou, tomu se už nedá vyhnout, ale Marek ji stejně nemíní přijmout. "Proč ne, co je na mně špatného?", zeptá se nešťastně, "Nic, ale lásku si nemůžeš vynutit, to nejde, tak buď rozumný.", mluvím k němu neoblomně a chci to dohadování ukončit, "Marku proč mě za každou cenu chceš, miluješ mě vůbec?", zeptám se nakonec a chci, aby se o tom ujistil, je otázkou zaskočený.

Mlčí a jen přikyvuje, ale zakroutím pochybovačně hlavou, "Myslím si, že jsi jen umanutý, uhodil si mě, vyhrožuješ mi zabitím a před chvíli jsi mě označil za děvku, tak muž s ženou, kterou miluje, nejedná!", hlas mě zavibruje zlostí, stále jsem dotčena tím, co řekl a co není pravda. Nestřídám postele a mužský odmítán v jednom kuse, spím jen s tím mužem, kterého miluji, Marek není objektivní, pokud bych vlezla do jeho postele, to by jistě neměl námitky. Je to typický chlap, u kterého je každá ženská děvka, pokud nechce spát s ním, nemá cenu se s Markem o tom vůbec dohadovat, je to zbytečné, nic to nevyřeší, chci tohle trapné divadlo ukončit, "Odvez mě okamžitě do penzionu!", požádám Marka důrazně.
Ale dál pokračuje v rozebírání tématu, "Že jsi děvka, jsem neřekl!", trvá si na svém, "Jasně si to naznačil a to je to samé!", nehodlám v tom ustoupit, dnes si ke mně dovolil opravdu dost, "Nechápu, proč za mnou pořád lezeš, když tak špatně o mně smyslíš!", prudce na Marka zaútočím. "Já to tak nemyslel!", smaží se mě zmást, "Jsem si jistý, že bys mě milovala, kdyby nebylo Toma nebo Borise.", postěžuje si, "Neměl jsem tě s nimi seznamovat.", Marek hořce zalituje své chyby, které se dopustil, ale stalo se a on mi stejně není souzený. "Marku přestaň s tím, to nejde vrátit!", upozorním ho, ale v jeho očích zahlédnu opak, on si myslí, že to jde, ale to nevím jak, musel by jedině své soky odstranit a to mě vyděsí, horečně o tom přemýšlím, nebezpečí hrozí hlavně Borisovi.

Tom není pro něj nebezpečný, u mě skončil, to znamená, že vším co říká, míří jedině na Borise, chce se ho zbavit a po tom co dnes Marek předvedl je schopný všeho i někoho zabít, "Marku přestaň, děsíš mě!", chci, aby zmlkl, začínám ho nesnášet. "Emily, já tě vážně miluji!", vemlouvá se mi, ale nechci to dál poslouchat, jen se velmi snaží, abych zapomněla na to, co napovídal za hlouposti, ale to se mu nepodaří, už s ním nechci být, stejně to, co řekl a že mě uhodil, mu nikdy neodpustím. Tvrdí, že mě miluje, tomu sice mohu věřit, ale měl by konečně pochopit, že já ho nikdy milovat nemohu, tento cit ve mně neprobudil, při našem seznámení byl mi jen sympatický, nikdy jsem nechtěla něco si s ním začít.
Svým stálým naléháním, se mi začíná ještě více protivit, mám zase chuť mu ublížit, "Marku to je hezký že mě miluješ, ale na lásku musí být dva a ty jsi pro mě jen kamarád a to se nikdy nezmění, i kdyby tady nebyl Boris!", řeknu pro jistotu. Snad si tak myšlenky na zničení Borise vyžene z hlavy a napjatě čekám, co odpoví, ale jen stojí, zírá a tak pokračuji, "My se k sobě nehodíme, běž si namluvit tu zdravotní sestru, kvůli ní si mě zradil a postavil ses na její stranu, s tou si budeš více rozumět!", navrhnu mu novou partnerku. "Oba mě chcete zabít, budete si mít o čem vyprávět.", nastíním mu skvělou budoucnost, ale mé doporučení probere Marka ze strnulosti a znepokojí mě, jak se tváří, "Chováš se ke mně hrozně, stále mě zesměšňuješ!", postěžuje si, "Dál to nebudu snášet!!!", řekne důrazně.

Zvedne mou ruku a dlouze se dívá na konečky mých prstů, nehty nesou stopy zaschlé krve ze škrábanců z jeho tváře, začne je drtit ve své dlani, docela to bolí, "Emily, prolila si mou krev!", řekne pateticky, jak zhrzený hrdina v nějakém špatném filmu. Přijde mi to směšné i přes nebezpečnost situace, ale s vypětím si udržím vážnou tvář, nechci ho více rozhněvat, "Emily nezahrávej si, varuji tě, nebo poteče tvá krev!", neurčitě vyhrožuje, rychle přemýšlím, jak a čím mě může zranit. Chce si užit mé krve do sytosti, možná má u sebe nůž, ale přece není hlupák, aby mi něco udělal na veřejném místě, "Co tím naznačuješ?", zeptám neznepokojeně, chci v tom mít jasno, ale Marek mi to nehodlá vysvětlit, jen mě zavalí svým ublíženým pohledem.
Usoudím, že tolik odvahy nemá, umí jen vyhrožovat a pouštět hrůzu, nanejvýš mě uhodit a myslí si, že ze strachu se podřídím, to se tedy mýlí, odmítám dál s ním ztrácet čas, nechce mě odvézt, tak ať, zvládnu to i bez něj, nebudu ho o nic prosit. Přestávám brát zřetel na iluzorní nebezpečí, nebaví mě tady stát a řešit jeho pitomosti, vytrhnu svou ruku z jeho dlaně, prudce ho odstrčím, nakročím do silnice, vyhrnu si trochu sukni a začnu stopovat. Určitě mě někdo rád sveze a přibere ke mně i Borise, jen doufám, že mi v tom Marek nebude bránit, zatím stojí, udiveně mě sleduje, ale rychle se vzpamatuje, strhne mě zpět, začne se mnou bezohledně smýkat a narážet mým tělem do auta, úplně zešílel, nad láskou zvítězila jeho nenávist.

"Ty si myslíš, že se můžeš jen tak sebrat a odejít, na to zapomeň!", v očích má zlobu a touhu po pomstě, začíná to se mnou vypadat špatně, ale osud je mi nakloněný, zaslechnu kvílivý zvuk brzd a mužský hlas zavolá, "Co se tady děje, mám zavolat policii?!". Marek se mnou přestane smýkat, ale dál mne drží, zasyčím na něj, "Přestaň, koleduješ si o velký problém!", upozorním ho, že jeho chování mu nemusí beztrestně projít, je tím zaskočený, nemůže se rozhodnout, co udělat. Váhá do chvíle, než zaslechneme kroky, muž vystoupil z auta, blíží se k nám a Marek mě konečně pustil, obrátím se k neznámému, "Ne, policii nevolejte, jen mě prosím odvezte!", spěšně požádám a pozorně si muže prohlédnu, snažím se odhadnout i jeho věk.
Asi je mu něco ke třicítce, možná i míň, je štíhlý a má dlouhé, tmavě hnědé vlasy stažené vzadu do gumičky, oblečený je do černé košile a černých džínů, očí mu skrývají tmavé brýle, sluší mu to a dívá se na mne. "Opravdu nechcete policii?", znovu se starostlivě zeptá, brýle si posune nad čelo do vlasů a upře na mě žhavé tmavé oči, ale policii znovu odmítnu, "Ne, stačí, když mě odsud odvezete.", opakuji své rozhodnutí, nechci Marka dostat do vězení, i když si to zaslouží, dnes to silně přehnal a velmi mne vyděsil, ale snad se poučí. Zadívám se Markovi do očí, "Nechci tě dlouho vidět, vyhýbej se mi!", povím tiše, ale důrazně a muž zatím Marka pozorně sleduje, nevzbuzuje v něm důvěru a natahuje ke mně ruku, "Pojďte, vezmu vás, kam budete chtít.", vybízí mě k rychlému odchodu, viděl dost z Markova chování.

Je tím znepokojený, vnímám to stejně, "Hned s vámi odjedu, ale musíme sebou vzít mého přítele, prosím je to nutné.", požádám, muž se překvapeně na mě zadívá, jako bych se zbláznila a sklouzne nesouhlasným pohledem na Marka, rychle pochopím jeho omyl. "Ne, to není můj přítel!", ujistím ho, otevřu dveře a prst namířím do auta, "Myslím tady toho!", muž si viditelně oddechne, přistoupí blíže a nahlédne na zhrouceného Borise, "Co je mu?", zeptá se, v jeho hlase se zatřepou obavy. Možná se domnívá, že je nemocný a nechce se nakazit, chápu to, ale otázka mě zaskočí, rychle hledám přijatelné vysvětlení, "V noci hodně pil a tvrdě spí.", nic lepšího mě nenapadlo, snad tomu uvěří, ale cítím, že Boris je pro muže nevítaná komplikace.
Nezbývá než použít přesvědčovací metody, přistoupím k němu blíže a položím dlaň na jeho hruď, tělesný kontakt navozuje důvěru a vykouzlím bezbranný, prosebný pohled a dlouze se mu zadívám do očí, neuhnul a to je dobré znamení. Naléhavě, rozechvělým hlasem vyslovím prosbu, "Pomozte nám prosím, je to důležité." a napjatě čekám, co odpoví, znovu se podívá na Marka, mlčí, ale přikývne, že souhlasí, sklonil se do auta a pokouší se Borise vytáhnout. Jde mu to ztěžka, je z toho zadýchaný, konečně ho drží v náruči, ale deka se úplně rozevřela a Borisovo úžasné nahé tělo pozlatily sluneční paprsky, na oblinách jeho svalů rozehrála se hra světla a stínu, ještě to více zdůraznilo jeho krásu, Bože, je tak nádherný, že mi to znovu dech vyrazí.

Ale jeho nahota našeho zachránce překvapila a tázavě na mne upře oči. "Byl se v noci koupat v moři a neměl plavky.", pospíším si s další lží, proč je Boris jen tak, jak ho Bůh stvořil, snad mé vysvětlení bude stačit, upřu na něj pohled plný očekávání. Spadne mi kámen ze srdce, když bez dalšího otálení vydá se s Borisem ke svému vozu, popadnu svou tašku, nevěnuji Markovi jediný pohled a rozběhnu se za ním, "Otevřete zadní dveře!", požádá muž, okamžitě poslechnu a přihlížím, jak s funěním složí bezvládného Borise na sedadlo. Vytáhnu z tašky Borisovi bílé džíny, nakloním se k němu a zakryji jeho klín, nechci, aby náhodou ještě někdo jiný viděl to, co patří jen mě a je potěchou pro mé oči, natáhnu ruku a pohladím jeho tvář.
"Miláčku.", zašeptám s nadějí, že by konečně mohl nabýt vědomí, ale dostane se mi dalšího zklamání, je už dlouho mimo sebe, budu muset sehnat lékaře, bez něj nepůjde přivést Borise k vědomí a vrátit mi ho zdravého v plné síle do náruče, silně postrádám jeho objetí. "Pojďte si sednout!", volá mě muž netrpělivě k sobě, vrhnu ještě jeden pohled na Borise a zabouchnu dveře, zhluboka si povzdechnu, nejraději bych zůstala s ním, ale poslechnu, posadím se vedle muže a vděčně se na něj usměji. Naposledy se podívám na Marka, stojí bez pohnutí na stejném místě, má svěšená ramena, působí jako by byl zlomený a ztratil chuť žít, jen smutně sleduje, jak odjíždím s jiným mužem, těžce to prožívá, je mi ho i trochu líto, ale zavinil si to sám.

Všechno má své výhody a nevýhody a Marek mi poskytl skvělou příležitost, jak se ho navždy zbavit a tím i jeho stálého nadbíhání nebo vměšování do mých věcí, ochráním tím i Borise, budeme spolu konečně v bezpečí a můžeme se věnovat jen sami sobě. Mrzí mě, že jsem nepřijala Borisovu nabídku spolu odjet daleko od všech, učiněnou mi na pláži, toto vše se nemuselo stát, ale odmítla jsem ji z obav, jak se dál bude Boris ke mně chovat, ještě jsem mu nevěřila a nyní toho lituji. Mohli jsme už spolu někde žít v klidu a on by nebyl zraněný, někdy je nutné nebát se změn a spálit za sebou všechny mosty, začít někde znova a ta chvíle se blíží, jen co se Boris uzdraví, odjedeme co nejdále a budeme žít v místě, kde nás neznají.
"Kam chcete odvést?", vyruší mě muž z plánování budoucnosti, zaváhám, hned neodpovím, ale nemám moc na výběr a sdělím mu adresu penzionu, ale k Tomovi se nevrátím, zůstanu u Borise a přenesu si k němu všechny své věci. Muž přikývne, nemá námitky, je velmi vstřícný, zadívám se na něj, nasadil si při řízení zase černé brýle na oči, sluší mu, je pohledný a zajímavý, uvědomím si, že jsem kvůli všemu zapomněla poděkovat za jeho odvahu nabídnout mi pomoc. Hned to napravím, "Děkuji vám.", řeknu procítěně a muž ke mně otočí hlavu, "Není zač, rád jsem to pro vás udělal.", usměje se, "Ne, je za co vám děkovat!", odmítnu jeho skromnost, "Jsem vám opravdu vděčná, tolik aut projelo, jen vy jste zastavil!", trvám si na svém.

"Jsem ráda, že odvážní a galantní muži nevymřeli.", pochválím ho a překvapí mě, jak je z toho nesvůj, že by ho jiné ženy nechválily, vypadá to, že asi nebývá dostatečně oceněný, muži to potřebuji a on si to zaslouží, ale nic se nemá přehánět, odmlčím se a sleduji cestu. Jen chvílemi vycítím jeho kradmý pohled, prohlíží si mě, ale nevšímám si ho, neplánuji žádnou hru pohledů, nebo jiné svádění, nechci si zkomplikovat život dalším mužem. Raději přemýšlím, jak v penzionu dostat Borise do pokoje a neprocházet kolem recepce, nechci čelit nepříjemnému vyptávání a zvědavým pohledům, budeme muset jít zadem, ale tam je velmi úzké schodiště, vynést Borise nahoru bude náročné.
Konečně jsme u penzionu, někteří hosté už vycházejí, jsou po snídani a s výbavou na pláž k moři míří, já tam dnes budu chybět, hodně času jsem promarnila s Markem, snad se příliš brzy do penzionu nevrátí, doufám, že ze žalu se půjde opít, jak bývá jeho zvykem v těžkých situacích. Stejně je nutné si pospíšit a obrátím se na muže, "Zajeďte prosím dozadu.", požádám, s pochopením přikývne a rychle objede dům, s očekáváním se na mě zadívá, "Co teď?", vyzvídá, je připravený mi dál pomáhat. "Je mi to trapné, ale potřebuji půjčit peníze, nemám dostatečnou hotovost.", řeknu zahanbeně, "Musím podplatit někoho z personálu.", vysvětluji a uvědomím si, že tím dalšího muže nechtěně zatahuji do svých problémů a tím i do svého života, ale nic jiného mi nezbývá.

Muž nezaváhá a z kapsičky své černé košile, vytáhne svazek přeložených bankovek, "Tak kolik potřebujete?", zeptá se, dívá se na mě, ale kvůli černým brýlím nevidím jeho oči, pokrčím bezradně rameny, "Nevím?", přiznávám, že s podplácením nemám zkušenosti. Sleduji, jak oddělil jednu bankovku a strká mi ji do dlaně, "Není to moc?", zeptám se překvapeně, "Ne, raději přeplatit než dát málo!", rozhodne muž, dál neprotestuji, asi ví, o čem mluví a tak jen poděkuji. Muž mé díky odmítne, "Půjdeme?", zeptá se, "Ještě ne, musím najít klíč!", oznámím a zadoufám, že ho Boris má u sebe, natáhnu se dozadu a prohledávám pečlivě kapsy jeho džínů, klíč nikde, začínám panikařit.
Bez klíče se nedostaneme do jeho pokoje, až ve chvíli, kdy jsem už téměř ztratila naději, nahmatám klíč v malé kapsičce a je připoutaný karabinkou k poutku kalhot, vítězně s ním zatřepu, vystoupím z auta a muž mě následuje, ale požádám ho," Ještě chvíli počkejte, půjdu všechno domluvit!". Vyběhnu po několika schodech ke dveřím, přidržím prst na zvonku, dlouho se nic neděje, netrpělivě zvonění zopakuji, konečně zaslechnu kroky a harašení klíče v zámku, ve dveřích stojí mladý číšník. Nečekám, až promluví a začnu sama, "Něco od vás potřebuji a nechci to zadarmo.", sdělím mu potichu a ukážu bankovku, překvapeně rozevře oči, je to hodně peněz, ale aspoň se bude snažit, "O co jde?", zeptá se ochotně a otrávený výraz zmizí z jeho obličeje.

Vida, pomyslím si, za peníze lze získat úplně všechno a pustím se do vysvětlování, "V autě máme společensky unaveného přítele, musíme ho dostat na pokoj, ale mimo recepci, to jistě chápete!", ujistím se, že mi rozumí. Překotně přikývne, "Ale rychle, dokud, ženské uklízejí jídelnu!", vybízí ke spěchu, "Tak pojďte, musíte nám pomoci, já ho neunesu!", nečekám, co odpoví, běžím k autu a volám na muže, "Vytáhněte ho z auta!", okamžitě se o to snaží, jen mu to nejde snadno. Boris je kus chlapa a má tělo samý sval, "Běžte mu pomoci!", vyzvu číšníka a ve dvou to rychleji zvládnou, nesou Borise do penzionu, snad ho neupustí, na schodech jsou oba dost zadýchaní, naštěstí máme naše pokoje v prvním poschodí.
Rychle odemykám dveře a sleduji, jak Borise hodí na postel, oběma se uleví, že to mají za sebou, podržím číšníkovi dveře než vyjde z pokoje a okamžitě za ním zamknu, rychle přistoupím k posteli, muž se nad Borisem naklání, zblízka si ho prohlíží, velmi mě to znepokojí. "Co to děláte?", zeptám se, muž se ke mně otočí, černé brýle má zase zvednuté ve vlasech nad čelem a jeho oči se divně lesknou, upřeně se na mě dívá, "Vy jste mi neřekla pravdu, on není opilý.", jeho hlas je vyčítavý, navodí ve mně pocit provinění. "Mýlíte se, je opilý!", ohradím se, chci pravý důvod utajit, ale muž dále pochybuje o mých slovech, přistoupí ke mně blíž, "Rozumím vám, lhala jste ze strachu, že vás oba neodvezu.", řekne s porozuměním, pro mé důvody, dává mi tím možnost se přiznat, ale stále mlčím.

"Je čas říct pravdu, proč je v bezvědomí?!", zeptá se důrazně a dostal mě do úzkých, nevím jak odpovědět, ale naléhá na mě dál, "Co s ním chcete dělat na pokoji, on patří do nemocnice, já ho tam odvezu!!!", zároveň mi nabízí pomoc. Ale slovo "nemocnice" mě poděsilo, "Do nemocnice on nechce!", ohradím se, jsem z jeho z vyzvídání rozrušena, "A vůbec, co se do toho pletete, to se vás netýká!", zvednu hlas, "Mýlíte se, týká se mě to, jsem lékař!", osvětlí mi situaci. V tom okamžiku se ve mně všechno zastaví a z toho, že on je také doktor upadnu do šoku, nejsem schopna dát dohromady větu, cítím ve vzduchu další problémy, úplně vnímám, jak se na mne hrnou, ve městě je více nemocnic, ale určitě bude pracovat ve stejné jako Lucas.
Nemůže to být jinak, při mé smůle se muži, co se o mne zajímají, vždy rojí na stejném místě a z toho nic dobrého nemůže vzejít, vniknou nové, neřešitelné zápletky a sotva se mi podařilo z některých minulých vyváznout, už se na mě další řítí. Zatočí se mi hlava, jsem ze všeho vyřízená, padnu na postel, opřu ruce o kolena a hlavu složím do dlaní, je mi ze všeho úzko, děje se toho příliš mnoho, ale muže to poleká, "Co je vám?", vyzvídá a přisedne si vedle mne. "Všechno je moc složité, už nevím jak dál!", odpovím roztřeseným hlasem s náběhem na pláč, začínám se ze všeho hroutit a muž začne s chlácholením, "No tak, to zvládneme, já vám pomohu.", nabízí se a pevně mě obejme kolem ramen, nebráním se tomu, právě nutně potřebuji být utěšována.

Mít u sebe muže, který mi z problémů pomůže, mě uklidňuje, nechci být na vše sama a je příjemné vedle něj sedět, cítit teplo jeho těla, snažit se na nic nemyslet, jen vnímat běžící čas, ale po chvíli se začnu litovat. Přemýšlím, proč můj život je tak složitý, pořád musím něco řešit, nebo zachraňovat a docházejí mi síly, ale stejně se musím vzchopit, překonat svou slabou chvíli a začít uvažovat rozumně, možná nebude až tak zle. Doktora pro Borise potřebuji a tohoto mi poslal do cesty sám osud, když je Lucas ze hry, vyšší moc nade mnou stále bdí, to mě uklidní a otočím k muži hlavu, "Jsem Emily a vy?!", zeptám se zvědavě, chci vědět, jak se jmenuje, přece nemohu oběma říkat doktore, chci je rozlišovat podle jména.
"Jsem Fabio.", odpoví, má krásné jméno a k němu se velmi hodí, vypadá vášnivě i romanticky a je to můj hrdina a zachránce, silně vnímám, jak v jeho nitru plápolá žár a oheň a raději se postavím, nechci, aby jeho utěšování zašlo dále, ale rozhodnu se využít jeho nabídky. "Fabio, můžeš mému příteli pomoci?", vyzvídám, sice vím, že neodmítne, ale chci si počkat na jeho odpověď, vstane a sluneční brýle si strčí do druhé kapsičky u košile a zadívá se mi do očí, "Jistě, ale musíš mi říct, co se mu stalo!", trvá si na svém. Nadechnu se a odvyprávím celou historii Borisova zranění, jen vynechám, jeho rvačku s Lucasem a připomenu, že Boris odmítá nemocnici a Fabio pokyvuje přemýšlivě hlavou, "Ztratil hodně krve, potřebuje doplnit tekutiny, chce to kapačku, ale musím ho napřed vyšetřit!", uvažuje co a jak má udělat.

Dívám se na něj s očekáváním, opětuje můj pohled, "Potřebuji svůj kufřík, skočím si pro něj do auta.", navrhne, sotva se o tom zmíní, hned běží ke dveřím, ale zastavím ho, "Viděli by tě v recepci, nepatříš sem, byl by z toho velký problém!", vysvětluji. "Dej mi klíče od auta, já kufřík donesu!", navrhnu, bez váhání mi vtiskne klíče do ruky, vyběhnu z pokoje, proletím kolem recepce, ale ještě musím oběhnout penzion k zadnímu vchodu. V autě až po chvíli najdu lékařský kufřík a pospíchám s ním zpět, ničeho si nevšímám a nedívám se ani vpravo, ani vlevo, ale recepční zavolá, "Pojďte sem na moment.", to se mi vůbec nehodí. Podívám se tím směrem, není tam sama, u recepce stojí velmi hezký muž ve světlém obleku modrošedé barvy, se zájmem mě pozoruje, je to asi nový host, jeho upřený a pátravý pohled mě znepokojí.
Ale nemám čas se tím zaobírat, "Promiňte, spěchám, stavím se později.", odmítnu si povídat a pokračuji ke schodišti, ale mužský hlas mě zastaví, "Slečno to nepočká, musím s vámi mluvit hned, je to důležité!". Strnu s nohou na prvním schodě, pomalu se otočím, pohlédnu pozorně na muže, vidím ho poprvé v životě, co po mě může chtít a znepokojeně sleduji, jak jde ke mně volným krokem. Z kapsy vytáhne policejní průkaz a přidrží mi ho před očima, polekám se, že policie začala hledat Borise, asi jde o rvačku na útesu nad mořem, nebo je to kvůli Lucasovi, to mě k smrti vyděsí, srdce mi zběsile tluče v hrudi. Najednou mám sucho v krku a naprázdno polknu, to je velký průšvih, ale musím Borise zachránit a rozhodnu se, že policii neprozradím, kde Borise může najít, budu tvrdit, že tady není.

Konec 16. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem – 15. část

4. března 2016 v 20:10 | Elis |  Letní romance s Borisem

Pro připomenutí, část posledního odstavec z předcházejícího dílu….

Vzpomene si brzy všechny podrobnosti kolem Borise a může mě vydírat tím, že Borise udá za napadení a nakonec mě donutí přistoupit na sex a možná s ním i nějakou dobu zůstat, jinak to nikdy neskončí. V duchu si začnu zoufat z toho, co mě zase čeká, z černých myšlenek se mi trochu uleví, až doktorova ruka ochabne, usnul a konečně mohu odejít, vrátím se do haly a jdu za Borisem, je stále tichý a nehybný, nevím, jak ho s Markem v takovém stavu dostaneme do auta.
Kde vůbec Marek je, kde tak dlouho vězí, asi někde bloudí a nemůže najít cestu, sotva to domyslím, ozve se zvonek a k mému překvapení i netrpělivé klepání na dveře, jak se dostal do domu, možná proklouzl dovnitř s jiným nájemníkem z domu, Marek si vždy ví rady. Rychle běžím otevřít dveře a ztuhnu, není to Marek, ale ta šílená zdravotní sestra a jak se naše oči střetly, přichystaný oslnivý úsměv ji zamrzl na rtech, mě tady nečekala, uvědomím si, že Lucas má službu a měl být už dávno v nemocnici, ale to přece stačilo jen zavolat, proč sem tedy přišla.


Elis
Letní romance s Borisem - 15. část

Zatím co přemýšlím o jejich úmyslech, hledíme si upřeně do očí, z jejího pohledu sálá zloba tak silná až mne zamrazí a připomenu si, jak mě chtěla v nemocnici pomocí injekce zneškodnit a zmocní se mě znovu velké obavy. Jsem si jista, že ona kvůli doktorovi nezaváhá před ničím, je pro mě životně nebezpečná, šílela jen z toho, že jsem byla jeho pacientka a více se mi věnoval, je blázen a neodvažuji se domyslet, co s ní udělá zjištění, že jsem v jeho bytě. Hloupá není a bude mít proto jen jediné vysvětlení, že máme tak blízký vztah, že spolu bydlíme a spíme, že se od začátku nespletla v odhadu, co mezi námi začalo vznikat na nemocničním pokoji.
Zná doktora dobře, poznala na první pohled, o co se snaží a tuto situaci nemůže nechat být a jen tak přejít, probudí to v ní všechny její běsy, urvou se z řetězu a ona mne bude mě chtít rovnou zabít. Žádné popírání nebo vysvětlení mě před ní nezachrání, na blázny rozumné argumenty neplatí, proti jejímu šílenství jsem úplně bezbranná a jde mi o život, s tím musím počítat a udělat vše pro svou bezpečnost. Opřu se kolenem pevně do dveří, ruce mám připravené je zabouchnout v případě nutnosti, jsem rozhodnuta za žádnou cenu ji nepustit do bytu a usilovně přemýšlím, jak se jí co nejrychleji zbavím.

"Co tady chcete?!", zeptám se nevraživě, dávám tím najevo, že není vítaná, ale s tím si starosti nedělá a řekne, "Chci s ním mluvit!", vysloví to tónem, jako by to bylo její právo, které ji nikdo nesmí upřít, zvláště ne já, v jejím vidění světa, jsem pro ni nepřítel číslo jedna. Nevyslovila sice jeho jméno, ale obě víme, o koho jde a jsem si jista, že na své žádosti bude urputně trvat a tuším, že umí být neodbytná, znepokojeně si pomyslím, že bude velmi nesnadné se ji zbavit a možná po dobrém to nepůjde. Nenapadá mě nic, co bych ji mohla říct, čím ji odradit a docílit toho, aby v klidu odešla, rozhodnu se nedat najevo své obavy nebo cokoliv jiného, čeho by mohla využít a v hlavě se mi rychle míhají všechny možnosti, které mohu proti ní použít.
Ale žádná se mi nezdá být ta pravá, jsem si jista jen jedním, že velmi chce doktora, nehodlá se ho vzdát, využila první příležitost a přišla sem jen kvůli němu, je rozhodnuta se k němu dostat nebo probojovat za každou cenu. A mě děsí, co je schopna proto udělat a nemít tady Borise v bezvědomí, klidně s bytu odkráčím bez jediného ohlédnutí a doktora ji vydám bez boje, bez jediného zaváhání. Nic pro mě neznamená, není pro mě nepostradatelný, může si ho nechat a spokojeně nad ním vrčet, jako nad svou kořistí, ale v této situaci to udělat nesmím, jen se úsečně zeptám, "Proč s ním chcete mluvit?!" a silně vnímám, jak jsou její oči nepříjemné.

Její pohled je na mě upřený bez jediného zachvění víček nebo mrknutí, má široce rozšířené zorničky, plápolá v nich divokost, jsou to oči šelmy připravené zaútočit, "Nepřišel do nemocnice…", začne s vysvětlováním svých důvodů, ale rozmyslí si to a v půli věty zmlkne. "To není vaše věc!", rázně mi odmítne cokoliv dál vysvětlovat, její hlas je poznamenán velkou netrpělivostí a výraz její tváře mluví za vše a projela mnou další vlna obav. Je velmi nebezpečná, je to psychopatka všeho schopna, můj instinkt mě radí ji příliš neprovokovat a chci se tím řídit, ale jen do chvíle, než znovu promluví, "Hned ho zavolejte!!!", zní to jako rozkaz.
Tak to si už dovoluje příliš, jedná se mnou jako s nějakou služkou, pomyslím si rozhořčeně, dochází mi trpělivost, pokud je to nutné snesu toho hodně, ale mám svou hranici, ona ji právě překročila a probudila ve mně silný odpor. Sklouznu pohledem na svou ruku, na velký krevní hematom pod kůží, je tam stále jen mění barvy, okamžitě si vybavím, jak mě schválně masakrovala při odběru krve a tak se mnou nikdo nesmí beztrestně jednat, to více nedovolím. Připomenu si, jak jsem si v nemocnici slíbila, že ji za to nemine má odplata a nyní mám možnost ji potrestat, má uražená hrdost vítězí i nad strachem a vzpíná se na odpor proti nevyužití této možnosti, jak se ji pomstít, ona si to zaslouží.

V hlavě se mi rodí plán a přímo se chvěji nedočkavostí uvidět, jak se zatváří na to, co ji povím a nemíním ji šetřit, chci ji zasáhnout tam, kde ji to nejvíce zabolí, toužím nad ní triumfovat a odvahu mě dodá jistota, že Marek se musí objevit každou chvíli. Pohrdavě se na ni podívám, "Je to i má věc, žiji s doktorem v tomto bytě, patříme k sobě!", oznámím ji to zlomyslně s důrazem na každé slovo a vnitru se mi rozlévá příjemné teplo, pomsta je opravdu sladká. Užívám si, jak je tím otřesena, přímo zkameněla, sevřela rty do úzké linky, zatím neměla jistotu, jen pouhé domněnky a můj vztah s doktorem se do její hry nehodí, velmi o něj stojí, usilovně o něj bojuje ve dne v noci a nyní bolestně vnímá, jak se jí vzdaluje do nenávratna.
Ztrácí ho kvůli mně, zaujala jsem její vysněné místo a to ji musí na kusy trhat nitro, to mě nikdy neodpustí, ale nemůže s tím nic dělat a tento trest odpovídá jejímu provinění, jejím dalším osudem bude žárlení smíchané s utrpením. Rozhodnu se využít její slabosti a definitivně ji zničit, v tomto bytě mě nemá ve své moci, tak jako v nemocnici, nemusím na ni brát ohledy a bez váhání vystřelím nový jedovatý šíp přesně mířený na její další zranitelné místo. "Lucas s vámi nemá zájem mluvit a přestaňte ho stále obtěžovat!", vyslovím to záměrně pomalu, téměř to hláskuji, chci, aby ji ani slůvko neuniklo, pevně utkvělo v její paměti a jsem k nezastavení.

Dál ji drtím, "Kdyby chtěl, tak by vám snad zavolal, ale to se nestalo a nikdy více nestane!", řeknu nemilosrdně s jistotou, jako bych znala její neradostnou a chmurnou budoucnost, jsem rozjetá a nacházím zálibu v možnosti ji deptat. Neodpustím si dodat, "Stejně spí, já ho nebudu budit, je velmi unavený a vyčerpaný po dnešní noci!", vmetu ji vítězně s potěšením do tváře dvojsmyslná slova. Okamžitě správně pochopila, co tím naznačuji, že máme s doktorem za sebou bouřlivou a vášnivou noc, užívám si zhroucený výraz v její tváři a zasadím ji poslední ránu z milosti, chci se ji tím navždy zbavit. "Lucas o vás nemá zájem, vemte to na vědomí, přestaňte nás obtěžovat a zmizte!!!", vyzvu ji tím k odchodu, z pohledu na její šokovaný výraz a ztuhlé rysy mě zaplaví silný pocit zadostiučinění.
Je to velmi příjemné, mít nad někým navrch, nedá se to ničím zaplatit, je tím viditelně otřesena a mám z toho dobrý pocit, ale ne nadlouho, překvapeně sleduji, jak v obličeji brunátní, z očí ji vyšlehl spalující plamen nenávisti. Okamžitě vycítím všemi smysly hrozící nebezpečí, nemám sebemenší pochybnosti o tom, že se právě rozhodla na mě zaútočit, dobře vím, že je toho schopna, nemá žádné zábrany. Nemíním to nechat dojít až k fyzickému napadení, proti šílené ženské nemám žádnou šanci, blázni jsou nezničitelní a rozhodnu se v zájmu svého bezpečí dveře rychle uzavřít. Pokouším se je zabouchnout, ale nejde to, mé úmysly vycítila asi z pohybu mého těla, bleskově strčila nohu mezi dveře a neuhnula, i když ji silný úder musel velmi bolet, ale je ve stavu, že to snad ani necítila.

