"MILUJEME TY, CO NÁS ODMÍTAJÍ A ODMÍTÁME TY, CO NÁS MILUJÍ"
Zdroj fotek - publicdomainpictures.net - wallpapers - pixabay.com
elisblog@seznam.cz
"Sex-appeal žen je umění vyvolat u mužů touhu po tom, co už znají."


"Láska je ze všech vášní nejsilnější, útočí na srdce, hlavu i tělo"

Založila jsem si druhý "modrý blog" - wonderful-world-elis.blog.cz
Bude mít rubriky - básně, povídky a články s různými náměty atd.
Na druhém blogu je publikován článek - "Nesnáším loučení"


Tento "červený blog" zůstane k publikovánívelmi oblíbeného
a vzrušující příběhu "Letní romance s Borisem".

"V životě je jen jediné štěstí, milovat a být milován."

Informace ke službě "Odběr novinek" na tomto blogu.
Přihlaste se k odběru novinek, budete upozorněni emailem na
nový článek, nezapomeňte otevřít a odkliknout potvrzující email.
Email jde cestou blogu.cz, vaše emailová adresa zůstane utajena!

"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."

Moc mě mrzí, že vás nechávám dlouho čekat na pokračování příběhu ale
není to mou vinou, pokračování jsem napsala a mělo být publikované
před koncem září, ale k tomu nedošlo, člověk míní a osud mění.
Upravovala jsem před zveřejněním závěr příběhu a zkolaboval mi
notebook, měl už nějakou dobu potíže, ale doposud fungoval.
Přestal v nejméně vhodnou chvíli, v opravě byl tři týdny,
bohužel soubor s pokračováním je nenávratně pryč.
Musím pokračování psát znovu a můj styl psaní je dost náročný,
nejen na správné rozpoložení a invenci, ale hlavně na čas.
Píšu od konce října, snažím se to zvládnout co nejdříve,
spěchám, ale ne na úrok kvality, musím mít z toho
dobrý pocit, jinak bych to nemohla publikovat.
Zatím vás něčím potěším, doplnila jsem fotky nových postav,
které se v příběhu připletou Emily do života a vyměnila
jsem foto Fabia za vhodnější, kde mu to moc sluší.

NOVĚ ZVEŘEJNĚNO V SRPNU
LETNÍ ROMANCE S BORISEM - 28.část

V některých případech se nový návštěvník blogu nechá odradit tím,
že se jedné o více dílný příběh a že by nepochytil o co jde.
Ale každá část příběhu má uzavřený děj a lze si
ji přečíst i jako samostatnou povídku...

"Láska vám může srdce naplnit, zlomit a znovu vyléčit."

Děkuji za návštěvu, budu ráda pokud zanecháte v komentářích své
názory a zůstanete pravidelnými návštěvníky blogu.
Děkuji holkám, které sem mnou přešly ze dvou zrušených blogu.

"Sex bez lásky je jen prázdný prožitek"

Ústava ČR chrání práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti zákonem.
Autorské právo - zák. č. 121/2000 Sb. ve znění pozdějších novelizací.
NA VŠECHNA DÍLA ZVEŘEJNĚNÁ NA TOMTO BLOGU SE VZTAHUJÍ
AUTORSKÁ PRÁVA, KOPÍROVÁNÍ NEBO ŠÍŘENÍ JE ZAKÁZÁNO!!!

"Láska je pokrmem žen, pro muže je kořením."

Letní romance s Borisem
Příběh je napsaný podle skutečných událostí, pro postavy
jsem vyhledala fotky dvojníků. Můžete si tak při
čtení vytvořit lepší vizuální představu.
Borisovo životní krédo: "Kdo dostal polibek a nevezme si vše,
zaslouží si ztratit i to, co už získal!"
HLAVNÍ POSTAVY PŘÍBĚHU "LETNÍ ROMANCE S BORISEM"


Letní romance s Borisem - 21. část

16. září 2016 v 19:53 | Elis |  Letní romance s Borisem
Závěr předcházejícího dílu...

Zaslechnu praskání dřeva, otočím hlavu, obrovský vzrostlý strom na konci louky, pár metrů ode mne se kácí k zemi, to je to znamení, staré umírá a nové se rodí, Andre na mne vylekaně křičí a nutí mne odejít, mokrá košile na něm vlaje v prudkém větru a natahuje ke mně ruku. Náhle jsem si jista, že nejsem s Borisem těhotná, byl to můj omyl, osud chyby nedělá, vstanu, rozepnu si zips a nechám vodou nasáklé šaty sklouznout po svém těle na zem a odkopnu je společně se střevíčky a to samé udělám s kalhotkami a zůstanu stát úplně nahá. Prudký vítr mnou smýká, mokrá tráva mi klouže pod nohama, ale ustojím to a zakřičím, "Andre, pomiluj mne!", ztuhl na místě a užasle na mne hledí, mokré vlasy si odhrnuje z čela, roztáhnu ruce a tímto gestem se mu celá odevzdávám. Překotně se začne svlékat a přistoupí až ke mně, naše mokrá těla těsně k sobě přilnou, jeho ústa se vtisknou do mých a jeho ruce mne složí do promočené a studené trávy, prudce na mne nalehne, oba vzrušeně dýcháme, dlouho jsme po této chvíli toužili.


