"MILUJEME TY, CO NÁS ODMÍTAJÍ A ODMÍTÁME TY, CO NÁS MILUJÍ"
Zdroj fotek - publicdomainpictures.net - wallpapers - pixabay.com
elisblog@seznam.cz
"Sex-appeal žen je umění vyvolat u mužů touhu po tom, co už znají."


"Láska je ze všech vášní nejsilnější, útočí na srdce, hlavu i tělo"

Založila jsem si druhý "modrý blog" - wonderful-world-elis.blog.cz
Bude mít rubriky - básně, povídky a články s různými náměty atd.
Na druhém blogu je publikován článek - "Nesnáším loučení"


Tento "červený blog" zůstane k publikovánívelmi oblíbeného
a vzrušující příběhu "Letní romance s Borisem".

"V životě je jen jediné štěstí, milovat a být milován."

Informace ke službě "Odběr novinek" na tomto blogu.
Přihlaste se k odběru novinek, budete upozorněni emailem na
nový článek, nezapomeňte otevřít a odkliknout potvrzující email.
Email jde cestou blogu.cz, vaše emailová adresa zůstane utajena!

"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."

NOVĚ ZVEŘEJNĚNO V SRPNU
LETNÍ ROMANCE S BORISEM - 28.část

V některých případech se nový návštěvník blogu nechá odradit tím,
že se jedné o více dílný příběh a že by nepochytil o co jde.
Ale každá část příběhu má uzavřený děj a lze si
ji přečíst i jako samostatnou povídku...

"Láska vám může srdce naplnit, zlomit a znovu vyléčit."

Děkuji za návštěvu, budu ráda pokud zanecháte v komentářích své
názory a zůstanete pravidelnými návštěvníky blogu.
Děkuji holkám, které sem mnou přešly ze dvou zrušených blogu.

"Sex bez lásky je jen prázdný prožitek"

Ústava ČR chrání práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti zákonem.
Autorské právo - zák. č. 121/2000 Sb. ve znění pozdějších novelizací.
NA VŠECHNA DÍLA ZVEŘEJNĚNÁ NA TOMTO BLOGU SE VZTAHUJÍ
AUTORSKÁ PRÁVA, KOPÍROVÁNÍ NEBO ŠÍŘENÍ JE ZAKÁZÁNO!!!

"Láska je pokrmem žen, pro muže je kořením."

Letní romance s Borisem
Příběh je napsaný podle skutečných událostí, pro postavy
jsem vyhledala fotky dvojníků. Můžete si tak při
čtení vytvořit lepší vizuální představu.
Borisovo životní krédo: "Kdo dostal polibek a nevezme si vše,
zaslouží si ztratit i to, co už získal!"
HLAVNÍ POSTAVY PŘÍBĚHU "LETNÍ ROMANCE S BORISEM"


Letní romance s Borisem – 16. část

13. dubna 2016 v 20:19 | Elis |  Letní romance s Borisem

Pro připomenutí závěr předcházející části příběhu...

"Okamžitě s tím přestaň, pokud nechceš způsobit nehodu!!!", napomene mě Marek, překvapeně zvednu hlavu, jeho hlas je divný, zní jako by slova pasíroval přes sevřené rty, ale nehodlám ho poslechnout a jen mu poradím, "Dívej se před sebe na cestu a ne do zrcátka!". Ale jsem si jista, že Marek nás bude dále pozorovat, nevydrží se nepodívat a chápu jeho pocity, ale zacítím potřebu, ještě více ho potrápit a on si to zaslouží, zradil mou důvěru, tu bestii z doktorova bytu nevyhodil, místo na mne, více myslel na své zájmy. A bez zaváhání se znovu skloním k Borisovi a mé toužící rty pokračují v rozdávání polibků a sjíždí na jeho pevné břicho a nakonec má tvář skončí zabořením v jeho klínu, ale to jsem už přehnala, Marek více nevydrží a prudce zabrzdí.
Náraz se mnou smýkne do opěradla u předního sedadla a Boris málem přepadl dopředu, "Marku, ty si blázen, chceš nás zabít?!", zakřičím, jsem z toho docela otřesena a než se vzpamatuji, popadnou mě zezadu ruce a vytáhnou ven z auta. Markovi oči nebezpečně žhnou a prudce dýchá, "Jsem blázen, ale do tebe!", odpoví přidušeně, jako by se mu nedostávalo dechu, přisaje se drsně na mé rty až tak, že vnímám bolest i chuť krve a jeho jazyk se nemilosrdně vklíní do mých úst, cítím ho až vzadu na patru. Je mi to nepříjemné a začnu se bránit, konečně se osvobodím a bez přemýšlení jednu facku mu na tvář vrazím a k mému zděšení mi ji okamžitě vrátí, je to silný úder, vůbec se neovládá a nemít auto za zády, spadla bych na zem, z leknutí si přitisknu dlaň na tvář, bolí to a pálí.


Elis
Letní romance s Borisem - 16. část

Otřeseně pohlédnu do jeho očí, pozorně sleduji, jak v nich doznívající vztek střídají obavy z toho, čeho se právě dopustil, je tím velmi vylekaný, je si vědom, že se neovládl a překročil hranici všeho, co si mohl dovolit a obává se následků, které to pro něj bude mít. A strachuje se oprávněně, nikdo mě nebude beztrestně bít, "Ty si mě uhodil?!", pronesu nevěřícně a ještě více do široka rozevřu oči a dlaní si hladím bolavou tvář, pocit ponížení ve mně spouští návaly zloby. To co on si žádný muž ke mně nikdy nedovolil a nemohu to nechat bez povšimnutí, Markovi to nesmí projít, mít tu možnost vynesu nad ním okamžitě trest smrti a namístě ho vykonám bez jediného zaváhání.
Místo toho se musím spokojit s tím, že na něj dál upřeně a výhružně hledím, z mých očí vystřeluji šípy otrávené mou nenávistí, jen lituji, že šípy nejsou skutečné a nemohou mu ublížit, ráda bych ho viděla svíjet se bolestí, ale nejraději bych ho rozsápala na kusy. Chci prolít jeho krev, jen ta z něj může smýt část jeho viny a dát mi pocit zadostiučinění, nikdy bych nečekala, že Marek bude násilný, důvěřovala jsem mu a on zatím zranil mé tělo i duši, s tím se nemohu smířit. Jsem sice v šoku, ale stále schopna se pomstít a zaútočit, za to co mi provedl, Marek musí trpět i kdyby za odpuštění na kolenou prosil, to se jen tak nepromíjí, musíme srovnat naše účty, jsem už rozhodnuta a zvolna spustím ruce podél těla.

