"MILUJEME TY, CO NÁS ODMÍTAJÍ A ODMÍTÁME TY, CO NÁS MILUJÍ"
Zdroj fotek - publicdomainpictures.net - wallpapers - pixabay.com
elisblog@seznam.cz
"Sex-appeal žen je umění vyvolat u mužů touhu po tom, co už znají."

Vítám vás na svém blogu. Budu věnovat psaní příběhů, povídek atd.
zaměřených na vztahy, lásku a život.


"Láska je ze všech vášní nejsilnější, útočí na srdce, hlavu i tělo"

Založila jsem druhý "modrý blog" - wonderful-world-elis.blog.cz
Na druhém blogu je publikován článek - "Nesnáším loučení"


Tento "červený blog" zůstane k publikovánívelmi oblíbeného
a vzrušující příběhu "Letní romance s Borisem".
Na nový blog se přesunou ostatní rubriky - básně, povídky
krátké příběhy a články s různými náměty atd.

"V životě je jen jediné štěstí, milovat a být milován."

Informace ke službě "Odběr novinek" na tomto blogu.
Přihlaste se k odběru novinek, budete upozorněni emailem na
nový článek, nezapomeňte otevřít a odkliknout potvrzující email.
Email jde cestou blogu.cz, vaše emailová adresa zůstane utajena!

"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."

5.srpna 2017
Omlouvám se za dlouhou nepřítomnost na blogu, byla jsem na cestách,
ale jsem už zpět a snažím se co nejrychleji dopsat rozepsaný 28. díl
příběhu "Letní romance s Borisem" a co nejdříve ho publikovat.

NOVĚ ZVEŘEJNĚNO V KVĚTNU
LETNÍ ROMANCE S BORISEM - 27.část

"Láska vám může srdce naplnit, zlomit a znovu vyléčit."

Děkuji za návštěvu, budu ráda pokud zanecháte v komentářích své
názory a zůstanete pravidelnými návštěvníky blogu.
Komentáře oplácím.
Děkuji holkám, které sem mnou přešly ze dvou zrušených blogu.

"Sex bez lásky je jen prázdný prožitek"

VIDEO PRO TYTO DNY
Můj hudební vkus zažívá poslední měsíce změnu, jsem očarová
stylem hudby, kterou pro sebe nazývám "osudová". Jednu
jsem pro vás vybrala, je působivá, dlouho zní v mysli a
zanechává hluboké stopy. Pokud jste empatičtí a
vnitřně se na ni naladíte je při ní nádherné
milování, doporučuji vyzkoušet...
Hudba musí být puštěná tiše, jako zvuková kulisa, jen tak navodí
potřebnou atmosféru, doplňuje prožitky a ladí s tím co při
milování děláme, cítíme a dává tomu hlubší rozměr,
je potřeba se umět naladit a s hudbou splynout.
Videa nejsou zveřejněna ve formě článku, chybí možnost komentářů.
Komentáře k videu, názory, vzkazy a dotazy atd. pište zde.
Celkový počet komentářů - 480

"Láska je jako loterie, nikdy nevíš, zda jí vyhraješ."

Ústava ČR chrání práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti zákonem.
Autorské právo - zák. č. 121/2000 Sb. ve znění pozdějších novelizací.
NA VŠECHNA DÍLA ZVEŘEJNĚNÁ NA TOMTO BLOGU SE VZTAHUJÍ
AUTORSKÁ PRÁVA, KOPÍROVÁNÍ NEBO ŠÍŘENÍ JE ZAKÁZÁNO!!!

"Láska je pokrmem žen, pro muže je kořením."

Letní romance s Borisem
Příběh je napsaný podle skutečných událostí, pro postavy
jsem vyhledala fotky dvojníků. Můžete si tak při
čtení vytvořit lepší vizuální představu.
Motto příběhu: "Žena je plémě hadí, kdo jí hladí,
toho zradí, kdo jí souží, po tom touží."
Borisovo životní krédo: "Kdo dostal polibek a nevezme si vše,
zaslouží si ztratit i to, co už získal!"
HLAVNÍ POSTAVY PŘÍBĚHU "LETNÍ ROMANCE S BORISEM"


Letní romance s Borisem – 8. část

9. září 2015 v 20:51 | Elis |  Letní romance s Borisem
Zveřejním posledních pár vět ze zakončení minulého dílu, aby jste byli v obraze....

"Nechává mě to už klidnou, v této chvíli to jde mimo mě, mám před sebou tři dny, kdy nikdo po mně nebude chtít sex, nebo mně motat hlavu vášnivými slovíčky, odpočinu si od všech mužů. Spokojeně se usmívám a představuji si ten klid a idylu, ale vyruší mě doktor, nakloní se ke mně, "Přijde sestra a ošetří vám ránu na noze a odveze vás na pokoj.", informuje mě, přikývnu, ale jeho pohled mě znepokojí. "Přijdu se na vás podívat, mám noční!", zašeptá mě do ucha a stiskne mou ruku, na chvíli strnu, tak to tedy ne, je hezký, ale dalšího chlapa ve svém životě zatím nepotřebuji a nechci, i tak jich mám až nad hlavu, musím nutně vymyslet, jak si doktora od těla udržet."


