Elis
Milostné rošády - 8. kapitola - Den za trest - 2. část
Nenávist k Jakubovi se usídlila v mém srdci, za to jak se chová necitlivě a za všechny zničující emoce, které ve mě vyvolává a vede protivné řeči, nechápu, proč není ke mně vstřícnější, copak je tak necitelný, nemám už sílu, čelit jeho zdrcujícímu pohledu. Co jsem mu udělala, že mě tak deptá, vzbuzuje ve mně pocit, že můj život pro něj nemá cenu, jsem ze všeho slabá, vyčerpaná a topím se v beznaději. Ovládla mě nutkavá potřeba něco dělat, nebo se ze všeho zblázním, musím se pohnout ze své strnulosti, připomenout si, že stále žiji, zaměstnat něčím ruce, přestat na vše chvíli myslet a tak se snažím chvějícími prsty upravit si vyhrnutou sukni.
Ale vleže to nejde, opatrně vstávám z postele. Opřu nohy o podlahu, vůbec mě neposlouchají, jakoby mně nepatřily, chci udělat pár kroků, ale nohy mám jako z vaty, ztrácím rovnováhu a málem upadnu, musím se opřít o postel. Nakonec to ustojím a z posledních sil pokouším si stáhnout sukni dolů, znovu a znovu, jako by na tom snad záležel můj život, sama tomu nerozumím, jen cítím, že potřebuji třesoucí prsty něčím zaměstnat, zastavit jejich chvění, ale nepomáhá to.
Třes ještě více zesílil, rozšiřuje se na celé paže, na celé tělo, projíždí mnou ve vlnách, nemohu to zastavit a Jakub jen stojí a nic neříká, nezúčastněně, ale pozorně mně sleduje, ještě se mého utrpení nenabažil. Netváří se, že by mě chtěl v příští chvíli uklidnit, jsem z něho už vyděšena a nervózně sleduji každý jeho pohyb, to jak pohodil netrpělivě svou krásnou hlavou, až se mu nazlátlé vlasy rozletěly, jak na rtech se mu usídlil skrytý výsměch, ale dál mlčí, začínám si být jista, že se nedočkám jeho účasti a pochopení,
Po chvíli sice promluví, ale neřekne nic vlídného, neodpustí si výtku, kterou zničil vše, co ještě ve mně zbylo a drželo mně pohromadě. Rozdrtí bez milosti na padrť poslední špetku mých nadějí, "Jak se můžete stýkat s takovými lidmi, jako je ten chlap?", zeptá se pohrdavě a ještě k tomu nevěřícně kroutí hlavou. Je to pro mě jako políček do tváře, cítím, že tím, co a jak řekl, snaží se mě co nejvíce ublížit, jako by mě za něco trestal, ale já nevím za co a proč využívá mé slabosti, co tím vším sleduje. Proč mně dává najevo svou převahu i ve chvíli, kdy jsem naprosto bezbranná, jako by tím naznačoval, že mu na mně vůbec nezáleží, jsem mu naprosto lhostejná a je tu asi jen kvůli slibu svému bratrovi.
Nechápu ho, už to přesáhlo vše, co jsem schopna snášet, pomalu narůstá ve mně zlost, roztahuje se a sílí, zlost na to, že mně nechal čekat, přišel pozdě a tím zavinil mé neštěstí, všechno to, co následovalo a navíc se pokoušel mě namluvit, že si za to můžu sama. Cítím z něho ledový chlad, nevím kam, až chce zajít, ale už nesnesu ty jeho kritizující i urážlivé řečí a záplavu odsuzujících pohledů, udělám pár vratkých kroků blíže k němu, stojím tak blízko, že se ho mohu dotknout. Seberu poslední zbytky odvahy a rozechvělým hlasem říkám na svou obranu, "Nic o tom nevíte, tak mě nesuďte!" a pokračuji, "Všechno, co se mně stalo, je vaše vina, nepřišel jste včas!", odvážím se ho obvinit.