Elis
Letní romance s Borisem - 21. část

Vklíní se mezi mé nohy a drtí mne vahou svého těla, jeho ústa se k mým vášnivě a chtivě přisávají, záplavy vody řinoucí se z oblaků mi pronikají do nosu a oslepují mé oči, nemohu se nadechnout, stisknu pevně víčka a marně se snažím lapat po dechu. Smýkám hlavou ze strany na stranu, snažím se osvobodit svá ústa z jeho smrtícího polibku, ale nedovolí mi uniknout, je jak šílený, copak nechápe, že mne udusí, že se mi nedostává dechu a v zoufalství se mu zakousnu do rtu, prudce ucukne. Konečně se volně nadechuji, přesto že mi do úst proniká voda smíchaná s krví proudící z rány na jeho rtu, asi jsem to přehnala, ale jako by nevnímal bolest, nazvedne se na pažích a v tom okamžiku do mne prudce a drsně vnikne, napůl bolestně i slastně zasténám.
A bez odporu se poddám jeho mužné síle, přizpůsobím se ve všem jeho tělu a naslouchám zrychlenému dechu u svého ucha, dává do milování vše, jako by to mělo být naposledy v životě, jeho vzdychání a sténání plné vášně se míchá se zvuky prudkého deště. Tělo má napnuté, jako je tětiva luku, stále zrychluje své pohyby a v té chvíli zacítím jeho vyvrcholení, potvrdí mi to jeho prudké zasténání i to, jak jeho svaly se napnuly a následně se povolily, prociťuji v sobě rozlévající se teplo. Přitiskne rty k mému uchu a něco mi horečně šeptá, nerozumím tomu, je to italsky a v té chvíli husté tmavé mraky, rozrazí oslňující blesk, udeří v naší blízkosti, je to ohlušující rána, poděšeně rozevřu oči, Andre zvedl hlavu a v jeho očích zahlédnu míhající se rudé plaménky.

Zvrátím hlavu a pohlédnu za sebe, strom sražený po zásahu bleskem na počátku bouřky, dostal právě druhý zásah a je v plamenech, ale prudký déšť oheň brzy uhasí, jsem si jista, že to bylo další znamení a že v této podivné bouři, za hřmění hromů, blýskání blesků jsme spolu právě zplodili dítě a mám zvláštní pocit prožitého zázraku. Tato chvíle je požehnaná nebesy, naše dítě bude mimořádné, stejně jako byl okamžik jeho početí, stisknu k sobě víčka a přes zuřící bouři, cítím v nitru zvláštní klid a ležím odevzdaně pod Andreho tělem. Jsme zahaleni jen závojem chladného deště a vnímám prudké údery dešťových kapek, promočenou trávu lepící se na mou kůži a silně prožívám sílu tohoto okamžiku a horkost jeho pulsujícího klínu.
Zůstáváme stále spojeni, jsme jedno tělo a hluboce to prociťuji, miluji ho a pohrávám si s myšlenkou zůstat s ním, domů se nikdy více nevrátit, vzdorovat i osudu, velmi ho chci a ve chvíli, kdy povolí lokty, přitiskne se na mé tělo, zhluboka vydechnu a zacítím silný pocit štěstí. Usilovně si přeji, aby to tak zůstalo navždy, zvednu ruce a pevně obejmu jeho tělo, v ústech stále cítím chuť jeho krve a zacítím, že se na mne dívá, otevřu oči a jeho čarovný pohled nádherných očí mne silně zasáhne. Dlouhé řasy má obtížené kapkami deště, tmavými mokrými vlasy se mu prodírají pramínky vody a dopadají na mou tvář, je překrásný a vypadá neskutečně, jako pohádková bytost z jiného světa, nad jeho hlavou stále zuří bouře a převalují se černé mraky, je to velmi působivé.

Zalykám se nejen deštěm, ale i láskou, přímo cítím, jak ten cit ve mně stále roste a sílí, miluji ho neskutečně silně a chci ho mít, jen bolestně tuším, že to nebude možné, jsme každý z jiné země, já nemohu zůstat tady a on odtud nemůže nebo nebude chtít odejít, asi to tak má být, ale moc mne to trápí. Neměla jsem nikdy číst tu zpropadenou knihu o světě, osudu a lidech, už to nejde vrátit, ale ráda bych žila zase v úplné nevědomosti, ale to už není možné, vím, že osud nejde změnit. A ty informace nemohu dostat pryč ze své hlavy, uvízly tam nevždy a ovlivňují můj život, už nejsem tak bezstarostná, smiřuji se s tím, že co se děje není náhodné a vše co je jednou dané se tak vždy stane, události můžeme zvrátit jen na krátký úsek času a pak se stejně odehrají.
Tak to bylo sepsané kdysi dávno v té prastaré knize, pojednávající o tom, jak to chodí na tomto světě, kdo ze zákulisí řídí vše co se děje a proč se lidé stále klaní bohům, pro nezasvěcené to vypadá jako výmysl čí pouhá fantazie. Ale svět tak funguje od nepaměti, nic se na tom nedá změnit a všechno co se dělo, děje nebo dít bude, řídí velmi mocné síly a je jich více a vedou spolu bitvy a vývoj světa se odvíjí podle toho, kdo právě vítězí. Každý člověk má v té hře své místo a mnoho jich bývá obětováno a ti vybraní musí svou přidělenou roli dohrát do konce, i když je to pouhý štěk, ale je součástí řetězu událostí, to jen lidé si jen myslí, že mají svobodnou vůli, že o sobě rozhodují a mohou dokonce svět kolem sebe změnit.

To je omyl, vše důležité je dávno rozhodnuto a většina lidí je pouhý kompars a vůbec netuší, že vystupují na jevišti světa a jen některým z nich jsou přiděleny i vedlejší role, ale pro ty hlavní jsou určení jen pečlivě vybraní jedinci. To oni jsou ti důležití ve hře o správný běh dějin, podle plánu a pokud jsou na straně dobra na jejich mistrovství záleží, jestli se vše podaří a jejich život je těžký, složitý, plný ztrát i obětí ve prospěch celého světa a nikdo jim za to ani nezatleská. Nečeká je sláva nebo ovace a neznají ani scénáristu nebo režiséra, který řídí celé to představení, ale někdy něco selže a dějí se špatné věci a svět se řítí do záhuby, začínají války a vyšší síly musí rázně zasáhnout a nastolit zase rovnováhu, tak jako to bylo vždy i v minulosti.
Od nepaměti kolem nás zuří válka dobra se zlem a mezi lidmi bývá vybrán vůdce, kterého lidé uznávají a tyto síly jej řídí a než splní svůj úkol a opustí tento svět a zapíše se do dějin historie, musí se narodit náhradník, tak to je zapsáno ve starobylé knize. Život se odvíjí ve vlnách a minulost se často opakuje a vše je předem určené, tak to bylo a vždy bude, je to neměnné a je to podstata tohoto světa, proto věřím na osud a vím, že náhody se nestávají a co se má stát se vždy stane, já a Andre jsme si byli z jistého důvodu určeni. Vše se odehrávalo tak, aby se to vyplnilo, jsme něčím zvláštní a zplodili jsme spolu dítě, bude výjimečné a může prospět světu, je to tak určené a mám nutkavou potřebu s Andrem se o vše podělit a sdílet s ním tu zvláštní chvíli.