Elis
Letní romance s Borisem - 8. část

Snad se ohledně jeho úmyslů nemýlím, možná to není tak, jak to vyznělo, zkoumavě se podívám do jeho očí, ale už nemám žádné pochybnosti, vidím to v nich, v tom se nejde zmýlit, vyšel mně vstříc a bude za to něco chtít, "ach doktore, co s tebou budu dělat", pomyslím si, chtěla jsem mít klid a ne čelit dalšímu muži. Možná v nejhorším případě budu muset sáhnout po zdržovací taktice a po roli naivky, která nechápe, co po ní muž chce, má to svá úskalí, ale mnohokrát mě to zachránilo v prekérní situaci, muže to znejistí a pokud není násilný, pozdrží to jeho touhy, dlouho s tím sice nevydržím, ale na tři dny by to snad mohlo stačit. Tento svůdník v bílém plášti násilník jistě není, to mě uklidní a usměji se na něj, úsměv si zaslouží, jeho zásluhou mohu zůstat v nemocnici, ale nic víc po mně nemůže chtít.
Není až tak krásný a úžasný, aby mohl konkurovat Borisovi. Jenže on to asi vidí jinak a má dost sebevědomí, znovu mně stiskne významně ruku a své oči vnoří hluboko do mých, jeho pohled mluví za vše. Čtu si v jeho očích jako v knize, ale tvářím se, že je pro mě jen lékař a dávám jasně najevo, že jsem velmi unavena a chci jen odpočívat a raději vrátím jeho pozornost k lékařským povinnostem a své zraněné noze. "Nebude to bolet?", zeptám se s obavami, "Ne, bude to jen nepříjemné.", snaží se mě uklidnit a stiskne chlácholivě mé prsty ve své dlani, "Ale můžete dostat injekci...", ale nenechám ho domluvit, "Ne, to nechci!", injekce nesnáším, pokud to bude jen nepříjemné, to se snad dá vydržet.

Jen lituji, že nejde umrtvit mou duší, ráda bych ji zbavila trýznivého utrpení z toho, jak mě zavalily obavy z následků všeho, co Boris dnes způsobil a z bezvýchodnosti mé situace mezi třemi muži, o slovo se hlásí i těžké výčitky svědomí, že Borisovi příliš snadno podléhám a jak velmi lehce mě obluzují jeho krásná slova. To všechno se děje přesto, že jsem se z počátku domnívala, že Borise zlomím, on se ke mně bude plazit a o mou přízeň žadonit, zatím je všechno jinak, prohrávám naši rozehranou milostnou partii a zjišťuji, že nemám proti němu šanci, on je přímo velmistr, je po dlouhé době jediný muž, se kterým si nemohu pohrávat a cítím, že brzy dostanu šach mat. Je mimořádný, žádný druhý muž takový není, tušila jsem to od prvního okamžiku, kdy se naše pohledy střetly a já se začala topit v zelené a zrádné tůni jeho očí.
Jeho šarm a charisma mě zasáhlo tak silně, až se mě dech tajil a srdce se zmateně roztlouklo, marně jsem se snažila celou dobu nepodlehnout, ale dál mě stahoval do tajemných hlubin svého nitra, kde se převaluje žhavá vášeň, jako láva v sopce před výbuchem a ta zažehla ve mně neuhasitelný požár. Jemu nejde vzdorovat, to nesvede žádná žena, je úžasný, okouzlující a sexy, i když někdy bývá násilný, ale podle něho to k muži patří a mně to přestává vadit, on to vyváží svou touhou a vášní. Jeho slova lásky a vyznání jsou nezapomenutelná, mám vždy nutkání vzdát se bez boje, ať se stane, co se má státi, odpor je marný, jen jsem oddalovala nevyhnutelné, už dávno jsem beznadějně uvízla v nastražené pasti z jeho dokonalé krásy a vábivé svůdnosti.

"Zapomněl jsem vám něco říct!", vyruší mě doktor z přemýšlení, jsem v hlubokém zajetí myšlenek a vzpomínek a téměř ho nevnímám, "Co?", zeptám se nepřítomně, "Je vám něco vypadáte divně!", poleká se doktor a přiloží mě dlaň na čelo. "Nic mně není!", odstrčím jeho ruku, "Co jste to říkal?", znovu se zeptám a hledím na doktora vyčkávavě, "Sestra vám vezme i krev, musím udělat další vyšetření, jinak bych neobhájil vaši hospitalizaci!", pronese doktor tónem, který mě nabádá, jak si mám vážit a ocenit jeho snažení. Sevřu nespokojeně rty, tak jsem si to nepředstavovala, určitě se mně při odběru krve udělá špatně, "Musí to být!", zeptám se vznětlivě, přikývne, "A průběžně budu sledovat vaše srdíčko!", doplní s úsměvem náplň mého pobytu v nemocnici.
I když si to zakazuji, vzruší mě představa, jak znovu bude držet mé ňadro v dlani a přemýšlím, jestli jeho palec bude troufalejší a dovolí si něco víc, odhaduji ji ho na muže, co si jde za svým a na překážky nehledí. Znovu se blíže ke mně nakloní, vnímám jeho zrychlený a horký dech, "Musím už jít, stavím se za vámi později na pokoji.", oznámí a udělá něco, co jsem nečekala, otře se rty o mé vlasy. Překvapeně se na něj podívám, přestává si držet odstup, to nedopadne dobře, vůbec netoužím po jeho návštěvě na pokoji, "Jsem velmi unavena, budu tvrdě spát!", zívnu a tím významně naznačím, že o jeho návštěvu nestojím. Je to snad inteligentní chlap, měl by to pochopit, ale jen se usměje, "Nebojte se, vzbudím vás ohleduplně.", věnuje mně poslední pohled a odchází.