Napínám prsty a v zápětí dlouhé nehty zatínám do dlaní, jako divoká kočka, co si chystá drápy, než se vrhne na kořist, přistoupím o krůček blíže k Markovi, doufám, že nepozná, na co se připravuji a přestane být ostražitý, pozorně vnímám, jak nejistě hmouří oči. Z mého utkvělého pohledu je rozhozený, "Emily promiň, to jsem vážně nechtěl.", pronese kajícně, tváří se nešťastně a doufá, že se mu ode mne dostane rozhřešení, ale je pozdě, nepomůžou mu žádné omluvy. On to tuší, proto je tak rozechvělý, prudce a zhluboka se nadechne, až se mu na vzepjaté hrudi rozepne knoflíček na košili, nakloní hlavu, chystá si ho zapnout a vypadá jako duchem nepřítomný, asi ve své hlavě vymýšlí nové a působivé omluvy.
Ale nemíním na ně čekat, tuto situaci s jeho nepozorností mi přihrál sám osud, nezaváhám ani chvíli, má ruka bleskově dopadne na jeho tvář, nehty se zaryjí hluboko do jeho kůže, sjedou po ní a zanechají za sebou krvavé stopy, přímo si ten pocit užívám. Marek se vyleká, odskočí, užasle se na mě dívá, dlaň si přitiskne na tvář, chvíli si ji tiskne, než zjistí, že má prsty zatřísněné od krve a nevěřícně na mne upře pohled, asi nečekal, že se budu mstít, z jeho zděšení mám dobrý pocit. Stojím dál na místě a vzdorovitě mu hledím do očí, sice riskuji, že mě znovu uhodí, ale něco mi říká, že se toho znovu neodváží a můj odhad byl správný, ale nic nechápe a žádá vysvětlení, "Proč si to udělala!!!", jeho oči jsou zneklidněné, "To se ptáš vážně?!", zeptám se výsměšně.

"Uhodil si mě, to ti nebudu trpět, trest si zasloužíš!!!", oznámím a tvářím se jako anděl pomsty, Marek zaváhá, "Emily, já se ti omluvil!", připomene pár slov, co před tím prohodil, ale to mi nestačí, jeho provinění je mnohem závažnější, dám mu to najevo svým nesouhlasným pohledem. A Marek si pospíší s další omluvou, "Neovládl jsem se, mrzí mě to, ale můžeš si za to i sama!", pokouší se Marek hodit na mne část své viny, ale to neměl dělat, tím si vše zhoršil, výsledkem je mé poznání, že je navíc zbabělý. Chce se zbavit své odpovědnosti a to je ještě horší, než v afektu použít násilí, měl by se ke svému provinění postavit jako chlap, čelit následkům svého selhání a rychle se zeptám, "To mi vysvětli, jak si za to, že mě mlátíš, můžu sama?", jsem zvědavá, co mi poví.
Marek se naježí, "Nepřeháněj, byla to jen jedna facka!", cítí se nespravedlivě obviněn z násilí, "Jedna facka nebo dvě nic nezmění na tom, že sis dovolil, na mě vztáhnout ruku!" zlobím se a myslím to smrtelně vážně. "A jak to, že si za facku můžu sama?", zeptám se a čekám netrpělivě na odpověď, ale Marek zaváhá, "Ty nepochopíš, jak na muže působíš a co to s námi dělá!", řekne záhadně a já nechápu, proč mluví za všechny muže, uhodil mě jenom on, navíc se mýlí, vím docela přesně, jak na muže působím, denně to využívám kdykoliv po něčem zatoužím. Je to ta nejsnadnější cesta, nemusím se namáhat, stačí jen být v jeho blízkosti a okouzlený muž vždy přijde sám v roli dobyvatele nebo prosebníka podle své povahy a dá mi to, co chci.

Ale to Markovi nepovím, mohl by to v našem dohadování proti mně využít, i přesto, že to není důvod k jeho násilí a tak jen prohodím, "Promiň, že vůbec existuji, já se ti za to hluboce omlouvám!", řeknu výsměšně, ale on to vzal vážně. Tváří se, jako by se nic nestalo a on se ničeho nedopustil a to mě vadí, "Ty si vůbec nic nepochopil, já nemůžu za to, že si mě uhodil!", zvednu hlas, málem na něj křičím, došla mi trpělivost s jeho odmítáním přiznat svou vinu. "Emily můžeš za to, stále mě provokuješ!!!", trvá Marek na svém, jeho hlas zní ublíženě, ale na to rozhodně nepřistoupím, "Já tě provokuji a čím!?", ohradím se proti jeho nařčení a napjatě vyčkávám, co mi poví, ale k tomu se nemá, jen se podivně tváří.
Prudce ke mně přistoupí a jakoby propadl pocitu, že já jediná na celém světě ho mohu před ním samým zachránit, opře své čelo o mou hlavu, "Emily, Emily, Emily...!", vyslovuje mé jméno opakovaně, tiše a velmi procítěně, vzrušeně dýchá a jeho horký dech ovíjí můj obličej. Jeho ruce nezaváhají, prudce vklouznou za má záda a jen na zlomek okamžiku strnou, než mě prudce obejmou a sevřou, "Proč mi to děláš, přece víš, že tě miluji?!", pronese rozechvěně, zmlkne a čeká, co mu odpovím. Dobře vím, co chce slyšet, ale lásku k němu necítím a nic jiného, jako pouhá náklonnost mu nebude stačit, chce ode mne mnohem víc a nyní bude chtít dál si vše vyjasňovat a uvíznu ve složitostech našeho zvláštního vztahu.

