"MILUJEME TY, CO NÁS ODMÍTAJÍ A ODMÍTÁME TY, CO NÁS MILUJÍ"
Zdroj fotek - publicdomainpictures.net - wallpapers - pixabay.com
elisblog@seznam.cz
"Sex-appeal žen je umění vyvolat u mužů touhu po tom, co už znají."

Vítám vás na svém blogu. Budu věnovat psaní příběhů, povídek atd.
zaměřených na vztahy, lásku a život.


"Láska je ze všech vášní nejsilnější, útočí na srdce, hlavu i tělo"

Založila jsem druhý "modrý blog" - wonderful-world-elis.blog.cz
Na druhém blogu je publikován článek - "Nesnáším loučení"


Tento "červený blog" zůstane k publikovánívelmi oblíbeného
a vzrušující příběhu "Letní romance s Borisem".
Na nový blog se přesunou ostatní rubriky - básně, povídky
krátké příběhy a články s různými náměty atd.

"V životě je jen jediné štěstí, milovat a být milován."

Informace ke službě "Odběr novinek" na tomto blogu.
Přihlaste se k odběru novinek, budete upozorněni emailem na
nový článek, nezapomeňte otevřít a odkliknout potvrzující email.
Email jde cestou blogu.cz, vaše emailová adresa zůstane utajena!

"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."

5.srpna 2017
Omlouvám se za dlouhou nepřítomnost na blogu, byla jsem na cestách,
ale jsem už zpět a snažím se co nejrychleji dopsat rozepsaný 28. díl
příběhu "Letní romance s Borisem" a co nejdříve ho publikovat.

NOVĚ ZVEŘEJNĚNO V KVĚTNU
LETNÍ ROMANCE S BORISEM - 27.část

"Láska vám může srdce naplnit, zlomit a znovu vyléčit."

Děkuji za návštěvu, budu ráda pokud zanecháte v komentářích své
názory a zůstanete pravidelnými návštěvníky blogu.
Komentáře oplácím.
Děkuji holkám, které sem mnou přešly ze dvou zrušených blogu.

"Sex bez lásky je jen prázdný prožitek"

VIDEO PRO TYTO DNY
Můj hudební vkus zažívá poslední měsíce změnu, jsem očarová
stylem hudby, kterou pro sebe nazývám "osudová". Jednu
jsem pro vás vybrala, je působivá, dlouho zní v mysli a
zanechává hluboké stopy. Pokud jste empatičtí a
vnitřně se na ni naladíte je při ní nádherné
milování, doporučuji vyzkoušet...
Hudba musí být puštěná tiše, jako zvuková kulisa, jen tak navodí
potřebnou atmosféru, doplňuje prožitky a ladí s tím co při
milování děláme, cítíme a dává tomu hlubší rozměr,
je potřeba se umět naladit a s hudbou splynout.
Videa nejsou zveřejněna ve formě článku, chybí možnost komentářů.
Komentáře k videu, názory, vzkazy a dotazy atd. pište zde.
Celkový počet komentářů - 480

"Láska je jako loterie, nikdy nevíš, zda jí vyhraješ."

Ústava ČR chrání práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti zákonem.
Autorské právo - zák. č. 121/2000 Sb. ve znění pozdějších novelizací.
NA VŠECHNA DÍLA ZVEŘEJNĚNÁ NA TOMTO BLOGU SE VZTAHUJÍ
AUTORSKÁ PRÁVA, KOPÍROVÁNÍ NEBO ŠÍŘENÍ JE ZAKÁZÁNO!!!

"Láska je pokrmem žen, pro muže je kořením."

Letní romance s Borisem
Příběh je napsaný podle skutečných událostí, pro postavy
jsem vyhledala fotky dvojníků. Můžete si tak při
čtení vytvořit lepší vizuální představu.
Motto příběhu: "Žena je plémě hadí, kdo jí hladí,
toho zradí, kdo jí souží, po tom touží."
Borisovo životní krédo: "Kdo dostal polibek a nevezme si vše,
zaslouží si ztratit i to, co už získal!"
HLAVNÍ POSTAVY PŘÍBĚHU "LETNÍ ROMANCE S BORISEM"


Letní romance s Borisem – 9. část

24. září 2015 v 20:47 | Elis |  Letní romance s Borisem
Konec přecházejícího dílu...

"Zkusím to, ale nic neslibuji, nevím kdo na gynekologii má službu!", zamyšleně se na mě dívá, a zase si přejíždí prstem po rtech, asi je to jeho zvyk při přemýšlení, "Prosím zkuste to, ale rychle!", vyháním ho z pokoje, nechci ztrácet čas, okamžik ještě váhá, ale nakonec odejde. Natáhnu se na postel, dlouho a netrpělivě čekám a o všem znovu přemýšlím, konečně se doktor vrací, posadím se a on natáhne ke mně dlaň, leží na ní malá krabička, chci si ji vzít, ale ucukne, překvapeně se na něj podívám. Spokojeně se usmívá, "Musíme se domluvit na ceně!", pronese záhadně, vím dobře, co tím myslí, ale jen pro formu se zeptám, "Kolik stojí?", ale peníze odmítne pohybem hlavy, "Tak co chcete?", vyzvídám, i když něco tuším, ale chci to od něj slyšet a zadívám se mu zkoumavě do očí. Překvapeně zahlédnu, jak krabičku s léky strčí do kapsy, polekám se, že bude chtít za léky "zaplatit" hned, jinak mě je nedá a nebudu mít možnost ze svého slibu k čemukoliv vycouvat, znepokojeně sleduji, jak si přisedne ke mně na postel, uchopí mě za ruku a pohlédne do mých očí, ale stále mlčí, jako by si rozmýšlel, co po mně má chtít.


