"MILUJEME TY, CO NÁS ODMÍTAJÍ A ODMÍTÁME TY, CO NÁS MILUJÍ"
Zdroj fotek - publicdomainpictures.net - wallpapers - pixabay.com
elisblog@seznam.cz
"Sex-appeal žen je umění vyvolat u mužů touhu po tom, co už znají."


"Láska je ze všech vášní nejsilnější, útočí na srdce, hlavu i tělo"

Založila jsem si druhý "modrý blog" - wonderful-world-elis.blog.cz
Bude mít rubriky - básně, povídky a články s různými náměty atd.
Na druhém blogu je publikován článek - "Nesnáším loučení"


Tento "červený blog" zůstane k publikovánívelmi oblíbeného
a vzrušující příběhu "Letní romance s Borisem".

"V životě je jen jediné štěstí, milovat a být milován."

Informace ke službě "Odběr novinek" na tomto blogu.
Přihlaste se k odběru novinek, budete upozorněni emailem na
nový článek, nezapomeňte otevřít a odkliknout potvrzující email.
Email jde cestou blogu.cz, vaše emailová adresa zůstane utajena!

"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."

NOVĚ ZVEŘEJNĚNO V SRPNU
LETNÍ ROMANCE S BORISEM - 28.část

V některých případech se nový návštěvník blogu nechá odradit tím,
že se jedné o více dílný příběh a že by nepochytil o co jde.
Ale každá část příběhu má uzavřený děj a lze si
ji přečíst i jako samostatnou povídku...

"Láska vám může srdce naplnit, zlomit a znovu vyléčit."

Děkuji za návštěvu, budu ráda pokud zanecháte v komentářích své
názory a zůstanete pravidelnými návštěvníky blogu.
Děkuji holkám, které sem mnou přešly ze dvou zrušených blogu.

"Sex bez lásky je jen prázdný prožitek"

Ústava ČR chrání práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti zákonem.
Autorské právo - zák. č. 121/2000 Sb. ve znění pozdějších novelizací.
NA VŠECHNA DÍLA ZVEŘEJNĚNÁ NA TOMTO BLOGU SE VZTAHUJÍ
AUTORSKÁ PRÁVA, KOPÍROVÁNÍ NEBO ŠÍŘENÍ JE ZAKÁZÁNO!!!

"Láska je pokrmem žen, pro muže je kořením."

Letní romance s Borisem
Příběh je napsaný podle skutečných událostí, pro postavy
jsem vyhledala fotky dvojníků. Můžete si tak při
čtení vytvořit lepší vizuální představu.
Borisovo životní krédo: "Kdo dostal polibek a nevezme si vše,
zaslouží si ztratit i to, co už získal!"
HLAVNÍ POSTAVY PŘÍBĚHU "LETNÍ ROMANCE S BORISEM"


Letní romance s Borisem – 10. část

14. října 2015 v 20:15 | Elis |  Letní romance s Borisem

Aby jste byli v obraze, tak tady je zakončení předcházející 9. části příběhu...

"Máte v sobě něco, co nenechá v klidu žádného muže!", odmlčí se doktor a podívá se na mě dlouze, přestávám se pod jeho obdivnými větami cítit uvolněně, mlčím, stejně nevím, co na to říct a dívám se na moře, jak tmavne stejně, jako obloha nad ním, je už vidět i měsíc a začíná rozsvěcovat hvězdy, za chvíli bude tma a nastane noc. Čekám, co mi ještě poví, vnímám, že neskončil, ale možná bude lépe, když bude mlčet, mohl by říct příliš mnoho, nebo něco chtít, ale pomalu se ke mně nakloní a má v úmyslu mě políbit, náhle za mnou se ozve zakašlání, prudce se ohlédnu, za autem stojí Boris, jednu ruku má v kapse a v druhé drží baseballovou pálku, jeho výraz nevěstí nic dobrého.


Elis
Letní romance s Borisem - 10. část

K smrti se vylekám, v žilách mně ztuhla krev, srdce se zastavilo a dech uvízl v hrdle, zmocnila se mě slabost, cítím se na omdlení a v hlavě mně neodbytně buší otázka, jak mě Boris našel, moc možností není, asi nevydržel sedět v penzionu, jel za mnou do nemocnice a zahlédl mě s doktorem v autě. Je to asi jen nešťastná shoda okolností, určitě nehlídkoval před nemocnicí, ale na tom už stejně nezáleží, je prostě tady a poteče krev, i když mezi mnou a doktorem nedošlo k políbení, chybělo tak málo, že to na věci nic nemění, přistihl nás ve velmi kompromitující situaci a to Boris nemůže jen tak přejít. Od okamžiku, co mě zahlédl s doktorem v autě, dovedu si představit, jak se v něm vaří krev, určitě s ním lomcuje žárlivost a zlost, to je výbušná kombinace emocí, kdy je schopný všeho a jak jde o jeho zájmy, přestává brát jakékoliv ohledy a můj strach je oprávněný.
Udělá něco hrozného, proč jsem proboha nebyla pozornější a nedívala se kolem, ale neměla jsem stejně šanci zjistit, že nás sleduje, své auto asi nechal dole u dálnice a kvůli šumění moře, jsem nemohla zaslechnout jeho blížící se kroky v písku. Svírají mě obavy z nejhoršího, ale i tak ho obdivně pozoruji, jak v nastávajícím stmívání září, jako by nebyl z tohoto světa, stojí pevně rozkročen, má sněhobílé džíny a žlutou rozepnutou košili, poletující v závanech mořského větru kolem jeho obnažené hrudi. Vlasy mu padají do čela, svírá své kypré rty a nebezpečně mu žhnou oči, je tak sexy, že silně po něm zatoužím, až z marné touhy mě rozbolí srdce a z jeho krásy dech se tají.

