"MILUJEME TY, CO NÁS ODMÍTAJÍ A ODMÍTÁME TY, CO NÁS MILUJÍ"
Zdroj fotek - publicdomainpictures.net - wallpapers - pixabay.com
elisblog@seznam.cz
"Sex-appeal žen je umění vyvolat u mužů touhu po tom, co už znají."

Vítám vás na svém blogu. Budu věnovat psaní příběhů, povídek atd.
zaměřených na vztahy, lásku a život.


"Láska je ze všech vášní nejsilnější, útočí na srdce, hlavu i tělo"

Založila jsem druhý "modrý blog" - wonderful-world-elis.blog.cz
Na druhém blogu je publikován článek - "Nesnáším loučení"


Tento "červený blog" zůstane k publikovánívelmi oblíbeného
a vzrušující příběhu "Letní romance s Borisem".
Na nový blog se přesunou ostatní rubriky - básně, povídky
krátké příběhy a články s různými náměty atd.

"V životě je jen jediné štěstí, milovat a být milován."

Informace ke službě "Odběr novinek" na tomto blogu.
Přihlaste se k odběru novinek, budete upozorněni emailem na
nový článek, nezapomeňte otevřít a odkliknout potvrzující email.
Email jde cestou blogu.cz, vaše emailová adresa zůstane utajena!

"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."

5.srpna 2017
Omlouvám se za dlouhou nepřítomnost na blogu, byla jsem na cestách,
ale jsem už zpět a snažím se co nejrychleji dopsat rozepsaný 28. díl
příběhu "Letní romance s Borisem" a co nejdříve ho publikovat.

NOVĚ ZVEŘEJNĚNO V KVĚTNU
LETNÍ ROMANCE S BORISEM - 27.část

"Láska vám může srdce naplnit, zlomit a znovu vyléčit."

Děkuji za návštěvu, budu ráda pokud zanecháte v komentářích své
názory a zůstanete pravidelnými návštěvníky blogu.
Komentáře oplácím.
Děkuji holkám, které sem mnou přešly ze dvou zrušených blogu.

"Sex bez lásky je jen prázdný prožitek"

VIDEO PRO TYTO DNY
Můj hudební vkus zažívá poslední měsíce změnu, jsem očarová
stylem hudby, kterou pro sebe nazývám "osudová". Jednu
jsem pro vás vybrala, je působivá, dlouho zní v mysli a
zanechává hluboké stopy. Pokud jste empatičtí a
vnitřně se na ni naladíte je při ní nádherné
milování, doporučuji vyzkoušet...
Hudba musí být puštěná tiše, jako zvuková kulisa, jen tak navodí
potřebnou atmosféru, doplňuje prožitky a ladí s tím co při
milování děláme, cítíme a dává tomu hlubší rozměr,
je potřeba se umět naladit a s hudbou splynout.
Videa nejsou zveřejněna ve formě článku, chybí možnost komentářů.
Komentáře k videu, názory, vzkazy a dotazy atd. pište zde.
Celkový počet komentářů - 480

"Láska je jako loterie, nikdy nevíš, zda jí vyhraješ."

Ústava ČR chrání práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti zákonem.
Autorské právo - zák. č. 121/2000 Sb. ve znění pozdějších novelizací.
NA VŠECHNA DÍLA ZVEŘEJNĚNÁ NA TOMTO BLOGU SE VZTAHUJÍ
AUTORSKÁ PRÁVA, KOPÍROVÁNÍ NEBO ŠÍŘENÍ JE ZAKÁZÁNO!!!

"Láska je pokrmem žen, pro muže je kořením."

Letní romance s Borisem
Příběh je napsaný podle skutečných událostí, pro postavy
jsem vyhledala fotky dvojníků. Můžete si tak při
čtení vytvořit lepší vizuální představu.
Motto příběhu: "Žena je plémě hadí, kdo jí hladí,
toho zradí, kdo jí souží, po tom touží."
Borisovo životní krédo: "Kdo dostal polibek a nevezme si vše,
zaslouží si ztratit i to, co už získal!"
HLAVNÍ POSTAVY PŘÍBĚHU "LETNÍ ROMANCE S BORISEM"


Letní romance s Borisem – 17. část

3. května 2016 v 22:10 | Elis |  Letní romance s Borisem

Závěr předcházející části příběhu...

---recepční zavolá, "Pojďte sem na moment.", to se mi vůbec nehodí. Podívám se tím směrem, není tam sama, u recepce stojí velmi hezký muž ve světlém obleku modrošedé barvy, se zájmem mě pozoruje, je to asi nový host, jeho upřený a pátravý pohled mě znepokojí. Ale nemám čas se tím zaobírat, "Promiňte, spěchám, stavím se později.", odmítnu si povídat a pokračuji ke schodišti, ale mužský hlas mě zastaví, "Slečno to nepočká, musím s vámi mluvit hned, je to důležité!". Strnu s nohou na prvním schodě, pomalu se otočím, pohlédnu pozorně na muže, vidím ho poprvé v životě, co po mě může chtít a znepokojeně sleduji, jak jde ke mně volným krokem. Z kapsy vytáhne policejní průkaz a přidrží mi ho před očima, polekám se, že policie začala hledat Borise, asi jde o rvačku na útesu nad mořem, nebo je to kvůli Lucasovi, to mě k smrti vyděsí, srdce mi zběsile tluče v hrudi. Najednou mám sucho v krku a naprázdno polknu, to je velký průšvih, ale musím Borise zachránit a rozhodnu se, že policii neprozradím, kde Borise může najít, budu tvrdit, že tady není.