Ale jemu to nepůjde vysvětlit, muži nejsou senzitivní, nevnímají svět kolem sebe šestým smyslem, tímto darem jsou více či méně obdařeny jen ženy a některé z nich mají vhled i do budoucnosti, proto je vždy slouhové zla označovali za čarodějnice a upalovali je na hranici. Z té představy, jak se těla zmocňují žhavé plameny, mám nepříjemné pocity, ale místo návalů horkosti, zmocňuje se mne nepříjemný chlad, roztahuje se mým tělem a chvěji se čím dál více v záchvatech zimnice. Prudký déšť pomalu ustává, ale studí mne mokrá studená tráva a silně zatoužím po teplých slunečních paprscích, ale slunce je stále schované za převalujícími se mraky, zuby mi drkotají a prožívám návaly slabosti, jsem ze všeho, co jsem právě prožila podivně vláčná a znavená.
Andre zvedne překvapeně hlavu, cítí mé chvění, "Che cosa c'è?", zeptá se udiveně, prudce se nadzvedne a opouští mé tělo, naše spojení je přerušeno, cítím to jako ztrátu a trochu i jako jeho zradu, nejraději bych tak zůstala navždy. Byl to nádherný pocit, být s ním jedno tělo, vnímat všechny jeho záchvěvy i teplo, tahle mimořádná chvíle, se už nikdy nebude opakovat a neměl ji přerušovat, nespokojeně sevřu rty a on se nakloní, zblízka si mne prohlíží. " Co se děje?", přeloží mi svou otázku, "Asi jsem prochladla.", odpovím nejistě, klekne si na kolena a sleduji, jak prsty odhrnuje mé mokré vlasy, položí mi dlaň na čelo, "Jsi studená!", strachuje se, "Lásko musíš do tepla!", napřímí se a vstane, obdivně sjedu pohledem po jeho nahém těle.

Bože, je úžasný a s tím to zázrakem mužné krásy budu mít dítě a bude krásné jako on, přitom pomyšlení, všechno ve mně jihne a srdce se mi roztluče, zacítím silný pocit lásky a štěstí, ale Andre mi ho nedopřeje prožít, nebo si ho plně vychutnat a natáhne ke mně ruku. "Vstaň, musíš do auta, mám tam deku!", rázně rozhodne, co je třeba udělat, mám ráda, když o mne muži pečují a odevzdaně vložím svou ruku do jeho dlaně, tahem mne postaví na nohy a vyzve mne, "Vezmi si své věci!" a sám jde sesbírat své promočené oblečení a já zvednu své zelené šatičky z mokré trávy, jsou plné vody, "Ty nepůjdou obléknout!", oznámím Andremu.
Ale neodpoví a položí si prst na ústa, vyzývá mne tím, abych mlčela, "Slyšíš?!", zeptá se, nechápavě na něj upřu oči, neslyším nic, kromě větru, "Někdo sem jede, všechno si vem a utíkej do auta!", vyzve mne a sebere z trávy své šaty i střevíce. "Dělej, nemůžeme tady být nahý, to se bere jako veřejné pohoršení a místní vesničané to neradi vidí!!!", zakřičí, popadnu do ruky šaty a střevíčky a spěchám za ním. Ale uvědomím si, že mi chybí kalhotky, musím se pro ně vrátit, ale nemohu si vzpomenout, kam jsem je odkopla, chvíli mi trvá, než je najdu a André mne křikem popohání ke spěchu, doběhnu k němu úplně bez dechu.

Ale má to svou výhodu, pohyb mne zahřál, už mi není taková strašná zima, čekám, až mi otevře zadní dveře a hodí dovnitř naše promáčené šaty, mne strčí za nimi a nastoupí, zabouchne za sebou a ze zatáčky se vynoří velmi pomalu jedoucí auto, je policejní. "Siamo nei guai!", vykřikne Andre, "Jsme v maléru!", dostane se mi překladu, "Jsou asi na své pravidelné objížďce!", jeho hlas mne vyleká, ale pořád nevím, o co jde, čeho se obává, "Lehni si!", nařídí, "Proč?", zeptám se. "Nesmí nás kontrolovat, mé jméno by se objevilo v hlášení a ještě s červenou poznámkou, že jsem policajt.", vysvětluje, "Emily, já tady nemám vůbec být, není mou náplní práce jezdit s tebou na výlety, jsem ve službě, mohu z toho mít velké problémy, dokonce přijít o práci!" zanaříká.
"To by jistí kolegové nepřehlídli, nemám se všemi dobré vztahy, svědčil jsem proti jednomu úplatnému policistovi!", naznačí své potíže, "Dělej, musíme se milovat!", naléhá a shrne naše mokré oblečení ze sedadla a položí mne na záda. "Myslíš jako líbat se a předstírat sex?!", zeptám se zmateně, "Ne, pomilujeme se, musí to vypadat věrohodně!", řekne důrazně a nalehne na mne, zacítím, že je toho fyzicky zase schopný, "Andre to ne, vymysli něco jiného!", naléhám na něj vyděšeně. "Nechci se milovat před cizími muži!", dožaduji se jeho ohledů, "Neznají tě a nic z tebe nezahlédnou, to bych nedovolil, budu tě krýt svým tělem!" slibuje, ale i tak se mi to nezdá, "Já nechci a vůbec to nechápu, stejně to nepomůže!", pochybuji o úspěchu.