Elis
Letní romance s Borisem - 9. část

Vyčkávavě hledím do jeho tváře, z napětí se mně rozbuší i srdce a svírají mě obavy z toho, co si vymyslí, pokud chci zůstat v nemocnici, nemůžu ho jen tak odmítnout, ale spát s ním nechci, mám jistou hranici, kterou nepřekročím, ale je vždy velmi náročné, ustát naléhání muže, který si myslí, že získal nárok dostat vše, co bude chtít. Nemám takové závazky ráda, ale ty tabletky potřebuji a v duchu se zlobím na Borise, to všechno je kvůli němu a jeho lehkomyslnosti, on vůbec nemyslí na následky a já to za něj odnesu a stres z toho co bude, mně nesvědčí, cítím se slabá a bolí mě hlava. "Tak co za to chcete?", zeptám se doktora a on se jen záhadně usměje, "Tabletky vám dám za slib, že půjdeme spolu na večeři.", stanoví si podmínku, s úžasem se na něj podívám, podle jeho chování jsem čekala, že bude chtít mnohem víc.
Jsem překvapena, že se spokojí jen s večeří, i když si jistě dělá plány o tom, co se bude dít později, ale to budu řešit až ta situace nastane, zhluboka vydechnu nastřádané napětí, slíbit večeři mně nedělá starosti. Málokdy svůj slib splním a on nemá, jak mě k tomu později donutit, sliby a zvláště ty, co mužům dávám jako odměnu, nikdy vážně neberu, to bych nedělala nic jiného, bez váhání nechávám muže marně čekat i doufat, že si něco užijí. Vůbec kvůli tomu nemám špatné svědomí, je to trest za to, jak chtějí za všechno si nechat zaplatit mým tělem, místo aby mně v nouzi pomohli jen z dobré vůle, proto si zklamání zaslouží.

Slib plním jen v případě, že ten muž je něčím výjimečný a tak se mně doktor zatím nejeví, je sice pohledný a cítím z něj, že může překvapit, ale Boris to není, okamžitě si vybavím Borisovy nádherné oči a jeho horké dlaně a na okamžik se zasním, jak by bylo krásné, kdyby byl tady. Ale není a doktor čeká na odpověď a tak se nadšeně zatvářím, "Ráda s vámi půjdu na večeři." a v očekávání natáhnu k němu rozevřenou dlaň, po malém zaváhání vtiskne do ní krabičku s tabletkami, okamžitě ji pevně sevřu prsty. Nemíním čekat, že si to rozmyslí, ucukne a bude chtít něco víc, "Děkuji.", řeknu procítěně a obdařím ho vše slibujícím úsměvem, "Jak se domluvíme na termínu večeře?", stará se, nechce nic ponechat náhodě.
"Jak budu z nemocnice odcházet!", navrhnu, po chvilce přemýšlení to odmítne, obává se, že tu zrovna nebude a kde mě potom bude hledat, "Zavoláte mi na mobil!", mám další návrh, spokojeně se usměje a okamžitě vytáhne z kapsy mobil, "Jaké máte číslo?", podívá se na mě s očekáváním, zaváhám, sama si nevolám a své číslo si nikdy nepamatuji. "Nevím, vezměte si můj mobil a podívejte se!", vyzvu ho a ukážu prstem ke stolku, "A uložte tam i své číslo a jméno!", požádám, mít spojení na doktora se může kdykoliv hodit. Pokývne hlavou a snaživě ukládá údaje do mého mobilu, "Hotovo!", oznámí krátce a zahledí se na mi dlouze do očí, ale v jeho pohledu zahlédnu nejistotu, asi mně nevěří a chce být ujištěn, že všechno bude, jak má být, "Jsme domluveni, stejně se ještě uvidíme!", prohodím, aby se uklidnil.

Doktor sice přikývne, ale po chvíli váhání, přistoupí těsně k posteli, pátravě se zadívám do jeho očí a okamžitě pochopím, že chce malou zálohu, jinak nebude mít klid, myslí si, že za krabičku s léky si to zaslouží a pomalu se ke mně naklání, v tom okamžiku zahlédnu za doktorovými zády, jak se dveře potichu otvírají. Vylekám se, že se vrací Boris, že zase neodjel a zrovna přijde v tak prekérní situaci, to by tekla krev, Boris je schopný všeho, ale je to jen ta protivná sestra a zvědavě nakukuje do pokoje. Jistě ne náhodou má noční službu s doktorem, hlídá si ho a snaží se mít vše pod kontrolou, doktora si vyhlídla a teď ho uhání. Připomenu si, co si ke mně dovolila a tuhle příležitost si nemohu nechat ujít, mám možnost ji tvrdě zasáhnout v místě, kde to nejvíce bolí a její plány rozmetat na kusy, i kdyby to znamenalo skončit s doktorem v posteli, v této chvíli má pro mě pomsta přednost před vším ostatním.
Jsem schopna pro ni vše obětovat, říká se, že pomsta je sladká a je to pravda, její chuť jsem několikrát okusila, tak snad doktor bude stát za to, co teď musím udělat a jak moc riskuji. Zkoumavě se na doktora podívám, chci odhadnout, co od něj mohu čekat a vím, že mohu být klidná, není jako Boris, nic si nebude brát násilím a tak neudělám jediný pohyb na obranu a nastavím mu své rty. Nechám se políbit, ale pouhý polibek pro pomstu nestačí, rychle zvednu ruce a položím je na jeho šíji a přitáhnu si ho k sobě blíže, až tak, že na mě nalehne, je tím překvapený, ale neodtahuje se a jazykem mně vnikne do úst. Líbat umí, je poznat, že je zkušený a s překvapením zjišťuji, že je to i příjemné a prsty mu vjedu do vlasů, jsou husté a pevné, ale znepokojeně se zaposlouchám do jeho dechu, velmi se zrychluje, dobře vím, co to u muže znamená.