Elis
Letní romance s Borisem - 17. část

Jen netuším, jak dlouho mohu Borise zapírat a chránit, co všechno policie ví a dopředu se bojím, co mě čeká, co zase budu muset vydržet a podstoupit, jsem už vším co se stále děje unavena, to snad nikdy neskončí. Zhluboka vydechnu napětí, ale mé rozhodnutí chránit Borise se nemění, jen mě to nutí k většímu soustředění a zvládnutí svých emocí a to je vyčerpávající, všechny smysly mám napnuté k prasknutí. Jsou připravené řešit a odvrátit každé nebezpečí, které mu hrozí, nikdy nedovolím, aby skončil ve vězení a rychle přemýšlím, jak se nejlépe dostat z nesnází, které se na nás ze všech stran řítí. Ty mohou Borise i mne ohrozit a tím zároveň zničit i to, co si pečlivě do budoucnosti plánuji, jsem na něm závislá, nedovedu si život bez něj představit, patříme k sobě a cítím, jak jsme silně propojeni.
Co se týká jeho, týká se i mne, nesmím se dopustit žádné chybičky a jen krátce se zeptám, "O co jde?", snažím se nedat najevo své znepokojení a nemohu se rozhodnout, jakou roli mám hrát, s policií nemám mnoho zkušeností. Mám být svůdná a vášnivá, nebo bezbranná a nevinná, nevím, co na policajta více platí, snažím se vycítit, co má rád, i on je pouhý chlap a myslí každé tři minuty na sex, jako ostatní muži. Má své tajné sny i velké touhy a ty musím znát, abych věděla jak se k němu zachovat, je to pro mne životně důležité a zadívám se pozorně do jeho očí. Snad se v nich dá přečíst, co je zač, co se snaží před světem ukrývat a naše pohledy se střetly, pozorně se zkoumají, i on mne pečlivě hodnotí, ne jen jako policajt, je to i pohled muže, který je něčím u ženy zaujat.

Instinkt mi napovídá, že naše setkání nezůstane bez následků a ty mohou být dobré nebo zlé, to se nikdy neví, nic se neděje jen tak a v mém životě se stále dějí zvláštní, nepředvídatelné věci nebo události i neobvyklá setkání. Vyšší moc to vše z nějakého důvodu plánovala a může se cokoliv stát, nic se nedá vyloučit, už jsem tomu přivykla, je to asi můj osud, možná nějaká zkouška, ve které musím obstát. Jsem v tuto chvíli ostražitá a mé pozornosti neunikne, jak policajt polknul, právě se chystá odpovědět na mou otázku, "Je na vás podáno trestní oznámení za ublížení na zdraví, kde si můžeme promluvit?!", zeptá se jedním dechem. V první chvíli nejsem schopna odpovědět, postihl mě další prudký nával slabosti a nic nechápu, ale obvinění na mne dolehne plnou vahou, dobře vím, co to znamená a mám pocit, že ze mne vyprchává život.
Netušila jsem, že nejde o Borise, ale o mne a hrozí mi trest i vězení, nával strachu mne úplně ochromí, vše se ve mě sevře, asi umírám nebo jdou na mě mdloby, nemohu se nadechnout, dokonce vidím jako v mlze. Nejistě natáhnu ruku po zábradlí, musím se o něco opřít, pokud nechci upadnout, ale policajt je rychlejší, uchopí mou paži a poskytne mi oporu, pověsím se na jeho ruku, jsem v zoufalé situaci. Zase od muže potřebuji pomoc a spoléhám na ni, přesto, že je to policajt a možná mě přišel zatknout, ale je to chlap a jsem si jista, že jsem ho něčím zaujala a doufám, že bude ohleduplný a jemný. Jeho další otázka mi to potvrdí, "Je vám něco, jste úplně bílá?", strachuje se a podepře mě i druhou rukou v podpaží, nejraději bych se k němu pevně přitiskla a čerpala z něj sílu.

Ale chápu, že je v nesnadné situaci, musel by si vybrat, jestli je více chlap nebo policajt, vnímám u něj znepokojení a s nehraným zájmem mi do tváře nahlíží, "Nevím, točí se mi hlava, necítím se dobře a ničemu nerozumím.", hlesnu zničeně. Zkoumavě mě pozoruje, v této chvíli je nečitelný, ale úpěnlivě se mu zadívám do očí a donutím se k otázce, "Kdo podal oznámení?", hlas se mi chvěje a prsty mu zatínám do ruky. Je to můj jediný pevný bod v rozbouřeném moři nebezpečných událostí a potěší mě, že nemá snahu se osvobodit, to mi dodá naději a čekám, co mi po pár vteřinách váhání na mou otázku odpoví. Sdělí mi neznámé ženské jméno Greta Vasari, rychle pátrám v hloubce své paměti, "Vůbec ji neznám, to je nedorozumění!", ohradím se s nadějí, že jde o pouhý omyl a trochu se mi uleví a začnu od sebe odhánět návaly úzkosti.
Tisknou mi hrdlo a brání v dýchání, upřu oči na policajta v doufání, že mi to potvrdí, ale nereaguje na to, koukne se na papír a dokončí větu, "Jste obviněna z napadení Lucase Ricci!", zdůrazní jméno a na chvíli se odmlčí. Dává mi asi čas nechat si to hlavou projít a jeho slova sfouknou mou naději, že se mě to netýká, stejně jako průvan plamínek na svíčce, jsem z toho na zhroucení a zalapám překvapeně po dechu. Policajt pokračuje, "Musel být odvezen ve velmi vážném stavu do nemocnice!", jeho vážná slova mě vylekají ještě více, chudák Lucas je na tom špatně, to je mi líto, ale stále nemohu pochopit, co to má se mnou společného. Co mi to vykládá za nesmysly, já jsem mu nic neprovedla, chtěla jsem se o něj postarat, ale to mi nepomůže v beznadějné situaci, svět kolem mne se asi zbláznil a já jediná jsem zůstala normální.

Ale naříkání je na nic a navíc začíná mi to do sebe zapadat, už vím, kdo se pod ženským jménem skrývá, ta mrcha zdravotní sestra se rozhodla mě definitivně zničit a já mám láskou k Borisovi svázané ruce, uvízla jsem bezbranná v její pasti. Nemohu Borise obvinit, musím ho ochránit, ale sama jsem ztracena a ta ženská je všeho schopna, vůbec nevím, jak se jejímu nařčení ubráním a narůstá ve mně vztek na Marka. Je to jeho vina, nevyhodil tu bestii z doktorova bytu, jak jsem po něm žádala, kvůli jeho zájmům a jeho žárlivosti, zůstala v bytě s Lucasem sama, co potom zjistila, vše s chutí proti mně použila. Nezastaví se před ničím, udělala jsem zásadní chybu, promarnila jsem příležitost, kdy jsem ji v doktorově bytě mohla zabít, skončila bych stejně ve vězení, ale měla bych z toho lepší pocit, než v této chvíli.
Ona nade mnou triumfuje a já se nemám jak obhájit, "To není pravda, já ho nenapadla!", "hlesnu polekaně s vědomím, že nemám žádné důkazy, všechno svědčí proti mně a mnohem silněji vnímám nebezpečí, co mi hrozí. Navíc ta ženská není normální, nedá se s ní domluvit, pravda ji nezajímá a slovo spravedlnost snad ani nezná, nevidím před sebou žádné východisko, je to psychopatka a dokonale ovládá manipulování s lidmi a lhaní. Nejraději bych se zhroutila na schody a z beznaděje brečela jako malá holka, policajt to na mě vidí a opatrně vyzvídá, "Jak je vám?", zeptá se s účastí v hlase, zadívám se mu prosebně do očí, velmi chci, aby mi uvěřil. Jen on mi může pomoci, ale jen se zeptá, "Mohu pokračovat?" a já mám dojem, že špatně slyším, copak to není všechno, co ještě si ta mrcha vymyslela, drtí mě předtucha, že to nejhorší mě čeká.