Je neodolatelně přitažlivý, opojná mužnost z něho přímo sálá na všechny strany, ale je bojovně naladěný, vytáhl ruku z kapsy a pálkou si bouchá do dlaně, nemusím dlouho přemýšlet o tom, co to znamená. Je v této chvíli nebezpečný, vypadá jako Bůh pomsty, je i tak nadpozemsky krásný, uvědomím si, jak moc ho miluji i přesto, že s pálkou v ruce mě děsí, vím, že je schopný ji bez váhání použít. Dovede být bezohledný a téměř nedýchám, když vykročí ke straně vozu, kde sedím, upírá do mých očí svůj zničující pohled a krok za krokem se blíží, má vztek nejen na doktora, ale i na mě se velmi zlobí a já chápu jeho důvody. Ale jsem v tom nevinně, nic se přece nestalo, neprovedla jsem nic špatného, jen jsem řešila, jak nejlépe umím, následky toho, co on sám zavinil a do jak těžké situace mě dostal, jenže mně to nebude věřit.
Jak ho znám, nenechá si nic vysvětlit, zatím musím mlčet, pokud ho nechci ještě více rozčílit a dokud si nevyřídí své účty s doktorem, ale zatím se s ním nedá mluvit, mohu jen přemýšlet, jaký trest si vybere pro mě a jak silně mi dá pocítit své zklamání. Beze slova sleduji, jak natahuje ruku, otvírá dveře vozu a tvrdě mě vyzve, "Vypadni!", tón jeho hlasu mě vyleká, je to ještě horší než jsem myslela, ale doktor se ke mně nakloní a polohlasně pronese, "Zůstaňte, odjedeme!", na okamžik zaváhám a bleskově to zvážím. "Ne!", tiše odmítnu jeho nabídku, to nic neřeší, musím Borise poslechnout, je velmi netrpělivý a svůj požadavek zopakuje, "Vypadni a hned!" a dál nemíní čekat, až si to rozmyslím, popadne mě za ruku a silou vytáhne z auta ven tak drsně a bezohledně, že málem v sypkém písku upadnu.

Zatím co se snažím udržet na nohou, Boris práskne dveřmi, až to se mnou trhlo a ustoupím raději o několik kroků dozadu, ale Boris si mě více nevšímá a s pohledem upřeným na doktora, zvolna obchází auto při stálém poklepávání pálkou do své dlaně. Zastaví se na druhé straně,"Vylez ven!", vyzve doktora a jeho hlas nabral na síle, ale doktor nemíní poslechnout, přímou konfrontaci odmítá, dobře ví, že proti Borisovi vytočenému nenávistí a s pálkou v ruce, nemá žádnou šanci. Boris neoplývající trpělivostí, zakřičí znovu svou výzvu, ale doktor se zase nepohnul, jen zapnul světla a dva jasné kužely rozčísly nastupující tmu a přízračně osvětlily i blízké okolí a zaplnily je zvláštními, protáhlými stíny od vysoké trávy, kamenů i písečných prohlubin. Zadní světla obarvila vše ve své blízkosti barvou krve, za jiných okolností byla by to hezká podívaná, ale teď nemám myšlenky zabývat se krásou barev a hry světla a stínů.
Ozval se zvuk motoru, doktor se hodlá vzdálit z bojiště a Boris už nezaváhá ani vteřinu, s výkřikem, "Ty srabe", jediným máchnutím urazí na autě zrcátko a ihned pálku zvedá do polohy připravené k dalšímu úderu. Leknutím si přitisknu dlaň na ústa, obávám se toho, co bude následovat a je mě nádherného vozu i líto, doktor má asi stejné pocity a nehodlá si nechat auto zdemolovat, zařadí zpátečku a pomalu se rozjíždí. V okamžiku kdy mě míjí, zakřičí, "Ozvu se vám!!!", ale to neměl dělat, zhoršil tím mou situaci a Borise ještě více popudil, popoběhl za autem a podařilo se mu roztříštit reflektor, jeden světelný kužel zhasl a doktor se rychle a obratně vytočil a ujíždí k cestě, souboj se konat nebude.

Boris má poslední šanci a využil ji, švihem paže vymrštil pálku za autem, zvuk nárazu do plechu znamená, že byl úspěšný, zasáhl cíl a škoda na autě bude větší, spokojeně se ušklíbl a dál jen sleduje, jak doktorovo auto rychle sjíždí po cestě dolů a mizí mezi písečnými kopci. Je konec, jsem ráda, že na boj muže proti muži nedošlo, mohlo by to špatně skončit a co bude dál, netuším, zatím oba mlčíme, já nevím co povědět a Boris na mě vrhá vražedné pohledy. Zhluboka dýchá a ze všech sil se snaží uklidnit, asi proto, aby mě nemusel za mou zradu zabít, určitě si myslí, že jsem něco s doktorem měla a cítí se podvedený, ale první prolomí mlčení. Je stále plný nenávisti a uleví si, "Je to hajzl a zbabělec…", ale nedokončí větu a vydá se rychlým krokem k cestě, srdce mně sevře strach, že mě opouští, že mě tady za trest nechá samotnou.
Poděšeně a prosebně zavolám, "Borisi!", ale neodpoví, jde dál a sehne se pro svou pálku, asi o ni nechce přijít a jen doufám, že s ní nemá jiné úmysly, jeho bílé kalhoty a žlutá košile září ve světle měsíce, sleduji ho pohledem a přemýšlím, co budu dělat, pokud se nevrátí. Zvažuji, že se za ním rozběhnu, ale naštěstí jde zpět, postaví se přede mě, "…a s takovým neschopným blbem mě podvádíš?!", dokončí větu a přistoupí těsně ke mně, jeho oči se výhružně lesknou. Podezření a uražená ješitnost, mu zatemnila mozek, v této chvíli neuvažuje rozumně a všechno vidí rudě, bude velmi složité vysvětlit, že jsem mu nebyla nevěrná, ale udělat něco musím, zvednu ruce, položím je Borisovi kolem krku a přitisknu se k němu.