Stejně nepochopí, že to nejde změnit, Marek není pro mě ten pravý, já jsem si již vybrala, natočím hlavu a podívám se nedočkavě do auta, Boris po prudkém zastavení je stále zhroucený na sedadle, mám o něj obavy, chci se o něj starat, líbat ho a hýčkat ve své náruči. Vybavím si vůni jeho klínu, hladkost jeho kůže a silně po něm zatoužím, Boris je pro mě muž osudem vyvolený, chci být s ním a hned, "Pusť mě!", snažím se Marka vší silou od sebe odtlačit, ale pevně si mě drží. Netuším, co si od toho slibuje, "Chci zpět do auta, tady stejně nemůžeme dál zůstat!", snažím se ho tím upozornit, jak zhoustl provoz a on blokuje svým špatně zaparkovaným autem jeden pruh silnice, ostatní nás musí objíždět, ale to Marka nezajímá.
Přitiskne rty k mému uchu, "Emily ty mě ničíš a ještě si to užíváš!", stěžuje si, "Víš, že jsem tě chtěl několikrát zabít!", zašeptá, jeho hlas najednou zní studeně, trhne to se mnou, nečekala jsem, že něco takového poví, zavrtím hlavou, že nevím, jsem tím docela zaskočena. Rychle se vzpamatuji a položím jednoduchou otázku, "Proč?", Marek se mi zadívá do očí, jeho pohled mě znepokojí, "Byla by to pro mne úleva.", vydechne svou odpověď, ale nerozumím tomu, "Jak to myslíš?", zeptám se opatrně, nechci Marka popudit. "Nemít tě stále na očích, jak se taháš s jinýma, bylo by mi líp.", vyhrkne jedním dechem, "Kdyby si nebyla, zbavím se i svého trápení!", objasní mi své myšlenkové pochody, ale nerozumím tomu, proč ho napadají tak morbidní věci, když může od všeho odejít.

Stále nevím, jestli žertuje nebo to myslí vážně, marně přemýšlím, co tím sleduje, snaží se mě snad zastrašit nebo k něčemu donutit, na to zatím neznám odpověď a obviním Marka ze ztráty rozumu, "Co to povídáš, ty ses zbláznil!!!". Marek mlčí a tak pokračuji. "Já tě k ničemu nenutím, nedržím ti zbraň u hlavy, to ty se mi vnucuješ!", upřu na Marka vyčkávavý pohled v naději, že mu to dojde, "Sbal se a jeď domů a budeš mít svůj klid!", navrhnu to nejlepší řešení. "Emily, tak to nefunguje!", ohradí se, "Popletla si mi hlavu, nemohu na tebe zapomenout, odejít nepomůže a ty to dobře víš!", argumentuje Marek, "To nevím, ale vyhrožuješ mi zabitím a takový si nikdy nebyl, vzpamatuj se!", snažím se zapůsobit na jeho svědomí, ale marně.
Jeho dlaně náhle sevřou mé hrdlo, "Dnes mám chuť to udělat, už ztrácím trpělivost, tak mě neprovokuj a važ svá slova.", upozorní mě, ale to není to nejhorší, cítím, že je vzrušený, "Miluji tě, ale zároveň tě za vše co mi děláš, strašně nenávidím a varuji tě, nedělej ze mě dál pitomce!", mluví pomalu a důrazně. S údivem se na něj dívám, to snad nemůže být pravda, on vážně není normální, "O čem to mluvíš, jak z tebe dělám pitomce a nedrž mě za krk?", požádám a po zaváhání jeho dlaně neochotně sjedou na má ramena. "Emily, dělám pro tebe, co ti vidím na očích a musím se dívat, jak s jinýma lezeš do postele!", stěžuje si, "Napřed Tom, teď Boris, doktor a kdoví kdo ještě!", vypočítává své soky, odstrčím jeho ruce a ohradím se, "Co si to dovoluješ, s doktorem a s nikým dalším jsem nespala!".

Cítím se jeho slovy uražena, to silně přehání, ale Marek nad tím mávne rukou, to není jeho hlavní problém, "Proč zrovna mě odmítáš, vysvětli mi to?!", naléhá, je dotčený mým stálým nezájmem, velmi to prožívá a rozhodnu se pro šokovou léčbu jeho ztrápeného srdce. Snad mě nezabije, to přece nemůže myslet vážně a musí konečně slyšet jasné "ne" a přestat si dělat plané naděje, potřebuje se probudit ze svých snů, i když pravda bolí, bývá často nejlepším řešením. Marka z marného toužení nic jiného nemůže vyléčit a bez dalšího váhání ho oslovím, "Dobře poslouchej!", vyzvu jej k pozornosti, nemíním ho šetřit ani příliš popudit, obávám se, aby neublížil Borisovi, je velmi vznětlivý a Borise určitě ze všeho viní.
Rozhodnu se pro vemlouvavý tón a sleduji, jak Marek ztuhl, napřímil hlavu, jeho oči se soustředěně a vyčkávavě upřely do mých, je v nich naděje, očekává, že povím něco pro něj zásadního, co vše změní, pod tíhou jeho pohledu zaváhám. Začínám pochybovat o svém rozhodnutí, Marek není připravený na konečné odmítnutí, budu s ním raději jednat citlivěji, "Marku jsme přátelé!", připomenu co mezi námi je, ale okamžitě vyletí, "To mi nestačí a nebudu dál jen čekat!", je velmi rozhořčený. Má to snad být varování, jakoby naznačoval, že to čím pro mne doposud byl, navždy končí, znepokojí mě to, cítím za jeho slovy i to, co zatím nevyslovil a ovane mě závan nebezpečí, dává zřetelně najevo, že je konec s jeho doprošováním.