Tak moc jsem ho zase vzrušit nechtěla, polekám se, že povzbuzen mou náhlou přítulností zajde dál, než budu chtít a rychle přemýšlím, jak ho zastavím, naštěstí sestra už viděla dost, více nesnese, její pohled střílí šípy zloby a nenávisti. Třískla dveřmi a je pryč, doktor se poděšeně napřímí, otočí se ke dveřím, "Kdo to byl?", zeptá se polekaně, ale nechci nic vysvětlovat, jen pokrčím rameny a snažím se vymanit z jeho rukou, naštěstí neodporuje, "Budu muset jít!", prohodí provinile, jakoby si myslel, že mi bude chybět. Dál mlčím a jen chápavě přikývnu, s úlevou si uvědomím, že dnešní noc budu mít klidnou, doktor sem asi více nepřijde, sestra si ho ohlídá a to se hodí, jen mě v této chvíli znervózňuje, jak se na mě dívá.
"Ještě jsem si neposlechl vaše srdce!", řekne tónem pečlivého doktora, okamžitě si před očima vybavím jeho ruku na svém ňadru a jeho palec na bradavce, ta představa mě zase vzruší, nechápu proč a právě proto mu to nesmím dovolit, "Jsem unavena, chci spát, nepočká to do zítřka?!", snažím se mu jeho nápad vymluvit. "Ne, svlékněte se, bude to jen chvilička!", vyzve mě a zastrčí si stetoskop do uší, znepokojeně se posadím, to je další problém, nemám kalhotky, když si vyhrnu košilku, uvidí můj klín, sáhnu prudce po dece, ale zrovna si na ní sedl a netrpělivě natáhl ruku se stetoskopem. Dovolíte, chci se přikrýt, nemám kalhotky!", snažím se zpod něj vytáhnout deku, ale nepohne se, "To nevadí, jsem lékař.", upozorní na svou profesi, to je sice pravda, ale nechci, aby to zneužil a zvažuji, jestli se s ním mám dál trapně přetahovat o deku, ale nakonec to zamítnu.

Ale od pasu dolů je pro něj zakázané území, pokud sáhne kde nemá, dostane facku, většině jeho předchůdcům to vždy zázračně vyléčilo jejich nenechavé ruce, tato možnost mě uklidní a vyhrnu si košilku pod bradu. "Mám zůstat sedět nebo si lehnout?!", zeptám se ironicky a vzdorně se mu podívám do očí, ale mou ironii nepochopil, myslí na jiné věci, jeho pohled je upřený na mou hruď, "Položte se.", řekne tiše a jeho hlas zní velmi podezřele. Udělám to a jsem i zvědavá, co dál vymyslí a nezklamal mě, "Poslechnu si vás přímo uchem, šelest je tak lépe slyšet.", oznámí a stetoskop odhodí na postel, nezdržuje se čekáním, zda s tím souhlasím, rychle se nahne a přitiskne ucho na mé ňadro.
Překvapením nevím, co říct, opatrně dýchám a zalituji, že nezažiji jeho ruku na svém ňadru a nezjistím, k čemu by se odhodlal jeho palec, jeho ucho mě nevzrušuje, i když je příjemně teplé, ale naslouchá nějak dlouho, "Je to v pořádku?", zeptám se znepokojeně. Neodpoví, posune o kousek hlavu a leknutím ztuhnu, když se rty jakoby náhodou dotkly bradavky, po chvíli znovu a při dalším pohybu hlavy zase, měla bych ho odstrčit, ale zaváhám, co když tím všechno zhorším a on použije sílu, jsem v nevýhodě, může mě zalehnout a budu úplně bezbranná. Nevím, co mám dělat, on špatně pochopil, co se mezi námi děje, kvůli sestře a touze po pomstě, jsem ho k sobě tiskla a líbala, tím jsem ho zmátla a on se domnívá, že ho chci a může si dovolit mnohem víc.

"Emily.", zašeptá, poprvé mě osloví jménem, začíná být moc osobní, už nejde jen o vyrovnání účtů za krabičku s léky, jde mu o víc a to musím zastavit, ale jak, když nebude chtít, přece se s ním nebudu prát, nezbývá nic jiného, než použít lest, "Pane doktore, na chodbě vás někdo volá!", zalžu a zatřepu s jeho ramenem. Okamžitě se napřímí, "Co, kdo mě volá, nic jsem neslyšel?!", vyptává se zmateně, "Příliš jste se zaposlouchal do tlukotu mého srdce!", pokračuji s mírnou ironií, "Asi vás potřebují, máte přece službu!", připomenu mu jeho povinnosti. Podívá se na mě překvapeně, jako by se probudil ze sna a nevěděl co se děje, ale opustí mou postel a postaví se, nerozhodně se na mě zadívá, "Musím už jít?!", oznámí nejistě.
Přikývnutím mu jeho rozhodnutí schválím, ale stále váhá, chci mu to ulehčit a usměji se na něj, úsměv mně oplatí, ale stále stojí na místě a k něčemu se odhodlává. O co mu jde, pochopím, až v okamžiku, když se prudce sehne, políbí mě a zašeptá docela vroucně, "Dobrou noc.", už chybělo jen, aby řekl "miláčku" a cítím, že to měl na jazyku, to mě znepokojí, ale mlčím, někdy je nejlepším řešením, nechat situaci odeznít a nedělat vůbec nic. Konečně se má k odchodu a nerad míří ke dveřím, s rukou na klice se ještě otočí, jako by chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslí a vyjde na chodbu, počkám, až zaklapne klika a stáhnu si košilku dolů. Chvíli vyčkávám, jestli se nevrátí a rozevřu dlaň, krabička působí osudově, je v ní síla, která může ve mně klíčící život zničit, možná Borisovo dítě, mám právo to udělat nebo ne, mám z toho divný pocit.