Nic nepochopil nebo už nemůže, mozek se mu odkrvil a jeho krev proudí do jiné části těla, se kterou nemám zájem se blíže poznat, znepokojeně doktora doprovázím pohledem ke dveřím a než je za sebou zavře, ještě se na mě mnohoslibně usměje. Nebude snadné ho zastavit, musím být opatrná, hrozí tady, že mě může kvůli mému odmítnutí, druhý den z nemocnice vyhodit, přemýšlím co je to za doktora, Marek mě sem přinesl před pár hodinami polomrtvou a on mě chce klidně vlézt do postele. Konečně přichází sestra, je to odbarvená blondýna, změří si mě nepříjemným pohledem, to mě nepřekvapí, ženy na mě tak reagují, instinktivně vytuší konkurenci, okamžitě si uvědomím, že si dělá nároky na doktora a já pro ni představuji nebezpečí.
Dobře vycítila, kam směřuje doktorův zájem, v tom jsme my ženy neomylné a já se nechtěně stala její sokyní, jsem v tom sice nevině, po doktorovi netoužím, ale to na věci nic nemění. Okamžitě jsem u ní na prvním místě jejího seznamu žen, určených k "likvidaci", sestra mě upřímně nesnáší a dává to jasně najevo, chvíli mě nepřátelsky pozoruje, potom suše oznámí, že přišla ošetřit mou nohu a odebrat krev. Z jejího hlasu vycítím, že mě to bude hodně bolet a zalituji, že jsem odmítla injekci, vím, o co ji jde, chce si mě vychutnat, je to její pomsta, za to, že jsem ji zkřížila plány, ale tu radost ji nedopřeji, i při jejím necitlivém šťourání v ráně, dělám jako by nic a zvládla jsem to bez jediného zasténání.

Ale oddechnu si, když konečně skončila a nohu mi obtahuje bílým obvazem, doufám, že nejhorší už mám za sebou, ale při odběru krve, je podivuhodně nešikovná, dost krve uteklo pod kůži, budu tam mít hematom a to mě rozčílí víc, než samotná bolest. Ruka bude pár týdnů vypadat nepěkně, je horké léto, nedá se to ukrýt pod rukávem, na mém dokonalém těle mně dost záleží a došla mně trpělivost, "Jak dlouho jste zdravotní sestra?", zeptám se, po chvilce mlčení neochotně odpoví, že šest let, "Vážně a to stále neumíte odebrat krev, podívejte se, jak jste mně zmasakrovala ruku, budu si na vás stěžovat!", upozorním ji zlostně, prudce ke mně vzhlédne, pohled má zlý, ale hned neodpoví, vezme stojánek se zkumavkami s krví a jde ke dveřím.
Natočí se ke mně, "Poslužte si", řekne výsměšně a tiše něco dodá, jako by pro sebe, ale mám skvělý sluch a jsem si jista, že řekla "krávo", ale než mohu něco říct, vyjde rychle na chodbu a jen prohodí, že na pokoj mě odveze ošetřovatel a práskne za sebou dveřmi. Tak to už přehnala a vyprovokovala mě k odvetné akci, bude litovat, rychle měním své úmysly s doktorem, malý románek s ním mě snad nezabije, připoutám ho k sobě a sestru definitivně odstavím na druhou kolej. Nikdy neprohrávám s jinou ženou souboj o muže a ona je navíc úplně neschopná, za tak dlouhou dobu nezvládla doktora ulovit a mně na to bude stačit jen pár hodin a už se velmi těším na svou pomstu.

Netrpělivě čekám na odvoz do pokoje, konečně je tady ošetřovatel i s vozíkem, bez zbytečných řečí se nechám odvést a s překvapením zjišťuji, že pokoj je hezky zařízený, napadne mě, že chudák Boris se prohne nad účty, Marek ho nechá nemilosrdně všechno zaplatit. Na posteli je nemocniční košilka bez rukávů, vyčkám, až muž s vozíkem odjede a svléknu se, nasoukám se do košilky a svalím se na postel, zůstanu ležet na zádech s roztaženými pažemi. Hledím do stropu a zvažuji, jestli to byl dobrý nápad zůstat v nemocnici, jsem tu jen chvíli a cítím se osamělá, nejsem zvyklá být sama, ale nemám na výběr, musím si v klidu vše dobře promyslet, jen mám strach, že si s doktorem život více zkomplikuji, což by se nestalo, kdybych se vrátila do penzionu.
Někdy si velmi přeji mít klidný život bez přítomnosti mužů, ale to se nestane a nevím co s tím, přemýšlení, jak vyřešit svou situaci mě stresuje, rozbolela mě z toho ještě více hlava a stejně mě nic nenapadá, nemá to řešení, Borise se vzdát nechci a Toma s Markem ještě stále potřebuji a to samé platí nyní i pro doktora. Pokud chci zůstat dále v nemocnici, nesmím být na něj hrubá a navíc chci dát výchovnou lekci drzé sestře a tak doktora nesmím odhánět, nejlépe bude nechat tomu volný průběh, ono se to nějak vytříbí. Dojímat se nad svým zamotaným životem mně nepomůže, stejně jako schovávat se v nemocnici před muži, ani má dočasná samota mě před nimi nezachrání, v hlavě mě stejně pevně vězí Boris, jediný muž, který zvládl se hluboce vklínit do mého života.