Ramenem se opře do dveří a vší silou do nich tlačí ve snaze je více otevřít, okamžitě se snažím vzdorovat jejímu tlaku, ale nemám na ni, vztek ji dává velkou sílu, navíc stojím na předložce a ta se mnou klouže po naleštěné podlaze. Nemám se o co vzepřít, každá má snaha dveře udržet se míjí účinkem, předem je odsouzena k neúspěchu, jsem dál odsouvaná a rozhlížím se zoufale kolem, hledám něco vhodného, co mohu použít jako svou zbraň. Zahlédnu na stolečku pod velkým zrcadlem dva stříbrné svícny, jeden z nich se mi může hodit, budu ho velmi brzy potřebovat, ona se nedočkavě snaží mezerou vecpat dovnitř a není jak ji v tom zabránit.
A je v tom úspěšná, dveře se nezadržitelně čím dál více otvírají a právě vešla do bytu, odskočím poděšeně bokem, uchopím svícen a zvednu ho v ruce, jsem připravena ji uhodit, pokud se ke mně přiblíží. Je proč se bát, z jejího pohledu mě zamrazí, přetéká zlostí a nenávistí, vnímám, jak zvažuje, co se mnou má udělat, pohlédne dlouze na svícen, stisknu ho pevněji v dlani, až mě prsty zbělají. Dávám tím najevo své odhodlání k boji, ale opovržlivě se ušklíbne, vycítila mou nejistotu a strach, svícen bere jako důkaz, jak moc se ji obávám, ale její pohrdání mě nerozhodí, nehodlám svícen pustit z ruky.

Mám k tomu dobré důvody a těmi jsou samé špatné zkušenosti, to co se stalo v nemocnici, nebylo nic proti tomu, co mi hrozí nyní, na rozdíl od ní se moc rvát neumím, jsem v nevýhodě, mám za sebou jen pár napadení na dámské toaletě. Jenže to bylo o něčem jiném, útočily na mě jen neúspěšné zájemkyně o jisté muže, které jsem úspěšně ulovila a odbylo se to hlavně ječením, nadávkami, smýkáním a sem tam vytrhnutými vlasy, ale vždy jsem to přežila ve zdraví. Ale dosud jsem nečelila šílené ženské, co se před ničím nezastaví a je schopná naprosto všeho, na mém životě ji nezáleží, o tom nemám žádné pochybnosti. Jsem rozhodnuta svícen použít, jak zacítím jen závan nebezpečí, nebudu váhat vzít ji i přes hlavu, pokud to bude nutné pro mou ochranu a s pocitem, že nejsem bezbranná, znovu ji vyzvu, aby okamžitě z bytu odešla.
To by bylo nejlepší řešení, nemá tady co dělat, nikým není pozvaná, ale jen co to vyslovím, zacítím jak je to zbytečné, ona jen tak neodejde a nepřestane, dokud doktora nedostane, zvláště po tom co jsem ji pověděla. Neměla jsem ji provokovat, to jsem si mohla odpustit, nemá cenu se s ní o Lucase přetahovat, bylo by to nikdy nekončící soupeření s velmi nejistým výsledkem, není z těch, co se nechají odbýt, nebo se muže lehce vzdají a já doktora stejně nechci. Možná existuje způsob, jak se s ní místo rvaček domluvit, ale jak se v tom mýlím, mě předvede bleskovým výpadem, právě ve chvíli, kdy se chystám o tom promluvit, její nečekaný útok mě vylekal, ona férově nehraje a okamžitě pochopím, že s bláznem se nikdy nedomluvím.

Nestojí o to, má ve zvyku to co chce si vybojovat úskokem nebo násilím, vždy se pokouší zničit každého, kdo se jí staví do cesty a pevně se rozhodla, že mě dále nestrpí v doktorově blízkosti, udělá vše proto, aby ta, která z nás dvou odejde z bytu, byla já, v případě, že střet s ní vůbec přežiji. Sápe se po mně jako saň a snaží se mi vytrhnout svícen z ruky, jsem ze zápasu zadýchaná a ona začíná mít navrch, má sílu jako chlap, v nouzi si vzpomenu na bráchu, byl na škole obávaný rváč. Pár věcí mě naučil a jednu mohu hned použít, okamžitě vší silou ji čelem udeřím do nosu, účinek je okamžitý, jako podťatá se sveze k zemi, zanaříká bolestí, dlaně si tiskne na nos a její prsty se zbarví krví, ale nemíním ji litovat, chci se ji navždy konečně zbavit.
Zakřičím, "Ty krávo, okamžitě odejdi nebo tě zabiju!!!" a výhružně svícen pozvednu, přestala sténat a přes zakrvácené prsty hledí mi pátravě do očí, nevím, co v nich vidí, ale v jejich si přečtu, že odejít nemíní. S napětím čekám, co udělá a pozorně sleduji každý její i nepatrný pohyb, jak se začala opatrně zvedat z podlahy nejdříve jen na kolena, až po chvíli se celá napřímila, nos si stále v dlani drží, ale pro jistotu ustoupím o krok vzad a znovu ji vyzvu, "Vypadni a hoď sebou!!!. Řeknu to důrazně a ještě jednou to znovu zopakuji, ale nedoufám, že poslechne a zatím netuším, jak a čím ji k tomu přinutím, pro jistotu zůstávám stále ve střehu, to můj instinkt mě před ní varuje, ta ženská je nebezpečná až do svého posledního dechu.

Nejlepší bude ji zabít, bylo by to snadné, stále je otřesena a bude stačit pár úderů svícnem do její hlavy, chvíli se tím nápadem zaobírám, zjišťuji, že by mě vůbec netrápily výčitky svědomí, tato všeho schopná bestie ztratila už dávno právo žít. Ale to by mě čekalo vězení a za to mi nestojí, do budoucnosti mám jiné plány, chci si svůj život užívat ve víru vášní s překrásným Borisem, stačí jen připomenutí jeho jména a srdce se mi rozbuší. Bože, je tak nádherný, je celý k zulíbání, chci se zmocnit jeho kyprých rtů, nebo klást své polibky na jeho jemná víčka a okouzleně sledovat jak se jako opona pozvolna zvednou, jak se mu rozechvějí dlouhé řasy a já se mohu propadnout do hloubky jeho překrásných, zářivě zelených očí.
A rozechvěle poslouchat láskyplná slůvka co jeho sladké rty vždy opojně šeptají, tak silně po tom zatoužím, až se mně zmocní silná závrať, chci být zase s ním, tisknout se k jeho voňavému tělu, hladit jeho pevnou, ale sametovou kůži, líbat jeho klín a vdechovat jeho opojnou vůni. Bez váhání, prudce a nedočkavě spojit naše těla, vášnivě se s ním pomilovat až do zemdlení, vše bez oddechu opakovat zas a znova, nakonec vypít nápoj lásky do poslední kapky, ach Bože nikdy se Borise nenasytím. Nebudu se zdráhat umilovat se s ním k smrti, v jeho blízkosti se kouzlem obyčejný život ve vysněný ráj změní, je zalitý zlatem slunečních paprsků a z blankytného nebe plného bílých, obláčků stále zní andělská hudba a vyzvánění zvonů, taková krása se dá prožít jen s ním.

Nikdy už jiného muže nebudu chtít, jen z pouhých představ jsem na omdlení, zhluboka vydechnu nával vzrušení, už nechci o tom jenom snít, chci to zažít od prvního pohledu do jeho očí až do posledního výkřiku a vydechnutí. Začínám se zlobit, že nemohu s Borisem být a ztrácím tak vzácný čas s ženskou, která za to nestojí, musím se ji rychle zbavit, namířím svícen směrem ke dveřím a zopakuji výzvu k opuštění bytu, ale jen mlčky pohledem sleduje mou ruku. "Dělej!" popoháním ji ke spěchu, ale nepohne se, cítím, že o něčem přemýšlí, mám z ní divný pocit a zaskočilo mě, jak se prudce ke mně otočila zády a v údivu sleduji, jak utíká na druhou stranu. Přesně ví, které ze dveří jsou ty správné k doktorově ložnici, to má jen jedno vysvětlení, není poprvé v jeho bytě, něco spolu měli a byl to doktor, kdo vše ukončil, proto je tak neodbytná.
Jako honící pes jde stále v jeho stopě a on se jí nemůže zbavit, ale pro mě se tím nic nemění, dokonce je to ještě horší, začínám se na doktora zlobit, zatáhl mě do této situace a vystavil nebezpečí, napřed s ní měl všechno ukončit, neměl ji trpět ve své blízkosti, měl se postarat, aby ji z nemocnice vyhodili. Přece dobře ví, co je zač, dříve nebo později zkusí něco podobného znova a bude mě chtít zase zničit a možná i zabít, u ní to nejde vyloučit, jako sestra má přístup k jedům, drogám a ke všem lékům, co tam mají, může mi kdykoliv i nečekaně píchnout injekci a já se neubráním. Je vážně šílená, o tom se už nedá pochybovat a podepsala jsem si ortel smrti jen tím, jsem v Lucasově bytě, že se o mne zajímá, to ji stačí, aby plánovala ve svém chorém mozku, čím a jak se mě pokusí navždy zbavit.

Všechno jsem si zhoršila tím, co jsem ji o sobě a doktorovi napovídala z pomsty, ona mi uvěřila, že s Lucasem žiji i to o naší vášnivé noci a to bude pro mne mít zničující následky, nabídla jsem ji tak vysvětlení, proč ji Lucas nechce a vinu svedla na mě. Měla by raději přemýšlet spíše sama o sobě, s ní žádný chlap nemůže vydržet, ale to si ona nepřipustí, proč jsem raději nemlčela, přece o Lucase nestojím, nechci ho za milence a ta chvíle její potupy za ohrožení mého života mi nestojí. S ní si nemohu být v ničem jista a nesmím s ní nikdy zůstat sama, ale Marek tady stále není. Co když se vůbec neobjeví. Ta možnost mě vyděsí a přeběhlo mi po zádech mrazení, asi je to předtucha zlých událostí a vůbec netuším, co se mnou dál bude, jen jedno vím, že doktor mi za to riziko vůbec nestojí.
Zajímá mě jenom Boris, ale i když se mi to nehodí, doktor je s námi spojený, musím i jeho před ní ochránit, ona nesmí nikdy zjistit, co se doktorovi stalo, kdo zavinil jeho pád i zranění, neváhala by to zneužít. Ve vteřině, bez velkého přemýšlení se rozhodnu zasáhnout a utíkám za ní, proběhnu dveřmi ve chvíli, kdy se sklání nad doktorem, snaží se ho probudit, třepe s ním a pleská ho po tvářích. Déle nečekám, prudce ji odstrčím, až narazí do stolku s televizí, "Nesahej na něj a hned vypadni!!!", vyhrknu rozčíleně, ale neodpoví, její nenadálý útok je tak prudký, že mě bleskově strhne k zemi a nalehne na mě celou váhou svého těla.

Z ruky mi vypadne svícen a zmizí pod postelí, natahuji se po něm, ale dotýkám se ho jen konečky prstů, snažím se svícen znovu uchopit, ale ještě se z mého dosahu dále odkutálí a nemám nic na svou ochranu. Ale to nejhorší mě čeká, musím ji ze sebe nějak dostat, je docela těžká a zmítám se marně na podlaze, ale posadila se na mě pevně a snaží se mě uhodit, v poslední chvíli zastavím úder loktem. Zalituji, že ji nemohu znovu zneškodnit osvědčeným úderem svým čelem do jejího nosu, ale hlavou na ni nedosáhnu, mohla bych to zkusit jedině pěstí, jen musím přelstít její pozornost a najít k tomu ten nejvhodnější okamžik, kdy bude u mě nejblíž.
"Prosím přestaň, můžeme se přece domluvit.", požádám ji pokorně a zatvářím se, že se vzdávám dalšího boje a čelím jejímu zkoumavému pohledu, v očích ji vidím opovržení s míchané s radostí, že má mě konečné ve své moci. Chce si to pořádně užít, "Prosit ti nepomůže, ty děvko!", procedí mezi zuby a vyčkávavě na mě upírá oči, ale na její urážky nemíním odpovídat, k tomu se nesnížím, taková jako ona, mě nemůže nikdy urazit. "To by ti prošlo moc lehce, rozmlátím ti ksicht!!!", pokračuje ve vyhrožování, šermuje mi rukou před tváří a pokouší se mě znovu uhodit, ale zatím se mě daří rukou se krýt a ona dál soptí, "Jak s tebou skončím, budeš vyřízená, děvko jedna hnusná!!!", ulevuje si.

"Žádný chlap se na tebe už nepodívá, si odepsaná!!!", s velkou chutí mi věští můj špatný osud a svou převahu si užívá, ale polevila v ostražitosti, dokonce se ke mně více naklonila, aby svá nenávistná slova prskala na mě zblízka. Moc ji neposlouchám, snažím se odhadnout mezi námi vzdálenost a s úlevou zjistím, že na ni konečně dosáhnu, tento okamžik nemíním propást a má zaťatá pěst nezaváhá, ihned vyrazí do útoku a míří na její nos, přímo zacítím, jak se mé sevřené prsty do něj vnoří. Překvapením rozevře oči a příšerně zařve, dostala podruhé úder do stejného místa, musí ji to hrozně bolet, obě ruce si přitiskla na krvácející nos, sjede ze mě, zkroutí se na podlaze, promění se v naříkající klubíčko, plné návalu překypující bolesti, ale to ji patří.
Více si ji nemíním všímat, musím někam zmizet, jsem si jista, že za chvíli mne znovu napadne, je odhodlaná se mnou definitivně skončit, nic ji od toho nemůže odvrátit, zoufale se rozhlížím kolem, mám z ní vážně strach, jen nevím kde hledat před ní záchranu. Vyčerpala jsem všechny své možnosti, jak se jí úspěšně ubránit a zbývá mi jedině vzít nohy na ramena, musím se rozhodně dostat z ložnice a nejlepší bude zamknout se na toaletě, ty dveře snad nejdou vyrazit, její nápor jistě vydrží. A tam počkám na Marka, zdá se mi to jako velmi dobrý plán, ale při svém zběsilém útěku z ložnice, hned za dveřmi v hale narazím do měkkého těla a silné ruce mě obejmou, "Emily, kam utíkáš a proč jsou otevřené dveře od bytu?!", Markův hlas, je plný podezření.

S úlevou se k němu přitisknu a zhluboka si oddechnu, jsem zachráněna, ale usilovně přemýšlím, jak mu vše vysvětlím, nechci zacházet do podrobností, které Marek nemůže pochopit, "Nebyl čas je zavřít, bylo tady rušno.", řeknu neurčitě s nechutí. Ale s tímto vysvětlením se Marek nehodlá spokojit, odstrčí mě od sebe a pozorně si mě prohlíží, zkoumavý pohled jeho modrošedých oči je mi docela nepříjemný a obávám se dalších otázek, rozhodnu se jeho vyptávání hned v počátku tvrdě zarazit. "Kde jsi byl a proč si mě nechal tak dlouho čekat!", vyjedu na něj, "Není na tebe spolehnutí, zklamal si mě, jsi k ničemu!", pokračuji ve výčitkách a nehodlám přestat, jsem rozhodnuta Marka pořádně zdeptat, aby byl více poslušný, "Šlo mi o všechno a ty jsi byl bůhví kde!", řeknu dotčeně.
To co říkám myslím i vážně, připomenu si své marné čekání i to, že jsem musela prožít konfrontaci s tou šílenou ženskou a byla tak vystavena velkému nebezpečí, a to jen proto, že nepřijel včas, ale Marek mě překvapeně sleduje a nechápe, proč se na něj zlobím. Začíná se důrazně bránit, "Emily, já jsem spěchal…!!!", promluví, ale nenechám ho domluvit a skočím mu do řeči, "To ti mám věřit, tak proč ti to tak dlouho trvalo?!", dál pochybuji o jeho slovech. Marek si beznadějně povzdechne, došlo mu, že nebude snadné mě přesvědčit o své nevině, "Včera jsem nestihl natankovat, ráno jsem na to zapomněl a došla mi cestou šťáva, musel jsem pěšky s kanystrem k bezince!", vysvětluje.

Zní to, jako by čekal na pochvalu za svou snahu, ale k tomu se nemám, po chvíli váhání natáhne ke mně ruku, "Pojď Emily, odvezu tě.", navrhne a prosebně se na mě zadívá, znám dobře tento pohled, doufá, že poslechnu a nebudu dělat potíže, ale to nemohu slíbit, on zatím netuší, co všechno po něm ještě budu chtít. Hlavně musí vyhodit tu ženskou z bytu, až se bolestí přestane kroutit na podlaze a přileze sem do haly, ale jeho nejtěžší úkol bude, postarat se o Borise i doktora a to se mu asi nebude chtít, musím ho na to nějak připravit a možná i ke všemu donutit. Rozhodnu se Marka psychicky zpracovat a přitom mu trochu i zalichotit, upřu na něj bezbranný, prosebný pohled, dávám mu tím najevo, že bez něj si nevím rady a jak ho moc ve svém životě potřebuji.
Navrch přidám svůdný úsměv, aby měl pocit, že i jako muž je pro mě velmi důležitý a zhluboka se nadechnu, chci vyslovit své první přání, ale znepokojeně dál mlčím, zarazilo mne, jak se Marek divně tváří a pečlivě si mě prohlíží. "Jak to, že máš na sobě krev, doktor tě mlátí?", jeho hlas zazní rozčíleně a zatváří se odhodlaně, být mým ochráncem je jeho oblíbená role, velmi mu vyhovuje, rád předvádí jak je mužný, ale jeho otázka je pro mne překvapením. Rychle skloním hlavu a vidím, že má pravdu, šaty mám na prsou poseté rudými kapkami, vpily se už do látky, pocházejí z krvácejícího nosu té šílené bestie a z toho mám docela dobrý pocit, i když ušpiněné šaty mne mrzí, mám je ráda, jsou velmi sexy.

Zadívám se pevně na Marka, "Ne, jak tě to napadlo, to by si nedovolil!!!", hájím doktora, chystám se mu složitou situaci vysvětlit, ale upře své oči za má záda a zeptá se, "Kdo je to?", sleduji směr jeho pohledu a otočím se. Ve dveřích z ložnice, stojí ta bestie, už se vzpamatovala z návalu bolesti, jen je v obličeji zamazaná od krve a Marek si ji s úžasem prohlíží, další ženu tady nečekal a tázavě se na mě podívá. "Vnikla sem násilím a napadla mě, proto zůstali dveře otevřené!", pospíším si s vysvětlováním, "Leze pořád za doktorem, je to jeho bejvalka, žárlí na mne, je šílená!", snažím se v krátkosti popsat situaci, "Marku běž a okamžitě ji vyhoď z bytu!!!", zdůrazním poslední slova.
Očekávám, že to Marek ihned udělá, ale jen zamyšleně stojí, "Já ji odněkud znám.", uvažuje a krabatí se mu čelo, jak usilovně pátrá ve své paměti, "Znáš ji, je to zdravotní sestra, viděl si ji v nemocnici, ale je blázen, už tam mi chtěla ublížit, mohlo to se mnou špatně skončit, ale v poslední chvíli zasáhl doktor!". Snažím se Markovi vysvětlit závažnost situace, jak ke všemu došlo a proč k doktorovi cítím vděčnost a hlavně jak velmi je ta ženská nebezpečná, ale nic se neděje a jsem čím více znepokojena, že dál Marek mlčí. Srovnává si to v hlavě a začínám se obávat, k jakým závěrům dojde, asi jsem neměla vzpomínat nemocnici a doktora, Marek je velmi bystrý, dovede využít každou situaci ve svůj prospěch.

Může tuto bestii použít ke svému cíli, pokud ji pomůže zmocnit se doktora, tak se lehce zbaví jednoho svého soka, ale pro mě by tím všechno ještě více zamotal a můj plán, jak kromě Borise zajistit lékaře i pro doktora, by nemohl vyjít v žádném případě. To může být pro něj osudné, pokud má vážný úraz hlavy, může dokonce umřít, z toho jsem nervózní, není mi zase úplně lhostejný a nechci, aby se mu něco špatného stalo. Začínám mít váhání Marka právě dost a chci, aby se vzpamatoval, uhodím ho dlaní do hrudi, "Tak co je, dělej a vyveď ji hned z bytu!!!", pokouším se ho k tomu přimět, ale dál jen stojí. A ta ženská neztrácí čas, umí využít každé příležitosti, která se ji naskytne a rychle Marka osloví "Já jsem přítelkyně doktora, to ona tu nemá co dělat!", klidně lže, jako když tiskne.
Ale z ní to důvěryhodně a přistoupí ještě blíže k Markovi, "Neříká vám pravdu, to ona mě napadla, vidíte přece, že ji vůbec nic není, ale já jsem zraněná!", vemlouvavě k němu promlouvá, tváří se jako poslední spravedlivá a já nevěřím vlastním uším. Je to potvora, vycítila svou šanci na zvrácení událostí, snaží se mazaně s Markem manipulovat a on se tomu nevzpírá, hodí se mu to, není pro něj důležité, která z nás dvou je násilník nebo oběť. Jde mu jen o jedno, aby si ona hlídala svého doktora a co nejdále ode mne ho držela a to rychle musím zvrátit, "Marku, tak to vůbec není, ona to všechno převrací, musíš mi věřit!". Naposledy se pokusím Markovi její výmysly vymluvit, ale vidím v jeho očích spokojené plamínky a vím, že mu to nevyvrátím, tak mu to vyhovuje mnohem víc a nic na tom nechce měnit.

Položí mi smířlivě ruku na rameno, "Emily, na tom nezáleží, chtěla si odvést, tak pojď, zavezu tě do penzionu.", ale odstrčím jeho ruku, velmi se na něj zlobím, on ve své žárlivosti nikdy nepochopí, že vztah s doktorem mít nechci. Že jde o něco jiného, velmi vážného, možná i o život, ale před tou potvorou se nesmím ani slůvkem zmínit o doktorově poranění a tak nemám vlastně nic, jak Marka přesvědčit. A on je nadmíru spokojený, domnívá se, že doktor je mimo hru a to mu stačí ke štěstí, o co tady ve skutečnosti jde, netuší, ale já se cítím za doktora odpovědná a mám z toho všeho divný pocit. Chudák doktor, pokud to přežije, bude po probuzení v šoku z toho, koho u sebe místo mě najde, ale možná si bude myslet, že to co se mnou zažil, se mu jen zdálo, ale v této chvíli to nemá cenu řešit. Nemohu pro něj více udělat, musím ho ponechat jeho osudu, snad se o něj ta bestie postará, je přece zdravotní sestra, měla by to zvládnout, jen musím doufat, že z toho nevzniknou pro Borise další a ještě vážnější problémy.
Snad se doktorovi paměť nevrátí a Borisův úder se mu navždy vymazal z hlavy, ale i tak mi to dělá velké starosti, ale přesto se potměšile zaraduji, jaká to bude pro Marka těžká rána, až zjistí, že je tady se mnou i Boris, kterého tak silně i když zatím skrytě, nesnáší. Těším se, jak to s ním zamává i na výraz v jeho obličeji, to mi zvedlo náladu a nechám se od Marka bez dalšího odporu odvádět ke dveřím, ale pár kroků před nimi se zastavím, "Co se děje?!", zeptá se znepokojeně, "Mám vedle v pokoji tašku a další osobní věci.", řeknu neurčitě. "Musíš jít se mnou, sama to neunesu!", vyzvu Marka a snažím se potlačit v hlase škodolibost, jak bez námitek mě následuje do pokoje, ale neodpustí si otázku, "Proboha, co tam máš, že to neuneseš, to ti doktor nakoupil tolik dárků?", je touto možností velmi znepokojený, zacítím z jeho hlasu stíny žárlivosti.

Je zajímavé, že jako první ho nenapadlo, že mě doktor zahrnuje dary, vůbec nepátrá po jiném vysvětlení a pokusí se mě napomenout, "Nesmíš to přijmout, to není vhodné, budeš mu tím velmi zavázaná!", promlouvá ke mně, předstírá, že mu jde jen o mou dobrou pověst. Ale nechám jeho starosti bez odpovědi, projdu dveřmi do pokoje a rychle se k Markovi otočím, nechci o nic přijít, to co uvidím, za to stojí, sotva spatří Borise je tím Marek silně zasažený a tváře mu zbrázdí bouře emocí od překvapení až po silnou nenávist. Kdyby pohled zabíjel, tak je Boris na místě mrtvý, "Co ten tady dělá!!!", vyštěkne nepřátelsky, "Je tady se mnou, strávili jsme spolu noc!", odpovím a zavrním, jak roztoužená kočka a jdu si sednout k Borisovi na postel. Obejmu ho a vášnivé políbím, tím jsem Marka dorazila, několikrát zakousne zuby do spodního rtu, dělává to, když je ve velké tísni a zeptá se, "A co doktor, jak to, že si nebyla s ním?!".
Vycítím, že by u mne raději přivítal noc prožitou s doktorem, Boris je pro něj velmi silný soupeř na poli lásky, je znepokojený a přejíždí si jazykem nervózně rty, je ze všeho úplně zmatený, v duchu se tomu usměji. "Nedělej si starosti, ani doktor nepřišel zkrátka.", ujistím ho a v podstatě mluvím pravdu, i když se nic nestalo, k ničemu nedošlo a začínám se tím vším velmi bavit, chci Marka potrápit, je to pomsta za to, jak před chvíli využil situaci ve svůj prospěch. V mém sporu s tou ženskou se postavil na její stranu a za to bude těžce pykat, nemohu to jen tak nechat a on si vůbec neuvědomuje, co za tu zradu ode mne může čekat. V hlavě má jiné věci, vězí až po krk kvůli Borisovi v žárlivosti, to si vždy vzpomene Toma a začne si o něj dělat starosti, zase má potřebu jeho jménem se pokusit na mě zatlačit, "A co Tom, ví to a ty ses už s ním rozešla???".

"Nevím, jestli to ví, já s ním už dlouho nemluvila, ale ty mu to určitě povíš.", řeknu docela klidně a Marek překvapeně zalapá po dechu, ještě mu úplně nedošlo, že mě tím už dál nemůže vydírat, na Tomovi mi dávno nezáleží. A je mi zcela jedno, co mu Marek napovídá za nesmysly, Tom už patří do mé minulosti, i když to zatím neví, ale nechce se mi o Tomovi dál s Markem bavit a vstanu z postele a krátce oznámím, "Boris je zraněný a asi je v bezvědomí!". Snažím se tím Marka zasvětit do toho, co od něj potřebuji, "Odneseš Borise do auta, ale zabal ho do deky a já zatím posbírám jeho šaty!", nařídím Markovi, "A dělej, Boris potřebuje doktora!", mluvím k Markovi tónem, který nesnese odpor, ale je to nutné, nehodlám se s ním dohadovat.
Marek sice zaváhá, vůbec se mu do toho nechce, ale nakonec jde, vše udělá a přehodí si Borise přes rameno jako pytel brambor, ale to ještě snesu, Boris je kus chlapa a Marek se s ním nadře, ale jak mu bouchne hlavou o rám dveří, to je už na mě moc. "Opatrně!!!" zasyčím na Marka výhružně, ale neodpoví a tak ho následuji do haly a u dveří z bytu stojí ta megera, je sice překvapena tím, co Marek vleče, ale otevře dveře doširoka a vítězně se usmívá, je viditelně ráda že se mě zbavila. Chová se, jako by tady byla doma a vím, že začne doktora zpracovávat, ale raduje se předčasně, doktor ji stejně vyhodí a kdyby to bylo nutné, tak se o to sama pokusím i za cenu, že s doktorem skončím v jeho v posteli, ale nemohu dovolit, aby nade mnou vyhrála, má hrdost to nemíní dopustit.

Pomsta je sladká, její chuť mám stále na jazyku, ale teď s tím musím přestat a začít myslet jen na Borise a přemýšlet, kde seženu lékaře, snažím se to vyřešit a na něco přijít, než výtah sjede do přízemí, ale vyruší mě Marek. "Běž zjistit, jak to vypadá na chodníku, nesmí nás nikdo vidět!", požádá, "Proč?", zeptám se nechápavě, "Vypadám, jako bych někoho zabil a odklízel jeho mrtvolu a někdo by mohl zavolat na policii.", vysvětluje a to mě vyleká. Jdu nakouknout na ulici a máme štěstí, nikdo venku není, chodník je prázdný, jen naproti v parčíku někdo venčí psa, ale je otočen k domu zády a tak kývnu na Marka, podržím dveře a jak projde pospíším si za ním.
Marek své auto naštěstí zaparkoval blízko vchodu, "Kam, ho mám dát?", zeptá se, "Dozadu, sednu si k němu.", rozhodnu se a vidím, že se to Markovi nelíbí, ale nakonec poslechne, nasoukám se na zadní sedadlo a Marek se ihned rozjede. Na nic nečekám a okamžitě se Borisovi začnu věnovat, narovnám mu hlavu a snažím se upravit deku, stále se rozevírá a odhaluje jeho úžasné tělo, nemohu pohledu na něj odolat. Přitisknu tvář na jeho hruď a poslouchám rozechvěně tlukot jeho srdce a po chvíli začnu na jeho prsa tisknout polibky, jeden za druhým, obkličuji jeho bradavky a okouzleně zavzdychám, je tak vzrušující dotýkat se svými rty jeho kůže.

"Okamžitě s tím přestaň, pokud nechceš způsobit nehodu!!!", napomene mě Marek, překvapeně zvednu hlavu, jeho hlas je divný, zní jako by slova pasíroval přes sevřené rty, ale nehodlám ho poslechnout a jen mu poradím, "Dívej se před sebe na cestu a ne do zrcátka!". Ale jsem si jista, že Marek nás bude dále pozorovat, nevydrží se nepodívat a chápu jeho pocity, ale zacítím potřebu, ještě více ho potrápit a on si to zaslouží, zradil mou důvěru, tu bestii z doktorova bytu nevyhodil, místo na mne, více myslel na své zájmy. A bez zaváhání se znovu skloním k Borisovi a mé toužící rty pokračují v rozdávání polibků a sjíždí na jeho pevné břicho a nakonec má tvář skončí zabořením v jeho klínu, ale to jsem už přehnala, Marek více nevydrží a prudce zabrzdí.
Náraz se mnou smýkne do opěradla u předního sedadla a Boris málem přepadl dopředu, "Marku, ty si blázen, chceš nás zabít?!", zakřičím, jsem z toho docela otřesena a než se vzpamatuji, popadnou mě zezadu ruce a vytáhnou ven z auta. Markovi oči nebezpečně žhnou a prudce dýchá, "Jsem blázen, ale do tebe!", odpoví přidušeně, jako by se mu nedostávalo dechu, přisaje se drsně na mé rty až tak, že vnímám bolest i chuť krve a jeho jazyk se nemilosrdně vklíní do mých úst, cítím ho až vzadu na patru. Je mi to nepříjemné a začnu se bránit, konečně se osvobodím a bez přemýšlení jednu facku mu na tvář vrazím a k mému zděšení mi ji okamžitě vrátí, je to silný úder, vůbec se neovládá a nemít auto za zády, spadla bych na zem, z leknutí si přitisknu dlaň na tvář, bolí to a pálí.

Konec 15. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem – 14. část

26. ledna 2016 v 22:08 | Elis |  Letní romance s Borisem

Pro připomenutí, poslední odstaveček z předcházejícího dílu...

Odvážím se vzít jeho hlavu do dlaní s obavou, že ji má rozbitou a budu mít ruce od krve, ale necítím v jeho vlasech nic lepkavého a opatrně mu položím hlavu zpět na podlahu, lebka náraz vydržela, ale možná má těžký otřes mozku nebo něco takového. Je to vážné a Borise těžko ošetří, sám potřebuje doktora, musím sehnat pomoc, sama to nezvládnu a rychle se vrátím do pokoje, sáhnu do tašky, vytáhnu mobil a vyťukám číslo. Ale nestačím nic říct, "Proboha kde jsi, sháním tě celou noc, proč nebereš telefon?!", jeho hlas je rozzlobený, ale je v něm cítit velká úleva. "Promiň, vypnula jsem mobil.", netrpělivě se omlouvám, nechci ztrácet drahocenný čas vysvětlováním, "Marku musíš mě zachránit, moc tě potřebuji, okamžitě za mnou přijeď na adresu, kterou ti nadiktuji!".


Elis
Letní romance s Borisem - 14. část

Očekávám po tak naléhavé žádosti o pomoc otázku, "kde jsi, kam mám pro tebe přijet", ale Marka nezajímá adresa, v první chvíli jen touží ukojit svou zvědavost, "Jak to, že si odešla z nemocnice a proč si mně nedala vědět, stačilo zavolat!!!", v jeho hlase se třepe výčitka. Nedá se přehlédnout jeho velká nespokojenost s mým, podle něj nezodpovědným chováním, jako by mou povinností bylo všechno mu předem hlásit. Ale to nemám v úmyslu a jen mě popuzuje svou snahou si to vynutit, i když vím, jak Marek špatně snáší, že nemá přehled o tom, co dělám nebo kde jsem a hlavně s kým a silně vnímá, že se něco mění.
Je dlouho znepokojený mým odklonem od Toma, tím nade mnou ztrácí svůj vliv i naději, že mě jednou pro sebe získá a nyní mu jde hlavně o to, dozvědět se, co jsem dělala celou noc. Rozhodnu se nic nevysvětlovat a významně se odmlčím, ale Marek na mou nechuť nebere ohledy a neúnavně pokračuje, je k nezastavení, "Tom je na zhroucení, je zničený, proč mu to děláš, není ti ho líto!", vyhrkne jedním dechem. Zní to vyčítavě, ale má smůlu, to už na mě neplatí, dobře vím, o co se promyšleně snaží, připomenutím Toma, se jen pokouší hrát na mé city, ušklíbnu se tomu, má to marné, pokud budu mít Borise, stejně s Tomem končím.