Zatím jsem podobnou situaci neřešila, musím si to promyslet, možná dítětem Borise k sobě připoutám, nebo jej navždy ztratím, je tak těžké správně se rozhodnout, raději půjdu spát, možná se do rána stane zázrak a pokud ne, tak spolknu tabletku. Otevřu šuplík a krabičku ukryji až dozadu, nastavím si buzení v mobilu, musím brzy vstát, tabletka se musí užít do dvanácti hodin od hry s Borisem na právo první noci, zavřu oči a snažím se přivolat spánek a toužím se propadnout do stavu, kdy nebudu na nic myslet. Jen mi to není souzené, zaslechnu otvírání dveří, znovu se polekám, doktor se vrací, co zase po mně bude chtít, ale k posteli se blíží sestra, okamžitě vycítím nebezpečí a prudce se posadím na posteli.
"Co chcete, proč mě rušíte?!", ohradím se, "Jdu vám dát injekci!", řekne odměřeně, rychle zalovím v paměti, doktor se o injekci nezmínil, "Na co to je?", zeptám se podezíravě, chvíli zaváhá a upřeně se na mě dívá, kdyby pohled mohl zabíjet, ležím mrtvá na podlaze. Ta ženská není normální a navíc s ní mává ta její divoká jižní krev, smíchána s velkou dávkou žárlivosti a to je vysoce nebezpečná směs, musím si dávat pozor, je sestra a může se ke mně kdykoliv dostat. "Je to na spaní.", oznámí krátce, "To není potřeba, spím dobře, běžte s tím pryč a okamžitě!", rázně injekci odmítnu, jsem rozhodnuta držet si ji od těla, ona je schopna všeho, docela mě vyděsila, tváří se jako blázen, možná mě chce uspat, abych se nemohla věnovat doktorovi, asi mu nemůže zabránit, aby během služby za mnou chodil do pokoje.

Ale mé odmítnutí ji nezajímá, neodchází a blíží se ke mně se zarputilým výrazem a injekci drží v ruce jako zbraň, pro jistotu sklouznu na podlahu na druhé straně postele, nakonec to dopadne tak, že se s ní budu honit dokola, jako v nějaké bláznivé komedii. To by mě ani ve snu nenapadlo, co se může přihodit v nemocnici, ale nemíním nic riskovat a dokud to jde, bleskově na stolku zmačknu tlačítko a jen doufám, že někdo rychle přiběhne, zatím se musím nějak ubránit. Uchopím do ruky sklenici, jsem připravena ji po ní hodit a doufám, že ji trefím, "Okamžitě odejděte z mého pokoje!", křičím ze všech sil v naději, že mě někdo na chodbě uslyší, ale nikdo nejde a ona nehodlá přestat.
Obchází postel, ve snaze se ke mně dostat, zvednu v obraně ruku se sklenicí a snažím se dobře mířit, nesmím minout její hlavu, jinak ji nezastavím, "Co se tady děje!!!", rozletí se prudce dveře, ještě jsem nikdy nebyla tak šťastná, že doktora vidím, jako v této chvíli. Pustím sklenici z ruky, nevšímám si, jak se roztříštila o podlahu a letím k doktorovi pověsit se mu kolem krku, "Ona se zbláznila, honí mě a chce mi dát nějakou injekci!", stěžuji si a očekávám, že rázně zasáhne. "Sestro, co to má znamenat!", houkne na ni, "Lék v injekční formě jsem nepředepsal?!", pokračuje a jeho pohled se zatvrdil, z jeho hlasu mám dojem, že tento problém se sestrou neřeší poprvé, upnula se na něj a žárlí na každou ženskou, o kterou doktor projeví zájem, je smrtelně nebezpečná, patří do blázince.

Ohlédnu se na sestru, ruku s injekcí strčila do kapsy, "Asi jsem se přehlédla.", řekne, jako by se nic nestalo, "Opusťte ihned pokoj, ještě si to s vámi vyřídím!", doktor se opravdu zlobí a sestra naštěstí poslechla, jak prochází kolem nás, nemám z ní dobrý pocit, z jejich očí mě zamrazí, okamžitě vím, že musím z nemocnice odejít. Jak zmizí za dveřmi, vyklouznu doktorovi z náruče, zpod postele vytáhnu tašku a na postel rozložím šaty a kalhotky, střevíčky postavím na podlahu a vytáhnu pouzdro s kosmetikou a chci jít do koupelny. "Co to děláte?", zeptá se doktor překvapeně, "Chci se upravit a odcházím, nenechám se kvůli vám zabít!" a co říkám myslím vážně, ale je tím překvapený, "Už vám nic nehrozí!", ubezpečuje mě, podívám se na něj a zvažuji jeho slova.
"Vyhodíte ji okamžitě?", zeptám se přímo, "To nejde, nejsem ředitel nemocnice.", vysvětluje, "Ale ta ženská je šílená, nebudu čekat, až mě ve spánku zabije!", trvám si na svém. "Rozmyslete si to a kam chcete jít, do penzionu a co vaše problémy?!", nadhodí pravý důvod, proč jsem v nemocnici chtěla zůstat, "Ty si nějak vyřeším!", odbudu jeho starosti. Ale o jeho slovech přemýšlím, do penzionu se mně zatím nechce, stále nevím, jak s Tomem vše, co se stalo vyřeším a nahnu se, otevřu šuplík a spočítám peníze, co mě nechal Marek, snad budou stačit na hotel a strčím si je do kapsičky v tašce, přidám k nim krabičku s léky a nakonec do tašky hodím mobil.