Nemíní čekat a vezme si, co bude chtít, nemohu tomu uvěřit, co se to s ním stalo a jediné co mne napadne je, že se vážně ze všeho zbláznil, přestávám o tom mít pochybnosti, je toho na něj opravdu moc. Od chvíle, co se známe, jen trpí a bezmocně přihlíží, jak se postupně zamilovávám do jeho nejlepších přátel, možná už bývalých, musí je za to oba dva skrytě nenávidět, ale dál zůstává v tomto propletenci vztahů, je chycen v pasti a mě za to činí odpovědnou. Začínám to chápat, jenže Marek se ve všem mýlí, ale nemá cenu dál se mu to pokoušet vysvětlit, on to odmítá pochopit, "Já za tvé city nenesu odpovědnost a víc ti nemám co říct!", tím chci ukončit probírání našich vztahů, toužím si jít sednout k Borisovi, ale Marek má jiné plány.
Zadrží mě ve chvíli, kdy se snažím otevřít dveře a vklouznout dovnitř vozu, "Emily přestaň nebo Borise vyhodím do škarpy u cesty a nechám ho tam zhebnout!", vyhrožuje a narazí mě zády zpět na auto, téměř ze mě vyrazil dech. Znovu se přestává ovládat a chce mě asi kvůli Borisovi vydírat, "Ty přestaň, přišel si snad o rozum, já tě nemiluji!", rozhodnu se v tísni Marka seznámit s realitou, tomu se už nedá vyhnout, ale Marek ji stejně nemíní přijmout. "Proč ne, co je na mně špatného?", zeptá se nešťastně, "Nic, ale lásku si nemůžeš vynutit, to nejde, tak buď rozumný.", mluvím k němu neoblomně a chci to dohadování ukončit, "Marku proč mě za každou cenu chceš, miluješ mě vůbec?", zeptám se nakonec a chci, aby se o tom ujistil, je otázkou zaskočený.

Mlčí a jen přikyvuje, ale zakroutím pochybovačně hlavou, "Myslím si, že jsi jen umanutý, uhodil si mě, vyhrožuješ mi zabitím a před chvíli jsi mě označil za děvku, tak muž s ženou, kterou miluje, nejedná!", hlas mě zavibruje zlostí, stále jsem dotčena tím, co řekl a co není pravda. Nestřídám postele a mužský odmítán v jednom kuse, spím jen s tím mužem, kterého miluji, Marek není objektivní, pokud bych vlezla do jeho postele, to by jistě neměl námitky. Je to typický chlap, u kterého je každá ženská děvka, pokud nechce spát s ním, nemá cenu se s Markem o tom vůbec dohadovat, je to zbytečné, nic to nevyřeší, chci tohle trapné divadlo ukončit, "Odvez mě okamžitě do penzionu!", požádám Marka důrazně.
Ale dál pokračuje v rozebírání tématu, "Že jsi děvka, jsem neřekl!", trvá si na svém, "Jasně si to naznačil a to je to samé!", nehodlám v tom ustoupit, dnes si ke mně dovolil opravdu dost, "Nechápu, proč za mnou pořád lezeš, když tak špatně o mně smyslíš!", prudce na Marka zaútočím. "Já to tak nemyslel!", smaží se mě zmást, "Jsem si jistý, že bys mě milovala, kdyby nebylo Toma nebo Borise.", postěžuje si, "Neměl jsem tě s nimi seznamovat.", Marek hořce zalituje své chyby, které se dopustil, ale stalo se a on mi stejně není souzený. "Marku přestaň s tím, to nejde vrátit!", upozorním ho, ale v jeho očích zahlédnu opak, on si myslí, že to jde, ale to nevím jak, musel by jedině své soky odstranit a to mě vyděsí, horečně o tom přemýšlím, nebezpečí hrozí hlavně Borisovi.

Tom není pro něj nebezpečný, u mě skončil, to znamená, že vším co říká, míří jedině na Borise, chce se ho zbavit a po tom co dnes Marek předvedl je schopný všeho i někoho zabít, "Marku přestaň, děsíš mě!", chci, aby zmlkl, začínám ho nesnášet. "Emily, já tě vážně miluji!", vemlouvá se mi, ale nechci to dál poslouchat, jen se velmi snaží, abych zapomněla na to, co napovídal za hlouposti, ale to se mu nepodaří, už s ním nechci být, stejně to, co řekl a že mě uhodil, mu nikdy neodpustím. Tvrdí, že mě miluje, tomu sice mohu věřit, ale měl by konečně pochopit, že já ho nikdy milovat nemohu, tento cit ve mně neprobudil, při našem seznámení byl mi jen sympatický, nikdy jsem nechtěla něco si s ním začít.
Svým stálým naléháním, se mi začíná ještě více protivit, mám zase chuť mu ublížit, "Marku to je hezký že mě miluješ, ale na lásku musí být dva a ty jsi pro mě jen kamarád a to se nikdy nezmění, i kdyby tady nebyl Boris!", řeknu pro jistotu. Snad si tak myšlenky na zničení Borise vyžene z hlavy a napjatě čekám, co odpoví, ale jen stojí, zírá a tak pokračuji, "My se k sobě nehodíme, běž si namluvit tu zdravotní sestru, kvůli ní si mě zradil a postavil ses na její stranu, s tou si budeš více rozumět!", navrhnu mu novou partnerku. "Oba mě chcete zabít, budete si mít o čem vyprávět.", nastíním mu skvělou budoucnost, ale mé doporučení probere Marka ze strnulosti a znepokojí mě, jak se tváří, "Chováš se ke mně hrozně, stále mě zesměšňuješ!", postěžuje si, "Dál to nebudu snášet!!!", řekne důrazně.