A s ním padne i Marek a jeho možnost zneužívat Tomovu slabost, ale to zatím Marek neví, ale možná již něco tuší a chce tomu za každou cenu zabránit, proto mě dál deptá, ve snaze vyvolat ve mně pocit provinění, ale jeho snažení se míjí účinkem. "Marku, nesnaž se mi vnutit vinu!", chladně odmítnu přijmout odpovědnost za labilního Toma, co ho znám ze všeho se hroutí, neumí se postavit k životu a jeho výzvám, vždy z problémů a střetů vycouvá a takového muže nechci. Vůbec nechápu, proč jsem Toma už dávno neopustila, stejně jsem s ním byla více z vděčnosti než z lásky, v mém složitém období poskytl mi klid i zázemí.
Není mi úplně lhostejný, mám ho ráda, ale nemiluji a to je velký rozdíl a poslední měsíce mě k smrti nudí, on se nikdy nezmění, nemohu s ním dál žít, potřebuji muže jako je Boris a dál na Toma nebudu brát ohledy. Navíc jsem to já, kdo má právo být dotčený a Markovi řeči mi čím dál více vadí a prudce mu doporučím, "Přestaň, nechci to poslouchat a své výčitky směřuj na Toma!", začínám se opravdu zlobit. "Co tím myslíš?", zeptá se Marek znepokojeně, "Tom se neukázal v nemocnici a nezavolal, tak se nechová muž, pokud má o ženu zájem!", připomenu důrazně další Tomovo selhání, i když tuším, že ho k tomu přiměl Marek a velmi ochotně ho v nemocnici zastoupil a právě mi došla trpělivost s jeho neustálým vměšováním.

Po malém zaváhání obviním Marka z intrik, "Pokud hledáš viníka, hlavně nezapomeň na sebe, dobře vím, o co ti jde!" vypálím na něj a byl to přesný zásah, zaslechnu, jak Marek lapá po dechu, využiji jeho překvapení a zakončím svůj útok doporučením, "Tak raději o Tomovi mlč!!!" a doufám, že s citovým vydíráním konečně skončí. Marek je bystrý a rychle to pochopil a změnil téma, vzpomněl si na Borise, "A kde je Boris, v noci nebyl v penzionu, počítám, že jste spolu?!", pokračuje ve vyslýchání, ale o Borisovi se nemíním s Markem vůbec bavit a ztrácím trpělivost. Tlačí mě čas, jsem v bytě s dvěma muži, kterým jde možná o život a nemám náladu chlácholit Markovu uraženou ješitnost, "Marku přestaň!!!", přeruším rázně jeho zvědavost.
"Pokud mi nechceš pomoci, tak to řekni a nezdržuj, seženu si někoho jiného!", zlobím se, ale Marka tím nezastavím, vše co se týká Borise, je pro něj životně důležité a nezaváhá ani chvíli, "Tím "jiného" myslíš Borise?", okamžitě se zeptá. "Ty nejsi s ním?", dedukuje a jeho otázka zní docela překvapeně, ale je v ní i naděje, že mezi mnou a Borisem se něco změnilo v jeho prospěch. Ale k vysvětlování se od něj nenechám přinutit a mé mlčení ho zarazí, vycítil pro sebe nové ohrožení a na hladinu jeho žárlivosti vyplavala další otázka, "Pokud nejsi s Borisem, s kým tedy jsi!", vnímám, že je Marek rozrušený a podezřele se odmlčel.

Asi zvažuje všechny možnosti, předpokládal, že tady nikoho jiného důvěrně neznám, ale nemůže si tím být jistý, dobře ví, jak se lehce seznamuji, kolem mě je vždy dost mužů, kteří mi rádi pomohou a je tím znepokojený. Zeptá se naléhavě a odhodlaně,"Emily s kým jsi byla celou noc?!", trvá na vysvětlení, ale jeho hlas se zachvěl, cítím jeho nejistotu i obavy, že se dozví něco, nad čím nemůže mít kontrolu, to může zničit jeho plány a nastalo ticho, oba přemýšlíme, já o tom, jak vhodně odpovědět nebo raději mlčet.
Marek se snaží přijít na to, kdo jiný připadá do úvahy, s kým asi mohu být a usilovně probírá všechny možnosti. Má to těžké, v penzionů je dost mužů, kteří se velmi snaží o seznámení, věnují mi pozornost a stíhají mě žádostivými pohledy, ale náhle překvapeně zalapal po dechu, okamžitě pochopím, že konečně na to přišel. "Ty jsi s tím doktorem, proto si odešla z nemocnice!!!", konstatuje vylekaně, to pro něj vypadá špatně, už Boris narušil všechny jeho plány, ale u něj doufá, že z mého života rychle zmizí, spoléhá na to, že Boris s žádnou ženskou dlouho nevydrží.

Naivního Toma už za soka nepovažuje, není pro něj nebezpečný, jen zneužívá jeho důvěru a celou dobu ničí postupně a promyšleně náš vztah, ale cizí muž, se kterým dokonce trávím noc, je mimo jeho dosah a to je na Marka už moc. "Já to tušil, v nemocnici si mě vyhodila a zůstala s doktorem sama, měl jsem z toho divný pocit!", zanaříká a sotva to dopoví, okamžitě si vzpomenu, jak se mu nechtělo z pokoje odejít a viděla jsem v Markových očích plápolat podezření, teď jistě velmi lituje, že si mě neohlídal, ale jeho trápení mě nezajímá.
Právě mi došly poslední zbytky trpělivosti, "Tak co bude, přijedeš nebo ne!!!", zaječím na něj, zlobím se, že vyptáváním jen zdržuje a lituji každé zbytečně promarněné minuty a začínám být hysterická ze strachu, že mi tady možná umírají dva muži a hysterie je v mém hlase zřetelně poznat. Marek nezaváhá ani vteřinu, "Uklidni se, hned jedu, řekni mi adresu.", ale tón, kterým to vyslovil místo úlevy mě znepokojí, je v něm skrytá útočnost, jako by se chystal, že v případě, jak narazí na doktora, si to s ním na místě vyřídí.

V této chvíli se asi domnívá, že po prohýřené noci chci jen odvést zpět do penzionu z důvodů, že můj společník pil přes míru, ale až v bytě uvidí oba dva své soky, navíc bezbranné a nahé a vydané mu na milost, nevím, co to s Markem udělá a jak moc bude ochotný zachránit jejich životy. Určitě v koutku duše zatouží se jich navždy zbavit, volat Marka je asi další má chyba, ale není jiné řešení, zbývá jen Tom, ale to co by uviděl, by nerozdýchal a stejně je neschopný, v kritických situacích vždy selhává a panikaří.
Tak zbývá jen Marek, je dostatečně razantní, nikdy se dlouho nerozmýšlí a ví si se vším rady, rychle se pro něj rozhodnu a bez dalšího váhání nadiktuji adresu doktorova bytu i jeho jméno, ale vynoří se další problém, Marek nezná cestu. "To mi nic neříká, jak se tam dostanu?", ale na jeho otázku neznám odpověď, "Nevím, musíš se zeptat, ty si už poradíš!", spoléhám na jeho schopnost všechno vždy zvládnout a zařídit, "Hlavně si pospěš, je to přímo životně důležité!", nervózně na něj naléhám.

"Už jedu!", řekne krátce a vypne mobil a mně nezbývá nic jiného než čekat a přemýšlet kterého ze dvou mužů bude Marek více nenávidět, odhaduji, že na Markově seznamu je Boris stále na prvním místě, ale i doktor u něj získává další minusové body. Hodím mobil do tašky, otočím se a upřu na Borise oči, srdce se mi rozbuší, jsem zasažena dalším prudkým přívalem lásky, přistoupím k posteli a soustředěně jej pozoruji, znovu si uvědomím, že je až nadpozemsky krásný.
Jeho profil je okouzlující a jeho tělo je vzrušující, je sice zesláblý, raněný a ztratil vědomí, ale stále je neuvěřitelně svůdný, neznám nikoho, kdo by ho mohl zastínit, na světě je mnoho pohledných mužů, ale vedle něj nemají šanci. Byli by jen průměrní, ale Boris je jedinečný a v porovnání s ostatními se třpytí jako drahokam mezi zaprášeným kamením, nelze objevit jediný nedostatek nebo chybičku, nic z toho u něj není k nalezení, Bůh si dal záležet a stvořil ho k božské dokonalosti, on je mezi smrtelníky vyvolený.

Byl obdařen vším, co je jinak určené jen pro bohy, i Adonis by před ním bledl závistí a všechny bohyně by zatoužily získat Borise za milence a kvůli němu by mezi sebou bojovaly a vedly i kruté války, on je prostě neodolatelný. Šíří kolem sebe zvláštní, podmanivé kouzlo, vnímám ho každou buňkou svého těla a nasávám s každým nádechem, jsem jím omámena a zahlcena a vzrušeně lapám po dechu, být v jeho blízkosti mě vždy silně rozechvívá.
Sleduji křivky jeho nahého těla, silné paže, široká ramena a pevná záda přecházející do útlého pasu, sexy zadek i krásně tvarované nohy a obdivně vydechnu, je tak nádherný, že nenacházím slova, kterými to lze vyjádřit. Jsem schopná pro něj cokoliv udělat nebo se i obětovat a možná i trpět, pokud by to bylo třeba a při pohledu na něj jsem si jista bez jediného zaváhání, že on je pro mě ten pravý, jediný na celém světě, jiného muže nechci, zcela jsem propadla jeho vábivé přitažlivosti.

Sednu si opatrně na postel a zalykám se obdivem, nakloním se k jeho hlavě, prsty mu vískám vlasy a líbám tvář, šeptám vroucně jeho jméno a zalituji, že leží na břiše, tak ráda bych se přitiskla k sálavému teplu jeho klínu. Vybaví se mi vzpomínky na chvíle našeho sbližování, jak jsme byli k sobě nezadržitelně přitahování, ale kvůli Tomovi jsme předstírali nezájem, ale bylo to marné snažení a zbytečná ztráta času. Mohli jsme ho lépe využít a být mnohem dříve spolu. a já se nemusela v noci zmítat v horečnatých snech na vlhkém prostěradle.
Nebo ve dne skrytě hýčkat a rozvíjet svou milostnou a rozbouřenou představivost, těšit se na další setkání a mít tak zase možnost obdivovat, jak je Boris zářivě nádherný a výjimečný, mé oči ho lačně hltaly a dech se mi tajil vzrušením. Nemohla jsem dál na uzdě udržet svou vášeň a nechávala jsem ji rozhořet a propalovat se mým roztouženým tělem a popustila jsem uzdu i své fantazii a podnětů se mi dostávalo vrchovatě. Boris nosí těsné džíny a ty kopíruji věrně jeho postavu do nejmenších podrobností, vypadá v nich úžasně a sexy, bylo na co se dívat kdykoliv byl nebo si sedl v mé blízkosti.

Nevydržela jsem dlouho odolávat svému nutkání a nezabloudit pohledem do míst, kde se pod látkou rýsovala pro mě tak žádoucí část jeho těla a živě jsem si představovala, co bych dělala, kdybych mohla. V duchu jsem viděla, jak padnu před ním na kolena a natáhnu ruku k jeho klínu a zips rozepnutý mými nedočkavými prsty se široce rozevře a odhalí, co se pod ním skrývá a nabídne mi tak pohled do zákoutí Borisova těla.
A já bez váhání vnořím svou dlaň do vysněného ráje a budu ho laskat a hladit, Bože, bylo by to tak velmi vzrušující a krásné, že mi občas uklouzl přidušený sten nebo tiché povzdechnutí. Boris se na mě upřeně a zvláštně díval, na rtech s mírným pousmáním, jakoby věděl, čím se v duchu zaobírám, možná mě zradily mé oči, touha v nich se nedá snadno ukrýt a jeho magický, zeleně lesknoucí pohled se na oplátku významně a hluboce nořil do mých očí.

Plápolal v nich prudký žár a dlouhé řasy se mu chvěly, jeho oči byly neskutečné, přímo ke mně promlouvaly, city a vášně byly oboustranné, i on po mně toužil, v tu chvíli jsem měla chuť zapomenout na lidi kolem a padnout mu do náruče. Vzpomínky na tu dobu nezadržitelně proplouvají mou pamětí a ještě více čeří mé nepopsatelně hluboké pocity, znovu vnímám v celém těle návaly touhy i to, jak mi krev rychleji v žilách proudí, to láska k Borisovi se ve mně vzpíná jako stádo divokých koní.
Jsem plná vybuchujících emocí, pod jejich zásahy se chvěji, zapomínám na svět kolem a jsem zajatkyní jeho krásy, jsem ztracená, naprosto jsem mu propadla, má v sobě něco zvláštního, tajemného a neodolatelně lákavého, co jiní muži nemají. Jsem si tím jista od prvního setkání, kdy naše pohledy se do sebe pevně vklínily a silně to se mnou trhlo, až se mi srdce na okamžik zastavilo a hned jsem věděla, že takového muže lze potkat jen jednou za život a nesmím si ho za žádnou cenu nechat uniknout.

Boris je jediný svého druhu, ani zlatem nejde vyvážit jeho výjimečnost, bez něj si nedovedu představit svůj život, kdyby mě opustil, topila bych se v čirém zoufalství, nebylo by to k žití, ale k pomalému a bolestnému umírání a ty představy mě vždy vyděsí. Vzpomenu si na mé předchůdkyně, mnohé z nich polykaly prášky s úmyslem se raději zabít, než zkusit žít bez Borise a to mě nepřidá na klidu a pod náporem obav se málem hroutím, tak nechci dopadnout. To znamená nedopustit se ve vztahu s Borisem žádné chyby, ale to je téměř nemožné, může se stát cokoliv, nebezpečí obchází stále kolem.
Všude je plno žen, které na něj vrhají svůdné pohledy, chtějí mi ho odloudit a pořád se dějí nepředvídatelné věci, v mé duši se zabydluje strach a mé srdce drtí hrůza z toho, co všechno se může stát a čemu nebudu moci zabránit. Riziko, že o Borise přijdu, se nedá vyloučit, jedině si zřídit domácí vězení a Borise v něm připoutat řetězy, ale z každého vězení se dá uniknout a mnohem účinnější by bylo, vybít na světě všechny ženy, v této chvíli bych to ráda udělala, ale je to mimo mé možnosti, jsem vlastně úplně bezbranná a ten pocit mě ničí.

V návalu paniky se k němu přitisknu a začnu ho přímo zběsile líbat na tvář i do vlasů, jako bych ho tím mohla navždy u sebe zadržet a sebe spasit před šílenstvím, pevně se k němu vinu a mé dlaně se snaží vtisknout do jeho kůže, toužím s ním splynout a stát se Borisovou součástí. Její hladkost a jemnost vnímám pod konečky prstů, je tak vzrušující hladit jeho tělo a sytit se jeho vůní, stoupá mi do nosu a je opojnější než všechny i ty nejdražší parfémy světa a působí na mně uklidňujícím dojmem a chvíle mé slabosti pomalu pomíjí.
Nemohu bez něj žít a musím o Borise bojovat všemi prostředky a za všech okolností, udělám vždy vše možné i nemožné jen abychom mohli být stále spolu a každého, kdo se mi postaví do cesty, budu připravena zničit, ať je to muž nebo žena. Nic mě nezastaví, nedovolím, aby nás něco rozdělilo a odhodlání k boji mě uklidnilo, mé rty sklouznou na jeho šíji, míří níž a zanechávají za sebou vlhké stopy po polibcích, jsem znovu v zajetí překypující něhy a touhy po milování.

Mé rty narazí na rány po noži, jejich okraje jsou drsné zasychající krví, ale uprostřed se jako rubín lesknou čerstvé kapky krve, derou se z rány na povrch a to mě okamžitě probere z okouzlení a vrátí do tvrdé reality, pozorně se zaposlouchám do jeho mělkého dechu a doufám, že mu nic vážného není. Ale čerstvá krev mě vyděsila, odstranění obvazu byla chyba, rychle vstanu a hledám v tašce náplasti a opatrně je lepím na rány, nechci tlačit, ale na vlhké kůži špatně drží a musím kraje uhlazovat prsty.
Jsem i znepokojena narůstajícím chladem jeho kůže a kapičkami potu, které se stále množí, ještě před chvíli tam nebyli, to asi není dobré znamení. "Borisi prosím, prober se, co je ti?", šeptám mu do ucha, ale marně čekám na odezvu, znovu se k němu přitisknu ve snaze předat mu teplo ze svého těla a překotně slíbávám zimniční pot z jeho zad. Nepomáhá to, je čím dál studenější, musím ho zahřát, ale jak, na přikrývce leží, snad se ji podaří z pod něj vytáhnout, ale nejde to a začínám panikařit, kde je Marek tak dlouho, zoufale se podívám na hodiny.

Ale od hovoru s Markem uběhlo čtyři a půl minuty a sem to trvá mnohem déle, je to daleko od penzionu, navíc nezná cestu a to Marka zpomalí, může to být dlouhé čekání, než se objeví, pokud sem vůbec trefí. Zatím si musím poradit sama, potřebuji Borise zakrýt a rozhodnu se použít svou osušku, je prohřátá mým tělem a stejně se musím obléknout, Marek mě tu nesmí zastihnout nahou. Uvolním osušku na prsou a opatrně Borise přikryji, ale je krátká, nedosáhne ke kolenům a položím dlaň na jeho nohu, sjíždím dolů až k prstům, jsou studené jako led.
Po chvílí váhání vypomůžu si polštářem, to by snad mělo stačit a věnuji Borisovi poslední pohled a jdu si pro své oblečení, večer jsem je odhodila u postele, stále tam leží a vypadá zmuchlaně, ale to mi nevadí, obleču si kalhotky a ztěžka si natahuji těsné šaty. Nakonec nazuji střevíčky a oddechnu si, jsem připravena, Marek může přijít, pro Borise jsem udělala, co všechno jsem mohla a rozhodnu se zajít za Lucasem s nadějí, že se probral a jeden problém je tím vyřešený.

Čeká mě zklamání, leží bez pohnutí na stejném místě, posadím se na pohovku, dívám se na něj a nervózně si hryžu nehty, marně přemýšlím, jak tuto situaci vyřešit, oba potřebují odbornou pomoc, ale kde vzít lékaře, který si vše nechá pro sebe a nepoletí na policii, chci hlavně zajistit bezpečí pro Borise, pokud Lucasovo zranění bude vážné. Nemíním dopustit, aby skončil ve vězení za ublížení na zdraví, udělal to kvůli mně, snažil se mě ochránit a nemohl tušit, že doktor neustojí ani jeden úder a tak nešťastně se na podlahu skácí.
Měla jsem raději všemi silami jejich střetu zabránit, ale je pozdě na litování chybných rozhodnutí, čas se nedá vrátit, musím se vzchopit a jednat, jinak to špatně skončí a začínám znovu pochybovat o Markovi. Jak zjistí, že jsem v bytě s dvěma nahými muži, jeho ochota mi pomáhat může ztroskotat na jeho žárlivosti a obávám se i záplavy otázek a naléhání na vysvětlení, nepřestane s tím, dokud se vše nedoví.

Začínám být z toho všeho nervní, co jsem s Borisem, mám dost pocuchané nervy, život s ním je jak na horské dráze, ale musím to nějak přežít a něco vymyslet, postavím se a po chvíli uvažování vezmu z pohovky polštářek a položím ho na doktorův klín. Sice inkriminované místo zakryl, ale vypadá to velmi divně, tak to nemůže zůstat a rozhodnu se Lucasovi obléci boxerky, kvůli Markovi nesmí zůstat nahý a vyhrabu je z hromádky jeho šatů u pohovky. Kleknu si k jeho nohám, snažím se mu je navléct, ale jde to ztuha.
Do této chvíle jsem netušila, jak je obtížné oblékat bezvládné tělo, každá jeho noha docela dost váží. Nasoukala jsem je sotva ke kolenům a jsem zadýchaná, po dalším úsilí se mi podařilo dostrkat je až k jeho klínu a z vyčerpání jsem bez dechu, je těžký a nejhorší je, že nevím, jak boxerky přes jeho klín natáhnout až do pasu. Rozkročím se nad Lucasem a snažím se je ze všech sil vytáhnout ještě výš, ale vadí mi v tom jeho zadek přitisknutý na podlaze, prudce oddechuji, pozoruji jeho štíhlé tělo a usilovně přemýšlím, jak na to.

Nahý nesmí zůstat a jediná možnost je natáčet Lucasovo tělo z boku na bok a boxerky nahoru postupně soukat, snad mu tím neublížím, ale nic jiného se dělat nedá a byl to dobrý nápad, jen velmi namáhavý, ale konečně jsou na správném místě. Narovnám se a prohlížím si výsledek svého snažení, ale něco se mi nezdá, muži své nádobíčko takhle nahoru nenosí, musím znovu do boxerek strčit ruku a trochu se snažit posunout to na opačnou stranu. Moc se mi do toho nechce, nemám chuť se ho dotýkat na intimních místech, ale není zbytí, tak to vypadá dost nepřirozeně, to by mohlo Markovi být podezřelé
Nadechnu se, zavřu raději oči a opatrně rukou sjedu pod pružný lem a po hmatu se snažím provést nápravu. Pod těsnou, upjatou látkou není to tak snadné a jeho tělo vzdoruje mé představě o správné poloze, budu tam muset strčit obě ruce, jinak to nepůjde, Bože, co ještě všechno budu muset podstoupit, zanaříkám v duchu. Docela s nechutí si nad něj kleknu, vsoukám ruce dovnitř a pohledem pečlivě kontroluji, jak se mi to daří, jde to mnohem lépe než jednou rukou a chystám se skončit ve chvíli, kdy jeho klín vypadá docela úhledně a usoudím, že by to mohlo stačit.

Jsem spokojena, ale mám najedenou divný pocit, prudce zvednu hlavu, Lucas mě s údivem sleduje, bleskově vytáhnu ruce, leknutím se vyvrátím a sednu si na jeho nohy, málem jsem dostala infarkt a upřu na něj vyděšené oči. "Co to děláš?", zeptá se vyšeptalým hlasem, ale neodpovídám, vůbec nevím, co říct, to se přece nedá vysvětlit, to by nepochopil a jen si pro sebe užasle opakuji, "Lucas se probral" a jsem z toho v šoku. Je to dobře nebo špatně, sama teď nevím, ale neměl mě přistihnout s rukama v jeho klíně, kdoví, co si teď myslí, asi to, že jsem nedočkavá a velmi po něm toužím a tak mohu očekávat další komplikace.
Jednou z nich je, že každou chvíli tady může být Marek a nastane složitá situace se třemi muži, co se navzájem nemusí a možná se i nenávidí a bude nesnadné je donutit, aby si pomáhali, řídili se mými plány a to mně dělá velké starosti. Dál zmateně mlčím a Lucas mi položí další otázku, "Co se stalo, bolí mě hlava a je mi divně.", nechápavě se rozhlíží kolem sebe a ve mně to zažehne malou jiskřičku naděje, "Ty si nic nepamatuješ?", vyzvídám opatrně. "Nejsem si jistý, mám to popletené, vůbec mi to nedává smysl.", dívá se na mě úpěnlivě, očekává ode mne pomoc a vysvětlení, "Upadl si a uhodil se do hlavy, byl jsi dlouho mimo sebe, vyděsil si mě.", vysvětluji.

Mám ze sebe špatný pocit, že jsem zamlčela příčinu jeho pádu, on si časem jistě vzpomene a pro mne to bude velmi nepříjemné, ale teď na to raději nechci myslet a jsem ráda, že nežádá podrobné vysvětlení, co dělaly moje ruce v jeho spodním prádle. Rozhodnu se dostat Lucase do postele, co nejdál od Borise i Marka, až konečně přijde, zvednu se a nakloním se nad něj, "Lucasi, musíš si jít lehnout, já ti pomůžu!", nabídnu se a zhluboka si oddechnu, když přikývne a s námahou se snaží posadit, není lehké postavit ho na nohy.
Kymácí se, musím ho pevně přidržovat a dostat ho do jeho ložnice není jednoduché, jde to pomalu a celou dobu trnu, aby se neozval zvonek, ale konečně je v posteli, hodím na něj deku a doporučím mu, aby se vyspal, nic jiného a vhodného mě nenapadlo a chci rychle odejít. Ale požádá o vodu a tak běžím do kuchyně a promýšlím, co bude dál, co se ještě nečekaného stane, možná nakonec všechno není beznadějné, doktor usne a Marek odveze Borise, lepe to snad ani nemohlo dopadnout, štěstí mě nakonec neopustilo, pomyslím si radostně, mohu si oddechnout.

Opatrně dávám Lucasovi napít, dívá se na mě tak smutně, že je mi ho líto, odstrčí sklenici a požádá o svůj lékařský kufřík, jeho hlas je zvláštní a jeho žádost mě znepokojí, ale přikývnu a vydám se ke dveřím, kufřík je v hale stále na stejném místě, kde jsem Lucase objala a on ho upustil z ruky na zem. Rychle jej nesu k Lucasovi na postel, "Nač ho potřebuješ?!", vyzvídám, "Musím si vzít tabletku proti bolesti, třeští mně šíleně hlava a možná i něco na spaní, nedá se to vydržet, bude nejlepší to zaspat.", naříkavě vysvětluje a přehrabuje se v kufříku, ale dělám si starosti, "Byl jsi v bezvědomí, neublíží ti to?".
Nesmí se mu nic stát, odnesl by to Boris, v případě, že se doktorovo zranění a následky budou vyšetřovat, raději by Lucase měl prohlédnout lékař, ale to zatím nepřichází do úvahy. A on sám odmítne mé obavy pohybem ruky a vloží si na jazyk dvě tabletky, které okamžitě zapijí vodou ze sklenice, "Hezky se vyspi!", popřeji mu a chci odejít. "Emily prosím, zůstaň se mnou!", požádá a natáhne ke mně ruku,jeho prosba mne překvapí, přikývnu, váhavě si sednu na postel a ponechám svou ruku v jeho dlani, přemýšlím o tom, co řekl, není mi jasné, co tím myslí, jde mu jen o tuto chvíli nebo tím naznačuje, že chce se mnou žít a mám s ním nastálo zůstat.

Znamená to, že si pamatuje, co se mezi námi v posledních hodinách odehrálo, mé předstírání citů a lásky bere vážně a myslí si, že budeme spolu, úplně všechno nezapomněl, musím být opatrná a začíná mě trápit možnost, že nepůjde z jeho života tak snadno odejít. Vzpomene si brzy všechny podrobnosti kolem Borise a může mě zase vydírat tentokrát tím, že Borise udá za napadení a nakonec mě donutí přistoupit na sex a možná s ním i nějakou dobu zůstat, jinak to nikdy neskončí. V duchu si začnu zoufat z toho, co mě zase čeká a z černých myšlenek se mi trochu uleví, až doktorova ruka ochabne, konečně usnul a mohu odejít.
Vrátím se do haly a vydám se za Borisem, je stále tichý a nehybný, nevím, jak ho s Markem v takovém stavu dostaneme do auta, kde vůbec Marek je, kde tak dlouho vězí, asi někde bloudí a nemůže cestu najít , sotva to domyslím, ozve se zvonek a k mému překvapení i netrpělivé klepání na dveře. Jak se dostal do domu, možná proklouzl dovnitř s jiným nájemníkem, Marek si vždy ví rady, rychle běžím otevřít dveře a ztuhnu, není to Marek, ale ta šílená zdravotní sestra z nemocnice a jak se naše oči střetly. Přichystaný oslnivý úsměv ji zamrzl na rtech, mě tady rozhodně nečekala a uvědomím si, že Lucas má službu a měl být už dávno v nemocnici, ale to přece stačilo jen zavolat, proč sem tedy přišla.

Konec 14. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem - 13. část

27. prosince 2015 v 9:32 | Elis |  Letní romance s Borisem
Pro připomenutí děje, pár posledních vět z konce předcházejícího dílu…

Doktor se dostal do stavu, že ho nic nezastaví a nezbývá mě nic jiného, než osušku dál pevně držet a doufat, že se mým odporem vybouří a uklidní se, i když je to malá šance, ale náhle osušku pustil a přestal se o ni přetahovat. Rukou si mě přidrží na pohovce, silou na mě nešetří a druhou si spěšně rozepíná kalhoty, nechápu tu náhlou změnu a rychle probírám všechny možnosti, u kterých mě nepotřebuje mít nahou. A polekám se, když mě napadne, o jaký sex mu jde, tak to tedy ne, tohle dělat nebudu, to ať mě raději zabije, k tomu mě nedonutí, tu výsadu mají jen muži, které miluji a dělám to jen z lásky a pokud s tím nepřestane, budu ho muset nakopnout mezi nohy, jiná možnost není.


Elis
Letní romance s Borisem - 13. část

Ale to je krajní řešení, mám muže ráda a nerada jim ubližuji na tak citlivých místech, mám pro ně i jejich touhy pochopení, ale doktor to přehání, přestal se ovládat, jsem ve velmi nesnadné situaci a nevím, jak se zachránit a neohrozit Borisovo léčení. Zatím co horečně zvažuji své možnosti, stále držím pevně osušku na svém těle, ale jsem rozhodnuta ji v případě nutnosti pustit, i když velmi nerada, nechci být úplně nahá, jen možná budu potřebovat obě ruce ke své obraně. Chvěji se znepokojením, že mě bude nutit k tomu, co se mně příčí a co s láskou dělám jen svým milencům, se kterými mě pojí hluboké city, ale silně vnímám, že doktor překročil svou hranici a je schopen všeho, stal se nezvladatelným dravcem.
Nebude váhat použít i násilí a můj odpor ho ještě více vzrušuje, až je z toho zadýchaný, marně přemýšlím, jak ho zastavím, je rozhodnut vybrat si u mě dluh za vše, co pro mě udělal a cítí se být v právu. Bože, co všechno po mě může chtít, začínám se toho děsit, jak to, že jsem neodhadla čeho všeho je schopný a co se v něm skrývá, sice celou dobu, co se známe, jsem tušila, že se v něm přelévá a bublá rozžhavená vášeň. Ale dnes jsem nepoznala, že je jako sopka před výbuchem, který mě nakonec smete a skončím na zádech pod jeho rozpáleným tělem s poznáním, že není jen hezký a šarmantní muž, ale má i své temné stránky, které měl zatím pod kontrolou, ale jeho běsy jsem probudila k životu svou provokativní a vášnivou scénkou.

Ale nechci mít sex s mužem, kterého nemiluji, hledím mu upřeně do očí a doufám, že si v nich přečte, jak silně nesnáším, když mě do milování chce nutit a velmi si vyčítám svůj soucit s jeho smutným a ublíženým pohledem, ten je stejně dávno pryč. V jeho očích ho vystřídal žár a chtíč, byla chyba chlácholit jeho zraněnou duši objetím, to byla ta poslední pověstná jiskra, která v něm zažehla plamen a ten přerostl v požár, který se nedá snadno uhasit a on se o to nemíní ani pokusit. Má na dosah ruky vše po čem tak dlouho touží a na nic jiného nemyslí, měla jsem to na něm poznat a být opatrnější, ale něco se ve mně změnilo. Cítím to od chvíle, co jsem ztratila hlavu pro Borise a tím i zájem o jiné vztahy, jsem Borisem tak zaujata a zasažena, že jsem přestala být ostražitá a přišla jsem o svůj instinkt i odhad na muže.
Teď musím něco udělat nebo to špatně dopadne a pokusím se přetočit do jiné polohy, nechci být na zádech, jsem tak velmi zranitelná, ale to mi nedovolí, pevně mě drží pod krkem, připadám si jak přišpendlena na pohovce jeho napnutou rukou. Má v ní neuvěřitelnou sílu, nemá cenu se snažit osvobodit, ještě by mě více přiškrtil, vypadá to, že si vůbec neuvědomuje, jak velmi nešťastně mě drží, že mi může ublížit, ale na to vůbec nemyslí. Má v hlavě jen jedinou myšlenku, všechno ostatní ze své mysli vytěsnil a tak jen bezmocně sleduji, jak se rychle zvládá svléknout jen pomocí jedné ruky, ale jde mu to snadno, má v tom asi praxi a bohaté zkušenosti, je nedočkavý a spěchá, ale já nechci být obětí jeho nezvladatelné touhy.