"Emily, žádný Ital nevyruší jiného Itala při milování a už vůbec ho nebude legitimovat!", řekne přesvědčivě a dobývá se mezi mé nohy, zatímco policejní auto kousek od nás zastavilo a štěrk zaskřípe pod botami policistů, Andre se na mne prosebně zadívá. "No tak, spusť nohu ze sedadla, je tady málo místa!", dožaduje se a je opravdu znepokojený, hledím pozorně do jeho překrásných očí a s hlubokým povzdechem nechám sklouznout nohu na podlahu auta. Okamžitě se mnou spojí, ale milování si tak nepředstavuji a zavřu pevně víčka, raději nechci nic vidět, zahlédnout zvědavé pohledy policistů, jak nakukují do auta, to by bylo na mne příliš, úplně stačí, že slyším několik tlumeně vyslovených italských slovíček a veselé zachechtání.
Asi je pobavil Andreho nahý zadek v akci, po chvíli zaslechnu jejich odcházející kroky a odjíždějící auto, je to provázeno zvláštním šustivým zvukem, uvědomím si, že museli zajet až do louky, je tu příliš úzká cesta a úlevou si oddechnu a otevřu oči. Pohlédnu na Andreho, z výrazu jeho tváře poznávám, že milování jen nepředstírá, přímo si ho užívá, nezvané obecenstvo mu nedělo problémy, jeho prudké dýchání mi proniká do hlavy, ale já nejsem vůbec vzrušena, k tomu potřebuji soukromí a spoustu emocí a něhy. Přemýšlím, zda mám kvůli němu vzrušení předstírat, ale zamítnu to, nechci, aby si zvykl mne odbývat, mám ráda milostné předehry a o ty se nenechám připravit a bez jediného pohybu ležím a znovu zacítím, to známe teplo uvnitř sebe.

Zůstanu v klidu, další dávka spermatu mi potom, co se stalo na louce, neuškodí, jen si pomyslím, že pokud vše nedopadne, jak si představuji a nakonec zůstanu s ním, při jeho aktivitě budu mít brzy kupu dětí, povzdechnu si nad tím a čekám, až se vydýchá. Zvedne hlavu a řekne vítězně, "Vyšlo to, měl jsem pravdu!", jeho pocity ve všem nesdílím a nevypadám asi příliš nadšeně, všimne si toho a zatváří se provinile, "Promiň.", omlouvá se, pochopil, že jsem si nic neužila, "Já ti to hned vynahradím!", slibuje. Sklouzne ze mne a vkleče na kolenou, se snaží vecpat své vypracované, svalnaté tělo do mezery mezi sedadly a jeho ruce i ústa míří k mému klínu, Bože, tak tohle bude stát za to, pomyslím si plná slastného očekávání a připomenu si, jak je v tomhle skvělý.
Přímo nepřekonatelný a jaké výbuchy emocí a smršť vzrušení mi daly zažít jen jeho prsty, nikdy na to nezapomenu a nyní očekávám něco podobného a ještě silnějšího, zhluboka vydechnu a rozechvěně se nemohu dočkat, co mi předvedou jeho ústa a slabě zasténám nedočkavostí. Přiloží rty k mému klínu a jeho jazyk je horký, drsný a vzrušující, mé tělo se napne jako struna, nesnažím se ovládat a nahlas sténám a vzrušení stoupá, mám pocit, že více už nemohu unést. Zarývám nehty do sedadla, cítím se znovu na omdlení, zavřu pevně oči a vnořím se do řeky slasti, nechávám se unášet jejími vlnami a nemohu uvěřit, že na světě je možné zažít něco tak úžasného, až nadpozemského a že takový muž jako on, něžný a pozorný existuje.

A zrovna já mám to štěstí ho mít, málem tomu nemohu uvěřit, velmi ho miluji a zatoužím, aby se naše těla znovu propojila, chci zažít ten pocit souznění a sounáležitosti, že patříme navždy k sobě a nikdy se neodloučíme, plány osudu jsou mi najednou lhostejné. Klidně ať nastane konec světa, je mi to jedno, hlavně když my dva budeme spolu, stisknu pevně víčka, upínám se ke svému vyvrcholení, s jeho snažením se ta omamná chvíle blíží, ale nemohu se soustředit, něco mne vytrvale ruší. Je to tlumené a neodbytné zvonění a není to můj mobil, jeho ústa opouští můj klín, Bože to ne, to nedovolím a natáhnu ruce a chci jeho hlavu zadržet, ale rychle se mi vysmekne, "Promiň, mrzí mne to, ale musím hovor vzít, jsem ve službě!", řekne zadýchaně.
Velmi se mne dotkne tím, že upřednostňuje svou práci, většinou mívám pro mužské záležitosti pochopení, ale ne v této chvíli, vše ve mně nedočkavě pulsuje a chvěje se a jsem z toho málem na umření, zanechal mě v takovém rozpoložení, že mne žádné omluvy nebo výmluvy nezajímají. Bože, přece mne nemůže nechat na půli cesty k ráji, musí to dokončit, "Andre, teď nemůžeš přestat!" zasténám, ale dál hledá usilovně v hromádce šatů svůj mobil. Zatímco já přímo cítím, jak se má nenaplněná vášeň už téměř dosahující k vrcholu hroutí a mění se ve zlobu, "Andre varuji tě!", zakřičím nahlas, "Vrať se ke mně!", a zní to výhružně, slova drtím mezi zuby, v této chvíli ho nenávidím, z náporů vzrušené krve, mne silně a bolestivě tepe v hlavě.

Je to k nevydržení a on se stará jen o mobil, já ho vážně budu muset zabít, aby se mi trochu ulevilo, silně zatoužím po jeho krvi a chci zase zacítit její chuť na jazyku, jinak se to nedá přežít a rozzlobeně se zvednu se na loktech a propaluji ho přímo nenávistným pohledem. Chci, aby si uvědomil, do jaké situace mne dostal tím, že to se mnou nedokončil a to se snadno neodpouští, ale nevšímá si mne a dál pátrá po mobilu a našel ho v saku přehozeném přes opěradlo, má štěstí že ho nechal v autě a není promočené, "André, ten hovor neber, varuji tě!", opakuji výhružku a hlas mně skřípe rozčílením, je to poslední možnost, jak ho přimět zapomenout na mobil a přitáhnout jeho pozornost zpět k sobě a hlavně k tomu, co mi ještě dluží, ale je to asi marné, v této chvíli ho vůbec nezajímám.
"Pšššííí!", napomene mne a telefonuje, tak to si už dovolil příliš, to si říká o odplatu, rozzlobeně naslouchám a nerozumím ani slovo, ale podle hlasu asi mluví s nadřízeným, málem při tom salutuje, zalila mne další vlna nenávisti. Bolestně vnímám, jak vše, co ve mně probudil, právě v křečích umírá, v této chvíli má láska k němu zachází na úbytě a moje vášeň je náhle pryč, nenávratně se vytratila z mého těla a hned tak se nevrátí, nahradily ji úplně jiné pocity. Jako je ponížení a zlost a vše je okořeněné touhou se pomstít, jen nevím, jak a pohled mi padne na hromádku oblečení a napadne mne něco bláznivého, ale v této chvíli po mně nikdo nemůže žádat rozumné uvažování a tak pokračuji, posadím se a pootevřu dveře auta.