Zvedne mou ruku a dlouze se dívá na konečky mých prstů, nehty nesou stopy zaschlé krve ze škrábanců z jeho tváře, začne je drtit ve své dlani, docela to bolí, "Emily, prolila si mou krev!", řekne pateticky, jak zhrzený hrdina v nějakém špatném filmu. Přijde mi to směšné i přes nebezpečnost situace, ale s vypětím si udržím vážnou tvář, nechci ho více rozhněvat, "Emily nezahrávej si, varuji tě, nebo poteče tvá krev!", neurčitě vyhrožuje, rychle přemýšlím, jak a čím mě může zranit. Chce si užit mé krve do sytosti, možná má u sebe nůž, ale přece není hlupák, aby mi něco udělal na veřejném místě, "Co tím naznačuješ?", zeptám neznepokojeně, chci v tom mít jasno, ale Marek mi to nehodlá vysvětlit, jen mě zavalí svým ublíženým pohledem.
Usoudím, že tolik odvahy nemá, umí jen vyhrožovat a pouštět hrůzu, nanejvýš mě uhodit a myslí si, že ze strachu se podřídím, to se tedy mýlí, odmítám dál s ním ztrácet čas, nechce mě odvézt, tak ať, zvládnu to i bez něj, nebudu ho o nic prosit. Přestávám brát zřetel na iluzorní nebezpečí, nebaví mě tady stát a řešit jeho pitomosti, vytrhnu svou ruku z jeho dlaně, prudce ho odstrčím, nakročím do silnice, vyhrnu si trochu sukni a začnu stopovat. Určitě mě někdo rád sveze a přibere ke mně i Borise, jen doufám, že mi v tom Marek nebude bránit, zatím stojí, udiveně mě sleduje, ale rychle se vzpamatuje, strhne mě zpět, začne se mnou bezohledně smýkat a narážet mým tělem do auta, úplně zešílel, nad láskou zvítězila jeho nenávist.

"Ty si myslíš, že se můžeš jen tak sebrat a odejít, na to zapomeň!", v očích má zlobu a touhu po pomstě, začíná to se mnou vypadat špatně, ale osud je mi nakloněný, zaslechnu kvílivý zvuk brzd a mužský hlas zavolá, "Co se tady děje, mám zavolat policii?!". Marek se mnou přestane smýkat, ale dál mne drží, zasyčím na něj, "Přestaň, koleduješ si o velký problém!", upozorním ho, že jeho chování mu nemusí beztrestně projít, je tím zaskočený, nemůže se rozhodnout, co udělat. Váhá do chvíle, než zaslechneme kroky, muž vystoupil z auta, blíží se k nám a Marek mě konečně pustil, obrátím se k neznámému, "Ne, policii nevolejte, jen mě prosím odvezte!", spěšně požádám a pozorně si muže prohlédnu, snažím se odhadnout i jeho věk.
Asi je mu něco ke třicítce, možná i míň, je štíhlý a má dlouhé, tmavě hnědé vlasy stažené vzadu do gumičky, oblečený je do černé košile a černých džínů, očí mu skrývají tmavé brýle, sluší mu to a dívá se na mne. "Opravdu nechcete policii?", znovu se starostlivě zeptá, brýle si posune nad čelo do vlasů a upře na mě žhavé tmavé oči, ale policii znovu odmítnu, "Ne, stačí, když mě odsud odvezete.", opakuji své rozhodnutí, nechci Marka dostat do vězení, i když si to zaslouží, dnes to silně přehnal a velmi mne vyděsil, ale snad se poučí. Zadívám se Markovi do očí, "Nechci tě dlouho vidět, vyhýbej se mi!", povím tiše, ale důrazně a muž zatím Marka pozorně sleduje, nevzbuzuje v něm důvěru a natahuje ke mně ruku, "Pojďte, vezmu vás, kam budete chtít.", vybízí mě k rychlému odchodu, viděl dost z Markova chování.

Je tím znepokojený, vnímám to stejně, "Hned s vámi odjedu, ale musíme sebou vzít mého přítele, prosím je to nutné.", požádám, muž se překvapeně na mě zadívá, jako bych se zbláznila a sklouzne nesouhlasným pohledem na Marka, rychle pochopím jeho omyl. "Ne, to není můj přítel!", ujistím ho, otevřu dveře a prst namířím do auta, "Myslím tady toho!", muž si viditelně oddechne, přistoupí blíže a nahlédne na zhrouceného Borise, "Co je mu?", zeptá se, v jeho hlase se zatřepou obavy. Možná se domnívá, že je nemocný a nechce se nakazit, chápu to, ale otázka mě zaskočí, rychle hledám přijatelné vysvětlení, "V noci hodně pil a tvrdě spí.", nic lepšího mě nenapadlo, snad tomu uvěří, ale cítím, že Boris je pro muže nevítaná komplikace.
Nezbývá než použít přesvědčovací metody, přistoupím k němu blíže a položím dlaň na jeho hruď, tělesný kontakt navozuje důvěru a vykouzlím bezbranný, prosebný pohled a dlouze se mu zadívám do očí, neuhnul a to je dobré znamení. Naléhavě, rozechvělým hlasem vyslovím prosbu, "Pomozte nám prosím, je to důležité." a napjatě čekám, co odpoví, znovu se podívá na Marka, mlčí, ale přikývne, že souhlasí, sklonil se do auta a pokouší se Borise vytáhnout. Jde mu to ztěžka, je z toho zadýchaný, konečně ho drží v náruči, ale deka se úplně rozevřela a Borisovo úžasné nahé tělo pozlatily sluneční paprsky, na oblinách jeho svalů rozehrála se hra světla a stínu, ještě to více zdůraznilo jeho krásu, Bože, je tak nádherný, že mi to znovu dech vyrazí.

Ale jeho nahota našeho zachránce překvapila a tázavě na mne upře oči. "Byl se v noci koupat v moři a neměl plavky.", pospíším si s další lží, proč je Boris jen tak, jak ho Bůh stvořil, snad mé vysvětlení bude stačit, upřu na něj pohled plný očekávání. Spadne mi kámen ze srdce, když bez dalšího otálení vydá se s Borisem ke svému vozu, popadnu svou tašku, nevěnuji Markovi jediný pohled a rozběhnu se za ním, "Otevřete zadní dveře!", požádá muž, okamžitě poslechnu a přihlížím, jak s funěním složí bezvládného Borise na sedadlo. Vytáhnu z tašky Borisovi bílé džíny, nakloním se k němu a zakryji jeho klín, nechci, aby náhodou ještě někdo jiný viděl to, co patří jen mě a je potěchou pro mé oči, natáhnu ruku a pohladím jeho tvář.
"Miláčku.", zašeptám s nadějí, že by konečně mohl nabýt vědomí, ale dostane se mi dalšího zklamání, je už dlouho mimo sebe, budu muset sehnat lékaře, bez něj nepůjde přivést Borise k vědomí a vrátit mi ho zdravého v plné síle do náruče, silně postrádám jeho objetí. "Pojďte si sednout!", volá mě muž netrpělivě k sobě, vrhnu ještě jeden pohled na Borise a zabouchnu dveře, zhluboka si povzdechnu, nejraději bych zůstala s ním, ale poslechnu, posadím se vedle muže a vděčně se na něj usměji. Naposledy se podívám na Marka, stojí bez pohnutí na stejném místě, má svěšená ramena, působí jako by byl zlomený a ztratil chuť žít, jen smutně sleduje, jak odjíždím s jiným mužem, těžce to prožívá, je mi ho i trochu líto, ale zavinil si to sám.