Zatím mohu bojovat jen o to zůstat zahalená a pevně do osušky zatínám prsty, až mě brní, ale k mému údivu nemíní ji ze mě servat a než mě dojde, o co se snaží a co tím sleduje, volnou rukou jediným rychlým pohybem vyhrne osušku od kolen až nad můj klín. To jsem nečekala, vše co předtím naznačoval, byla lest, zmátl mě a hned toho využil, je už nahý a nalehne na mě rychle jako blesk, jen na poslední chvíli stihnu překřížit nohy, než mě zatíží váhou svého těla a tisknu je vší silou k sobě a odolávám páčení jeho kolena. Ale nevím, jak dlouho ten tlak vydržím, je velmi urputný, sice se mně uleví, že po mě zatím nebude chtít to, čeho jsem se obávala, ale v klidu mě nenechá ani jeho snaha probojovat se za každou cenu k mému klínu.
Stále nevím, jak se osvobodit, svírá mě nyní mezi lokty a znepokojeně sleduji, jak mu úsilím na čele naběhla žíla, tiskne se ke mně a snažíme se mě líbat, ale odvracím hlavu a oba dva mlčíme, slova jsou v tuto chvíli zbytečná, jen naše oči se prudce střetávají, ale pohledy to nevyřeší, ani jeden z nás nehodlá ustoupit. Ticho haly ruší jen náš námahou zadýchaný a zrychlený dech, cítím, že mně docházejí síly, je jak posedlý, na nic nebere ohledy a já nemohu křičet a volat na pomoc Borise, nechci, aby se vzbudil, skončilo by to tragicky, mohl by doktora zabít. Zlobím se i na sebe, měla jsem Lucase více pochopit, dávat si na něj pozor a ne po celou dobu, co se známe jen si zahrávat s jeho city, ale myslela jsem, že už ho nikdy více neuvidím nebo, že mě Boris vždy před ním ochrání.

Nemohla jsem tušit, jak to všechno dopadne, jak si osud se mnou zlomyslně zahraje a nakonec s ním skončím v jeho bytě na pohovce a za svou lehkomyslnost zaplatím cenu nejvyšší, nemám sílu se mu ubránit, s přesilou jeho svalů nemohu soupeřit a nakonec dostane to, co chce. Ale s tím se nejsem ochotna zatím smířit, musím rychle něco vymyslet, jediné co mě ještě zbývá a co mohu použít, jsou ženské lsti a rozhodnu se oslabit jeho pozornost, snad to na něj zabere i přes jeho neústupné chování. Spoléhám na to, že násilí a zneužívání síly není jeho běžným projevem při namlouvání, nedostatkem zájmu jiných žen a sexu jistě netrpí, ale mám smůlu, že si umanul mít zrovna mě, v podstatě je to slušný chlap, který se jen přestal ovládat a je to i má vina, přehnala jsem to se svým ranním provokováním.
Chtěla jsem ublížit doktorovu egu, ale zatím jsem ho ještě více nabudila a znásobila počty hormonů v jeho krvi a teď marně doufám, v jeho rozvahu, rozum a uvědomění si, že nemůže dostat vše, po čem zatouží. Budu ho muset něčím šokovat a okamžitě se rozhodnu přestat vzdorovat, je to stejně k ničemu, sklopím víčka a po chvílí se mu zadívám vroucně do očí, vzrušeně zavzdychám a pustím osušku. Zbytečně ji držím na hrudi, nemůže mě ochránit, jsem teď úplně nahá a vydaná mu na pospas a uvolním se, zvláčním celé tělo, kromě nohou, ale i tak to okamžitě pozná, to mu neuniklo, všechno citlivě vnímá. A já pod ním přímo taji, vzdávám se a neuhýbám více před doteky jeho úst a horkých dlaní, vycházím mu vstříc a vidím, jak je tím velmi překvapený, to nečekal a snaží se přijít na to, co tím asi sleduji.

Jeho oči se v údivu ještě více rozevřely, očekával další odpor a tvrdý boj a teď netuší, proč nastala změna, je zmatený a rychle toho využiji, zašeptám "Lucasi!", donutím se jeho jméno vyslovit procítěně a s láskou, doufám, že to na něj zapůsobí. Jeho rozpálený pohled zabarvený nevyslovenou otázkou mi to potvrdí, prudce a zkoumavě zaboří své oči do mých, vím dobře, o co mu jde, chce vědět, proč se nebráním a proč jsem najednou se vším svolná. On se zatím obává uvěřit tomu, co naznačuji a nesmím dát mu čas, aby si to stihl srovnat v hlavě a proto rychle pokračuji. "Opravdu mě miluješ?", zeptám se tiše, tuto otázku nečekal, Je zaskočený, strne a neví co odpovědět a tak jen přikývne, "Tak proč mě ubližuješ?", zeptám se vyčítavě a pozorně sleduji změny v jeho obličeji.
Chci ho donutit soustředit se na emoce a nemyslet jen na sex a s úlevou vnímám, že se mi znovu díky nebezpečí vrací instinkt a musím toho využít a pečlivě dál sleduji jeho rozpoložení a snažím se odhadnout, jak bude reagovat. Zanaříkám, "Jsi na mě hrubý!" a snažím se z očí vytlačit slzy, on je typ muže, na kterého pláč ženy zapůsobí, má slova ho rozruší a zmateně váhá, jako by sám nevěděl, proč se tak chová a znepokojeně sleduje, jak se mi slzy kutálejí po tváři. Rychle je začne slíbávat svými rty, jako by je nechtěl vidět, vědom si toho že je způsobil, "Neplač, já tě miluji, to mi musíš věřit!" zdůrazní tiše a provinile, jeho hlas potvrzuje, že to tak i cítí a já mu to i věřím, ale nemohu na to brát ohledy.

Ve hře je mnohem víc, než jeho city a zeptám se rozechvělým hlasem, "Jak ti mám věřit, že mě miluješ a nejde ti jen o mé tělo a o sex!", dávám najevo své pochybnosti a zacítím, jak jeho ruce povolí sevření, "Přísahám, že tě miluji!", řekne a zní to věrohodně. Ale s hlasem plným pochybností se zeptám, "Vážně?", dávám tím najevo, že chci být o jeho lásce více ujišťována a jak je to i pro něj důležité, jinak se s ním nemohu milovat a to pochopí velmi rychle. "Emily, říkal jsem ti to už včera, proč mně nevěříš?!", snaží se dál, "Proč o mně stále pochybuješ, už jsem ti snad dokázal, že pro tebe udělám všechno, co budeš chtít!", přesvědčuje mě o své lásce, ale začíná být i netrpělivý, touží se velmi milovat.
Nesmím to déle protahovat, musím dát najevo, že i mně není lhostejný, přesvědčit ho, že k němu něco cítím a pokud on ke mně chová hluboké city a ujistí mě o tom, neodmítnu se s ním milovat a dostane k tomu navíc i mou lásku. Zvednu ruce a jeho hlavu sevřu do dlaní a navnadím ho, "Líbej mě, ale musíš být něžný!" a vyslovila jsem to v pravou chvíli, s úlevou vydechl, tlak jeho kolena už není zničující, rychle nakloní hlavu a přisaje se na mé rty. Nechám jeho jazyk vklouznout do svých úst a je z toho dlouhý a vášnivý polibek, vysává ze mě dech, málem mě udusí a jak opustí má ústa, musím se zhluboka nedechnout a řeknu procítěně, "Chci, aby to s tebou bylo hezké!" a prsty mu vjedu do vlasů.

Jsem rozhodnuta dál pokračovat v této hře, jiné řešení stejně není a tak nedočkavě a vášnivě oplácím jeho polibky, vzrušeně dýchám a jde mi to skvěle, předstírat k němu touhu není tak těžké, není odpudivý, líbat umí a uklidnil se, nebude už násilný. "Emily.", zašeptá potěšeně, že se dál nevzpírám a znovu mě vroucně líbá a tón, kterým vyslovil mé jméno, prozradil, co ke mně cítí, on mě asi vážně miluje, měla jsem k němu přistupovat s větším pochopením. Ale doktor mě jako muž nezajímal, nic jsem s ním nemyslela vážně a vše jsem podcenila, teď to musím napravit, nic jiného mně nezbývá a ve chvíli kdy opustí jeho rty má ústa, zašeptám znovu procítěně jeho jméno, "Lucasi!".
Chci mu dál lichotit a povědět, jak je skvělý, ale zavře mi ústa dalším polibkem a zašeptá vzrušeně, "Emily, chci tě pomilovat, uvolni se!", co řekl, mě vůbec nepřekvapí, není na světě síly, která by ho donutila se vzdát milování. Cítím na sobě jeho tělo, je stále vzrušený a připravený, jen to mohu oddálit a snažit se uniknout a k tomu je nutné se dostat z pohovky a to za pokus stojí, "Lucasi, pojďme do koupelny, chci být pro tebe čistá a smýt ze sebe minulost.", řeknu významně. Jistě pochopí, že tím myslím, kromě jiného i všechny stopy po Borisovi, jeho dlaních a jeho vůni uvízlou na mém těle, měl by přivítat, že se tím zbaví všech připomínek na svého úhlavního nepřítele a soka v lásce.

Budu pro něj jako znovu zrozena a čekám, co odpoví a sleduji, jak se na mě přemýšlivě dívá, rychle pochopím, že musím ještě něco přidat, přitáhnu si jeho hlavu, mazlivě mu rty jezdím po kůži a vzrušeně zašeptám, "Chci, aby to s tebou bylo jako poprvé, ničím nepoznamenané!", přesvědčuji ho o nutnosti nového začátku. "Lucasi, pod sprchou to bude úžasné!", lákám ho a barvitě líčím, co ho čeká, co všechno mu udělám, jak budu laskat jeho tělo, jak to pod proudící vodou bude vzrušující a jako předehra k milování nic krásnějšího na světě není a začíná být tomu nakloněný, vzrušeně si olizuje rty, má vábivá slova na něj zabírají.
Jeho dech se zrychluje a zasypává znovu můj obličej vášnivými polibky, až musím zavřít oči, přitom přemýšlím, jak této šance využít, aby k ničemu nemohlo mezi námi dojít, je škoda, že dveře od pokoje nemají klíč. Utekla bych tam ve vhodné chvíli a zamkla se s Borisem, to by bylo to nejlepší řešení, ale vymyslím něco jiného, mohu na mokrých kachličkách upadnout, ublížit si a naříkat bolestí nebo dokonce omdlít, je to doktor, má vypěstované návyky a bude mě ošetřovat a léčit. Přece mě v bezvědomí neznásilní a zatím, co nad tím uvažuji, přestal s líbáním a zašeptá mi do ucha, "Půjdeme do koupelny, ano?!", můj návrh přijal za svůj, ale je to zároveň i otázka, uvěřil, že ho chci, ale už ví, že mě nesmí k ničemu nutit a čeká netrpělivě na můj souhlas.

Není jiný způsob jak uniknout z pohovky a z doktorova objetí a jsem připravena odpovědět ano, pootevřu oči a srdce se mi zastaví, přestalo bít, jako by vědělo, že v tuto chvíli chci raději umřít, okamžitě vím, že to, co Boris uvidí, ho rozzuří a nepůjde to vysvětlit, to on nikdy nepochopí. Srdce ve mně zamrzlo, krev přestala proudit, ovládla mě hrůza a děs, nemohu se ani hnout, jsem celá ztuhlá a neschopná myslet nebo cokoliv udělat a přes Lucasovo rameno jen sleduji vyděšenýma očima Borisovu rozhlížející se hlavu. Zatím nás nevidí, ale pomalu a nezadržitelně se blíží od dveří pokoje jako duch, jeho kroky nejsou vůbec slyšet, je bosý a doktorovo vzrušené dýchání překrývá všechny zvuky a je pozdě pokusit se tomu zabránit.
Boris je už příliš blízko, co se má stát je neodvratné, to bude můj konec, cítím se jak odsouzenec na smrt, který ztratil všechnu naději na záchranu a polomrtvý strachy s hrůzou sleduje, jak se kat chystá na popravu, která může nastat každou chvíli. Boris, jak mine jídelní stůl a vzrostlou Monsteru v obrovském květináči, nemůže pohovku přehlédnout, bude nás mít jako na dlani a co ho napadne, si můžu snadno domyslet. Proč se musel probudit v tak nevhodnou chvíli, stačila jen pouhá minuta nebo dvě a nemusel nás tady přistihnout, sama bych to zvládla, ale nyní je vše na čem mi záleží ohroženo, může to skončit v troskách, navždy a nenávratně zničeno.

Mé obětování v zájmu Borisova zdraví bylo zbytečné a obrátí se to proti mně, bude přesvědčen, že mám s doktorem pletky, naznačoval své podezření již na útesu nad mořem a dnes si už bude jistý, že jsem mu nevěrná, nebude se snažit nic pochopit a nepůjde mu to ani vymluvit. Není způsob, jak Borise přesvědčit, že jsem to ustála, že mezi mnou a doktorem k ničemu nedošlo, že Lucas nedostal to, po čem touží, bude vše posuzovat podle sebe a neuvěří, že byl Lucas ke mně mnohem ohleduplnější, než on na pláži. Být Boris na doktorově místě tak mu neuniknu, i kdybych jak Šeherezáda celou noc vyprávěla pohádky, nikdy ho nic neodradí od jeho úmyslů, vždy získá to, co chce bez ohledu na odpor, pouhá slova nejsou pro něj nikdy žádnou překážkou.
Proto nic nepochopí a nepřijme nic z toho, co jsem kvůli jeho zranění pro něj dělala z lásky, všechno bude považovat za zradu, má povahu, že raději vykrvácí než být podvedený a bude mě stále podezírat a náš vztah jeho nedůvěra zničí. Z té představy se mi ještě více srdce sevřelo a ovládl mě další nával strachu a temná předtucha, že s Borisem je vše ztracené, nenechá si nic vysvětlit, bude věřit jen svým očím, zatvrdí se, vše se mezi námi se tím změní a on mě opustí. Všechny tyto návaly nejistoty i strachu se prohnaly během pár vteřin mou hlavou a projela mnou ostrá bolest, přijít o Borise nepřežiji, to nesmím dopustit, vždy se dá něco udělat, naděje umírá poslední, jen nesmím panikařit, musím si zachovat rozvahu a donutit se konečně jednat.

Nastal čas pokusit se zachránit, co se dá a na doktora nebrat žádné ohledy, je to už stejně zbytečné, Boris se nenechá od něj více ošetřit a mě v tuto chvíli je Lucasův osud úplně lhostejný, je jedno jestli mě miluje nebo ne, vydíral mě a všechno zkazil, zaslouží si být potrestaný. Rozhodnu se předstírat, že o Borisovi nevím, je to snadné, zatím se naše oči nesetkaly, mohu rozehrát novou hru a musím začít okamžitě, dál ani chvíli váhat nesmím. "Pusť mě, nechci s tebou nic mít!!!",řeknu nahlas doktorovi, aby to Boris zaslechl a začnu sebou smýkat ve snaze dostat se z jeho náruče a ignoruji doktorův užaslý pohled, nechápe náhlou změnu v mém chování, co se děje za jeho zády zatím neví a v této kritické situaci nás Boris zahlédl.
Zůstal překvapeně stát, zprvu nemůže uvěřit tomu, co vidí, ležím nahá pod cizím chlapem a dovedu si představit, jak to vypadá a co si o tom myslí, obličej mu ztvrdl a nezadržitelně se v něm rozrůstá vztek a zloba. Bude schopný udělat něco strašného a z představy, co to může být, přeběhl mi mráz po zádech, všimnu si, že je ve tváři bílý, jako obvaz na jeho hrudi, jeho nádherné oči žhnou a v bledém obličeji vypadají přízračně a nebezpečně. Ale i tak musím ještě přidat na dramatičnosti a zakřičím zoufale, "Prosím, nechej mě, nechci se tebou milovat!!!" a snažím se vyprostit s pod doktorova těla, vím, že je to marný pokus, ale vše co nyní dělám a říkám je určeno pro Borisovy oči a uši.

Docela se mně hodí, že se doktor snaží mé zmítání zklidnit tím, že mě pod sebou znehybní, dodá to mým slovům na věrohodnosti a doufám, že to i Boris tak pochopí, je ze všeho silně rozrušený, jsem obnažená a na mě leží chlap, kterého Boris nesnáší a to nemůže jen tak přejít, ať si myslí, co chce, musí zasáhnout. Znovu důrazně doktora vyzvu, "Okamžitě ze mě slez!!!" a sleduji, jak doktor překvapením ztuhl a už vůbec nechápe co se to děje, jeho pohled se změnil, upřeně a pečlivě mě pozoruje, jako by chtěl stanovit mou diagnózu, asi došel k závěru, že jsem blázen. Ale je mně úplně jedno, co si myslí a že se mýlí, zjistí ve chvíli, kdy se Boris rozhodne zakročit a nečekaně zaboří prsty do jeho vlasů a tahem ho donutí ze mě sklouznout a postavit se vedle pohovky.
Úlek v doktorových očích a jak strnul strachem, je pro mě zadostiučiněním za to, jak mě komplikuje život, sleduji, jak si překvapeně sáhl do vlasů, ale už mu dochází, kdo za ním stojí a výraz v jeho obličeji se nedá popsat. Prudce se otočí k Borisovi, oba jsou naježeni a hledí si upřeně do očí, to neskončí dobře, jeden z nich to nemusí přežít, Boris je vytočený a to vždy na nic a nikoho nebere ohledy. Spustím nohy z pohovky a pověsím se Borisovi kolem krku, "Miláčku konečně, měla jsem strach, že se doktorovi neubráním.", šeptám mu vděčně do ucha a zhluboka si oddechnu, ale odstrčí mě a stroze řekne, "Obleč se!" a oči stále výhružně upírá na doktora a neuhne pohledem ani o píď.

Rychle se zamotám do osušky, přímo vnímám, jak má nahota před jiným mužem Borisovi vadí a nechci ho více popudit, stále doufám, že při troše štěstí naši lásku zachráním, ale nevím, co se bude dít a s obavou sleduji dva nahé a mlčící muže stojící proti sobě. Čekám rozrušeně na okamžik, kdy Boris zaútočí, jsem si jista, že se to stane a obdivně pozoruji Borisovo úžasné tělo a jeho bojovný výraz v bledém obličeji, i tak je neuvěřitelně krásný, přímo se tím pohledem opájím, je to muž z mých snů. Tváří se hrozivě a svírá rty, všimnu si, že zatíná pěsti a to je znamení, že se připravuje na boj, napětí z této nejasné situace mě přímo drtí a dělám si o Borise i starosti, je oslabený svým zraněním a ztrátou krve a je vidět, že se snaží nedat to najevo. Ale trochu se obávám, zda má dost sil a bude na doktora stačit, možná bych měla zasáhnout, uklidnit je a zastavit tak nebezpečné vyřizování účtů, jen pochybuji, že mě Boris poslechne.
Vždy si prosadí, co chce a na mě se nebude ohlížet a navíc je velmi dotčený a raději nechám událostem volný průběh, nebo si Boris začne myslet, že před ním doktora chráním a musím myslet na sebe, i pro mě to bude mnohem výhodnější. Boris se unaví a nebude mít tak velké nutkání mě zase zabít nebo mi jinak ublížit a dostanu možnost ho přesvědčit, že jsem mu nebyla nevěrná a rozhodnu se mezi ně neplést a ustoupím na bok. Je to mužská záležitost, potřebují si poměřit své síly a určit vítěze, toho kdo dostane kořist, mají to v genech, ale to pro mě není důležité, poslední slovo budu mít já a vyberu si toho, koho budu chtít a stejně jsem si téměř jista tím, že Boris i přes své zranění vyhraje, je k tomu odhodlaný.

Můj odhad se splnil, bez jakéhokoliv varování k čemu se chystá, Borisova sevřená pěst vyrazí, prudce a zespodu udeří doktora do brady, přímo ho to nadzvedne a zvrátí jeho hlavu dozadu, je to strašlivý úder, doktor se kácí k zemi, hlavou se udeří o podlahu, až mu hlava nadskočí. Zvuk, který se ozval, mě vyděsí, připomněl mi jedny Vánoce, kdy mi z rukou upadl kokosový ořech na kamennou podlahu, znělo to úplně stejně a ořech byl naprasklý, to mě poleká ještě víc, snad Boris doktora nezabil. To určitě nechtěl, jen doktor na úder nebyl připravený, není rváč, ale měl to očekávat, zažil Borisovo řádění s pálkou za mnohem menší prohřešek, to ho mělo poučit o tom, čeho je Boris schopný, zvláště když nás přistihl téměř inflagranti a cítí se ponížený.
To se před ničím nezastaví, snad si doktor nemyslel, že si spolu jen civilizovaně promluví, sdělí si svá stanoviska a s mužským porozuměním se poplácají po zádech, to byl tedy velmi naivní, ale jak si to představoval, se nedozvím. Leží roztažený na zemi bez jediného pohybu, asi ztratil vědomí a mám pocit, že ani nedýchá a znovu mě ovládl mě znovu strach, pokud to doktor nepřežije, Boris skončí ve vězení a možná ho budu nedobrovolně následovat. "Zločin" neohlásím a nebudu svědčit proti němu, to přece nikdy nemohu Borisovi udělat, tak budu potrestaná a to není příjemné představa, rychle se na něj podívám, jak prudce třepe rukou a syčí přes sevřené rty ve snaze rozehnat bolest. Byl to příliš silný úder, bolí ho klouby v prstech a bolestí má zkřivená ústa, možná už ví, že to přehnal a kdoví, co se mu honí v hlavě, to nejde odhadnout, ale dál Borise sleduji a pozorně hodnotím, zvažuji jestli mně za všechny problémy, co s ním mám a budu dál mít, vážně stojí.

Mé oči bez váhání řeknou ano a mé srdce to potvrdí, je nádherný, je úžasný a jedinečný, miluji ho a jsem si jista, že na světě druhý muž jako on není, stačí se jen dotknout pohledem jeho tváře a rozproudí se ve mně krev, nechám oči sklouznout na jeho tělo a vášeň ve mně vytryskne jako pramen a zaplaví mě velkou touhou. Chci se s ním milovat a hned, kdyby tady neležel doktor, vrhnu se na Borise, strhnu ho k zemi a poznal by okamžitě podle ohně, který ve mně hoří a propaluje se mou kůží, že jsem mu nebyla nevěrná, že jiného muže nechci a nikdy nebudu chtít. A to teď není možné, to nemohu udělat a bolestně prociťuji nenaplněnou touhu, kterou k němu stále cítím, bere mi dech a mé srdce žene bičem jak divoké spřežení, mám pocit, že jeho překotný tlukot se rozléhá po celé hale a divím se, že Boris to neslyší.
Ale to je teď vedlejší, všechno se špatně vyvíjí a možná bude ještě hůře, pokud doktor nenabude vědomí, co když právě v tuto chvíli umírá, mám z toho velkou úzkost, jen netuším, co mám udělat, ovládlo mě nutkání se k doktorovi rozběhnout a zjistit, co mu je, jestli žije nebo je mrtvý. Ale zůstanu raději stát, uvědomím si, že to nesmím, můj zájem o doktora by si Boris špatně vyložil, napřed si musím s ním promluvit a zeptám se, "Jak ti je?". Ale jen netrpělivě trhne hlavou a na mne se nepodívá, snaží se zhluboka nadechnout, stále se asi zlobí a nebude snadné ho přesvědčit, že se mýlí, ale nemíním se k němu plazit po kolenou, jsem nevinná, nemusím o nic prosit, nic špatného jsem neprovedla, jen nevím, jak to dokázat. "Borisi, co budeme dělat?", zeptám se nejistě a myslím tím Lucase, ale doktorův osud ho vůbec nezajímá, jen pokrčí rameny, "Nevím, musím se s tím, co jsem viděl nějak srovnat!", řekne důrazně a popuzeně, ale nezní to konečně a zaraduji se.

Nemíní mě opustit a chce to nějak řešit, i když mě stále podezírá, ale není si tím zcela jistý, zareagovala jsem správně a zahrála bezchybně své odmítání i doktorovo násilí a zmátla jsem ho, uvědomím si, jaké mám štěstí. Záleží mu na mně, to co a jak řekl znamená, že je připravený mi odpustit pro nedostatek důkazů, jinak by si mě přestal všímat, pokud by byl přesvědčený o mé nevěře a nevěnoval by mně ani jediný zelený pohled svých překrásných očí, přestala bych pro něj existovat. Vymazal by mě ze svého života stejně, jako když opouštěl jiné ženy, to vždy odchází bez zaváhání a od doby, co ho znám, už jsem viděla mnohokrát, jak se tvrdě zbavuje žen, o které ztratil zájem, je vždy neoblomný. Nepomůže ho prosit, žadonit nebo vyhrožovat smrtí, i to se některé ženy v zoufalství pokusily a polykaly prášky, měla jsem pro ně pochopení i v době, kdy pro mně Boris byl zatím jen pouhý známý, kromě přitažlivosti a sympatií, ještě nic mezi námi nebylo, ale už jsem tušila, že ztratit Borise musí být zničující.
Pokud nechce, každá snaha ho zadržet a tím ho donutit zůstat je zbytečná, je to na nic, jeho rozhodnutí nic nezmění, odvrženou nešťastnici nikdy nepřijme zpět, má své pevné zásady a rychle si najde náhradu, je to pro něj jednoduší, než řešit problémy ve vztahu. Proto jsem se celou dobu takové situace velmi obávala, ale se mnou to bude asi jiné, jsem u něj v jiném postavení, nehodlá mě ze svého života vystrnadit, chová se nezvykle a tak se žen nezbavuje, jen upírá na mě ublížený pohled. Asi trpí představou, jak se mě dotýkal jiný muž, i když je tím na duši zraněný, chce se mnou zůstat a s úlevou si uvědomím, že on mě miluje, doposud jsem v tom neměla jistotu. Zatím žádná jeho vyznání lásky mě o tom zcela nepřesvědčila a kvůli jeho minulosti mě stále ničily pochybnosti, ale to, jak tady stojí, trápí se a žárlí, váží více než jeho krásná slova i všechna okouzlující vyznání a rychle zvažuji, co udělat, co chce slyšet a co ode mne očekává.

Ale jak poznám, co je pro mě v tuto chvíli nejlepší, mám přiznat i to co se nestalo, když vím, že mi to odpustí, nebo trvat na své nevině, ale nemít proto žádný důkaz a smířit se s tím, že mi nikdy úplně neuvěří, ale tím se může časem vše mezi námi zkazit a nyní nemohu odhadnout, co a jak bude dál. Možná mi to stále bude předhazovat a vyčítat, bude si mě více hlídat, nebo dokonce mi to někdy oplatí, u něj nemohu nic vyloučit a je proto těžké se rozhodnout, může to ovlivnit spoustu věcí i celý náš život. Potřebuji čas na přemýšlení, ale první se musím postarat o doktora, nebo nám tady umře a budeme mít po starostech, už spolu nic nebudeme muset řešit, každého z nás zavřou do jiného vězení, společné cely pro milence určitě nemají. Musím si pospíšit, něco se musí stát, "Borisi, chci vědět, co budeme dělat s doktorem, vypadá, že je mimo sebe?!", zeptám se netrpělivě, ale mlčí, stále si neuvědomuje závažnost situace.
Absolvoval tolik rvaček a vždy někdo zůstal ležet na zemi, že chlap v bezvědomí ho nerozhodí, předpokládá, že se za chvíli doktor probere, ale mě ten zlověstný zvuk, kdy mu hlava narazila o podlahu, stále děsí. Není jen omráčený, je to něco horšího, ale nevím, jak Borise donutit, něco udělat a pokud nechci, aby mě začal ještě více podezírat, musím být velmi opatrná, "Proč si ho tak silně uhodil, co když se mu něco stalo!", řeknu váhavě, hlas se mně zachvěje a snažím se, aby to ode mne nebral jako obvinění. Nezabralo to a Boris se rozčílí, zhluboka se snaží nadechnout, "Co po mně chceš?!", procedí mezi zuby, "To jsem ho měl pochválit za to, že na tebe leze, nebo se ti to snad líbilo!!!", ohradí se, znepokojí mě, že nekřičí, mluví sice důrazně, ale zvláštně tiše a tlumeně, jako by mu chyběl dech.

Rozhodnu se na to raději nereagovat, tohle téma je pro mě nebezpečné a nechci to rozebírat, jen se zatvářím uraženě a mlčím, to jej zneklidní, "Emily měj rozum, musel jsem ho rychle zneškodnit, nic jiného nezvládnu, cítím se mizerně!", vysvětluje a zaslechnu, jak se zase těžce nadechne. S obavou se na něj podívám, nevypadá dobře a rychle se pokusím zmírnit účinek svých slov, "Borisi, mně nezáleží na doktorovi, ale pokud se mu něco stalo, bude to mít pro nás následky.", snažím se vysvětlit, proč mě zajímá Lucasův osud. "Policajti si nás najdou, je tu plno našich otisků prstů a tvé krve, nic nás nezachrání, ani předčasně odjet z dovolené!", pokračují dál a doufám, že to chápe, když nemohl kvůli tomu nechat se ošetřit v nemocnici, sám tehdy naznačil, že se tady před lety zapletl s policií, měl v nedávné minulosti velmi divoká období.
Určitě mají jeho otisky, nebude pro ně složité zjistit viníka, ale neodpoví a jen lapá po dechu, vypadá divně, rychle k němu přistoupím, "Co je ti?!", polekám se. "Nemohu se nadechnout, ten obvaz je moc utažený, rychle mě ho sundej!", dožaduje se úlevy, "To nejde, máš na zádech sešité rány po noži, mohl bys do nich chytit infekci!", obávám se komplikací. "Dýchej pomalu a hlavně nedělej prudké pohyby!", snažím se ho uklidnit, ale mé rady se nesetkají s úspěchem, netrpělivě mě odstrčí a začne si chvějícími prsty odlepovat obě náplasti držící konec obvazu, ale odmotat ho kolem celého těla, není tak snadné. Vůbec se mu to nedaří a ještě více se u toho zadýchá, jakákoliv námaha mu nedělá dobře a mě napadne, že má nožem zasažené i plíce, proto se mu špatně dýchá a doktor to nepoznal, ta možnost mě vyleká, to by musel do nemocnice a to určitě odmítne.

"Cítím se vážně mizerně, dej pryč ten obvaz!", naléhá na mě a vypadá čím dál hůře, ale ještě váhám a tím ho popudím, přitáhne mě k sobě za ruku, "Dělej!!!", vyzve mě a jeho hlas nepřipouští odmítnutí, rozhodnu se poslechnout. Vzpomenu si na velké náplasti v tašce, co mě dal doktor v nemocnici na zraněnou nohu, to mě uklidní, mám čím jeho rány zalepit a ochránit, rychle se pustím do odmotávání obvazu z jeho těla, ke konci je zbarvený krví, rány mírně krvácí, ale naštěstí se neotevřely. Ale i ten jediný úder, kterým doktora srazil k zemi, měl na něj zničující účinky, kromě krvácení, se mu mohlo v hloubce ran něco stát, možná potrhat a krvácí dovnitř a proto nemůže dýchat, vypadá na umření. Je úplně vším vyčerpaný, ztratil tolik krve a kdo ví, co se všechno v jeho těle děje, mrazí mě když sleduji jeho snahu o nadechnutí, je na tom opravdu velmi špatně, mnohem více než jsem se po celou dobu domnívala.
Jsem z toho vyděšena a mrzí mě, že jsem se více starala o doktora a chci to honem napravit, pečlivě si Borise prohlížím, "Jak je ti, možná budeme muset do nemocnice!", připravuji ho na nejhorší, "To ani náhodou, už se mě lépe dýchá, jen cítím slabost, musím si jít lehnout.", oznámí. Obrátí se ke mně zády a plouží se zpět do pokoje, doktor ležící na podlaze mu nestojí ani za jediný pohled, i mě si více nevšímá a to jsem pod osuškou nahá, jindy by takovou příležitost nepromarnil, je mu opravdu velmi zle. O tom se už nedá pochybovat a dělám si o něj velké obavy, zvednu ze země hromádku z obvazů a pospíším si za ním, vejdu do pokoje ve chvíli, kdy kolíbavě stojí u postele a najednou se na ni vyvrátí, padl málem mimo postel a jedna ruka mu visí až na podlahu, právě mu došly poslední síly, polekám se a rychle u něj pokleknu.

"Borisi, co je s tebou?", snažím se mu nahlédnout do tváře, ale je zase mimo sebe, asi omdlel, zkouším zachytit jeho dech, je téměř neznatelný a nevím, jestli zda je to lepší nebo horší oproti tomu, kdy před tím lapal namáhavě po vzduchu. Bože, co mám dělat, Boris potřebuje lékařskou péči, jeden doktor tady je, ale ve stavu, v jakém se nachází, je mně k ničemu, ale musím se pokusit přivést ho k vědomí a rozběhnu se k doktorovi, stálé leží bez pohnutí. Přikleknu si k němu, ucho přiblížím k jeho ústům, slabounce dýchá, aspoň jedna dobrá zpráva, mrtví není, "Lucasi prober se!", šeptám mu naléhavě do ucha, ale nic se neděje, několikrát ho poplácám po tváři a zase žádná odezva, je v bezvědomí.
Odvážím se vzít jeho hlavu do dlaní s obavou, že ji má rozbitou a budu mít ruce od krve, ale necítím v jeho vlasech nic lepkavého a opatrně mu položím hlavu zpět na podlahu, lebka náraz vydržela, ale možná má těžký otřes mozku nebo něco takového. Je to vážné a Borise těžko ošetří, sám potřebuje doktora, musím sehnat pomoc, sama to nezvládnu a rychle se vrátím do pokoje, sáhnu do tašky, vytáhnu mobil a vyťukám číslo. Ale nestačím nic říct, "Proboha kde jsi, sháním tě celou noc, proč nebereš telefon?!", jeho hlas je rozzlobený, ale je v něm cítit velká úleva. "Promiň, vypnula jsem mobil.", netrpělivě se omlouvám, nechci ztrácet drahocenný čas vysvětlováním, "Marku musíš mě zachránit, moc tě potřebuji, okamžitě za mnou přijeď na adresu, kterou ti nadiktuji!".