Nejraději bych si zacpala uši, abych nic více neslyšela, ale nemohu tomu uniknout, musím vědět, o co jde, tak jen přikývnu a policajt pokračuje ve čtení mých dalších údajných provinění, "Dále jste dotyčnou bezdůvodně napadla!". Konstatuje a zvědavě se na mě podívá a zatím co znovu překvapeně lapám po dechu, dozvídám se další podrobnosti, svého zločinu, "Zranila jste ji v obličeji tak silně, že krvácela a musela vyhledat lékařské ošetření…!". Dál to nevydržím poslouchat a skočím policajtovi do jeho předčítání, "To ona mě napadla, já se jen bránila!!!", vykřiknu rozhořčeně, to je už příliš, nenávist k ní naplní mé nitro a probere mě z letargie. Musím vymyslet, jak se z toho dostat a jak využít všechny své možnosti, ona s tím nepřestane, dokud nezvítězí a to nedovolím, zatím vyhrála jednu bitvu, já musím vyhrát válku a použiji k tomu bez váhání vše, co se k tomu bude hodit.
Podívám se přemýšlivě na policajta, musím ho získat na svou stranu všemi prostředky a tím chci začít, on je má naděje, že nebudu souzena, na něm závisí, jak mé obvinění posoudí a chci být pro jeho oči nejen přitažlivá, ale zároveň bezbranná. Jsem na něm závislá, drží v rukou můj život a nutně potřebuji probudit jeho instinkty, které mu zavelí chránit ženu v nesnázích, má to určitě v sobě, vypadá na slušného chlapa. Svým rozhodnutím dostávám znovu svůj život pod kontrolu, zhluboka se nadechnu a rychle se snažím vžít do své nové role, on musí poznat, jak toužím po jeho ochraně a co za to může v oplátku dostat a zmateně si rukou přejedu po čele. Zavrávorám, ještě silněji stisknu jeho ruku, předstírám slabost a bolestně zavzdychám, "Co je vám?", strachuje se a snaží se mě uklidnit, "Nebojte se, není to s vámi tak zlé, jak to vypadá!" a docela se mu to daří.

Možná se vážně zbytečně hroutím a panikařím, ale spíše mi lže, abych se úplně nezhroutila a nenarušila jeho vyšetřování, "Pojďme se někam posadit, všechno spolu probereme.", navrhne a ohlédne se po křeslech u recepce, zavrtím odmítavě hlavou. Tam by recepční slyšela každé naše slovo, "Ne, tam ne!", rázně to odmítnu a nejraději bych se rozhovoru vyhnula, chci si předem vše v klidu promyslet a začnu vzdorovat. "Já už nemohu, jsem z toho zničena a nechci nic dál probírat!", spaluji policajta rozzlobeným pohledem, jako nositele špatných zpráv, snad to na něj zapůsobí, má úvaha je správná. Asi předpokládá, co si o něm myslím a omlouvá se, "Na mne se nezlobte, je to napsané v protokolu!", řekne na svou obranu, "Já to jenom vyšetřuji a nemyslím si o vás nic špatného!", snaží se mi vetřít do přízně.
Vděčně se na něj podívám a nechám zvlhnout své oči, "Pořád ničemu nerozumím, vůbec nic z toho jsem neprovedla!", řeknu úpěnlivě a několikrát významně potáhnu nosem, rychle pochopil, co potřebuji a podá mi svůj kapesník. Utřu si nos, vysuším slzy a kapesník schovám do dlaně, "Mohu si ho zatím nechat.", zeptám se a slíbím, že mu ho vypraný vrátím zpátky, beze slov přikývne a dlouze na mne upře oči. Jsou hluboké, mají zvláštní průzračnou a jiskřivě modrou barvu, jsou velmi působivé, docela mě okouzlily, na chvíli odhodím své starosti a pečlivě si ho prohlédnu, nevím, co si o něm mám myslet. Není to obyčejný upocený policajt, má vkus, dbá na sebe a příjemně voní, takoví muži vždy na mne zapůsobí, je to velmi krásný chlap, co by stál každé ženě za hřích, jsem tím, co ve mně probudil docela zneklidněna.

Najednou nevím co říct, nechci vypadat trapně a z nouze se rozechvěle zeptám, "Vy jste mě přišel zatknout?!", ale odpoví až po chvíli, jako by se rozmýšlel, co má se mnou dělat, co bude vhodnější a zakroutí odmítavě hlavou. "Ne, jen vás vyslechnu a pořídím zápis, pak se uvidí.", řekne neurčitě, "Kde si můžeme v klidu promluvit!", znovu na mne naléhá a nedovolí mi dlouho přemýšlet, ale jedno vím jistě, "Kdekoliv jenom ne tady, i zdi tu mají uši!", odmítnu rozhovor v penzionu. "Skočím se převléknout a můžeme zajít do kavárny, je v uličce za rohem.", navrhnu, dávám tím najevo, že s ním budu ochotně spolupracovat a on po chvilce zvažování přikývne. Pustím se jeho ruky a vydám se nahoru po schodech, ale jde za mnou, podivím se tomu, "Vy nepočkáte dole, já vám neuteču.", slibuji, "Půjdu s vámi a tam počkám!", usměje se a trvá si na svém.
Rychle pochopím, že z toho neustoupí, jeho povolání má svá pravidla, jsem podezřelá, musí mě hlídat a tak pokračuji do dalšího poschodí, neohlédnu se, jen slyším za sebou jeho kroky, u dveří se krátce otočím. Významně se na něj podívám a rychle vklouznu do pokoje, zabouchnu dveře a otočím klíčem, Fabio se nervózně prochází po pokoji a okamžitě si to ke mně namíří, ale můj první pohled směřuje na Borise. Nic se nezměnilo a to mi dělá velké starosti, vypadá více jako mrtvý, než živý a z pohledu na něj se mi sevře srdce, nejde dál čekat, musí se stát něco zásadního, možná opravdu potřebuje nemocnici. Jenže odvést ho tam by mi určitě neodpustil, zakázal to a dobře ví proč, ale dál to nemohu řešit, Fabio mě vyruší, "Kde jsi byla tak dlouho?", je velmi zneklidněný a podívá se mi pozorně do očí, "Stalo se něco?", na první pohled poznal, že nejsem v pořádku a to mě zná jen krátce.