"Proč mě podezíráš, nikdy bych tě nepodvedla!", řeknu rozhodně a v duchu si pomyslím, že by mě to ani strach nedovolil, on není jako jiní muži, s ním si nemohu lehkomyslně zahrávat, docela se Borise bojím, dobře vím, že dovede být až nemilosrdný. Doufám, že mě obejme, ale uchopí má zápěstí, stáhne mé ruky dolů a odstrčí mě od sebe, "To ti mám věřit, potom co jsem viděl!", jeho rozčílený hlas se mně zařezává do uší, "Co jsi viděl, nic se přece nestalo?!", odvážím se namítnout. "Nedělej ze mě idiota, nestalo se nic, protože jsem přišel včas!", Boris po svém vyhodnotil situaci, nenechá se zviklat a pokračuje, "Jak to, že nejsi v nemocnici a jezdíš si na výlety s doktorem!", je to nepříjemná otázka, začínám se cítit, jako u výslechu. Konečně mě napadlo jak to vysvětlit a rozvíjím příběh o tom, jak mně v nemocnici bylo smutno a chtěla jsem jít za ním, jen jsem požádala doktora, aby mě odvezl a nemůžu za to, že mě vzal k moři.
Bez jediného zaváhání celou vinu hodím na doktora, ten je mimo Borisův dosah, teď musím chránit hlavně sebe, Boris mě zatím zkoumavě pozoruje, je to nepříjemné, cítím, že vše, co jsem řekla, pečlivě zvažuje. "Proč si mně nezavolala, přijel bych pro tebe!", zeptá se a podle hlasu cítím, že mně stále nevěří, "Chtěla jsem tě překvapit!", pokračuji, ale sotva to vyslovím, uvědomím si, že to nezní zrovna nejlépe po tom, co mě nachytal s doktorem v situaci, kterou asi těžko vysvětlím. "To se ti povedlo, opravdu si mě překvapila!", v hlase mu rezonuje zlost, raději zmlknu, docela jsem se do všeho zapletla, bleskově se rozhodnu pro vzdor, místo poníženého vysvětlování, které stejně vše jen zkazí a ještě více zamotá.

"Proč mě vyslýcháš, nic jsem neprovedla!", bráním se uraženě, "S doktorem nic nemám, pokud si to myslíš, jsi blázen!", obviním ho v naději, že nejlepší obrana je útok, snad ho tak více znejistím, poslední slova na Borise už rozhořčeně křičím, ale asi to na něj neplatí, jeho pohled potemněl a sevřel pevně rty. "Proč bych ti měl věřit, já nejsem Tom, na všechno ti neskočím!!!", vyrazí tvrdě do útoku, ale teď už mám vážně všeho dost, takhle se můžeme dohadovat celou noc a k ničemu to nebude, pokud mě nepřestane podezírat, nemá to řešení. "Borisi, musíš mně věřit, jinak s tebou nemohu být!", zní to jako ultimatum a také to tak myslím, "Odpověz, věříš mně nebo ne?!", zeptám se a s napětím čekám, co odpoví, ale mlčí a beru to jako projevení nedůvěry.
Mám sice trochu pochybnosti, možná na něj moc tlačím a zašla jsem příliš daleko, ale teď už nemohu couvnout a rozhodnu se svůj vzdor dotáhnout až do konce, i když se mně srdce sevře obavou, že tím Borise mohu ztratit. Ale nechci dál v našem vztahu hrát jen druhé housle a poslouchat na slovo, to není nic pro mě, to jsem nikdy nedělala a nechci si na to zvykat. Zaslouží dostat ponaučení, že tak se mnou zacházet nesmí, měl by si uvědomit, že není jediný chlap na světě a když nechce odpovědět, tak bude mít, co chtěl. "Jak myslíš!", řeknu naprosto klidně, i když se ve mně všechno chvěje, příliš moc riskuji a jde mi o hodně, ale zalovím rukou v tašce a nahmatám mobil a hledám Markovo číslo, chci ho požádat, aby pro mě přijel, pomalu krok za krokem odcházím dál od Borise a přiložím mobil k uchu, vyzvání dlouho, ale Marek se neozývá.

"Komu voláš, doktorovi?", zeptá se Boris, "To ti může být jedno, náš vztah si přece ukončil!", řeknu lhostejně, "Nic takového jsem neřekl!", protestuje, "Naznačil jsi to dost jasně, i mlčení je odpověď!", odpovím a otočím se k němu zády. Ale nečekaně mně vyrazí mobil z ruky, rychle se pro něj sehnu, on je schopný ho rozdupat a raději ho strčím do tašky, "Jsi ubožák!", řeknu výsměšně, podívám se mu do očí a chci odejít. Zachytí mě za paži a prudce k sobě obrátí, až se mé vlasy rozlétly kolem hlavy, "Emily, nezkoušej mou trpělivost, nebo se přestanu ovládat!", varuje mě, "A co mně uděláš, zase mne znásilníš?!", provokuji dál, i když vím, že bych to neměla dělat. "Přestaň, chováš se jak šlapka!", zaútočí, zalapám po dechu a nechápu, proč to v této chvíli říká, ale to si dovolil moc, cítím, že ve vzteku se mě snaží ponížit a přestává se ovládat, ale tím mně přihrál na smeč, "Hajzl jako ty, mě nemůže urazit!", řeknu s předstíraným klidem.
Ale jsem velmi znepokojena, situace se vyvíjí nepříznivě, zašli jsme už příliš daleko, vím, že mě miluje a já miluji jeho, ale všechno kolem sebe ničíme a nikdo z nás nechce přestat, to jsme to dopracovali, pomyslím si, už se urážíme. Zraněné city nás ženou tam, kam ani jeden z nás neplánoval zajít, až tam odkud se už možná nepůjde nikdy vrátit, vůbec netuším, kam se skryla naše láska, přece se nemohla tak rychle vytratit, ptám se sama sebe a pozorně zkoumám jeho tvář. Zahledím se do jeho smaragdových očí, plápolají hněvem a touhou po pomstě, je tím vším, co se stalo kolem doktora silně dotčený a zraněný, stále pevně svírá mou ruku, jako by měl nutkání mně ublížit, "Borisi pusť mě, bolí to a jsem unavená!", snažím se vyprostit svou paži.