Všechno má své výhody a nevýhody a Marek mi poskytl skvělou příležitost, jak se ho navždy zbavit a tím i jeho stálého nadbíhání nebo vměšování do mých věcí, ochráním tím i Borise, budeme spolu konečně v bezpečí a můžeme se věnovat jen sami sobě. Mrzí mě, že jsem nepřijala Borisovu nabídku spolu odjet daleko od všech, učiněnou mi na pláži, toto vše se nemuselo stát, ale odmítla jsem ji z obav, jak se dál bude Boris ke mně chovat, ještě jsem mu nevěřila a nyní toho lituji. Mohli jsme už spolu někde žít v klidu a on by nebyl zraněný, někdy je nutné nebát se změn a spálit za sebou všechny mosty, začít někde znova a ta chvíle se blíží, jen co se Boris uzdraví, odjedeme co nejdále a budeme žít v místě, kde nás neznají.
"Kam chcete odvést?", vyruší mě muž z plánování budoucnosti, zaváhám, hned neodpovím, ale nemám moc na výběr a sdělím mu adresu penzionu, ale k Tomovi se nevrátím, zůstanu u Borise a přenesu si k němu všechny své věci. Muž přikývne, nemá námitky, je velmi vstřícný, zadívám se na něj, nasadil si při řízení zase černé brýle na oči, sluší mu, je pohledný a zajímavý, uvědomím si, že jsem kvůli všemu zapomněla poděkovat za jeho odvahu nabídnout mi pomoc. Hned to napravím, "Děkuji vám.", řeknu procítěně a muž ke mně otočí hlavu, "Není zač, rád jsem to pro vás udělal.", usměje se, "Ne, je za co vám děkovat!", odmítnu jeho skromnost, "Jsem vám opravdu vděčná, tolik aut projelo, jen vy jste zastavil!", trvám si na svém.

"Jsem ráda, že odvážní a galantní muži nevymřeli.", pochválím ho a překvapí mě, jak je z toho nesvůj, že by ho jiné ženy nechválily, vypadá to, že asi nebývá dostatečně oceněný, muži to potřebuji a on si to zaslouží, ale nic se nemá přehánět, odmlčím se a sleduji cestu. Jen chvílemi vycítím jeho kradmý pohled, prohlíží si mě, ale nevšímám si ho, neplánuji žádnou hru pohledů, nebo jiné svádění, nechci si zkomplikovat život dalším mužem. Raději přemýšlím, jak v penzionu dostat Borise do pokoje a neprocházet kolem recepce, nechci čelit nepříjemnému vyptávání a zvědavým pohledům, budeme muset jít zadem, ale tam je velmi úzké schodiště, vynést Borise nahoru bude náročné.
Konečně jsme u penzionu, někteří hosté už vycházejí, jsou po snídani a s výbavou na pláž k moři míří, já tam dnes budu chybět, hodně času jsem promarnila s Markem, snad se příliš brzy do penzionu nevrátí, doufám, že ze žalu se půjde opít, jak bývá jeho zvykem v těžkých situacích. Stejně je nutné si pospíšit a obrátím se na muže, "Zajeďte prosím dozadu.", požádám, s pochopením přikývne a rychle objede dům, s očekáváním se na mě zadívá, "Co teď?", vyzvídá, je připravený mi dál pomáhat. "Je mi to trapné, ale potřebuji půjčit peníze, nemám dostatečnou hotovost.", řeknu zahanbeně, "Musím podplatit někoho z personálu.", vysvětluji a uvědomím si, že tím dalšího muže nechtěně zatahuji do svých problémů a tím i do svého života, ale nic jiného mi nezbývá.

Muž nezaváhá a z kapsičky své černé košile, vytáhne svazek přeložených bankovek, "Tak kolik potřebujete?", zeptá se, dívá se na mě, ale kvůli černým brýlím nevidím jeho oči, pokrčím bezradně rameny, "Nevím?", přiznávám, že s podplácením nemám zkušenosti. Sleduji, jak oddělil jednu bankovku a strká mi ji do dlaně, "Není to moc?", zeptám se překvapeně, "Ne, raději přeplatit než dát málo!", rozhodne muž, dál neprotestuji, asi ví, o čem mluví a tak jen poděkuji. Muž mé díky odmítne, "Půjdeme?", zeptá se, "Ještě ne, musím najít klíč!", oznámím a zadoufám, že ho Boris má u sebe, natáhnu se dozadu a prohledávám pečlivě kapsy jeho džínů, klíč nikde, začínám panikařit.
Bez klíče se nedostaneme do jeho pokoje, až ve chvíli, kdy jsem už téměř ztratila naději, nahmatám klíč v malé kapsičce a je připoutaný karabinkou k poutku kalhot, vítězně s ním zatřepu, vystoupím z auta a muž mě následuje, ale požádám ho," Ještě chvíli počkejte, půjdu všechno domluvit!". Vyběhnu po několika schodech ke dveřím, přidržím prst na zvonku, dlouho se nic neděje, netrpělivě zvonění zopakuji, konečně zaslechnu kroky a harašení klíče v zámku, ve dveřích stojí mladý číšník. Nečekám, až promluví a začnu sama, "Něco od vás potřebuji a nechci to zadarmo.", sdělím mu potichu a ukážu bankovku, překvapeně rozevře oči, je to hodně peněz, ale aspoň se bude snažit, "O co jde?", zeptá se ochotně a otrávený výraz zmizí z jeho obličeje.