Doktor nespokojeně vydechne, přistoupí ke mně a uchopí mě za ruku a schová ji ve svých dlaních, "Neodcházejte, ona se už k vám nepřiblíží, to zařídím.", pokouší se mě přemluvit, podívám se mu pevně do očí a mlčky, jen pohybem hlavy to odmítnu a vysmeknu ruku z jeho dlaní. Je mou tvrdohlavostí znepokojen a prsty si prohrábl nejistě vlasy, vím, že on mé obavy nikdy nepochopí, on neví, čeho jsou ženy schopné a bláhově se domnívá, že jeho sliby, jak mě před sestrou pohlídá, mně musí stačit. Nechápe, proč chci stále odejít, "Proč mi nevěříte, nebo odcházíte kvůli mně?!", okamžitě se poleká toho, co ho právě napadlo, "Pokud jsem se vás nějak dotkl svým chováním, omlouvám se, už se to více nestane, prosím, zůstaňte v nemocnici.", v hlase mu zazní prosby i obavy.
To máš pravdu, pomyslím si, dotýkal ses mě až moc a jsem ráda, že si je dobře vědom, že byl hodně troufalý, ale v duchu mu to nemám za zlé, mám ráda muže, kteří vědí, co chtějí a ženu dobývají, pokud se muži nestanou otravní, jejich zájem mně nevadí. Je to důkaz, že jim za jejich snažení stojím, ale to vědět nemusí a tak mlčím a jen se mu podívám do očí a vidím, že ho velmi trápí možnost, že utíkám z nemocnice jen kvůli němu, ale trochu trápení mu neuškodí, ale asi bude více uzavřený a opatrný. Zapřemýšlím, co by dělal, kdyby měl možnost znovu poslouchat mé srdce, zda by se mě zase tak vzrušivě dotýkal a mám chuť ho vyzkoušet, představa jeho ruky na mém ňadru a palce na bradavce, mně stále leží v hlavě a nevím, proč jsem tím přímo posedlá, bylo to tak zvláštně vzrušující a zacítím závan lítosti, že to znovu nezažiji, můj odchod z nemocnice mě o tu možnost připraví.

Ale kdoví, možná se s doktorem nevidím dnes naposledy, osud nás svede dohromady a on si zase poslechne mé srdce, zatím to musím oželet, ale musím na to stále myslet, chci vědět, jestli jeho obavy něco u něj změnily a jak se teď bude chovat, zdali bude nadále troufalý. To mohu zjistit jen jediným způsobem, musím doktora vyprovokovat a jak ta myšlenka vzklíčí v mé hlavě, jak na ni začnu myslet, není v mých silách to zastavit, obrátím se k němu zády, svléknu si košilku přes hlavu a odhodím ji na zem a vlasy si rozpustím, pohodím hlavou a nechám je splývat v pramenech po zádech. Úplně nahá zůstanu nehybně stát, až po chvíli se k němu prudce otočím, mám v úmyslu ho požádat o poslední vyšetření, chci si to ještě užít než odejdu a podívám se na něj zkoumavě, stojí na místě jako by náhle ztuhl.
Všímám si jeho široce rozevřených očí i pootevřených úst a jak špičkou jazyka si olizuje rty, v duchu se spokojeně usměji, hltá mě pohledem a v této chvíli není lékař, ale jen roztoužený muž. Neomylně vnímám, že je ztracený, chtěl by se mě dotknout, ale váhá, jestli se toho může odvážit, jen jeho lesknoucí se oči mě varují, jak je mé provokování nebezpečné a co může způsobit, pokud se on neovládne, je to jako dráždit hada bosou nohou, kdykoliv mě může uštknout a rozhodnu se raději vše ukončit. S očima upřenýma na něj, navléknu si pro jistotu kalhotky, pozoruje mě a mlčí, zatím co jeho zrychlený dech, naplňuje ticho pokoje, konečně ke mně váhavě přistoupí, dívá se mně dlouze a pozorně do očí, cítím, že je mým chováním zmatený, bojí se pohnout a tváří se jako by byl chycený do pasti, možná vytušil, že ho zkouším.

