24. února 2015 v 20:26 | Elis
|
Elis
Milostné rošády - 9. kapitola - Zamotané city- 1. část
Tento den špatně začal a možná i špatně skončí, něco jsem sama zavinila, ale tohle si snad nezasloužím, Filip mě objímá vlažně, jakoby z donucení, necítím z něho náklonnost, nebo náznak zájmu, jako by ani nedržel v náručí ženu. Být v jeho náručí, je promarněná šance, nemohu nic udělat, nemohu nic změnit, lítost mně sevře hrdlo, cítím se nicotná, má svůdnost se vytratila, mou krásu spláchly přívaly pláče, nemám nic, čím bych ho mohla okouzlit. Jsem ubrečena, nehezká a spíše v něm vzbuzuji lítost a o tu nestojím, chci obdiv a jeho lásku, pro ni jsem stvořena, bez ní dál chřadnu a slábnu, ale dnes je mně jeho láska zapovězena a to uvědomění, je pro mě zdrcující, jsem úplně bezmocná.
Jsem zvyklá sestřelovat muže, jak na pouti papírové růže a najednou jsem přišla o všechny své zbraně, nemám čím nalákat a ulovit Filipa, nejcennější kořist svého života, to je k zoufání, cítím se nejistá, bojím se k němu pozvednout oči. Prožívám peklo ztráty své ženskosti, i mizivou naději na změnu, proklínám Roberta i Jakuba, oni za to můžou, každý z nich má na mém stavu svůj podíl viny. Filipovu nezájmu se nedivím, nevidí na mně nic, co by ho lákalo a proč by chtěl se mnou zůstat, na dnešní den měl jistě jiné plány, je tady jen z povinnosti a neví, co si se mnou má počít. Jsem mu na obtíž, určitě už lituje, že sem přišel, ten pocit marnosti snad nepřežiji a netuším proč mě osud tak chce trestat a za co.
Strčí mě do jedné z nejžádanější náruče, ale ve stavu, kdy jsem naprosto k ničemu a musím skrývat pečlivě svou zničenou tvář, raději bych na místě umřela, než bych dopustila, aby mě jen na chvíli spatřil, jsem úplně ze hry, nemohu od něj nic získat a on nemá ani v úmyslu mě něco dát. Nevím, co z těch dvou věcí je horší, ale výsledek mě deptá a zmocňuje se mě další vlna zoufalství, brečím ještě víc a nemohu přestat, jediným výsledkem může být, že se mu nadobro zprotivím. Musím mu zmizet z očí, zachránit co se dá, rychle se od něj odvrátím a vrhnu se do postele, tvář skryji v polštáři a nechám do něj vsakovat slzy, popotahuji nosem a zatoužím být raději sama.
Toužím vymazat z paměti vše, co se stalo a doufat, že mohu snad zítra začít znova a všechno zachránit, že ještě není na lásku s Filipem pozdě. Náhle zaslechnu jeho kroky, Bože on jde ke mně, co může chtít, vtisknu obličej ještě hlouběji do polštáře, raději se udusím, než mu ukázat svou tvář, jsem pevně rozhodnuta dál ji skrývat a za žádnou cenu se na něj nepodívat. Vyděsím se, když mně položí ruku na rameno, "Nechcete kapesník.", zeptá se, oddechnu si a přikývnu, ale hlavu nezvednu, natáhnu jen ruku a první zacítím jemný dotek jeho prstů, jak mně vkládá kapesník do dlaně, je to příjemný pocit. Nečekala jsem, že bude tak pozorný, velmi mě jeho gesto s kapesníkem dojalo a zase mně postihl další příval pláče, stírám si slzy do kapesníku, lačně vdechuji jeho vůni a uvědomuji si, že se chovám, jako blázen.
Kapesník voní stejně líbezně jako Filip, je to opojná vůně a není to žádný parfém, žádná voda po holení, to on sám tak úžasně voní, opájím se tou vůní a přemýšlím, proč zůstává stát u postele, jako by nad něčím váhal a nakonec mně opatrně přikryje cípem deky. To jsem od něj nečekala, to už je na mě přespříliš, jeho náhlá starostlivost mě ještě více dojme a spustí další vodopád slz, Jakub to vystihl, jsem vážně ze všeho na nervy a tak rozcitlivělá, že pláč je dnes můj věrný společník, pro dnešek jsem ztracený případ. Musím se nějak uklidnit, zhluboka dýchám, ale náhle se zhoupne matrace, polekaně nadzvednu hlavu, Filip si lehl na druhou stranu postele, ani se nezeptal a dělá si pohodlí, padnu zoufale jako podťata zpátky hlavou do polštáře, už se mně nechce ani dýchat, život pro mě přichystal další utrpení.