Vida, pomyslím si, za peníze lze získat úplně všechno a pustím se do vysvětlování, "V autě máme společensky unaveného přítele, musíme ho dostat na pokoj, ale mimo recepci, to jistě chápete!", ujistím se, že mi rozumí. Překotně přikývne, "Ale rychle, dokud, ženské uklízejí jídelnu!", vybízí ke spěchu, "Tak pojďte, musíte nám pomoci, já ho neunesu!", nečekám, co odpoví, běžím k autu a volám na muže, "Vytáhněte ho z auta!", okamžitě se o to snaží, jen mu to nejde snadno. Boris je kus chlapa a má tělo samý sval, "Běžte mu pomoci!", vyzvu číšníka a ve dvou to rychleji zvládnou, nesou Borise do penzionu, snad ho neupustí, na schodech jsou oba dost zadýchaní, naštěstí máme naše pokoje v prvním poschodí.
Rychle odemykám dveře a sleduji, jak Borise hodí na postel, oběma se uleví, že to mají za sebou, podržím číšníkovi dveře než vyjde z pokoje a okamžitě za ním zamknu, rychle přistoupím k posteli, muž se nad Borisem naklání, zblízka si ho prohlíží, velmi mě to znepokojí. "Co to děláte?", zeptám se, muž se ke mně otočí, černé brýle má zase zvednuté ve vlasech nad čelem a jeho oči se divně lesknou, upřeně se na mě dívá, "Vy jste mi neřekla pravdu, on není opilý.", jeho hlas je vyčítavý, navodí ve mně pocit provinění. "Mýlíte se, je opilý!", ohradím se, chci pravý důvod utajit, ale muž dále pochybuje o mých slovech, přistoupí ke mně blíž, "Rozumím vám, lhala jste ze strachu, že vás oba neodvezu.", řekne s porozuměním, pro mé důvody, dává mi tím možnost se přiznat, ale stále mlčím.

"Je čas říct pravdu, proč je v bezvědomí?!", zeptá se důrazně a dostal mě do úzkých, nevím jak odpovědět, ale naléhá na mě dál, "Co s ním chcete dělat na pokoji, on patří do nemocnice, já ho tam odvezu!!!", zároveň mi nabízí pomoc. Ale slovo "nemocnice" mě poděsilo, "Do nemocnice on nechce!", ohradím se, jsem z jeho z vyzvídání rozrušena, "A vůbec, co se do toho pletete, to se vás netýká!", zvednu hlas, "Mýlíte se, týká se mě to, jsem lékař!", osvětlí mi situaci. V tom okamžiku se ve mně všechno zastaví a z toho, že on je také doktor upadnu do šoku, nejsem schopna dát dohromady větu, cítím ve vzduchu další problémy, úplně vnímám, jak se na mne hrnou, ve městě je více nemocnic, ale určitě bude pracovat ve stejné jako Lucas.
Nemůže to být jinak, při mé smůle se muži, co se o mne zajímají, vždy rojí na stejném místě a z toho nic dobrého nemůže vzejít, vniknou nové, neřešitelné zápletky a sotva se mi podařilo z některých minulých vyváznout, už se na mě další řítí. Zatočí se mi hlava, jsem ze všeho vyřízená, padnu na postel, opřu ruce o kolena a hlavu složím do dlaní, je mi ze všeho úzko, děje se toho příliš mnoho, ale muže to poleká, "Co je vám?", vyzvídá a přisedne si vedle mne. "Všechno je moc složité, už nevím jak dál!", odpovím roztřeseným hlasem s náběhem na pláč, začínám se ze všeho hroutit a muž začne s chlácholením, "No tak, to zvládneme, já vám pomohu.", nabízí se a pevně mě obejme kolem ramen, nebráním se tomu, právě nutně potřebuji být utěšována.

Mít u sebe muže, který mi z problémů pomůže, mě uklidňuje, nechci být na vše sama a je příjemné vedle něj sedět, cítit teplo jeho těla, snažit se na nic nemyslet, jen vnímat běžící čas, ale po chvíli se začnu litovat. Přemýšlím, proč můj život je tak složitý, pořád musím něco řešit, nebo zachraňovat a docházejí mi síly, ale stejně se musím vzchopit, překonat svou slabou chvíli a začít uvažovat rozumně, možná nebude až tak zle. Doktora pro Borise potřebuji a tohoto mi poslal do cesty sám osud, když je Lucas ze hry, vyšší moc nade mnou stále bdí, to mě uklidní a otočím k muži hlavu, "Jsem Emily a vy?!", zeptám se zvědavě, chci vědět, jak se jmenuje, přece nemohu oběma říkat doktore, chci je rozlišovat podle jména.
"Jsem Fabio.", odpoví, má krásné jméno a k němu se velmi hodí, vypadá vášnivě i romanticky a je to můj hrdina a zachránce, silně vnímám, jak v jeho nitru plápolá žár a oheň a raději se postavím, nechci, aby jeho utěšování zašlo dále, ale rozhodnu se využít jeho nabídky. "Fabio, můžeš mému příteli pomoci?", vyzvídám, sice vím, že neodmítne, ale chci si počkat na jeho odpověď, vstane a sluneční brýle si strčí do druhé kapsičky u košile a zadívá se mi do očí, "Jistě, ale musíš mi říct, co se mu stalo!", trvá si na svém. Nadechnu se a odvyprávím celou historii Borisova zranění, jen vynechám, jeho rvačku s Lucasem a připomenu, že Boris odmítá nemocnici a Fabio pokyvuje přemýšlivě hlavou, "Ztratil hodně krve, potřebuje doplnit tekutiny, chce to kapačku, ale musím ho napřed vyšetřit!", uvažuje co a jak má udělat.