"Vrátím se raději do nemocnice, odvez mě.", požádám, ale nemyslím to vážně, jen doufám, že žárlivost a nenávist k doktorovi v něm znovu probudí jeho city a láska převáží nad zlobou i pocitem zrady v jeho srdci. Ale překvapeně zasténám, když mě ještě více zlostně stiskne, až mě celou paží až do ramene projede zášleh bolesti, určitě tam budu mít modřinu, jeho necitelnost mě začíná děsit, navíc mně ruku zalomí za má záda a přitáhne si mě blíže k sobě, nemohu se ani pohnout. "To by se ti líbilo nechat se ochytávat doktorem, ty jsi…", domyslím si, co chce říct a nenechám ho větu dokončit, už jak to říká, zní velmi urážlivě a sprostě, bez přemýšlení mu volnou rukou vrazím facku. Už to přehnal s tou šlapkou a v této chvíli mně došla trpělivost a jen s obavou sleduji, jak se mu chvějí dlouhé řasy a v úžasu pootevřel ústa, překvapeně ruku s pálkou zvedne k tváři, políček nečekal, polekám se, že jsem to přehnala.
Je schopný mně facku vrátit, nebo jsem tím definitivní přivolala konec mezi námi a pocitem, že ho ztratím, se mně sevřelo srdce návalem úzkosti, ale nevím co dělat dál, jak tomu zabránit. Stojíme proti sobě v napětí a vpíjíme se navzájem do očí, ty jeho se třpytí jako hvězdy, je vážně nádherný, v měsíčním světle vypadá jako mladý Bůh, který sestoupil na zem, aby svou krásou a svým tělem potěšil a obšťastnil mě, obyčejnou smrtelnici. Ta představa probudí ve mně touhu, představuji si, jak se mě dotýkají jeho ruce, jak se na na mou kůži přisávají jeho rty, jak mě vášnivě pomiluje, jenom na to pomyslím, silně zatoužím po jeho těle, vzrušeně dýchám a vlhne mně klín.

Mé představy mě dostávají, srdce se rozbušilo, krev bouřlivě proudí v žilách, dech nestačí a vyčítám si v duchu, jak se hloupě chovám, přece vím, že Boris je můj osud i moje prokletí, nechci o něj přijít a nakonec budu muset žadonit o lásku u jeho nohou. Ale asi to nebude třeba, zaslechnu žuchnutí, jak upustil pálku do písku a druhou rukou, vjede do mých vlasů a sevře je pevně mezi prsty, jsem jako v kleštích a nemohu se ani pohnout, ruka stočená za zády mě bolí i při sebemenším pohybu a nechci přijít o vlasy a tak jen stojím, omámena magickým leskem jeho očí a trvá jen vteřinu, než se mně prudce přisaje na ústa, je to vášnivý i bolestivý polibek, jako by do něj dal všechnu lásku i nenávist, co ke mně v této chvíli cítí. Drtí má ústa, vysává ze mě dech a zatíná prsty do mých vlasů tak silně, až mám strach, že jich spoustu vytrhne, sténám tlumeně pod útokem jeho rtů, konečně mě pustí ruku i vlasy a docela bezohledně mě složí k zemi.
Naštěstí můj pád ztlumí měkký písek a okamžitě na mě nalehne celou vahou svého těla, hledí mně upřeně do očí, "Emily, odpusť mi to, nemyslel jsem to tak.", šeptá, jsem překvapená a obávám se uvěřit jeho slovům, i když jsou balzámem na mou utrápenou duši. Až po chvíli uvěřím, že se mně vážně omlouvá a přestávám se obávat, že je mezi námi konec, jen ze všeho napětí se mi derou slzy do očí, choval se hrozně a pouhá omluva mně nestačí. Chci, aby se více snažil, zasloužím si to a ve chvíli kdy skloní hlavu a jeho horký dech ovane mou tvář, zavřu oči, nemohu se dočkat toho, co bude následovat, ale nic se neděje a jeho dech se vzdaluje, překvapeně zvednu víčka.