Pouhé pomyšlení na něj mě vzrušuje a pouhé představy mě dostávají, srdce se vždy rozbuší, krev ve mně bouřlivě proudí a dech nestačí, nikdy se ho nezbavím, on je moje štěstí a někdy i prokletí, stisknu pevně víčka, jako bych ho tím mohla vyhnat ze své hlavy, z únavy se mě zmocňuje spánek. Propadám se do podivného snění, stejně zmateného, jako je můj život, jak dlouho spím, netuším, jsem celá omámená a z dálky zaslechnu Borisův tichý hlas, šeptající mé jméno, nevím, jestli sním nebo bdím, možná se vetřel až do mých snů, ale zacítím i teplý dotek jeho dlaně, mé sny se buď zhmotnily, nebo už z touhy po něm blázním. Znovu zaslechnu své jméno, to asi není sen, ale chvíli se bojím zvednout víčka a zjistit, co se děje, raději chci zůstat ve snu, jestli je to skutečnost, už vím, co mě s Borisem čeká, je konec klidu a odpočinku.
"Emily, miláčku probuď se!", jeho hlas je naléhavý a neodbytný, prudce otevřu oči, naklání se nade mnou, chci promluvit, ale udusí má slova polibkem, "Co tady děláš?", zeptám se, když se mně podaří chytnout dech. Je stále v plavkách a bílém plášti, to znamená, že neodjel s Markem a zase má něco v plánu, vidím mu to v očích a cítím to v horkosti a chtivosti jeho dlaní, asi rozjíždí další hru a bude se chtít milovat v nemocnici, na pokoji kde může kdokoliv a kdykoliv vejít a nachytat nás. To bude pro něj dostatečně nebezpečné a vzrušující, on napětí potřebuje, já ne, nesnáším to, ale na něj se nesvedu dlouho zlobit, zvláště když se nevinně zeptá, "Nejsi ráda, že jsem s tebou?", raději neodpovím a jen zírám do jeho úžasných očí.

Plně si uvědomím, že všechno bylo zbytečné, schovat se v nemocnici nic nevyřeší, nebudu mít ani chvíli soukromí, všichni tři za mnou budou chodit jako procesí a budou mě plést hlavu a hustit do mě své představy a touhy v naději, že uspějí. Aby to nebylo pro mě tak jednoduché, navíc jako bonus za pobyt v nemocnici získala jsem doktora, dalšího chlapa, který zase něco bude chtít a co mu jde, není těžké uhodnout, nakonec budu muset z nemocnice odejít. "Borisi proč jsi tady, já potřebuji klid, běž pryč, není mě dobře!", snažím se ho odmítnout, vědoma si toho, že mu nesmím podlehnout, že musím vzdorovat, aby mě mohl stále dobývat, jinak náš vztah rychle skončí a on mě opustí, tato možnost mě docela děsí. To nedopustím, on se nesmí nudit nebo mít příliš velkou jistotu ohledně mých citů a tak nikdy ode mě neuslyší, že ho miluji, nebo ne příliš často, jen když nebude vyhnutí, jinak ho budu stále nějak trápit.
Jen to není tak snadné, je to mnohem složitější, chci ho mít, ale právě proto, on mě nesmí mít, je to na hlavu, já se z toho vážně jednou zblázním, navíc se mu těžko vzdoruje a odolává, když se na mě tak dívá, tiskne ke mě své tělo a jeho ruce rozehrají opojný koncert doteků a hlazení, jeho rty šeptají mámivá slůvka a odmítnout ho v takové chvíli by nesvedla žádná žena, tím jsem si jista. Ale pokusím se o to, "Borisi přestaň, jsme v nemocnici, to se nehodí!", zkouším ho přivést k rozumu, na chvíli přestane a přemýšlivě mě pozoruje, "Zase s tím začínáš, copak nic nechápeš!", řekne vyčítavě.

Nespokojeně se zavrtím, "Co tím myslíš?", zeptám se s obavou, že mě zase obviní z nějaké chyby a nedostatku, zhluboka si vydechne a zní to beznadějně, jako bych byla ztracený případ, "Emily, jsi nádherná, tak nebuď nudná a zapoj fantazii!", poučí mě. Zalapám rozhořčením po dechu, slovo "fantazie" začínám nesnášet a co to podle něj znamená nebýt nudná, mám se s ním vždy milovat, kde ho to zrovna napadne, ale já mám ráda klid a soukromí a ne mít u toho obecenstvo. Jeden z nás dvou je blázen a já to nejsem, ale dál se v úvahách nedostanu, rukou zjistil, že nemám kalhotky, "Emily!", zašeptá vzrušeně a jeho ruka se nedá zadržet, "Borisi přestaň, někdo může přijít!", ale mé námitky nebere na vědomí. Zrovna si vzpomněl, co jsem mu o sobě říkala na pláži, nadzvedne hlavu, "Máš právě možnost dokázat mi, jak jsi skvělá!", zní to jako výzva a úplně mě tím odrovnal, přece to nebudu dělat v nemocnici, už vážně nevím, co po mně chce, celou mě popletl.
Chci ho odmítat, abych se mu neomrzela a on se nezačal nudit a zatím pro něj jsem nudná, právě proto že ho odmítám, to mně nějak nesedí, u něj půjde o něco jiného, ne o to, jestli ho odmítám nebo jsem povolná, ale o to kde, kdy a jak se budeme milovat. On potřebuje svou dávku adrenalinu i při milování a to nevím, jak to zvládnu, přece s ním tady nemůžu provozovat divoký sex a tak rozvíjet svou fantazii, když může kdykoliv přijít sestra nebo doktor. Ale nakonec to vypadá, že můžu, nesvedu dlouho vzdorovat, už mě zase přemohlo jeho kouzlo a jsem jako uhranutá, když na mě upírá své zelené oči, v této chvíli jsou nebezpečně potemnělé, už vím, co to u něj znamená, chce se milovat, ale musí to stát za to, jinak mě zase zkritizuje.