Toužila jsem vždy být s Filipem v posteli, ale jako milenci, dnešní den je pro mě, jako za trest, plní se mě dávná přání, mám v posteli muže, pro kterého jsem schopna i někoho zabít, každou sokyni zlikvidovat, pohnout nebem i zemí. Ale zrovna dnes je mě to na nic, já se snad opravdu zblázním, dnes je mě určeno jen se trápit a trpět, za co mně Bože trestáš, strčíš mně Filipa do postele zrovna teď, když místo lásky a objímání, si musím vystačit jen s představami. Jak snadné by bylo zapomenout na svět, obejmout jej, zvrátit na záda, topit se v hloubce jeho překrásných modrých očí, vzrušit jeho tělo a vášnivě se s ním milovat, ale nic z toho nemohu udělat, on mě jako ženu, po které by toužil, v tuto chvíli nevnímá.
Klaply dveře, vrací se Jakub a sotva promluví, cítím v jeho hlase zklamání a vycítím, že nepochodil, "Nemají zatím volné apartmá!", vysvětluje, "Musíš tady zůstat, než se Viktor vrátí!", zaúkoluje Filipa a postel přímo poskočila, jak se Filip bleskově posadil. Nejeví velké nadšení, že má být mým osobním strážcem, "To nemyslíš vážně, nemůžu tady zůstat, musím něco nutně dopsat!", protestuje, ale marně, Jakub vysvětluje, že za chvíli odjíždí, má něco již dlouho domluvené. Zaslechnu, jak se Filip vedle mě prudce nadechl, "Tak proč si Viktorovi něco sliboval?", zlobí se Filip a dál vyzvídá, kdy se Viktor vrátí, měl by si pospíšit a postarat se o mě sám, patřím přece k němu.
Poslední jeho slova mě úplně dorazila, padla na mě beznaděj, jsem ztracena, Filip je přesvědčen, že patřím Viktorovi, možná i proto se chová tak odtažitě, začínám si dělat velké starosti, bude si ode mě držet odstup, jak ho potom získám, vidím jen jediné řešení, ve vhodnou chvíli musím Viktora opustit. Jakub zatím odráží Filipu námitku, "Na tom nezáleží!", jeho hlas z ní rozzlobeně, jako by nechtěl téma, ke komu patřím probírat, mám pocit, že je mu nepříjemné, "Viktor musel odjet, požádal mně o pomoc.", pokračuje ve vysvětlování " A to jsem nemohl odmítnout!", brání se Jakub.
Dál se obhajuje, že nevěděl, co se mně stane, měl dojem, že Viktor přehání a že o nic vážného nejde, co by se mně také mohlo stát v hotelu na pokoji, ale stalo se a všechno je jinak a někdo tady z nich dvou musí zůstat. Jak domluvil, v pokoji se rozhostilo podivné ticho, nevím, jak se cítí Filip, ale já se cítím hrozně, jako kdybych teprve teď spadla na samé dno svého neštěstí, hůře mě snad být už nemůže, dohadují se o to, kdo bude se mnou a docela mě to uráží. Ticho trvá dál, oba asi přemýšlí co udělat, mlčení přeruší Filip, "Jakube, to není dobrý nápad, nechávat mně s ní na pokoji.", pochybuje Filip, "Víš, jak Viki o mě smýšlí, co se týká ženských, když mě tady najde, tak mě zabije!", obává se Filip, ale Jakub lakonicky a krátce odrazí Filipovi námitky, "Když se jí něco stane, zabije nás Viktor oba!".