Má vzpřímenou a nakloněnou hlavu, něčemu naslouchá, vnímám z něj napětí, "Co je.", vyzvídám, "Slyšíš to?", zeptá se šeptem, cítím, že je znepokojen, zaposlouchám se, ale slyším jen moře a tlumený hluk z dálnice, nic více. "O co jde!", zeptám se, "Mlč a poslouchej!", napomene mě, znovu se zaposlouchám a konečně něco zaslechnu, doléhá sem hudba a blížící se zvuk auta, podívám se na něj tázavě, ale rychle vstane, natáhne ke mně ruku a postaví mě na nohy. "Někdo sem jede, musíš se schovat, dělej!", naléhá a rozhlíží se kolem, "Borisi proč, ty mě děsíš?!", to jak se tváří mě vyleká, "V noci se tady často schází ta nejhorší sebranka!" vysvětluje a táhne mě za ruku za pahorek z písku, přemýšlím, jak to všechno ví, ale jezdí sem na dovolenou roky, zná to tady a kdoví, co všechno vyváděl, býval asi hodně divoký.
"Skrč se tady, jak projedou, běž dál, je tam průchod k cestě, seběhni k mému autu, někde se tam schovej a čekej na mě!", nařídí a vším tím mně nahnal ještě větší strach, "Borisi, bojím se, pojď se mnou, prosím!", naléhám na něj. "Ne, viděli dole auto a ví, že tady někdo je a tebe nesmí najít, bývá jich víc, nedokážu tě ochránit, tak udělej, co ti říkám, vypadni odtud!" a otočí se ke mně zády, zvedne z písku pálku, potěžká ji v ruce a potom zvolna kráčí blíže ke kraji srázu a zůstane tam stát a pálku si položí k nohám, ruce strčí do kapes a pozoruje moře. Vypadá tak odhodlaně a mužně, že pocítím k němu nával obdivu a lásky, nejraději bych ho objala, ale zvuk hudby zesílil a slyším i hlasy, auto je už blízko, za chvíli z cesty vyjede černý kabriolet, plný hlučných lidí, podle chování jsou opilí a některým i visí vystrčené nohy z auta.

Přikrčím se, opatrně se blížím z jejich dohledu a hledám, kudy se dostanu k cestě a sbíhám dolů, blízko dálnice zahlédnu bokem od cesty Borisovo auto, schovám se v blízkém křoví a doufám, že se Boris brzy objeví, nebo se tady strachem o něj zblázním. Připomenu si, jak tam stál, připravený na vše a jaké hluboké city ten pohled ve mně vyvolal, vypadal jako v nějakém filmu, jako sám voják v poli, ochotný obětovat i svůj život, aby mne ochránil, Bože, jak já ho za to miluji, hlavně aby se mu nic nestalo. Přitisknu si tašku k hrudi a snažím se zachytit zvuky, něco sem tam zaslechnu, ale nevím, co to je, zní to jako vzdálený výskot nebo bolestný výkřik, nejsem si tím jista, ale i tak je to velmi znepokojující, chtěla bych vědět, co se tam asi děje, nejistota mě ničí a zápasím s nutkáním jít zpět, ale snažím se přesvědčit sama sebe, že bych Borisovi mohla zkomplikovat situaci.
Asi dobře ví, co dělá, bude lépe ho poslechnout a tak dále trpím dlouhým čekáním a málem přijdu o nervy, než konečně zaslechnu kroky, někdo se rychle blíží, nakouknu na cestu, je to Boris, konečně si oddechnu. Jdu mu naproti, ale znepokojí mě, jak nějak divně drží tělo, je celý nahnutý, "Borisi, co je ti?", zeptám se s obavou, "Nic mně není, nastup si!", odmítne něco vysvětlovat, hodí pálku na zadní sedadlo a nasouká se za volant. Rychle vklouznu do auta a Boris se okamžitě snaží na úzké cestě rychle vytočit a najede na dálnici, provoz už není tak hektický, aut výrazně ubylo a Boris spěchá zpět do města. Nemluví a já nemám odvahu na něm vyzvídat, cítím, že o tom co se stalo, nechce mluvit, ale silně vnímám, že něco není v pořádku, podívám se na něj, zdá se mně bledý, ale snad je to jen odlesk světel na jeho tváři.

Ale mám zlé tušení a nakonec mě to nedá, začnu vyzvídat, "Borisi, co to bylo za lidi?", chvíli mlčí, asi přemýšlí, jak mně to má vysvětlit, "Jsou to místní povaleči, ale byl tam jeden, se kterým mám už dlouho nevyrovnané účty.", prohodí jako by o nic nešlo. Znovu si ho prohlédnu, na jeho čele i nad horním rtem vidím krůpěje potu, položím mu ruku na stehno, nakloním se k němu, "Jsi v pořádku?", zeptám se opatrně a nahlížím do jeho tváře, neodpoví a za kruhovým objezdem zajede do tiché ulice a zastaví. Motor nechá běžet a natočí se ke mně, "Nelekni se!" varuje mě, ale tím mě ještě více vyděsí, "Emily, nejsem v pořádku, bylo jich hodně a jeden grázl mě pobodal nožem.", snaží se mluvit klidně, ale i tak jsem k smrti vylekaná. "Musíme okamžitě do nemocnice!", zakřičím a poděšeně se na něj dívám, "Jeď, na co čekáš!", vůbec nechápu, proč tady dál stojí, jde přece o čas, o minuty a možná i o život, konečně promluví. "Nemůžu do nemocnice, vyšetřovala by to policie, byly by z toho problémy, určitě jsem tam někoho pálkou zranil.", vysvětluje neochotně, "A co chceš dělat, takové zranění chce doktora!", zeptám se a netuším, jak to hodlá řešit.
Jsem z toho tak vyřízená, že mně to vůbec nemyslí, Boris se na mě zvláštně podívá, "A co ten tvůj doktor, ten by to přece zvládl.", nadhodí jakoby nic, s údivem na něj pohlédnu, poškodil doktorovi auto a teď chce, aby ho ošetřil, nevím, jestli s tím doktor bude souhlasit. "Zavezu tě k nemocnici a zjistíš tam jeho adresu, ale rychle, je mně nějak divně.", postěžuje si Boris, "To není třeba, mám na něj telefon.", řeknu s obavami, že to Borise rozčílí, ale mlčí a to je důkaz, že je na tom opravdu velmi zle. Ihned vytočím doktorovo číslo, téměř okamžitě uslyším jeho hlas, "Právě jsem na vás myslel.", řekne šťastně, ale na to nechci odpovídat. "Pane doktore, potřebuji vás, kde vás najdu, přijedu hned za vámi.", naléhám na něj, bez zaváhání řekne adresu, nahlas ji opakuji a hned hovor ukončím, "Víš, kde to je?", zeptám se Borise, přikývne a velmi rychle se rozjede.