Předstírám, že pouštím do vnitř čerstvý vzduch a zvednu naše mokré šaty, položím je vedle sebe a pečlivě je rovnám, Andre mne klidně pozoruje, nemá žádné podezření, dál telefonuje a nemůže mi v ničem bránit a tak mohu beze spěchu vystrčit nohy z auta. Ve chvíli, kdy Andre hovor skončil, už stojím na cestě, "Emily, musím zpět na oddělení, spěchá to!", oznámí důležitě, "Vrať se do auta, si nahá, musíš se obléct!" vyzve mne a v hlase má zvláštní napětí. Nakloním se dovnitř se škodolibým úsměvem, "Ty jsi také nahý a nahý zůstaneš!", bleskově uchopím všechno oblečení i boty do náruče, co mám v plánu, mu došlo se zpožděním zlomku vteřiny a ta mu chybí, prudce se po mne natáhne, ale nezachytí mne, jsem rychlejší.
Vběhnu na louku a za mnou se ozve zabouchnutí dveří a rychlé kroky, ale bez ohlédnutí utíkám dál, i když vím, že mne nakonec chytí, jen chci, aby to bylo co nejdále od cesty, "Emily, stůj!", křičí za mnou opakovaně a jeho hlas se blíží. Přeji si, aby mne už dostihl, jsem úplně bez dechu a bosky se mi špatně běží, už nemůžu dál, zpomaluji a nebráním se jeho ruce, jak mne uchopila za rameno a povalila do trávy, ale oblečení stále pevně držím, zalehl mne a je zadýchaný. "Ty ses zbláznila.", konstatuje, "Ano, zbláznila jsem se!", souhlasím s ním a jen se zeptám, "A hádej proč!", jeho udivený pohled mi napoví, že to vážně netuší a nechápu, jak je to možné, každý chlap, pokud nedojde svého uspokojení, vyvádí a není s ním k vydržení.

Jak to, že ho nenapadne, že ženy to mají stejné, "Ty to vážně nevíš?!", zlobím se, zatím co mi hledí upřeně a přemýšlivě do očí a poznávám, že mu to konečně dochází, "Nic tak vážného se přece nestalo.", promluvil vemlouvavě. Snaží se mne uklidnit a můj problém zlehčit, "Opravdu, tak to si povíme příště, až si to budeš užívat a já tě v nejlepším donutím přestat!", zlobím se dál a vidím, že mu to konečně dělá starosti, "Emily, neudělal jsem to schválně, jsem…", ale netrpělivě mu skočím do řeči, "…jsem policajt a musím se vrátit!". Výsměšně za něj dokončím větu a odstrčím ho, postavím se, všechny šaty nechám spadnout na zem, jen se skloním pro ty své a s obtížemi je na sebe natahuji, přes veškerou snahu, jde to velmi špatně, mokrá látka drhne.
Vstane a pomáhá mi je přetáhnout přes ňadra, jemně se mne dotýká, ale děkovat mu nehodlám, posadím se do trávy, obouvám si střevíčky a zároveň sleduji, jak si spěšně a na ostro navléká kalhoty, obleče si i bílou košili a nechá ji rozepnutou vlát ve větru. Límeček má zvednutý a moc mu to sluší, je sice pokrčená, ale on v ní vypadá božsky, je prostě nádherný, mám neodolatelnou chuť se přitulit k jeho odhalené hrudi, zasypat ji polibky, ale připomenu si, že se zlobím, Tak jen pozoruji, jak ze svých promočených bot, se snaží vylít zbytek vody, zvedne ke mně oči, "Půjdeme!", vyzve mne a vykročí k autu, ale zůstanu stát, po pár krocích se otočí, "Co je, co ti zase vadí?!", snaží se mluvit klidně, ale cítím, že se v něm krev pění, chce být co nejrychleji v práci a já mu v tom svým chováním bráním.

Má smůlu, právě mne popadla chuť ke vzdorování, chci vyzkoušet, jak daleko mohu zajít, co všechno si nechá líbit a rozehraji svou další hru, "Je tady krásně!", upozorním ho a rozhlédnu se kolem, "Chci tady zůstat!", sdělím mu své přání. Je z toho v šoku, chvíli na mne bezradně a beze slova hledí, asi zvažuje, co tím sleduji a také své možnosti, jak mne přimět nastoupit do auta, "Copak si nerozuměla, musím zpátky na oddělení a hned!", je už rozčílený. Poslední slovo zdůrazní, ale nijak na to nereaguji a kochám se krásou přírody, i když slunce je stále v hustém mlžném oparu a jemu dochází trpělivost, "Emily přestaň mi dělat naschvály!", k mému překvapení správně vyhodnotil situaci.
"Nastup okamžitě do auta!", nařídí, ale marně, "Uvědom si, že se pro tebe nemohu vrátit, mohu být v akci celý den i noc a možná i příští den!", varuje mne a docela mne postrašil, začínám si uvědomovat, vážnost jeho situace. Opravdu musí do práce, ale nechci naše měření sil nyní prohrát, v našem vztahu je to důležité, "To mi nevadí, dones mi kabelku a řekni mi, jak se to tady jmenuje!", požádám, "Já si zavolám některého ze svých přátel, aby mne vyzvedl.", provokuji ho dál. "Možná pozvu všechny a uděláme si piknik, tady se to přímo nabízí.", rozplývám se nadšením nad svým nápadem, ale Andremu se to evidentně nelíbí, je náhle zaťatý a vykročí ke mně, mumlá si něco pro sebe, ale vůbec mu nerozumím.