Strčím mu kufřík do ruky a rozhodnu se nic netajit, "Je tady policajt, přišel mě vyslechnout!", vysvětluji tiše a mám zase blízko k pláči, přišla na mně další slabá chvíle, je toho na mě moc, přestávám to zvládat a před Fabiem si nemusím hrát na hrdinku. Umí krásně utěšovat, má pro mne plno pochopení a rozhodnu se mu se vším svěřit, "Prý jsem někoho napadla, ale není to pravda, nic jsem neudělala, jen mě možná obviní!", strachuji se. Zavzlykám a to jediné vzlyknutí jako zvednuté stavidlo spustí příval mohutného pláče, stojím schoulená a neschopna ho zastavit, všechen strach, obavy a úzkost posledního dne a noci, mne zničily. Střet s tou bestií nebo Markovo pominutí smyslů si vybralo svou daň, všechny ty zvraty i to nebezpečí se na mně podepsaly a pláč ulevuje mé ztrápené duši, vyplavuje ze mě strach a napětí.
Dál roním slzy a nepokouším se je zastavit, připadám si bezbranná, zranitelná a toužím po objetí muže, jeho ochraně, hýčkání i ubezpečování, že zase bude dobře a to mi v této chvíli může poskytnout jen Fabio a on to správně vycítí. Postaví kufřík na stůl a rychle ke mně přistoupí, pevně mě sevře do objetí a přitiskne svou tvář do mých vlasů, něco mi chlácholivě šeptá do ucha, nevnímám obsah slov, k uklidnění mi stačí slyšet jeho hlas a cítit jeho tělo. Jeho rodné řeči stejně moc nerozumím a vtisknu se ještě více do jeho náruče, mé slzy smáčí jeho krásnou košili, ale nedbám na to a zavřu oči. Zatoužím, aby svět kolem mne zmizel i se všemi problémy, ta mstivá mrcha aby se ztratila v nenávratnu, nebo se propadla až do samotného pekla a já měla konečně klid, zbavila se starostí i trápení, nemusela nic řešit, bát se, co se zase stane a mohla jen šťastně žít.

Hlavou mi proletí nebezpečná myšlenka, že jsem si neměla s Borisem nic začínat, život s Tomem byl klidnější, ale poděšeně ji odvrhnu, Borise velmi miluji, jsem asi hodně zoufalá, že mě něco takového může vůbec napadnout. Snažím se znepokojující myšlenku vší silou vypudit z hlavy, ale zanechala ve mně stopu, musím na ni myslet a velmi mě to znejistí, něco pravdy na tom bude, ale Toma již nemiluji, nudím se s ním a na hektický život s Borisem si musím zvyknout. Nejdůležitější je přece láska a Boris se časem jistě zklidní, ale náhle si uvědomím, že dlouho neslyším Fabiovo šeptání, využil mého zadumání a jeho ústa se věnují líbání. Klade polibky do mých vlasů a jeho prsty je postupně odhrnují, obnažují mé hrdlo a jeho rty se přisávají mou kůži, ztuhnu překvapením, od Fabia jsem to nečekala.
Doufala jsem, že mi pomáhá bez postranních úmyslů, že je galantní a chápavý, zeptám se naléhavě, "Co to děláš?", otázka se mi zdá hloupá, ale vhodnější mě nenapadla a vzepřu dlaně o jeho prsa, snažím se ho odtlačit. Marně, jsem zase v prekérní situaci s mužem, který nic nepochopil a špatně si vykládá mé chování a já ho zase nesmím tvrdě odmítnout, Fabia kvůli Borisovi potřebuji, ale na tyto hry už nemám sílu. Ještě jsem vyčerpaná s kličkování s Lucasem, málem mě znásilnil, stálo mě velké úsilí se z toho dostat a uhrát to pomocí lstí a nakonec to musel stejně vyřešit Boris, i když si myslím, že ne definitivně a s Lucasem se ještě setkám. Ale z Borisova zásahu mám současné problémy a zamotané pletky mi znovu hrozí s Fabiem kvůli tomu, že je lékař, jen s jediným rozdílem, že Boris mne nemůže zachránit, jsem na to sama a bude to velmi složité a nesnadné.

Fabio je až příliš vášnivý a teď s napětím čekám, jak mi své chování vysvětlí, chvíli oba stojíme bez jediného pohybu, jen cítím jeho horký dech a jak se mu prudce zvedá hruď, "Líbám tě!", zašeptá mi důvěrně a vroucně do ucha, jsem tím překvapena, to si už dovoluje příliš. Mluví se mnou, jakoby snad mezi námi něco bylo a zatím se skoro neznáme, je velmi smělý, čekala jsem, že za svou troufalost se bude omlouvat, ale toho se od muže, kterému proudí v žilách žhavá jižní krev, nedočkám. "Proč mě líbáš?", rychle mu položím další hloupou otázku a chvíli to vypadá, že mi nehodlá odpovědět, nakonec se mazlivě zeptá, "Vážně to chceš vysvětlit!?". Pevněji mě k sobě přitiskne, přikývnu, že chci i přesto, že vím, co tím sleduje, ale musím jeho výboje přerušit a získat čas, než vymyslím něco, čím ho udržím od svého těla v bezpečné vzdálenosti.
Zároveň musí u mě zůstat, chci si ho ponechat, nutně jako lékaře ho potřebuji, ale jinak se jeho úmysly velmi liší od mých a dává to nepokrytě najevo, přitiskne rty k mému uchu, "Jsi nádherná a přitažlivá, moc tě chci, zamiloval jsem se do tebe.", vášnivě zašeptá. Krásně se to poslouchá, ale jak si může myslet, že mu na takové řeči naletím, na to může zapomenout, stejně z něj mluví jen splašené hormony. Co cítí má k pravé lásce daleko, v podstatě mu jde jen o sex, i když kvůli tomu, že mě drží v náruči, ve své velké vášnivosti si možná namlouvá něco víc, ale musím ho přivést k rozumu. "Fabio přestaň, známe se sotva dvě hodiny!", snažím se ho usměrnit, "Pusť mě, prosím.", důrazně požádám, ale dělá, že neslyší, "Čas není důležitý a vím, co cítím, jsme si určeni, chce to sám osud.", trvá si na svém.