Vidím, že má bolestivě stáhnutý obličej, přitížilo se mu, proto spěchá, ale zdá se mi, že jedeme velmi dlouho, než konečně zastavíme u vysokého domu, běžím ke zvonkům a zmáčknu ten s doktorovým jménem. Ozve se bzučák, "Pojďte nahoru, do čtvrtého poschodí.", naviguje mě doktor, "Ne, prosím přijďte dolů, musíte mně s něčím pomoci!", opatrně volím slova, obávám se povědět, o co jde a vyslovit Borisovo jméno. Mohl by odmítnout, musím ho postavit před hotovou věc a zatím co netrpělivě přešlapuji na chodníku, srovnávám si v hlavě, co mu řeknu, ale nakonec nad tím mávnu rukou, budu se řídit podle situace. Konečně je doktor tady a vypadá velmi dobře a natěšeně, "S čím chcete pomoci?", zeptá se, "Hned vám vše vysvětlím, ale slibte, že mě neodmítnete.", dávám si podmínku, "Vám nikdy neřeknu ne, to přece víte.", ubezpečuje mě. "Musíte ošetřit mého přítele, je zraněný a nemůže do nemocnice.", řeknu tiše a znepokojeně sleduji, jak je mým sdělením zaskočený.
Zkoumavě se na mě zadívá, "Víte, že tím hodně riskuji?", zeptá se, mlčky přikývnu, prosebně se na něj podívám a uchopím ho za ruku, "Budu vám velmi zavázaná!", rychle ho ujistím svou vděčností, "To už nespraví jen večeře!", upozorní s mírným úsměvem na rtech, že za jeho pomoc budu muset více zaplatit, než za krabičku s léky. Nejsem tím překvapena, očekávala jsem to, spíše by mě udivilo, kdyby nechtěl situaci využít, bez váhání přikývnu, klidně mu slíbím cokoliv, sliby mě nic nestojí a kdoví, co bude dál, v této chvíli záleží jen na Borisovi, bojím se, že by mohl umřít. "Kde je?", zeptá se doktor, ukážu prstem na auto a spěchám se posadit vedle Borise, "Jak je ti?" zeptám se, znepokojí mě, že má studené ruce, doktor si sedne dozadu, "Co se stalo?", vyptává se, rychle vysvětluji, že Borise někdo napadl nožem, doktor už dále neváhá a rozhodne se, že pomůže, ale musíme zajet do garáže.

"Borisi zvládneš to?", zeptám se, přikývne, ale vypadá strašně, je bílý jako stěna, pomalu objede blog domů, sjede do garáže a zastaví na prvním volném místě, otevře dveře, ale zůstává sedět, doktor ho musí vytáhnout z auta. V té chvíli se zděsím, jeho žlutá košile je na zádech od ramen až k pasu nasáklá krví, doktor s námahou vleče Borise k výtahu, vyděšeně je následuji, ve výtahu mlčíme, až ve chvíli, kdy zavřu za sebou dveře bytu, promluví doktor, "Jak se vám to stalo?", ale Boris mlčí, nechce se mu o tom mluvit, nebo už nemůže, je u konce svých sil. Doktor vrtí nechápavě hlavou a táhne Borise do další místnosti, je to ložnice a tam ho posadí na postel, vytáhne z prádelníku několik prostěradel a hodí mě je do náruče, "Roztáhněte je pod něj a svlékněte mu košili!" zaúkoluje mě a vyběhne z pokoje. Rychle to provedu a Boris si sám lehne na břicho, na zádech má blízko sebe dvě rány po noži, jsou plné krve, zacítím slabost, nesnáším pohled na krev a teď ji vidím příliš mnoho.
"Borisi, pojeďme do nemocnice, raději problémy s policií, než tady vykrvácet!", naléhám na něj v obavě, že to doktor sám nezvládne a v nemocnici jsou na to lépe vybaveni. Boris neodpoví, jen odmítavě vrtí hlavou, doktor se vrací s kufříkem a tak ho více nepřemlouvám, doktor se na mě zadívá, "Co je vám, jste úplně bílá?", všimne si mé nevolnosti, "Nic, je mně jen divně z pohledu na krev.", vysvětluji. Přistoupí ke mně blíže a pohlédne mně do očí, "Běžte do kuchyně, napijte se studené vody a počkejte v hale, tady nebudete stejně nic platná.", řekne a jemně mě vystrčí ze dveří. Než za sebou zavře, zašeptá, aby to asi Boris neslyšel, že za mnou později přijde, přikývnu a přemýšlím, co bude dál, co budu dělat, u ošetřování Borise nemohu pomoci, cítím se na omdlení, doktor má pravdu, zůstanu raději tady a vydám se hledat dveře do kuchyně.