Filip mlčí, na to se asi nedá nic říct, nebo to něčím vyvrátit, Viktora pro jeho prudkou povahu se všichni obávají, zase je ticho, oba hledají řešení, první se znovu ozve Filip, "Nejde to udělat jinak?", pokouší se vyjednávat, "Nemohl by tady být Marek?", Filipovi se zatřepala naděje v hlase. "Ne!", odpoví prudce Jakub, "Víš přece jaký je, samé srandičky!", to je pádný argument a chvíli je ticho, ale Filip dostal další nápad a zeptá se, "Co kdyby šla ke mně, tam bych ji mohl pohlídat a zároveň pracovat?", ale Jakub to okamžitě odmítne, "Kde si dal rozum, kdyby ji našel Viki u tebe, tak si zrovna objednej funus, musíš zůstat tady!", řekne Jakub ostře.
A vypočítává Filipovi další důvody proč tady zůstat, "Máš jednolůžkové apartmá a tady je postel pro dva, tento pokoj je vhodnější.", trvá si na svém Jakub a já si vzpomenu na Roberta, druhá půlka postele byla určena pro něj, ale teď místo něho tam bude spát Filip, muž mému srdci převelice milý. Jakub se dotkne mého ramene, "Přinesl jsem led, jak to chtěl Viktor.", upozorní mě, otočím se k Filipovi zády a zvednu hlavu, před Jakubem nemám problém ukázat svou tvář, pozoroval dlouho mé zhroucení, už nic horšího nemůže uvidět. V jeho očích zahlédnu něco zvláštního se mihnout, udiveně se na něj zadívám, je náhle v rozpacích a rychle se sehne a z podlahy zvedne ručník, když se vzpřímí, má zase oči klidné.
Vezmu si od něj ručník a dám si ho na tvář i se sáčkem s ledem, nakloní se blíže a zeptá se, jestli se mně daří lépe, cítím z něj opravdový zájem, přikývnu nepatrně hlavou a on mě pohladí po vlasech, jako malou holku, strnu, to jsem nečekala, jeho gesto mě překvapí, jeho chování stále prochází změnami, je jako aprílové počasí. Napřed mně přímo psychicky týrá a teď se o mně stará a dokonce mně hladí, stále nechápu jeho důvody chování a možná je nikdy neodhalím, z přemýšlení mně přeruší Filip, "Jakube, dones mě věci z pokoje, hlavně to, co mám na stole!", žádá Filip, je již smířený s tím, že tady se mnou zůstane.
Chvíli je ticho. Jakub zvažuje pro a proti, ale nakonec Filipa odbude, "Běž si pro ně sám, ale hoď sebou, spěchám!" Filip na moment zaváhá, ale vyběhne ze dveří a zanechá mě s Jakubem jen ve dvou a mě čeká další překvapení. Jakub si sedne ke mně na kraj postele a pustí se do vysvětlování, jak ho mrzí všechno, co se stalo, ale po chvíli sklouzne z problémů s Robertem a svým chováním na jiné téma, poslouchám ho a nechápu, co tím sleduje, proč tak kličkuje mezi slovíčky, o čem to vůbec mluví. Konečně se přímo zeptá, "Jaký máte vztah s Viktorem, jste jeho milenka?", zeptá se až příliš otevřeně, otázka mě okamžitě nadzvedla z polštáře, mám na jazyku odpověď "co je vám potom".
Ale mám zájem, aby se mezi bratry vědělo, že s Viktorem nespím, "Ne, jak vás to napadlo!", ohradím se důrazně, chci, aby bylo jasné, že nejsem Viktorova milenka a nepovažuji se za ni, kromě pár polibků s ním vůbec nic nemám. Jsem docela ráda, že se Jakub zeptal a mám možnost vše vysvětlit, velmi mě záleží na tom, co si Jakub myslí, cítím, že je to pro mě velmi důležité. "Proč jste si myslel, že jsme milenci?", zeptám se ze zvědavosti, Jakub se na mě zvláštně podívá, "Byl jsem v hale a viděl jsem vás spolu se líbat, než začala ta rvačka.", odpoví, na okamžik zaváhá, čelo mu proťala vráska, "A cítím, že pro Viktora nejste jen pouhá známá!", jeho odpověď mně překvapila.
Je velmi vnímavý a dobře zná svého bratra, vycítím v tom i mírné obvinění, nějakou skrytou výčitku, pátravě se mu zahledím do očí, zase v nich zahlédnu něco zvláštního, překvapujícího, jsem tím zmatena, sama sebe přesvědčuji, že se musím mýlit. Snažím se na to nemyslet a hledám téma k hovoru, chtěla bych se zeptat, proč byl ke mně z počátku tak tvrdý, nepřístupný a přímo mě deptal, ale zamítnu to. Nechci jitřit staré rány, i když jsem si kvůli němu prošla očistcem, hlavně, že spolu teď vycházíme a že je ke mně milý a velmi vstřícný.