Je to něco ve smyslu, když to nejde po dobrém, půjde to po zlém, přistoupí ke mně a hledíme si upřeně do očí, je to souboj pohledů, kdo déle vydrží a neuhne a chci nad ním vyhrát, ale zároveň vnímám, jak mne něco k němu silně přitahuje. Tak silně až zacítím slabost v kolenou, je to láska k tomuto úžasnému muži, všechny mé city vyplouvají na povrch, jsou opojné a je to oboustranné, náhle mne prudce obejme a drtí v náručí a můj vzdor pomalu taje. Tisknu se k němu, jako by mi šlo o život a jen o mne mohl zachránit, tak to i je, musí naší lásku nyní ochránit přede mnou, nebo všechno svým vzdorováním zničím, možná to tuší a vyhodnotil pro sebe, že je zbytečné v mém rozpoložení, vést se mnou další smysluplné hovory.
Rozhodne se to vyřešit po svém a nehodlá se ptát na mé svolení, uchopí mne pod koleny, zvedne a beze slova odnáší k autu, nehodlám protestovat, jsem ráda, že je to konec našeho sporu a jsem mu vděčna, jak to zvládl. Držím se ho pevně kolem krku, jako topící se záchranného kruhu uprostřed oceánu, vdechuji vůni jeho vlasů a vrací se mi pocit štěstí, ale dlouho mi nevydrží, z auta je slyšet vyzvánění mobilu a Andre mne postaví na zem, otevře zadní dveře a strká mne dovnitř. "Sedni si!", vyzve mne, nechce riskovat a nechat mne čekat venku, abych nedostala další bláznivý nápad, posadí se vedle mne a zvedne mobil a zaraženě poslouchá a nakonec řekne omluvným tónem, "Io sono già sulla strada, ero ben lontano!" a odloží mobil a vyčítavě se na mne podívá.

"Je mi jasné, že mne viní ze svých potíží, "Co si to povídal?", chci vědět, o co šlo, "Že jsem už na cestě a byl jsem daleko, tím jsem získal trochu času!", vysvětlí mi krátce, jak se musel vymlouvat a čekám od něj příval výčitek, něco ve smyslu, jak mu komplikuji život, ale mlčí. Doufám, že nepřemýšlí jak se mne zbavit, musím být více vstřícná, pomyslím si a sleduji, jak si zamyšleně obléká sako a mobil strčí do kapsičky a vytáhne z ní svou vizitku, "Vezmi si ji, aby si měla na mne spojení, číslo si dej do mobilu a kdykoliv mi zavolej.", přikývnu a on mi vtiskne vizitku do dlaně. "Pokud bude mobil vypnutý, jsem v akci a budeš muset nějakou dobu počkat.", Andre dál vysvětluje, co a jak, "Zavezu tě zpět do penzionu a večer si tě vyzvednu, nejpozději zítra.", plánuje Andre a mám z toho divný pocit.
"Potom dokončíme, co jsme dnes začali!", řekne slibně, ale nijak mne tím neuklidnil, představa, že budu čekat v penzionu a společnost mi bude dělat, vynervovaný Tom, nebo zklamaný Marek, pokud se zvládne probrat ze své opilosti, mne nenadchla. "Já nechci do penzionu, odvez mne do nějakého hotelu!", požádám, "Je sezona, pokud nemáš rezervaci, žádné volné pokoje nejsou!", vysvětluje a je čím dál netrpělivější, ale s tímhle se nejsem schopna smířit. "Tak něco vymysli!" naléhám na něj, ale jen pokrčí rameny a jeho malá snaha spustí mé vyčítání, "Tobě na mně vůbec nezáleží, klidně mne někde odložíš, hlavně že budeš v práci!", vím, že jsem nespravedlivá, ale nemohu se smířit s myšlenkou čekání v penzionu.

"Emily nezačínej s tím!", zlobí se Andre, "Jsem policajt, nemohu si dělat, co chci, musím poslouchat rozkazy!", vysvětluje, "To snad chápeš!", začíná být vznětlivý a já se cítím ještě více mizerně a s narůstajícím podezřením převracím v prstech jeho vizitku. "Co se ti nezdá!", zeptá se ve chvíli, kdy se vnitřek auta rozjasnil, venku zase naplno svítí slunce, ale v mém soukromém světě je dál zamračeno a ponuro, "Jak to, že nechceš mé číslo?!", zeptám se nespokojeně, to po mně muži vždy chtějí. "To není potřeba.", řekne krátce a to mne znovu zarazí, "Proč, ty mi nehodláš volat?", v mém hlase se třepe naplno mé podezření, "To víš, že ti budu volat.", ubezpečuje mne. "A jak asi, neznáš mé číslo?!", řeknu vítězně.
"Ty mi nevěříš?", vyslovil svou otázku spíše jako konstatování a usměje se, upře na mne ty své krásné oči, přitáhne si mne těsně k sobě, uchopí mou hlavu do dlaní a zblízka mne pozoruje, "Vím o tobě úplně všechno, co potřebuji vědět, i tvé číslo!". Zní to tajemně a jsem tím zaskočena, "Co všechno víš a odkud?", znepokojení ve mně narůstá, "To je různé, něco vím z přijímacího protokolu v nemocnici,", vysvětluje a já si rychle vybavím Marka, jak mne donesl do nemocnice, skoro jsem nic nevnímala. To on dával na příjmu sestře informace, ten pitomec tam nahlásil úplně všechno, to já nikdy nedělám, chráním si pečlivě své osobní údaje, ale tím je rozluštěna i záhada, jak mne Andre tak bleskově vypátral v penzionu a po těle mi přejede mrazení.