Cítím jeho ruku, jak mně vyhrnuje košilku, vím, že odmítat ho, je zbytečné, ale jen aby se neřeklo, zašeptám, "Borisi nechej toho, jsem nemocná!", ale nepřestává, apelovat na jeho ohledy stejně nemá cenu, má slova odporu pro něj nic neznamenají, je to stejně marné, jako se snažit zastavit rozvodněnou řeku. Už mě asi nevnímá, je ponořen do své touhy, "Emily!", opakovaně a vzrušeně šeptá mé jméno a z jeho úst dál tryská vodopád omamných slov a v hlavě mně zní ozvěny jeho vzrušujících vyznání, úplně mně zmátl, slyším jeho vzrušený dech, cítím jeho žhavé rty a lapám po dechu pod přívalem jeho polibků. Jeho ruce se na mě přisávají a po těle mě znovu pálí stopy po jeho horkých dlaních, uvolním tělo, vzdávám se bez boje, odpor je marný, jen by oddaloval nevyhnutelné, jsem jako motýl uvízlý v pavučině, co marně třepe křídly, aby se osvobodil.
Není mně pomoci, jsem v pasti nastražené z jeho dokonalé krásy a jeho neodolatelné vábivé svůdnosti, jsem navždy ztracena, ale nelituji toho, miluji ho a nemá cenu se bránit, ztrácím pod jeho vlivem zábrany a vím po čem touží a já se tomu nebráním. V tuto chvíli jsem pro něj ochotna udělat všechno a zašeptám mu do ucha, "Borisi, lehni si na záda.", překvapeně na mě pohlédne, do široka rozevře oči a spokojeně se usměje, okamžitě poslechne a v očekávání si udělá pohodlí, ale osudem mu to dnes není přáno. Někdo zaklepe, prudce se na posteli napřímím, modlím se, aby to nebyl doktor a hodím rychle na Borise deku, jeho nahota přímo bije do očí, to by doktor nemusel v klidu zvládnout.

Ale vystrčí hlavu, pochopím, že se nehodlá schovávat, podle něho najít nahého chlapa v posteli pacientky je přece naprosto běžné, jen doufám, že teď když nás někdo překvapí, tak Boris prožívá své velké vzrušení, adrenalin mu proudí v krvi, fantazie mu pracuje naplno a nakonec bude mít i to obecenstvo, tohle má přece rád. "No, si teď spokojený?!", vyhrknu na něj rozzlobeně, ale nechápavě se na mě podívá a já už ničemu nerozumím, s tím, že někdo přijde, musel přece počítat, nebo když ho popadne touha, přestane myslet a uvažovat, v tom případě mě s ním čekají věci, které nemusím rozdýchat, nebo budu zralá na infarkt. Ozve se nové zaklepání, sklouznu z postele a stahuji si ve spěchu vyhrnutou košilku přes ňadra dolů, se strachem sevřeným hrdlem zavolám, "Dále!" a vejde Marek.
Nese mou tašku, srdce se mně na okamžik zastavilo a proměnilo v kámen, na Marka jsem úplně zapomněla a z leknutí nejsem schopna promluvit, i kdybych mohla, vůbec nevím co říct, jestli o tom poví Tomovi, jsem u něj vyřízená. Znepokojeně sleduji, jak Marek utkvěle hledí na Borise a je na něm vidět, že tuší, co se tady děje, postaví tašku na podlahu uprostřed místnosti a jde k posteli, chytne cíp deky a odkryje Borise, to co vidí, rozežene jeho poslední pochybnosti. Boris mlčí a jen na sebe znovu přitáhne deku, "Ty hajzle, to ti nestačí, co si už provedl!", řekne mu nebezpečně tichým hlasem Marek, "Tom je úplně zničený a ty ji vlezeš i v nemocnici až do postele!", jeho hlas sílí a podívá se zkoumavě na mě, v duchu děkuji za to, že mě Boris nestihl úplně svléknout.

Tak mohu tvrdit, že se ještě nic nestalo, Marek se skloní a zvedne z podlahy Borisovy plavky a hodí mu je na hlavu, "Vypadni z postele a hned!!!", přikáže, Boris spustí neochotně nohy dolů, vklouzne do plavek a natáhne ruku k židli, stáhne z ní bílý plášť a rychle si jej oblékne a postaví se před Marka. "Co je ti do toho Marku, to není tvoje věc, co sem lezeš a do všeho se pleteš!", oboří se na něj, začíná se dostávat do ráže, "A nemluv pořád za Toma, kdyby si mohl, tak ho podrazíš jako první, dobře vím, o co ti jde!". Rozčílený Boris prudce Marka odstrčí, ale to je už na Marka příliš, navíc má Boris pravdu a to se špatně snáší, Marek to není schopný strávit, má jedinou možnost a využije ji, nenadále a prudce se rozpřáhne, vší silou a sevřenou pěstí uhodí Borise do tváře.
Vztek mu dodal sílu, zasáhne jeho ústa a úder je tak zničující, že Boris upadne na postel, má roztrhnutý ret a silně krvácí, na jeho bílém plášti přibývají krvavé skvrny, vypadá to jako by na něj pršela krev. Polekaně zakřičím, "Marku, co si mu to udělal, já tě nenávidím!", jsem z toho tak rozrušena, že se přestávám ovládat, "To jsem nechtěl.", Marek se snaží omlouvat svůj čin, "Dělej něco, pomoz mu, nebo vykrvácí!", jsem z množství krve vyděšena. Marek hledá po kapsách kapesník a podá ho Borisovi, "Půjdeme na pohotovost!", rozhodne, Boris přikývne a Marek ho vede ke dveřím, zavřu za nimi a jdu si sednout na postel, složím ruce do klína a přemýšlím, co bude dál a jak tato událost všechno ovlivní a změní.