Vrátím se raději k jeho otázce, "To líbání, byl můj nápad, byla to ode mě pošetilost, ale chtěla jsem, aby bývalý pochopil, že je konec, nic víc to neznamenalo!", snaživě vysvětluji. Uvědomím si, že mě přestaly téct slzy, že konečně je po pláči, cítím se mnohem lépe, mám pocit, že dostávám zase svůj život pod kontrolu a nejsem jen třtina klátící se ve vichru událostí, svět kolem začíná být zase v pořádku, když muži se o mě zajímají. U Jakuba ten zájem cítím všemi smysly, něco se změnilo, už si ode mě nedrží vší silou odstup, o co jde a co ho k tomu vede zatím nevím, nemám na to odpověď, ale skrývá tajemství a možná ho časem rozluštím.
Jakub náhle zvážněl, něco mu leží v hlavě, s napětím ho sleduji, konečně promluví, "Znám Viktora dobře, on je do vás zamilovaný!", řekne s jistotou, ale je tím znepokojen, tázavě se na něj podívám, nechápu, proč to říká a jak to myslí. Přemýšlím o tom a zatím Jakub pokračuje, "Viktor, i když se to nezdá, všechno bere vážně, hlavně když se zamiluje, pokud k němu nic necítíte, řekněte mu to co nejdříve!", vyzve mě, tváří se, že mu jde jen o Viktorovo dobro, ale vůbec mu to nevěřím a to, co mě napadne, vypadá pro mě zatím neuvěřitelně. Nespokojeně se zavrtím, nevím co Jakubovi odpovědět, mlčím a přemýšlím o důvodu, proč mluví zrovna v této chvíli o Viktorovi, proč ho chce chránit, Viktor je dospělý, i když ho opustím, přežije to.
Možná bych se na to měla Jakuba zeptat, ale pokračování rozhovoru přeruší šramot za dveřmi, znepokojeně se podívám tím směrem, dveře se rozletí a do pokoje vtrhne Filip jako velká voda, s plnou náručí věcí. Skládá je na psací stůl, ale část z nich mu zase padá na podlahu, k mému překvapení sprostě zakleje, nějak se to k němu nehodí, vypadá nádherně, jako anděl co omylem slétl na zem. Ale asi klame svým vzhledem, nebude jen něžné a krásné neviňátko, jak na první pohled působí, možná je i velký hříšník, ale to mně nevadí, já hříchy páchám ráda a věřím v odpuštění.
S Filipem mít nějaký hřích navíc, mně nebude trápit, bude to pro mě radostí, to musí každý pochopit, jsem ochotna pro to učinit cokoliv a ráda za to zaplatím vším, co po mně bude osud za to chtít, když mně dá šanci být s ním, příjmu jakýkoliv trest. S Filipem bude vše jiné, nezapomenutelné, on je výjimečný, je nejkrásnějším zhmotněním mých představ, on je muž, po kterém divoce toužím, je stvořen jen k obdivu a lásce a na mě bude před ním se sklonit, ztratit pro něj hlavu a padnout k jeho nohám, i kvůli jedinému pohledu jeho očí.
Trpělivě budu čekat na náznak, že si mě všiml, že mně milostivě pokyne a dovolí mě být s ním a vyznávat mu lásku, a já pro něj ztratím úplně hlavu, cítím, že s Filipem po boku můj rozum nedostane šanci do něčeho mluvit. Jen doufám, že mně nezradí vlastní tělo, takový muž se nepotkává denně, a kývne-li prstem, nenechám ho ani vteřinu čekat, když venku jsou zástupy jiných, chtivých žen, které by mě rády nahradily. Možná by bylo lépe předem poznat jeho duši, odhalit jeho nedostatky i dobré stránky a možná i zjistit kolik už měl žen, ale to bude muset počkat, když dostanu příležitost, nic z toho mně nebude v té chvíli zajímat, nemíním se ničím zdržovat, nebudu váhat a rovnou se mu vrhnu do náruče a vydám se mu na pospas.
Konec 1. části - 9. kapitoly
❤❤❤
Konečně se začalo něco dít , už se těším na pokračování