7. února 2015 v 18:29 | Elis
|
Elis
Milostné rošády - 8. kapitola - Den za trest - 1. část
Robert nesnese odpor, je jako "Jekyll a Hyde", je to muž dvou tváří, před chvíli klidný rozhovor, i když kratičký ve chvíli kdy se krotil, je dávnou minulostí, nebylo po jeho a teď je zamračený, vyčkávavě na mě hledí, mým odmítáním začíná být čím dále více rozčílený. Cítí se podvedený a bude nevyzpytatelný, jsem vylekaná z výrazu jeho obličeje a hněvu v jeho očích, instinktivně se přikrčím, obávám se, že dostanu další ránu pěstí a horečnatě přemýšlím, co mám dělat dál, nechci, aby sáhl k násilí, tak daleko to nechci nechat zajít.
Nejsem ještě rozhodnuta, co a jak mu povím, začínám být ochotna mu slíbit cokoliv, co bude po mě chtít, i to, že zůstanu, že s ním budu dále chodit, jen aby se uklidnil a mohla se ho zbavit, ale asi je na to pozdě. Zneklidňuje mě, jak si mě prohlíží, přejíždí mě pohledem po těle, nic dobrého to nevěstí, na posteli jsem velmi zranitelná, nemám šanci se ubránit, musím se pokusit dostat ho ven z pokoje.
To je v této chvíli můj jediný cíl, opatrně ho požádám, "Roberte prosím vstaň, jsi těžký.", říkám s nadějí, že vstane a uvolní mé nohy a budu moci slézt z postele a být tak více v bezpečí, ale byla to zbytečná snaha, jen se rychle přetočí a zalehne mě celou váhou svého těla a hledí mě do očí. Jeho dech páchne silně po alkoholu, je mě to nepříjemné, stejně jako to, že si zblízka přímo vychutnává mé obavy, jsem v pasti, úplně bezbranná a zmocňuje se mě zoufalství, obávám se toho, co má v úmyslu.
Vidím mu to vepsané ve tváři, ale snad se až k tomu nesníží, tolikrát jsme se milovali a bylo to úžasné, ale teď se mě každý jeho dotek hnusí, jen z představy na spojení s ním, se mně dělá zle. "Roberte, prosím, nechej mě.", řeknu tiše, ale zavrtí hlavou, že to nemá v úmyslu, alkohol v něm bourá všechny zábrany. Posune se a dýchá mě teď přímo do tváře, z jeho dechu se mě zvedá žaludek, už to dál nevydržím a začnu sebou zoufale smýkat, je to hrozný pocit být mu vydaná na milost, za každou cenu se chci osvobodit.
Představa, co se bude dít, mě přivádí až k šílenství, ale on ničeho nedbá, snaží se mě znehybnit, loktem mě tlačí na krk tak silně, že sotva mohu dýchat, vnímám, že si druhou rukou rozepíná kalhoty a zmocňuje se mě čím dál větší hrůza. Srdce mě bije tak silně, že se mě málem rozkočí, v hlavě mě tepe krev a je mě málem na omdlení, jak cítím jeho ruku na svém těle, jak mě vyhrnuje sukni a plazí se po stehně vzhůru a já se nemohu bránit, vůbec se nemohu pohnout. ztrácím naději na záchranu.
Náhle se ozve opatrné zaklepání na dveře, nečekám na nic a z posledního dechu zakřičím, "Pomoc!!!", okamžitě se mě snaží rukou zacpat ústa, zadusit můj hlas, podaří se mně ho kousnout, ale nepustí mě, a nevím, jestli mě bylo slyšet na chodbu, to je konec, pomyslím si a rezignuji, jako odsouzenec na smrt, ztratila jsem naději na záchranu. Ale zaslechnu, že se otvírají dveře a někdo vchází, Robert se prudce otočí, aby zjistil, kdo to je, kdo vešel do pokoje, s úlevou zahlédnu Jakuba.
Jediným pohledem zhodnotí situaci, dlouhými kroky se rychle ocitne u postele, uchopí Roberta za límec a strhne ho prudce z postele na zem, bylo to tak rychlé, že Robert vůbec nestihne reagovat, Jakub nepromluví ani slovo, má sevřené rty a kopanci tlačí Roberta dál od postele. Snaží se postavit na nohy, ale marně, další kopance ho srazí zpět na zem, leze téměř po čtyřech, postaví se až u dveří, když se chytne kliky a první co udělá je, že se rozpřáhne a pěstí prudce mávne Jakubovi do obličeje.