Zklamaně sleduji, jak jen zatnul pěsti a po chvíli je strčil do kapes, jako by spoléhal, že je jeho chtivé ruce zadrží tenká látka jeho pláště, je vidět, že se rozhodl nepodlehnout svému nutkání, asi v naději, že s ním dál zůstanu v nemocnici. Povzdechnu si, už není tak výbojný, snaží se nic nezkazit, už s ním nic nebude, nemá cenu se u něj o něco snažit, pokud se obává, že chování sestry je pouhá záminka a z nemocnice odcházím kvůli němu, že byl příliš vlezlý. A já mu to nemohu rozmlouvat, vypadalo by to, jako pozvání do mé postele, nechám ho přitom a déle už nechci čekat na to, až zase bude akční, kdoví kdy znovu bude ve své kůži, čas letí a chci odejít, už o něm vím, co potřebuji.
Otočím se k posteli a vezmu si své šaty a natahuji si je na tělo postupně přes nohy až do pasu, jsou sexy, ale velmi těsné, pomáhám tomu i vlněním těla a nakonec si je navléknu přes paže až na ramena, do výstřihu schovám ňadra. Nazouvám si střevíčky, ale mám s tím problém, vadí mně obvaz na noze, vzhlédnu k doktorovi, pozorně mě sleduje, narovnám se, "Potřebuji pár velkých náplasti, ten obvaz mně překáží!", přikývne a zamíří ke dveřím. Rychle odkopnu střevíčky bokem, popadnu pouzdro s kosmetikou a pospíchám do koupelny a pečlivě se nalíčím, ve chvíli, kdy si upravuji vlasy, zaslechnu, že někdo potichu vešel do pokoje. Nahlédnu ke dveřím a oddechnu si, není to sestra, doktor se vrací a pozoruje mě s úžasem v očích, "Co je?", zeptám se překvapeně a trochu mě to znepokojí, ale jen vydechne, "Jste nádherná!".

Uvědomím si, že upravená vypadám jinak, než když mě přijímal do nemocnice, byla jsem zdeptaná svým stavem a umořená horkem, ale i tak jsem ho velmi zaujala, ale teď ho úplně fascinuji a docela mně jeho obdiv zalichotí. "Donesl jste náplast?", zeptám se, má otázka ho probrala z okouzlení, "Ano, posaďte se na postel.", požádá, bez váhání poslechnu, klekne si ke mně a zručně odmotává obvaz z mé nohy, je potřísněný krví, nakloním se, ale krev již neteče, vidím jen rudé okraje rány. Opatrně ji přelepuje náplastí, téměř jeho doteky necítím, je něžný, ale zasténám, jak náplast uhlazuje rukou, zvedne ke mně oči, "Omlouvám se, ale je to nutné!", vysvětluje. Vstanu a vklouznu do střevíčků, noha stále pobolívá, ale chodit můžu, doktor mi podá další náplasti, strčím je do tašky, budou se hodit a podívám se mu dlouze do očí, "Měla bych už jít.", řeknu tiše.
Mám divný pocit, najednou nechci doktora opustit, jako by se stal jediným pevným bodem v záplavě mých problémů, ale odejít musím, nic tady nevyřeším, jen se s doktorem více zapletu a všechno zhorším, začínám na něj myslet více než je zdrávo. "Zavoláte mi taxi.", požádám a sleduji, jak se jeho výraz mění do údivu, "Vy nemáte odvoz, nezavolala jste svému příteli?", zeptá se překvapeně, zavrtím hlavou, "Nerozmyslíte si to, raději zůstaňte.", zkouší mě znovu přemluvit, ale znovu odmítnu a doktor se odmlčí. Pozoruji, jak o něčem přemýšlí, "Já vás odvezu, ale musím sehnat za sebe náhradu, počkejte tady a nikam nechoďte!", řekne naléhavě, přikývnu a překvapeně pozoruji, jak běží ke dveřím, "Ale pospěšte si!" stihnu ještě zakřičet, než za ním bouchnou dveře.

Jsem nervózní, nechci tady být dlouho sama a riskovat, že sem naběhne šílená sestra a pokusí se mě nějak napadnout a zlikvidovat, doktor je naivní, pokud si myslí, že ona toho nechá, o ženské žárlivosti nic neví, sestře už vadím jen tím, že vůbec existuji, mám s podobnými typy bohaté zkušenosti a o nové nestojím. Posadím se a čekám, oči upírám na dveře a trvá nekonečně dlouho, než se doktor vrátí, "Kde jste byl, už jsem chtěla odejít?!", čekání bylo nepříjemné a jsem netrpělivá, "Musel jsem počkat, až kolega dorazí, naštěstí bydlí blízko.", vysvětluje zadýchaně. Jeho dech je důkaz, že opravdu spěchal, pozorně se na něj zadívám, rozepnutá, světle zelená košile mu sluší, ladí k jeho blond vlasům a hnědým očím, uvědomím si, že i když se Borisovi nemůže rovnat, je to velmi krásný muž, už se nedivím, že sestra kvůli němu tak vyvádí.
Vezme mou tašku do ruky, "Můžeme jít!" a jde otevřít dveře, nechá mě projít, jdeme dál po chodbě k výtahu a mlčíme, až vycházíme z nemocnice, doktor promluví, "Kam chcete odvést?" zeptá se, pokrčím rameny, že nevím, ale není tím překvapený, jakoby s tím počítal. Slunce už nesvítí, je večer, ale stále je teplo, dnes byl velmi horký den a přinesl do mého života nečekané změny, napřed Borisovi hrátky a potom doktorovo nadbíhání, jsem ráda, že tento den končí a beze slova doktora následuji k parkovišti. Využiji toho a prohlédnu si jeho pozadí, má pěkně tvarovaný a pevný zadek, je opravdu sexy, to mě u mužů vždy silně přitahuje, uvědomuji si, že v okouzlení Borisem, jsem doktora jako muže silně podcenila.