Konec 13. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem – 12. část

30. listopadu 2015 v 21:15 | Elis |  Letní romance s Borisem

Závěr předcházejícího dílu…

Měl by se už probudit a obejmout mne, velmi chci, aby mě zase hýčkal, jsem netrpělivá a nadzvednu se na loktech, čas pokročil a do pokoje zatím pronikly první sluneční paprsky, bude krásný den, ale Boris stále spí. Doktor to přehnal, možná prospí i celý den, ale já už čekat nechci, vezmu si sama od Borise i to málo, co zatím jde a stáhnu z něj prostěradlo, kleknu si nad něj a opatrně si sednu na jeho klín, šeptem opakuji jeho jméno, "Borisi, Borisi…!", kroužím jemně boky a snažím se ho osvobodit ze zajetí spánku. Snad ho to přivede rychleji k vědomí, toužím se s ním milovat a chci, aby z mého těla smazal všechny doktorovi doteky a nakloním se k jeho ústům a vášnivě ho políbím, i když vím, že se chovám pošetile, ale nemohu to zastavit, velmi po něm toužím. Náhle mě vyruší klapnutí kliky, polekaně se podívám ke dveřím, jsou pootevřené a stojí v nich doktor a překvapeně zírá, ale nepřestanu a stále pohybuji boky, vzdorně se na doktora dívám a očekávám, že odejde, ale stojí na místě, jakoby zkameněl a upřeně si hledíme do očí.


Elis
Letní romance s Borisem - 12. část

Naše pohledy se prudce střetly a teď se přímo přetlačují, ten můj žádá, aby okamžitě odešel, chci být s Borisem o samotě a žádám soukromí, doktor přišel velmi nevhod, právě ve chvíli, kdy Borisův doposud tichý dech začíná být hlasitější a znatelný i podle toho, jak se mu zvedá hruď. Je mým snažením vzrušený, silně vnímám, že jeho tělo je pevnější, možná konečně, sice pomalu, ale jistě přichází k sobě a pokud to tak je, chci s ním být sama v okamžiku, kdy nabude vědomí. Ale doktor se k odchodu stále nemá, stojí nehnutě, jako by jeho nohy zapustily do podlahy kořeny, je tím co spatřil silně zasažený a nemůže nebo nechce odejít.
Nezahlédla jsem jediný pohyb, jediný náznak, že o tom vůbec uvažuje, jen na mě upírá oči, mám z nich nepříjemný pocit, jakoby se na mě přímo lepily a nemohly se odtrhnout od toho, co vidí, on asi na nic jiného nemůže myslet, ani na to, že by měl odejít. Působí, jako by se mu najednou zhroutil svět, roztříštil se na tisíce kousků a on neví, co si s tím má počít, jak je slepit dohromady, jeho upřený pohled mě vadí čím díl víc, jsem úplně nahá a v intimní situaci a nechci, aby mě u toho někdo pozoroval, hlavně ne další chlap.

To mě nutí uvažovat, co budu dělat dál, z doktora si začínám zoufat, je to s ním čím dál horší, měla bych z jeho bytu odejít, než se něco zlého stane, je škoda, že Boris toho nebude schopný a bude nutné tady ještě pár dní zůstat. Jen nevím, jak to zvládnu, od chvíle co se známe, doktor si na mě dělá čím dál větší nároky, je majetnický a teď je šokovaný z toho, co dělám s Borisem, ale nemíním kvůli němu přestat. Borisovi to dělá dobře, už mu i mírně zrůžověly tváře, jeho krev rychleji proudí, jeho tělo se vrací do života a nehodlám kvůli doktorovi nechat Borise sklouznout znovu do toho podivného spánku.
V mém rozhodnutí pokračovat je i hodně vzdoru, doktor se chová nemožně, měl okamžitě vycouvat ze dveří, když zjistil, při čem mě vyrušil a ne mě tak upřeně pozorovat, možná doufá, že přestanu. Ale nátlak na mě neplatí, nechci mu ustupovat, zamračím se a na doktora nepřátelsky zasyčím, "Vypadni!!!", význam slova je naprosto jasný, ale vůbec se nepohnul, on se snad rozhodl za každou cenu zůstat, je umanutý, už vůbec nechápu, o co mu jde a co tím sleduje.

Stojí, dál hledí a ve mně narůstá zloba na to, jak je neomluvitelně drzý, co si to vůbec dovoluje, to už přehání a má velké štěstí, že kvůli Borisovi, nesmím být na něj hrubá, stále nevím, jestli ho Boris ještě nebude potřebovat. Zůstat v klidu je v této situaci pro mě velmi těžké, tohle se mě ještě nikdy nestalo a stát se nemělo, ale jsem v tom nevině, zavinil to doktor, nikdo ho sem nezval, zacítím velkou a neovladatelnou touhu, doktorovi nějak ublížit. Směs různorodých pocitů se ve mně prudce zmítá a nutí mě něco udělat, nakonec se rozhodnu, dát mu poslední šanci, zkusím to s ním po dobrém, "Lucasi, odejdi prosím a hned!!!", řeknu naléhavě, ale nic se nezměnilo.
Neodpoví a tak nemám jistotu, jestli vůbec vnímá to, co mu říkám, on je snad úplně mimo, vůbec nechápu, proč nechce odejít. Nebo snad očekává, že ho vyzvu, aby se k nám připojil, možná praktikuje sex ve třech a je na to zvyklý, ale já ne, to čeká marně, to si musí zajít do bordelu, ale nechci na toto téma se s ním bavit a ztrácím poslední zbytky trpělivosti. Nemíním na něj dál brát žádné ohledy, cítím silnou potřebu ublížit mu a dát za vyučenou, ale moc možností není, nemohu doktora vyhodit z jeho bytu ani uhodit, fyzicky na něj nestačím, jen ho můžu potrápit.

A k tomu mě stačí mé tělo, je to má jediná zbraň a také mu nejvíce může ublížit, chce se dívat a tak mu předvedu, na co dlouho nezapomene a vybičuji tím jeho touhy, ale zanechám ho bez možnosti dojít k jejich naplnění a zbavit tak své tělo bolestivého tlaku a napětí. Začínám být touto myšlenkou posedlá, zaslouží si trpět za to, že mi kazí krásnou chvíli s Borisem, cítím neodolatelnou chuť ho provokovat a pak ho nechat zmítat se v mukách nenaplněných vášní, to lehce zvládnu, nemusím před ním nic skrývat.
Už viděl dost a dnes i to, co nikdy vidět neměl a mohu si tak s ním bez zábran pohrávat, jako kočka s myší, nebude tušit, že jsem ho navždy odsoudila jen do role diváka a vše co uvidí jeho oči, se mu vypálí do paměti, ale jeho tělo to nikdy neprožije, už nikdy více si na mě nesáhne, Musel by jedině použít násilí, ale snad se k tomu nesníží. Rychle od něj odvrátím pohled a soustředím se na Borise a dál svůdně pohybuji boky a přidám vášnivé sténání, dlaně si přitisknu ke klínu a po chvíli s nimi vzrušivě jedu po svém těle přes břicho a ňadra až do vlasů.

Sevřu prameny vlasů mezi prsty a zvednu je vysoko nad hlavu, přivřu smyslně oči a vzrušivě pootevřu rty, nenápadně se podívám, jestli se dívá a je opravdu pozorný divák a tak pokračuji, zakloním se, vypnu celé tělo jako luk a po chvíli nechám vlasy dopadnout na záda. Vzápětí je pohybem hlavy prudce roztočím, až se rozletí kolem mého těla jako závoj a jsem z části do nich zahalena, ale zároveň i nahá a vím, že vše co dělám, působí na muže velmi sexy a doktor není výjimka, jazykem si olizuje vzrušeně rty.
Odhodím vlasy na svá záda a předkloním se a téměř na Borise nalehnu a začnu ho vášnivě líbat a od jeho úst sjíždím lačně jazykem po jeho hrdle až na hruď, na chvíli zalituji, že má bradavky pod obvazem a tak jen ústy i jazykem ochutnávám jeho kůži a pozvolna pokračuji na jeho břicho až tam, kam to má poloha vsedě dovolí. Nechci zatím opustit Borisův klín a to mě brání v pohybu, ale i tak to stačí, zaslechnu doktorovo prudké nadechnutí, zakončené zvláštním zvukem potlačovaného zasténání.

Začíná ztrácet nad sebou kontrolu a to se mi zdá nebezpečné, už se nechce jen dívat, možná to byl hloupý nápad tak velmi ho provokovat, jak jsem si mohla myslet, že pochopí, o co mi jde, že jsem ho chtěla jen vzrušit a potrestat tím, že ode mne nic víc už nedostane. Ale on to svým mužským myšlením vnímá spíše jako odměnu a možná i pozvání k hrátkám, rozhodnu se pro jistotu přestat, než se odhodlá přejít k činům a vnutit se mi do postele, můj záměr nevyšel tak dokonale, jak jsem si plánovala, ale i tak bude mít, co právě viděl stále před očima.
Bude toužit vše prožít na vlastní kůži a potom teprve zjistí, že u mě definitivně skončil, nastal čas konečně se doktora zbavit a vyhodit ho z pokoje, jen zatím nevím, jak to udělat, jen vím, že neodejde dobrovolně a budu ho muset z pokoje důrazně vystrnadit. To mě donutí sklouznout z Borisova těla, rychle povytáhnu shrnuté prostěradlo, přikryji jeho klín a z křesla zvednu jedinou čistou osušku, která není potřísněna krví, zahalím do ní své tělo, cípy osušky zastrčím mezi ňadra a bez zaváhání vykročím k doktorovi.

Jeho oči mě spalují, natáhne ke mně nedočkavě ruce a chce mě obejmout, mé obavy se naplnily, bláhově si myslí, že mé vystoupení byla předehra a že se s ním hodlám milovat, nic nepochopil, ale jak se mýlí, mu časem dojde. Odstrčím jeho ruce a řeknu, "Doufám, že jsi spokojený, užil sis podívanou a teď by si měl odejít!", s potěšením si všímám, jak se mu v obličeji rozlil úžas a nechápavě se na mě dívá široce rozevřenýma očima a ničemu nerozumí, předvedu mu žhavou scénu a pak chci, aby odešel.
Je z toho je zmatený, ale nehodlám mu nic vysvětlovat, postupuji proti němu a nutím ho couvat a nakonec doktora vytlačím z pokoje, následuji ho a potichoučku zavřu dveře, v tuto chvíli nechci Borise probudit, nesmí vědět, co se kolem něj děje. Navíc mám v úmyslu později dokončit své léčitelské poslání na jeho těle, milování mu jenom prospěje a chci s ním být u toho sama a jenom na to pomyslím, zachvěji se netrpělivostí a v mém těle ještě silněji se rozproudí touha, ale napřed si musím s doktorem promluvit.

Nemíním ho šetřit, tohle si nikdy více nesmí dovolit, i když jsme v jeho bytě a to jak se zachoval, že nedbal na mé soukromí je i velmi zneklidňující, ztrácí všechny zábrany, jeho hormony ho asi udolaly, už normálně nemyslí. Sledoval mě ve velmi intimní chvíli a to mu nemíním odpustit, chci mu to dát důrazně najevo své znechucení a nezabrání mi v tom ani zraněný výraz v jeho očích, možná tím, co viděl i hodně trpí, není neprůstřelný, má své touhy a city, ale ani to ho před mou zlobou neochrání.
Zprvu tichým, ale postupně zvyšujícím se hlasem, na něj zaútočím, "Jak si mohl klesnout tak hluboko, že mě chodíš šmírovat!" a chvíli čekám na to, jak se bude vymlouvat, ale mlčí, zkoumavě se mu zahledím do očí a snažím se v nich najít odpověď na jeho nepochopitelné chování a užasnu. Ten pohled znám velmi dobře, už jsem ho viděla u jiných mužů a zhluboka si oddechnu, mou mysl opouštějí obavy, že mě doktor i s Borisem bude chtít vyhodit na ulici, to mě celou dobu dělá velké starosti, ale v této chvíli mám silný pocit, že to nehrozí.

Jeho pohled mluví za vše, je sice zklamaný a bolestný, ale i prosebný a je v něm plno touhy, úplně mu prýští z očí, on mě tak moc chce, že se stal vůči mně bezbranný, to se mu asi často nestává a je z toho sám užaslý, je asi zvyklý na povolné ženy. Z mého chování je ještě více zmatený a neví, jak se mnou dál, dospěl do bodu, ze kterého se bude těžko vracet, v tuto chvíli ovládám situaci a musím to nějak využít, mohu si k němu dovolit mnohem víc, než jsem se zatím domnívala. Dovedu si představit, jak celou noc na mě myslel, zmítal se v horečnatých snech a jeho vášeň dostoupila vrcholu, je silnější než jeho rozum a on je připravený obětovat i svou hrdost.
Proto se asi nemohl přinutit odtrhnout oči a odejít z pokoje, v tom okamžiku by rád s Borisem měnil, velmi toužil být na jeho místě a zaplatil by za to jakoukoliv cenu, možná i vlastní krví, nebo by vyplenil své bankovní konto. Mohla bych od něj dostat, co budu chtít a má štěstí, že mně nejde o peníze, v této chvíli mi dochází celá jeho svízelná situace, on přece od první chvíle, co se známe, dobře ví, že nejsem volná. Velmi mu to vadí, ale v nejhorším případě počítá i s tím, že se s Borisem budu stále milovat, je s tím smířený, ale udělá vše, co může, aby mě časem získal a Borise poslal do vzdálené krajiny zapomnění.

Chce si vybojovat a ochutnat jedno místo na mém těle, je v tom neúnavný, mnohokrát se o to pokusil, všechny ty hry, co rozehrál v nemocnici, na útesu nad mořem i tady v bytě, byla snaha přebrat mě Borisovi a než se mu povede mě získat, je ochotný sbírat drobky mé přízně. Dál se o mě bude pokoušet v naději, že nakonec bude úspěšný a Borise nahradí, i přes různá zklamání a netrpělivost, si rád počká, pokud bude mít stále naději, je to napsáno v jeho očích, ve výrazu jeho tváře, že všechno vydrží a rozchodí i to, jak mě před chvíli viděl s Borisem.
Bylo to pro něj těžké, ale on se z toho jistě dostane, o tom už vůbec nepochybuji, i když je z toho docela špatný a ještě se musí bránit, mému obvinění, "Já tě nešmíruji.", odmítne nejistě mé nařčení, ale nedívá se mi do očí, "Tak proč si se a koukal!", zeptám se, můj hlas zní rozzlobeně a ne zrovna příjemně, "Šel jsem zkontrolovat svého pacienta!", vymlouvá se, v tom okamžiku začíná zase mluvit rozhodně, role doktora mu dodává sebevědomí, ale stejně mu nevěřím, šel pokoušet své štěstí a snažit se mě svést, dokud Boris spí, jsem si tím jista a nemám o tom žádné pochybnosti.

"To tě neomlouvá, měl si odejít a přijít později, ale ty si zůstal a pozoroval mě a to se nedělá!", odmítnu jeho pokus o vysvětlení, "Promiň, ale spěchal jsem, za chvíli musím do nemocnice.", snaží se mě dál přesvědčit, o svých dobrých úmyslech, ale to je další ubohá výmluva. Je zajímavé, jak najednou přestal spěchat, když se mohl na mě dívat, to co říká, vůbec nedává smysl, zbytečně se snaží. Podívám se na hodiny, je to další lež, je teprve něco po půl páté ráno, co by dělal tak brzy v nemocnici, odmítavě zavrtím hlavou a pomyslím si, jak je nemožný, když neumí lhát, ať raději mlčí, i on to tak cítí.
Sleduje znepokojeně mou nedůvěru a snaží se změnit téma hovoru, zeptá se, "Je vzhůru?" a tím mě ještě více popudí, sám musí dobře vědět, kdy se může Boris probudit, jedině on ví, co do něj nacpal za léky a tak to může odhadnout, navíc byl přece v pokoji a tak jistě ví, že stále spí. A pokud se mezitím probudil, tak to nemohu vědět, když tady s ním zbytečně ztrácím čas a o to víc jsem netrpělivá, "Proč se ptáš, to víš jistě lépe než já, stejně si to udělal schválně, že?!", vyjedu na něj, "Co si to o mně myslíš, jsem lékař!", dotčeně se ohradí, ale jsem dál plná pochybností.

Vše co řekne, zní falešně a on to dobře ví a jen odvádí od svých lží mou pozornost, "Musím se jít na něj podívat!", oznámí a namíří si to zpět k pokoji, okamžitě doktora následuji. Jsem bojovně naladěná a odhodlaná Borise před ním ochránit a pozorně sleduji, jak ho prohlíží a ve chvíli kdy mu nadzvedl víčko, zeptám se s obavou, "Lucasi, co je s ním, proč pořád spí!", jsem už netrpělivá a vším co se děje kolem Borise i velmi znepokojena, "Je v pořádku, nic mu není, každou chvíli se probudí!", snaží se mě doktor uklidnit.
Skloní se nad svým kufříkem, chystá nějakou injekci, "Co je to, co mu to chceš dát!?", vyzvídám a podezření mně vibruje v hlase, "Antibiotika.", odpoví krátce, "Ne, žádné injekce!!!", zakřičím a jsem připravena injekci mu vyrazit z ruky, pokud neposlechne. Překvapeně se ke mně otočí, stáhne obočí a zamračí se, "To ho nezabije, už jednu injekci dostal včera.", ohradí se, no právě, pomyslím si, je z ní stále mimo, kdoví co, všechno v injekci bylo, už nehodlám nic riskovat.

"Dej mu všechny léky v tabletkách a já dohlédnu, aby je užíval!", trvám si na svém. i když vím, že injekce rychleji a lépe účinkují, ale doktorovi nevěřím a vzdoruji jeho pohledu, jak se na mě zkoumavě zadívá a nesouhlasně pokyvuje hlavou, ale vyhoví mi. Asi jen proto, že nechce vyprovokovat hádku, vycítil, že neustoupím, "Jak chceš, dám mu prášky proti bolesti a antibiotika, na krabičky poznačím dávkování a převaz udělám až odpoledne.", vysvětluje, přistoupí ještě blíže, upřeně se na mě dívá, překvapí mě, jak se jeho oči náhle změnily.
Jsou smutné a vyhaslé, mám pocit, že sleduji, jak v něm právě umírá jeho naděje, že má u mě stále šanci, možná to způsobila má starostlivost o Borise, která mu připadá přehnaná a hlavně mu dochází, že Borise tak snadno neopustím a je tím poznáním zdrcený. Ve mně se rozrůstá zvláštní, nepříjemný pocit, že se doktor začal trápit, ve svém nitru je více zranitelný, než dává najevo, že by vážně byl do mě zamilovaný a nešlo mu jen o sex. Ale i kdyby to tak bylo, nemohu mu pomoci, já ho nemiluji, ale zloba ze mě vyprchala a cítím se ze všeho nesvá, mám před ním špatné svědomí, příliš doktora provokuji a hlavně neměl vidět, co jsem s Borisem dělala.

Ranilo ho to více, než se zdálo, ale není to má chyba, měl napřed zaklepat a čekat na vyzvání, aby mohl vstoupit, může si za to sám, nic na tom už nemohu změnit, s těmito myšlenkami vyjdu za ním do haly a zadumaně pozoruji, jak se chystá na odchod do nemocnice, cítím z něj, že nejraději by zůstal. Ale tvrdil, že spěchá a tak teď musí odejít, aby nevyšlo najevo jeho lhaní, měla bych ho zastavit, ale možná bude lepší, pokud odejde, nebude v pokušení, jinak by se o něco znovu pokusil a o to nestojím a nakonec se jen zeptám, "Lucasi a kdy se vrátíš?", ale mlčí.
Cítím v sobě neklid, "Co když se Borisovi přitíží?", čekám na instrukce, co bych měla udělat, ale asi to není ta správná otázka v jeho rozpoložení, nechápe, že stále mám o Borise velké obavy a očekávám od něj uklidnění. Podívá se na mě dlouze a v očích se mu zablýsklo, "Bude v pořádku, ale potřebuje klid a ne to, co si s ním prováděla!", řekne vyčítavě, neodpustí si mně připomenout mé milostné aktivity. Řekne to tónem, jako by mě za to chtěl trestat, okamžitě vím, jak to myslí, tak lehce se přes to nepřenesl, vadí mu to tak, že je schopný to zneužít a pokud se Borisovi přitíží, bude to na mě svádět a nutit mě, ať Borise nechám na pokoji.

Pocítím potřebu se hájit, "To mu přece neublíží!", řeknu s jistotou, sex je pro Borise důležitá součást života a nelíbí se mi, jak se mnou doktor mluví a co naznačuje, snaží se ve mně vzbudit pocit viny, ale to se mu nepodaří. "Ty snad Borisovi závidíš!", řeknu mstivě a škodolibě, neunikne mi, jak na okamžik stáhne prudce obočí a prsty si vjede do vlasů, to dělá vždy, kdy je nejistý, po chvíli se jen smutně usměje a dává najevo, že se mýlím, "Nejde o závist, jde o princip!", řekne popuzeně.
"Mě odmítáš a s ním se chceš milovat, i když to vůbec nevnímá, to přece nedává žádný smysl, co jsem ti udělal, že se ke mně tak chováš?!", postěžuje si a každé slovo zdůrazní, z jeho hlasu se na mě sypou samé výčitky. Chci se proti nim ohradit, "Nic si neudělal a já jsem ti nic neslíbila!", řeknu kategoricky, už je na čase, aby se probral ze svých iluzí, včera jsem mu přece vysvětlovala své důvody. Dobře ví, proč s ním nic nechci mít a rozhodnu se osvěžit mu paměť, "Přece víš, že nejsem volná a proč to tak je, proto nechápu, co ti najednou vadí!", ale vyslovím to váhavě.

Moje včerejší zdůvodnění už nesedí, dostalo dnes velké trhliny tím, že mě přistihl při činnosti, kterou těžko mohu vydávat za péči o nemocného, to by poznal i slepý, odmlčím se a s napětím čekám na doktorovu odpověď. Okamžitě si stěžuje, "Ano, vím, co jsi říkala, ale myslel jsem, že se o něj jen postaráš, než mu bude líp a ne že budeš dělat to, na co jsem se musel dívat a…", ale nenechám ho větu dokončit, nechci o tom více mluvit, vím, že by mě umlátil svými argumenty, protože ty mé dnes stojí na vodě.
"Raději mlč, já jsem tě nenutila se dívat, zatím jsem s Borisem a on má své potřeby a já udělám pro něj vše, aby se rychle uzdravil, a ty musíš být trpělivý!", mluvím popuzeně i proto, že jsem si vědoma, že to, co jsem právě řekla, je pěkná pitomost. Doktor není hloupý a mě to přestalo myslet, jsem v nějakém útlumu a nevím, co se mnou děje, cítím se vším rozhozena, jen vnímám, jak se v doktorovi odehrávají zneklidňující změny, něco v sobě řeší, pro něco se rozhoduje a nevím, co z toho bude, situace se zase komplikuje.

Vypadla jsem ze své role a opustila mě pohotovost i schopnost najít správná slova a to se mě často nestává, jsem z toho nejistá a nervní a očekávám jeho výbuch nesouhlasu a výčitek kvůli mému zmatenému vysvětlování. Ale mlčí a jen se na mě dlouze dívá, je to zase jiný pohled než předtím, až mě z toho zamrazí, jeho oči mě pozorně zkoumají, situace se obrátila, začíná mít nade mnou navrch. Připadá mi, že zvažuje, jestli mu stojím za to všechno ponižování, které od něj žádám a jeho pohled se do mě zavrtává, aby odhalil, jak myslím to, co říkám a jestli tady není jen za užitečného idiota, mám pocit, že mně vidí až do duše.
Zmocní se mě obavy, že je vším, co se děje velmi zklamaný a může se zachovat nevypočitatelně, nemám ohledně doktora v ničem sebemenší jistotu, všechno jsou a byly jen mé odhady a nasbírané zkušenosti, ale to nevylučuje, že se doktor ve stejné situaci může zachovat úplně jinak než ostatní muži. Je tedy i možné, že se v doktorovi celou dobu mýlím a proto s obavou sleduji, jak se k něčemu důležitému odhodlává, silně vnímám, že mu dochází trpělivost, ani se mu nedivím, hodně věcí jsem přehnala.

Dnes jsem zkazila, co jsem mohla a znovu se mně vrací obavy, že mě i s Borisem nakonec vyhodí a strach je špatný rádce, cítím, že musím okamžitě zasáhnout, něco udělat, aby doktor neztratil naději a dál pečoval o Borise, ale slova jsou na něj neúčinná. Jediné co na muže platí a může změnit jejich názor je tělesný kontakt, nezaváhám a rychle k němu přistoupím, beze slov ho obejmu, přitisknu se k němu co nejúžeji, chvíli se nic neděje, buď je překvapený, nebo mě na to neskočil, ale trhnu sebou leknutím, když se ozve rána.
Upustil z ruky svůj lékařský kufřík na podlahu a přitiskne mě k sobě tak prudce, že ze mě vyrazil dech, stojíme bez jediného pohybu a beze slov, nemohu se zhluboka nadechnout, ale neodvažuji se pohnout nebo promluvit, jen čekám, až mě pustí a zatím přemýšlím, co bude dál. Co všechno se může ještě stát a že jsem svým objetím možná udělala další velkou chybu, jako včera, když jsem mu za vše děkovala polibkem, to jsem napravit ještě zvládla, ale nemůžu přijít na to, jak zabránit všem následkům tohoto objetí, nebude to snadné a vůbec nic mě nenapadá.

Vnímám, že to bere vážně, velmi potom toužil a přál si to, teď mě pevně drží a tak jen poslouchám jeho dech a cítím, že je zase velmi vzrušený a nemám z toho dobrý pocit, zvedne hlavu, jako by dospěl k nějakému rozhodnutí. Naléhavě zašeptá, "Emily, všechno snesu, ale nedovolím, aby si se mnou jednala, jak s malým klukem!", vyhrkne jedním dechem, "Chci tě a nechci dál čekat, ty něco ke mně cítíš, jinak by si tady se mnou nebyla!". A naléhavě pokračuje, já tě miluji a přesvědčím tě o tom!", učinil rozhodnutí a na můj názor se neptá, nemá to ani v úmyslu, bez jediného zaváhání mě nadzvedne a poponese o pár kroků a složí na pohovku.
Jeho nedočkavé ruce se snaží vybalit mé tělo z osušky, je to tady, polekám se, už vím, čím mě chce přesvědčit o své lásce, ale to já nechci, a ze všech sil osušku držím na prsou, připravena ji za žádnou cenu nepustit. "Lucasi, co to děláš, přestaň, musíš jít do nemocnice!!!, snažím se ho zklidnit, ale marně, "Emily, viděl jsem, o co ses snažila s Borisem, ty se velmi toužíš milovat!!!", řekne s jistotou, jakoby mě znal lépe než já sama sebe. "On ti nemůže dát, co chceš, ale já ano!", řekne s očekáváním, že budu nadšená, ale z překvapení k jakým závěrům dospěl, ztratím na chvíli slova, chci se milovat, ale s Borisem a to nemohu doktorovi říct, to by všechno jen zhoršilo, je už rozjetý.

Obávám se, že by mohl sáhnout k násilí a stejně pochybuji, že by přemlouvání něco změnilo, je ve stavu kdy nechce slyšet "ne" a moc jiných možností nemám, začínám mít pocit, že jsem doktora dnes neodhadla a hrubě podcenila. Chtěla jsem ho vytrestat a na své provokace nakonec doplatím sama, navíc jeho chování a nálady se měnily jak aprílové počasí a těžko se odhaduje, co se mu honí v hlavě. "Lucasi, nechej toho, já to nechci, nejsem na to připravena, slyšíš!", zkouším to dál, ale vím, že se pokouším o nemožné, nevšímá si mých protestů, ale zkusím to ještě jednou a trochu jinak, "Okamžitě přestaň, Boris se může vzbudit a bude zle!!!, varuji ho, ale marně.
V této chvíli se neobává ani Borise, dostal se do stavu, že ho nic nezastaví a nezbývá mě nic jiného, než osušku dál pevně držet a doufat, že se mým odporem vybouří a uklidní se, i když je to malá šance. Náhle osušku pustil a přestal se o ni přetahovat, rukou si mě přidrží na pohovce a silou na mě nešetří, druhou rukou si spěšně rozepíná kalhoty. Nechápu tu náhlou změnu a rychle probírám všechny možnosti, u kterých mě nepotřebuje mít nahou a polekám se, když mě napadne, o jaký sex mu jde, tak to tedy ne, tohle dělat nebudu, to ať mě raději zabije. K tomu mě nedonutí, tu výsadu mají jen muži, které velmi miluji a dělám to jen z lásky a pokud s tím doktor nepřestane, budu ho muset nakopnout mezi nohy, jiná možnost není.

Konec 12. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem - 11. část

9. listopadu 2015 v 22:50 | Elis |  Letní romance s Borisem
Tady je zakončení předcházejícího dílu pro oživení paměti…

Ale chvějí se mu prsty, nakonec nechá knoflíčky být a přetáhne si košili přes hlavu, odhodí za sebe a zvedne mě z křesla, zůstanu stát bez hnutí a položím dlaně na jeho nahou hruď, dotek jeho teplé kůže je příjemný, hledíme si do očí, oba už víme, co se stane, já nemohu říct ne a on to ví, i když nepřestávám doufat, že to nebude nutné. Ale on si je dobře vědom, že se bez něj neobejdu a doufá, že nebudu vzdorovat, Boris ještě dlouho bude potřebovat doktora, jsem chycená v pasti, nesmím ho odmítnout. Musím se obětovat, nadechnu se, snažím se připravit na to, co bude následovat a prociťuji jeho horké ruce, jak se mě vpíjejí do zad. Ale dlouho je v klidu neudrží, jsou nepokojné a začínají objevovat mé tělo, jeho dech je čím dál rychlejší a náhle poodstoupí. Po chvilce zaváhání jeho dlaně sjedou z mých ramen na má ňadra a prsty se jemně dotkne bradavek, vyčkávavě se na mě zadívá, zatím neprotestuji a tak se nakloní k mému uchu, vzrušeně a naléhavě zašeptá, "Svlékni se!".


Elis
Letní romance s Borisem - 11. část

Překvapeně se na něj podívám, to snad nemyslí vážně, svlékat se zatím nehodlám, ale je velmi nedočkavý, kdyby věděl, jak mě dostat z těsných šatů, neváhal by a svlékl by mě sám, nechce se mu čekat, ale je tady problém, mé šaty nemají zip, viděl mě do nich se soukat v nemocnici a je to složité, sám to nezvládne. Musí spoléhat na mou ochotu, že se svléknu sama, nebo mu nezbude nic jiného, než šaty na mě roztrhat, ale násilí je mu naštěstí cizí a tak znovu do mého ucha prosebně zašeptá , "Svlékni se!", zní to velmi naléhavě a vzrušením se mu silně rozechvívá hlas, nedá se to neslyšet. Jeho ruce mě stále hladí a blíží se k místům, kde doteky dovoluji jen mužům, které miluji a to on není, zadívám se mu pozorně do očí, touha v nich zapálila plaménky vášní a znovu mě přemlouvá.
"Emily, svlékni se!", ale dál jen stojím, jako bych nerozuměla jeho slovům a netušila, co po mně chce, ale vím to velmi dobře, jen v této chvíli naléhání, se mně do milování s ním vůbec nechce, i pouhé pomyšlení se mi příčí.Je to sice velmi hezký, přitažlivý muž a může být i skvělým milencem, ale nic to nemění na mých pocitech, možná kdybych byla volná, mohl by si mě časem získat, ale teď je bez šance, v mém životě hraje hlavní roli krásný bouřlivák Boris. Zabral si mě pro sebe a okupuje mé srdce, miluji ho a nechci mu být nevěrná, karty jsou již rozdané, Boris drží v ruce eso a nic na tom nebudu měnit, doktor pro mě není důležitý. Špatně si vyložil mé chování a bral vážně sliby, které někdy lehkomyslně dávám mužům, ale to neznamená, že si chci s nimi něco začít, většinou si jen s muži pohrávám a představuji si, co by se s nimi dalo prožít.