Uvědomím si, že kde mne najde mu poradila ta šílená zdravotní sestra Greta a to znamená, že i ona o mne vše ví, nejsem před ní v bezpečí ani v penzionu, ve svém vlastním pokoji, hrdlo se mi stáhlo obavami při představě, že se s tou násilnou psychopatkou znovu setkám. Přemýšlím, co budu v tom případě dělat a Andreho chvíli vnímám jako z velké dálky, "Ostatní jsem si zjistil sám, jsem přece policajt.", prohlásí sebevědomě, znám i tvou adresu ve tvé zemi, vždy si tě najdu!". Tón jakým to vyslovil, se mi vůbec nelíbí, překvapeně mlčím, mám asi navždy na krku tohoto nádherného, vášnivého, ale určitě i velmi žárlivého Itala a netuším, co bude po skončení mé dovolené, jeho znalosti naruší mé plány, jak beze stopy zmizet.
Doufala jsem, že na mne rychle zapomene a já se po návratu domů vrátím zase k Borisovi, pro mne a Andreho to mělo být jen prázdninové dobrodružství s úžasnými vzpomínkami, které navíc splnilo jeden důležitý úkol a tím to mělo skončit. Ale Andre se nemíní nechat lehce odbýt, nastanou komplikace a začínám si připouštět, že jsem se ve všem mýlila a osud po mně možná žádá něco úplně jiného, snad nechce, abych zůstala v Itálii. Jsem tím zaražena a on je překvapený, jak se tvářím, "Co je ti?", jeho otázka mne probere ze zamyšlení, "Nic mi není, jen není fér, že ty o mně vše víš a já o tobě vůbec nic.", mluvím dotčeně a on mne pohladí po tváři, "Máme před sebou spoustu času a já ti všechno povím.", slibuje.

Políbí mne, "Pojedeme!", rozhodne, vystoupí a jde si sednout k volantu, ještě mi hodí dozadu kabelku a věnuje se řízení, spěchá, jedeme rychle, cesta není příliš rovná a nedaří se mi upravit si deštěm rozmazané líčení očí, nebo použít rtěnku. S tím budu muset počkat až do penzionu a všimnu si, že mne Andre pozoruje v zrcátku, usmívá se mému marnému snažení, "Neposmívej se mi!", zareaguji vznětlivě, "Ty za všechno můžeš, i za to jak strašně právě vypadám!", obviním ho. "Ještě chybí, aby si mi vyčítala, že jsem se vůbec narodil!", řekne s nadsázkou, ale vezmu to vážně, kdyby se nenarodil, nic z tohoto by se nikdy nestalo, jen bych si užívala v klidu dovolenou a zamračím se na něj, "Emily, přestaň, proč se na mne zlobíš, k ničemu jsem tě násilím nenutil!", to má pravdu a tím mne umlčí.
Ale sám dál hovoří, "Ty jsi velmi impulsivní!" dovolí si mne kritizovat. "Milovat se v bouřce, to může napadnout jen tebe!", pokračuje a vím, že to nemyslí zle, ale mám znovu chuť se hádat, "Tak proč si to neodmítl a tak bleskově ses svlékl?", zeptám se. "To nebylo pro mne tak jednoduché.", vysvětluje, "V čem?", vyzvídám popuzeně, "Žádala si mne o to a byla si úplně nahá, vlasy ti vlály ve větru a vypadala si v té bouři úchvatně, to by neodolal žádný chlap, i kdyby ho to stálo život!", vysvětluje. V jeho hlase jsou stále patrné stopy okouzlení a to mi zalichotí, ale náhle zabrzdí auto a otočí se ke mně, upře na mě ty své nádherné oči, do smrti si je budu pamatovat. "Emily!", osloví mne a jeho hlas zvážněl.

"Musím se tě na něco zeptat, přiznávám, že jsem nedával pozor, užíváš antikoncepci?", jeho otázka mne zaskočila, že nedával pozor, vím i bez něj, ale nevím, co odpovědět, jsem zmatena, dnes se změnilo vše, co se týká mé budoucnosti a spoléhat jen na osud byla ode mne asi chyba. "Proč se ptáš, to by ti tak vadilo mít se mnou dítě?", položím mu rozhodující otázku a napětí v mém hlase nejde skrývat, pečlivě sleduji každé hnutí v jeho tváři, "Vůbec ne!" řekne pevným hlasem. "Kdyby mi to vadilo, použil bych kondom a rozhodně se nepřiznával k tomu, že jsem si nedával pozor.", odmítne mé podezření a k potvrzení svých slov, zaloví rukou v kapse kalhot a vytáhne originální balení s prezervativem.
Místo, aby si tím u mne polepšil, tak si pohoršil a zalapám překvapeně po dechu, "Ty sebou nosíš kondom i když jsi ve službě a k čemu?!", zlobím se a napadlo mne hned několik možností, kdy může kondom použít, projela mnou vlna žárlivosti a dál ho probodávám upřeným pohledem. "Nebo to patří k standardnímu vybavení italského policisty a fasujete kondomy každé ráno, než vás vypustí na ulici!", řeknu ironicky, ale zlost ve mně dál stoupá, polekaně se na mne dívá, ale nedám mu možnost se vzpamatovat nebo se hájit a pokračuji. "Myslela jsem, že je mezi námi něco výjimečného, že pro tebe něco znamenám, ale ty jsi děvkař a s ženskýma spíš na potkání!", obviním ho rozhořčeně, jsem opravdu vším dotčena a své zklamání nepředstírám, "Lituji, že jsem se s tebou zapletla!", tím rozčíleně zakončím své vyčítání.

Jeho ruka s kondomem rychle klesne a zmizí z mého dohledu, je konsternován a nezmůže se na odpověď, jen se na mne stále nechápavě dívá, "Odvez mne okamžitě do penzionu!", zavelím a nahlas zavzlykám. Dnes je toho na mne až moc, všechny plány se mi hroutí, přestávám se ovládat a spustím z očí vodopád lítostivých slz a přes jejich závoj zahlédnu, že vystoupil z auta, otvírá dveře vzadu a zacítím zhoupnutí, jak se prudce vedle mne posadil. Okamžitě mne vzal do náruče a přesto, že je viník a všechno způsobil, jsem tak zoufalá a tak moc potřebuji utěšit, že se k němu přitisknu a vstřebávám do sebe jeho teplo, nechávám se líbat do vlasů, hýčkat i hladit a užívám si těsnou blízkost jeho nádherného těla.
Pohupování v jeho náručí je velmi příjemné a pozorně poslouchám příval italských vyznání, nerozumím téměř ani slovo, ale vím, že mluví o lásce, párkrát jsem zaslechla "ti amo", to znamená "miluji tě" a ráda bych všemu rozuměla. Ale nechci tuto důvěrnou chvíli přerušit otázkami a čekám, až umlkne a konečně vyčerpá vše, co mi chtěl povídat a jen vnímám jak vzrušeně dýchá, hruď se mu dme a já se k němu celá šťastná vinu a on ještě přidá jednu větu. "Mi perdoni, io sono un idiota, ti amo davvero." a pospíší si s přeložením, "Odpusť, jsem idiot, ale opravdu tě miluji.", bere vinu za naši hádku na sebe a sotva to dopoví, vezme mou hlavu do dlaní, palci mi stírá slzy a hledí mi do očí, "Neplač, do penzionu tě neodvezu!", rozhodne se, "Vezmu tě do svého bytu, souhlasíš?", rychle a bez váhání přikývnu.