Ale ten poklesne v kolenou a rána ho mine a Jakub v odvetě, bez zaváhání zamíří svůj úder na Robertův žaludek, podivně to žuchlo, Robert zalapá po dechu, vytřeští oči a přelomí se v pase, k zemi ho pošle Jakubova rána do týla a tak zůstává zhroucený ležet na podlaze. Sleduji vše z postele, jsem ještě bez dechu, roztřesená z prožité úzkosti a zadýchaná ze svého zápasu s Robertem, ale s úžasem sleduji, co se odehrává přede mnou.
Jsem okouzlena mužným Jakubovým chováním, je neuvěřitelný, to jsem nečekala, málem nevěřím vlastním očím, mám pocit, že se mně to jen zdá, nikdo z nich zatím nepromluvil, v tom naprostém tichu, mě vše připadá neskutečné. Zápas se odehrává beze slov, mám dojem, že sleduji bez zvuku zapnutou televizi a je to fascinující podívaná, Robert zatím stále leží na břiše a téměř se nehýbá, ale začíná dost těžce a se sténáním dýchat, z celé duše mu to přeji, vůbec mě ho není líto.
Nic pro mě už neznamená, cítím k němu jen nenávist a odpor, přeji si, aby ho Jakub ještě více zmlátil, aby mě pomstil za to, jak se Robert ke mně choval a nechápu, na co Jakub čeká. Škoda, že tu není Viktor, ten by pokračoval, až do úplného Robertova zničení, nebyl by tak nad věcí jako Jakub, ale i tak stále s obdivem Jakuba pozoruji, žila jsem v představě, že je klidný a vyrovnaný, a nikdy se nepere, že není rváč a je naprosto jiný než Viktor.
Nikdy nefiguroval v excesech svých bratrů, které často plnily noviny, ale je nejstarší a musel s bratry rovnat rvačkou spory, aby ochránil své zájmy, jak je vidět naučil se to skvěle, udělal na mě velký dojem, jak přímo elegantně a rychle, dostal Roberta k zemi. Teď ho nohou stále přidržuje na podlaze a otočí ke mně své velké modré oči, "Je to pokus o znásilnění, mám zavolat policii?", důrazně se zeptá a docela mě tím zaskočil, hledím na něj a váhám s odpovědí.
Ráda bych to udělala, ale obávám se, že Roberta hned nezavřou, a nechci ho ještě více popudit, Viktor poblíž není a v budoucnu možná ani stále nebude, tak kdo mě před ním ochrání, sama si připadám jako nahá v trní, je to složitější než si Jakub myslí. Přemýšlím a nejsem schopna se rozhodnout, co s Robertem udělat, zmítají mnou protichůdné pocity, chtěla bych ho nechat tvrdě ztrestat, ale bojím se, že se bude mstít a snažit se znovu mě ublížit, je vytrvalý a co mu nevyšlo dnes, může mu příště vyjít.
Všechno pro a proti si těžce srovnávám v hlavě, nemohu se soustředit, jsem ještě ze všeho, co jsem prožila příliš rozechvělá, teprve teď mě plně dochází, že málem jsem byla znásilněna, byla to nejhorší chvíle mého života. Ležet uvězněna pod jeho tělem, vydaná mu napospas, cítit se tak hrozně bezmocná a vědět co bude následovat, jen ta představa mě stále děsí. To je to nejhorší, co může žena zažít, jak se s tím mám vyrovnat a dál žít, nejde dělat, že se to nestalo, ale musím se přimět zapomenout, jinak mě to dále bude ničit život.
Rychle se snažím utřídit si myšlenky, musím nějak reagovat na Jakubovu otázku, ale moc se mně to nedaří, jeho utkvělý pohled mě ještě více znervózňuje, nemohu dát dohromady smysluplnou větu, jak vysvětlit své rozhodnutí. Jakub mě to nemíní ulehčit, marně v očekávání vstřícnosti hledám u něj porozumění, ale mlčí a jen čeká na odpověď, v duchu mám obavu i z toho, co na mé rozhodnutí řekne, co bude následovat, když nebude se mnou souhlasit.