"Konečně se vrací Marek, "Co je s Borisem, kde je, je to vážné?", chvíli je ticho, Marek je nejistý a přemýšlí co a jak mě říct, "Nevím, ještě sedí v čekárně.", podívám se nechápavě na Marka, mám dojem, že mně něco tají, "To jsi ho tam nechal samotného, co když se mu udělá zle!", strachuji se, "Emily, je to chlap, on něco vydrží, uklidni se!". Podívám se na něj a můj pohled mluví za vše, "Ty se na mě zlobíš?", zeptá se, neodpovím a jdu si sednout zpět na postel, jsem rozčílená a zlobím se, ale zároveň Marka chápu, má to těžké, on mě první potkal a velmi o mě stál, ale já se zakoukala do Toma a poslední měsíce do Borise a on jediný nic se mnou neměl a možná nikdy mít nebude. "Emily, jak je ti?", zeptá se opatrně, chvíli váhám, nevím co odpovědět, záleží na každém slově, nechci, aby Marek přišel na to, že se v nemocnici schovávám, že jsem se spolčila s doktorem přesto, že jsem mohla odejít domů.
Ale nemohu se soustředit, jsem ze všeho rozhozená, Marek přišel nevhod, přerušil nám milování a mě stále neopustilo vzrušení ze všeho, co Boris dělá, jak se mě dotýká, co mně říká, to dlouho přetrvává a oheň ve mně zapálený se hned tak neuhasí. Nevím, co a jak Markovi říct, zlobím se, ale mám i pochopení, tak jen pokrčím rameny, slezu z postele a vezmu si tašku, ale nemám chuť ji vybalovat, jen si na stolek položím mobil a tašku strčím pod postel. Marek mě beze slova sleduje a pod tíhou jeho pohledu se necítím volně, sednu si a skloním hlavu, zahlédnu, jak Marek ke mně natahuje ruku se složenými bankovkami, "Vezmi si je, kdyby si potřebovala hotovost.", řekne krátce.

Překvapí mě tím, ale přikývnu a poděkuji, strčím peníze do šuplíku, jako vždy je starostlivý, proč nemohu Marka milovat nevím, s ním bych měla klidný život a nemusela jsem ztrácet čas s neprůbojným a nerozhodným Tomem a nezapletla bych se s nádherným a vášnivým Borisem. Můj život by se odvíjel jinak, ale nevím, jestli bych s ním mohla být spokojená a šťastná, já potřebuji kromě jistoty i vzrušení, aby se v mém životě stále něco dělo, už teď mě Tom k smrti nudí a s Markem by to možná po čase dopadlo stejně, on se hodí spíše do role kamaráda než za milence. Marek je sice více rozhodný, ale v mnoha věcech jsou si s Tomem velmi podobní, proto si tak rozumí, povzdechnu si a zadívám se mu do očí, očekávám, jeho první otázku a tuším, že bude nepříjemná, ale vím, že to musí přijít, že se bude vyptávat na Borise.
"Emily, opravdu stále miluješ Toma?!", zeptá se nedůvěřivě Marek, prudce zvednu hlavu, otázkou mě zaskočil, "Proč se na to ptáš a kde je vůbec Tom, proč za mnou nepřišel!!!", zeptám se zmateně, "Tom je velmi rozrušený tím, co se ti stalo a navíc cítí, že ses změnila, nevíme, co se s tebou děje!", Marek mluví i za Toma a je zavalen pochybnostmi a já nevím jak odpovědět. "Nezměnila, jen jsem trochu… zmatená.", chvíli jsem přemýšlela a slovo zmatená, mě přišlo jako nejvhodnější a výstižné, "Zmatená, jak tomu mám rozumět, vysvětli to?", žádá Marek a pozorně mně sleduje, až je mně to nepříjemné, lituji, že jsem to řekla, nemám chuť s ním o tom mluvit.

Raději se chci Marka zeptat, co všechno řekl Tomovi, ale to zase skončíme u Borise a to je nebezpečné téma, Marek mě může kvůli Borisovi morálně deptat a tak mlčím, "Ty mně to nechceš objasnit, ale já vím, o co jde, je v tom Boris, ale musíš na něj zapomenout, zničí ti život!", naléhá na mě. Pokrčím jen rameny, nechci o Borisovi mluvit, je to jen má věc, "Ale můžeš být klidná, už nebudeš zmatená!", řekne Marek důležitě, polekám se, nevím co tím myslí, ale z předtuchy se mně srdce sevřelo úzkostí, "Co tím naznačuješ, nerozumím ti?!", pátravě se mu dívám do očí, ale jsou nečitelné. "Tom se rozhodl, že ihned, jak se vrátíš z nemocnice, odjedete domů!" vysvětluje, "Všechno bude jako dřív!", řekne spokojeně, ale já se nechápavě na něj dívám, to si vážně myslí, že to stačí a já zapomenu na Borise.
Oba dva se asi zbláznili, na Borise nejde zapomenout, je jako droga. Hlavou mně bleskově proběhne plno vzpomínek na jeho nádherné oči a chvějící se dlouhé řasy, na to, jak stále byl a je v mé blízkosti, jak pouhá jeho přítomnost mně vzrušuje, jak krásně voní, jak se mě vášnivě dotýká, jak nádherně zní jeho hlas a jaká kouzelná slovíčka umí povídat a jak by mě strašně chyběl. Sevřel mně nepříjemný pocit ze ztráty a opuštěnosti, ne to nedopustím, "Tom si klidně může odjet, ale já zůstávám, jsem tady jen pár dní a chci si celou dovolenou užít!", jsem rozhořčena, že Tom rozhoduje za mě. "Co si chceš užívat a s kým, s Borisem?!", zeptá se Marek ironicky, podívám se na něj zlostně a pocítím k němu nával silné zloby, co si to dovoluje, co ho opravňuje k tomu se mě plést do života.