Byt je krásný, velký a nádherně zařízený, než najdu kuchyni, objevím další ložnici, pracovnu obrovskou koupelnu a dva pokoje, u kterých si nejsem úplně jista, k čemu slouží, až poslední dveře z haly vedou do kuchyně, natočím si vodu do sklenice. Vracím se do haly ve chvíli, kdy doktor vykoukl z ložnice, "Co se děje?", zeptám se vylekaně v obavě, že se dozvím něco velmi špatného, "Doneste z koupelny několik ručníků a něco na zakrvácené gázy, třeba kbelík z úklidové komory!", požádá a okamžitě to udělám. Třesoucím hlasem se zeptám, "Je to moc vážné?", ale doktor mě uklidní, "Nebojte se, je to sice hluboké a ztratil hodně krve, ale plíce nebyly zasaženy a je to chlap, on něco vydrží a bude v pořádku.", vysvětluje a zmizí za dveřmi. Dobré zprávy o Borisovi, mně prospěly, cítím se znovu uvolněně, spadl ze mě strach i obavy, udělám si v křesle pohodlí, všechno bude zase v pořádku, jen asi nastane problém, co udělat s doktorem.
Ale snad to nějak zvládnu, ze stolku si vezmu časopis a snažím se číst, ale nemohu se soustředit, jsem nervózní, jako vždy, když musím dlouho čekat, konečně se doktor vrací, "Hotovo!" řekne krátce a povzbudivě se usměje. "Chci se jít na Borise podívat?", oznámím a vstanu, "To je zbytečné, dostal i něco na spaní a bude dlouho a tvrdě spát!", pronese důrazně, "Bylo to nutné, chtěla jsem s ním mluvit?!", podezíravě se na něj podívám, "Ano!" řekne krátce a usadí se do druhého křesla. Posadím se a opřu si loket o opěradlo a bradu si podepřu dlaní, přehodím si nohu přes nohu a upřu na doktora oči, chci ho znejistit a jeho pohled sklouzne z mé tváře na mé nohy a pomalu postupuje do klína a tam uvízne, možná se mi zase vyhrnuly šaty, ale neudělám jediný pohyb, abych to napravila.

Dostala jsem chuť doktora provokovat, i když vím, že si zadělávám na velký problém, ale stejně tomu asi neuniknu a zase kvůli Borisovi jsem jeho dlužnicí a budu muset za pomoc sama zaplatit a navíc jsem v jeho bytě. Cítím, že z toho se už možná nedostanu, Boris mě nezachrání a nezbývá než čekat, co doktor vymyslí, tak mlčím a jen sleduji, jak jeho oči se konečně odpoutaly od mého klínu, stoupají pozvolna přes prsa k mému obličeji a potkají se s mými. Snažím se ani nemrknout a soustředěně si ho prohlížím, světlé vlasy mu padají do čela, jako muž je přitažlivý, i když jinak než Boris, při nejhorším pokud budu nucena svůj dluh splatit a milovat se s ním, nebude zas tak těžké a možná to bude hezké, i když to nebude z lásky. Dovede mě vzrušit a svůj zájem mě dává najevo celou dobu, co se známe a dokázal ho i svými činy, je mužný a troufalý a na druhou stranu dovede být i jemný, ale je netrpělivý. Bubnuje prsty do opěradla a náhle prudce vstane z křesla a přistoupí ke mně a oznámí, "Emily, udělal jsem, co jsi chtěla, teď je řada na tobě?!", nečeká na odpověď a rozepíná si košili.
Ale chvějí se mu prsty, nakonec nechá knoflíčky být a přetáhne si košili přes hlavu, odhodí za sebe a zvedne mě z křesla, zůstanu stát bez hnutí a položím dlaně na jeho nahou hruď, dotek jeho teplé kůže je příjemný, hledíme si do očí, oba už víme, co se stane, já nemohu říct ne a on to ví, i když já nepřestávám doufat, že to nebude nutné. Ale on si je dobře vědom, že se bez něj neobejdu a doufá, že nebudu vzdorovat, Boris ještě dlouho bude potřebovat doktora, jsem chycená v pasti, nesmím ho odmítnout. Musím se obětovat, nadechnu se, snažím se připravit na to, co bude následovat a prociťuji jeho horké ruce, jak se mě vpíjejí do zad. Ale dlouho je v klidu neudrží, jsou nepokojné a začínají objevovat mé tělo, jeho dech je čím dál rychlejší a náhle poodstoupí. Po chvilce zaváhání jeho dlaně sjedou z mých ramen na má ňadra a prsty se jemně dotkne bradavek, vyčkávavě se na mě zadívá, zatím neprotestuji a tak se nakloní k mému uchu, vzrušeně a naléhavě zašeptá, "Svlékni se!".

Konec 10. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

Zobrazit vše (122)
Zobrazit starší komentáře

101 Elis Elis | Web | 22. října 2015 v 6:22 | Reagovat

[96]: Děkuji... život není peříčko a zápletky číhají na každém kroku... od května mám velký problém s časem, ale doufám, že pokračování bude brzy...

102 Elis Elis | Web | 22. října 2015 v 6:24 | Reagovat

[97]: To jsme na tom s časem stejně... díky a jsem ráda, že ti příběh zpříjemnil večer...

103 Taša Taša | 23. října 2015 v 21:21 | Reagovat

Úžasně napsané :) těším se kam to povede a co bude, prosím rychle pokračování ;) ;)

104 Van Vendy Van Vendy | Web | 23. října 2015 v 22:15 | Reagovat

[90]: :-) Jasně, jsem ráda.
[91]: Tak to jo. Stejně, to jsou věci, které máš  v hlavě zatím jenom ty a my o nich nevíme, takže neznám ani pohnutky, ani budoucí vývoj. Jen mi tenhle moment připadal komický, svým způsobem, i když komicky popsán nebyl. A je fakt, že jsi skončila v takovém místě, že se dá těžko odhadnout, co bude dál, jestli se ty hrátky dotáhnou do konce, nebo to právě Emily nějak rafinovaně přeruší a to se dozvíme až v tom dalším díle. 8-)  ;-)

105 silluety silluety | Web | 24. října 2015 v 14:07 | Reagovat

Naprosto hrozný je to, že je kapitolka po dlouhé době.. zase na druhou starnu to stojí za to :) a chápu tě, že máš teď prostě náročný období..
každopádně se zas a opet těšim na pokračování :33

106 Calistka Calistka | Web | 25. října 2015 v 11:14 | Reagovat

Elis, je to opět perfektní, zase jsem se začetla a musím dočíst předchozí díly. :)

Jsem moc ráda za pochvalu nového designu, moc děkuji, velmi si mě potěšila!