Překvapí mě, že je pověrčivý a věří na osud stejně jako já, jen naše setkání i hru osudu vnímám úplně jinak, ale nemá cenu mu to vysvětlovat, nenechá si to vymluvit a další slova mi to potvrdí, "Nic v životě není náhodné!", řekne rozhodně. "Jsi pro mě ta pravá a vážně tě miluji, Bůh je můj svědek!", pokračuje s vážnou tváří a oči mu planou, že je věřící mi potvrdí zlatý křížek na jeho krku, ale jeho dovolávání se Boha můj názor nezmění. U něj jde o něco jiného, už jsem slyšela hodně historek o rozvášněných a umanutých mužích z jižních zemí, kteří jsou k nezastavení a vyvolenou ženu nenechají ani chvíli na pokoji. Zatím mi Fabio připadal rozumný, neškodný a důvěryhodný, jeho překvapivá proměna z klidného a vstřícného muže, mě zaskočila, neomylně cítím a nejde to přehlédnout, že je už příliš vzrušený.
Jeho tělo se proměnilo na gejzír vybuchujících vášní, má silnou potřebu je vybít a jen tak mě nepustí, to poznání mě zaskočilo a nevím, co si mám s ním počít, všechny finty co znám, mám vyzkoušené jen u nás. Na tak horkokrevného muže nebudou asi stačit, musím zkusit něco jiného a rozhodnu se v něčem s ním souhlasit pro jeho počáteční zklidnění, "Máš asi pravdu v tom, že osud zařídil naše setkání, díky tomu jsi mě zachránil!", pochválím ho. Souhlasně přikyvuje, ale ještě jsem neskončila a obávám se, že z toho co dále řeknu, nebude nadšený, "Fabio, věřím na osud, ale téměř se neznáme, nesmíš spěchat, to nesnáším!", důrazně ho varuji. Nedbá toho, je odhodlaný to riskovat, jeho toužení je silnější než obavy, myslí si, že mě udolá a pokud v tom bude pokračovat, tak nevím, jak účinně čelit jeho snahám, mám strach, že nic na něj nezabere, je rozjetý.

Jsem ve složité situaci, pokud ho vyhodím, ocitnu se v neřešitelných problémech, po selhání Marka nemám nikoho jiného, kdo mi může pomoci a Boris přijde o dalšího doktora, to v jeho vážném stavu znamená velké nebezpečí. To nechci a nesmím riskovat, Borisovi jde o zdraví, možná i o život a z možností, co mi zbývají jak to zajistit, moc na výběr nemám, vše co udělám, bude vždy špatné rozhodnutí. Nehodlám s Fabiem zápasit, odpor by ho mohl ještě více rozdráždit, bezradně stojím a čekám na zázrak, zatímco jeho ruce bloudí po mém těle a jeho ústa neustávají ve své činnosti, sjíždí po mé tváři i šíji. Doteky jeho rtů jsou příjemné, je dravý i něžný, s ženami to umí, milenec musí být skvělý, ale nemám chuť si ho otestovat, jen si uvědomím, že mi v něčem připomíná Borise, byl z počátku stejně dobyvačný, na nic nebral ohledy.
Ani na mé city, vzal si mě násilím a to nemá jižní krev, co potom mohu očekávat od Fabia, ale kdo ví, jaké má Boris předky a jaký koktejl mužnosti mu v žilách proudí, že je tak vášnivý, ale v genech dostal to nejlepší, co chlap může mít. Je nádherný, neskutečně přitažlivý až se dech tají, ve všem výjimečný a hlavně s ním šlo o něco jiného, sice jsem dělala drahoty, zlobila se a předváděla rozhořčení, ale velmi jsem ho chtěla. Podlehla jsem mu ráda a s tím Fabio nemůže počítat, nikdy Borise nahradí, to mu ale nemohu povídat a dál vyčkávám na vhodnou chvíli, jak se ho citlivě zbavit, nechci přijít o jeho pomoc nebo lékařské schopnosti. Dál zatím kladu přiměřený odpor, kterým dostatečně dávám najevo, že o takový zájem z jeho strany nestojím, ale to asi nepochopí, určitě je u žen úspěšný a nepočítá s odmítnutím, nepomohou mi ani varující věty.

Neúnavně je opakuji, "Fabio já to nechci!", nebo "Fabio okamžitě přestaň!", i když vím, že nic nezmění, na něj nepůsobí, možná má slova nevnímá, tak zkusím svou dlaní klást překážky jeho rtům, ale i to je marné. Jeho touhy to neuhasí, je v zajetí svého snažení, jsem bezradná a obávám se okamžiku, kdy se dostane do výstřihu, nezadržitelně tam jeho ústa míří a za chvíli zaboří tvář mezi má ňadra, ale v těch místech mám stanovenou pro muže pevnou hranici. Dál je zakázané území a vstup jen s mým povolením a doufám, že on ji nepřekročí, protože vůbec nevím, jak ho po dobrém donutím k zastavení. Nechci být dotčena jiným mužem, nemohla bych se podívat Borisovi do očí, ale jsem asi dítě štěstěny, v první chvíli kvůli jeho zrychlenému dechu jemné poklepávání na dveře nevnímám, ale zabouchání už nejde přeslechnout.
I Fabio to slyší, zvedne hlavu a překvapeně se na sebe podíváme, oba jsme na policajta kvůli tomu všemu pozapomněli, i když každý z jiných důvodů, ale jemu právě došla trpělivost s čekání na chodbě a tak se připomenul, pro mne v pravou chvíli. Jsem mu za to vděčná, i přesto, že o tom neví, svým zásahem mě zachránil, Fabiovy choutky výrazně pohasly, ale i tak se na něj osopím, "Vidíš, co děláš?!", tvářím se nazlobeně. "Kvůli tobě budu mít ještě větší problémy!!!", obviním ho a prudce ho od sebe odstrčím, už si to mohu dovolit, z Fabia se právě stal viník a to zcela mění situaci. Ztratil právo se cítit dotčený, dělat mi další problémy nebo odmítnout Borise léčit a to se mi hodí, ale znepokojeně vykročím ke dveřím, rychle dávám dohromady výmluvy, kterým policajt uvěří, nejistě odemknu a pootevřu dveře.