V hlase mě vibruje závan nenávisti, přestávám se ovládat, mám silnou potřebu něco ničit, na něčem vybít všechen ten prožitý a nahromaděný strach, pocity ponížení, svou zoufalost a hlavně stále narůstající zlost na něj, jak si tady klidně stojí a nehne pro mě ani prstem. Za to, co mě potkalo, můžete vy!", vychrlím na něj jedním dechem, zatínám rozčíleně pěsti a sleduji, jak prudce se napřímil a vrtí hlavou a odmítá tak mé nařčení. Zatváří se, jako bych přišla o rozum, jako bych se zbláznila a on musí mít se mnou svatou trpělivost a mlčí jen proto, že každý ví, že bláznům se nesmí odporovat, čtu to neomylně v jeho pohledu.
To je poslední kapka, pohár mé trpělivosti přetekl, už se na nic nebudu ohlížet, už více nevydržím a se skrytým zoufalstvím v hlase na něj křičím, že jsem na něho marně čekala, proto byly dveře nezamčené a on nepřišel i když ho Viktor o to prosil a že to Viktorovi povím, jak mě nechal samotnou. Jakub se znovu ušklíbl, "Je mě jedno, co řeknete Viktorovi, nejsem žádná chůva pro jeho milenku, měl si vás hlídat sám!", řekne rozhořčeně a já zalapám po dechu, jeho nepřátelství se nedá přehlédnout, jen teď nevím ke komu, ke mně nebo k Viktorovi, už zhola nic nechápu. Jsem vším zmatená, nechal mně bez ochrany na pospas Robertovi a ještě má tu drzost mě nebo Viktorovi něco vyčítat, když za všechno může sám.
Přestávám se ovládat, začnu na něj ještě více křičet, aby si uvědomil, co zavinil, málem jsem byla znásilněna, copak nechápe, co jsem všechno kvůli němu prožila, jaká hrůza ve mně zůstala. Křikem dostávám ze sebe všechno, co mě tíží, ale je to marné, nic s ním nepohne, asi je z kamene a ve mně narůstá pocit, že mu dělá dobře mně trápit a užívá si to, jakoby se mě za něco mstil. A dělá to s potěšením, jakoby mu to přinášelo úlevu, ale já už to dál nemohu snášet, opustilo mně všechno odhodlání se ovládat, začnu do něj z nenávisti vší silou bouchat pěstmi, mířím na jeho hruď, ale jenom se narovnal a nechává mě do sebe dál bušit, jako by nic necítil, neudělá jediný pohyb, aby mé ruce zastavil.
Ale brzy mě docházejí síly, asi s tím počítal, údery mých pěstí slábnou, ruce mně klesly, nemohu dál, zasáhla mně zničující únava, nohy mně vrostly do země a nemohu se ani hnout, jen stojím, hlavu mám skloněnou a zoufale se rozpláču, mám ucpaný nos a lapám po dechu, ruce se mně ještě více roztřásly. Nejsem daleko od zhroucení, už je toho na mě moc, chvěji se po celém těle, jako v horečce, musí být na mě hrozný pohled, když to pohnulo i s Jakubovým ledovým srdcem. Náhle udělal to, co jsem vůbec nečekala, v co jsem nedoufala, vzal mě prudce do náruče, mlčky mě k sobě tiskne a hladí mě po vlasech, po chvíli konejšivě a tiše na mě mluví, abych už neplakala, že je mu to vážně líto.
Jeho slova zní pro mě jako rajská hudba, padá ze mě tíha a zabořím obličej do jeho ramene, s úlevou naslouchám, jak Jakub váhavě souhlasí, že asi něco je i jeho vina, ale trvá na tom, že jsem se měla zamykat, že to byla moje velká chyba, on nemohl přijít hned, musel něco důležitého vyřizovat. "Moc mě to mrzí, podcenil jsem situaci." přiznává opatrně a po chvíli se zeptá, "Co pro vás ještě mohu udělat?", jeho náhlý a nečekaný zájem, mě silně dojme, tak dlouho jsem na něj marně čekala, vzdala se už naděje, že teď jsem tím zaskočena, nemohu promluvit a najít vhodná slova, jenom vrtím hlavou, že nevím, nic mě nenapadá, nejsem schopna něco rychle vymyslet.
Zatím mně stačí, že je ke mně konečně vstřícný, že přestal na mě útočit, ale jeho objetí uvolnilo ve mně všechno napětí, úlevou se ještě více se rozpláču, je to úplná záplava, jsem zalitá slzami, na oči pomalu nevidím a odevzdaně čekám, co bude dál, co se mnou Jakub udělá. Chvíli mlčí a já se zatím tisknu k jeho tělu co nejtěsněji, jako ke své záchraně, cítím se u něj konečně v bezpečí, a jsem ochotna mu všechno co bylo před tím odpustit, jen když se mnou zůstane a už mě neopustí. Ale ticho se protahuje, asi o něčem přemýšlí, a když promluví, má to všechno srovnané v hlavě, rozhodne, že tady nemohu zůstat, když Robert ví, kde mě má hledat.