Dívám se na něj s očekáváním, opětuje můj pohled, "Potřebuji svůj kufřík, skočím si pro něj do auta.", navrhne, sotva se o tom zmíní, hned běží ke dveřím, ale zastavím ho, "Viděli by tě v recepci, nepatříš sem, byl by z toho velký problém!", vysvětluji. "Dej mi klíče od auta, já kufřík donesu!", navrhnu, bez váhání mi vtiskne klíče do ruky, vyběhnu z pokoje, proletím kolem recepce, ale ještě musím oběhnout penzion k zadnímu vchodu. V autě až po chvíli najdu lékařský kufřík a pospíchám s ním zpět, ničeho si nevšímám a nedívám se ani vpravo, ani vlevo, ale recepční zavolá, "Pojďte sem na moment.", to se mi vůbec nehodí. Podívám se tím směrem, není tam sama, u recepce stojí velmi hezký muž ve světlém obleku modrošedé barvy, se zájmem mě pozoruje, je to asi nový host, jeho upřený a pátravý pohled mě znepokojí.
Ale nemám čas se tím zaobírat, "Promiňte, spěchám, stavím se později.", odmítnu si povídat a pokračuji ke schodišti, ale mužský hlas mě zastaví, "Slečno to nepočká, musím s vámi mluvit hned, je to důležité!". Strnu s nohou na prvním schodě, pomalu se otočím, pohlédnu pozorně na muže, vidím ho poprvé v životě, co po mě může chtít a znepokojeně sleduji, jak jde ke mně volným krokem. Z kapsy vytáhne policejní průkaz a přidrží mi ho před očima, polekám se, že policie začala hledat Borise, asi jde o rvačku na útesu nad mořem, nebo je to kvůli Lucasovi, to mě k smrti vyděsí, srdce mi zběsile tluče v hrudi. Najednou mám sucho v krku a naprázdno polknu, to je velký průšvih, ale musím Borise zachránit a rozhodnu se, že policii neprozradím, kde Borise může najít, budu tvrdit, že tady není.

Konec 16. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

Zobrazit vše (118)
Zobrazit starší komentáře

101 Elis Elis | Web | 27. dubna 2016 v 21:43 | Reagovat

[92]: To chápu, je to vážně velmi působivé...

102 Elis Elis | Web | 27. dubna 2016 v 21:48 | Reagovat

[93]: Tak to tě chápu, je to krásný a přitažlivý chlap, ale nevím jak u něj pochodíš s vousy, muži se jich neradi vzdávají... ale mám zkušenosti, že v této délce vousy už moc neškrábou... ;-)

103 Elis Elis | Web | 27. dubna 2016 v 21:52 | Reagovat

[94]: Tak to máš pravdu, tento účes mě také nebere, ale ten nosí když je ve službě, chodí různě učesaný a má krásné oči...

104 Káčč Káčč | Web | 28. dubna 2016 v 10:19 | Reagovat

Páni, na to že je to dlouhá část, tak je to moc pěkné ;) Wow.. :)

105 Victoria Renkse Victoria Renkse | Web | 28. dubna 2016 v 11:41 | Reagovat

Zajímavý článek :-)

106 Pižlík Pižlík | E-mail | Web | 28. dubna 2016 v 14:28 | Reagovat

Samí hezký lidi. Doktor pěkněj, Boris pěknej. Udělala jsem si představu. :-) Dobře, žes nám je ukázala. :-)

107 Bev Bev | E-mail | Web | 3. května 2016 v 7:03 | Reagovat

Velmi dlouhá a obsažná kapitola, musela jsem si ji rozdělit na více částí. Tak uvidíme, jak se bude chovat Fabio, jestli se taky zcvokne jako Marek a nebo se zachová jako skutečný hrdina a rytíř. :-)

108 Bev Bev | E-mail | Web | 3. května 2016 v 7:08 | Reagovat

Teď jsem koukla na fotky a došlo mi odkud Borise, tedy herce, který Borise v tvém příběhu představuje, znám. Ze seriálu Roswell, pokud se nepletu. :D

109 Elis Elis | Web | 4. května 2016 v 17:57 | Reagovat

[104]:Díky, jsem ráda že tě příběh zaujal...

110 Elis Elis | Web | 4. května 2016 v 17:57 | Reagovat

[105]: Děkuji...

111 Elis Elis | Web | 4. května 2016 v 18:01 | Reagovat

[107]: Jsou to kapitoly z románu a  nejde je dávat po krátkých částech, to se moc kouskuje děj a není to tak působivé... to je správný výraz, Marek se vážně "zcvokl", a co se vyklube z Fabia uvidíme...

112 Elis Elis | Web | 4. května 2016 v 18:03 | Reagovat

[108]: Ten seriál neznám, nemám moc času se dívat na televizi, hledala jsem jen na netu fotky s nejvěrnější podobou ke skutečným postavám....

113 Van Vendy Van Vendy | Web | 8. května 2016 v 18:31 | Reagovat

Znovu nové zvraty. Doktůrek by mohl být tentokrát solidní, ale zneklidnil mě pán s policejním průkazem. Co se děje? Jsem zvědava na další pokračování, které už je napsané a taky jsem si všimla, že přibyly další fotografie účastěnných postav! To se nám pěkně rozjelo! ;-)  :-)

114 Van Vendy Van Vendy | 8. května 2016 v 18:32 | Reagovat

[108]:Vidíš, a mně zase připomněl Damona z Upírských deníků ;-)  :-D

115 Elis Elis | Web | 9. května 2016 v 23:40 | Reagovat

[113]: Nové zvraty provázejí stále tuto neobvyklou dovolenou, která místo odpočinku a užívání si pohody, tepla, slunce a moře, se stává nebezpečnou, plnou nástrah a napětí... vše začalo úplně nevině, ale ta jedna událost spustí řetěz dalších nečekaných a nepředvídatelných událostí a nedá se to zastavit a policajt s příběhem pořádně zahýbá, stejně jako původní i nové postavy, opravdu se to pěkně rozjelo...

116 Bev Bev | E-mail | Web | 12. května 2016 v 8:58 | Reagovat

[114]: Damona mám moc ráda, to je skutečný krasavec, ale když hrál ve Ztraceni, ani mě tolik nezaujal, to až později.. :-D  ;-)

117 Ďábelská Victoria Renkse Ďábelská Victoria Renkse | Web | 14. května 2016 v 7:50 | Reagovat

taky miluji

118 Elis Elis | Web | 17. května 2016 v 12:14 | Reagovat

[114]:[116]:[117]: Je to opravdu hezký chlap...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Kdo není milován, je sám i v davu."