Doktor se zastaví u jednoho auta a já nevěřím vlastním očím, je to Ferrari v nádherné červené barvě, poznala jsem ho na první pohled, v pokoji mého bratra visel plakát, mít takové auto bylo jeho snem, a já to auto vidím v plné kráse a konečně chápu, co to pro muže znamená, je to životní vášeň. I já jsem na chvíli ztratila řeč a kochám se pohledem, "To je nádhera!", řeknu obdivně, "To vás nemocnice, tak dobře platí?!", nadhodím, "Ne!", řekne krátce, "To auto jste vyhrál?!", hádám a podívám se na něj, usmívá se trochu provinile, "Ne, je to dar, to mně koupila matka.", vysvětluje, rychle si uvědomím, že on musí být z bohaté rodiny, mám to ale štěstí, pomyslím si, takové auto nemá ani Boris a to jeho rodina má velké prachy.
Vzpomenu si na zdravotní sestru, je šílená a žárlivá, ale není hloupá, vybrala si správnou kořist a snaží se u něj uspět ze všech sil, ale má smůlu, nikdy ho neuloví, nemá na to, proto mě tak nenávidí. Doktor mě usadí do auta a podá mi tašku, obejde auto a vsune se za volant, "Spěcháte, neprojedeme se, jízdu si vychutnáte, jen na velkou vzdálenost!", láká mě a oči mu hoří vzrušením, bez rozmyšlení přikývnu. "A kam pojedeme?", zeptám se zvědavě, "Vezmeme to po dálnici kolem moře, nebudou nás brzdit pomalé vozy!", navrhne, přikývnu a cítím, jak se i mě zmocňuje vzrušení. "Připoutejte se!", upozorní mě, okamžitě poslechnu, Ještě se zeptá, "Dám dolů střechu, ano?", souhlasím a sleduji, jak se střecha skládá a mizí za našimi zády, "Tak jedeme!?", oznámí a motor se okamžitě probudí k životu, je to ohromující zvuk, který dává tušit sílu skrytou pod kapotou.

Auto se rozjíždí pomalu a proplétá se parkovištěm, motor nespojeně bručí, jako by se mu nelíbilo, že nemůže ve městě jet rychleji, ale na další odbočce se dostáváme ke sjezdu na dálnici, doktor sešlápne plyn, zrychlení je neskutečné, přimáčkne mě do opěradla, motor ječí, jako u závodního vozu formule jedna. Tón je pronikavý a vítr mně sčesal vlasy dozadu, jeho svištění mě přinutí si přitisknout ruce na uši, mám dojem, že ohluchnu, ale je to krásný pocit, ta rychlost mě opájí a doktor stále zrychluje. Kdybychom měli nehodu, nenajdou z nás vůbec nic, ale zacítím zpomalení, rychlost klesá, doktor sjíždí z dálnice na cestu vedoucí mezi písečnými kopci, pomalu vyjede nahoru a zastaví před okrajem srázu, dálnice není odtud vidět, jen k nám doléhá zvuk aut, vidím jen tmavě modré moře, pod potemnělou oblohou.
"Jak se vám to líbilo?", zeptá se doktor, "Bylo to neuvěřitelné a krásné!", vydechnu a upravuji si vlasy, pročesávám je prsty a snažím se vykouzlit původní účes, ale vlasy se nechtějí podřídit, jako by se nakazily svobodou, kterou jim poskytla rychlá jízda. Doktor mně zachytí ruku, tázavě na něj pohlédnu, "Nechte si vlasy tak, jak je učesal vítr, vypadáte jako víla, velmi vám to sluší.", požádá, ale zaváhám, vítr mně vlasy zapletl do pramínků, "Opravdu?", zeptám se nevěřícně, přikývne, "Jste velmi krásná, vám sluší všechno, ale to jistě víte!", řekne nezvykle jemně. Podívám se na něj pátravě, je v podivném rozpoložení, vnímám přímo hmatatelně, že mezi námi nastává zvláštní sblížení, cítím to velmi silně, už si nejsme cizí a v tichém souznění jen mlčíme, koukáme na moře, ale naše smysly se navzájem vnímají i beze slov.

Ruce mám složené v klíně a nepřekvapí mě, když jeho ruka opatrně se dotkne mé, nechám ji bez odporu v jeho dlani, něco se mezi námi rodí, ale nevím, co to bude, nemám s ním žádné úmysly a nechávám tomu volnost, stiskne mně ruku a řekne, "Děkuji!". Překvapeně k němu otočím hlavu, nechápu, za co děkuje, "Dnes se mně splnil můj sen, toužil jsem mít Ferrari a v něm krásnou ženu!", vysvětluje, ale tomu nevěřím. "Nechcete snad tvrdit, že jsem první žena a v tomto autě?", oprávněně o tom pochybuji, je to pohledný chlap, vzdělaný i bohatý, kolem něho musí být plno žen. "To jistě ne.", přiznává, "Ale vždy jsem toužil mít ženu, jako jste vy, jste mimořádná, to přece musíte vědět, i podle toho, kolik mužů máte kolem sebe.", pokračuje a znepokojí mě, že si přisedl blíže ke mně.
"Máte v sobě něco, co nenechá v klidu žádného muže!", odmlčí se a podívá se na mě dlouze, přestávám se pod jeho obdivnými větami cítit uvolněně, mlčím, stejně nevím, co na to říct a dívám se na moře, jak tmavne stejně, jako obloha nad ním, je už vidět i měsíc a začíná rozsvěcovat hvězdy, za chvíli bude tma a nastane noc. Čekám, co mi ještě poví, vnímám, že neskončil, ale možná bude lépe, když bude mlčet, mohl by říct příliš mnoho, nebo něco chtít, ale pomalu se ke mně nakloní a má v úmyslu mě políbit. Náhle za mnou se ozve zakašlání, prudce se ohlédnu, za autem stojí Boris, jednu ruku má v kapse a v druhé drží baseballovou pálku, jeho výraz nevěstí nic dobrého.