"Moc se omlouvám, ale udělalo se mi velmi zle a musela jsem si lehnout do postele.", vysvětluji tichým, bolestným hlasem, jako bych byla v posledním tažení a čelím zkoumavému pohledu jeho průzračně modrých očí. Jsem si jista, že mi věří, možná mi v tom pomohly i rozcuchané vlasy od Fabiových nenechavých prstů, musím vážně vypadat, že jsem zrovna vylezla z postele a policajta to zneklidní. "Nemám zavolat lékaře?", zeptá se, on si vážně o mě dělá starosti, "Děkuji, ale to není nutné, je mi mnohem lépe.", odmítnu jeho nabídku, "Jen mi ještě dejte chvíli navíc, musím se dát do pořádku.", požádám a on chápavě přikývne. Chystám se dveře zavřít, ale ještě je zadrží, znepokojeně se na něj podívám, snad nebude chtít jít do pokoje, tam ho pustit nemíním, naštěstí jen chce něco povědět.
"Nemusíte se mě obávat, chci od vás jen vysvětlení, zatím o nic nejde.", snaží se mě uklidnit, ale docílil pravého opaku, slůvko "zatím" mi uvízlo v hlavě, znamená, že zítra to může být mnohem horší a po zádech mi přejede mrazení. On to zlehčuje, protože neví, s kým mám co do činění, že ta bestie se před ničím nezastaví, lhát a vymýšlet si je pro ni druhou přirozeností, navíc je šílená a spřádá přímo vražedné plány. Za každou cenu mě bude chtít zničit, jako bych mohla za to, že muži o ni nestojí a musí se jim vnucovat, ale to policajtovi nebudu nyní vykládat, počkám si, až k tomu bude vhodnější příležitost a on mi bude pozorně naslouchat. Snad potom pochopí, co je ta mrcha zač, zatím se na něj jen mírně usměji, dávám tím najevo, že to co mi říká, beru na vědomí, konečně mohu zavřít dveře a otočím se k Fabiovi.

Zvážněla mu tvář, všechno slyšel a pochopil, že mám opravdu vážný problém, za patami až příliš vytrvalého a neodbytného policajta, ale jako muž, který má o mne zájem, bez nadšení pozorně sleduje můj pohled, jak se výmluvně zadívám na postel s Borisem. "Postaráš se o něj?", upřu na Fabia úpěnlivý pohled a přidám slůvko, "Prosím.", vyslovím to tak zoufalým tónem, jako bych šla hned do vězení. Fabio se netváří nadšeně, ale přikývne a já mu věřím, je přece lékař a nemůže nechat Borise bez pomoci, ale o něčem přemýšlí, strčí dva prsty do kapsičky u košile, vytáhne pár vizitek i pero. Na zadní stranu něco píše a vizitku mi podá, "Napsal jsem ti telefon a jméno na skvělého právníka, je to můj dobrý kamarád, odvolej se na mě, kdyby si měla problémy, rozumíš!", ubezpečuje se, že vše chápu.
Přikývnu, ale sevřel mě nový nával strachu, že to může až tak daleko zajít a budu potřebovat právní pomoc, ale nemám na ni peníze, padnu rezignovaně do křesla, budu to muset Fabiovi vysvětlit, "Děkuji, ale já si právníka nemohu dovolit!", upozorním ho. Mám jen pár bankovek, co mi dal v nemocnici Marek a nějaké drobné, konto mám prázdné a všechno za mě doposud platil Tom a teď je na řadě Boris, ale ten zatím není schopný se o mě postarat a možná dlouho nebude. Jsem tady úplně bez prostředků, zbývá mi jen Fabio, "S tím si nedělej starosti, já se o vše postarám!" ujistí mě a jeho nabídku hodlám přijmout, pokud to bude opravdu nutné. Jsem ráda, že ho mám a že jsem na něj nebyla hrubá, když proti mé vůli neodbytně mě sváděl k milování, pochválím se za svou prozíravost, s muži jednat po dobrém, to se vždy vyplatí.

To je jediný způsob, jak si je nepopudit a mít je stále na své straně, jen v nejhorším případě používám lsti, ale nikdy muže neponižuji, to je důvod, proč mi Fabio je stále nakloněný a ochotný mi dál pomáhat i přesto, že ode mne nedostal nic z toho po čem tak moc toužil. Ale nebyl tvrdě odmítnut, jeho ego neutrpělo a ponechala jsem mu naději a doufání, že se nakonec všeho dočká a bude ode mne nutné v tomto stavu ho dále udržovat. Rozhodnu se ho odměnit a hezky i když smutně se na Fabia usměji, potěší ho to, přiklekne si ke mně a uchopí mou ruku, "Se mnou si v bezpečí, nemusíš se ničeho obávat!", zní to odhodlaně, dokonce jako slib a políbí mě do dlaně. Jeho těsná blízkost mě znepokojí, to ho může k něčemu znovu vyprovokovat, "Fabio musím už jít, nemůžu ho nechat na chodbě tak dlouho čekat!", vymlouvám se na policajta.
Stejně to chci mít už za sebou a vědět, jak policajt přijme má vysvětlení a Fabio chápavě přikývne, "Dobře, ale neztrať tu vizitku!", naléhá na mě, "Kdyby se něco zvrtlo, okamžitě mi volej, až potom právníkovi!", žádá být informován a domáhá se mého souhlasu. "Ano, ale co tím myslíš, jako že mě nakonec zatkne?!", zanaříkám, srdce se mi znovu sevře, mám pocit, že můj život se mi rozpadá na kusy, více ho neslepím dohromady a všechno to krásné, co v mém životě bylo, nezvratně končí. Fabio začne s uklidňováním, "Myslím, že ne, říkám to jen pro jistotu, že mi můžeš volat kdykoliv i v noci!", vysvětluje, ale cítím, že s tím, jak to se mnou dopadne, si není moc jistý. Asi neví, jak funguje místní policie, nemá vlastní zkušenosti, i když mě stále poučuje, "Buď opatrná v tom, co a jak povíš, oni všechno překroutí.", seznamuje mě, jak to podle něj v této zemi chodí.