Myslela jsem, že tak jak jsem milovala Borise, už nemohu stejně silně milovat jiného muže, ale láska k Andremu prorůstá mým tělem a pevně zakořenila v mém srdci a zmocnila se mé mysli a ve chvíli kdy mne hluboce políbí, jsem ztracena, úplně jsem propadla jeho kouzlu. Stávám se povolná a při jeho prohlášení, že už velmi spěchá, bez řečí a odporu nechám ho jít si sednout k volantu a cítím se velmi klidně i uvolněně, ale jen do chvíle než zazvoní můj mobil. Andre mne sleduje v zrcátku, musím hovor vzít, nechci, aby měl podezření, že mám před ním tajnosti, "Haló.", řeknu nejistě a v zápětí přestanu dýchat, jsem na omdlení, je to velmi vystresovaný a rozrušený Fabio. "Boris se probral, nezná mne a nevěří mi, chce odejít, už pár hodin hrozně vyvádí a všechno rozbíjí, musíš ihned přijít a...", dál neposlouchám, řeknu jen, "Rozumím.", mobil vypnu a srdce mi poplašeně tluče v hrudi.

Konec 21. části
❤❤❤
Na všechna díla se vztahují autorská práva. Kopírování a šíření je zakázáno!
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

Zobrazit vše (120)
Zobrazit starší komentáře

101 Elis Elis | Web | 7. října 2016 v 20:23 | Reagovat

[95]: Stále mně ničí nedostatek času...

102 Elis Elis | Web | 7. října 2016 v 20:24 | Reagovat

[96]: To je pravda, je i něžný...

103 Elis Elis | Web | 7. října 2016 v 20:26 | Reagovat

[97]: Moc děkuji za pochvalu i za přání spisovatelských nápadů, tím začíná každé psaní...

104 Elis Elis | Web | 7. října 2016 v 20:27 | Reagovat

[98]: Tak to potom bude problém v tom, že na to nejsi zvyklá, burčák má specifickou chuť, je nutné si přivyknout... :-)

105 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 8. října 2016 v 11:19 | Reagovat

A jak je?

106 Calistka Calistka | Web | 8. října 2016 v 12:35 | Reagovat

Je to perfektní číst něco takového v těchto podzimních dnech, skvělé. :)

107 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 8. října 2016 v 15:46 | Reagovat

Co je nového?

108 Elis Elis | Web | 10. října 2016 v 18:40 | Reagovat

Nestíhám, píšu v každou volnou chvíli...

109 Elis Elis | Web | 10. října 2016 v 18:42 | Reagovat

[106]: Moc děkuji a jsem ráda, že čtení příběhu ti zpříjemnilo podzimní den...

110 Elis Elis | Web | 10. října 2016 v 18:44 | Reagovat

[107]: Nového přímo nic, ale dnešní den byl příjemný...

111 Van Van | Web | 15. října 2016 v 15:54 | Reagovat

Strhující pokračování v bouři!Musím uznat, že Emilina dovolená je opravdu jak loďka poletující na vlnách, nahoru a do propasti vln. Máš fakt fantastický styl a píšeš strhujícně, líbí se mi tvé popisy nejen hlavních postav, ale i okolí, ta scéna v bouři, úplně jsem si ji představovala jak ve filmu. Parádní!

112 Van Van | Web | 15. října 2016 v 15:56 | Reagovat

Off theme, k těm odběrům a novinkám - určitě bych sem zavítala i sama o sobě, bez upozornění, že přibyla nová kapitola, protože postupně obcházím a navštěvuji mé oblíbené blogy a blogery. Jen tomu moc nedávám v posledních dvou nebo třech měsících, takovej lajdák na návštěvy jsem nebyla snad od začátku blogování. :-D

113 Elis Elis | Web | 16. října 2016 v 10:35 | Reagovat

[111]: Velmi děkuji za pochvalu, moc mě to těší a dostanu tak chuť psát dál, potřebuji ke psaní zpětnou vazbu od čtenářů... už jsem si několikrát pohrávala s myšlenkou s tímto příběhem i blogem přestat, mám toho moc a téměř žádný volný čas a tak se okrádám o spánek a jsem úplně utahaná... pokračuji hlavně proto, že se příběh líbí a číst ho chodí denně po celý čas až do dalšího pokračování spousta lidi...ještě jednou děkuji za krásný komentář...

114 Elis Elis | Web | 16. října 2016 v 10:37 | Reagovat

[112]: To vím a předpokládám, že jsi na tom s nedostatkem času podobně jako já...

115 King Rucola King Rucola | Web | 19. října 2016 v 11:27 | Reagovat

Už čakám, kedy ten všivák Boris nespozná ani sám seba!

116 Elis Elis | Web | 19. října 2016 v 19:43 | Reagovat

[115]: Kingu musím tě zklamat, Boris se vrátí do děje příběhu v té nejlepší formě... ;-)

117 Zdena Zdena | 24. října 2016 v 22:49 | Reagovat

No tak Elis kde to vázne!!!! :-(  :-(  :-?

118 Elis Elis | Web | 26. října 2016 v 4:58 | Reagovat

[117]: Bohužel vyskytlo se něco nečekaného a nestíhala jsem...

119 Dulce Nika Dulce Nika | Web | 27. listopadu 2016 v 18:55 | Reagovat

Sidicin blog je tento: http://sidica.blog.cz/ , ale už veľmi na ňom neblogu, skôr ju nájdeš na www.zelania.sk :-)

120 Elis Elis | Web | 27. listopadu 2016 v 21:44 | Reagovat

[119]: Díky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Kdo není milován, je sám i v davu."