Tiše a s obavou řeknu, že ne, že nechci policii, že jen toužím, aby mě Robert, připomínka všeho zlého, rychle zmizel navždy z očí, a je to tady, v jeho tváři vidím kmitnout se nesouhlas. Jakub se nespokojeně zatváří, je vidět, že mě nechápe a je zklamaný, že nechci Roberta obvinit. Ale zároveň se pohrdavě ušklíbne, jako by nic jiného ode mě ani nečekal, možná si myslí, že svého bývalého milence chci chránit, stále pochybovačně vrtí hlavou a vyvolá tím ve mě nával nejistoty, mezitím se Robert pokouší vstát.
Trochu se dáví, rána na žaludek byl přesný zásah, Jakub se k němu sehne a tahem za límec pomůže Robertovi na nohy. Zasyčí mu výhružně do ucha, "Máš štěstí, ale k ní se více nepřibližuj, nebo si tě s bráchou najdeme a vypadni okamžitě z hotelu!", otevře a strčí ho do dveří a přesně mířeným kopancem pošle Roberta na chodbu a prudce za ním zabouchne dveře a zamkne. Robert je konečně pryč, ale mě se neulevilo, teď mě psychicky ničí můj zachránce, Jakub, k mému údivu mou těžkou situaci asi nechápe, zbytečně v očekávání podpory, mu hledím s nadějí do tváře.
Stále nic neříká, jen vyčkává a nevím na co, jeho pohled je nepříjemný a jeho mlčení mě ještě více deptá, tváří se, jako bych ho zklamala, tím vyvolá ve mě další vlny zmatku. Nechápavě nade mnou kroutí hlavou, "Proč jste ho pouštěla na pokoj, to vám nestačilo, co se stalo ráno?", plísní mně, jeho pohled mluví za vše, nechci si ani domýšlet co si o mě myslí, připadám si před ním, jako bych tím vším byla vina, jako bych si to sama způsobila. Všechno se ve mně sevře, jeho hlas zní cize a nezúčastněně, jako když soudce mluví s odsouzencem, který spáchal hrozný zločin a zaslouží si ten nejtvrdší trest.
"Já jsem ho nepustila, nebylo zamčeno.", říkám chvějícím se hlasem na svou obhajobu a než stačím říct, že to bylo kvůli němu, že měl přijít, dostane se mě od něj další příděl studeného pohledu. "To byla chyba, jak jste to mohla udělat?!", ptá se udiveným a protivně poučujícím tónem", Kdybyste jste nebyla lehkomyslná, tak se tohle nestalo!", mentoruje Jakub dál a opře se ramenem znuděně o skříň, dává najevo, že už toho má dost, nezmůžu se na odpověď, jsem čím dál více jeho chováním zmatena.
Hledí na mě upřeně a zkoumavě a mě drtí pocit, že mě nesnáší, má ke mně stále nějaké výhrady, ale proč, na to zatím neznám odpověď. Jeho pohled mě těžce zalehne, v jeho očích nevidím ani stopu skrytého zájmu, kterou jsem vycítila v hale, ale možná jsem si to jen namlouvala, možná kdyby se mnou nebyl jeho bratr, vůbec by si mě nevšiml, takový nezájem od muže zažívám poprvé. Docela mě to uráží, chová se, jako bych ani nebyla žena v nesnázích, to mě více znejistí již v tak pro mě těžké situaci.
Pořád se mně chvějí ruce a čím dál více, potřebuji se uklidnit a ne poslouchat přednášky, co mám nebo nemám dělat, to mně nepomůže, nic to nevyřeší, proč je tak na mě tvrdý. Měla jsem ho za citlivého a vnímavého muže a takový určitě je, proč tedy zrovna u mě má problém si představit, co jsem musela snášet, jaké jsem zažila zničující pocity, že toužím, aby mě vzal do náruče, chci slyšet, že to přebolí a zase bude dobře. Chci od něj vrátit zpět můj ztracený pocit bezpečí, a ne mě zavalit výčitkami, nechat mě chvět se obavami pod jeho kritickým pohledem, proč mě to dělá, začínám ho za to nenávidět.
Konec 1. části - 8. kapitoly
❤❤❤
Páni, ani sem nedýchala! Jsem zvědavá jak to bude pokračovat