Znovu mě tím vyděsí a upřu na něj zoufalé oči, ztrácím se v tom, už nevím, čemu a komu mám věřit, co když policajt jen sympatie ke mně předstírá a chce ze mě dostat přiznání, nebo mě přiměje s něčím souhlasit, co mi potom ublíží. Jsem ze všeho zmatená a Fabio to na mě vidí, pozorně vnímá mé pocity, "Počkej, zavolám svému právníkovi a zeptám se, co máš dělat!", navrhne, vděčně se na něj podívám a sleduji, jak vytáhne z kapsy u kalhot telefon. Stoupne si k oknu a s někým dlouho hovoří a překotně gestikuluje rukou, napětím téměř nedýchám a nemohu se dočkat, až domluví a konečně hovor ukončí. "Měl jsem pravdu, bez právníka s ním nic neprobírej!", vítězně se na mě s očekáváním podívá, možná bych ho měla pochválit za předvídavost, "Nic mu nevysvětluj, jen řekni, že přijdeš podat vysvětlení se svým advokátem, rozumíš!", domáhá se mého souhlasu.
Je znepokojený mým nepřítomným pohledem, právě jsem zaneprázdněna uvažováním o nové situaci a Borisovi v širších souvislostech, dochází mi, že jsem sice pro tuto chvíli Borise ochránila, ale netuším, co a jak bude dál. Ta mrcha o něm ví, viděla Marka, jak Borise z bytu odnáší, až zjistí, jak moc mi na něm záleží, může to proti mně použít a dostane mě tím do svízelné situace, musela bych si vybrat si mezi mnou a Borisem. Nedá se nic dělat, Boris musí pro jistotu beze stopy zmizet z penzionu a jediný kdo to může zařídit je Fabio, soustředěně ho pozoruji a přemýšlím, zda mohu Borise do jeho péče na delší dobu svěřit. Fabio je netrpělivý, "Co to je s tebou?", zeptá se, nechápe mé mlčení, zadívám se mu prosebně do očí, "Něco od tebe ještě potřebuji a přísahej mi, že to uděláš!", naléhám na něj, ale je z toho viditelně rozhozený.

Vadí mu, že neví, o co jde a nerad tak něco předem slibuje, budu to muset vysvětlit a moc se mi do toho nechce, ale není vyhnutí, "V mých problémech je zapletený i Boris, ale za nic nemůže!", zalžu, "Nechci, aby v jeho stavu ho obtěžovala policie!", zdůrazním, o co mi jde. "Tady by ho našli, musíš ho odsud odvést, spoléhám na tebe, budeš to mít u mě!!!", uchýlím se nerada ke slibování, ale musím, cítím z něho docela silnou nechuť. Fabio překvapeně rozevře oči, "Jak to myslíš, kam ho mám odvézt?", zeptá se, "To musíš vědět ty, třeba k sobě do bytu, půjde jen o pár dní, můžeš ho dát i zdravotně do pořádku, budu tvým velkým dlužníkem!". Sotva to dopovím, uvědomím si, že se mu tím dávám do zástavy, ale nic jiného mě nenapadlo a na Fabia to platí, "Tak dobře, vezmu ho k sobě.", přikývne.
Uleví se mi, i když z naší dohody budu mít později jisté problémy, ale kdoví co potom bude, "Najdeš nás na adrese z vizitky, ale ty mi dej celé jméno a telefon!", vyzve mě, "Proč!", pohlédnu na něj podezíravě. "Pro případ, že by tě vzali do vazby, to ti seberou i telefon!", vysvětluje, "Musím znát tvé jméno, jinak tě nenajdu a nezjistím, co se s tebou stalo!", tím co řekl, mě zase postrašil, ale má pravdu. Známe se jen pár hodin, ale musím mu důvěřovat, chce být můj ochránce a jiného teď nemám, Boris o sobě neví, Marek mi nesmí na oči a Tom je neschopný, dál neváhám a prozradím své příjmení i číslo telefonu, vezmu si tašku a jsem připravena odejít. Ještě Fabiovi poradím, aby znovu podplatil číšníka, ten mu jistě pomůže a s těžkým srdcem za sebou zabouchnu dveře, nerada opouštím Borise a první co uvidím, je policajt, opírá se o zábradlí.

Vypadá překvapivě klidně na to, jak sem ho nechala dlouho čekat, je neobvykle trpělivý, "Jdeme!", vyzve mě, "Ne, musím se jít převléknout!", oznámím a bez čekání, co mi odpoví, vykročím po chodbě. "Vy jste nebyla ve svém pokoji?", vyzvídá, je tím velmi udivený, "Byla a nebyla.", odpovím záhadně, "Máme tady pronajaté tři pokoje, co je na tom divného?", vysvětluji a netrpělivě požádám, "Chvíli počkejte, pospíším si s převlékáním!". Nehodlám dál nic vysvětlovat, to snad k jeho vyšetřování nepatří, nemusí vědět o všem a strkat nos do mých soukromých věcí a snad mi v převlečení nehodlá bránit. Jako vždy, kdy jsem vystavena nebezpečí nebo nějaké konfrontaci a jsem na to úplně sama, v dohledu není jiné řešení nebo nemohu od nikoho očekávat pomoc a v této situaci se právě nacházím, bývám více útočná a razantní.
Přestanu si ho všímat a položím ruku na kliku druhého pokoje, nadechnu se, jsem trochu znepokojena, s Tomem jsme se neviděli ode dne na pláži, kdy mě Boris nalákal do moře a málem mě utopil a doufám, že mi Tom neudělá žárlivý výstup. Na to dnes nemám nervy, z toho, že se po delší době uvidíme, se moc dobře necítím a potichu vstoupím do pokoje, spatřím Toma, jak stojí zamyšleně u okna, po klapnutí kliky se otočí. Zvedne překvapeně hlavu, hledí na mne jako na zjevení a jeho zádumčivé oči se rozzáří, nevšímám si ho, nechce se mi nic vysvětlovat a jdu ke skříni, musím si vybrat vhodné šaty. Volba padne na černozelené, hluboce odhalují celé rameno až k ňadru, na jedné straně jsem téměř nahá a na druhé oblečená, šaty jsou velmi svůdné a sexy, přitahují oči, muže silně vzrušují a já nutně potřebuji policajta rozptýlit.