107 Simča Simča | 25. října 2015 v 22:33 | Reagovat

[105]: Souhlas, je naprosto hrozný čekat :-( Elis, chceš nás vydusit ve vlastní šťávě!!! [:tired:] Z dumání co bude dál s Borisem mám zavařenej mozek ;-) Kdy hodíš na blog pokráčko :-?  :-?  8-)  8-)

108 Elis Elis | Web | 26. října 2015 v 6:24 | Reagovat

[103]: Díky... kam to povede a co bude, se  postupně bude odkrývat v průběhu dalších pokračování příběhu...

109 Elis Elis | Web | 26. října 2015 v 6:32 | Reagovat

[104]: Jsem taky ráda... je to přesně tak jak jsi to napsala, dokonale jsi to vystihla... Emily životní střety s muži docela vyškolily v oboru rafinovanosti a osvojila si určité metody, jak zacházet s muži v jistých situacích, ale někdy bohužel jak se říká, kosa narazí na kámen... muži nejsou stejní reagují rozdílně a nastanou další problémy k řešení...

110 Elis Elis | Web | 26. října 2015 v 6:36 | Reagovat

[105]:Bohužel je to tak a chápu to, ale zatím se situace nelepší, nestíhám a děkuji za pochopení i za to že se ti příběh líbí... snad stihnu pokračování v nejbližších dnech...

111 Elis Elis | Web | 26. října 2015 v 6:38 | Reagovat

[106]: Moc děkuji, potěšila mě to a příběhy si rozhodně dočti, aby v ději příběhu jsi neměla bílá místa...

112 Elis Elis | Web | 26. října 2015 v 6:42 | Reagovat

[107]: Chápu to, ale nedělám to schválně, mám prostě málo času... myslela jsem, že jedna záležitost na podzim už bude vyřešena, ale zatím přetrvává a čas, který tomu věnuji mě chybí zase jinde... co bude dál s Borisem se snad dozvíš brzy, ale nemohu říct přesně datum, ale bude to brzy, snažím se...

113 murielana murielana | Web | 27. října 2015 v 21:24 | Reagovat

Zas nic :-( kdy bude další díl :-?

114 *Tia* *Tia* | 29. října 2015 v 17:54 | Reagovat

Od 1 dílu pročítám letní romanci, je to velká parádička, píšeš skvěle! Jen tak dál!

115 Artis Artis | Web | 1. listopadu 2015 v 11:56 | Reagovat

Panejo, tolik mužů. Sama jsme vykolejená sotva ze dvou. :D Nakonec přeci jen krev tekla, i když za jiných okolností. Doktor opravdu překvapuje a jsem napnutá, jak to bude dál.

116 Elis Elis | Web | 3. listopadu 2015 v 6:45 | Reagovat

[113]: Dělám vše, aby to bylo brzy, ale jsem nějaká rozhozená, i když se snažím, tak jak si sednu k noťasu uvíznu u videa s písničkou "Nesnáším loučení" a dál se nedostanu... ale to je jen přechodný stav po dobu prvních dnů, dnes se ráno  už cítím v pohodě, tak snad dodělám úpravy a pokračování bude možná už dnes večer nebo zítra...

117 Elis Elis | Web | 3. listopadu 2015 v 6:47 | Reagovat

[114]: Moc děkuji za pochvalu, opravdu si mě potěšila, to mě vždy nakopne k dalšímu psaní....

118 Elis Elis | Web | 3. listopadu 2015 v 6:58 | Reagovat

[115]: Tak to ti věřím, dva muži v životě dají zabrat, mám to stejně... krev tekla, kde je Boris teče krev často, on nejde pro ránu daleko... tentokrát to byla jeho krev, ani borec jako je Boris nezvládne přesilu bez nějakého zranění, ale stejně se nepoučí, on je prostě pořádný chlap... doktor a se chová jako doktor, vládce nad životem a smrtí, kouzlo bílého pláště ženy přitahuje... kdyby nebylo Borise, Emily by si z mužů kolem sebe asi vybrala doktora, ale Boris je, tak je to složitější, ale to bude až v dalších pokračováních příběhu...

119 Zdena Zdena | 4. listopadu 2015 v 20:46 | Reagovat

Elis  budu  otravná, ale už je to dlooouho, kdy bude další díl? :-?

120 Elis Elis | Web | 11. listopadu 2015 v 10:49 | Reagovat

[119]:
Měla jsem málo času, ale pokračování už je na blogu...

121 Em. Em. | Web | 14. listopadu 2015 v 15:02 | Reagovat

Děkuji za komentář :)
Já s tebou vlastně souhlasím. Lásku se snažím naplno projevovat rodině, kamarádům a lidem, na kterých mi opravdu záleží. Ale snažím se bránit před tou slepou láskou, před milostnými vztahy, vždy mi to jen ublíží..

122 Elis Elis | Web | 18. listopadu 2015 v 11:28 | Reagovat

Že se snažíš bránit před slepou láskou a před milostnými vztahy, že ti to ublíží, já to chápu, láska bývá někdy slepá a někdy i bolí a s tím se musí počítat, to k tomu patří... každý vztah nevyjde, ale vždy se z toho dá poučit, proto nám život tyto kopance dává, abychom zjistili jakým kluků se vyhýbat a nebo, že ve vztahu se nemá dávat druhému více než dostává... neměla by ses lásce a zamilovanosti vyhýbat, o hodně se ošidíš, jen je nutné neopakovat chyby a např. příliš klukům dávat najevo jak ti na nich záleží, je nutné je nechat v nejistotě atd. ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Kdo není milován, je sám i v davu."