Marek je z mého výrazu překvapený, ale stále pokračuje, "Emily, odjet bude vhodnější, Boris by úplně rozbil tvůj vztah s Tomem, já tě od začátku před ním varoval!", trvá si na svém Marek, ale Tom i Markovi názory mě v tomto okamžiku nezajímají. Ale Marek pokračuje, "Tomovi jsem nic neřekl a neřeknu, pokud odjedeš, bez Borise ti bude líp, on ti jen popletl hlavu!", slibuje mlčenlivost o mých úletech a paličatě si hájí svůj názor a já se začínám domýšlet, že Tom o ničem neví a tak odjezd není jeho nápad, to určitě navrhl Marek. Chce mě dostat od Borise, on Tomem manipuluje a zkouší to i na mě, ale ničeho tím nedosáhne, jediným výsledkem bude, že přestanu hrát na dvě strany a opustím definitivně Toma a nikdo mně v tom nezabrání. Začínám o tom silně uvažovat, Marek je hlupák, je zaslepený svou žárlivostí a to čemu chce zabránit, nakonec uspíší, zasměji se nahlas jeho marným snahám vytěsnit Borise z mého života a že si myslí, že odjezdem se něco změní, i Boris by se přece vrátil, odjel by se mnou.
"Co je ti k smíchu?", nechápavě se zeptá Marek a dívá se na mě, jakoby si myslel, že jsem se zbláznila, ale jsem ušetřena odpovídat na jeho otázku, rozletí se dveře a vejde doktor. Zarazí se, "Vy máte návštěvu?!", podle jeho hlasu poznávám, že je zklamaný, "Tak já přijdu později." a chce odejít, "Ne, počkejte!" zastavím ho, "Marek mě donesl jen tašku a už odchází!", řeknu rozhodně a vyzvu očima Marka k odchodu, už s ním nechci mluvit. V pokoji nastalo trapné ticho, Marek na mě vrhne nesouhlasný pohled, ale to mě nezastaví, "Marku, měl by si jít, počkej na Borise a odvez ho do penzionu, dnes už za mnou nikdo nechoďte, není mě dobře, třeští mě hlava, potřebuji klid.", požádám ho. Ale znepokojí mě, jak se dlouze podívá na doktora a zpět na mě, v očích má údiv, začal mě s doktorem podezírat, on má snad radar na muže, kteří se mě pletou do života, "Jestli jde o vyšetření, počkám na chodbě.", nabídne řešení.

Hned ho odmítnu, "Ne, jsem unavena, půjdu spát!, řeknu důrazně, ale stojí na místě, jakoby zkameněl, je to jasné, nechce mě nechat o samotě s doktorem, "Marku vypadni!", vyjedu po něm tvrdě. Už mám jeho vměšování do svého života plné zuby, neochotně jde ke dveřím a stále se ohlíží, jakoby čekal, že ho zastavím, že dostanu rozum a nebudu dělat další hlouposti, ale jen netrpělivě čekám, až se za ním zavřou dveře. Konečně je pryč, oddechnu si a jdu si sednout na postel, i doktor pocítil úlevu, že je Marek odešel a okamžitě ke mně přistoupí, "Jak se cítíte?", stará se, "Málo pijete, máte na stolku stále plný džbán!", vytkne mně, nedodržování pitného režimu a nalije plnou sklenici a čeká, až ji vypiji. Můj pitný režim je to poslední, co mě v tuto chvíli zajímá, konečně jsem našla v sobě sílu a odvahu řešit svůj život a potřebuji k tomu doktora, vzpomenu si na několik zkumavek s mou krví.
"Pane doktore jde z mé odebrané krve udělat i těhotenský test?", překvapím ho otázkou, zmateně přikývne, "Tak to v laboratoři zařiďte!", zaúkoluji ho, je to pro mě důležité, pokud se rozhodnu zůstat s Borisem, chci mít jistotu, že nejsem těhotná, a nebudu se muset za pár týdnu s prosíkem vracet k Tomovi. Boris by z role otce jistě vycouval, na to se určitě ještě necítí, ale ještě mám jeden problém a to dnešní milování bez ochrany právě s Borisem, je tady možnost, že jsem s ním mohla otěhotnět, Boris na to není připravený a možná dlouho nebude. Vůbec nemyslí na následky a jen si užívá, musím se o to postarat sama, obrátím se znovu na doktora, prosebně se na něj podívám, "Můžete mně sehnat lék na zabránění těhotenství?!", zeptám se. Překvapeně se na mně dlouze podívá a zaváhá, "Chcete předepsat antikoncepci?", diví se, "Ale to muže jen gynekolog, zítra vás k němu mohu poslat.", nabízí, "Ne!", odmítnu nabídku, "Já mám na mysli tabletky, které se užívají po nechráněném styku!".