Usoudí, že ten chlap se jen tak nevzdá a je nutné mě přestěhovat, nejlépe na jejich VIP poschodí, tam se jistě neodváží a teď půjde do recepce to zařídit. Mám se pořádně zamknout a neotvírat než se vrátí, ale to mě vyděsí, nechci, aby odešel, hrozně se bojím zůstat sama, musím ho nějak zadržet a pověsím se mu okamžitě na krk, "Ne, nechoďte pryč, neopouštějte mě!", poslední má slova dostávají hystericky tón. Zaváhá a přemýšlí, po chvíli posune si mě v náruči, drží mně jen jednou rukou, ale ještě úžeji mě k sobě tiskne a hledá něco v kapse, vytáhne mobil a někoho žádá, aby sem okamžitě přišel.
Ještě jednou zopakuje číslo pokoje a ukončí hovor, jsem nevýslovně ráda, že se mnou zůstává a pevně mě drží, ulevilo se mě, stačí přece, když na pokoj přijde a všechno zařídí někdo z recepce, jsem Jakubovi vděčna, že to tak vyřešil a bere na mě konečně ohledy. Zatím co stojíme a čekáme, tisknu se k němu jako k jedinému pevnému bodu ve svém rozbouřeném životě, v jeho objetí jsem klidnější, pláč ustává, je mě mnohem lépe a v bezpečí jeho náruče vyčkávám, až někdo přijde. Konečně se ozve jemné ťukání, ale zarazí mě, že Jakub volá, "Pojď dál!" a rychle se natahuje a odemyká dveře, proletí mě hlavou, jak to, že někomu z recepce tyká, dveře se otvírají a vejde Filip, je to tak nečekané, že se mně srdce zastaví až v hrdle.
Na okamžik přestanu dýchat, Robert a všechny problémy spojené s ním, ustupují, už nejsou pro mě důležité, chci na ně rychle zapomenout, v hlavě mě teď tepe jen jedno jméno. Jediné jméno na celém světě, co mě pomůže na vše špatné zapomenout, je jméno Filip a utlumené city, vším tím co jsem prožila, se ve mně bouřlivě probouzejí, láska k němu vytlačila všechny bolestivé zážitky do pozadí. Filip je v mém pokoji, nemohu tomu uvěřit, opakuji si to v duchu, abych se ujistila, že jen nesním, hledím na něj bez dechu a s obdivem, jsem zasažena jeho neobvyklou a vzrušující krásou, ale on mnou zasažen není.
Přejede mě udiveným pohledem a já si plně uvědomím, v jakém žalostném stavu jsem a polekám se, Bože, vždyť mám nateklý obličej od Robertova úderu a ještě k tomu jsem opuchlá a červená od pláče a ze všeho vyjevená, tak mně nesmí vidět, chtěla jsem pro něj vždy být hezká a sexy. Zatím je ze mě troska, zničená, nepřitažlivá a ubrečená ženská na pokraji nervového zhroucení, co teď mám dělat, je to muž a muži hledí vždy v první řadě na krásu, tak jak vypadám, se mu úplně zprotivím, ztratí o mně zájem, už si mně více nikdy nevšimne, všechno se ve mě sevře obavou a zdrceně sleduji Filipův úžas vepsaný v jeho tváři.
Ještě jednou si nás s překvapením prohlédne a zeptá se udiveně, co se tady děje a tón jeho hlasu, dává jasně najevo, že vyrušení mu přišlo nevhod, že není nadšený, že musel sem přijít. Ale Jakub toho nedbá a jen ve zkratce vysvětlí, že nějaký chlápek mě chtěl znásilnit a on teď má v úmyslu se postarat o mé bezpečí a přestěhuje mě na jiný pokoj, tak do té doby, tady musí zůstat se mnou, vysvětluje stručně Filipovi. Ale Filip se stále tváří, že nic nechápe, a tak Jakub doplní, že jsem zažila hrozné věci, jsem na nervy a nemohu být ani chvíli sama a bleskově bez jediného zaváhání udělá něco, co jsem nečekala, přistrčí mě Filipovi do náruče s doporučením, "Drž ji a nepouštěj, za chvíli se vrátím!".