Konec 9. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

Zobrazit vše (118)
Zobrazit starší komentáře

101 murielana murielana | Web | 7. října 2015 v 13:13 | Reagovat

Elis, kdy přihodíš nový díl :-?  O_O

102 Dulce Nika Dulce Nika | Web | 7. října 2015 v 19:20 | Reagovat

úžasné, ako vždy :-)

103 Elis Elis | Web | 11. října 2015 v 23:50 | Reagovat
104 Elis Elis | Web | 11. října 2015 v 23:54 | Reagovat

[96]: Moc děkuji... život je někdy až moc vzrušující a děje se mnoho věcí v jednu dobu... ;-)

105 Elis Elis | Web | 11. října 2015 v 23:55 | Reagovat

[97]: To je skvělé pax, je neuvěřitelné jak to rychle uběhlo... :-)

106 Elis Elis | Web | 12. října 2015 v 0:04 | Reagovat

[98]: Životní dramata, to je moje parketa... jak to všechno dopadne, neprozradím... podoba Emily s herečkou Angelinou Jolie, mě nenapadla, Angelina nepatří k mým oblíbencům... koukla jsem se na fotky a jako mladá holka před plastikami vypadala úplně jinak, potom už tam jistá podoba je... :-)

107 Elis Elis | Web | 12. října 2015 v 0:11 | Reagovat

[98]: Ještě jsem zapomněla na jednu věc, nevím jestli Angelina působí na muže tak neodolatelným kouzlem jako Emily, na mě Angelina působí velmi chladně...

108 Elis Elis | Web | 12. října 2015 v 0:13 | Reagovat

[99]: Velmi děkuji za pochvalu, potěšila si mě... :-)

109 Elis Elis | Web | 12. října 2015 v 0:14 | Reagovat

[100]: Není zač, napsala jsem jak to vidím a vnímám... děkuji, až knížku vydám, budu ráda když si ji koupíš... :-)

110 Elis Elis | Web | 12. října 2015 v 0:19 | Reagovat

[101]: Nějak nestíhám, potřebuji aby den měl více hodin, ale už je venku zima a tak počítám, že na tom budu s časem přes zimu lépe... na dalším pokračování jsem pracovala ve volných chvílích  přes víkend a doufám, že to stihnu do večera v pondělí v nejhorším případě v úterý... :-?

111 Elis Elis | Web | 12. října 2015 v 0:20 | Reagovat

[102]: Děkuji... :-)

112 Camilla Říhová Camilla Říhová | Web | 13. října 2015 v 20:38 | Reagovat

Ten Boris se ukáže všude :D
Tak jsem zvědavá, jak to v další části vysvětlíš :)
Fakt parádní! ;)
Jen tak dál a s úsměvem piš :)

113 Elis Elis | Web | 13. října 2015 v 23:21 | Reagovat

[112]: Bez úžasného Borise ani ránu, je to nejdůležitější chlap v celém příběhu, i když se občas objeví zdatná konkurence... vysvětlení, jak to bylo ohledně konce této  části bude brzy... píšu s úsměvem  a děkuji, jsem ráda, že se příběh líbí... :-)

114 Elis Elis | Web | 13. října 2015 v 23:35 | Reagovat

Slíbila jsem další díl v pondělí nebo v úterý, ale když jsem to psala, zapomněla jsem že v pondělí má svátek Marcel a čas strávený na oslavě mě chyběl, tak až zítra... :-)

115 Květa Květa | Web | 24. října 2015 v 17:28 | Reagovat

máš krásné příběhy Elis , těším se na ně až je vydáš  a přečtu si je v knize, z obrazovky se mi čte hůře ****** jestli chceš tak si zruš tu reklamu dole : jdi do nastavení  - obecné - a úplně dole je  Zobrazování overlay reklamy
Zobrazovat  - nesmí být zaškrtnuté

116 Artis Artis | Web | 25. října 2015 v 20:01 | Reagovat

Páni, hltám celé odpoledne Letní romanci, ale v obavách z toho, co chce Boris udělat prostě ten 10. díl číst ani nechci. Srdce mi bije o závod, jsem hrozně vyděšená! Nádherně napsáno, všechno, každé písmenko, každá věta, každý obrat.

117 Elis Elis | Web | 26. října 2015 v 7:41 | Reagovat

[115]: Moc děkuji, jsem ráda, že se ti příběhy líbí, mrzí mě že se ti špatně čtou... možná by ti pomohlo v prohlížeči si zvětšit velikost stránky, je to čitelnější... moc děkuji za návod jak odstranit reklamy, už jsem z ní byla na nervy a netušila jsem jak se jí dá zbavit... :-)

118 Elis Elis | Web | 26. října 2015 v 7:46 | Reagovat

[116]: Jsem ráda, že jsi zpět, už jsem si o tebe dělala velké starosti, že ses tak dlouho neozývala... je dobře, že jsi tady a všechno co tě potkalo, jsi překonala... jsem moc ráda, že tě příběh "Letní romance" tak silně zaujal a děkuji, ale nemusíš se obávat číst 10. díl, tak hrozný to nebude Boris je Boris a všechno se časem vyřeší, Boris i láska jsou nezničitelní ... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Kdo není milován, je sám i v davu."