Ale nemívám potřebu své představy uskutečnit, je to pro mě jen hra a nic po nich nechci, jen výjimečně něco žádám a to jen v případě, že nemám jinou možnost a uchyluji se k tomu jen, pokud je to opravdu nutné. Po doktorovi jsem chtěla léky nebo ošetření pro Borise a pokud se ocitnu v nouzi, jsem schopna přistoupit na jakékoliv podmínky, ale předem vím, že sliby stejně nikdy nesplním, ani na tu večeři s doktorem bych nešla. Muži se vždy snaží všechno zneužít, tak i když od nich dostanu, co chci, ze slibů vždy vyklouznu, nebo se vymluvím, ale v této chvíli to asi nepůjde, jsem opravdu v pasti a doktor drží všechny trumfy v ruce, jsem v jeho bytě a on je tak ve výhodě. Boris je sice tady, ale spí a neví co se děje, doktor ho uspal úmyslně, to mně nevymluví a výsledkem je, že mě Boris nechrání, musím doktora zvládnout sama, ale jsem v úzkých.
Tato hra je špatně rozehraná, nedostala jsem ty správné karty, s těmi co mám se vyhrát nedá a navíc Boris doktora potřebuje, musím na to brát ohled a to mě velmi omezuje, kvůli Borisovi se nemůžu doktora snadno zbavit. Jsem téměř v neřešitelné situaci a vypadá to, že doktora nezvládnu zastavit, naléhá na mě bez ustání, "Emily, co je s tebou, svlékni se!", ale čím více na mě tlačí, tím větší odpor ve mně vzbuzuje. Je už velmi netrpělivý a vůbec ho nenapadne, že to nechci, nepočítala jsem s tím, že bude sex chtít hned, sotva Borisovi ošetří rány, že je tak nadržený a ještě se domnívá, že si to zaslouží. Ale pro mě to není snadné, zvláště když mě k tomu nutí, nic k němu necítím, jen je mi sympatický, ale to nestačí a nevím, co on cítí ke mně, nemívám ve zvyku bez citů a lásky spát s muži a on si asi myslí po událostech v nemocnici, že ho chci.

ale to se velmi mýlí. Doteky jeho dlaní snesu, to je něco jiného, i když nezapírám, že mě jeho ruce umí vzrušit, ale brala jsem to spíše jen jako zálohu, kterou mu dávám pro uklidnění, potřebuji, aby věřil, že jednou snad dostane mnohem víc a já zatím měla klid. A to, že se mě smí dotýká, musí stačit, přece se mu nebudu vždy na pokyn svlékat, to už vážně přehání, už není můj lékař a nejsme v nemocnici. Že pomohl Borisovi, byla stejně jeho povinnost, splnil tím své lékařské poslání a on to klidně zneužil a kupčil s mou zranitelností, mými obavami, strachem a úzkostí z Borisova zranění. V tomto stavu jsem byla nucena na vše kývnout a byla jsem připravena, pokud to bude nutné i zaplatit, ale něco se změnilo, už s doktorem nemíním pokračovat v této hře, Boris je z nejhoršího venku a je v bezpečí, cena za to požadovaná je příliš vysoká, doktor musí slevit.
Vím, že dobrovolně to neudělá, budu ho muset k tomu donutit a čím dál více mně vadí, jak na mě naléhá, já s muži nespím na požádání, co si to vůbec myslí, zlobím se na něj čím dál víc, nastal čas, aby pochopil, že je všechno jinak a že se svlékat nebudu. Bez zaváhání jeho ruce smetu ze svého těla a o pár kroků ustoupím, vzdorovitě hledím do jeho překvapených očí, sice vím, že doktorovi za jeho pomoc budu muset zaplatit, ale bude to po mém. Přece musí být spousta možnosti, jak se s ním vyrovnat, vymyslím něco jiného a rychle o tom, co to může být přemýšlím a uvědomím si, že on přímo nevyslovil, čím chce za své služby zaplatit. Slovo sex nepoužil, jen neurčitě naznačil, na co myslí a že večeře je málo a to udělal velkou chybu, nemusela jsem pochopit, na co myslí a nic ohledně sexu jsem neslíbila a jeho touhy nemusím brát na vědomí.

Rozhodně s ním nevlezu do postele a kdyby ho nepotřeboval Boris, dávno bych už odešla a práskla za sebou dveřmi, zatím jsem nucena zůstat a najít řešení, ale jedno vím jistě, sex nebude, zbytečně se těší. A ve chvíli, kdy se doktor znovu snaží ke mně přiblížit a jeho nenechavé ruce sahají na mé tělo, zadržím je a s pohledem upřeným do jeho očí, krátce oznámím, "Jdu za Borisem!". Snažím se nevšímat si, jak je nemile překvapený a s mým rozhodnutím nesouhlasí, postaví se mi do cesty, "Moment, máme přece dohodu!", připomene důrazně, ale nenechám se tím rozhodit, jeho odpor se dal očekávat. Nebude se chtít lehce vzdát toho, co už měl téměř na dosah ruky, nastal čas zahrát na něj svou oblíbenou roli naivky, to je z mého pohledu lepší způsob než muže tvrdě odmítat a zraňovat jejich ego, to se potom s nimi po dobrém nedá domluvit.
Jen musím doufat, že to na něj zabere, ale možná ne, připadá mi velmi zkušený. Ale jiné řešení nevidím, pokusit se o to musím, zatím mi to vždy pomohlo dostat se z velmi ošemetných situací, muži jsou zmateni a neví jak správně reagovat a to se vždy hodí. Bez váhání přikývnu na souhlas, "Máme dohodu, ale nechce se mně jít na večeři, je už velmi pozdě.", řeknu jen tak lehce, jako by o nic nešlo a podle mě nejde, večeři jsem mu slíbila v nemocnici a jiný slib ode mne nedostal a jeho překvapený pohled nechám po sobě sklouznout bez povšimnutí. Výraz v jeho obličeji přechází v úžas, sleduji, jak je tím rozhozený, prsty si projíždí vlasy, úplně na něm vidím, jak si rychle v hlavě přehrává vše, co jsme si kdy řekli, asi přemýšlí, kdo z nás dvou nic nepochopil a já nemíním čekat, až si to srovná.

a pokračuji, "Boris tady stejně nemůže zůstat sám!", připomenu, proč večeři odmítám a doufám, že doktor bude džentlmen a nebude už dále naléhat. Pro jistotu doplním, "A navíc jsem velmi unavena, měla jsem náročný den!" a to je pravda, co jsem prožila dnes, stačilo by na týden a doktor by měl pochopit, že tak jak se chová nemůže nic získat a má mě nechat pokoji. Podle výrazu jeho tváře poznávám, že můj těžký den ho vůbec nezajímá, myslí jen na to, jak mě co nejrychleji dostat do postele a řekne rozhořčeně, "O večeři přece nejde!" a upře na mě rozpálené oči. Znovu si nervózně prohrábne světlé vlasy nad čelem, to že se zlobí, mu sluší, vypadá vážně dobře, ale v ničem mu to nepomůže, "Nerozumím ti?", zahledím se na něj s otázkou v očích, okamžitě odpoví, "Emily, domluvili, jsem si něco jiného, copak si to nepamatuješ, byla si asi rozrušená?!".
Mluví sice důrazně, ale rozrušený je on, citlivě vnímá, že ztrácí nade mnou svou výhodu, je to na něm vidět a to se mě hodí, přemýšlivě si ho prohlížím a mlčím, snažím se odhadnout, co ještě snese a jak daleko mohu zajít v tom, dělat z něj dál pitomce. Rozhodnu se trvat na své verzi s večeří, "Ne, pamatuji si to velmi dobře, naznačil si, že ti jedna večeře nestačí.", odmítnu tím jeho snahu, mě přesvědčit, že trpím ztrátou paměti. A nabídnu ochotně, že si spolu můžeme vyjít častěji a usměji se na něj vstřícně, ale v jeho očích zahlédnu prudký nesouhlas, o večeře mu nejde, hluboce se nadechuje a chystá se říct něco důležitého. Ale skočím mu do nádechu a zastavím ho dříve, než promluví,"Půjdu za Borisem a zůstanu s ním v pokoji až do rána!", oznámím mu své rozhodnutí, je to pro něj vyloženě smrtelný úder, co se týká naděje na sex.

jeho tvář ztuhne, sleduji, jak sevřel pevně rty a napřímil prudce hlavu, zaraženě mlčí, asi přemýšlí, co se mnou udělat, jak mě co nejrychleji přimět k tomu, abych byla zase povolná. V této chvíli jsem ráda, že není jako Boris, ten by mě už dávno bez dalších řečí složil na koberec a vzal si vše, co by chtěl a ještě by přitom zvládl být velmi okouzlující a sexy. Vzpomenu si, jak se mnou Boris zacházel na pláži a nedbal mého odporu, bylo to násilné, ale svým způsobem i velmi vzrušující, jenže Borise jsem už dlouho tajně milovala a toužila po něm a to všechno mění, proto mu to nemám za zlé, nebýt toho, pořád bychom kolem sebe jen kroužili a nenápadně se oťukávali. Dál bych předstírala, že nemám o něj zájem a nudila se s Tomem, s Borisem je to jiné, po jeho boku si na nudu opravdu stěžovat nemohu, život s ním je jak v nějakém akčním filmu.
Nikdy nevím, co se stane za pár minut, s něhou si připomenu, jak postupně a promyšleně mě dobýval, jak brzy zjistil, co se mnou dělají jeho kradmé doteky a že nezájem předstírám a snažím se zachovat jen zdání a ve skutečnosti jsem slabá a bezbranná proti jeho kouzlu a kráse. Nahlížel až do mé do duše, četl si v ní jako v knize a zmocnil se i mého srdce, poznal, co skrývám, že toužím se poddat jeho mužné síle, že chci se nechat laskat, vzrušovat a za vše mu zaplatit svým klínem. Útočil na mě každým okamžikem a dostával se mi ještě více pod kůži a zmátl mě vždy záplavou doteků a omamných slov, stále slyším jeho vzrušený dech. A nejde zapomenout, na jeho žhavé rty a na těle mám vypálené otisky jeho horkých dlaní, ty nikdy nezmizí, v hlavě mně zní ozvěny láskyplných vyznání, jenom na to pomyslím, mé představy mě dostávají, v této chvíli po Borisovi silně zatoužím.

On je pro mě ten pravý, je báječný, dokonalý, je prostě úžasný, žádný jiný muž nemá proti němu šanci, pro potvrzení svých myšlenek si doktora znovu prohlédnu, není špatný, ale Borisovi se nevyrovná, nemá na to u mě zabodovat, zbytečně s ním ztrácím čas, chci jít hned za Borisem, ale doktor mě zastaví otázkou. "Chceš s ním zůstat celou noc?!", zeptá se zvýšeným hlasem, chce si ověřit mé úmysly a já bez zaváhání přikývnu, jen z jeho upřeného pohledu se cítím nesvá a dám se do vysvětlování, že někdo na Borise musí dávat pozor, ale doktor mou starostlivost nebere na vědomí. "A co bude se mnou!", zeptá se prudce a zatíná prsty do dlaní, podívám se na něj překvapeně, jak to mám vědět, může si dělat, co chce, ale beze mě, copak ještě nepochopil, že mezi námi nic nebude, tato noc není určena pro něj.
"Ty jsi udělal už dost, můžeš jít klidně spát, já na něj dám pozor.", řeknu velkomyslně, ale to rovněž neocení, výraz jeho tváře napoví, že si představoval úplně jiný průběh večera a noci, zatíná zuby do rtu a mračí čelo, s odmítnutím se nechce smířit a ví, že musí něco udělat. A přemýšlí, co by to mělo být, sice nepatří k násilným mužům, ale v jisté situaci se to u žádného chlapa nedá vyloučit a pro jistotu se rozhodnu raději odejít, aby mě neměl na očích. Popadnu tašku a chci rychle zmizet v pokoji, ale prudce mě zastaví, mačká mou ruku ve své dlani a zkouší mi po dobrém domluvit, "Nemusíš tam být, nekrvácí, nic mu nehrozí, můžeš si odpočinout v druhé ložnici!". Nabídne mi zaobaleně svou postel, ale jeho nabídku ihned odmítnu, "To není třeba, neměl by si kde spát a já můžu být u Borise!". Dávám tím jasně najevo, že na sex může zapomenout

Snad to konečně pochopí, nechci mu to říkat natvrdo, aby neodmítl Borisovi další ošetření a vidím, že mu to konečně dochází, ale má to na něj zničující účinek, tváří se bolestně, je tak zklamaný, že se nad ním slituji, Chci ho nějak odškodnit, stoupnu si na špičky a políbím ho letmo na překvapenou tvář, ale rychle od něj odstoupím, "Moc ti za všechno i za Borise děkuji, zachránil si ho.", řeknu procítěně. Ale to byla chyba, v návalu soucitu jsem nedomyslela, jak to na něj zapůsobí, získal další naději, "Emily prosím, nechoď za ním, zůstaň se mnou, snad si to zasloužím?!", pokouší se využít mé projevené vděčnosti, "Jak to myslíš?", zeptám se znepokojeně. "Myslel jsem, že v noci budeme spolu.", otevřeně přizná, o co mu jde, zahledí se mi toužebně do očí a čeká na odpověď, v údivu zvednu obočí, "Jak tě to napadlo, známe se jen den!", řeknu odmítavě.
Ale nenechá se odradit, "Emily, jen chci být s tebou!" vysvětluje své pohnutky, "Něco si ve mně probudila, toužím po tobě, na tom přece není nic špatného.", řekne vemlouvavě, "To není, ale moc na mě spěcháš!", ohradím se proti jeho naléhání, i když cítím, že je to marné. Chytil druhý dech a nenechá se snadno zastavit a pokračuje, "V autě jsem silně vnímal, že patříme k sobě, i ty jsi to musela cítit!", dovolává se téměř zoufale zvláštního pocitu sblížení na srázu nad mořem, po rychlé jízdě v autě. Tím, co a jak řekl a na co se zeptal, docela mě znejistil, ten pocit jsem na chvíli opravdu měla, než se objevil Boris, ale to přece nic neznamená, nešlo o city, byla to jen výjimečná situace, to se tak někdy stává mezi mužem a ženou, když se k sobě tisknou a přejí tomu okolnosti, ale jak nenadále to přijde, tak stejně rychle to zase zmizí.

Vypustila jsem to už z hlavy, ale vypadá to, že on si ten pocit ponechal, hýčká si ho a přikládá mu velký význam, je to poznat z dalších slov, "Emily, já se do tebe zamiloval a cítím, že i tobě nejsem lhostejný!", vypálí na mě svou citovou nálož a čeká, co se mnou výbuch udělá a já okamžik přemýšlím, co budu dělat. Kdyby nebyl Boris, asi by se doktor umístil ze všech mužů na prvním místě, ale Boris existuje a musím myslet hlavně na něj, bude potřebovat další péči než se plně uzdraví, nemohu proto doktorovi vzít naději a oznámit, že s ním nehodlám navazovat vztahy. To by mohl být konec a ve svém zklamání může mě i s Borisem vyhodit na ulici a to nemohu dopustit, tato situace si žádá ta správná slova a rychle je hledám, "Lhostejný mi nejsi, ale nesmíš na mě spěchat!", řeknu opatrně a s napětím čekám, co odpoví.
Doufám, že se zklidní, ale udělá pravý opak, prudce ke mně přistoupí, jeho paže mě obejmou a přitiskne si mě těsně ke svému tělu. Okamžitě pochopím, že se zbytečně snažím, těžko se dá diplomaticky jednat s mužem, který je tak roztoužený, "Pusť mě!", požádám. "Jak se vůbec jmenuješ?", zeptám se ho nečekaně a velmi jsem ho svou otázkou zaskočila, ale chci odvést jeho myšlenky od milování, mám k tomu i praktický důvod. Oslovuje mě jménem a chci mít stejnou možnost, vyčkávavě se na něj dívám, odpoví až po chvíli a prozradí své jméno, "Jsem Lucas.". Pěkné jméno pomyslím si a okamžitě ho tak oslovím, "Poslouchej Lucasi.", začnu opatrně a s rozmyslem volím slova. "Žádám tě o čas, copak nechápeš mou situaci!", zeptám se naléhavě, "Co tím myslíš?", z jeho otázky poznávám, že netuší, o čem mluvím, "Nejsem u tebe přece sama!", připomenu Borise.

"Je zraněný jen kvůli mně, velmi riskoval, aby mne ochránil, mohla jsem tam být znásilněna, všichni byli opilí!", vysvětluji, o co jde, "Jsem mu zavázaná a dokud se neuzdraví, budu se o něj starat!", seznámím ho se svými úmysly. "Nesmíš na mě tlačit, nic nám přece neuteče, jde jen o pár dnů!", snažím se mu tím naznačit, že s ním do budoucna počítám a doufám, že mi to uvěří, chci se vyhnout všemu slibování dokud budu v jeho bytě, zase by to mohl na mně vymáhat a s tím, jak je neodbytný je to nepříjemné. Ale znepokojeně pozoruji jeho divně se lesknoucí oči a vůbec v této chvíli netuším, co si myslí a proč dál mlčí, jsem z toho docela nervózní do chvíle, než promluví, "Emily, o co ti jde, on se přece nemusí o nás vůbec dozvědět, bude spát až do rána!", nadhodí a ještě pevněji mě sevře, vida, je chytrý, pomyslím si, zní to logicky.
To půjde těžko zpochybnit, ale také to mohu proti němu použít, dal mi příležitost zahrát velkou scénu zklamání z jeho necitlivosti a chování a ta se dá dobře využít, zhluboka zalapám po dechu, "Lucasi, to myslíš vážně!", zeptám se, nevěřícně zakroutím hlavou a nasadím do tváře výraz překvapení a zklamání. Užasle mě pozoruje a ničemu nerozumí a to jsem teprve na začátku, "Už vím, že ti na mně vůbec nezáleží, je ti jedno, jak je mně mizerně, co jsem všechno zažila a jde ti jen o jedno, chceš po mně jen sex!!!", obviním ho a v mém hlase slyší, jak ho za to přísně odsuzuji. "Ty mi celou dobu lžeš, nejsi do mě zamilovaný!", zlobím se a snažím se zbavit sevření jeho rukou, "A já ti tak věřila, myslela jsem, že chceš být se mnou a později budeme spolu!", povzdechnu si a vyčítavě se na něj dívám, "To ti neodpustím, okamžitě mě pusť, už tě nechci ani vidět!", řeknu tvrdě.

A nechám své oči zvlhnout, abych je vzápětí na něj upřela plné hlubokého odsouzení a zklamání. Můj hlas zní přímo tragicky a doktora to úplně rozhodilo, zírá na mě široce rozevřenýma očima, snaží se vyznat v tom, co jsem právě řekla a jak to myslím. Z mužského pohledu chtít sex není přece nic špatného, ale je mu jasné, že já to vnímám jinak, že pro mě se kvůli tomu stal viníkem a pokud mě nechce navždy ztratit, musí dát sex až na poslední místo. S hlubokým nádechem se vzchopí a snaží se zachránit, co se dá, "Emily, já jsem ti nelhal, jsem do tebe zamilovaný, nejde mně jen o sex, vážně, co chceš ještě slyšet!", vyhrkne s provinilým výrazem v obličeji. Chvíli si ho měřím nedůvěřivým pohledem, "Jak ti mám po tom všem věřit, to nejde?!", odpovím otázkou, vymaním se z jeho rukou a odcházím ke dveřím pokoje, ale spěchá za mnou.
A v okamžiku kdy kladu ruku na kliku mě zastaví, "Musíš mě věřit, opravdu tě miluji!", mluví vroucně, za jiných okolností bych mu snad i uvěřila, v jeho tváři se zrcadlí, že to tak asi opravdu v této chvíli myslí, ale jistotu nebudu mít nikdy. Teď se mě to stejně nehodí, musím ho zdeptat, abych se ho na pár dni zbavila, dám si na čas s odpovědí, trochu napětí mu neuškodí a předstírám, že o tom přemýšlím a nakonec jen zavrtím odmítavě hlavou, ale nenechá se odradit. "Emily, mýlíš se, ale nevím, jak tě mám přesvědčit, když mi to nechceš dovolit?!", zeptá se s nadějí, že změním své názory, ale to nemám v úmyslu. "Není jak mě přesvědčit, celou dobu se tak chováš, pořád jenom "svlékni se", ale měl si začít s tím, že mě miluješ a to jsi neudělal!", odmítnu dát mu novou šanci, obrátím se zpět ke dveřím do ložnice, nechci už v hovoru pokračovat, ale je neodbytný.

Pokouší se dál změnit mé rozhodnutí, "Emily, láska a sex se přece nevylučují!", řekne s jistotou, je o tom přesvědčený a není daleko od pravdy, něco na tom je, ale v jiných souvislostech, než naznačuje a nechci to dál rozebírat. Nemělo by to konce a jen si beznadějně povzdechnu, že on s tím snad nikdy nepřestane a můžeme tak debatovat celou noc, ale já toužím být u Borise. Netrpělivě přemýšlím, čím přebiji jeho další argument, "Lucasi, unikl ti jeden podstatný rozdíl!", podívám se mu pozorně do očí, "V lásce se nemluví o sexu, ale o milování, každý kdo je zamilovaný to přece ví!", poučím ho a krátce to zakončím, "Už ti prostě nevěřím!", zmrazím ho ledovým pohledem a otevřu dveře. "Emily.", zašeptá prosebně, vypadá zničeně, natáhne se a snaží se mě znovu zachytit, ale ucuknu, "Nechej mě už být, jsem unavena a chci jít spát, zítra je taky den!", odmítnu další vysvětlování.
Jen se rozhodnu zanechat mu trochu naděje, že zítra může mít více štěstí, nemohu doktora definitivně odkopnout, potřebuji ho pro Borise a stačí, když na mě nebude tlačit a na nic víc nečekám, vejdu do pokoje a zabouchnu za sebou dveře. Opřu se o ně zády a s napětím čekám, co udělá, slyším ho prudce dýchat, stojí těsně za dveřmi, dokonce položil ruku na kliku a znepokojeně sleduji její pomalý pohyb dolů. Ale nakonec přestane, možná nechce hrotit situaci a ještě více mě popudit a spokojí se s nadějí, že bude další den úspěšnější a konečně slyším jeho kroky, jak odchází, oddechnu si a na to, co bude zítra, zatím nechci myslet. Nejdůležitější je, že mohu konečně být sama s Borisem, pomalu otočím hlavu a s obavami pohlédnu k posteli, Boris leží na boku, záda a prsa má omotané pruhem obvazu, skrývá mu bradavky.

Od pasu dolů je přikrytý jen bílým prostěradlem, na zemi leží jeho žlutá, zakrvácená košile. Rifle jsou přehozeny přes okraj postele, Boris chodívá na ostro, to znamená, že je nahý, projede mnou zášleh vzrušení, kdyby byl v pořádku, mohli jsme se milovat celou noc. Smutně si povzdechnu, odložím tašku a chci k němu přistoupit blíže a míjím kbelík plný krvavých gáz, docela mě to rozhodí, tolik krve jsem nečekala. Chudák Boris, zvednu košili, položím ji na kbelík a odnesu ho na druhý konec pokoje, nechci mít krev na očích a snažím se vše ukrýt za psací stolek, ale zavadím o židli a ta se vyvrátí, bouchnutí o podlahu se rozlehne pokojem. Vylekaně pohlédnu na Borise a překvapeně vidím, že se vůbec nepohnul a jsem tím znepokojena, kleknu si na postel, chci mu nahlédnout do tváře, ale zhoupnutí matrace Borise zvrátilo na záda.
Vyděsím se, že bude cítit bolest nebo začne krvácet a bude to má vina, snažím se ho dostat zpět na bok, ale nejde to, je bezvládný a příliš těžký, bude muset tak zůstat, jen doufám, že mu to neublíží a pozorně si ho prohlížím. Ve tváři je bledý a je úplně bezbranný, jsem tím pohledem dojata, ale i tak je nádherný, jen k jeho dokonalosti chybí pohled jeho jiskrných a magicky zelených očí, skrývají se pod jemnými víčky s neobvykle dlouhými řasami. Z jeho krásy mě až srdce zabolí a sevře se mi hrdlo z prudkého návalu lásky, doposud jsem jiného muže tak silně nemilovala a nával zatím nepoznaných citů mně silně rozechvěje a nakloním se a políbím ho lehounce na víčka. Dál jemně bloudím ústy po jeho tváři a zanechávám za nimi polibky, ale asi nic necítí, jen leží, zkusím zašeptám mu do ucha, "Borisi, miláčku!", ale i to je zbytečné, nic nevnímá, no mu ten doktor dal za dryák,

Boris nepotřeboval uspat, není žádný ufňukaný chlap, aby nevydržel trochu bolesti a komu to vyhovuje nejvíce je jasné, doktor tím vyřadil svého soka z boje, jistě si uvědomil, že se s ním nemůže rovnat, že na něj nemá. Svlékal mu přece rifle a tak mu jistě neušlo, že stvořitel na Borisovi nijak nešetřil a nadělil mu všeho měrou vrchovatou a rozpomenu se, jak jsem nad tou nádherou zatajila dech, když jsem Borise viděla poprvé v rouše Adamově. Muži na sebe kvůli velikosti žárlí, je to pro ně důležité, jako symbol jejich mužnosti a doktor na Borise žárlí, musím si ho hlídat, nikdy více ho nenechám s doktorem o samotě, aby nepřišel k nějaké újmě. Nehnu se od něj ani na krok, vydržím to, i kdyby tekly potoky krve a omdlévala jsem v jednom v kuse, ale doktorovi nedovolím, aby Borise znovu uspal, jsem z jeho nehybnosti nesvá.
Nečekala jsem, že bude až tak mimo, to není spánek, je to spíše bezvědomí a vypadá, jako by ani nedýchal, jak mu to mohl doktor udělat, nakloním se a snažím se zachytit jeho dech, jak zacítím závan teplého dechu ve své dlani, úlevou si oddechnu. Opatrně prsty odrhnu jeho vlasy a políbím ho na zavlhlé čelo a dlouze na ústa, jsou suchá a zvlažím je svými rty, zalituji, že mi nemůže polibek oplatit a velmi zatoužím být u něj co nejblíže. Bez zaváhání svléknu si šaty i kalhotky a vklouznu pod prostěradlo, opatrně si přilehnu a po chvíli se k jeho nahému tělu co nejtěsněji přitisknu a zahřívám ho v naději, že mě ucítí a probudí se k životu, ale nic se neděje. Jeho spánek se zdá být nekonečný, položím dlaň na jeho hruď a cítím, jak mu bije srdce, rukou přejíždím po jeho úžasném těle, miluji ten pocit, když pod dlaní vnímám svaly a napnutou hladkou kůži.

Je dokonalý, vypadá tak mužně, že z návalu vzrušení se musím prudce nadechnout, tak silně na mě působí, jsem jim zase okouzlena, krev ve mně začíná rychleji proudit a šumí ve spáncích, toužím po něm a velmi mně chybí jeho objetí. Ráda bych se schoulila v jeho náruči, ale jeho ruce mě neobejmou a tak se k němu z nouze ještě více přitulím, obličej přitisknu do důlku u jeho hrdla a vdechuji vůni jeho kůže, šeptem vyslovuji jeho jméno a doufám v zázrak procitnutí. Ale spí a nic neví o mých touhách, kterým nesvedu dlouho odolávat, sjíždím rukou zprvu váhavě pod prostěradlo a potom spěšně po jeho plochém břichu ještě níže a jeho klín přiklopím dlaní. Ale je to pro mou ruku smutný dotek, mám pocit, jako by má dlaň laskala raněné, polomrtvé ptáče, ani teplo mé dlaně ho neprobere k životu a to byval vždy pevný a připravený.
Za to v jakém je stavu, může asi to, že je úplně mimo sebe, nic necítí a nevnímá své tělo, doufám, že to tak nezůstane, ale je mi z toho těžko u srdce, vždy stačilo se jen přitisknout, jen o něj zavadit a hned byl připravený. Zhluboka si povzdechnu, chci to vše znovu prožít a zatoužím po něm tak silně, až z marné touhy přepadla mě slabost, tak moc se chci s ním milovat, patřit mu celá a zatoužím, aby mně zase povídal, jak moc mě miluje a že nedovolí, abych ho někdy opustila. Ale nic z toho mi nemůže povědět a přepadla mě lítost, že je mně to odepřeno, že jsem o to ošizena a právě teď bych jeho objetí a lásku nejvíce potřebovala, jsem v složité situaci a cítím se opuštěna. Do očí mi vstoupí slzy smutku a obav, ale hlavně nejistoty, co bude dál, jak to zvládnu, Boris se určitě uzdraví, ale zbývá otázka, co udělám s doktorem a navíc, Boris se nesmí nic dozvědět.

Hlavně nesmí tušit, co doktor žádá za jeho uzdravení, zuřil by a doktora by mohl zabít, jak bude Borisovi líp, musíme z bytu odejít, než se něco strašného stane a co bude zítra, zatím netuším, nejlepší, co mohu nyní udělat, je myslet jen na Borise. Zavřu oči, svou dlaň nechám v jeho klíně a hlavu položím na jeho hruď a zaposlouchám se do bušení jeho srdce, uvědomím si, jak život je křehký a Boris, i když je tak silný a mužný, je přesto velmi zranitelný. Není nesmrtelný, i když vypadá tak božsky, mohli ho tím nožem zabít, stačí tak málo, aby se srdce zastavilo a bylo po všem, je hrozné jen na to pomyslet. Po chvíli usínám a spala jsem velmi tvrdě, za celou noc se ani jeden z nás nepohnul, ležíme pořád stejně, jen změna nastala v jeho klíně, polomrtvé ptáče pod mou dlaní se pozvolna vrací k životu, aspoň jedna dobrá zpráva, už není tak oblouzněný.
Ale zatím mně to není k ničemu. Boris stále spí a vzpomenu si, jak doktor se zmínil, že bude spát do rána, pohlédnu k oknu, venku svítá, to znamená, že Boris se může každou chvíli vzbudit a bude mě zase vnímat. I když nesmí kvůli zranění mě pomilovat, může mě objímat, hladit a šeptat o lásce krásná slova, zatoužím slyšet jeho hlas, on umí říkat ta kouzelná slůvka opojně a vemlouvavě, tak to nikdo jiný nesvede, vždy mě tím velmi zasáhne. Vše co vysloví, mně navždy uvízne v hlavě a nikdy z mé paměti nezmizí, on je ve všem výjimečný, je to muž mých snů a chci o něj pečovat a zahrnovat svou láskou. Dát mu vše, co si bude žádat, ale okamžitě si uvědomím, že to nejde, mnohokrát jsem to už řešila a učinila rozhodnutí, že to nesmím, jen na to z lásky stále zapomínám nebo to nedodržím, miluji ho a je pro mě těžké být na něj nesmlouvavá a tvrdá.

Ale Boris je muž povahou nestálý, zájmem žen docela zkažený a proto nesmí nic dostat snadno, musí o vše bojovat. Možná právě to, jaká jsem, ho ke mně přitahuje, on mě vnímá jako hříšnou, nestálou, obklopenou muži a nevěry schopnou a tak se musí o mě stále snažit. Budu muset dál hrát své hry a flirtovat s jinými muži, má silnou potřebu si mě hlídat a nenechat si vzít to, co získal a považuje to za své, má rád výzvy a já mu je musím dopřát a dovolit mu, aby se marně pokoušel mě změnit. Náš vztah bude jako jízda na horské dráze, náročný, ale i krásný i přesto, že budeme žít v nejistotě, ale hlavní je, že budeme spolu a mám v úmyslu se velmi snažit, aby neměl chvíli klidu, kvůli své velké žárlivosti. Asi musí občas některého mého nápadníka zmlátit, to Borisovi vyhovuje a tak se nebudu měnit, muži se za mnou táhnou, mám to asi v krvi, s tím jsem se narodila, nemohu se toho zbavit.
Boris se může chovat dál tak, jak mu to vyhovuje, on je na tom stejně, jako já, nemůže odhodit své kouzlo a šarm a budou o něj usilovat jiné ženy, tak se určitě nebudeme nudit. Nuda je nebezpečná a s velkou jistotou ničí vztahy, ale to nám nehrozí, budeme mít vzrušující a nebezpečný život, na jedné straně vášnivou lásku s návaly štěstí a na druhé straně neshody a hádky, které vždy vyřešíme v posteli vášnivým milováním, bude to úžasné, živě si vše představuji, a zatoužím po jeho dlaních na svém těle.
Měl by se už probudit a obejmout mne, velmi chci, aby mě zase hýčkal, jsem netrpělivá a nadzvednu se na loktech, čas pokročil a do pokoje zatím pronikly první sluneční paprsky, bude krásný den, ale Boris stále spí. Doktor to přehnal, možná prospí i celý den, ale já už čekat nechci, vezmu si sama od Borise i to málo, co zatím jde a stáhnu z něj prostěradlo.

Kleknu si nad něj a opatrně si sednu na jeho klín, šeptem opakuji jeho jméno, "Borisi, Borisi…!", kroužím jemně boky a snažím se ho osvobodit ze zajetí spánku, snad ho vzrušení přivede rychleji k vědomí, toužím se s ním velmi milovat. Chci, aby z mého těla smazal všechny doktorovi doteky, chci být pro Borise nevinná a čistá, nakloním se k jeho ústům a vášnivě ho políbím, i když vím, že se chovám pošetile, ale nemohu to zastavit. Velmi po něm toužím, náhle mě vyruší klapnutí kliky, někdo vešel do pokoje, polekaně se podívám ke dveřím, jsou pootevřené a stojí v nich doktor a překvapeně zírá. Vzdorně se na doktora dívám, ale nepřestanu, stále pohybuji boky ve stejném rytmu a očekávám, že okamžitě z pokoje odejde, ale stojí na místě, jakoby z pohledu na nás zkameněl a upřeně si hledíme do očí.

Konec 11. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem – 10. část

14. října 2015 v 20:15 | Elis |  Letní romance s Borisem

Aby jste byli v obraze, tak tady je zakončení předcházející 9. části příběhu...

"Máte v sobě něco, co nenechá v klidu žádného muže!", odmlčí se doktor a podívá se na mě dlouze, přestávám se pod jeho obdivnými větami cítit uvolněně, mlčím, stejně nevím, co na to říct a dívám se na moře, jak tmavne stejně, jako obloha nad ním, je už vidět i měsíc a začíná rozsvěcovat hvězdy, za chvíli bude tma a nastane noc. Čekám, co mi ještě poví, vnímám, že neskončil, ale možná bude lépe, když bude mlčet, mohl by říct příliš mnoho, nebo něco chtít, ale pomalu se ke mně nakloní a má v úmyslu mě políbit, náhle za mnou se ozve zakašlání, prudce se ohlédnu, za autem stojí Boris, jednu ruku má v kapse a v druhé drží baseballovou pálku, jeho výraz nevěstí nic dobrého.