Jsem v šoku, ale rychle se přimknu k Filipovi, ani ne tak z touhy po jeho těle, ale aby mě neviděl do obličeje, rychle schovám tvář u jeho hrdla, bojím se i dýchat a Filip nemá na výběr, když už jsem na něj přilepená, jeho ruce mě obejmou. Ale drží mě jen tak lehce, jakoby se bál mě stisknout a tiše se ptá odcházejícího Jakuba, "Co tady vůbec děláš, to přece je Viktorova holka?!", diví se jeho přítomnosti v mém pokoji, chci rychle říct, že nejsem Viktorova holka, jsem jenom jeho známá, ale raději mlčím, můj vztah s Viktorem už překročil tyto hranice a hodně lidí nás vidělo se líbat. Byla jsem lehkomyslná a teď za to zaplatím, naděje na lásku s Filipem, dostává trhliny a jsem z toho zničena, obávám se, že Filip o mě, jako o holku svého bráchy nebude jevit zájem.
Nebude chtít Viktora nerozzlobit, bratři se mezi sebou dobře znají a ví, co mohou od druhého čekat, Viktor měl své dobré důvody, proč nepožádal Filipa, jistě na něj žárlí pro jeho oblíbenost u žen a svěřil mně raději jinému, podle svého názoru, klidnému a důvěryhodnému bratrovi. Jakub zatím už na nic nečeká a odchází, a já stojím jako solný sloup ve Filipově náruči a bojím se pohnout, uvažuji, jak si život s člověkem zahrává, před chvíli jsem umírala strachem a zděšením a teď mě Filip, můj vysněný muž drží v náruči, jen je škoda, že to není v jiné situaci.
Nemám z toho dobrý pocit, nemohu si to vychutnat, není v tom žádná láska, žádné city, jsem Filipovi na obtíž a navíc bez jakékoliv šance tuto chvíli v jeho náruči využít a Filipa svést nebo na něj zapůsobit, mám sice příležitost, jaká se naskytne jen jednou v životě, ale bude dnes promarněna, pokud se rychle nedám dohromady. Ale jak to mám udělat, vypadám tak, že bych se raději viděla sto sáhu pod zemí, jsem tím stísněná a jeho náruč si vůbec neužívám, cítím na zádech jeho teplé a vlahé ruce a na uchu jeho dech, celý tak krásně voní, a to je asi vše, co mohu očekávat a co může mě dnes nabídnout.
Lítostí se mně zase řinou slzy po tváři, dnes jsem jedno slzavé údolí a to je teprve dopoledne, slzy smáčí Filipovu košili, pomyslím si, že je to škoda, košile je pěkná a vypadá jako nová, musím už konečně s pláčem přestat. Jen nevím jak, když mě všechno hned rozlítostní, raději se mně nesmí nikdo dotýkat, než se úplně zklidním, nebo všechno ještě více zkazím, který chlap by chtěl ženskou, která v jednom kuse brečí. Jsem rozhodnuta, že v zájmu vyšších cílů, opustím dobrovolně Filipovu náruč, ještě si naposledy naberu nosem jeho vůni a zašeptám, "Chci si jít lehnout." a zacítím, jak rychle přikývl hlavou. Trochu se mě tím dotkne, udělal to až příliš ochotně, zdá se mně, že ani na okamžik nezaváhal, asi je rád, že se mě zbaví a nemusí mě držet dál v náruči, než se Jakub vrátí, je to pro mě zdrcující zjištění a špatný začátek pro naše případné sblížení.
Konec 2. části - 8. kapitoly
❤❤❤
Blanka | 14. února 2015 v 20:30 | 
jsem zvědavá jak to bude pokračovat dál .![[:tired:]](http://bs.jxs.cz/ublog/emoticons/tired.gif "[:tired:]")
Niki | 
Obdivuji tě, že i když se nějaká postava chová nesnesitelně (v tomto případě Jakub), v několika dalších odstavcích objasníš její motivy, a proto to působí hrozně opravdové.
Ale líbí se mi i to, jak se nám příběh krásně komplikuje. Jen tak dále!