"Neznám název, ale potřebovala bych je okamžitě, vy jistě máte možnost je získat, budete to mít u mě!", přemlouvám ho a uchopím ho za ruku, "Nutně je potřebuji.", vykouzlím svůdný pohled, slibující, že má u mě šanci a nezůstanu dlužníkem. S potěšením sleduji, že je nalomený, ale trochu mě znepokojí, jak to s ním bylo snadné, o sblížení se mnou velmi stojí a mě se zmocní pochybnosti, nejsem si jista, zda nedělám chybu, mít s ním pletky se mně nehodí. Co když se na mě nalepí a nepůjde se ho zbavit, tyhle situace nesnáším, s takovým mužem jsou velké potíže, ale snad z toho nějak vybruslím, ten lék nutně potřebuji, čím dříve spolknu tabletku, tím lépe. "Sežeňte je, ale ještě dnes!", naléhám na něj. "Zkusím to, ale nic neslibuji, nevím kdo na gynekologii má službu!", zamyšleně se na mě dívá, a zase si přejíždí prstem po rtech, asi je to jeho zvyk při přemýšlení, "Prosím zkuste to, ale rychle!", vyháním ho z pokoje, nechci ztrácet čas, okamžik ještě váhá, ale nakonec odejde.
Natáhnu se na postel, dlouho a netrpělivě čekám a o všem znovu přemýšlím, konečně se doktor vrací, posadím se a on natáhne ke mně dlaň, leží na ní malá krabička, chci si ji vzít, ale ucukne, překvapeně se na něj podívám. Spokojeně se usmívá, "Musíme se domluvit na ceně!", pronese záhadně, vím dobře, co tím myslí, ale jen pro formu se zeptám, "Kolik stojí?", ale peníze odmítne pohybem hlavy, "Tak co chcete?", vyzvídám, i když něco tuším, ale chci to od něj slyšet a zadívám se mu zkoumavě do očí. Překvapeně zahlédnu, jak krabičku s léky strčí do kapsy, polekám se, že bude chtít za léky "zaplatit" hned, jinak mě je nedá a nebudu mít možnost ze svého slibu k čemukoliv vycouvat, znepokojeně sleduji, jak si přisedne ke mně na postel, uchopí mě za ruku a pohlédne do mých očí, ale stále mlčí, jako by si rozmýšlel, co po mně má chtít.

Konec 8. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!
 

18 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

Zobrazit vše (120)
Zobrazit starší komentáře

101 Elis Elis | Web | 19. září 2015 v 2:10 | Reagovat

Moc děkuji, to jsi mě velmi potěšila, tvoje slova jsou rajská hudba pro spisovatele... :-)

102 Elis Elis | Web | 19. září 2015 v 2:12 | Reagovat

[95]: Není zač, ráda na tvůj blog chodí,  jsem ráda, že ve škole je všechno v pohodě a děkuji za pochvalu... :-)

103 Elis Elis | Web | 19. září 2015 v 2:22 | Reagovat

[96]: To je pravda, Nely je taková šedá myš, muže bohužel nepřitahuje a tak si své komplexy léčí tím, co umí nejlépe a to jsou intriky... :-(

104 murielana murielana | Web | 19. září 2015 v 13:28 | Reagovat

[103]: Páni, Nely sem odhadla perfektně, vypadá na záškodnickou krávu :-? :D

105 Elis Elis | Web | 20. září 2015 v 1:31 | Reagovat

[104]: Teď jsi mě pobavila, "záškodnická kráva", tak to slyším poprvé, ale musím uznat, že je to docela výstižné... :-D

106 Sidica Sidica | Web | 20. září 2015 v 10:42 | Reagovat

Páni tak dnes si sa poriadne rozpísala :D ale je to super mám rada dlhé časti

107 Camilla Říhová Camilla Říhová | Web | 20. září 2015 v 13:57 | Reagovat

Wow... já chci pokračování! Tvoje čtení jsem si prostě zamilovala! :3

108 Elis Elis | Web | 20. září 2015 v 19:51 | Reagovat

[106]: Některé díly vyjdou kvůli ději o něco delší... jsem na tom stejně, v době kdy jsem měla čas na čtení a když mě něco velmi zaujalo, tak jsem četla celou noc... děkuji, jsem ráda, že se ti příběh líbí... :-)

109 Elis Elis | Web | 20. září 2015 v 19:59 | Reagovat

[107]: Velmi děkuji, to si mě opravdu potěšila a dodala chuť a energii ke psaní, někdy mě to zmáhá, je málo času... :-)

110 Elis Elis | Web | 20. září 2015 v 20:07 | Reagovat

Dnes večer mělo být pokračování "Letní romance" devátou částí, ale překvapila nás nečekaná návštěva a tak  to šlo stranou, teď se do toho pustím a pokud půjde všechno dobře, pokračování  bude v pondělí večer... :-)

111 Wild Rosette from Underworld Wild Rosette from Underworld | Web | 20. září 2015 v 21:34 | Reagovat

Všechny informace o Nickovi které se ke mě dostanou dávám hned na web ;-) zítra by měl tančit se Sharnou Jive a Foxtrot :-) .

112 Markét. :) Markét. :) | Web | 21. září 2015 v 18:49 | Reagovat

Bohužel taky času nemám tolik..

Nádhera :-)

113 Marta Marta | 21. září 2015 v 19:39 | Reagovat

Jsem tady  nová a musím říct že tvé příběhy jsou moc  krásné  jsi moc talentovaná Elis :-)

114 S-hejvi S-hejvi | Web | 22. září 2015 v 10:53 | Reagovat

Ty máš dar psaní, jako jsem dlouho u nikoho neviděla :D :) Opravdu nádherně píšeš a tuhle schopnost ti závidím! :)

115 Elis Elis | Web | 25. září 2015 v 0:24 | Reagovat

[111]: Byla jsem se tam už večer podívat... :-)

116 Elis Elis | Web | 25. září 2015 v 0:24 | Reagovat

[112]: S časem jsem na štíru pořád... děkuji...

117 Elis Elis | Web | 25. září 2015 v 0:25 | Reagovat

[113]: Jsem ráda, že si ke mě našla cestu... moc děkuji... :-)

118 Elis Elis | Web | 25. září 2015 v 0:31 | Reagovat

[114]: Asi máš pravdu, s tím se člověk rodí, to se nedá naučit, od dětství mám potřebu klást slova na papír a jak začnu nejsem k zastavení, mohla bych u toho sedět a stále psát a psát, jenom bohužel není čas... velmi děkuji... :-)

119 Sidica Sidica | Web | 29. září 2015 v 21:10 | Reagovat

super časť :D teším sa na ďalšiu :D

120 Elis Elis | Web | 30. září 2015 v 13:31 | Reagovat

Děkuji... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Kdo není milován, je sám i v davu."