Elis
Letní romance s Borisem - 10. část

K smrti se vylekám, v žilách mně ztuhla krev, srdce se zastavilo a dech uvízl v hrdle, zmocnila se mě slabost, cítím se na omdlení a v hlavě mně neodbytně buší otázka, jak mě Boris našel, moc možností není, asi nevydržel sedět v penzionu, jel za mnou do nemocnice a zahlédl mě s doktorem v autě. Je to asi jen nešťastná shoda okolností, určitě nehlídkoval před nemocnicí, ale na tom už stejně nezáleží, je prostě tady a poteče krev, i když mezi mnou a doktorem nedošlo k políbení, chybělo tak málo, že to na věci nic nemění, přistihl nás ve velmi kompromitující situaci a to Boris nemůže jen tak přejít. Od okamžiku, co mě zahlédl s doktorem v autě, dovedu si představit, jak se v něm vaří krev, určitě s ním lomcuje žárlivost a zlost, to je výbušná kombinace emocí, kdy je schopný všeho a jak jde o jeho zájmy, přestává brát jakékoliv ohledy a můj strach je oprávněný.
Udělá něco hrozného, proč jsem proboha nebyla pozornější a nedívala se kolem, ale neměla jsem stejně šanci zjistit, že nás sleduje, své auto asi nechal dole u dálnice a kvůli šumění moře, jsem nemohla zaslechnout jeho blížící se kroky v písku. Svírají mě obavy z nejhoršího, ale i tak ho obdivně pozoruji, jak v nastávajícím stmívání září, jako by nebyl z tohoto světa, stojí pevně rozkročen, má sněhobílé džíny a žlutou rozepnutou košili, poletující v závanech mořského větru kolem jeho obnažené hrudi. Vlasy mu padají do čela, svírá své kypré rty a nebezpečně mu žhnou oči, je tak sexy, že silně po něm zatoužím, až z marné touhy mě rozbolí srdce a z jeho krásy dech se tají.

Je neodolatelně přitažlivý, opojná mužnost z něho přímo sálá na všechny strany, ale je bojovně naladěný, vytáhl ruku z kapsy a pálkou si bouchá do dlaně, nemusím dlouho přemýšlet o tom, co to znamená. Je v této chvíli nebezpečný, vypadá jako Bůh pomsty, je i tak nadpozemsky krásný, uvědomím si, jak moc ho miluji i přesto, že s pálkou v ruce mě děsí, vím, že je schopný ji bez váhání použít. Dovede být bezohledný a téměř nedýchám, když vykročí ke straně vozu, kde sedím, upírá do mých očí svůj zničující pohled a krok za krokem se blíží, má vztek nejen na doktora, ale i na mě se velmi zlobí a já chápu jeho důvody. Ale jsem v tom nevinně, nic se přece nestalo, neprovedla jsem nic špatného, jen jsem řešila, jak nejlépe umím, následky toho, co on sám zavinil a do jak těžké situace mě dostal, jenže mně to nebude věřit.
Jak ho znám, nenechá si nic vysvětlit, zatím musím mlčet, pokud ho nechci ještě více rozčílit a dokud si nevyřídí své účty s doktorem, ale zatím se s ním nedá mluvit, mohu jen přemýšlet, jaký trest si vybere pro mě a jak silně mi dá pocítit své zklamání. Beze slova sleduji, jak natahuje ruku, otvírá dveře vozu a tvrdě mě vyzve, "Vypadni!", tón jeho hlasu mě vyleká, je to ještě horší než jsem myslela, ale doktor se ke mně nakloní a polohlasně pronese, "Zůstaňte, odjedeme!", na okamžik zaváhám a bleskově to zvážím. "Ne!", tiše odmítnu jeho nabídku, to nic neřeší, musím Borise poslechnout, je velmi netrpělivý a svůj požadavek zopakuje, "Vypadni a hned!" a dál nemíní čekat, až si to rozmyslím, popadne mě za ruku a silou vytáhne z auta ven tak drsně a bezohledně, že málem v sypkém písku upadnu.

Zatím co se snažím udržet na nohou, Boris práskne dveřmi, až to se mnou trhlo a ustoupím raději o několik kroků dozadu, ale Boris si mě více nevšímá a s pohledem upřeným na doktora, zvolna obchází auto při stálém poklepávání pálkou do své dlaně. Zastaví se na druhé straně,"Vylez ven!", vyzve doktora a jeho hlas nabral na síle, ale doktor nemíní poslechnout, přímou konfrontaci odmítá, dobře ví, že proti Borisovi vytočenému nenávistí a s pálkou v ruce, nemá žádnou šanci. Boris neoplývající trpělivostí, zakřičí znovu svou výzvu, ale doktor se zase nepohnul, jen zapnul světla a dva jasné kužely rozčísly nastupující tmu a přízračně osvětlily i blízké okolí a zaplnily je zvláštními, protáhlými stíny od vysoké trávy, kamenů i písečných prohlubin. Zadní světla obarvila vše ve své blízkosti barvou krve, za jiných okolností byla by to hezká podívaná, ale teď nemám myšlenky zabývat se krásou barev a hry světla a stínů.
Ozval se zvuk motoru, doktor se hodlá vzdálit z bojiště a Boris už nezaváhá ani vteřinu, s výkřikem, "Ty srabe", jediným máchnutím urazí na autě zrcátko a ihned pálku zvedá do polohy připravené k dalšímu úderu. Leknutím si přitisknu dlaň na ústa, obávám se toho, co bude následovat a je mě nádherného vozu i líto, doktor má asi stejné pocity a nehodlá si nechat auto zdemolovat, zařadí zpátečku a pomalu se rozjíždí. V okamžiku kdy mě míjí, zakřičí, "Ozvu se vám!!!", ale to neměl dělat, zhoršil tím mou situaci a Borise ještě více popudil, popoběhl za autem a podařilo se mu roztříštit reflektor, jeden světelný kužel zhasl a doktor se rychle a obratně vytočil a ujíždí k cestě, souboj se konat nebude.

Boris má poslední šanci a využil ji, švihem paže vymrštil pálku za autem, zvuk nárazu do plechu znamená, že byl úspěšný, zasáhl cíl a škoda na autě bude větší, spokojeně se ušklíbl a dál jen sleduje, jak doktorovo auto rychle sjíždí po cestě dolů a mizí mezi písečnými kopci. Je konec, jsem ráda, že na boj muže proti muži nedošlo, mohlo by to špatně skončit a co bude dál, netuším, zatím oba mlčíme, já nevím co povědět a Boris na mě vrhá vražedné pohledy. Zhluboka dýchá a ze všech sil se snaží uklidnit, asi proto, aby mě nemusel za mou zradu zabít, určitě si myslí, že jsem něco s doktorem měla a cítí se podvedený, ale první prolomí mlčení. Je stále plný nenávisti a uleví si, "Je to hajzl a zbabělec…", ale nedokončí větu a vydá se rychlým krokem k cestě, srdce mně sevře strach, že mě opouští, že mě tady za trest nechá samotnou.
Poděšeně a prosebně zavolám, "Borisi!", ale neodpoví, jde dál a sehne se pro svou pálku, asi o ni nechce přijít a jen doufám, že s ní nemá jiné úmysly, jeho bílé kalhoty a žlutá košile září ve světle měsíce, sleduji ho pohledem a přemýšlím, co budu dělat, pokud se nevrátí. Zvažuji, že se za ním rozběhnu, ale naštěstí jde zpět, postaví se přede mě, "…a s takovým neschopným blbem mě podvádíš?!", dokončí větu a přistoupí těsně ke mně, jeho oči se výhružně lesknou. Podezření a uražená ješitnost, mu zatemnila mozek, v této chvíli neuvažuje rozumně a všechno vidí rudě, bude velmi složité vysvětlit, že jsem mu nebyla nevěrná, ale udělat něco musím, zvednu ruce, položím je Borisovi kolem krku a přitisknu se k němu.

"Proč mě podezíráš, nikdy bych tě nepodvedla!", řeknu rozhodně a v duchu si pomyslím, že by mě to ani strach nedovolil, on není jako jiní muži, s ním si nemohu lehkomyslně zahrávat, docela se Borise bojím, dobře vím, že dovede být až nemilosrdný. Doufám, že mě obejme, ale uchopí má zápěstí, stáhne mé ruky dolů a odstrčí mě od sebe, "To ti mám věřit, potom co jsem viděl!", jeho rozčílený hlas se mně zařezává do uší, "Co jsi viděl, nic se přece nestalo?!", odvážím se namítnout. "Nedělej ze mě idiota, nestalo se nic, protože jsem přišel včas!", Boris po svém vyhodnotil situaci, nenechá se zviklat a pokračuje, "Jak to, že nejsi v nemocnici a jezdíš si na výlety s doktorem!", je to nepříjemná otázka, začínám se cítit, jako u výslechu. Konečně mě napadlo jak to vysvětlit a rozvíjím příběh o tom, jak mně v nemocnici bylo smutno a chtěla jsem jít za ním, jen jsem požádala doktora, aby mě odvezl a nemůžu za to, že mě vzal k moři.
Bez jediného zaváhání celou vinu hodím na doktora, ten je mimo Borisův dosah, teď musím chránit hlavně sebe, Boris mě zatím zkoumavě pozoruje, je to nepříjemné, cítím, že vše, co jsem řekla, pečlivě zvažuje. "Proč si mně nezavolala, přijel bych pro tebe!", zeptá se a podle hlasu cítím, že mně stále nevěří, "Chtěla jsem tě překvapit!", pokračuji, ale sotva to vyslovím, uvědomím si, že to nezní zrovna nejlépe po tom, co mě nachytal s doktorem v situaci, kterou asi těžko vysvětlím. "To se ti povedlo, opravdu si mě překvapila!", v hlase mu rezonuje zlost, raději zmlknu, docela jsem se do všeho zapletla, bleskově se rozhodnu pro vzdor, místo poníženého vysvětlování, které stejně vše jen zkazí a ještě více zamotá.

"Proč mě vyslýcháš, nic jsem neprovedla!", bráním se uraženě, "S doktorem nic nemám, pokud si to myslíš, jsi blázen!", obviním ho v naději, že nejlepší obrana je útok, snad ho tak více znejistím, poslední slova na Borise už rozhořčeně křičím, ale asi to na něj neplatí, jeho pohled potemněl a sevřel pevně rty. "Proč bych ti měl věřit, já nejsem Tom, na všechno ti neskočím!!!", vyrazí tvrdě do útoku, ale teď už mám vážně všeho dost, takhle se můžeme dohadovat celou noc a k ničemu to nebude, pokud mě nepřestane podezírat, nemá to řešení. "Borisi, musíš mně věřit, jinak s tebou nemohu být!", zní to jako ultimatum a také to tak myslím, "Odpověz, věříš mně nebo ne?!", zeptám se a s napětím čekám, co odpoví, ale mlčí a beru to jako projevení nedůvěry.
Mám sice trochu pochybnosti, možná na něj moc tlačím a zašla jsem příliš daleko, ale teď už nemohu couvnout a rozhodnu se svůj vzdor dotáhnout až do konce, i když se mně srdce sevře obavou, že tím Borise mohu ztratit. Ale nechci dál v našem vztahu hrát jen druhé housle a poslouchat na slovo, to není nic pro mě, to jsem nikdy nedělala a nechci si na to zvykat. Zaslouží dostat ponaučení, že tak se mnou zacházet nesmí, měl by si uvědomit, že není jediný chlap na světě a když nechce odpovědět, tak bude mít, co chtěl. "Jak myslíš!", řeknu naprosto klidně, i když se ve mně všechno chvěje, příliš moc riskuji a jde mi o hodně, ale zalovím rukou v tašce a nahmatám mobil a hledám Markovo číslo, chci ho požádat, aby pro mě přijel, pomalu krok za krokem odcházím dál od Borise a přiložím mobil k uchu, vyzvání dlouho, ale Marek se neozývá.

"Komu voláš, doktorovi?", zeptá se Boris, "To ti může být jedno, náš vztah si přece ukončil!", řeknu lhostejně, "Nic takového jsem neřekl!", protestuje, "Naznačil jsi to dost jasně, i mlčení je odpověď!", odpovím a otočím se k němu zády. Ale nečekaně mně vyrazí mobil z ruky, rychle se pro něj sehnu, on je schopný ho rozdupat a raději ho strčím do tašky, "Jsi ubožák!", řeknu výsměšně, podívám se mu do očí a chci odejít. Zachytí mě za paži a prudce k sobě obrátí, až se mé vlasy rozlétly kolem hlavy, "Emily, nezkoušej mou trpělivost, nebo se přestanu ovládat!", varuje mě, "A co mně uděláš, zase mne znásilníš?!", provokuji dál, i když vím, že bych to neměla dělat. "Přestaň, chováš se jak šlapka!", zaútočí, zalapám po dechu a nechápu, proč to v této chvíli říká, ale to si dovolil moc, cítím, že ve vzteku se mě snaží ponížit a přestává se ovládat, ale tím mně přihrál na smeč, "Hajzl jako ty, mě nemůže urazit!", řeknu s předstíraným klidem.
Ale jsem velmi znepokojena, situace se vyvíjí nepříznivě, zašli jsme už příliš daleko, vím, že mě miluje a já miluji jeho, ale všechno kolem sebe ničíme a nikdo z nás nechce přestat, to jsme to dopracovali, pomyslím si, už se urážíme. Zraněné city nás ženou tam, kam ani jeden z nás neplánoval zajít, až tam odkud se už možná nepůjde nikdy vrátit, vůbec netuším, kam se skryla naše láska, přece se nemohla tak rychle vytratit, ptám se sama sebe a pozorně zkoumám jeho tvář. Zahledím se do jeho smaragdových očí, plápolají hněvem a touhou po pomstě, je tím vším, co se stalo kolem doktora silně dotčený a zraněný, stále pevně svírá mou ruku, jako by měl nutkání mně ublížit, "Borisi pusť mě, bolí to a jsem unavená!", snažím se vyprostit svou paži.

"Vrátím se raději do nemocnice, odvez mě.", požádám, ale nemyslím to vážně, jen doufám, že žárlivost a nenávist k doktorovi v něm znovu probudí jeho city a láska převáží nad zlobou i pocitem zrady v jeho srdci. Ale překvapeně zasténám, když mě ještě více zlostně stiskne, až mě celou paží až do ramene projede zášleh bolesti, určitě tam budu mít modřinu, jeho necitelnost mě začíná děsit, navíc mně ruku zalomí za má záda a přitáhne si mě blíže k sobě, nemohu se ani pohnout. "To by se ti líbilo nechat se ochytávat doktorem, ty jsi…", domyslím si, co chce říct a nenechám ho větu dokončit, už jak to říká, zní velmi urážlivě a sprostě, bez přemýšlení mu volnou rukou vrazím facku. Už to přehnal s tou šlapkou a v této chvíli mně došla trpělivost a jen s obavou sleduji, jak se mu chvějí dlouhé řasy a v úžasu pootevřel ústa, překvapeně ruku s pálkou zvedne k tváři, políček nečekal, polekám se, že jsem to přehnala.
Je schopný mně facku vrátit, nebo jsem tím definitivní přivolala konec mezi námi a pocitem, že ho ztratím, se mně sevřelo srdce návalem úzkosti, ale nevím co dělat dál, jak tomu zabránit. Stojíme proti sobě v napětí a vpíjíme se navzájem do očí, ty jeho se třpytí jako hvězdy, je vážně nádherný, v měsíčním světle vypadá jako mladý Bůh, který sestoupil na zem, aby svou krásou a svým tělem potěšil a obšťastnil mě, obyčejnou smrtelnici. Ta představa probudí ve mně touhu, představuji si, jak se mě dotýkají jeho ruce, jak se na na mou kůži přisávají jeho rty, jak mě vášnivě pomiluje, jenom na to pomyslím, silně zatoužím po jeho těle, vzrušeně dýchám a vlhne mně klín.

Mé představy mě dostávají, srdce se rozbušilo, krev bouřlivě proudí v žilách, dech nestačí a vyčítám si v duchu, jak se hloupě chovám, přece vím, že Boris je můj osud i moje prokletí, nechci o něj přijít a nakonec budu muset žadonit o lásku u jeho nohou. Ale asi to nebude třeba, zaslechnu žuchnutí, jak upustil pálku do písku a druhou rukou, vjede do mých vlasů a sevře je pevně mezi prsty, jsem jako v kleštích a nemohu se ani pohnout, ruka stočená za zády mě bolí i při sebemenším pohybu a nechci přijít o vlasy a tak jen stojím, omámena magickým leskem jeho očí a trvá jen vteřinu, než se mně prudce přisaje na ústa, je to vášnivý i bolestivý polibek, jako by do něj dal všechnu lásku i nenávist, co ke mně v této chvíli cítí. Drtí má ústa, vysává ze mě dech a zatíná prsty do mých vlasů tak silně, až mám strach, že jich spoustu vytrhne, sténám tlumeně pod útokem jeho rtů, konečně mě pustí ruku i vlasy a docela bezohledně mě složí k zemi.
Naštěstí můj pád ztlumí měkký písek a okamžitě na mě nalehne celou vahou svého těla, hledí mně upřeně do očí, "Emily, odpusť mi to, nemyslel jsem to tak.", šeptá, jsem překvapená a obávám se uvěřit jeho slovům, i když jsou balzámem na mou utrápenou duši. Až po chvíli uvěřím, že se mně vážně omlouvá a přestávám se obávat, že je mezi námi konec, jen ze všeho napětí se mi derou slzy do očí, choval se hrozně a pouhá omluva mně nestačí. Chci, aby se více snažil, zasloužím si to a ve chvíli kdy skloní hlavu a jeho horký dech ovane mou tvář, zavřu oči, nemohu se dočkat toho, co bude následovat, ale nic se neděje a jeho dech se vzdaluje, překvapeně zvednu víčka.

Má vzpřímenou a nakloněnou hlavu, něčemu naslouchá, vnímám z něj napětí, "Co je.", vyzvídám, "Slyšíš to?", zeptá se šeptem, cítím, že je znepokojen, zaposlouchám se, ale slyším jen moře a tlumený hluk z dálnice, nic více. "O co jde!", zeptám se, "Mlč a poslouchej!", napomene mě, znovu se zaposlouchám a konečně něco zaslechnu, doléhá sem hudba a blížící se zvuk auta, podívám se na něj tázavě, ale rychle vstane, natáhne ke mně ruku a postaví mě na nohy. "Někdo sem jede, musíš se schovat, dělej!", naléhá a rozhlíží se kolem, "Borisi proč, ty mě děsíš?!", to jak se tváří mě vyleká, "V noci se tady často schází ta nejhorší sebranka!" vysvětluje a táhne mě za ruku za pahorek z písku, přemýšlím, jak to všechno ví, ale jezdí sem na dovolenou roky, zná to tady a kdoví, co všechno vyváděl, býval asi hodně divoký.
"Skrč se tady, jak projedou, běž dál, je tam průchod k cestě, seběhni k mému autu, někde se tam schovej a čekej na mě!", nařídí a vším tím mně nahnal ještě větší strach, "Borisi, bojím se, pojď se mnou, prosím!", naléhám na něj. "Ne, viděli dole auto a ví, že tady někdo je a tebe nesmí najít, bývá jich víc, nedokážu tě ochránit, tak udělej, co ti říkám, vypadni odtud!" a otočí se ke mně zády, zvedne z písku pálku, potěžká ji v ruce a potom zvolna kráčí blíže ke kraji srázu a zůstane tam stát a pálku si položí k nohám, ruce strčí do kapes a pozoruje moře. Vypadá tak odhodlaně a mužně, že pocítím k němu nával obdivu a lásky, nejraději bych ho objala, ale zvuk hudby zesílil a slyším i hlasy, auto je už blízko, za chvíli z cesty vyjede černý kabriolet, plný hlučných lidí, podle chování jsou opilí a některým i visí vystrčené nohy z auta.

Přikrčím se, opatrně se blížím z jejich dohledu a hledám, kudy se dostanu k cestě a sbíhám dolů, blízko dálnice zahlédnu bokem od cesty Borisovo auto, schovám se v blízkém křoví a doufám, že se Boris brzy objeví, nebo se tady strachem o něj zblázním. Připomenu si, jak tam stál, připravený na vše a jaké hluboké city ten pohled ve mně vyvolal, vypadal jako v nějakém filmu, jako sám voják v poli, ochotný obětovat i svůj život, aby mne ochránil, Bože, jak já ho za to miluji, hlavně aby se mu nic nestalo. Přitisknu si tašku k hrudi a snažím se zachytit zvuky, něco sem tam zaslechnu, ale nevím, co to je, zní to jako vzdálený výskot nebo bolestný výkřik, nejsem si tím jista, ale i tak je to velmi znepokojující, chtěla bych vědět, co se tam asi děje, nejistota mě ničí a zápasím s nutkáním jít zpět, ale snažím se přesvědčit sama sebe, že bych Borisovi mohla zkomplikovat situaci.
Asi dobře ví, co dělá, bude lépe ho poslechnout a tak dále trpím dlouhým čekáním a málem přijdu o nervy, než konečně zaslechnu kroky, někdo se rychle blíží, nakouknu na cestu, je to Boris, konečně si oddechnu. Jdu mu naproti, ale znepokojí mě, jak nějak divně drží tělo, je celý nahnutý, "Borisi, co je ti?", zeptám se s obavou, "Nic mně není, nastup si!", odmítne něco vysvětlovat, hodí pálku na zadní sedadlo a nasouká se za volant. Rychle vklouznu do auta a Boris se okamžitě snaží na úzké cestě rychle vytočit a najede na dálnici, provoz už není tak hektický, aut výrazně ubylo a Boris spěchá zpět do města. Nemluví a já nemám odvahu na něm vyzvídat, cítím, že o tom co se stalo, nechce mluvit, ale silně vnímám, že něco není v pořádku, podívám se na něj, zdá se mně bledý, ale snad je to jen odlesk světel na jeho tváři.

Ale mám zlé tušení a nakonec mě to nedá, začnu vyzvídat, "Borisi, co to bylo za lidi?", chvíli mlčí, asi přemýšlí, jak mně to má vysvětlit, "Jsou to místní povaleči, ale byl tam jeden, se kterým mám už dlouho nevyrovnané účty.", prohodí jako by o nic nešlo. Znovu si ho prohlédnu, na jeho čele i nad horním rtem vidím krůpěje potu, položím mu ruku na stehno, nakloním se k němu, "Jsi v pořádku?", zeptám se opatrně a nahlížím do jeho tváře, neodpoví a za kruhovým objezdem zajede do tiché ulice a zastaví. Motor nechá běžet a natočí se ke mně, "Nelekni se!" varuje mě, ale tím mě ještě více vyděsí, "Emily, nejsem v pořádku, bylo jich hodně a jeden grázl mě pobodal nožem.", snaží se mluvit klidně, ale i tak jsem k smrti vylekaná. "Musíme okamžitě do nemocnice!", zakřičím a poděšeně se na něj dívám, "Jeď, na co čekáš!", vůbec nechápu, proč tady dál stojí, jde přece o čas, o minuty a možná i o život, konečně promluví. "Nemůžu do nemocnice, vyšetřovala by to policie, byly by z toho problémy, určitě jsem tam někoho pálkou zranil.", vysvětluje neochotně, "A co chceš dělat, takové zranění chce doktora!", zeptám se a netuším, jak to hodlá řešit.
Jsem z toho tak vyřízená, že mně to vůbec nemyslí, Boris se na mě zvláštně podívá, "A co ten tvůj doktor, ten by to přece zvládl.", nadhodí jakoby nic, s údivem na něj pohlédnu, poškodil doktorovi auto a teď chce, aby ho ošetřil, nevím, jestli s tím doktor bude souhlasit. "Zavezu tě k nemocnici a zjistíš tam jeho adresu, ale rychle, je mně nějak divně.", postěžuje si Boris, "To není třeba, mám na něj telefon.", řeknu s obavami, že to Borise rozčílí, ale mlčí a to je důkaz, že je na tom opravdu velmi zle. Ihned vytočím doktorovo číslo, téměř okamžitě uslyším jeho hlas, "Právě jsem na vás myslel.", řekne šťastně, ale na to nechci odpovídat. "Pane doktore, potřebuji vás, kde vás najdu, přijedu hned za vámi.", naléhám na něj, bez zaváhání řekne adresu, nahlas ji opakuji a hned hovor ukončím, "Víš, kde to je?", zeptám se Borise, přikývne a velmi rychle se rozjede.

Vidím, že má bolestivě stáhnutý obličej, přitížilo se mu, proto spěchá, ale zdá se mi, že jedeme velmi dlouho, než konečně zastavíme u vysokého domu, běžím ke zvonkům a zmáčknu ten s doktorovým jménem. Ozve se bzučák, "Pojďte nahoru, do čtvrtého poschodí.", naviguje mě doktor, "Ne, prosím přijďte dolů, musíte mně s něčím pomoci!", opatrně volím slova, obávám se povědět, o co jde a vyslovit Borisovo jméno. Mohl by odmítnout, musím ho postavit před hotovou věc a zatím co netrpělivě přešlapuji na chodníku, srovnávám si v hlavě, co mu řeknu, ale nakonec nad tím mávnu rukou, budu se řídit podle situace. Konečně je doktor tady a vypadá velmi dobře a natěšeně, "S čím chcete pomoci?", zeptá se, "Hned vám vše vysvětlím, ale slibte, že mě neodmítnete.", dávám si podmínku, "Vám nikdy neřeknu ne, to přece víte.", ubezpečuje mě. "Musíte ošetřit mého přítele, je zraněný a nemůže do nemocnice.", řeknu tiše a znepokojeně sleduji, jak je mým sdělením zaskočený.
Zkoumavě se na mě zadívá, "Víte, že tím hodně riskuji?", zeptá se, mlčky přikývnu, prosebně se na něj podívám a uchopím ho za ruku, "Budu vám velmi zavázaná!", rychle ho ujistím svou vděčností, "To už nespraví jen večeře!", upozorní s mírným úsměvem na rtech, že za jeho pomoc budu muset více zaplatit, než za krabičku s léky. Nejsem tím překvapena, očekávala jsem to, spíše by mě udivilo, kdyby nechtěl situaci využít, bez váhání přikývnu, klidně mu slíbím cokoliv, sliby mě nic nestojí a kdoví, co bude dál, v této chvíli záleží jen na Borisovi, bojím se, že by mohl umřít. "Kde je?", zeptá se doktor, ukážu prstem na auto a spěchám se posadit vedle Borise, "Jak je ti?" zeptám se, znepokojí mě, že má studené ruce, doktor si sedne dozadu, "Co se stalo?", vyptává se, rychle vysvětluji, že Borise někdo napadl nožem, doktor už dále neváhá a rozhodne se, že pomůže, ale musíme zajet do garáže.

"Borisi zvládneš to?", zeptám se, přikývne, ale vypadá strašně, je bílý jako stěna, pomalu objede blog domů, sjede do garáže a zastaví na prvním volném místě, otevře dveře, ale zůstává sedět, doktor ho musí vytáhnout z auta. V té chvíli se zděsím, jeho žlutá košile je na zádech od ramen až k pasu nasáklá krví, doktor s námahou vleče Borise k výtahu, vyděšeně je následuji, ve výtahu mlčíme, až ve chvíli, kdy zavřu za sebou dveře bytu, promluví doktor, "Jak se vám to stalo?", ale Boris mlčí, nechce se mu o tom mluvit, nebo už nemůže, je u konce svých sil. Doktor vrtí nechápavě hlavou a táhne Borise do další místnosti, je to ložnice a tam ho posadí na postel, vytáhne z prádelníku několik prostěradel a hodí mě je do náruče, "Roztáhněte je pod něj a svlékněte mu košili!" zaúkoluje mě a vyběhne z pokoje. Rychle to provedu a Boris si sám lehne na břicho, na zádech má blízko sebe dvě rány po noži, jsou plné krve, zacítím slabost, nesnáším pohled na krev a teď ji vidím příliš mnoho.
"Borisi, pojeďme do nemocnice, raději problémy s policií, než tady vykrvácet!", naléhám na něj v obavě, že to doktor sám nezvládne a v nemocnici jsou na to lépe vybaveni. Boris neodpoví, jen odmítavě vrtí hlavou, doktor se vrací s kufříkem a tak ho více nepřemlouvám, doktor se na mě zadívá, "Co je vám, jste úplně bílá?", všimne si mé nevolnosti, "Nic, je mně jen divně z pohledu na krev.", vysvětluji. Přistoupí ke mně blíže a pohlédne mně do očí, "Běžte do kuchyně, napijte se studené vody a počkejte v hale, tady nebudete stejně nic platná.", řekne a jemně mě vystrčí ze dveří. Než za sebou zavře, zašeptá, aby to asi Boris neslyšel, že za mnou později přijde, přikývnu a přemýšlím, co bude dál, co budu dělat, u ošetřování Borise nemohu pomoci, cítím se na omdlení, doktor má pravdu, zůstanu raději tady a vydám se hledat dveře do kuchyně.

Byt je krásný, velký a nádherně zařízený, než najdu kuchyni, objevím další ložnici, pracovnu obrovskou koupelnu a dva pokoje, u kterých si nejsem úplně jista, k čemu slouží, až poslední dveře z haly vedou do kuchyně, natočím si vodu do sklenice. Vracím se do haly ve chvíli, kdy doktor vykoukl z ložnice, "Co se děje?", zeptám se vylekaně v obavě, že se dozvím něco velmi špatného, "Doneste z koupelny několik ručníků a něco na zakrvácené gázy, třeba kbelík z úklidové komory!", požádá a okamžitě to udělám. Třesoucím hlasem se zeptám, "Je to moc vážné?", ale doktor mě uklidní, "Nebojte se, je to sice hluboké a ztratil hodně krve, ale plíce nebyly zasaženy a je to chlap, on něco vydrží a bude v pořádku.", vysvětluje a zmizí za dveřmi. Dobré zprávy o Borisovi, mně prospěly, cítím se znovu uvolněně, spadl ze mě strach i obavy, udělám si v křesle pohodlí, všechno bude zase v pořádku, jen asi nastane problém, co udělat s doktorem.
Ale snad to nějak zvládnu, ze stolku si vezmu časopis a snažím se číst, ale nemohu se soustředit, jsem nervózní, jako vždy, když musím dlouho čekat, konečně se doktor vrací, "Hotovo!" řekne krátce a povzbudivě se usměje. "Chci se jít na Borise podívat?", oznámím a vstanu, "To je zbytečné, dostal i něco na spaní a bude dlouho a tvrdě spát!", pronese důrazně, "Bylo to nutné, chtěla jsem s ním mluvit?!", podezíravě se na něj podívám, "Ano!" řekne krátce a usadí se do druhého křesla. Posadím se a opřu si loket o opěradlo a bradu si podepřu dlaní, přehodím si nohu přes nohu a upřu na doktora oči, chci ho znejistit a jeho pohled sklouzne z mé tváře na mé nohy a pomalu postupuje do klína a tam uvízne, možná se mi zase vyhrnuly šaty, ale neudělám jediný pohyb, abych to napravila.

Dostala jsem chuť doktora provokovat, i když vím, že si zadělávám na velký problém, ale stejně tomu asi neuniknu a zase kvůli Borisovi jsem jeho dlužnicí a budu muset za pomoc sama zaplatit a navíc jsem v jeho bytě. Cítím, že z toho se už možná nedostanu, Boris mě nezachrání a nezbývá než čekat, co doktor vymyslí, tak mlčím a jen sleduji, jak jeho oči se konečně odpoutaly od mého klínu, stoupají pozvolna přes prsa k mému obličeji a potkají se s mými. Snažím se ani nemrknout a soustředěně si ho prohlížím, světlé vlasy mu padají do čela, jako muž je přitažlivý, i když jinak než Boris, při nejhorším pokud budu nucena svůj dluh splatit a milovat se s ním, nebude zas tak těžké a možná to bude hezké, i když to nebude z lásky. Dovede mě vzrušit a svůj zájem mě dává najevo celou dobu, co se známe a dokázal ho i svými činy, je mužný a troufalý a na druhou stranu dovede být i jemný, ale je netrpělivý. Bubnuje prsty do opěradla a náhle prudce vstane z křesla a přistoupí ke mně a oznámí, "Emily, udělal jsem, co jsi chtěla, teď je řada na tobě?!", nečeká na odpověď a rozepíná si košili.
Ale chvějí se mu prsty, nakonec nechá knoflíčky být a přetáhne si košili přes hlavu, odhodí za sebe a zvedne mě z křesla, zůstanu stát bez hnutí a položím dlaně na jeho nahou hruď, dotek jeho teplé kůže je příjemný, hledíme si do očí, oba už víme, co se stane, já nemohu říct ne a on to ví, i když já nepřestávám doufat, že to nebude nutné. Ale on si je dobře vědom, že se bez něj neobejdu a doufá, že nebudu vzdorovat, Boris ještě dlouho bude potřebovat doktora, jsem chycená v pasti, nesmím ho odmítnout. Musím se obětovat, nadechnu se, snažím se připravit na to, co bude následovat a prociťuji jeho horké ruce, jak se mě vpíjejí do zad. Ale dlouho je v klidu neudrží, jsou nepokojné a začínají objevovat mé tělo, jeho dech je čím dál rychlejší a náhle poodstoupí. Po chvilce zaváhání jeho dlaně sjedou z mých ramen na má ňadra a prsty se jemně dotkne bradavek, vyčkávavě se na mě zadívá, zatím neprotestuji a tak se nakloní k mému uchu, vzrušeně a naléhavě zašeptá, "Svlékni se!".

Konec 10. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Letní romance s Borisem – 9. část

24. září 2015 v 20:47 | Elis |  Letní romance s Borisem
Konec přecházejícího dílu...