K tomu účelu jsou přímo stvořené, svléknu se a jen v kalhotkách si je před zrcadlem přidržím u těla, je to správná volba, sluší mi, jdou mi barvou k vlasům i k pleti, chci si je hned obléknout, ale Tom ke mně zezadu přistoupí. Obejme mě a těsně se přitiskne, jeho dlaně sevřou něžně má ňadra a vzrušeně dýchá, "Emily, kde si byla celou dobu?", zakňourá, "To přece víš, v nemocnici a ty ses ovšem neobtěžoval mě navštívit!", odpovím. Pro vysvětlení to musí stačit, nechci zacházet do podrobností o vyčerpávajícím dobrodružství s Borisem nebo zápletkou s Lucasem, ale Toma i tak trápí pochybnosti. "Marek, povídal…", ale nenechám ho domluvit, uchopím jeho ruce a odhodím je ze své hrudi, je mi to dost nepříjemné, ta doba, kdy se mě mohl dotýkat je pryč, "Nech mě být, nemám na hloupé řeči čas!", odbudu ho.
Zklamaně se na mě podívá ublíženýma očima, začne mi ho být líto, "Tome, promiň, jsem nervózní, na chodbě čeká policista, jdu k výslechu!" a rychle ho seznámím, z čeho jsem obviněna a Tom se zděsí. "Do čeho tě ten hajzl Boris zatáhl, to nemůže dopadnout dobře?!", vykřikne polekaně a tím jen potvrdí, že nezvládá kritické situace, je na nic, místo toho, aby mne uklidnil a byl mou oporou, tak se hroutí. "Boris za nic nemůže, to Marek všechno zkazil, ale nedělej si starosti, budu mít právníka!", snažím se mluvit klidně, ale jsem z jeho předpovědi vystrašena, nezbývá mi nic jiného, než doufat v dobrý konec a k tomu potřebuji vypadat co nejlépe. Rychle si natáhnu šaty a znovu se pečlivě nalíčím, dávám si na všem záležet, kartáčem si pročísnu a upravím vlasy, načechrám je prsty a přípravu zakončím pár kapkami smyslného parfému na šíji a mezi ňadra.

Teď si mě policajt může vyslýchat podle libosti, uvidím, jak se mu povede se soustředit a z tašky přendám do malé kabelky potřebné věci, kosmetiku, různé nezbytné drobnosti a pečlivě si do ní uložím i Fabiovu vizitku. Vzpomenu si na finance, "Tome, dej mi nějaké peníze!", požádám a natáhnu k němu ruku, bez protestů sáhne do kapsy a odpočítá bankovky, po chviličce uvažování, ještě dvě přidá, rychle je shrábnu z jeho dlaně. "Později si musíme promluvit!", prohodím, jako by o nic nešlo, nechci ho rozrušit, ale stejně se vylekal, měla jsem raději mlčet, bude z toho celý den zničený. Odcházím z pokoje bez ohlédnutí, nechci vidět jeho smutný obličej a bouchnu za sebou dveřmi, policajt se odlepí ode zdi a věnuji mi dlouhý pohled, udělala jsem na něj dojem, možná ho tak lépe přesvědčím o své nevinně.
Spraví mi to náladu, upírám na něj netrpělivě oči a čekám, co bude dál, nechci tady dlouho stát, Fabio potřebuje prázdnou chodbu a dostatek času, aby mohl Borise odvézt, rychle se rozhodnu, zavelím to jeho, "Jdeme!" a vykročím ke schodišti. Sbíhám dolů a policajt mě mlčky následuje, vydrží s tím až před penzion, tam si pospíší otevřít mi dveře od auta, posadím se a on se zadívá hluboce do mých očí, mám z toho najednou podivný pocit. "Měla byste něco vědět, jste velmi krásná a okouzlující, ale vaše půvaby mé vyšetřování neovlivní!", prohlásí důležitě, silně zabouchne dveře a obchází auto, zatím co o tom zmateně přemýšlím. To jsem ještě nezažila, "Bože, on je asi gay!", zanaříkám, to se mi ho těžko podaří svést, ale možná mám štěstí a je to jen vzorný, neúplatný policajt, bude i na ženský a tak mám stále velkou naději.

Konec 17. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

Zobrazit vše (111)
Zobrazit starší komentáře

101 Zdena Zdena | 18. května 2016 v 20:39 | Reagovat

[97]: Podrobnosti zajímaj nejvíc!!! ;-)  :-)  :-)

102 Elis Elis | Web | 22. května 2016 v 16:26 | Reagovat

[100]: To není žádná piplačka, naopak je to jednoduché, já ti to nevnucují, je to tvoje věc jak to doma vedeš a pokud ti nevadí, že chlap je raději v hospodě než  s tebou, tak v tom klidně pokračuj dál...

103 Elis Elis | Web | 22. května 2016 v 16:27 | Reagovat

[101]: To chápu, ale intimnosti si nechávám pro sebe... ;-)

104 pax pax | 23. května 2016 v 2:54 | Reagovat

skvělé,...tak to jsem si zase početla ;-)

105 glamour-vanessa glamour-vanessa | Web | 23. května 2016 v 20:36 | Reagovat

Naprostá bomba! <3

106 Zdena Zdena | 27. května 2016 v 0:18 | Reagovat

Elis kde vězíš? Stíháš pokráčko, hod' sebou!!! ;-)  :-)  :-)

107 Elis Elis | Web | 28. května 2016 v 9:02 | Reagovat

[104]: Děkuji pax, jsem ráda, že sis dobře početla...

108 Elis Elis | Web | 28. května 2016 v 9:02 | Reagovat

[105]: Moc děkuji...

109 Elis Elis | Web | 28. května 2016 v 11:25 | Reagovat

[106]: Kde bych měla vězet, je to pořád stejné, mám málo času, užívám si svůj nový život a vše co k tomu patří, ale na příběh nezapomínám, ale není to tak jednoduché jako publikování nějakého článečku o jednom odstavečku... ale už to mám nachystané k publikování, jen ho musím ještě  naposledy z kouknout, jestli jsem při upravování textu pro blog něco nepřehlédla a pokud se nevyskytne zádrhel, budu příběh v neděli publikovat, dnes to asi nestihnu, tak tady zítra odpoledne nebo večer nakoukni...

110 MarijaKes MarijaKes | Web | 1. června 2016 v 6:57 | Reagovat

Stále napínavější čtení. Jen bych někdy děj oživila kratšími větami, místo tolika čárek i někde klesnout hlasem. :-) Z jedné věty bych pro dramatičnost udělala i tři. Neber to zle. :-)

111 Elis Elis | Web | 3. června 2016 v 9:44 | Reagovat

[110]: To je v pohodě, neberu to ve zlém a chápu to, učily nás to ve škole, jde o zvyk, ale  věty o jednom, dvou, třech slovech atd., drobí a kouskují děj, to je vhodné pro dialogový styl... pro můj styl psaní se nehodí a čtenáři si už na můj styl delších souvětí zvykli a jak je vidět v komentářích líbí se jim, je to působivé a rychlé čtení, jak se říká na jeden nádech... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Kdo není milován, je sám i v davu."