"Zkusím to, ale nic neslibuji, nevím kdo na gynekologii má službu!", zamyšleně se na mě dívá, a zase si přejíždí prstem po rtech, asi je to jeho zvyk při přemýšlení, "Prosím zkuste to, ale rychle!", vyháním ho z pokoje, nechci ztrácet čas, okamžik ještě váhá, ale nakonec odejde. Natáhnu se na postel, dlouho a netrpělivě čekám a o všem znovu přemýšlím, konečně se doktor vrací, posadím se a on natáhne ke mně dlaň, leží na ní malá krabička, chci si ji vzít, ale ucukne, překvapeně se na něj podívám. Spokojeně se usmívá, "Musíme se domluvit na ceně!", pronese záhadně, vím dobře, co tím myslí, ale jen pro formu se zeptám, "Kolik stojí?", ale peníze odmítne pohybem hlavy, "Tak co chcete?", vyzvídám, i když něco tuším, ale chci to od něj slyšet a zadívám se mu zkoumavě do očí. Překvapeně zahlédnu, jak krabičku s léky strčí do kapsy, polekám se, že bude chtít za léky "zaplatit" hned, jinak mě je nedá a nebudu mít možnost ze svého slibu k čemukoliv vycouvat, znepokojeně sleduji, jak si přisedne ke mně na postel, uchopí mě za ruku a pohlédne do mých očí, ale stále mlčí, jako by si rozmýšlel, co po mně má chtít.


Elis
Letní romance s Borisem - 9. část

Vyčkávavě hledím do jeho tváře, z napětí se mně rozbuší i srdce a svírají mě obavy z toho, co si vymyslí, pokud chci zůstat v nemocnici, nemůžu ho jen tak odmítnout, ale spát s ním nechci, mám jistou hranici, kterou nepřekročím, ale je vždy velmi náročné, ustát naléhání muže, který si myslí, že získal nárok dostat vše, co bude chtít. Nemám takové závazky ráda, ale ty tabletky potřebuji a v duchu se zlobím na Borise, to všechno je kvůli němu a jeho lehkomyslnosti, on vůbec nemyslí na následky a já to za něj odnesu a stres z toho co bude, mně nesvědčí, cítím se slabá a bolí mě hlava. "Tak co za to chcete?", zeptám se doktora a on se jen záhadně usměje, "Tabletky vám dám za slib, že půjdeme spolu na večeři.", stanoví si podmínku, s úžasem se na něj podívám, podle jeho chování jsem čekala, že bude chtít mnohem víc.
Jsem překvapena, že se spokojí jen s večeří, i když si jistě dělá plány o tom, co se bude dít později, ale to budu řešit až ta situace nastane, zhluboka vydechnu nastřádané napětí, slíbit večeři mně nedělá starosti. Málokdy svůj slib splním a on nemá, jak mě k tomu později donutit, sliby a zvláště ty, co mužům dávám jako odměnu, nikdy vážně neberu, to bych nedělala nic jiného, bez váhání nechávám muže marně čekat i doufat, že si něco užijí. Vůbec kvůli tomu nemám špatné svědomí, je to trest za to, jak chtějí za všechno si nechat zaplatit mým tělem, místo aby mně v nouzi pomohli jen z dobré vůle, proto si zklamání zaslouží.

Slib plním jen v případě, že ten muž je něčím výjimečný a tak se mně doktor zatím nejeví, je sice pohledný a cítím z něj, že může překvapit, ale Boris to není, okamžitě si vybavím Borisovy nádherné oči a jeho horké dlaně a na okamžik se zasním, jak by bylo krásné, kdyby byl tady. Ale není a doktor čeká na odpověď a tak se nadšeně zatvářím, "Ráda s vámi půjdu na večeři." a v očekávání natáhnu k němu rozevřenou dlaň, po malém zaváhání vtiskne do ní krabičku s tabletkami, okamžitě ji pevně sevřu prsty. Nemíním čekat, že si to rozmyslí, ucukne a bude chtít něco víc, "Děkuji.", řeknu procítěně a obdařím ho vše slibujícím úsměvem, "Jak se domluvíme na termínu večeře?", stará se, nechce nic ponechat náhodě.
"Jak budu z nemocnice odcházet!", navrhnu, po chvilce přemýšlení to odmítne, obává se, že tu zrovna nebude a kde mě potom bude hledat, "Zavoláte mi na mobil!", mám další návrh, spokojeně se usměje a okamžitě vytáhne z kapsy mobil, "Jaké máte číslo?", podívá se na mě s očekáváním, zaváhám, sama si nevolám a své číslo si nikdy nepamatuji. "Nevím, vezměte si můj mobil a podívejte se!", vyzvu ho a ukážu prstem ke stolku, "A uložte tam i své číslo a jméno!", požádám, mít spojení na doktora se může kdykoliv hodit. Pokývne hlavou a snaživě ukládá údaje do mého mobilu, "Hotovo!", oznámí krátce a zahledí se na mi dlouze do očí, ale v jeho pohledu zahlédnu nejistotu, asi mně nevěří a chce být ujištěn, že všechno bude, jak má být, "Jsme domluveni, stejně se ještě uvidíme!", prohodím, aby se uklidnil.

Doktor sice přikývne, ale po chvíli váhání, přistoupí těsně k posteli, pátravě se zadívám do jeho očí a okamžitě pochopím, že chce malou zálohu, jinak nebude mít klid, myslí si, že za krabičku s léky si to zaslouží a pomalu se ke mně naklání, v tom okamžiku zahlédnu za doktorovými zády, jak se dveře potichu otvírají. Vylekám se, že se vrací Boris, že zase neodjel a zrovna přijde v tak prekérní situaci, to by tekla krev, Boris je schopný všeho, ale je to jen ta protivná sestra a zvědavě nakukuje do pokoje. Jistě ne náhodou má noční službu s doktorem, hlídá si ho a snaží se mít vše pod kontrolou, doktora si vyhlídla a teď ho uhání. Připomenu si, co si ke mně dovolila a tuhle příležitost si nemohu nechat ujít, mám možnost ji tvrdě zasáhnout v místě, kde to nejvíce bolí a její plány rozmetat na kusy, i kdyby to znamenalo skončit s doktorem v posteli, v této chvíli má pro mě pomsta přednost před vším ostatním.
Jsem schopna pro ni vše obětovat, říká se, že pomsta je sladká a je to pravda, její chuť jsem několikrát okusila, tak snad doktor bude stát za to, co teď musím udělat a jak moc riskuji. Zkoumavě se na doktora podívám, chci odhadnout, co od něj mohu čekat a vím, že mohu být klidná, není jako Boris, nic si nebude brát násilím a tak neudělám jediný pohyb na obranu a nastavím mu své rty. Nechám se políbit, ale pouhý polibek pro pomstu nestačí, rychle zvednu ruce a položím je na jeho šíji a přitáhnu si ho k sobě blíže, až tak, že na mě nalehne, je tím překvapený, ale neodtahuje se a jazykem mně vnikne do úst. Líbat umí, je poznat, že je zkušený a s překvapením zjišťuji, že je to i příjemné a prsty mu vjedu do vlasů, jsou husté a pevné, ale znepokojeně se zaposlouchám do jeho dechu, velmi se zrychluje, dobře vím, co to u muže znamená.

Tak moc jsem ho zase vzrušit nechtěla, polekám se, že povzbuzen mou náhlou přítulností zajde dál, než budu chtít a rychle přemýšlím, jak ho zastavím, naštěstí sestra už viděla dost, více nesnese, její pohled střílí šípy zloby a nenávisti. Třískla dveřmi a je pryč, doktor se poděšeně napřímí, otočí se ke dveřím, "Kdo to byl?", zeptá se polekaně, ale nechci nic vysvětlovat, jen pokrčím rameny a snažím se vymanit z jeho rukou, naštěstí neodporuje, "Budu muset jít!", prohodí provinile, jakoby si myslel, že mi bude chybět. Dál mlčím a jen chápavě přikývnu, s úlevou si uvědomím, že dnešní noc budu mít klidnou, doktor sem asi více nepřijde, sestra si ho ohlídá a to se hodí, jen mě v této chvíli znervózňuje, jak se na mě dívá.
"Ještě jsem si neposlechl vaše srdce!", řekne tónem pečlivého doktora, okamžitě si před očima vybavím jeho ruku na svém ňadru a jeho palec na bradavce, ta představa mě zase vzruší, nechápu proč a právě proto mu to nesmím dovolit, "Jsem unavena, chci spát, nepočká to do zítřka?!", snažím se mu jeho nápad vymluvit. "Ne, svlékněte se, bude to jen chvilička!", vyzve mě a zastrčí si stetoskop do uší, znepokojeně se posadím, to je další problém, nemám kalhotky, když si vyhrnu košilku, uvidí můj klín, sáhnu prudce po dece, ale zrovna si na ní sedl a netrpělivě natáhl ruku se stetoskopem. Dovolíte, chci se přikrýt, nemám kalhotky!", snažím se zpod něj vytáhnout deku, ale nepohne se, "To nevadí, jsem lékař.", upozorní na svou profesi, to je sice pravda, ale nechci, aby to zneužil a zvažuji, jestli se s ním mám dál trapně přetahovat o deku, ale nakonec to zamítnu.

Ale od pasu dolů je pro něj zakázané území, pokud sáhne kde nemá, dostane facku, většině jeho předchůdcům to vždy zázračně vyléčilo jejich nenechavé ruce, tato možnost mě uklidní a vyhrnu si košilku pod bradu. "Mám zůstat sedět nebo si lehnout?!", zeptám se ironicky a vzdorně se mu podívám do očí, ale mou ironii nepochopil, myslí na jiné věci, jeho pohled je upřený na mou hruď, "Položte se.", řekne tiše a jeho hlas zní velmi podezřele. Udělám to a jsem i zvědavá, co dál vymyslí a nezklamal mě, "Poslechnu si vás přímo uchem, šelest je tak lépe slyšet.", oznámí a stetoskop odhodí na postel, nezdržuje se čekáním, zda s tím souhlasím, rychle se nahne a přitiskne ucho na mé ňadro.
Překvapením nevím, co říct, opatrně dýchám a zalituji, že nezažiji jeho ruku na svém ňadru a nezjistím, k čemu by se odhodlal jeho palec, jeho ucho mě nevzrušuje, i když je příjemně teplé, ale naslouchá nějak dlouho, "Je to v pořádku?", zeptám se znepokojeně. Neodpoví, posune o kousek hlavu a leknutím ztuhnu, když se rty jakoby náhodou dotkly bradavky, po chvíli znovu a při dalším pohybu hlavy zase, měla bych ho odstrčit, ale zaváhám, co když tím všechno zhorším a on použije sílu, jsem v nevýhodě, může mě zalehnout a budu úplně bezbranná. Nevím, co mám dělat, on špatně pochopil, co se mezi námi děje, kvůli sestře a touze po pomstě, jsem ho k sobě tiskla a líbala, tím jsem ho zmátla a on se domnívá, že ho chci a může si dovolit mnohem víc.

"Emily.", zašeptá, poprvé mě osloví jménem, začíná být moc osobní, už nejde jen o vyrovnání účtů za krabičku s léky, jde mu o víc a to musím zastavit, ale jak, když nebude chtít, přece se s ním nebudu prát, nezbývá nic jiného, než použít lest, "Pane doktore, na chodbě vás někdo volá!", zalžu a zatřepu s jeho ramenem. Okamžitě se napřímí, "Co, kdo mě volá, nic jsem neslyšel?!", vyptává se zmateně, "Příliš jste se zaposlouchal do tlukotu mého srdce!", pokračuji s mírnou ironií, "Asi vás potřebují, máte přece službu!", připomenu mu jeho povinnosti. Podívá se na mě překvapeně, jako by se probudil ze sna a nevěděl co se děje, ale opustí mou postel a postaví se, nerozhodně se na mě zadívá, "Musím už jít?!", oznámí nejistě.
Přikývnutím mu jeho rozhodnutí schválím, ale stále váhá, chci mu to ulehčit a usměji se na něj, úsměv mně oplatí, ale stále stojí na místě a k něčemu se odhodlává. O co mu jde, pochopím, až v okamžiku, když se prudce sehne, políbí mě a zašeptá docela vroucně, "Dobrou noc.", už chybělo jen, aby řekl "miláčku" a cítím, že to měl na jazyku, to mě znepokojí, ale mlčím, někdy je nejlepším řešením, nechat situaci odeznít a nedělat vůbec nic. Konečně se má k odchodu a nerad míří ke dveřím, s rukou na klice se ještě otočí, jako by chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslí a vyjde na chodbu, počkám, až zaklapne klika a stáhnu si košilku dolů. Chvíli vyčkávám, jestli se nevrátí a rozevřu dlaň, krabička působí osudově, je v ní síla, která může ve mně klíčící život zničit, možná Borisovo dítě, mám právo to udělat nebo ne, mám z toho divný pocit.

Zatím jsem podobnou situaci neřešila, musím si to promyslet, možná dítětem Borise k sobě připoutám, nebo jej navždy ztratím, je tak těžké správně se rozhodnout, raději půjdu spát, možná se do rána stane zázrak a pokud ne, tak spolknu tabletku. Otevřu šuplík a krabičku ukryji až dozadu, nastavím si buzení v mobilu, musím brzy vstát, tabletka se musí užít do dvanácti hodin od hry s Borisem na právo první noci, zavřu oči a snažím se přivolat spánek a toužím se propadnout do stavu, kdy nebudu na nic myslet. Jen mi to není souzené, zaslechnu otvírání dveří, znovu se polekám, doktor se vrací, co zase po mně bude chtít, ale k posteli se blíží sestra, okamžitě vycítím nebezpečí a prudce se posadím na posteli.
"Co chcete, proč mě rušíte?!", ohradím se, "Jdu vám dát injekci!", řekne odměřeně, rychle zalovím v paměti, doktor se o injekci nezmínil, "Na co to je?", zeptám se podezíravě, chvíli zaváhá a upřeně se na mě dívá, kdyby pohled mohl zabíjet, ležím mrtvá na podlaze. Ta ženská není normální a navíc s ní mává ta její divoká jižní krev, smíchána s velkou dávkou žárlivosti a to je vysoce nebezpečná směs, musím si dávat pozor, je sestra a může se ke mně kdykoliv dostat. "Je to na spaní.", oznámí krátce, "To není potřeba, spím dobře, běžte s tím pryč a okamžitě!", rázně injekci odmítnu, jsem rozhodnuta držet si ji od těla, ona je schopna všeho, docela mě vyděsila, tváří se jako blázen, možná mě chce uspat, abych se nemohla věnovat doktorovi, asi mu nemůže zabránit, aby během služby za mnou chodil do pokoje.

Ale mé odmítnutí ji nezajímá, neodchází a blíží se ke mně se zarputilým výrazem a injekci drží v ruce jako zbraň, pro jistotu sklouznu na podlahu na druhé straně postele, nakonec to dopadne tak, že se s ní budu honit dokola, jako v nějaké bláznivé komedii. To by mě ani ve snu nenapadlo, co se může přihodit v nemocnici, ale nemíním nic riskovat a dokud to jde, bleskově na stolku zmačknu tlačítko a jen doufám, že někdo rychle přiběhne, zatím se musím nějak ubránit. Uchopím do ruky sklenici, jsem připravena ji po ní hodit a doufám, že ji trefím, "Okamžitě odejděte z mého pokoje!", křičím ze všech sil v naději, že mě někdo na chodbě uslyší, ale nikdo nejde a ona nehodlá přestat.
Obchází postel, ve snaze se ke mně dostat, zvednu v obraně ruku se sklenicí a snažím se dobře mířit, nesmím minout její hlavu, jinak ji nezastavím, "Co se tady děje!!!", rozletí se prudce dveře, ještě jsem nikdy nebyla tak šťastná, že doktora vidím, jako v této chvíli. Pustím sklenici z ruky, nevšímám si, jak se roztříštila o podlahu a letím k doktorovi pověsit se mu kolem krku, "Ona se zbláznila, honí mě a chce mi dát nějakou injekci!", stěžuji si a očekávám, že rázně zasáhne. "Sestro, co to má znamenat!", houkne na ni, "Lék v injekční formě jsem nepředepsal?!", pokračuje a jeho pohled se zatvrdil, z jeho hlasu mám dojem, že tento problém se sestrou neřeší poprvé, upnula se na něj a žárlí na každou ženskou, o kterou doktor projeví zájem, je smrtelně nebezpečná, patří do blázince.

Ohlédnu se na sestru, ruku s injekcí strčila do kapsy, "Asi jsem se přehlédla.", řekne, jako by se nic nestalo, "Opusťte ihned pokoj, ještě si to s vámi vyřídím!", doktor se opravdu zlobí a sestra naštěstí poslechla, jak prochází kolem nás, nemám z ní dobrý pocit, z jejich očí mě zamrazí, okamžitě vím, že musím z nemocnice odejít. Jak zmizí za dveřmi, vyklouznu doktorovi z náruče, zpod postele vytáhnu tašku a na postel rozložím šaty a kalhotky, střevíčky postavím na podlahu a vytáhnu pouzdro s kosmetikou a chci jít do koupelny. "Co to děláte?", zeptá se doktor překvapeně, "Chci se upravit a odcházím, nenechám se kvůli vám zabít!" a co říkám myslím vážně, ale je tím překvapený, "Už vám nic nehrozí!", ubezpečuje mě, podívám se na něj a zvažuji jeho slova.
"Vyhodíte ji okamžitě?", zeptám se přímo, "To nejde, nejsem ředitel nemocnice.", vysvětluje, "Ale ta ženská je šílená, nebudu čekat, až mě ve spánku zabije!", trvám si na svém. "Rozmyslete si to a kam chcete jít, do penzionu a co vaše problémy?!", nadhodí pravý důvod, proč jsem v nemocnici chtěla zůstat, "Ty si nějak vyřeším!", odbudu jeho starosti. Ale o jeho slovech přemýšlím, do penzionu se mně zatím nechce, stále nevím, jak s Tomem vše, co se stalo vyřeším a nahnu se, otevřu šuplík a spočítám peníze, co mě nechal Marek, snad budou stačit na hotel a strčím si je do kapsičky v tašce, přidám k nim krabičku s léky a nakonec do tašky hodím mobil.

Doktor nespokojeně vydechne, přistoupí ke mně a uchopí mě za ruku a schová ji ve svých dlaních, "Neodcházejte, ona se už k vám nepřiblíží, to zařídím.", pokouší se mě přemluvit, podívám se mu pevně do očí a mlčky, jen pohybem hlavy to odmítnu a vysmeknu ruku z jeho dlaní. Je mou tvrdohlavostí znepokojen a prsty si prohrábl nejistě vlasy, vím, že on mé obavy nikdy nepochopí, on neví, čeho jsou ženy schopné a bláhově se domnívá, že jeho sliby, jak mě před sestrou pohlídá, mně musí stačit. Nechápe, proč chci stále odejít, "Proč mi nevěříte, nebo odcházíte kvůli mně?!", okamžitě se poleká toho, co ho právě napadlo, "Pokud jsem se vás nějak dotkl svým chováním, omlouvám se, už se to více nestane, prosím, zůstaňte v nemocnici.", v hlase mu zazní prosby i obavy.
To máš pravdu, pomyslím si, dotýkal ses mě až moc a jsem ráda, že si je dobře vědom, že byl hodně troufalý, ale v duchu mu to nemám za zlé, mám ráda muže, kteří vědí, co chtějí a ženu dobývají, pokud se muži nestanou otravní, jejich zájem mně nevadí. Je to důkaz, že jim za jejich snažení stojím, ale to vědět nemusí a tak mlčím a jen se mu podívám do očí a vidím, že ho velmi trápí možnost, že utíkám z nemocnice jen kvůli němu, ale trochu trápení mu neuškodí, ale asi bude více uzavřený a opatrný. Zapřemýšlím, co by dělal, kdyby měl možnost znovu poslouchat mé srdce, zda by se mě zase tak vzrušivě dotýkal a mám chuť ho vyzkoušet, představa jeho ruky na mém ňadru a palce na bradavce, mně stále leží v hlavě a nevím, proč jsem tím přímo posedlá, bylo to tak zvláštně vzrušující a zacítím závan lítosti, že to znovu nezažiji, můj odchod z nemocnice mě o tu možnost připraví.

Ale kdoví, možná se s doktorem nevidím dnes naposledy, osud nás svede dohromady a on si zase poslechne mé srdce, zatím to musím oželet, ale musím na to stále myslet, chci vědět, jestli jeho obavy něco u něj změnily a jak se teď bude chovat, zdali bude nadále troufalý. To mohu zjistit jen jediným způsobem, musím doktora vyprovokovat a jak ta myšlenka vzklíčí v mé hlavě, jak na ni začnu myslet, není v mých silách to zastavit, obrátím se k němu zády, svléknu si košilku přes hlavu a odhodím ji na zem a vlasy si rozpustím, pohodím hlavou a nechám je splývat v pramenech po zádech. Úplně nahá zůstanu nehybně stát, až po chvíli se k němu prudce otočím, mám v úmyslu ho požádat o poslední vyšetření, chci si to ještě užít než odejdu a podívám se na něj zkoumavě, stojí na místě jako by náhle ztuhl.
Všímám si jeho široce rozevřených očí i pootevřených úst a jak špičkou jazyka si olizuje rty, v duchu se spokojeně usměji, hltá mě pohledem a v této chvíli není lékař, ale jen roztoužený muž. Neomylně vnímám, že je ztracený, chtěl by se mě dotknout, ale váhá, jestli se toho může odvážit, jen jeho lesknoucí se oči mě varují, jak je mé provokování nebezpečné a co může způsobit, pokud se on neovládne, je to jako dráždit hada bosou nohou, kdykoliv mě může uštknout a rozhodnu se raději vše ukončit. S očima upřenýma na něj, navléknu si pro jistotu kalhotky, pozoruje mě a mlčí, zatím co jeho zrychlený dech, naplňuje ticho pokoje, konečně ke mně váhavě přistoupí, dívá se mně dlouze a pozorně do očí, cítím, že je mým chováním zmatený, bojí se pohnout a tváří se jako by byl chycený do pasti, možná vytušil, že ho zkouším.

Zklamaně sleduji, jak jen zatnul pěsti a po chvíli je strčil do kapes, jako by spoléhal, že je jeho chtivé ruce zadrží tenká látka jeho pláště, je vidět, že se rozhodl nepodlehnout svému nutkání, asi v naději, že s ním dál zůstanu v nemocnici. Povzdechnu si, už není tak výbojný, snaží se nic nezkazit, už s ním nic nebude, nemá cenu se u něj o něco snažit, pokud se obává, že chování sestry je pouhá záminka a z nemocnice odcházím kvůli němu, že byl příliš vlezlý. A já mu to nemohu rozmlouvat, vypadalo by to, jako pozvání do mé postele, nechám ho přitom a déle už nechci čekat na to, až zase bude akční, kdoví kdy znovu bude ve své kůži, čas letí a chci odejít, už o něm vím, co potřebuji.
Otočím se k posteli a vezmu si své šaty a natahuji si je na tělo postupně přes nohy až do pasu, jsou sexy, ale velmi těsné, pomáhám tomu i vlněním těla a nakonec si je navléknu přes paže až na ramena, do výstřihu schovám ňadra. Nazouvám si střevíčky, ale mám s tím problém, vadí mně obvaz na noze, vzhlédnu k doktorovi, pozorně mě sleduje, narovnám se, "Potřebuji pár velkých náplasti, ten obvaz mně překáží!", přikývne a zamíří ke dveřím. Rychle odkopnu střevíčky bokem, popadnu pouzdro s kosmetikou a pospíchám do koupelny a pečlivě se nalíčím, ve chvíli, kdy si upravuji vlasy, zaslechnu, že někdo potichu vešel do pokoje. Nahlédnu ke dveřím a oddechnu si, není to sestra, doktor se vrací a pozoruje mě s úžasem v očích, "Co je?", zeptám se překvapeně a trochu mě to znepokojí, ale jen vydechne, "Jste nádherná!".

Uvědomím si, že upravená vypadám jinak, než když mě přijímal do nemocnice, byla jsem zdeptaná svým stavem a umořená horkem, ale i tak jsem ho velmi zaujala, ale teď ho úplně fascinuji a docela mně jeho obdiv zalichotí. "Donesl jste náplast?", zeptám se, má otázka ho probrala z okouzlení, "Ano, posaďte se na postel.", požádá, bez váhání poslechnu, klekne si ke mně a zručně odmotává obvaz z mé nohy, je potřísněný krví, nakloním se, ale krev již neteče, vidím jen rudé okraje rány. Opatrně ji přelepuje náplastí, téměř jeho doteky necítím, je něžný, ale zasténám, jak náplast uhlazuje rukou, zvedne ke mně oči, "Omlouvám se, ale je to nutné!", vysvětluje. Vstanu a vklouznu do střevíčků, noha stále pobolívá, ale chodit můžu, doktor mi podá další náplasti, strčím je do tašky, budou se hodit a podívám se mu dlouze do očí, "Měla bych už jít.", řeknu tiše.
Mám divný pocit, najednou nechci doktora opustit, jako by se stal jediným pevným bodem v záplavě mých problémů, ale odejít musím, nic tady nevyřeším, jen se s doktorem více zapletu a všechno zhorším, začínám na něj myslet více než je zdrávo. "Zavoláte mi taxi.", požádám a sleduji, jak se jeho výraz mění do údivu, "Vy nemáte odvoz, nezavolala jste svému příteli?", zeptá se překvapeně, zavrtím hlavou, "Nerozmyslíte si to, raději zůstaňte.", zkouší mě znovu přemluvit, ale znovu odmítnu a doktor se odmlčí. Pozoruji, jak o něčem přemýšlí, "Já vás odvezu, ale musím sehnat za sebe náhradu, počkejte tady a nikam nechoďte!", řekne naléhavě, přikývnu a překvapeně pozoruji, jak běží ke dveřím, "Ale pospěšte si!" stihnu ještě zakřičet, než za ním bouchnou dveře.

Jsem nervózní, nechci tady být dlouho sama a riskovat, že sem naběhne šílená sestra a pokusí se mě nějak napadnout a zlikvidovat, doktor je naivní, pokud si myslí, že ona toho nechá, o ženské žárlivosti nic neví, sestře už vadím jen tím, že vůbec existuji, mám s podobnými typy bohaté zkušenosti a o nové nestojím. Posadím se a čekám, oči upírám na dveře a trvá nekonečně dlouho, než se doktor vrátí, "Kde jste byl, už jsem chtěla odejít?!", čekání bylo nepříjemné a jsem netrpělivá, "Musel jsem počkat, až kolega dorazí, naštěstí bydlí blízko.", vysvětluje zadýchaně. Jeho dech je důkaz, že opravdu spěchal, pozorně se na něj zadívám, rozepnutá, světle zelená košile mu sluší, ladí k jeho blond vlasům a hnědým očím, uvědomím si, že i když se Borisovi nemůže rovnat, je to velmi krásný muž, už se nedivím, že sestra kvůli němu tak vyvádí.
Vezme mou tašku do ruky, "Můžeme jít!" a jde otevřít dveře, nechá mě projít, jdeme dál po chodbě k výtahu a mlčíme, až vycházíme z nemocnice, doktor promluví, "Kam chcete odvést?" zeptá se, pokrčím rameny, že nevím, ale není tím překvapený, jakoby s tím počítal. Slunce už nesvítí, je večer, ale stále je teplo, dnes byl velmi horký den a přinesl do mého života nečekané změny, napřed Borisovi hrátky a potom doktorovo nadbíhání, jsem ráda, že tento den končí a beze slova doktora následuji k parkovišti. Využiji toho a prohlédnu si jeho pozadí, má pěkně tvarovaný a pevný zadek, je opravdu sexy, to mě u mužů vždy silně přitahuje, uvědomuji si, že v okouzlení Borisem, jsem doktora jako muže silně podcenila.

Doktor se zastaví u jednoho auta a já nevěřím vlastním očím, je to Ferrari v nádherné červené barvě, poznala jsem ho na první pohled, v pokoji mého bratra visel plakát, mít takové auto bylo jeho snem, a já to auto vidím v plné kráse a konečně chápu, co to pro muže znamená, je to životní vášeň. I já jsem na chvíli ztratila řeč a kochám se pohledem, "To je nádhera!", řeknu obdivně, "To vás nemocnice, tak dobře platí?!", nadhodím, "Ne!", řekne krátce, "To auto jste vyhrál?!", hádám a podívám se na něj, usmívá se trochu provinile, "Ne, je to dar, to mně koupila matka.", vysvětluje, rychle si uvědomím, že on musí být z bohaté rodiny, mám to ale štěstí, pomyslím si, takové auto nemá ani Boris a to jeho rodina má velké prachy.
Vzpomenu si na zdravotní sestru, je šílená a žárlivá, ale není hloupá, vybrala si správnou kořist a snaží se u něj uspět ze všech sil, ale má smůlu, nikdy ho neuloví, nemá na to, proto mě tak nenávidí. Doktor mě usadí do auta a podá mi tašku, obejde auto a vsune se za volant, "Spěcháte, neprojedeme se, jízdu si vychutnáte, jen na velkou vzdálenost!", láká mě a oči mu hoří vzrušením, bez rozmyšlení přikývnu. "A kam pojedeme?", zeptám se zvědavě, "Vezmeme to po dálnici kolem moře, nebudou nás brzdit pomalé vozy!", navrhne, přikývnu a cítím, jak se i mě zmocňuje vzrušení. "Připoutejte se!", upozorní mě, okamžitě poslechnu, Ještě se zeptá, "Dám dolů střechu, ano?", souhlasím a sleduji, jak se střecha skládá a mizí za našimi zády, "Tak jedeme!?", oznámí a motor se okamžitě probudí k životu, je to ohromující zvuk, který dává tušit sílu skrytou pod kapotou.

Auto se rozjíždí pomalu a proplétá se parkovištěm, motor nespojeně bručí, jako by se mu nelíbilo, že nemůže ve městě jet rychleji, ale na další odbočce se dostáváme ke sjezdu na dálnici, doktor sešlápne plyn, zrychlení je neskutečné, přimáčkne mě do opěradla, motor ječí, jako u závodního vozu formule jedna. Tón je pronikavý a vítr mně sčesal vlasy dozadu, jeho svištění mě přinutí si přitisknout ruce na uši, mám dojem, že ohluchnu, ale je to krásný pocit, ta rychlost mě opájí a doktor stále zrychluje. Kdybychom měli nehodu, nenajdou z nás vůbec nic, ale zacítím zpomalení, rychlost klesá, doktor sjíždí z dálnice na cestu vedoucí mezi písečnými kopci, pomalu vyjede nahoru a zastaví před okrajem srázu, dálnice není odtud vidět, jen k nám doléhá zvuk aut, vidím jen tmavě modré moře, pod potemnělou oblohou.
"Jak se vám to líbilo?", zeptá se doktor, "Bylo to neuvěřitelné a krásné!", vydechnu a upravuji si vlasy, pročesávám je prsty a snažím se vykouzlit původní účes, ale vlasy se nechtějí podřídit, jako by se nakazily svobodou, kterou jim poskytla rychlá jízda. Doktor mně zachytí ruku, tázavě na něj pohlédnu, "Nechte si vlasy tak, jak je učesal vítr, vypadáte jako víla, velmi vám to sluší.", požádá, ale zaváhám, vítr mně vlasy zapletl do pramínků, "Opravdu?", zeptám se nevěřícně, přikývne, "Jste velmi krásná, vám sluší všechno, ale to jistě víte!", řekne nezvykle jemně. Podívám se na něj pátravě, je v podivném rozpoložení, vnímám přímo hmatatelně, že mezi námi nastává zvláštní sblížení, cítím to velmi silně, už si nejsme cizí a v tichém souznění jen mlčíme, koukáme na moře, ale naše smysly se navzájem vnímají i beze slov.

Ruce mám složené v klíně a nepřekvapí mě, když jeho ruka opatrně se dotkne mé, nechám ji bez odporu v jeho dlani, něco se mezi námi rodí, ale nevím, co to bude, nemám s ním žádné úmysly a nechávám tomu volnost, stiskne mně ruku a řekne, "Děkuji!". Překvapeně k němu otočím hlavu, nechápu, za co děkuje, "Dnes se mně splnil můj sen, toužil jsem mít Ferrari a v něm krásnou ženu!", vysvětluje, ale tomu nevěřím. "Nechcete snad tvrdit, že jsem první žena a v tomto autě?", oprávněně o tom pochybuji, je to pohledný chlap, vzdělaný i bohatý, kolem něho musí být plno žen. "To jistě ne.", přiznává, "Ale vždy jsem toužil mít ženu, jako jste vy, jste mimořádná, to přece musíte vědět, i podle toho, kolik mužů máte kolem sebe.", pokračuje a znepokojí mě, že si přisedl blíže ke mně.
"Máte v sobě něco, co nenechá v klidu žádného muže!", odmlčí se a podívá se na mě dlouze, přestávám se pod jeho obdivnými větami cítit uvolněně, mlčím, stejně nevím, co na to říct a dívám se na moře, jak tmavne stejně, jako obloha nad ním, je už vidět i měsíc a začíná rozsvěcovat hvězdy, za chvíli bude tma a nastane noc. Čekám, co mi ještě poví, vnímám, že neskončil, ale možná bude lépe, když bude mlčet, mohl by říct příliš mnoho, nebo něco chtít, ale pomalu se ke mně nakloní a má v úmyslu mě políbit. Náhle za mnou se ozve zakašlání, prudce se ohlédnu, za autem stojí Boris, jednu ruku má v kapse a v druhé drží baseballovou pálku, jeho výraz nevěstí nic dobrého.

Konec 9. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!

Další články


Kam dál

"Kdo není milován, je sám i v davu."